| Zobrazeno: 3100
/ 4
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
Draco Malfoy se probudil v pozdním odpoledni. Na pokraji vědomí slyšel slabé cinkání a z pocitu neznámého prostředí jej zachvátila panika. S trhnutím procitl, vylekaně se nadechl a rozhlížel se okolo sebe divokým, vylekaným pohledem a zapátral po únikových cestách, kdyby potřeboval utéct.
Molly Weasleyová seděla ve starém ošoupaném křesle, pletla šálu a při práci soustavně cinkala jehlicemi. Když se otočila a mile se na Draca usmála, očarované jehlice pletly dál samy.
„Sláva! Dobré odpoledne, ospalče. V noci jste vypadal příšerně, ale dnes jste na tom o trochu lépe. Jak se cítíte, drahoušku?“
Draco byl natolik šokovaný, že nebyl schopen odpovědět. ‘Jsem… jsem ve Weasleyovic Doupěti. Jak jsem se sem K ČERTU dostal?’
I když se cítil jako omámený a z ničeho nic pocítil silnou závrať, bylo to po dlouhé době poprvé, co si pamatoval, že neměl zimnici z nesčetných infekcí. Pocit jasného vědomí byl šokující, najednou si uvědomoval tolik podružných detailů zároveň, že ho to nejprve naprosto ohromilo.
Podivný pocit, že zase jednou leží ve skutečné posteli. Náhlý pocit čistoty, skutečnost, že nesmrdí, že se necítí mastný ani neudržovaný, a nesvědí ho špína. Vůně ložního prádla a dek, které pravděpodobně nebyly použity po celá léta. Teplo. Poprvé po dlouhých týdnech mu bylo teplo. Pravděpodobně to byl ten nejpříjemnější pocit, jaký kdy měl… téměř jako skutečnost, že může dýchat zhluboka a nemá přitom pokaždé bolestivý pocit jako by se mu do hrudníku zabodávaly dýky. Najednou si uvědomil, že nechává dotazy své hostitelky nezodpovězeny a nedokázal si ani vzpomenout, na co se to vlastně ptala.
„Co- cože?“ Ukázalo se, že jeho hlas je dosud zastřený a ještě pořád ho trochu bolí v krku. Zas se rozkašlal, ale už to nebylo ani zpola tak bolestivé jako v předchozích dnech.
„Ach! Promiňte, mladíku. Mám tu na váš krk lektvar, který by měl pomoci. Jen jsem čekala, až se probudíte, než ho použiju. Nerada droguju lidi, když jsou v bezvědomí... nemívám přitom dobrý pocit... a včera v noci jsem vám takových věcí dala ažaž. Tady to máte.“
Draco se roztřeseně natáhl pro podávaný lektvar a obezřetně k němu čichl. Vtom mu došlo, že je mu vlastně jedno, jestli ho to zabije nebo ne a beze slova ho jedním douškem vypil. Bolest v krku okamžitě polevila a Draco pocítil jak mu příjemná otupělost prostupuje hrudí. Když konečně promluvil, podivil se zvuku vlastního hlasu, který poprvé v tomto roce zazněl jako jeho, vycházel z úst, která jen chraptěla a suše pokašlávala mnohem déle, než si vůbec dokázal vzpomenout.
„Děkuji. Jak jsem se sem dostal?“
„Pane Malfoy... včera v noci jste požádal o azyl. Vašemu požadavku jsme vyhověli. Byl jste velice nemocný, ale Poppy, já a Harry jsme dokázali váš stav podněkud zlepšit. Měl jste zimnici a ani nejsem překvapená, že si to nevybavujete. Potřebovala bych vědět, jak se cítíte, abych mohla rozhodnout, co začneme léčit teď, nebo jestli máme pokračovat v léčbě dalších z vašich dlouhodobých neduhů.“
Vlídný tón a zájem v hlase Molly Weasleyové Draca znervóznil. Tak dlouhou dobu žil jako zvíře, že mu bylo zatěžko si vzpomenout, že dříve dokázal myslet… a žít… jiným způsobem. Etiketu nepotřeboval již více než rok, a zaváhal s odpovědí, nejistý, co by měl říci po takovémto odhalení.
