| Zobrazeno: 2593
/ 3
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
‘To se může stát jen mně. Vyšetřuje mě ministerstvo, Molly je na mě naštvaná a chce, abych Draca natíral Jizvomizem, … je to první člověk, který mě přitahuje… po více než roce… a on je, k sakru, homofobní! Ještě by mi mohl ze zadku vyskočitl Voldemort a použít na mě Cruciatus a můj den bude perfektní!’
Harry stál u paty schodiště, držel nádobku s mastí a kousal si ret. Molly uklízela a připravovala dům na brzkou návštěvu svých synů, Artur byl zpět v práci, takže na péči o Draca zbyl Harry. Molly mu aspoň připravila snídani, ale celé ráno měla nakročeno k tomu, aby mu vyhubovala. Jedině to, že se Harry rychle vzdal diskuse na téma Dracovy jizvy, zabránilo rannímu výbuchu legendárních rozměrů.
Ráno našel Draca již probuzeného. Blonďák snídal v posteli, unavený po záchvatu z předcházejícího rána. Harry si ten záchvat sám vyčítal. Kdyby nezůstal venku tak dlouho, nebo tolik Draca nevyděsil, pro začátek, nikdy by to nedošlo tak daleko. Ani se nechtěl dohadovat s Pastorkem, ale jeho tón mu prostě lezl na nervy a nevlídná slova byla venku, než si vůbec uvědomil, co říká.
Molly byla zas rozhořčená, když Kingsley vyrazil pryč a dnes ráno s Harrym mluvila jen z pouhé nutnosti. Všeho všudy, Harrymu se ze všech těch problémů, co se na něj hrnuly, točila hlava a to mu den teprve začínal. Jak se věci měly, na své straně měl jen jednu výhodu. Poprvé po mnoha dnech dnes ráno ve sprše masturboval.
Jeho libido bylo již několik dní duchem nepřítomno, od doby, kdy ho šokovalo, že zareagovalo na jeho myšlenky na Draca. Dnes ráno konečně zareagoval na jeho naléhavé signály a zatímco se sprchoval, udělal si to. Už to potřeboval dávno a tentokrát se přestal hlídat a jednoduše se těšil z představ Draca, které se mu míhaly před očima.
Vzpomínal si, jak Draco vypadal poslední rok v Bradavicích, než se všechno rozpadlo a na kouzelnický svět se přihnala válka. Z dnešní perspektivy, bez zloby, kterou tehdy pociťoval, vzdálenou a nesmyslnou, Draco byl krásný. Štíhlý a kypící zdravím, bledý a plný života. Jeho vzhled kazily jen krutost jeho úšklebku a ostrý tón hlasu.
V pohodě, v mracích páry si Harry užíval vzpomínek na Draca během jejich pobytu v Bradavicích. Kráčejícího, sedícího ve třídě nebo vznášejícího se nad famfrpálovým hřištěm, a pak nechal rozběhnout svou představivost a změnil je v představy, které se nikdy neudály. Blízkost, kterou se téměř zalykal, roztoužené rty, hladově se spojující, a snědé, mozolnaté ruce na sametově hebké, bílé pokožce, nezohyzděné válkou a krutostí jiných.
Netrvalo to dlouho, vzhledem k tomu, že od poslední masturbace uběhlo několik dní. Harry potlačil sten, oči pevně sevřené, vystříkl sperma na dno vany a nechal tekoucí vodu spláchnout malé bílé kapky do odtoku. Opřel se o stěnu, aby mohl popadnout dech a litoval, že jsou jeho představy jen beznadějným kolotočem vizí, které se prostě neměly nikdy uskutečnit. Pak se osušil a oblékl, a když se přesvědčil, že je Draco vzhůru a připravený ke snídani udělal pár koleček a za necelou půlhodinu se vrátil, aby dostal od Molly instrukce, které nepřipouštěly žádný jeho odpor. Mazat Jizvomizem Dracovy jizvy.
Snědé, mozolnaté ruce na sametově hebké, bílé pokožce …
Občas ani ten nejmocnější kouzelník naší doby nedokáže zabránit, aby se mu den úplně nepodělal. Harry se vlekl po schodech nahoru na setkání s osudem, kroky dopadaly tak těžce a hlučně jako dveře zavírajících se hrobek.
------------------------------------------------
Draco se vznášel na pokraji vědomí. Snažil se zůstat vzhůru celou noc, odrazit noční můry, podobné jaké měl předešlou noc, ale po snídani, která byla výborná jako vždy, se nervozita, podpořená hladem, vypařila a bylo čím dál těžší a těžší udržet se vzhůru.
Během noci dumal o mnoha věcech. Otázky, které chtěl Harrymu položit, mu proběhly stokrát hlavou. Říkal si, zda udělal dobře, že Pastorka tak rychle odmrštil a přemýšlel, jestli se z něj ten okázalý mizera snažil dostat informace o Harrym stejně jako o bývalých Smrtijedech. Představa, že by Weasleyovi, a zvláště Molly, nebyli zhnuseni nad představou homosexuality mu také pořádně vrtala hlavou. Nyní se pohyboval na nejasné hranici mezi snem a bděním a bez pořádné dávky Bezesného doušku se v něm probudily ty nejhorší noční můry a šíříly se zběsile jako lesní požár.
