Labyrintem slov...

Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka

Párování:  Harry Potter/Draco Malfoy
Rating:  slash, 18+

Příchod Severuse Snapea do Doupěte se odehrál bez oslavných fanfár. Vstoupil do skromného obýváku, plášť od sazí a rychle zamumlal kouzlo, aby se očistil. Cestovní vaky položil na zem a počastoval shromážděné osoby ledovým pohledem, krátce pokývl Arturovi a Molly, stejně jako Dracovi, pak opovržlivě pohlédl směrem k Harrymu a obrátil se zpět k lidem, kteří budou po několik dalších dní jeho hostiteli. Molly přerušila tíživé ticho.

„Zdravím, Severusi. Vítáme vás u nás. Jsme vděční, že jste podstoupil tak dlouhou cestu, abyste pomohl Dracovi. Večeře je připravená a jsem si jistá, že si dáte šálek dobrého čaje… potom, co jste byl tak dlouho pryč. Posadíme se ke stolu? Už dávno je čas k večeři a-”

„Ne,” odpověděl kategoricky Snape. „Postím se… a Draco také. K tomu, co zítra podnikneme, je to pro něj nutné a já se podrobím také, abychom se ujistili, že to bude zvládnuto při jednom sezení, a že to bude zvládnuto dobře. Mám domov, který více než rok chátrá a hodlám to napravit, jakmile zde bude vše vyřešeno.”

Draco vypadal schlíple. Jednou z jeho životních radostí poslední dobou bylo skvělé jídlo, které Molly připravovala každý den a hlavně večeře. Nečekal, že se kvůli léčbě bude muset zříct večeře i snídaně, ale Severus Snape věděl co dělá a bylo zbytečné se s ním o tom dohadovat. Čím dřív to bude mít za sebou, tím líp. Harryho zamračený pohled se dal cítit přes celou místnost a Draco pozoroval Snapea, jak na něj v odpověď upřel svůj ničivý pohled.

„Pane Pottere. Děje se něco?”

Harry se zamračil, očividně se snažil spolknout komentáře, které by sežehly uši všech přítomných. Draco na Harryho vylekaně pohlédl a němě ho prosil o trpělivost.

„Nevzpomínám si, že by se v textech, které jsem četl, zmiňovali o půstu. Je k tomu nějaký důvod, nebo jen máte chuť zkazit večeři nám ostatním? Studoval jsem ty materiály podrobně, a mohu vám říci, že nikde nebyla zmínka o potřebě nechat se vyhladovět.”

Vyzývavý tón byl jasný, ale Harry se aspoň omezil na stručné konstatování namísto jízlivých poznámek nebo otevřených hrozeb. Snapeův obličej lehce zrůžověl a odpověděl hlasem, překypujícím medovým jedem.

„Udělal jste jisté pokroky. Naposledy, když jsem vás viděl, pane Pottere, byl by jste dvojnásobně nekorektní, a vyslovil byste svůj názor bez čehokoliv podobajícího se studiu, abyste své závěry podpořil. Postačí říci, že kdybyste tento zákrok již někdy provedl, mé důvody byste už znal. Bolesti hlavy po psychické chirurgii jsou v tomto omezeném oboru legendární. Žaludeční nevolnost a zvracení jsou obvyklé vedlejší následky prodlouženého Nitrozpytu, zvláště pro člověka, na kterém je prováděn. Samozřejmě, pokud si přejete Dracovi způsobit dodatečnou nevolnost kvůli plnému žaludku až se probudí, vybídněte ho, aby má doporučení ignoroval… ale očekávám, že potom se o něj postaráte vy a budete mu přidržovat kbelík, až bude zvracet žluč. Nyní… máte ještě další otázky, nebo můžeme ostatní malichernosti obejít a prostě předpokládat, že vím, co je potřeba udělat?”

Harryho tvář se zkřivila, jako by právě kousl do citrónu, a on po několikavteřinovém zaváhání zavrtěl hlavou.

„Tak velmi dobře. Draco. Ukaž mi pokoj, kde budu bydlet a zatímco budou ostatní večeřet, my dva si promluvíme. Můžeš pít vodu, jestli chceš a já ti to dnes večer doporučuji, protože zítra a pozítří ráno nebudeš ve stavu, abys pozřel cokoliv jiného. Veď mě.”

