Labyrintem slov...

Fandom:  Harry Potter
Autor:  RaeWhit
Originál:  The Sensible Garden - nedostupný

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape
Vedlejší postavy:  Bill a Fleur Weasleyovi, Molly Weasleyová, originální postavy, další

Po dokončení většiny prací, co byly zapotřebí vykonat na statku Weasleyových, se dohodli na dvoudenní přestávce. Severus se rozhodnul, že Harry by mohl dělat něco málo jiného kromě jídla, spánku, a občasných sexuálních radovánek, kdykoli měli náladu. A tak to přesně dělali, ačkoli nedělní odpoledne trávili v Severusově malém skleníku, kde přesazovali rostliny, co si týden předtím přinesli. Ale i tato snaha zřejmě zatěžovala Harryho schopnost soustředit se. Severus shledal, že by měl pozorně dohlížet na to, co muž dělá poté, co mu musel mírně připomenout, že bergamot potřebuje kyselé prostředí, než zásadité, jež Harry nepozorně vybral.

O večerech si četli před krbem, ale několikrát, když vzhlédl, Severus přistihl Harryho, jak hledí do nikam. Působil stále více uzavřený a lakonický, proto se rozhodl zkusit ho rozpovídat.

„Vyprávěj mi o tobě a Grahamovi. Vím, jak jste se setkali, ale vzbudilo to mou zvědavost, zvlášť od chvíle, kdy jsem vás viděl spolu.“ Harry se na něj překvapeně podíval, a tak Severus vysvětlil: „Je jasné, že jste se milovali, čím to tedy bylo? Proč jste se rozhodli rozejít po tak dlouhé době spolu? Ovšemže, nic mi do toho není…“

Harry váhavě zavřel knihu, Severus tušil, že ji ani vlastně nečetl, a otočil se k Severusovi na divanu. „Pamatuješ, když jsem ti říkal, že mu nic nemusím vysvětlovat?“ Po Severusově přikývnutí pokračoval: „Připouštím, že to mělo háček. Jsou věci, které… mě stále trápí, víš, věci, o kterých bych s ním nikdy nemluvil. Nebyla to jeho vina. A také jsem musel tajit svou magii. Zprvu mi na tom moc nezáleželo, ale postupem doby…“

Tohle dávalo Severusovi dokonalý smysl – jak asi Harry svedl vyvážit tyto dvě protichůdné stránky své povahy. A jak mu Harry nedávno řekl, nejprve vítal opuštění kouzelnického světa, ale to se zákonitě stalo problémem, uvědomil si Severus, neboť hluboko ve svém nitru byl Harry silně magický.

Harry si povzdychl, přitiskl si knihu k hrudi a hleděl do krbu, zatímco pokračoval: „Tohle je má připravená řeč, jakou jsem podal Weasleyovým. To je samozřejmé, a je to vážně pravda, jen ne celá.“ Úkosem letmo pohlédl na Severuse, a přiznal: „Ani ta nejdůležitější část.“

„Ale nakonec jsi mu to prozradil. Jen mě zajímá, pročpak jsi k tomu nepřistoupil dřív. Vypadal, že se s tím docela dobře vyrovnal,“ podotkl Severus.

Harry zakroutil hlavou. „Kdepak, já jsem s tím měl problém, ne on. Měl jsem strach, co se s ním stane, kdyby to věděl.“ Starostlivě se díval na Severuse.

Severus nechápavě zvednul hlavu. „Nevím, zda rozumím. Stane se, co?“

Harry pokrčil rameny. „To je právě ono, nebyl jsem si jistý. Byl to jen pocit, že jakmile by to věděl, jakmile bych mu představil svůj svět, stalo by se něco zlého.“ Viditelně polkl, pak zašeptal, skoro zamručel: „Zřejmě je to něco, co se táhne celým mým životem.“

Severuse to zcela šokovalo. „Měl jsi strach, že by byl v nebezpečí? Před čím, Harry, nebo spíš, kým? Nedovedu si představit, co by se mu mohlo stát, zejména když jste tvořili pár a byli neustále spolu, ale i tak, celá ta představa je naprosto absurdní.“

Harrymu se zablýskly oči. „Neříkal jsem, že to bude dávat smysl! Já jsem ho miloval, Severusi, a musel jsem zvážit jednu ze dvou možností: mohl jsem ho nechat v nevědomosti, jako jsem byl já, a být nešťastný; nebo jsem mu to mohl prozradit a pak se celou dobu strachovat, a v tomto případě, možná z dobrého důvodu.“ Palcem a ukazováčkem si tahal za spodní ret, poté dodal: „Nakonec jsem se rozhodl, že ani jedno k němu nebylo férové… on si zasloužil někoho, kdo nebude nic zatajovat, a nezasloužil si být vržen do světa, kde by byl v nebezpečí kvůli tomu, kdo jsem. Bylo to jednoduché.“

„Tedy, co jsi mu tehdy pověděl?“ zeptal se Severus laskavě.

Harry vyhlížel vyloženě zkroušeně, Severus mohl jen hádat, co si vyslechne. Něco tušil, a z Harryho slov poznal, že měl pravdu.

„Část pravdy a nějaké bílé lži. Že jsou věci z mé minulosti, u kterých jsem si konečně uvědomil, že se s nimi musím vyrovnat. Že by nebylo k němu fér, aby snášel moji povahu… moje změny nálady. Že jsem se cítil provinile, když opustil Chloe kvůli mně, že by se měl vrátit a vychovávat svou dceru, protože jí chyběl. Ne všecko byly lži, ale žádný skutečný důvod, proč jsem chtěl odejít.“

„Pak tedy nebyl žádný skutečný důvod rozejít se?“ uvažoval Severus nahlas.