Teď byl vždycky ‘pan Malfoy’. Nikdy Draco. Nejčastěji přicházel ukájet na Dracovi své nejtemnější choutky MacNair a Draco se už dávno vzdal naděje na boj a naučil se, že čím víc dával najevo své utrpení a bolest, tím rychleji to MacNair ukončil. Ne, že by bylo příliš těžké zahrát tuto roli, jelikož každé střetnutí s neohrabaným a hulvátským MacNairem bylo už tak velice bolestivé a vždy skončilo odvlečením Draca zpět do cely, někdy za vlasy, a tam byl pohozený na slámu, kde byl ponechán svému naříkání, bolesti a krvácení. MacNairovo čerstvé sperma z něj vytékalo a mísilo se s jeho krví.
Okolo byla nastavena ochrana proti přemístění a Rodolphus před ním pobaveně zlomil jeho hůlku. Nezůstaly mu žádné prostředky, kterými by si mohl dopomoci ke svobodě a jeho cela se stala jeho jediným útočištěm. Dřepěl na hromadě slámy a zachumlaný do stejné páchnoucí deky, kterou měl od prvního dne, co zde byl uvězněný, byla to jediné místo, které pro něj znamenalo odpočinek a krátkou přestávku v jeho utrpení. Několikrát se pokusil sám sebe zabít, ale jeho věznitelé ho ošetřili a oživili a po trestech, které následovaly po jeho pokusech, opustil i tuto poslední zoufalou naději na svobodu.
Rodolphus sám chodil jen občas, ale jeho tiché kroky děsily Draca více než dusot MacNairových bagančat. Rodolphus nebyl nikdy uspokojen jen pouhou bolestí těla a každá jeho návštěva odkryla Dracovi nové hrůzy, další peklo duše, které přestalo jen tehdy, když to jeho strýce znudilo. Rodolphus studoval různá umění mudlů. Mimo důkladné obeznámení s jejich drogami a talentem pro psychologii zneužívání, měl rovněž v oblibě hrubost mudlovského lékařství… obzvláště skalpel.
Vysílený, bdící, ale zcela bezmocný a až hrůzně při vědomí, Draco často pozoroval svého strýce poklidně provádět vivisekci, otevíral a předváděl části Dracova těla a Draco byl přinucen tomu přihlížet. A po celou tu dobu Rodolphus poklidně probíral minulost, hovořil o Luciovi a o Narcise, a o Bellatrix, která před několika měsíci zemřela rukou Harryho Pottera. Některá z těchto sezení trvala celé hodiny a Draco by dal přednost Hyde-Prattově zálibě v bičích a rozpálených železech, nebo MacNairově hrubému plenění, před tím, aby musel znovu čelit chladnému chování svého strýce a pohrdavému tónu jeho hlasu během jeho hrůzného, duši drtícího, mučení.
Nikdy to nepřestalo. Jednou, po tom, co ho schválně nechali po celý týden hladovět, měl ten nejkrásnější sen. Odvedli ho z cely, byl vykoupaný nádherně oblečený, jeho vlasy už nebyly rozcuchané a páchnoucí, ale stejně dlouhé a jemné, jako byly kdysi vlasy jeho otce. Hyde-Pratt ho uvedl k prostřenému stolu a nabídl mu židli jako hostitel váženému hostu. MacNair seděl na jednom konci a poklidně večeřel, Rodolphus seděl na druhém konci a popíjel víno. Na stole byla naservírována slavnostní hostina a vše, co měl udělat bylo vzít vidličku, nandat si na talíř a byl by konec jeho hladovění.
Dotkl se vidličky… a svět se od něj odtrhl. Byl přemístěn zpět do své cely a kouzlo, díky kterému vypadal zase neposkvrněný a krásný prostě skončilo. Nebyl to sen. Byla to Rodolphova představa vtipu. Tiché, elegantní kroky Rodolpha LeStrangea se lehce ozývaly, jak se přibližoval k Dracově cele, a i když se vždy krčil a bál, když přicházeli ti ostatní, pouze příchod jeho strýce jej zcela zlomil. Prosby nijak nepomohly a Draco vzlykal, až se naprosto vyčerpal a už nemohl dál. Vše, co mu zůstalo, byl křik a zvuk přibližujících se strýcových kroků.
Harryho kroky v bagančatech, dunící po schodech a chodbou, Draca zcela probraly a po takovýchto snech byl na hranici hysterie. Ležel, paralyzovaný strachy, nevědomky se pošpinil, potlačované kvílení bylo vše, co ze sebe dokázal dostat. Ve skutečnosti nebyl při vědomí, i když byl probuzený, protože, ve své mysli, byl Draco stále ve své páchnoucí cele, očekávající člověka, jehož uměním bylo přivodit čirou hrůzu a Draco byl prostředek, který si k tomu zvolil.
