Labyrintem slov...

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Myslel si, že se Black přemění, jakmile se dveře zavřou. Mýlil se a tak zlostně sledoval, jak se pes začal rychle pohybovat po pokojích a čenichem očuchával vše, kolem čeho procházel. Severus chtěl protestovat, chtěl to odporné stvoření svázat a tak zastavit tenhle drzý vpád. Ale rozhodl se a nebyla možnost, jak to odvolat. Bylo to nevyhnutelné a on musí přijmout to, co přijde - jenom tak, že tím projde.

Přesto, nějaká ta urážka by byla přiměřená. „Počůrej něco, Blacku, a já tě stáhnu z kůže a udělám z ní předložku před krb,“ ušklíbl se. Z hloubi hafanova hrdla vyšlo zavrčení, ale nezastavilo to jeho neustálé čenichání. Severus se usadil před krb a mlčky ho sledoval.

Harryho stůl byl prozkoumán zblízka a pes měl tu drzost zavrtět ocasem, když očichal plášť, který chlapec nechal přehozený přes opěradlo své židle.

Všechno ostatní v místnosti bylo zkontrolováno a Severus musel připustit, že Blackův čich musí být mimořádný, protože se mu podařilo poznat všechno, čeho se chlapec dotýkal. Potom se přesunul do dalších pokojů. Větřil u dveří do laboratoře, pak se jeho chlupy naježily a on se vydal dál, jako kdyby věděl, že alespoň jedna místnost v tomto bytě je bezvýhradnou Severusovou doménou. Kromě té jejich jedné improvizované lekce se Harry laboratoři vyhýbal.

Jeho kanceláři se dostalo taky jen zběžného očenichání; i tam Harry chodíval zřídka, jenom si občas vypůjčit nějaký pergamen nebo brka. Knihovnu nicméně důkladně prohlédl. Tam si Harry často četl. Zpočátku se ptal, jestli může číst knihy, když si čas od času nějakou půjčil. Severus mu dal svolení a čistě ze zvědavosti si udržoval povědomí o tom, co našel chlapec zajímavého. Knihy o kouzlech, zaklínadlech, obraně proti černé magii - měl tu drzost se jednou večer zeptat Severuse, proč nemá knihy o famfrpálu! Kupodivu chlapec vždycky zanechal knihovnu ve stejném stavu, v jakém ji našel. Nikdy nenechal knihu na nevhodném místě, tedy kromě toho jediného případu, kdy se se Severusem pohádal kvůli svým šatům. Severus slyšel, jak knihy vylétávají z polic, když se tam rozzuřený mladík zamkl - živelná, bezhůlková magie způsobila, že vystřelily ze svých míst. Uložil je pak na jejich správná místa a nikdy se o tom Harrymu nezmínil.

A pak, k Severusově naprosté zlosti, Black z knihovny přešel do ložnice, čenichem si zatlačil na dveře, až se otevřely, aniž by jediným pohledem zpět požádal o dovolení. Naslouchal v tichu, v duchu odhadoval přinejmenším část konverzace, ke které za několik chvil dojde - za předpokladu, že mu Black nepůjde jednoduše rovnou po krku. Vrčení, které z ložnice vycházelo, naznačovalo, že by skutečně mohlo dojít k násilí, a Severus tichounce pohnul prsty ke své hůlce, připraven vytáhnout ji, kdyby to bylo nezbytné.

Ale Black nevyšel ven okamžitě, místo toho se rozhodl místnost důkladně prohledat, než se vrátil do hlavního pokoje. Když z ložnice vkročil dovnitř, byl už zase ve své lidské podobě, jeho tvář temná jako bouřkový mrak. Z muže vyzařoval vztek a nebezpečí, když tak stál mezi dveřmi a zíral na něj.

„Nutíš ho spát ve své posteli.“ Slova, vycházející z Blackových úst, byla tvrdá, ledová a naplněná obviněním a záští.

Severus ovládl svůj temperament jenom proto, že věděl, že tohle přijde. „Nenutím ho k ničemu, Blacku,“ uvedl, jeho hlas byl právě tak tvrdý a ledový. „Je mým manželem, ne vězněm. A kdybys o tom byť jen okamžik přemýšlel, uvědomil by sis, že ani Voldemortovi se nepodařilo přinutit toho chlapce udělat cokoliv, co udělat nechtěl.“

Blackovýma očima cosi problesklo. Překvapení, pomyslel si Severus, i když bylo rychle zamaskováno. „Naznačuješ mi, že chce spát ve tvé posteli?“ Z jeho tónu bylo zřejmé, že Black předpokládá pravý opak.