„Já... je mi lépe... jako bych najednou zase dokázal jasně uvažovat. Jen se cítím slabý. Unavený. Zmatený. Ale můžu dýchat... a jen to bolí... jak moje rameno. Vy... vy jste mi poskytli azyl?“
„Ano. Žádný Weasley nebo Prewett žádost o azyl nikdy neodmítl. Jménem naší domácnosti bych se vám chtěla omluvit. Obávám se, že vás Harry včera v noci napadl... a mám obavy, že zřejmě dost násilně. Rameno vás bolí, protože vám ho vykloubil. Zarazila jsem ho, a přijala vaši žádost o azyl a mezi těmito stěnami se nemusíte ničeho obávat. Nyní, když jste tu hostem, pokud se budete slušně chovat a nikomu zde nebudete ubližovat, můžete zůstat tak dlouho, jak bude třeba k vašemu úplnému zotavení. Vaše závratě a únava jsou z hladu. Zrovna jsem vám připravila dobrý vývar a chleba, pro začátek, a jakmile to bude možné, budeme vás co nejdřív krmit pořádně.“
Dracova mysl vířila pod přívalem informací. Zlomky vzpomínek se mu míhaly před očima. Jak šlo v mudlovském Londýně všechno k čertu. Dostal se až do Příčné ulice, poprvé od doby, kdy… Draco tu vzpomínku vypudil z mysli a pokračoval. Měl horečku, byl zle zraněn a vyhladovělý z cesty do Příčné ulice a potom, co jej lidi odstrkovali z cesty a plivali na něj, když jej poznali, pochopil.
V jeho horečkou zachváceném mozku se všechno propojilo ke společnému jmenovateli. Všichni se báli Harryho Pottera. Nikdo nepomůže bývalému Smrtijedovi, a nikdo se s ním ani nezdrží déle, než bylo nezbytně nutné k tomu, aby mu řekl, že má odprejsknout. Všechno se vracelo k Harrymu Potterovi. Každý věděl, že hlídá Weasleyovic Doupě jako ostříž a žije tam, pokud není v terénu, na lovu skrývajících se bývalých Smrtijedů. Pouze jediný člověk se Pottera nebál… a to byl Potter sám.
Napadlo ho, že by se mohl nechat zabít, když si řekne Potterovi o pomoc, a skutečně mu to nevadilo. Smrt mu připadla jako dlouhý a klidný odpočinek v porovnání s tím, co měl od minulého roku za sebou. Jestliže to bylo to nejhorší, co se mu mohlo přihodit, tak ať tomu tak je. Potácel se sem a tam, bezostyšně škemral o pomoc, až se nad ním slitovala jedna postarší čarodějka se špatným zrakem a přivolala pro něj Záchranný autobus. Vydrník Svatého Drába byl z Příčné ulice dost daleko a vše, na co si dokázal vzpomenout byl spánek, prudké zabrždění, a pak několik kilometrů dlouhý pochod vymrzlou krajinou.
Potter. Vzpomněl si na zelené oči, hořící zlobou a na překvapení, jak se mu Potter zdál nyní ohromný. Vzpomněl si, jak hovořil… nebo spíš škemral. Pak si vzpomněl na záblesk ostré bolesti a požehnanou temnotu. Myslel si, že umírá. Poslední, nač si vzpomněl, byla úleva, když ztrácel vědomí. Nyní byl zde, v teple, čistý a cítil se lépe než kdykoliv za více než rok. Pak si uvědomil, že jeho hostitelka stojí před ním a trpělivě čeká.
„Děkuji vám,“ povzdechl Draco a sklouzl zpět do peřin. „Děkuji vám, nikdo jiný mi nechtěl pomoci. Já... myslel jsem, že jsem v noci zemřel. Netušil jsem, že se probudím takhle. Nemohu... nedokážu uvěřit, že jste se o mě postarala. Nemám žádné peníze... měl bych jít... nemohu brát...“
Molly Weasleyová zvýšila hlas. „Draco Malfoyi! Neodvažujte se naznačit, že za azyl by se mělo jakkoliv platit! Nevzala bych si nic, i kdybyste měl. Azyl je tradice a ta je důsledně respektována. Ještě nejste v pořádku a dokud nebudete, nikam nepůjdete. Vaší vděčnosti si cením, ale cenila bych si jí ještě víc, kdybyste se snažil uzdravit se!“
Draco se trochu schoulil, jak jej vylekalo, že by mohl urazit ženu, která mu očividně zrovna zachránila život. Mollyin výraz zjihl, když viděla, jak se krčí do polštářů a potichu promluvila.
„Pane Malfoyi, jste tady vítaný, a to bez výhrad. Nedlužíte nic, ale musíme si promluvit. Abych vás mohla léčit, musela jsem zjistit, co vám vlastně je. Byl to docela dlouhý seznam. Nechtěl byste mi něco říci o tom, jak jste k tomu přišel?“
Draco se otřásl. Mimovolně otevřel a zavřela ústa. Dopadlo na něj hrozlivé poznání. Ona to ví. Ví více než říká. Poznala něco z toho, co se přihodilo. Obličej ho pálil studem a Draco si nervózně kousal ret, kousal se dost silně, aby to bolelo a doufal, že nad sebou neztratí kontrolu.