Harry se na něj sklesle pousmál. „Přece jsi ho poznal, Severusi. Jak by někdo dokázal na něm najít chybu?“

Severus stáhl Harryho na divan, a poté se opřel s mužem v náručí. „Myslím, že někdy se nedaří i těm nejmilejším lidem, pak jsou morousové a umínění pitomci, kterým ano. Ne vždy to dává smysl.“ Cítil, jak se Harry na něm smál, proto chvilku počkal a potom dodal: „Jsem rád, že jsi mi to řekl. Ale když jsi to nakonec Grahamovi prozradil a nic se nestalo, musely se rozptýlit tyto obavy?“

Harry náhle utichnul, poté ho Severus sotva slyšel, jak šeptl: „On je mrtvý, Severusi, a neříkej mi, že to se mnou nemá nic společného, protože už to vím. Ale stejně je mrtvý.“

„Máš pravdu, neřeknu, jak už víš. Připomeň si to.“ Ucítil kývnutí na hrudi.

***

„Měli jsme dohodu, Harry,“ pověděl mu Severus zpříma, zatímco odkládal Věštce, nepřekvapilo, že s tím, co říkal, se Harry na něj nechtěl podívat.

„Jo, vím, a pořád máme. To jenom, že jsem chtěl nejdříve vyřídit práci kolem domu, zabalit nějaké Grahamovy věci, uvést opět zimní zahradu do pořádku, a několik hodin práce můžu strávit jen ve vyhřívaném skleníku, protože je čas na choulostivé roubování mých hybridů.“ Ďoubal okraj opotřebeného stolu, odkud vytrhával třísku.

Severus klidně stočil Věštce, a pak lehce klepl Harryho ruku, aby přestal. Severus teď měl jeho plnou pozornost a prohlásil: „Já se tedy do zahrad pustím sám… budeme s tím hotovi mnohem rychleji.“

Harry potřásl hlavou. „Za dva dny navíc může půda o něco více proschnout… některé cibulky jsou už zničené, a je to má chyba, že jsem je nevytáhnul, když jsem měl. Takto můžeme vybrat, co necháme a co obětujeme, a mulč bude tak akorát,“ opáčil.

Severus zúžil oči, a proti svému přesvědčení se vzdal: „Ale pod jednou podmínkou. Slib mi, že se sem na noc vrátíš. Sice nemám právo to požadovat, ale jen jsem myslel…“ Nějak se nedokázal přimět to vyslovit, Harry však beztak pochopil, co mínil říct.

Oči se mu rozjasnily při dokončení té myšlenky: „Na to, co je pro mě nejlepší, a bojíš se o mě,“ tiše řekl.

Severus stáhnul rty. „Tedy, to jsi říkal ty, ne já.“ Copak jsem tak čitelný?

Zcela jej odzbrojil Harryho zářivý úsměv. „Jo, ty.“

Severus se naklonil přes stůl a bleskově popadl Harryho zápěstí. „Pak mi nezavdávej důvod k obavám. Jeden z nás toho moc nenaspal,“ suše prohlásil, čekal, až Harry kývne, a pustil ho.

Severus se usmál, jak zaslechl Harryho zabrumlat zpoza novin: „Pořád si myslí, že je pitomý profesor.“

***

Po dvou vyčerpávajících týdnech strávených ve společnosti druhého, si Severus uvědomil, že je to zvláštní zůstat po tolika hodinách sám. Bručel si, že to nemůže být zdravé, že po letech, kdy žil sám, teď postrádá člověka, s nímž je něco málo přes měsíc.

Avšak zhruba po hodině našel svůj obvyklý každodenní rytmus, procházel záhony povětšinou holé zahrady, překládal mulč, vysbírával kamínky a házel je k živému plotu, a kmital ve svém skleníku, kde sbíral přísady kvůli odpolednímu vaření lektvaru.

Stál u svého pracovního stolu a spokojeně se rozhlížel: dřez se leskl, kotlík bublal nad ohněm, jeho poznámky pečlivě rozložené na stole. Bylo příjemné vrátit se k něčemu známému, něčemu utěšujícímu, něčemu, jehož výsledkem je známá věc.

V domě se toho moc nezměnilo: na stole šálek navíc, jedna z Harryho košil přehozená přes záda divanu, lahvička oleje na mazání na sekretáři… tedy, k pár změnám došlo, připustil. Měl-li být však upřímný, největší změny se udály v jeho nitru. Je toužící… potěšený… a potěšení oplácející… společenský… a nyní dospěl k překvapivému zjištění, že má rád. Vzpomínal si, co mu Harry říkal, že jakmile se člověk do někoho zamiluje, nikdy nepřestane. Už dřív měl potřebu Harryho chránit, a je samozřejmé, pokud uvažoval tímto způsobem, že ani nikdy nepřestal.

A nyní, co se lásky týče… Musil si přiznat, že neměl ponětí, jaké by to bylo ji cítit, a jak si vzpomínal, v této věci byl ke Grahamovi naprosto upřímný. Láska byla cosi neznámého, a ani si nebyl zcela jist, že ji někdy prožije… v této pozdní fázi svého života.

„Severusi, je na čase zamíchat lektvar,“ oznámil mu portrét na stěně. Milerád si pročistil mysl, a vrátil se ke své odpolední práci.

***

Harry strávil své dva dny v Cheshiru. Na Severusovu otázku, co má hotovo, mu bylo nejasně odpovězeno, neřekl by však, že Harryho trápí to, co tam dělá. Raději to nechal být a nedožadoval se podrobností, poněvadž tam bude s ním do konce pracovního týdne.

