| Zobrazeno: 2138
/ 3
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
Zvuky umírajících se ozývaly všude okolo něj. Ohlušující kakofonie bezmocného zoufalství všech obviňujících umírajících. Opustil je… zapomenuté, oplakané a nyní bezvýznamné. Ginny, Hermionu, Siria, Cedrica, Albuse… a dokonce i své rodiče. Jejich vrazi a ti, co jim pomáhali, žili svobodně, skrývajíc se před odplatou, jejíž splatnost již dávno vypršela.
Jako divoká zvířata, neschopná myšlení, dravci, kteří zabili tolik nevinných, museli být zneškodněni. Bylo to spravedlivé. Bylo to správné. Zůstávalo to nedokončené. Harry stál jako němý svědek před nekonečným polem krveprolití. Zmrzačení, rozpáraní a rozčtvrcení, spálení a ubití, všichni leželi před ním. Zemřeli kouzlem, oprátkou, čepelí a brutální rukou. Jeho odmítnutí vyměřit trest jejich vrahům bylo aktem zřeknutí a v jeho hlavě se odrážely jejich výkřiky.
Zbabělec, zrádce a horší mu zněly v uších. Harry bezmocně vzlykal, zapomenutý na válečném poli a toužil, aby procitl k vědomí.’
„Harry.”
„Harry.”
Harryho víčka se zvedla jak opona. Draco se nakláněl přes postel a tiše na Harryho mluvil, očividně se ho snažil probrat z jeho noční můry. Harry doufal, že neponechal Draca na holičkách během jeho vlastních nočních můr, ale stejně byl rád, že je vzhůru. Vážně uvažoval o tom, že Dulovo kouzlo použije sám na sebe… kdyby mu umožnilo odpočinek od zlých snů jako byl tento. Harry si promnul oči a usmál se na Draca se smutným, vděčným výrazem.
„Dík. Neměl jsem v hlavě nic zajímavého, k čemu bych se chtěl vrátit. Jsi v pořádku?”
„Ale jo. Taky jsem v hlavě neměl nic pěkného. Byl jsem docela rád, že jsi mě probudil. Slyšel jsem tě drmolit ve spánku různé věci a to mě probudilo. Byl jsem zpět v mudlovském Londýně. Nic, nač bych chtěl vzpomínat.”
„Mmm. Já jsem viděl lidi, kteří s námi už nejsou. Z války. Stává se mi to často. Hele… hned jsem zpět. Mám v pokoji lektvar na bolení hlavy. Z toho snu mi šíleně třeští hlava. Mám pocit, jako by se mi domácí skřítci snažili z hlavy prokopat krumpáči. Neva?”
Draco přikývl, a když Harry odešel z pokoje, zase si lehl. Tiše naslouchal tlumeným zvukům, vycházejícím z pokoje sousedícím s jeho, a sledoval Harryho pohyby podle zvuků, které slyšel. Nejisté, ospalé kroky. Zvuk vytahované zátky. Polknutí tekutiny následované zívnutím a malým odříhnutím. Pak kroky, znovu se přibližující… tentokrát jistější, než předtím. Draco se schoulil na boku, čelem k Harrymu, který se znovu svalil do křesla.
Draco toho měl na srdci příliš mnoho. Přestože byl uklidněný Harryho kouzlem, které ho po zbytek noci ochrání před většinou špatných snů, stále byl plný zneklidňujících myšlenek. Zdálo se, že kouzlo Dracovy vzpomínky neodstranilo, ale jen je lehce ztlumilo, a tak udrželo pod kontrolou jeho nejhorší reakce. Možná si jen začal zvykat. Už několik dní se neprobudil s křikem a spánek ve tří až čtyřhodinových intervalech byl lepší než nespat skoro vůbec, nebo být uvedený do bezvědomí lektvarem. V tu chvíli se na spánek moc necítil. Hlavou mu táhlo příliš mnoho myšlenek z předchozího dne.
„Harry?”
„Jo?”
„Mohli bychom si chvíli povídat? Já… necítím se zrovna teď moc ospalý.”
„Jasně. Stejně jsme oba vzhůru. Co tě trápí?”
„Nechtěl jsem to… dnes přehnat. Kvůli té hůlce… a že jsi mi koupil nějaké věci. Vím, že to není zas tak moc peněz… ale já… cítil jsem, že už tak toho dlužím tolik, tobě, Molly i Arturovi. Prostě toho bylo příliš mnoho najednou. Hůlka je pro kouzelníka svoboda… velice mnoho pro mě znamená, že chceš, abych ji měl… dost na to, abys mi ji dokonce koupil. Jde o víc, než jen o peníze. Ani všechny galeony světa pro mě neznamenají tolik, jako to, co pro mne děláš. Víš?”
