Labyrintem slov...

Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka

Párování:  Harry Potter/Draco Malfoy
Rating:  slash, 18+

„Malfoyi.”

Harry to slovo vyplivl jako kletbu. Chlapec před ním neměl už téměř nic společného s tím, kterého viděl před rokem na ministerstvu. Draco Malfoy už nebyl jen bledý, ale byl bílý jako duch, a prameny světlých vlasů, které visely zpod kapuce jeho svetru byly mastné a vypadaly, jako by byly nedávno neuměle ostříhané nakrátko. Dracův obličej byl zdeformovaný oteklými modřinami tak, že jeho oči vypadaly spíš jako tmavé díry než co jiného. Zdálo se, že Draco má potíže zaostřit.

Ruce měl Draco zastrčeny v podpaží. Mrazivý říjnový vítr útočil na ně na oba. Harryho hřálo pobouření, ale Malfoy neměl nic jiného než několik kousků mudlovského oblečení, které by se hodilo spíše na pozdní jaro. I pod vrstvami šatů mohl Harry vidět, že je Malfoy příliš hubený, než aby mohl být zdravý. Draco si otřel nos rukávem a dostal záchvat kašle, po kterém mu začaly slzet oči a zvuky, vycházející z jeho plic, byly rozhodně nezdravé. Harrymu to bylo ve skutečnosti jedno, ale divil se, jak je možné, že by měl Malfoy tu drzost žádat o azyl. Zde… a od něj!

„Azyl? Ty chceš azyl, Malfoyi?” Harrymu z jazyka pobaveně odkapával sarkasmus. „No jistě, pojď dál, pozvi svoje kamarádíčky, aby se přidali a zabili dalších pár lidí co mám rád. NASER SI! Nemůžu věřit, že máš tu drzost se tu ukázat a žádat něco takového!”

Harry prošel ochranou, jejíž síla vyvolala na jeho kůži pocit slabého praskání. Kdokoliv jiný, kdo neměl přes ochranu povolený přístup, by byl v okamžiku spálený na popel a pro Harryho to tak bylo v pořádku. Malfoy ztichl, vykolejený Harryho výbuchem, ale měl tu slušnost, že sklopil hlavu a o krok ustoupil. Zakolísal a popotáhl, než ho Harry slyšel znovu promluvit.

„Je... mi to líto. Po- potřebuji pomoc. P- prosím, Pottere.”

„Ty zatracený idiote! Vrať se zpátky do díry, ze které jsi vylezl, než tě, už z principu, zabiju. Myslím vlastně, že jediný důvod, proč tě nechám žít… je, protože to vypadá, že to bude krutější! A teď odprejskni!“

Malfoy pozvedl oči, které prosily i když ve tváři neměl ani stopu naděje, a na chvíli se zdál při smyslech. „Musíš… musíš mi pomoci. Ne… nemám… nikoho jiného. Já… nemám hůlku. Já to odpřisáhnu. Jen… chci azyl.”

Malfoy se začal hroutit, a jeho tvář se zkřivila úsilím udržet se na nohou. Harryho to nedojalo, a abychom byli naprosto upřímní, docela ho těšilo, že Draca vidí v takovém stavu. Nemohl toho ubohého mizeru nechat jen tak venku, a dost možná ho bude muset odehnat… pokud ten spratek neodejde dobrovolně. Harry spolkl kletby a kouzla, co už měl na jazyku a nasadil okázalý, příjemný úsměv.

„Já nic ‘nemusím’, Malfoyi. Dlužím ti pořádnou bolest a myslím, že jsem byl doposud velice velkorysý, ale tohle si budu ještě chvíli užívat. Nemáš kam jít? Co takhle ke svatému Mungovi? Mají tam zdarma oddělení pro nemocné a nešťastné. A co s tvojí ušlechtilou klikou zmijozelských spolužáků? Ani jeden z nich by se o tebe nepostaral? Vždycky by se dalo najít nějaké teplé místečko. Zatím jsi neuvažoval o tom, že by sis špinil ruce prací, nebo jsi se jen poflakoval a vysával ostatní dokud jsem nezbyl jen já sám, kdo tě ještě neodkopl?