Domluvili se, aby Severus přišel v poledne, protože Chloe si vyzvedne Dafné, která stráví dopoledne s Harrym. Severuse to těšilo, doufal, že dívčina přítomnost muže aspoň trošku rozveselí – od včera byl nezvykle uzavřený a mrzutý, Severus nakonec ustal ve svých snahách ho rozptýlit, ať už konverzací či fyzickou pozorností. Měl jasný pocit, že se něco stahuje na obzoru, nevěděl však přesně co, a v tom ho utvrdil Harry, než ráno odešel.

„Poslyš, v tom domě je tak trochu nepořádek, jen abys věděl,“ upozornil ho Harry, a obracel se k odchodu.

Severus se zatvářil. „Proč by mě to mělo zajímat?“ podivil se.

Harry se patrně chystal něco říct, potom se na Severuse vážně podíval. „Prostě nechci, abys přehnaně reagoval,“ odvětil, a vyšel ze dveří, než stačil Severus odpovědět či přehnaně reagovat, pomyslil si při sledování, jak se Harry přemístil.

***

Jakmile Severus prošel brankou, ani ho nepřekvapilo, že zahrady byly zjevně zanedbávané – očekával, že tomu tak bude. V polovině cesty po chodníku si všiml postavy sedící na schodech.

Chloe vyskočila, jen co ho uviděla, vrhla pohled dozadu na verandu, přitom si položila prst na rty a pokynula mu, aby ji následoval kolem boční strany domu. Severus se zamračil a povytáhl obočí, otočila se však tak rychle, že nemohl jinak, než jít za ní.

Přitáhla ho k velkému rododendronu, strčila si ruce do kapes bundy, nervózně se zahleděla na dům a řekla: „Severusi, co se děje? Dafné jsem přivedla v devět, ale je tu takový binec, že jsem ji tu nemohla nechat. Je z něj troska, Severusi,“ spílala. „Dům je v troskách. A dokonce zapomněl, že ji přivedu. A on se choval tak, no, mimo, že jsem se omluvila s tím, že můžeme zůstat jen na chvilku a pak jsme odešli o půl desáté.“ Upřeně se na Severuse zahleděla. „Týdny jsem mu volala, nechávala mu zprávy, a konečně jsem ho zastihla v pondělí.“ S tváří svraštěnou obavami se znovu zeptala, tentokrát pevně a klidně: „Severusi, povězte, co se děje… je můj přítel, a záleží mi na něm.“

Shlížel na drobnou ženu, přemýšlivě se díval na její výraz, nato mu myslí probleskla scéna, jak bránila Harryho v kuchyni. Povzdychl si. „Není sám sebou, Chloe, to je jisté. Řekl bych, že je to vypětím za posledních šest týdnů a dalšími osobními ztrátami, nakonec si to vybralo svou daň.“ Uchopil voskovité listy keře, zatímco mluvil: „Většinou zůstává se mnou, ale tento týden je tu sám. Zřejmě to nebyl nejlepší nápad.“

Oči jí zjihly, když si ho vyslechla, a souhlasně přikývla. „Ne, to asi nebyl. Pomůžete mu se s tím nějak vypořádat? Jestli budete potřebovat nějakou pomoc, znám pár jmen,“ nabídla, oči jí zářily upřímností.

Severus obratem odmítl. „S něčím se mu snažím pomáhat, avšak pochybuji, že by souhlasil za někým jít… je tvrdohlavý, jak je vám jistě známo,“ dodal suše.

Chloe s nejistým výrazem poznamenala: „Já nevím, Severusi. Znám ho léta, a tohle rozhodně není Harry.“ Odmlčela se, potom ho poplácala po paži. „Občas mu zavolám, ale prozatím k němu Dafné nepustím, dokud nebudu mít jistotu, že je duchem přítomný, jestli víte, co tím mám na mysli?“

„Nepochybně budou oba zklamaní, ale rozumím,“ zamumlal, jak asi Harry vstřebá tuto zprávu.

Upnula na něj významný pohled a otáčela se k odchodu. „Jen na něj dávejte pozor, rozumíte? Ozvu se.“

Na chodníku se rozešli. Severus si, stejně jako vždy, otevřel domovní dveře, posléze se v pohybu zastavil. Chloe se mýlila, pomyslil si. Nebylo to jen v troskách, tohle byla hotová katastrofa. Sotva to poznával od uklizených, spořádaných pokojů, jež tu naposledy viděl.

V obývacím pokoji veškerý nábytek přisunutý uprostřed a zakrytý plátnem; obrazy sundané ze stěn, opřené v koutu. Všude bedýnky, police na knihy vyklizené, jejich obsah zpola nakupený na stole, zpola naskládaný v krabicích; po zemi se válel balicí papír a lepicí pásky; byl to chaos, a dozajista se to neslučovalo s druhem činností, jimiž se měl teď Harry věnovat. Prošel chodbou, viděl kuchyň v podobném stavu, poté se osmělil jít dál, v zimní zahradě našel Harryho, balil věci, které vytahoval zpod televize.

Překvapeně vzhlédl potom, co si Severus odkašlal, aby na sebe upozornil, jeho tvář se zasmušila při vstávání. Již tento Harryho výraz viděl… kdysi dávno, když byl při něčem přistižen, tehdy byl však zpupný student, co možná měl důvod být tajnůstkářský, nyní však… Severuse to vyvádělo z míry, proto vyčkával, až Harry promluví jako první.

Harry odhodil, co zrovna držel, do blízké krabice, a promluvil, aniž na Severuse pohlédl: „Měl jsem ti to říct,“ prostě zadrmolil.