„Ne, Blacku,“ zavrčel Severus. „Mohu tě ujistit, že se mu ta představa naprosto hnusila. Stejně jako mně.“

Blackovy oči se při tom zúžily, když zřejmě tomu druhému tvrzení nevěřil. Ale i Severus musel připustit, že to byla ubohá lež - chtěl si to ošklivit, ale Potter byl zatraceně až příliš přitažlivý, než aby to byla pravda.

„Ale ani jeden z nás v téhle věci neměl moc na výběr,“ rychle pokračoval Severus. „Ministr Popletal nás oba do téhle situace vmanévroval svým jednáním.“

„Chceš mi tvrdit, že si velký Severus Snape nedokáže vzpomenout, jak něco přeměnit ve druhou postel?“ posmíval se Black, čelisti sevřené.

Severus se na něj zlobně podíval a uvažoval, jestli dvanáct let v Azkabanu opravdu naprosto zničilo mozek tohoto muže. „Před dvěma týdny jsem na Potterově koštěti objevil kouzlo Bloudící oko. Nepochybně ho tam vložil jeden z mých zmijozelských studentů na žádost svých rodičů. Než jsem ho našel, udělalo už Oko určitě úplný průzkum tohoto bytu. Všechno, co Popletal potřebuje, je jediná výmluva, že je tento sňatek neplatný. Druhá postel by nepochybně byla dostatečnou záminkou.“

V Blackových očích něco vzplálo a Severus mohl vidět, jak si muž kouše ret, aby mu neodsekl. Jeho čelist se vůbec neuvolnila. „Je tohle důvod, proč jsi byl vybrán? Protože by si nikdo nedokázal představit, že ten sňatek není platný?“ slovo platný vyslovil s opovržením. „Protože by si nikdo nedokázal představit, že bys Harryho nezneužil v tu chvíli, kdy bys s ním byl sám?“

Severus bojoval, aby potlačil vlastní vztek. Byl na taková obvinění zvyklý, ve skutečnosti si takovou pověst pěstoval. „To byl jeden z důvodů,“ připustil. „A moc nepomáhalo ani to, že jsme měli asi tak patnáct minut na nalezení někoho vhodného.“

„Opravdu?“ Blackovy oči zazářily hněvem. „Tvrdíš mi, že v celém tomto hradu nebyl nikdo jiný, kdo by se hodil? Předpokládám, že tehdy byla Sonara Sinistrová pryč?“

Severus ztuhl a zíral na Blacka v naprostém šoku. Sinistrová! Nemohl uvěřit tomu, že ten muž navrhuje něco takového. „Blacku, ty víš, že ať už jsem si po všechny ty roky o tobě myslel cokoliv, vždycky jsem byl přesvědčený, že máš na srdci jenom Potterovy nejlepší zájmy. Až doteď.“

Blackovy oči se rozšířily a postoupil k němu o několik kroků dřív, než se sám zastavil. „Jeho nejlepší zájmy! Musíš si o sobě sakra myslet, když si myslíš, že --“

„Máš vůbec nějakou představu o tom, jak je ten chlapec citově vyhladovělý?“ Těmito slovy Severus naprosto účinně Blackovu tirádu umlčel. Mužova tvář zbledla, jako by ho Severus udeřil.

„Garantuji ti,“ pokračoval Severus, „že Sonara Sinistrová by nejspíš po možnosti provdat se za Chlapce, který přežil skočila. To je něco, co by společenská kariéristka jako ona nikdy neodmítla. A zaručeně by nikdo nepopřel platnost takového manželství, něco, co by bylo skutečně pravdivé nejspíše hned po té noci. Choutky Sinistrové jsou velmi dobře známé.“

Sonara Sinistrová střídala mladé muže tak, jako jiné ženy střídaly šaty. Studenti pro ni byli zakázaní, ale každý z bradavického personálu věděl, co myslí 'Lovem na sedmáky'. Ve chvíli, kdy školní rok končil, na začátku léta, Sinistrová začala pronásledovat nejlepší a nejslibnější čerstvé absolventy.

„Nepochybuji, že Sinistrová by světem pana Pottera otřásla,“ pokračoval Severus. „Přiměla by ho uvěřit, že s ní mu vzešlo slunce. Asi tak na týden. Pak by o něj ztratila jakýkoliv zájem a přesedlala by na někoho jiného. Zanechala by tvého kmotřence zrazeného a se zlomeným srdcem. Protože přes všechnu svou odvahu a vyspělost je to pořád jenom šestnáctiletý kluk, který zoufale touží být milován. Sinistrová by ho sežvýkala a vyplivla.“

Black tam stál mlčky a s bledou tváří. Sinistrová byla očividně jeho hlavní argument a zdálo se, že si není jistý, jak dál, když teď Severus jasně prokázal směšnost této situace. Pravda byla, že Sinistrová té noci nikomu dokonce ani nepřišla na um - a byla by všemi zamítnuta, kdyby někoho napadla. Dokonce ani on, který byl sám připraven zuby nehty bojovat proti manželství s Potterem, by nepřijal Sinistrovou jako možnou náhradu. Ta by zničila Pottera mnohem efektivněji, než cokoliv, s čím by mohl přijít Voldemort.