Draco se třásl z dlouhého pobytu v chladu, jeho spodní ret se zachvěl a pak znovu propukl v další záchvat kašle, přehnul se v půli a jeho dech chrastil. Harry byl dobrý pozorovatel na to, aby spatřil droboučké rudé šmouhy ve slinách, které si Draco vzápětí setřel ze rtů. Další ostré zaskřehotání mu rvalo uši.

„Nikdo mě nenechá u něj zůstat. U svatého Munga mě poznali a... a vyhodili mě ven. Všichni ostatní… jsou… bojí se tě. Já… zkoušel jsem to všude… v Prasinkách… v Příčné ulici… ale nikdo se mnou nechce ani promluvit. Pak jsem…” Malfoy se zachvěl a odmlčel se, a Harry měl pocit že něco tají. „O- okradli mě. Vzali mi… vzali mou hůlku, můj pe-pečetní prsten, všechno… všechno, co jsem měl. Všichni se tě bojí. Jsem nemocný… je mi zima… potřebuji pomoc… tak jsem při- přišel za tebou. Prosím… prosím pomoz mi. Udělám všechno, co budeš chtít, Harry.”

Skutečnost, že Malfoy vyslovil jeho křestní jméno, stejně jako připomenutí jeho horšící se reputace v kouzelnickém světě zasáhla Harryho na citlivém místě. Harry cítil, jak se jeho hněv stupňuje a v odpověď odfrkl.

„Pro tebe jsem Potter! Ty nemáš žádné podělané právo mě oslovovat nějak jinak! Chceš vědět, proč ti nikdo nepomůže? Nemyslím si, že bych to byl já, kdo jim v tom brání… Myslím si, že v tobě, není jediná posraná věc, která by za to stála. Jsi odporný vraždící mizera a my všichni jen netrpělivě čekáme až konečně chcípneš a sejdeš nám z očí. Mimo to, jestli jsi přišel o hůlku, jak jsi se sem dostal bez cizí pomoci? Odpověz, hajzle!”

Draco se trochu přikrčil a potlačil kašel. „V Příčné ulici jsem narazil na starou, poloslepou čarodějku. Nepoznala mě. Zastavila pro mě Záchranný autobus. Z města jse-jsem šel p-pěšky. Jen jsem myslel… nevím… já… myslel jsem, že mi možná pomůžeš, protože Brumbál by to udělal.

Při zmínce o bývalém řediteli, Harry vybuchl. Kopanec bagančetem do hrudníku odhodil Draca přes kus pozemku, Draco se dávil a lapal po vzduchu, a o okamžik později mu Harry zakroutil pravou rukou až se ozvalo křupnutí z vykloubení. Ani nemohl křičet, jelikož ho Harryho baganče znovu kopalo do žaludku a do žeber a z vychrtlého chlapce vycházely jen nezřetelné dávivé zvuky, pak začal zvracet potůčky žluči a o několik vteřin později ztratil vědomí.

Harry prokládal kopance zuřivými nadávkami. „TY VRAŽEDNÝ HAJZLE! Jak se opovažuješ vyslovit jeho jméno?! Ty jsi ho nechal zavraždit a díval ses, jak kvůli tobě umírá! JÁ TĚ K SAKRU ZABIJU!”

Harry vytřeštil oči, žíly na jeho krku těžce pulzovaly a z hloubi hrdla se mu dralo vrčení. Když Malfoy přestal bojovat, a vypadal, že je bezvědomí, strhl mu Harry z hlavy kapuci, popadl ho za mastné blond vlasy a vlekl Dracovo bezvládné tělo směrem k hranici ochranného kouzla a, zaslepený vztekem, mluvil po cestě sám k sobě.

„Byla to posraná nehoda, jo? Tahleta patetická sračka se snažila dostat přes moje ochranné kouzlo. Další mrtvej Smrtijed… o nic nejde. Koho to zajímá? Však si o to říkal už od… “

„HARRY JAMESI POTTERE! Okamžitě toho chlapce polož! Co si myslíš, že děláš?” Molly nevěřila svým očím a jak její pobouření vrátilo Harryho zpět do reality, upustil Draca na zem. Artur a Molly stáli těsně u hranice ochranného kouzla a v šoku zírali, jak Harry jedná s neznámým přímo na hranici jejich pozemku.

„Jen odstraňuju tu chátru! Je to Malfoy… ta malá arogantní fretka sem přišla škemrat o azyl! Azyl… tady! Věřili byste tomu?” Harry pohlédl dolů na nehybnou postavu na zemi před ním, a opovržlivě si odfrkl.