Severus skousl bezprostřední a reflexivní: ‚Ano, měl,‘ uvědomil si, že tu jedná s něčím protirozumovým, a pokud je něco, v čem byl schopný, bylo to jednání s protirozumovými elementy existence. Harryho si prohlédl od hlavy k patě, poté se otočil a pozvolna kráčel k oknu. Zastavil se a okamžik vyhlížel ven na změněnou tvář zahrady v pozadí, potom svou vytáhlou postavu složil na lavici v okenním výklenku. Harry stále postával tam, kde ho nechal, a trochu bojácně jej sledoval.

„Pojď se posadit,“ jen řekl, hlasem klidným a neutrálním, s očima však soustředěně upřenýma na Harrym. Sledoval, jak se šourá mezi krabicemi, s jasně poraženeckým držením ramen. Ačkoli si nesedl, jen stál vedle Severusových kolen, a díval se na zahradu.

Severus se chvíli díval s ním, oba pozorovali, jak jedna veverka pobíhala po drátu, zavěšeného od sloupu k vnějšku domu.

Severus se nakonec odvrátil a tiše se zeptal: „Proč?“

Harry přešel očima z okna na něj, Severus si všiml, že jsou zalité slzami. „Protože jsem se rozhodl dům přes zimu pronajmout… pravděpodobně někdy na jaře ho prodám,“ odpověděl zastřeně.

Severus se záměrně nejasně zeptal, aby si to Harry nesprávně vyložil. Uvědomil si, že je to důležité k vyzdvihnutí toho, v čem tkví skutečně problém. Proto jej tolik znepokojilo, co mu právě Harry řekl, prozatím to nechal být, a znovu se zeptal: „To jsem nemyslel. Proč jsi měl potřebu tohle přede mnou skrývat?“

Harry posmutněl, Severus se musel vzepřít náhlému nutkání ho stáhnout k sobě. Na místo toho prohledal kapsu, a naklonil se, aby vytáhl kapesník, poté se opět díval z okna, dával Harrymu čas na uklidnění.

Po chvilce cítil, jak si Harry sedá vedle něj, a tak se pootočil na svém místě a opřel se o stěnu výklenku. Všiml si, že si ho Harry prohlíží, na to lehkým skloněním hlavy naznačil, že stále čeká na odpověď.

„Tento rozhovor jsem nechtěl vést,“ nakonec Harry hlesl, s mírným napětím v hlase.

„My jsme však žádný ještě nevedli,“ podotkl Severus velkoryse.

Harry si odfrkl. „Přece víš, co myslím.“

Severus pokrčil rameny. „Ano, vím, ale zrovna teď mě zajímá, proč se zdráháš mi něco říct. Snad si nemyslíš, že bych zasahoval do tvých vlastních rozhodnutí?“ starostlivě poznamenal.

Harry s přimhouřenýma očima opatrně odvětil: „Ty bys určitě zasahoval, Severusi. Proč mám už pocit, že se musím bránit? Přesně tomuhle jsem se chtěl vyhnout, rozhovoru, ve kterém bych musel…“

„Poslouchat hlas rozumu?“ náhle ho utnul Severus.

„A přesně tohle jsem myslel,“ povzdychl si Harry podrážděně a opřel se. „Tohle jsem nechtěl probírat.“

Severus si vážně zoufal. „Ale budeš, Harry, poněvadž tohle přátelé…“ odmlčel se, uvědomil si, co měl říct, „tohle milenci pro sebe dělají. Svěřují se se svými myšlenkami, pokud se ten, koho mají rádi, chystá učinit závažnou chybu.“ Chvilku čekal, potom se naklonil přes volné místo k němu a vytáhl mu ruku zpod jeho kolen. „Kdy jsem někdy, v naší současné známosti, k tobě hovořil blahosklonně, nebo jsem s tebou jednal nerovnocenně? Nemáš žádný důvod být podezíravý vůči čemukoli, co řeknu, poněvadž tvé dobro mi leží na srdci.“

Harry shlížel na jejich propletené prsty. Vzhlédl, měl utrápené oči, a tiše promluvil: „Máš pravdu. Jsem jen… jsem hrozně unavený, a prostě jsem to chtěl udělat a mít to odbyté. Tuto část mého života sbalit a jít dál,“ uzavřel chmurně.

Severus nadnesl tu část dotazu, jenž odkládal. „Proč? Proč bys to dělal? Je to tvůj život, Harry, tvůj domov, něco, co jsi usilovně budoval, živobytí, v němž jsi dobrý, a s jistotou vím, že tě těší, skoro vášnivě. Pak, proč? Proč bys to všechno zahazoval?“

„Asi kvůli několika neúspěchům… spousty vzpomínek… věcem, na které bych rád zapomněl,“ hlesl Harry.

Severus prozíravě kývl. „A ty si myslíš, že když se zbavíš materiálních známek po nich, že to všechno prostě zmizí? I kdepak,“ potlačil přídech sarkasmu, jenž ho sváděl vnést do připomínky.

Harry si skousl spodní ret a řekl: „Jo, to byl plán, jenže když jsi to tak vyložil, zní to trochu hloupě.“

Severus prozatím přešel vlastní pohanění. „Co si počneš, a kam půjdeš? Jistě se nevrátíš na Grimmauldovo náměstí?“

„Ne, tam nikdy. Já ani nemusím pracovat, proto mě napadlo, že bych zatím prostě zůstal na statku… Bill s Fleur by byli rádi, kdyby tam někdo zůstal přes zimu.“