Udělal si v duchu poznámku, aby na Sinistrovou dohlédl - Potter už teď nebyl mimo její dosah. Jako ženatý muž už neměl stejnou ochranu jako zbytek studentů. A věděl s jistotou, že manželství by pro ni nebyl žádný odstrašující fakt - vlastně mnoho starších kouzelníků a čarodějek dávalo přednost pletkám s mladšími ženatými muži a vdanými ženami, kteří chápali, že takové spojení je příležitostné a nic by z toho nevzešlo.

„To tady nebyl nikdo jiný?“ zeptal se pak Black a jeho tón dával na srozuměnou, že zřejmě přijal to, že Sinistrová neměla předpoklady.

„Měli jsme patnáct minut, Blacku. Koho jiného bys navrhl? Snad McGonagallovou? To by nikdo nekoupil.“ S výjimkou Trelawneyové a Sinistrové byly všechny další ženy z personálu vdané. A dokonce ani Black by netvrdil, že by Trelawneyová měla sílu postavit se proti Popletalovi. „Potřebovali jsme někoho, kdo je uvěřitelný. Někoho, kdo má dostatečné postavení, aby zarazil ministerstvo. A někoho dost silného, aby Pottera chránil před Voldemortem. Koho bys navrhl ty?“

Black neodpověděl. Raději se od Severuse odvrátil a začal neklidně a mlčky přecházet po pokoji. Severus vyčkával, sledoval ho a opravdu si nebyl jistý, jak číst hru emocí na jeho tváři. Od tohoto muže čekal skutečně větší hádku. Ještě nikdy se mu nestalo, že by Black opravdu uvažoval o jeho slovech - že by se skutečně mohl na situaci dívat logicky. Dokonce si ani nemyslel, že by Nebelvír věděl, jak logicky myslet.

Konečně Blacka jeho přecházení přivedlo k Severusovi a on se vrhl do křesla naproti němu. V mužově tváři byla vepsaná porážka a Severus potlačil radostný výsměch, že jejich spor skutečně vyhrál.

„Dobrá, předpokládám, že si nemusíme dělat starosti s tím, že by se do tebe mohl Harry náhodou zamilovat,“ prohlásil Black přímo, očividně stále ještě přemýšlel o tom, co mu Severus řekl o Sinistrové. Ta poznámka bodla nepochybně hlouběji, než měl Black v úmyslu.

„Ne, pochybuji, že si kdy s tímhle budeš muset dělat starosti,“ vyplivl Severus, který usilovně bojoval, aby v jeho hlase nebyl znát hněv.

Black na něj vzhlédl, jeho pohled znovu přitvrdil. „Jestli někdy zjistím, že jsi se jenom pokusil zneužít --“

„Neopovažuj se to prohlášení dokončit!“ uťal ho rychle Severus. „Neměl bych na vybranou a musel bych to vzít jako urážku. A protože jsme Pottera vzdělali v řádných kouzelnických zvycích, neměl by také jinou možnost, než to chápat stejně.“ Nemohl by nechat takovou pohanu bez povšimnutí, jako nenechal urážku Draco Malfoye vůči Harrymu.

A znovu, k jeho překvapení, na to Black přistoupil a neudělal žádný pokus o dokončení toho, co říkal. Nicméně jeho pohled nezakolísal. „Takže tuto záležitost jsme si vyjasnili,“ uvedl ledově.

„Dokonale,“ zavrčel Severus.

Seděli zase mlčky a Severus čekal, až Black vypálí, co si pro něj přichystal jako poslední výstřel před odchodem. Pokud se jeho týkalo, prodiskutovali vše, o co se nutně museli utkat. Nicméně Black ho zase překvapil.

„Polovina šatů v Harryho šatníku na sobě nemá jeho vůni. Proč ne?“

Severus se zamračil. Nečekal podobný nesouvisející komentář. „Předpokládám, že je to proto, že je ještě neměl na sobě. Právě jsem mu je koupil.“

„Takže máš v úmyslu plnit své povinnosti vůči němu?“

Severus otřeseně vyskočil na nohy a vztek jím lomcoval. Taková urážka, ačkoliv naprosto jiné povahy, byla právě tak závažná jako ta, v jejímž dokončení Blackovi před pár sekundami zabránil. Jediný rozdíl byl, že tahle urážka byla namířena jenom na Severuse. Black, ať už byl zparchantělý pes nebo ne, pořád ještě patřil k jedné z nejstarších čistokrevných rodin v kouzelnickém světě, k rodině, o níž Severus věděl, že se po staletí hlásila ke Zmijozelu, dokud se neobjevil Sirius Black. Mohl odpustit Harrymu jeho nepochopení, pokud šlo o peníze, bydlení, šatstvo a odpovědnost, protože chlapec byl vychován jako mudla. Ale Black věděl naprosto přesně, co právě řekl, jakou urážku uštědřil cti Snapeovy rodiny.