Stejně jako se dostavil, Severus Snape následoval Draca nahoru po schodech s černými vaky v ruce, výraz lehkého znechucení pevně usazený ve tváři po celou cestu do jeho pokoje. Jakmile Draco otevřel dveře do Billova bývalého pokoje, který byl pro tu příležitost připraven, Snape se zavrčením vkráčel dovnitř.

„Zavři dveře a posaď se. Ševelissimo! Tak. Potřebujeme prodiskutovat věci bez přerušování tím neukázněným a vměšujícím se hlupákem v přízemí.”

Draco si sedl do křesla vedle psacího stolu a nervózně pozoroval, jak Snape vybaluje série lahviček a rovná je na noční stolek, pak si připravil oblečení na příští den. Po delší přestávce Snape promluvil, aniž by se k Dracovi otočil.

„Zaprvé, stále jsi si jistý, že chceš v této štvanici pokračovat? Zůstat zde, zabývat se Potterem a duchem, který ho sužuje a vytrpět si tuto speciální léčbu?”

„Ano. Nic jiného nechci.”

Snape pokrčil nos. „Chybí ti ambice, ale na tom mi málo záleží. Pokud tohle je to, co sis vybral, nechť tomu tak je. Pokud si přeješ úspěch, břímě neleží pouze na mých schopnostech Nitrozpytce, ale také na tvé připravenosti, tvé vůli a na čistotě tvých úmyslů. Pokud do toho půjdeš s myslí, která před pravdou ucouvne, pak neuspěješ a ochrana, kterou vybuduji nebude mít základy, na nichž by mohla spočívat. Co po tobě budu žádat bude těžké, ale tvrdíš, že si jsi jistý a my zjistíme, jak jistý si doopravdy jsi.”

Severus se posadil na okraj postele a měřil si Draca vážným chladným pohledem, ve kterém nebyla špetka potměšilosti.

„Draco. Dnes v noci toho musíš zvládnout více než se jen postit. Musíš se postavit čelem ke všemu, čím sis prošel, a vyjádřit své obavy, svůj stud a svá přání. Když do tvé mysli ty bariéry umístím, nesmí v tobě být žádné pochyby a žádná trhlina, kterou by mohly proniknout ven, až budu pryč. Nemusíš být perfektní za jedinou noc, ale svým nedostatkům se musíš postavit a přijmout je, anebo riskovat, že rychle zničí dílo, které jsem vytvořil. Můžeš říci co chceš, komu chceš, ale musíš ty věci vyslovit. Jestli to nedokážeš udělat, riziko neúspěchu je mnohem vyšší.”

Draco byl v šoku. Na tuto možnost ho nic nepřipravilo. Hladovět bylo dost snadné, on hladověl celé měsíce a přežil. Den nebo dva bez jídla nebyl problém, ale tohle? Tohle bylo mnohem hroznější než nějaký rituál nebo oběť. Tohle bylo odhalení vnitřního já a Draca pálily tváře už z pouhé představy, že by svoje strachy měl vyslovit nahlas.

„Pokud tu nemáš nikoho jiného, s kým bys mohl hovořit, budu tvým zpovědníkem já. Nebudu se ti vysmívat, přestože nesouhlasím ani s tvou volbou, ani se společností, ve které se zdržuješ. V sázce jsou mnohem důležitější věci, než můj názor na tohle, a pokud je to ode mne potřeba, ať se stane, co se stát má.”

Draco tiše promluvil. „Děkuji vám. Potřeboval bych chvilku k přemýšlení. Nevím, co říct. Je to… je toho příliš. Raději bych o těchto věcech řekl vám, ale myslím si, že jsou tu i nějaké věci, co bych měl říct ostatním. Ale měl bych pro vás nějaké další otázky, a vy víte, čeho se týkají. Viděl jste, co je v mé mysli. Víte, s čím tu máme co do činění. Víte o něčem, co by mohlo pomoci? Vy a Albus jste, kromě Harryho, jediní lidé, kdo ví vše o výrobě a likvidaci viteálů.”