Harry vstoupil do místnosti a nalezl Draca ve stejném stavu jako byl předcházející ráno. Žalostná hibernace duše, o které Harry věděl, že ji bude muset zlomit. Přinutit Dracova ducha k plnému vědomí bylo dílem okamžiku, ale potřeboval celou řadu kouzel, aby přivedl Draca do stavu, přibližujícímu se zdravému rozumu. Jen tehdy bylo možné mu dát uklidňující lektvary a Harry pak tiše seděl, zatímco Draco vzlykal ještě skoro hodinu.
Co ho skutečně bolelo, bylo, že nemohl natáhnout ruku a dotknout se ho. Harry ho mohl mýt kouzlem, zachránit ho ze spárů nočních můr silou své vůle a použít kouzla, která by Dracovi pomohla znovu fungovat, ale nemohl ho držet, dokonce se ho ani dotknout, aniž by Dracovi nezpůsobil další panický záchvat. Bylo to frustrující a bezmocnost tváří v tvář problému nebyla něco, s čím by se Harry vyrovnal lehce. Opřel si lokty o kolena, složil hlavu do dlaní a naslouchal lítostivým zvukům bolesti, které od Draca přicházely.
’Zatraceně bezmocný. Všechna ta moc na podělaném světě a já to nedokážu zlepšit. Nemůžu se ho dotknout. Nemůžu mu říct, co k němu cítím… já vlastně ani nevím, co bych, do prdele, měl říct! Mohl jsem zabít Temného Pána a dorazit většinu jeho poskoků, ale když konečně potřebuju někomu skutečně pomoct, někomu, kdo si to zaslouží, a mně je zle z toho, když vidím, jak se trápí… a já nemůžu udělat vůbec nic. Jak zatraceně ubohé!’
Harry si projel rukama vlasy a cítil, jak ho pálí obličej. V očích ho bodalo a on se málem začal neovladatelně smát, když si uvědomil, že pláče. Neplakal už celé roky a zcela jistě neplakal způsobem jako Draco, ale byl šokován tím, že to ještě dokáže. Vyplakal všechny slzy, když byl zabit Sirius a o poslední kapky, co mohly zbýt ho připravila Brumbálova vražda. Dokonce ani ztráta Ginny a Hermiony mu do očí nevehnala další slzy, ale jeho neschopnost pomoci Dracovi to udělala. Neznamenalo to něco?
Draco se vyplakal, tiše slzel do polštářů, a když se konečně odvážil poníženě vzhlédnout, spatřil Harryho s hlavou v dlaních, jak si chvílemi otírá oči. Harry Potter… Chlapec-který-zabil… plakal. Bylo to naprosto surrealistické. Zvláště proto, jelikož bylo opravdu těžké říct, zda ho měl Harry raději živého nebo mrtvého.
„Co... proč jsi... však víš?“
Slova se dostala ven slabým zaskřehotáním a Harry se narovnal, opřel se dozadu a zarudlýma očima zíral na strop.
„Protože, Draco... nenávidím, vidět tě v takovém stavu... a vědět, že ti nemohu pomoci. Chci... chci, aby na to bylo nějaké kouzlo, ale ono neexistuje a všechno, co mohu dělat je, dívat se. Kdybych tě toho mohl zbavit, udělal bych to. Ty víš, že bych to pro tebe udělal, kdybych mohl, že?“
Draco na Harryho zíral v němém úžasu. Dosud to byl on, kdo upřímně a bez zaváhání říkal, jak se cítí. Bylo to poprvé, co s ním Harry mluvil tak otevřeně. Harryho zloba se vždycky projevila velice rychle, ale před Dracem zatím neprojevil nic jiného a lehký náznak, že o něj Harry má starost, byl ohromující. Nedokázal by říci, proč se mu při tom vědomí v hrudi rozbušilo srdce i přes to, jak se v tuto chvíli cítil a neodvážil se to rozebírat, ale pocit to byl příjemný.
Harry pohlédl dolů, když Dracova bledá ruka spočinula na jeho a přistihla jej tak zcela nepřipraveného.
„Udělal jsi dost už jen tím, že jsi mi to řekl. Děkuju ti.“
Draco měl zavřené oči, držel se Harryho za ruku a zatímco se pomalu nechával přemoci spánkem, cítil se podivně v bezpečí. Teplo Harryho ruky v jeho vlastní od něj odvádělo pryč temné myšlenky, zatímco lektvarem navozený spánek ovládl jeho smysly.
Harry seděl, rozhodnutý nehnout se ani o píď, zatímco Draco poklidně odpočíval, svíral Harryho ruku dokud zcela neusnul. Harry se usadil tak pohodlně, jak to jen šlo a v duchu si do svého denního plánu poznamenal zdřímnutí, spokojený, že může poklidně pozorovat bledou ruku s jemnými, štíhlými prsty propletenými s jeho vlastními, snědými a mozolnatými.