Severus se nad tím okamžik zamyslil, poté stiskl Harryho ruku a laskavě řekl: „Asi jsi potřeboval pracovat, ale snad určitý čas bez povinností by ti umožnil přijít na kloub některým těmto otázkám. Co se týče statku, myslím, že je to dobrý nápad.“ Harry na něj překvapeně vzhlédl, a tak varovně zvedl ruku. „Avšak, doporučoval bych ti, abys odložil jakákoliv nevratná rozhodnutí o svém zdejším majetku. Jak jsi uvedl, ty určitě nepotřebuješ příjem, a měl bys to dát do nájmu. Možná ti to s příchodem jara přijde úplně jiné, a jestli to budeš chtít dál prodat, pak alespoň s bystrým úsudkem.“

To vyvolalo slabý úsměv. Severus si v duchu vydechl úlevou při Harryho slovech: „Jo, to jsem já, hloupý. Máš pravdu, úplně ve všem.“ Zamračeně se zahleděl na Severuse. „Nevím, co mě to popadlo, jen jsem si uvědomoval, že jsem musel něco změnit, to je celé.“

Severus se už neudržel a lehce ho zatáhl za ruku tak, aby si Harry přesedl k němu. Objal ho a zašeptal mu do ucha: „Ty to zvládneš… jako vždycky, a nebudeš na to sám, slibuji… a pamatuj, bydlím přímo nahoře na cestě.“ Chvíli seděli, Harry hlavou na jeho rameni. Severus musel ještě něco říct: „Pamatuj si to, Harry, můžeš si se mnou promluvit… nenuť mě o to usilovat, i když si to možná zasloužím.“

Harry se uvolnil, odtáhl a přímo se zahleděl do jeho tváře. „Nejsem zvyklý mít někoho, s kým bych něco probíral, ale můžu slíbit, že se o to pokusím. Je těžké takový zvyk překonat,“ připustil.

Severus se na něj usmál. „Já to vím moc dobře sám.“

***

Zbytek týdne strávili prací v Harryho zahradách. Vykonávali dost podobné práce jako u Severuse a Fleur. Podle nevyřčené dohody ponechali interiér domu nedotčený, až na sbalené osobní věci, jež si Harry chtěl vzít s sebou.

V pátek odpoledne postávali u branky, chystali se k odchodu, a rozhlíželi se po nyní zazimovaných záhonech Harryho pečlivě rozvržené zahrady.

„Ještě jednou se musím vrátit, asi v neděli,“ poznamenal Harry a protočil oči při pohledu na Severusův výraz. „Budu v pohodě, jen se musím postarat o skleník s orchidejemi, a některé rostliny odtud musím donést k Weasleyovým. Potrvá mi to jen pár hodin, nanejvýš.“

Severus na něj zazíral. „Proč to neudělat teď? Pomůžu.“

Harry odmítl. „Ne, jsem unavený, a ty určitě taky. Byl to dlouhý týden… zasloužíme si volný den.“

„Dobře tedy, jelikož je to jen na pár hodin,“ Severus opatrně souhlasil. „Ale do domu nechoď.“

„Pro to není důvod,“ odvětil Harry. Po jednom posledním pohledu na zahradu na sebe upřeli pohledy, a přemístili se.

***

Uběhla jednotvárná sobota, Harry pracoval ve skleníku, Severus vařil ve své pracovně. Podzimní měsíce znamenaly pro Severuse hektické období, kdy míchal lektvary z posledních dostupných čerstvých přísad. V zimě a z kraje jara si většinou při této práci musel nevyhnutelně vystačit se sušenými a uchovávanými zásobami, cokoli čerstvého si žádalo zvláštní ‚dodatečnou‘ objednávku.

Večer spolu v tichosti seděli, Severus zabrán do katalogu s osivem od zahradnictví Thompson & Morgan, co ten den došel, a Harry se bavil vytvářením květinového origami, které dostal k narozeninám.

„Koukni, Severusi, poznáš, co to je?“ Harry na dlani ukázal svůj výtvor.

Severus pocítil záblesk obdivu, jakmile spatřil žlutooranžové kvítky s jasně modrým jazykem ve středu. „Strelície,“ broukl a posunul se na divanu blíž, „rajský pták.“ Opatrně uchopil křehkou strukturu a prohlížel si Harryho um. „Velmi pěkně zhotoveno,“ ocenil ho, podal mu ji zpátky a díval se, jak ji Harry pomalu pokládá na stůl k narůstající zahradě uspořádaných papírových kytic.

Krátce nato si šli na noc lehnout, Harry se chtěl časně ráno vydat do Cheshiru. Už málem spali, když Severuse překvapil Harryho hlas.

„Severusi?“

„Hmm?“

„Před létem… řekl bys, že jsi byl šťastný?“

Severus sotva vnímal. „Šťastný?“

„Jo, šťastný. Byl jsi se svým životem spokojený?“

„Harry, tehdy…“ povzdychl si, rozhostilo se dlouhé ticho, nakonec však odpověděl: „Šťastný je asi přehnané, ale možná spokojený je slovo…“ jeho hlas se vytratil. „Proč?“

Už skoro usínal, proto sotva zachytil slova: „Jen mě zajímá, jak se cítíš teď.“

„Ospale,“ jen zvládl říct Severus a usnul.

***

Probuzení uprostřed noci se stávalo pro Severuse nyní téměř rituálem. Podnikl obvyklou cestu na záchod, poté sotva věnoval Harrymu na divanu druhý pohled, jak jej míjel k sekretáři. Oběma nalil malou sklenku místního archivního vína, vrátil se a podal ji Harrymu, ten ji však odmítl potřesením hlavy.

„Ne, díky,“ monotónně prohodil, soustředěný na stůl před sebou.

Severus nevírou rozšířil oči při spatření toho, čím byl Harry zaujatý. Usedl na opěradlo divanu, na víno zapomněl, když pozoroval Harryho, jak zdvihá jeden origami květ, chvilku si jej prohlíží, potom ho rozmáčkl v ruce a odhodil do ohně.