Harry přikývl, vytáhl si nohy na křeslo a objal si je rukama.
„Jo, to dokážu pochopit. Byl jsem… no, bál jsem se, aby ses neurazil. Vím, že nechceš žádnou charitu… a to je v pořádku. Vůbec si nemyslím, že je to charita. Vím, že s tím jsi srozuměn, když mi to chceš časem splatit, ale taky bych si přál, abys mě nechal, abych ti něco daroval. Víš, že jsi mi včera moc pomohl. Všichni tady tě máme rádi. Lidé, kteří se mají rádi, si dávají dárky. Nic bys mi nedlužil.”
Draco nad tím tiše dumal.
„Dobrá. Ale přesto se v jedné věci mýlíš.”
„V čem?”
„Dlužím vám všem svůj život… a svůj zdravý rozum. Možná to není něco, co by se dalo přepočítat na mince, ale dlužím této domácnosti víc, než kdy mohou galeony zaplatit. Přijdu na způsob, jak vám to splatit… jednou. Ještě stále jsem se nevzpamatoval z šoku, že mi nabídli práci… Weasleyovic dvojčata! Jsi si jistý, že hledají účetního, jo? Ne pokusného králíka?”
Harry se, i přes svou únavu, zasmál.
„Ano… jsem si jistý. Pořád mají nos v účetních knihách a jsou z toho stejně znechucení jako já. Potřebují tvoje dovednosti a myslím si, že s nimi budeš dost dobře vycházet. Řekl jsem jim, aby ti život moc neztěžovali, ale vtípek nebo dva čekej v každém případě. Jestli jeden nebo dva zvládneš, vím, že budou tvými největšími obdivovateli, až uvidí, jak si s papíry od Gringottů a z ministerstva dokážeš poradit. Věř mi.”
„Ach. Myslím, že pár žertů snést mohu, ale můžeš se ujistit, že nebudou… do prdele… Merline… však víš… sahat na mě? Já… jen… to bych nevydržel. Sotva snesu tebe a Molly… a vám dvěma naprosto věřím. Nechci se před nimi ztrapnit nějakými rozpaky. Už tak je to dost ponižující… být v takovém stavu.”
„Draco. Za pár dní se tu staví na večeři. Můžeme si s nimi oba promluvit a oni to pochopí. Nějaké věci... o určitých věcech prostě vtipkovat nebudou. To jim mohu jasně říct… co by dělat neměli… oni poslechnou. Jsou lepší, než si myslíš. Počkej, až uvidíš Georgeovo kouzelné oko! Jestli sis myslel, že Pošuk Moody uměl nějaké kousky… s Georgem je teprve zábava!”
Draco zamumlal souhlas, stále ještě trochu nejistý, zda je moudré pracovat vedle Freda a George, jejichž legrácky byly legendární.
„Harry? Ty bys mi poradil, jak začít trénovat, viď? Pomfreyová říkala, že potřebuju získat zpět svaly… a já jsem ještě nikdy necvičil. Ty bys mi ukázal jak na to, že?”
„Řekl jsem, že ukážu, můžeme s tím začít hned ráno, před snídaní. První lekce: cvič, osprchuj se, odpočni si a pak teprve jez. Jestli se najíš před cvičením, jsi plný jídla a pomalý… a mohl bys dostat křeče. Jestli se při cvičení příliš namáháš a pak se hned najíš… taky bys mohl dostat křeče. Takže zítra ráno si zacvičíme, pak se osprchujeme, obléknem se do čistého, a potom se nasnídáme. Po snídani vyrazíme do Příčné ulice a koupíš si co chceš, za jakých podmínek chceš, pokud si pro sebe necháš u Ollivandera udělat hůlku. Vydělal sis na ni. Kromě toho, líbí se mi představa, že zas budeš moci kouzlit.”
„Skutečně? Proč?”
Harry vyslovil následující slova velmi opatrně. Bylo to něco, co mu chtěl říci od chvíle, kdy se předešlého dne vrátil z Příčné ulice.
„Protože když budeš moci kouzlit a zůstaneš tady, bude to znamenat, že tady být chceš… ne jen proto, že tu potřebuješ být. To bych rád.”
Draco zůstal zticha velice dlouhou dobu a Harry si nebyl jistý, jestli Draco usnul či ne. Pak zaslechl tiché šustění přikrývek.
„Je tu nějaká zima. Víš… pravděpodobně to pro tebe není moc dobré, spát takhle v křesle tolik nocí po sobě. Jestli… kdybys chtěl… mohl bys spát… jako dřív.”