Snape zavrčel v odpověď. „Albus ti neřekl všechno, ale řekl ti to, co jsi potřeboval vědět nejvíc. Co se týče výroby takové věci, viděl jsem to jednou, když Voldemort ještě upevňoval svou moc a připravoval se na věštbu, které se obával, tím, že se udělá skutečně nesmrtelným. Použil energii, která unikala z těla umírající oběti, aby posílila snahu oddělit část jeho vlastní duše. Vyžadovalo to ohromné úsilí a naprostou absenci strachu z bolesti a on svou vůlí jednoduše část své duše přinutil spojit se s artefaktem, který si vybral. Nagini se stala jeho očima i ušima ve světě i po jeho zničení v domě Potterových. Takže, připoutaný k ní, had se stal nositelem, kterým si pomáhal k návratu a udržoval svůj život. Jediný efektivní způsob který ke zničení živého viteálu existuje je zabít jeho hostitele. Toto je jediný způsob, který jsme viděli použitý a víme, že je úspěšný. S Potterem toho může být možného víc.

Spojení mezi Potterem a Voldemortem bylo vždy unikátní. Podle věštby byl Temný Pán ochromený a zbavený těla kletbou, která se proti němu obrátila. Potterovi zůstala jizva natrvalo a vytvořilo se mezi nimi pouto. Část jeho moci, jako například Hadí jazyk, vznikla z pouta mezi jím a Voldemortem. Viděl jsem ve tvé mysli věci, které jsi probíral s Albusem a souhlasím s nimi. Temný pán použil svou vlastní násilnou smrt a nechal svou duši přenést do Pottera a pouto mezi nimi použil jako most, aby ho do něj převedlo. Zpočátku byl slabý a Potter byl pro něj bezpečným nositelem, ale jak se živil na Potterově touze po mstě a sám ji posiloval svou nehynoucí touhou po moci, Potter ochaboval a hranice mezi těmi dvěma se začala oslabovat.

Můžeš si být jistý, že Harry Potter se nikdy jednoduše nezmění v Lorda Voldemorta, ale splynutí těch dvou vytvoří muže obdařeného spojenou kouzelnou mocí obou dvou duší, bez žádných morálních hranic, kterými by se řídil. Ani sám Temný Pán nebyl nikdy tak mocný. Toho se Albus obává. Musíš zosnovat situaci, ve které se bude muset Harry postavit se sám sobě, přiznat si, že v něm sídlí nepřátelský duch a vypudit ho bez nenávisti nebo násilí. Není posedlý, vymítání ducha by nepostačilo. Jen ten chlapec sám dokáže vypudit zbytky Temného Pána, pak zůstane svět v rovnováze. Pokud toho nebude dosaženo, bude muset být nalezen způsob, jak ho zadržet a zneškodnit. On je jednoduše příliš mocný na to, aby byl ponechán sám sobě a jediné alternativní řešení bude zabít ho, než se naprosto zatratí a stane se hrozbou celému světu. Rozumíš nyní, proč jsem doufal, že si zvolíš jinou cestu? Tohle bych ti, Draco, nepřál, ale jsem vděčný Albusovi, že ti pomohl připravit se na to, co se blíží.”

Draco strávil informaci a byla to hořká pilulka. Nějak doufal, že Snape bude mít náhled, který by věci usnadnil, nebo nějakou lest či kouzlo, aby Harryho rychle vzpamatoval. Uvědomění, že kromě toho nebylo skoro nic jiného, co by se dalo udělat, bylo krajně vystřízlivující. Jen Harry mohl sám sebe zachránit a na konci bude ozbrojený jen láskou. Draco neměl jiné východisko, a tak Snapeovi váhavě odpověděl.

„Já… chápu to. Oceňuji, že pro mě chcete něco lepšího než toto. Něco bezpečnějšího. Ale já to chci. I když o to budu muset bojovat. Nemyslím, že jsem byl kdy tak šťastný jako nyní… tady. Vy jste… viděl jste, co jsem udělal… kde jsem byl. Nebojím se smrti. Už ne. Bojím se, že o tohle přijdu. Líbí se mi, jak se tu cítím. Líbí se mi, kdo jsem, nebo kdo bych mohl být, tady. Jsou to dobří lidé. Dali mi toho tolik. Byla by to velmi mizerná vděčnost, kdybych je teď prostě opustil.