Seděl bez hnutí, skoro uchváceně, jak Harry odhazoval jeden květ za druhým do krbu, potom se náhle vzpamatoval, sklonil se a lehce se ho dotkl na rameni. „Harry, ráno toho budeš možná litovat.“

Harry ho setřásl a odhodil další. „Možná, možná ne. Jsou jen z papíru,“ uštěpačně poznamenal. Severus sledoval jak magnólie, poté maceška a nakonec fuchsie o něco víc rozzářily tančící plamínky. Když však Harry zvedl rajského ptáka, Severus se ho opět dotkl.

„Kdyby ti to nevadilo, rád bych si tuhle nechal,“ rozpačitě řekl. Harry se na okamžik zarazil, hleděl mu do očí, poté pozvedl dlaň s křehkým květem vratce balancujícím na ní. Zrovna když si ho Severus chtěl vzít mezi prsty, Harry ruku sevřel, papír se tak nenávratně zmačkal.

Při pohledu na Severusův výraz to Harryho hned zamrzelo. „Proboha, je mi to líto, Severusi.“ Rozevřel dlaň a zadíval se na kuličku papíru. „Jako skutečná květina, že? Dnes tady, zítra pryč.“ Pokrčil rameny a hodil ji do ohniště. „Složím další,“ hlesl, přitom vytahoval své papíry ze stolu, a tiše se zasmál, „Harry, ničitel, smrtonosný nástroj na origami.“

Severus se na něj ustaraně zahleděl. „Zvláštní, já jsem tě vždy považoval za tvůrce.“ Harry mu nevěnoval pozornost, ponořený do skládání, a tak Severus vstal se slovy: „Napij se vína nebo uspávacího lektvaru, a pojď do postele. Můžeme dělat něco na uvolnění,“ dodal.

Harry se na něj nepodíval, přešel z oranžového ke žlutému. „Ne, díky, tentokrát ne.“ Severus zůstal na místě, díval se na něj tak dlouho, dokud se Harry konečně na něj nepodíval. „Běž spát, Severusi. Té nabídky si cením, ale přemýšlím o spoustě věcí,“ řekl pevně, pohled neodvrátil, dokud z něj Severus nevyčetl prosbu.

Severus ležel na posteli, naslouchal šustění papíru z obývacího pokoje. Civěl na strop, pak se nakonec otočil na bok, pomyslil si, že je postel docela velká a studená bez Harryho.

***

Po probuzení měl Severus vtíravý pocit, že cosi v domě není úplně v pořádku. Ještě v polospánku se posadil na kraj postele, konečně si povšiml, že Harry v ní není. Podivné, poněvadž se Severus budil dlouho před ním, a obvykle měl postaveno na čaj a zpola rozečteného Věštce, než se objevil ještě částečně obluzený Harry. Dozajista usnul na divanu, a bude rozbolavělý, ztuhlý a… nevrlý.

Avšak zjistil, že se mýlil. Dům byl prázdný, a podle stavu kuchyně si Harry ani neudělal čas na čaj nebo snídani. Na stole však ležel naškrábaný vzkaz. „Odešel jsem do Cheshiru. Nedělej si starosti. H.“ A hned u něj byl umístěný složený zářivý rajský pták, větší a složitější než jeho předchůdce. Severus se pousmál, když ho zvedl, otáčel a obdivoval ostře skosené hrany, potom přikročil ke knihovně, kde ho opatrně umístil na polici.

Pokoušel se nemyslet na to, jak hluboce Harryho přítomnost v domě má vliv na jeho každodenní rutinu, osamocená snídaně však tento pokus zmařila. Bylo zvláštní mít noviny jen pro sebe, nebýt přerušovaný klábosením, pošťuchováním a dloubáním pod stolem. Harry tu sice nebýval každé ráno, ale tentokrát očekával, že tu bude, a jeho náhlá nepřítomnost byla… rozčilující. Bože můj, zamysli se, Severusi. Na co se tě Harry včera ptal? Byl jsi šťastný? Šťastný možná není to slovo, ale přece nelhal – byl spokojený se svým životem, a teď, byl nespokojený kvůli jedné poněkud osamělé snídani.

Ráno uteklo, Severus si zasedl k plánování dalších několika týdnů vaření, odpovídal na dopisy a žádosti, odeslal svou měsíční objednávku ke Cleckerovi, a završil zaúčtováním obchodních příjmů a výdajů. Už bylo dávno po poledni, kdy skončil, na verandu si přinesl čaj, a pomyslil si, že má Harry zpoždění. Mužův pokyn si však vzal k srdci, a odepřel si dělat starosti – věděl, jak snadno se dá člověk podcenit, jak dlouho může ta práce trvat, zvláště něco tak úzkostlivě přesného jako roubování hybridů a příprava křehkých květin a rostlin k přepravě.

Nicméně ve tři hodiny mu to nedalo a stál ve dveřích skleníku, jestli neuslyší Harryho: ‚Ahoj?‘ Teď už byl naštvaný. Podle jeho odhadu byl muž pryč minimálně osm hodin, možná i víc, poněvadž přesně nevěděl, kdy odešel.

V pět měl Severus vztek. Nejen na Harryho, ale i na sebe. Neměl ho nechat jít samotného, láteřil v duchu; jen Bůh ví, co má za lubem, navzdory slibu, že nevstoupí do domu. Nyní si byl jistý, že Harry je zase pohroužený do svého horečného balení, a pokud to, co Severus viděl té noci dřív, bylo náznakem jeho duševního stavu, pak měl za to, že Harry ztratil pojem o čase a o tom, že se na něj už hodiny čeká.