Dracovi se v krku zatajil dech. Nedokázal se přinutit požádat o něco více, než o tohle. Dříve to očividně byla Harryho velkorysost, ale tohle, tohle bude jiné. Nebyla to už zoufalá potřeba ochrany před nočními můrami, nebo utěšování potom, co sám sebe skoro zabil. Tímto připustil, že je Harry v jeho posteli vítaný, a to z žádného jiného důvodu, než že ho tam Draco chce mít. Harry neřekl ani slovo, zvedl se z křesla, zabalil se do přikrývky, kterou se na křesle přikrýval a nechal Draca, aby mezi nimi zas ponechal svoje pokrývky, stejně jako tenkrát.
Draco se stočil okolo Harryho paže a tiše vydechl úlevou. Stále ještě trpěl neurotickým strachem, že Harry zuřivě vybuchne, kdyby se ho dotkl, ale slova, která ten večer od něj slyšel, že ho Harry naprosto nevnímá jako ošklivého, mu dodala odvahu.
„Děkuju… bylo tu trochu chladno.”
Draco potlačil úsměv.
„Rádo se stalo. Sladké sny.”
„Doufejme, že budou… byla by to příjemná změna tempa.”
A bylo to. V přetrvávajícím chladu listopadové noci se Draco přitulil blíž k Harrymu, který zůstal i ve spánku naprosto nehybný, a sám pomalu vklouzl do Morfeovy náruče.
-----------------------------------------------------
Artur Weasley se to ráno probudil časně. Poslední dobou si zvykl, že nejdřív postavil vodu na čaj, a tak mohla Molly sejít dolů o něco později a on jí pak ještě trochu pomohl s přípravou snídaně. Molly tvrdila, že je v pořádku, a že nepotřebuje, aby se jí pletl pod nohy, ale říkala to láskyplně, ani trochu si nestěžovala, jako by to myslela skutečně vážně. Artur ji políbil na tvář a skulil se z postele, vklouzl do pantoflů, natáhl si župan a zamířil ke schodům.
Dveře do Harryho pokoje byly otevřené a, jako obvykle, Harry se tam nenacházel… protože byl pořád v onom křesle v Dracově pokoji. Dohlížel na jeho noční můry, jako ten hodný kluk, kterým byl. Nicméně dveře do Dracova pokoje byly zavřené, a jak Artur prošel okolo, upoutaly jeho pozornost velice zvláštní zvuky.
Ozývalo se odtamtud mručení, pak vzdychání a sténání a nakonec hlasitý výdech. Artur byl po probuzení ještě trochu rozespalý, ale oči se mu samy do široka rozevřely, když mu došlo, co tyhle zvuky musely znamenat! A pak hlasy, poznamenané zřejmou námahou, se staly jasně slyšitelnými.
„Au! To bolí! Myslím, že potřebuju zpomalit.”
„Draco… moc si nepomůžeš, když se neuvolníš. Snažíš se až příliš. Najdi svůj rytmus. Dýchej lehčeji a pomaleji. Brzy uvidíš, že se to vyplatí, věř mi.”
„Jasně! To říkáš ty! Ale ty neležíš na zádech, celý zatraceně rozbolavělý! Je to mnohem namáhavější, než jsem předpokládal.”
„Všechno, co má za něco stát, je namáhavé. Pojď, zkusme to znovu. Já si myslím, že ti to jde výborně.”
„Ještě, ještě, ještě! To je všechno, co děláš ty, Harry. A já jsem ten, kdo se tu teď namáhá. S tou druhou lekcí sis nedělal legraci, co?”
„Ne, nedělal. Nejdřív se uvolni, nebo to později bude bolet. Chtěl jsi se hned pustit do těžké polohy a teď za to platíš. Zkoušej to dál.”
„Ou! Au! Sakra!”
Jakmile byl Dracův hlas utlumen na sérii rytmických vzdechů a příležitostných kleteb, Artur se od dveří odtrhl, šokovaný až za schopnost si vůbec vzpomenout kam to šel a proč.
'Merline Boží, ochraňuj nás! Byl bych vsadil poslední košili, že na to půjdou pomaleji, než takhle! Po všem tom, co má ten chlapec za sebou, nemůžu uvěřit, že on by… nebo, že by od něj Harry očekával… to je jedno! Čaj! Potřebuju čaj!'
Sejde z očí, sejde z mysli, Artur sotva stačil připravit čaj včas. Zvuk sprchy z patra byl známý a uklidňující a on začal chystat věci, které bude Molly potřebovat k přípravě snídaně. O několik minut později se k němu Molly přidala a podle jejích vlasů a noční košile bylo zřejmé, že to nebyla ona, kdo se zrovna sprchoval. Artur doufal, že nezaslechla, čemu se to kluci věnovali! Byla to jen jejich věc, pokud… no… to je fuk.