Molly se podívala, jen na vteřinku, střízlivě na Artura, pak našpulila rty, jakoby dělala rozhodnutí, jež bylo značně proti její vůli.

„Vezmi ho dovnitř.”

Harry stál s otevřenými ústy, zcela šokovaný Mollyiným prohlášením.

„Ale… ale… to je Malfoy?! To nemůžete myslet vážně! To on vpustil ty krysy do Bradavic a… ten… tenhle hajzl je příčinou Brumbálovy smrti!”

„Harry Pottere, víš, že tě máme velice rádi, ale nechtěj po mně, abych se opakovala! Azyl je tradice z dob upalování čarodějnic a žádný Weasley NEBO Prewett nikdy neodmítl kouzelníka nebo čarodějnici, žádající o azyl! Naše rodina nikdy neporuší staletou tradici dobrosrdečnosti, a zcela jistě nezaútočíme na člověka, který přichází v míru. Jestliže toho chlapce okamžitě nezvedneš a nepřineseš jej dovnitř… pak to udělám já!”

Harry nezažil příval tirád Molly Weasleyové od doby, kdy s Ronem použili létající auto pana Weasleyho. Ohromený tak, že naprosto zapomněl na vztek, Harry, se špatně maskovaným pobouřením, zachmuřeně svěsil ramena… a podrážděným švihnutím hůlky použil Mobilicorpus k pozvednutí Draca Malfoye do vzduchu. Harry se šoural zpět do Doupěte, Malfoye ve vleku za sebou a tiše upravil ochranné kouzlo tak, aby jeho někdejšímu nepříteli z dětství umožnilo přístup bez újmy.

Molly Weasleyová vážně pozorovala, jak jdou po pěšince k domu a ignorovala stížnosti, které si Harry po cestě mumlal. Harry zrovna shromažďoval řadu logických argumentů podporujících jeho postoj, a doufal, že jakmile Molly bude mít léčení Draca až po krk, tak ho co nejrychleji pošle někam. Bylo pro něj naprosto nepředstavitelné, že by si mamka Weasleyová, ať už byla jakkoli hodná, pustila domů kluka, co zavinil Billovo zohavení. Počká si na vhodnou příležitost a pak to znovu nadnese, svým nejvyrovnanějším hlasem, a bude doufat, že mezi tím dostala rozum.

Harry následoval Molly po schodech nahoru a do místnosti sousedící s jeho pokojem, kde dřív bydlel Percy. Kouzlo ukončil, když byl Draco ještě půl stopy nad postelí a nechal ho hrubě dopadnout do peřin. Molly se naježila a zamračila se tak výhružně, že i Harry… který se postavil Temnému pánovi na vrcholu jeho moci a zabil ho… ztratil odvahu a podrobil se.

„Omlouvám se. Opravdu, je mi líto, mamko. Akorát že,… nechci, abyste se dostali do nebezpečí. Nevěřím mu, a kdyby se vám dvěma něco přihodilo… Bože, nevím, co bych dělal. Nevím, jak bych dál žil. On tu nemá co dělat, není to bezpečné, aby tu byl, ale… je to vaše právo.”

Výraz Molly se obměkčil, dojalo ji, jakou má Harry o ně starost.

„Harry, vím, že existuje celá řada důvodů nepomoci někomu, kdo udělal takové věci, jaké má na svědomí tento chlapec, ale Artur a já jsme nebojovali ve válce jen proto, abychom pak žili ukrytí a odháněli lidi, co potřebují pomoci. Nikdy jsme tak nežili a nebudeme ani nyní. Přines mi z kredence lékárničku. Ještě tu mám pár základních lektvarů z ošetřování mých kluků a nějaké zbytky z války. Jestli budu potřebovat víc, zaletaxuju Poppy Pomfreyové a uvidíme, co mi bude moci dát.”

Harry souhlasně přikývl a zamířil po schodech dolů tak rychle, jak jen to dokázal, nechtěl nechat Molly s Dracem, v bezvědomí nebo ne, o samotě více než pár minut.

Molly Weasleyová použila několik diagnostických ohledávacích kouzel, aby zjistila chlapcův přesný stav a nemoci a málem upustila hůlku otřesem a odporem. Seznam jeho potíží, který v duchu sestavila, byl tak dlouhý, že by jí zaplnil paměť, a mnohé z nich nasvědčovaly věcem… tak temným, ošklivým věcem… že se téměř neodvážila je vyslovit nahlas ze strachu, že by se tím staly pravdivými a jistými.