V sedm byl vyrovnaný. Co horšího se mohlo stát? Harry nakonec přijde k rozumu, a kajícně se vrátí jako už dřív. Dělal si bezdůvodné starosti – Harry je dospělý, připomněl si, a Severus není jeho chůva ani jeho strážce, a Harry se mu vlastně nemusí vůbec zodpovídat ohledně toho, kde se nachází a hodiny se zdržuje. I tak mu vnitřní hlásek našeptával: Vždyť víš, že není sám sebou. Kdyby ano, nedělal by sis starosti.

V osm ho již skoro ochromovala váhavost. Měl by zamířit rovnou do Cheshiru – ale ne… Harry není dítě. Jenže, co vlastně může dělat v takovou hodinu? Možná má potíže… možná trudomyslně uváznul v minulosti, neschopen se dostat z uvěznění své přespříliš živé představivosti. Severus o tom viděl více než dost důkazů za posledních několik týdnů. Na druhou stranu… možná tam ještě sedí a sleduje televizi… Severus soptil a sžíral se, střídavě z hněvu na postavení, v němž se ocitnul, k zoufalé jistotě, že se něco přihodilo.

Krátce nato došel ke kompromisu, třebas tušil, že to bude nejspíše zbytečné. Přemístil se na statek s myšlenkou, že snad si Harry vzal do hlavy dokončit to, co tam ještě bylo potřeba. Dům byl úplně tmavý, přesto ho obešel, pak, když po něm nebylo vidu, přemístil se, vážně doufal, že se Harry vrátil, zatímco byl na krátko pryč.

Slunce již dávno zašlo, a tak se Severus připloužil k sekretáři, zdvihl sklenku, krátce se zamyslil, poté ji položil zpět na polici a vzal si láhev. Usadil se do křesla na verandě, nechtěl myslet na to, co by dělal v případě, kdyby se Harry vůbec neukázal. Váhal, kyvadlo se kývalo z kašli na něj k půjdu do Cheshiru, jestli tu nebude v deset. Nejvíc však pěnil kvůli postavení, v němž se ocitl, on, jenž se již dávno stal pánem svého osudu a emocí, byl teď politováníhodně rozpolcený mezi činností a nečinností, kolísal z rozhořčení kvůli Harryho bezohlednosti, k znepokojení, co se mu mohlo stát.

***

Severus už měl z láhve hodně upito a ani přesně nevěděl kolik je hodin ve chvíli, kdy ho spatřil přecházet hřeben cesty. Byl však natolik střízlivý, že cítil úlevu, naprostou a čirou, jak se mu šířila hrudí. Svezl se ze židle a zamířil se schodů a po chodníku k brance, kde na něj čekal. Ač nebyl přesvědčený, že jej pustí dál, uvědomoval si však, že by to od něj bylo neupřímné přetvařování, vzhledem k tomu, co s ním chtěl skutečně provést… pořádně s ním zatřást, pak odvléknout do postele, a navíc, spánek by nemusel být první v pořadí.

Postával a sledoval postavu, jak se loudá po cestě. Chvíli ho mátlo, co nějak nesedělo, tu si s úderem v hrudi uvědomil, že tohle nemůže být Harry… chybělo kulhání. Ukročil dozadu, obnovil zabezpečení branky, a vytáhl hůlku.

Muž už byl téměř u něj, pak se zastavil poté, co si všiml, že Severus sleduje jeho příchod. „Pane Snape?“ ozval se známý hlas.

Severus si vydechl, hůlku zastrčil do kapsy, a znovu odjistil branku. „Whitney? Co proboha…?“

„Je to kvůli Harrymu,“ přerušil ho muž. „Smím dál?“

***

„Měl jsem obtíže vás najít. Sice jsem věděl, že bydlíte blízko statku Weasleyových, ale vydal jsem se špatným směrem.“

Severus seděl u stolu s hlavou v dlaních, jen nejasně zaznamenal, že advokát před něj přistrčil šálek kávy. Vzhlédl, když si Whitney nalil také sobě.

„Je v pořádku,“ opět ho muž ujišťoval. „Možná v pořádku nejsou zrovna dobře zvolená slova, ale nic mu není, to jsem měl na mysli. Jen pár povrchových šrámů.“

Severus na něj znaveně mávl a zdvihl svůj šálek. „Začněte od začátku. Povězte mi všechno.“

Whitney si ho zkoumavě prohlížel. „Víte, že byl dnes v tom domě v Cheshiru?“

Severus přikývl. „Ano, ale měl velké zpoždění. Očekával jsem, že se vrátí odpoledne.“ Přitáhl si k sobě cukřenku. „Měl jsem jít…“ hlesl, „ale… nešel, z důvodů, kterými vás nebude zatěžovat. Pokračujte.“

„Kolem páté mě zavolala Macclesfieldská policie. Upozornil je soused, který zaslechl z budovy rámus, a protože věděl, že Harry bývá často pryč, domnívali se, že to tam někdo demoluje. Policie tedy zasáhla a našla…“ odmlčel se, potřásl hlavou. „Není to snadné. Našli Harryho v jednom ze skleníků. Zprvu si mysleli, že je oběť, kvůli škodám – skoro všechno sklo bylo roztříštěné – ale potom si s ním trochu promluvili, a zjistili, že je dezorientovaný, když se přiznal, že tu škodu způsobil sám.“

Severus na něj užasle hleděl. „Co udělal? Jak?“ ptal se, zmatený a znepokojený.