„Já... okradli mě. Oni... byl jsem zraněný. Přišel jsem o všechno. O hůlku, pečetní prsten, trochu peněz. Tak se stalo, že jsem se potloukal bez pomoci. Lidi... nebyli hodní. Prosím, teď jsem jen Draco. Prosím, říkejte mi Draco.“
Zdálo se, že se Draco nedokáže přestat třást... jeho vlastní tělo ho zradilo. Molly promluvila ještě vlídněji než před tím. Natáhla se, aby jej poplácala po ruce, kterou nervózně svíral přikrývku a on se odtáhl jako opařený… nebyl to vědomý pohyb, spíše reakce na začínající strach.
„Draco, nemusíte se za nic stydět. Mohou za to ti, co vám ublížili... ne vy. Je po válce. Znamení na vaší ruce už nic neznamená. Spíš si myslím, že jste za svoje omyly zaplatil více než draze. Možná, že vám byly ukradeny vaše věci, ale jsem si jistá, že toho bylo mnohem více. Klamání tady není na místě. Můžete mi říci, jestliže o něčem nechcete mluvit a já to pochopím, ale nikdo zde si o vás nebude myslet nic špatného kvůli tomu, že vám bylo ublíženo.“
Dracovo sebeovládání, které do té chvíle viselo na vlásku, zmizelo docela. Později si ani nedokázal vzpomenout, jak dlouho plakal. Vybavoval si jen to, že v sobě měl více slz než si dokázal představit, že je možné. V danou chvíli si uvědomil, že se jeho hlava nachází v klíně paní Weasleyové, že mu hladí vlasy a šeptá uklidňující slůvka útěchy. Nebyl si jistý, jak dlouho byl v tomto stavu a prudce se začervenal, když si pomalu si sedl a bolestivě si uvědomil fakt, že nyní bez přikrývky, která sklouzla, jsou odhaleny jeho nahý hrudník a záda se změtí jizev. Molly je už viděla, ale on nebyl zvyklý, že jej takhle viděli i jiní. Bylo to strašně nepříjemné… téměř ponižující. Před dvěma lety by pro něj podobná ztráta důstojnosti byla nemyslitelná.
Draco přijal kapesník, aby si utřel oči a nos a dumal o tom, že před dvěma lety by měl ještě zbytek důstojnosti, o který mohl přijít. Toto byl jiný život a s jeho existencí od té doby neměl nic společného. Na okamžik pocítil silnou náklonnost k ženě, kterou kdysi z dálky pohrdal a otevřeně se vysmíval jejímu synovi.
Jeho vlastní matka by podobné výlevy emocí nikdy nepřipustila. Ne, že by na tom záleželo. Jeho matka byla Temným pánem umučená téměř k smrti a teď ležela v kómatu, zcela katatonická, u Svatého Munga. Byl to trest za Dracovo selhání a za jeho náhlé zmizení se Severusem Snapem. Molly Weasleyová mu za jednu noc projevila více laskavosti, než spatřil za celá léta a připadala mu tak blízká, jako mu nikdy nepřipadal nikdo z vlastní rodiny. Konečně se rozpovídal… spíše drmolil… cítil, že něco musí říci.
„Je mi líto... omlouvám se... za všechno. Za to, co jsem řekl, za to, co jsem udělal. Snape mě nechal samotného... neměl jsem kam... na koho se obrátit. Narazil jsem na jednoho z nich... v Obrtlé ulici... jen jsem chtěl místo, kde zůstat. Oni... ubližovali mi... dlouho. Prosím, neptejte se... jak. Vzali mi všechno, vyhodili mě z auta v mudlovském Londýně. Nevím, jak dlouho jsem se potuloval a musel jsem... dělat různé věci... jen abych přežil. Když jsem se sem dostal, napůl jsem doufal, že mě Harry zabije. Nemůžu uvěřit, že jste mě k sobě vzali. Moc se omlouvám... za Bradavice, za to všechno. Přísahám, že nebudete litovat toho, že jste mě k sobě vzali... přísahám!“
„Pšššš... ššš! To je v pořádku, drahoušku. Tady jste v bezpečí.“
Molly v nitru bojovala s vlastními slzami. Bylo těžké pozorovat, jak se před ní hroutí mladík, tak zraněný životem, ale, stejně jako fyzická zranění, temná a ošklivá zranění na duši musí být otevřena a očištěna, než se budou moci zahojit. Bylo to pro ni také těžké, ale věděla, že pro chlapce, který kdysi býval tak pyšný, to musí být mnohem těžší.