Chci Harryho. Vím, že to nechápete, a vím, že se vám to nelíbí, ale nemyslím si, že ho kdy uvidíte jako já. Já vím, že je v něm něco, proč stojí za to bojovat. Mohl jste vidět mé vzpomínky a slyšet moje myšlenky, ale nikdy je neuvidíte stejným způsobem jako já. On je ten nejhodnější člověk, jakého jsem kdy poznal a stará se o ostatní s vášní, kterou si, myslím, ani nedokážete představit. Zemřít při jeho záchraně… by byla čest, kterou si snad ani nezasloužím. Vím, co teď cítím. V srdci. Je to jasnější než kdy dřív a nebudu předstírat, že to není skutečné. Vždycky jsem vás obdivoval, protože jste byl jak ocel. Houževnatý, vždy jste usiloval o dokonalost, nikdy jste se nenechal přemoci emocemi, ať už jste si vnitřně myslel cokoliv. Chtěl jsem být jako vy.

Byl jsem příliš mladý na to, abych znal něco lepšího. Člověk netají své myšlenky, protože je silný, ale ukrývá je, protože je vystrašený. Albus Brumbál to věděl, že? Věřil jste mu, protože on vás opravdu znal a stejně zůstal vaším přítelem. To proto jste byl ochotný udělat všechno, o co vás požádal, cokoliv, co bylo potřeba. Možná tomu nevěříte, ale přesně tohle já cítím k Harrymu. Důvěřuje mi a já si nemyslím, že mi kdy předtím kdokoliv důvěřoval. Udělal bych cokoliv, abych to uchoval. Cokoliv.”

Snape Draca pozoroval koutkem oka, jeho výraz neprozradil nic z jeho myšlenek, ale v posledním okamžiku se mu v koutku úst objevil lehký úšklebek. Draco o tom nemohl vědět, ale jeho učitele se zmocnilo něco jako perverzní druh hrdosti.

„Přesně tak, Draco. Překvapil jsi mě, a to jsem si nemyslel, že by mě ještě mohlo něco překvapit. Tvoje pochopení problému ti poslouží víc než dobře, a já naprosto věřím tvým slovům. Myslel jsem, že učení bude těžší, ale zdá se, že student byl poučen dříve, než se učitel dostavil do třídy. Nemohu tě kritizovat, že takové přátelství chceš. Jen tě mohu varovat, že jen málokomu se podaří ho nalézt. Jestli chceš, můžeme začít hned, nebo za mnou přijď, až si všechno promyslíš.”

Draco začal znovu dýchat, hrdý, že ho Snape pochválil, i když nepřímo, a zamířil ke dveřím.

„Jdu do mého pokoje. Nejdřív si promluvím s Harrym a pak přijdu zpět za vámi. Děkuji vám.”

Draco přijal Snapeovo pobídnutí k odchodu a vydal se chodbou do pokoje. Jeho vlastní pokoj byl uklizený a tichý a on potřeboval promyslet hromadu věcí. Samozřejmě, že Harrymu nemohl říct všechno, ale byla tu podivná svoboda, jakou mohla přinést jen pravda, a také tu byly věci, o kterých dříve jen snil, že by je Harrymu řekl. Ať už ho to téma jakkoliv znepokojovalo, nyní mělo to sdílení strachů s Harrym důležitější účel.

Draco dumal nad posledními dvěma lety, rozebíral tolik věcí, které prožíval v mnoha rozdílných situacích. Své pochyby, své obavy a hanbu, své sny a svá zklamání, všechno. Nechával své myšlenky proplouvat zvláště posledními dvěma týdny a nevyhnul se ani tomu, jaký dopad měl Harry na jeho život. Harry se ještě nemohl dozvědět o Dracových plánech pomoci mu, ale dnes večer, dnes večer se dozví víc, než se kdy Draco odvážil říct a Draco se modlil, aby, až Snape dokončí své dílo, to, oč se s Harrym podělil, zůstalo základem něčemu, co by se nezhroutilo pod tíhou dalších tajemství. Dávalo to smysl, skutečně. Nemohl očekávat, že se probudí jako někdo jiný jen díky své zpovědi a Nitrozpytu, ale mohl se tak Harrymu přiblížit a jediné, co by ho to stálo, by bylo vsadit na Harryho pochopení obav a pochyb, které v sobě Draco měl. Bylo to riziko, o kterém se Draco domníval, že se vyplatí.