Whitney se opřel a z kapsy vytáhl hůlku. Severus ji hned poznal – cesmína, jedenáct palců. „To nejlepší, co mohu přijmout je, že mu trochu ujely nervy. Policie je stále bezradná kvůli tomu, jak k těm škodám vlastně došlo, ale já jsem okamžitě poznal, co musel udělat… svěřili mi jeho věci, a ona byla mezi nimi.“ Posunul ji přes stůl k Severusovi. „Dám vám ji do úschovy.“

Severus se soustředil na místo, kde ležela, poté vzhlédl na muže, ten to vzal jako pobídnutí k pokračování. „Jelikož byl zraněný, nemluvě o jeho duševním stavu, odvezli ho do nemocnice Regency, tam jim konečně poskytl mé jméno a číslo, a já jsem přirozeně ihned přišel.“ Při pohledu na Severusův výraz dodal: „Víte, ne všechna má klientela je kouzelnická. Proto mám mobilní telefon. A protože má Harry rovněž telefon, komunikujeme spolu obvykle tímto způsobem.“

„Vy jste s ním mluvil?“ řekl Severus netrpělivě.

„Krátce. Dost na to, abych se ujistil, že nemá v úmyslu si ublížit, ale poněvadž odmítl mluvit s tamním psychiatrem, nepřesvědčilo je to. Jediný způsob, jak jsem mohl zařídit jeho propuštění, bylo pro něj zajistit jiné zařízení.“

„Svaté Mungo,“ pronesl Severus, od Whitneyho už ví, že Harry už tam je.

„Ano, znám tam jednu léčitelku, ta se před lety snažila s Harrym dohodnout, aby přišel. Zastavil jsem se a poskytl jí nejnutnější detaily, a vrátila se se mnou do Regency,“ ustal a jemně řekl: „Severusi.“ Severus zvedl hlavu při užití svého jména. „Neptal jste se mě, proč jsem přišel hned k vám. To proto, že jsem vás dva pozoroval na Grahamově smuteční slavnosti… Harryho krátké povídání o tom, jak jste se setkali, a musím říct, že to bylo jasné, tedy, alespoň mně, že vy dva se máte velice rádi.“

Severus sklopil hlavu. „Nepopírám, že to je pravda, navzdory mému dnešnímu chování.“ Třel si spánky, a aniž na něj vzhlédl, se zeptal: „Ta léčitelka tedy zajistila jeho propuštění?“

„Ano, nějakou dobu s Harrym rozmlouvala, potom si promluvila s ošetřujícím, a jeho uspokojilo, že to bude pro Harryho bezpečné, když bude propuštěný do naší péče a převezen do soukromého zařízení.“

Severus se na něj už díval. „Máte také auto?“

Whitney pokrčil rameny. „Ovšem, ale my jsme ho přesunuli asistovaným přemístěním, Severusi, jakmile jsme byli v bezpečné vzdálenosti.“ Na chvíli se díval zamyšleně a řekl: „Jistě oceníte, že vzhledem k tomu, kým Harry je, se nebude nikdo zajímat, proč tam je. Kdybych to nezařídil, ministerstvo by nakonec odhalilo toto selhání, a jen Merlin ví, jaké pozdvižení by se rozpoutalo. Především jsem chtěl, aby se to nedostalo do tisku, proto je potřebné utajení.

„Ministerstvo o tom neví?“ zeptal se Severus nedůvěřivě.

Whitney se chmurně pousmál. „Pouze ministr a pár dalších, kteří, stejně jako já, mají důvody o tom pomlčet. Prozatím je v soukromém pokoji léčitelky Boothové, pod falešným jménem, a těch pár, kteří vědí, kdo je, jsou zvyklý chránit soukromý svých pacientů.“ Zaváhal a jemně řekl: „Léčitelce jsem řekl, že jste pro Harryho důležitá osoba. Doufám, že je to v pořádku, ale on nikoho jiného nemá, že?“

Severus smutně přitakal: „Nikoli, nemá… snad některého z Weasleyových.“

„Ano, to jsem jí říkal. Harry jí povídal, že byl s vámi několik týdnů, proto prosí, zda byste se u ní nezastavil zítra v sedm večer? Pokud ne…“

„Ne, to je v pořádku, ovšemže přijdu,“ ujistil ho Severus. „Ta… léčitelka, máte důvěru v její schopnosti?“

„Ano,“ odvětil Whitney rozhodně. „Po léta je Harryho příznivkyně, proto jsem jí dodal podrobnější informace o pár věcech… z tehdy, kdy jsem se ho poprvé snažil přesvědčit, aby tam přišel.“

„Škoda, že nešel,“ řekl krátce Severus, náhle se musel odmlčet, znenadání zaplaven lítostí. Lítostí za oba, že nebyl nikdo, kdo by si je vyslechl po skončení války. I když se ani jeden z nich nesnažil najít chápavého posluchače. Kdo by byť začal mít pochopení?

„Co se stalo, Severusi? Vím, po jaké cestě kráčí, a to už dlouho. Ale, co vám to přivádí na mysl?“ naléhavě se ho tázal Whitney.

„Život,“ odpověděl mu Severus rozvážně. „Život a vše, co nese. Vina je jeho součástí, tím jsem přesvědčený… pro Harryho je to však smrt. I když z ní nemá strach, poněvadž vím, že nemá,“ šeptal, mluvil spíš pro sebe. „Kdepak, když dojde na smrt, je vždy ten, kdo zůstal.“

Poznámka překladatelky:

Květiny:

česky – latinsky – slovensky

bergamot – citrus bergamia – bergamot – obr.
rododendron – rhododendron – rododendron – obr.
strelície – strelitzia – strelícia – obr.
magnólie – magnolia – magnólia – obr.
maceška – viola – fialka – obr.
fuchsie – fuchsia – fuksia – obr.

Vnímavá zahrada - kapitola patnáctá - Harry / část druhá

Vnímavá zahrada - kapitola sedmnáctá - Harry / část čtvrtá