Kromě vysoké horečky a začínajícího zápalu plic utrpěl Draco Malfoy mnoho zranění dávno předtím, než na něj zaútočil Harry. Některá zranění na jeho těle byla již dávno zhojena a byly na nich stopy četných hojících kouzel, která ho udržovala při životě, když byl mučen. Některá jeho žebra byla opakovaně přeražena, a Harry mu je polámal znovu, zjizvené plíce napovídaly o minulých propíchnutích… a nyní se bolestně chvěly, když se do nich stejné žebro zase zabodlo. Dále měl pochroumané rameno, které mu Harry vykloubil a jeho kůži brázdily četné jizvy, způsobené řezáním, odíráním a pálením. A vrchol toho všeho, četné slabé jizvy na… dalších místech… z čehož vyplývalo, že byl velice často a krutě znásilněn a pak Molly zaznamenala nakažení dvěma rozdílnými, ale ne neobvyklými nebo nevyléčitelnými mudlovskými pohlavními chorobami. Kromě toho trpěl ještě následky dlouhodobé podvyživenosti a kurdějemi. Odsouzení do Azkabanu by bylo trestem mnohem mírnějším než to, co chlapec od konce války zažil.

Draco Malfoy měl štěstí, že byl vůbec naživu, Molly by ale podobné ’štěstí’ nazvala sotva životem. Ať už měl mladý Malfoy za minulé zločiny jakýkoliv dluh, ten byl jistě plně splacen a nebyla by to Molly, aby udržovala nenávist bez důvodu. Sedla si na židli vedle postele, zhrozená tím, co právě zjistila. Byla odhodlána udělat pro toho chudáka vše, co bude v jejích silách, ale věděla, že některé věci budou nad její schopnosti. Ten chlapec potřeboval skutečné léčitele. Vše, co pro něj mohla udělat bylo spokojit se se zásobami co měla po ruce a snažit se jeho stav stabilizovat, dokud jej nebude možné poslat pryč, a prostě to bude muset stačit.

Harry se vrátil s vakem lektvarů a bylinek v ruce. Položil ho na stůl a obrátil se k Molly. „Jste v pořádku? Nevypadáte dobře… co se děje?”

Molly zvážila své možnosti. I když nebyla lékouzelnice, byla by to zrada soukromí druhého člověka, sdělit někomu tak vážné informace, jaké byly ty, které se dotýkaly Dracových zranění. Bude potřebovat Harryho pomoc a díky trošce znalostí by možná, jen možná, mohl být přístupnější možnosti, že by Dracovi odpustil.

Molly více než rok pozorovala jak je Harry čím dál zadumanější a zachmuřenější a pokaždé znovu jí zlomilo srdce, když v noci odešel a v Denním Věštci se pak objevily zprávy o další vlně podezřelého zabíjení. Takových ztrát, takového utrpení. Už to vůbec nebyl ten malý, šťastný kluk, kterého si pamatovala, jak si hrával s jejím Ronem. Jistě, lidé, které zabil, si zasloužili Azkaban, nebo jiný trest, ale ne smrt. Harry odmítal o tomto tématu i jen hovořit, kdykoliv se někdo zmínil a nějaké informace se k nim donesly přes ministerstvo, historky o tom, co prý Harry udělal, které byly tak strašné, že, Molly upřímně nechtěla vědět, jestli jejich Harry takové věci má skutečně na svědomí .

Možná bylo příliš, dělat si takové naděje, ale poskytnutí azylu mohl být dobrý způsob, jak Harryho přimět ke konfrontaci se ztrátami, které utrpěl a hnout se kupředu. Cokoliv, co by zlomilo kouzlo smutku a zloby, které uzamykalo Harryho srdce a mysl. Molly se rozhodla a než se podívala Harrymu do očí, zhluboka si povzdechla.

„Jsem v pořádku, Harry. Nedělej si starosti… Jsem jen trochu unavená, drahoušku. Děkuji, že jsi mi přinesl mé věci. Harry, než začnu, musíme si promluvit.”

 1. kapitola - Přerušené dumání, přerušené jídlo

3. kapitola - Osud horší než smrt, neboli… ‘Cože to mám udělat?’