Harry tiše pocházel obývákem. Artur a Molly večeřeli a pozvali ho, aby se k nim přidal, ale on odmítl. Svou podrážděnost kvůli Snapeovi už měl skoro pod kontrolou, ale při představě, že Dracovo duševní zdraví svěří tomu arogantnímu hajzlíkovi ho hlad přešel. V knihách se nezmiňovali o ničem jiném než bolestech hlavy, ani nenaznačovali, že jejich závažnost bude tak velká. Jak se to měl jinak dozvědět? Bylo to hořce podobné období v Bradavicích, kdy musel poslouchat, jak si ho Snape dobírá proto, že nerozumí něčemu tak nejasnému, o čem student nemohl mít ani ponětí, a pak sám sebe prezentoval jako nějaký podělaný vzor dokonalosti před skupinou dětí. Bylo to pokořující, ale Harry slíbil, že kvůli Dracovi vydrží cokoliv, a jestli držet jazyk za zuby a ovládat svou náladu znamenalo, že přijde o jídlo, nechť tomu tak je.

„Harry?”

Draco byl na posledním stupni schodiště a vypadal podivně vyrovnaný, jako by se v době, kdy byl nahoře, na něj snesl nějaký oblažující klid. Harry se zastavil a odpověděl, jeho myšlenkový pochod byl úplně vyšinutý pohledem na Draca, který se zdál nějak rozhodnutější a klidnější, než jak vypadal po svém příchodu z práce.

„Ano?”

„Musíme si promluvit. Přišel bys se mnou nahoru? Ještě dnes bych ti rád řekl nějaké věci, a další věci ti říct musím. Je to v pořádku? ”

Harry pocítil jak zlost, která ho hlodala, odplynula pryč. Napětí ho opustilo, on pomalu přikývl a následoval Draca do pokoje, který spolu poslední dva týdny sdíleli.

Draco se posadil na okraj postele a pokynul Harrymu, aby si sedl vedle něj. Úsměv, který měl pevně usazený na tváři obrousil hrany Harryho obav, jelikož neviděl Draca tak šťastného už celé dny, a jediným hlodajícím zklamáním bylo ošklivé uvědomění, že pravděpodobnou příčinou této náhlé dobré nálady je nejspíš rozhovor se Severusem Snapem. Harry se posadil s přáním, aby se ten krátký pocit útěchy mezi nimi dvěma navrátil. Poslední dobou už spolu ani společně necvičili a jejich kontakt byl omezen na krátké výměny nejasných citů, proložených náznaky lítosti. Bylo by dobré, kdyby mu Draco pověděl, co se děje. Pak by se Harry aspoň mohl pokusit a dát věci do pořádku. V tomto bodě by téměř jakákoliv cena nebyla přemrštěná, kdyby jim pomohla získat zpět tu uklidňující důvěru, která se mezi nimi za tak krátkou dobu vyvinula.

„Harry, chtěl bych ti toho říci hodně o nějakých věcech. Věcech, na které myslím, ale nemluvím o nich. Snape řekl, že než zítra začneme, musím se zbavit svých strachů a pochybností… podělit se o věci, které jsem tajil před lidmi, na kterých mi záleží. Jinak by ty bariéry, co v mé mysli vybuduje, mohly selhat. Předpokládám, že jsem chtěl počkat, až k tomu bude vhodná doba, ale… jelikož něco z toho musím dostat ven dnes večer, myslel jsem, že bude nejlepší to říct všechno najednou. Bylo by to v pořádku, kdybys mě jen nechal mluvit? Bez přerušování. Jen mě nechat to všechno vypovědět, než ztratím odvahu?”

„Jistě… ale můžu ještě předtím něco říct? Chtěl jsem ti to říct už dřív, ale dnes jsme k tomu nějak nedostali příležitost.”

„Jo. Co to je?”

„Draco… za chvíli na tom pravděpodobně budeš o mnoho lépe… a nebudeš mít žádný důvod, abys tu zůstal, kromě toho, že to budeš sám chtít. Já bych moc rád, kdybys zůstal. Blíží se svátky a zbytek Weasleyovic rodiny tu brzy bude. Uh… v Doupěti to bude docela přecpané, pravděpodobně nejmíň na týden nebo dva. Jen jsem si říkal, jestli… jestli by ti nevadilo… bydlet v mém pokoji?”