„Připravila jsem vám něco k jídlu, a také jsem našla nějaké oblečení, které by vám mělo aspoň trochu padnout. Nějaké staré věci po Percym, vždycky byl vysoký a štíhlý náš Percy. Teď byste měl jen odpočívat, ale koupelna je dole v chodbě vpravo a vedle postele je nočník, kdybyste tam nedokázal dojít. Za chvilku budu zpět a probereme spolu nějaké ty lektvary a kouzla, kterých budete teď mít po nějakou dobu dost a dost. Teď jen zhluboka dýchejte a dejte se dohromady... a pamatujte si... minulost je už pohřbená... nic to nemění. Všechno, co máme, je dnešek a budoucnost. Budete se muset rozhodnout, jak s nimi naložíte. To za vás nemůže udělat nikdo... to musíte sám. Rozumíte, drahoušku?“
Draco popotáhl a přikývl, nebyl si jistý, co na to má odpovědět. Zmijozel nikoho nepřipravil na přímočarost a vážná sdělení. Něco souhlasně zamumlal a opřel se zpět do polštářů. Najednou si uvědomil, že ho břišní svaly bolí od vzlykání. Molly Weasleyová povstala a s úsměvem opustila místnost, aby přinesla něco k jídlu, což Dracovi znělo přímo božsky, i když se jednalo jen o vývar a chléb.
Hlava mu stále ještě třeštila díky měsícům podvýživy, a když teď odpočíval, najednou se mu poněkud zatočila, což proměnilo místnost v pouťový kolotoč. Draco si zhluboka povzdechl, cítil se zvláštně příjemně a zároveň, i přesto, strašně nejistě. Neustálý strach mu dělal společnost již tak dlouho, že teď nevěděl, jak se ho zbavit. Právě teď se bát nemohl.
Dracovy oči sjely doprava, kde se vysoký, štíhlý stín ve dveřích tiše pohnul kupředu. Draco se schoulil, než se dokázal ovládnout. Cítil z Harryho vyzařovat sotva zastíranou zlobu a hrozbu.
Potter se naklonil nad postel, na obličeji nasazenou perfektní masku neutrální kontroly. Byl vyšší, než si jej Draco pamatoval a také se zdál silnější. Jako student nevypadal tak mocně nebo tak nebezpečně. Tento muž vypadal jako Potter, ale měl postoj zabijáka, který věděl, čeho je schopný, a byl s tím smířen. Dracův instinkt mu napověděl, aby zůstal tak pokorný, jak je to jen možné, a on jej do písmene poslechl, hlavu nechal skloněnou, ruce přitisknuté k tělu a snažil se netřást se příliš očividně.
„Malfoyi. Toto je můj domov. Jako byly dřív Bradavice. Tyto lidi mám velice rád. Teď jsi tady a zůstaneš tu, ale než se Molly vrátí, musíš se něco dozvědět.“
Harry sáhl za sebe a vytáhl ze skrytého pouzdra obrovský ostrý nůž s černou čepelí. Dracovi poskočilo srdce a vyvalil oči. Najednou ucítil svůj močový měchýř bolestivě plný, a kdyby se mohl odplazit ke dveřím, okamžitě by to udělal.
„Jestli se těm lidem stane cokoliv... naprosto cokoliv, slibuju, že až se mi dostaneš do rukou, budeš mít pocit, že všechno, co kdy mohl Voldemort udělat, bude proti tomu vypadat jak Brumbálovy domluvy! Vyjádřil jsem se zcela jasně?“
Draco polkl a rychle přikývl. Toto byl Harry z noční můry včerejší noci, necelý metr od něj, ozbrojený a hrozivý ve svém hněvu. Najednou si uvědomil, že tu nebyl tak v bezpečí, jak doufal a jak téměř věřil.
Harry zastrčil nůž zpět do pochvy na zádech a chladně na Draca pohlédl.
„Dobře. Pokud jsi to pochopil, budeš se tu mít dobře. Promluvíme si zase později.“
Poslední slova doprovázel úšklebek, který Dracovi připomněl mládí a na Harryho tváři se zdál tak nepatřičný, že mu to drásalo nervy. Harry se otočil a stejně neslyšně, jako předtím přišel, teď plavnou chůzí šelmy odcházel z pokoje. Draco se zachvěl od hlavy k patě a zauvažoval, zda se nedostal z louže pod okap.