Molly začala připravovat snídani, a potom, co mu dala pořádnou pusu na dobré ráno, se Artur pohodlně uvelebil s šálkem čaje. O chvilku později byla sprcha zastavena a za několik minut se spustila znovu. Chvilku nato se Draco kulhal po schodech dolů, vlasy ulízané dozadu, když mu teď začaly dorůstat, a ve tváři lehce zrůžovělý. Artur si udržoval naprosto neutrální hlas, když vesele, i když poněkud napjatě, přivítal mladíka u snídaně.
„Senzace. To je způsob, jak začít den. Už jsem vyčerpaný.”
Arturův třes byl viditelný pouze kdyby bylo možné vidět pohyb hladiny v jeho šálku, jak potlačoval komentář. Draco, naprosto nevšímavý, pokračoval.
„Skutečně to tak myslím. Začali jsme ještě před svítáním a jeli jsme více než hodinu a půl. Spálili jsme množství energie. Jsem hladový jako vlk!”
Molly podala Dracovi talíř plný jídla a pochválila mu zdravou barvu tváří a dobrou náladu. Artur byl rozrušený nutností ovládat se, a tak jen přívětivě přikyvoval a usmíval se, a zaměstnával se talířem, který mu Molly právě podala.
„Harry na mě skutečně pořádně přitlačil, ale stálo to za to.”
Artur se začal dusit vajíčkem.
„Pardon… pardon… spolkl jsem to špatnou trubicí. Vše je fajn… jako ty, chlapče.”
„Oh… dobře. No, stejně… bylo to těžší, než jsem předpokládal, ale myslím, že jsem z toho vytřískal všechno, co se dalo. Unavil jsem se hodně rychle, ale Harry je úžasný. Dokáže makat pořád dál, jako by o nic nešlo. Je v neuvěřitelné formě. Doufám, že si takovou vytrvalost taky brzy vybuduju.”
Artur sebou viditelně cukl, potlačil zakňučení a hýčkal si svůj šálek. Vůbec netušil, že by Draco mohl být takhle v pohodě a u snídaně diskutovat o podobných věcech! No vážně! Co to musel mít za rodiče, že se takhle uvolněně baví o jejich… uhm… činnosti nahoře, přede všemi. Nechtěl, aby si kluci mysleli, že s nimi nesouhlasí nebo něco takového. Tak se znovu zahloubal do snídaně tak rychle, jak jen to dokázal.
„Jste v pořádku?”
Draco bez pochyb postřehl napjaté rysy jeho obličeje. K sakru štěstí. Je to strašné, být takhle neohrabaný při lhaní. Artur se vytáčel, jak nejlépe to dokázal.
„Bolavý zub. Jen bodnutí. Žádný problém.”
„Oh… dobře. Stejně, Harry je skutečné zvíře. Netušil jsem, že udrží takové tempo a tak dlouho. Měl jsem vědět, že má pořádnou výdrž, při tom jak často běhá, ale tentokrát to bylo poprvé, co jsem ho vůbec spatřil v akci. On se zdá v pořádku, ale já jsem celý rozbolavělý, že bych si hned zalezl zpět do postele, na celý týden! I když to šlo docela dobře… dle mého názoru.”
Artur cítil, jak mu na spánku pulsuje žíla. Spolykal, co mu zbývalo na talíři jak nejrychleji to dokázal, přátelsky při tom drmolil a doufal, že Draco pochopí jeho odpovědi jako nejasně schvalující a modlil se, aby to nevzal jako pobídnutí k poskytnutí dalších detailů. Pak sešel ze schodů Harry v županu a sedl si ke stolu se svým talířem.
„Poslechni, na to, že to bylo poprvé, jsi byl skutečně dobrý, Draco. Jsi na sebe moc náročný. Já se cítím moc dobře. Chceš si za pár hodin vyzkoušet nějaké nové věci?”
„No nazdar! Kouknětekolikjehodin! Dnes musím být v kanceláři brzy! Raději si pospíším!”
Artur od stolu prakticky vyskočil a vyběhl do schodů. Draco a Harry se udiveně podívali jeden na druhého a pak na Molly. Harry vyjádřil jejich znepokojení.
„Co mu je? Zdá se nějak moc nervózní na to, že je takhle brzy ráno.”
Molly mlaskla a bezmocně pokrčila rameny.
„Oh, nedělejte si starosti, kluci. On byl vždycky trochu netýkavý, takhle brzy po ránu. Já jsem jen ráda, že vám to cvičení tak pěkně šlo. To je pro vás nejlepší! To a dobrá snídaně a den je výborně zahájený.”