Draco měl pocit, že mu pukne srdce, bušilo mu v hrudi tak silně, že to cítil až v ušních bubíncích. Bylo to téměř ohlušující, a on se nedokázal udržet, aby se jeho pousmání nezměnilo v široký úsměv.

„Myslím si, že by mi to vůbec nevadilo. Kromě toho, stejně máš větší postel. A jen abys věděl… Harry, nechci chodit nikam. Vím, že to bylo občas těžké a věci nejsou dokonalé, ale jsem tady šťastný. Nechtěl bych jít nikam jinam, i kdybych měl kam jít… jedině… jedině, že by to bylo s tebou. Rozumíš mi?”

Harry vydechl čirou úlevou a složil hlavu do dlaní zatímco nabíral dech.

„Ano! Děkuju ti. Bylo to… bylo to ode mě hloupé… nechtěl jsem, abys o-”

„Odešel? Pak mě to nechej zopakovat. Vy tvrdohlaví nebelvíři potřebujete mít všechno vyloženo po lopatě. Zůstanu tu tak dlouho, dokud tu pro mě bude místo. Nelhal jsem, když jsem řekl, že tě miluju. Ještě jsem si ani nepředstavil, co to může znamenat a doufal jsem, že to zabere trochu více času, než tohle. Víš? Něco jako sedmdesát nebo osmdesát let. To by mohlo stačit k tomu, abychom se dopracovali k dobré definici. Zní to dobře?”

Harry konečně ztratil tenkou nitku kontroly, které se držel celé týdny. Jeden rychlý pohyb a velice něžně položil ruce podél Dracovy čelisti a tváří, naklonil se vpřed a tiše šeptal.

„Odpusť mi. Jen tentokrát… nechej mě, abych tě políbil.”

Draco vždy přebíral iniciativu, cítil se v bezpečí s vědomím, že jsou události pod jeho kontrolou. I když se jeho srdce zachvělo a zacloumaly jím kruté ostny vzpomínek, tyto věci pomalu roztávaly a Harryho polibek byl lékem, který hojil všechny bolesti. Draco uvolnil svou vůli a nechal všechny myšlenky na kontrolu odplynout pryč.

‘V Merlinově jménu! Jak mi tohle chybělo. Tohle je ještě lepší než když jsem to byl já, kdo ho líbal! Já už ani nevím, čeho jsem se to vlastně bál. Temný Pán ho nevlastní. Je to jen parazit, který se nechce vzdát a jednoduše umřít. On by tohle neudělal, nemohl by říkat takové věci. Toto je Harry a já ho miluju. Nikdy se tohoto nevzdám. Nikdy.’

Na chvíli na všechno zapomněli a pak se navrátili k sobě, nejdříve váhavě, nejistí, jak se ocitli na zádech, schoulení jeden druhému v náručí. Draco cítil, jak se nervózně třese a Harry to ucítil o chvilku později, pomalu se odtáhl a začal se omlouvat.

„Omlouvám se, lásko. Já… já jsem to prostě potřeboval. Nevím, jestli pochopíš, co to pro mě znamená. Nechtěl jsem-”

Draco jej rychle přerušil. „Nedělej si starost. Líbilo se mi to. Za pár dní už takovýhle vůbec nebudu a všechno bude jiné… ještě lepší. Myslím, že je čas, abych ti řekl nějaké věci a myslím si, že vím, jak to udělat. Lehni si na bok… otoč se ke mě zády.”

Harry vypadal udiveně, ale pomalu se překulil na bok, tváří ke dveřím místnosti, zatímco se Draco uveleboval na posteli za ním. Stále byli na přikrývkách a zcela oblečení a Harry neměl tu nejmenší představu, co má Draco za lubem, ale byl více než ochotný počkat a zjistit to.

Draco se najednou těsně přitiskl na Harryho záda, útlá paže proklouzla pod Harryho vlastní a přitáhla jej blíže chlapci za ním. Draco se lehce chvěl, ale šepot u Harryho ucha prokázal, že byl v pořádku.

„Výborně. Víš, že to není tak moc dávno, co jsem si něco takového ani nedokázal představit? Harry… nech mě, abych ti vyprávěl příběh.”

52. kapitola - Co vře pod povrchem

54. kapitola - Před dávnými časy...