Ale než mohl Severus zformulovat vhodnou odpověď, Black také vyskočil na nohy, na tváři vztek. „Jsem jeho kmotr!“ křičel, ruce zaťaté v pěst. „Bylo to mé právo, položit tuto otázku ještě před tím, než se ten sňatek vůbec uzavřel! Nebudeš mi ho teď odpírat!“

Blackova slova ho umlčela účinněji, než by udělala rána. Urážka, kterou se právě chystal vyslovit, se mu z hlavy vypařila a byla nahrazena nedůvěrou. Zjistil, že ochromeně padá zpět do svého křesla, jak ho náhle udeřila nereálnost celé situace. Nemohl uvěřit tomu, co právě vyslechl, nemohl to pochopit; bylo to víc než jen směšné.

Ale v pohledu Blackových očí nebylo žádné popření. Myslel to smrtelně vážně. A Severus neměl na vybranou, musel přijmout fakt, že se nějakým nemožným způsobem zapojil do zásnubního vyjednávání se Siriem Blackem o ruku Harryho Pottera. Mlčky ochromeně zíral, jak si Black sedá zpátky, tělo hněvem strnulé, upřený pohled, který neuhnul.

Nevěděl, co říci. Tohle bylo mimo cokoliv, co si dokázal představit. Kdyby byl k sobě upřímný, pak by musel přiznat, že Black má pravdu. Měl na odpověď právo - měla mu být dána šance položit tuto otázku dřív, než došlo ke sňatku, aby tak mohl z té vážné urážky udělat přijatelnou otázku.

Ztěžka polkl náhle vyschlým hrdlem a pokoušel se najít slova, se kterými by oba mohli žít. Navzdory všemu, vší té minulé nenávisti, musel obdivovat Blackovo odhodlání.

„Není žádný důvod pro tohle… vyjednávání,“ pronesl pomalu, aby objasnil, že naprosto přesně pochopil, co Black svým výrokem zamýšlel. „Složil jsem přísahu, kterou nezradím. Bude mít všeho dost.“

A to samo musí Blacka uspokojit. Severus nezamýšlel nabídnout nic jiného.

Black se na něj pronikavě zadíval. Severus mohl zahlédnout záblesk utrpení, které způsobilo tolik let v Azkabanu; poprvé za to Blacka téměř litoval, za to, že propásl celý život se svým kmotřencem. Poprvé mohl téměř vidět to, co v tomto muži viděli Potter a Lupin. Navzdory utrpení, které musel vydržet, opustil Azkaban stále ještě schopný milovat. A miloval - vášnivě. Severus ho nemohl vinit za to, že chtěl pro Harryho to nejlepší.

Jak tak byl polapen v tomto překvapivém zjištění, téměř nepochytil Blackova další slova. „Brumbál tvrdil, že jsi pro něj po celou tu dobu pracoval jako špion. Že jsi nikdy nebyl Smrtijedem. Že jsi se pokoušel zachránit Lily a Ja… Jamese.“ Hlas se mu zlomil, když vyslovil jméno svého přítele. Severus zůstal potichu, protože cítil, že tohle někam směřuje. Měl také podezření, že tohle je dávno očekávaný rozhovor.

„Brumbál říkal, že jsi se k nim nejprve připojil, abys zastavil svého otce. Že jsi nevěřil jejich ideologii, že jsi se jejímu prosazování vyhýbal,“ Black pokračoval a Severus chápal, že ono příslovečné 'oni', které použil, znamená ostatní Smrtijedy a černokněžníky, kteří mezi zmijozelskými rodinami tak převládali. Nemohl si pomoci, ale byl zvědavý, kam tímhle míří.

„Brumbál mi vyprávěl, že tvůj otec byl zlý člověk, krutý muž. Že tvá matka nebyla o moc lepší.“ Black se na něj teď nedíval, místo toho zíral na nějaký bod za jeho ramenem. Severus se naježil při pomyšlení, že Albus mluvil s Blackem o jeho rodině, ale podařilo se mu udržet jazyk za zuby.

Tak tak.

„Má rodina…“ začal Black, ale zase se odmlčel a v jeho očích něco nejasně problesklo. Severus o Blackově rodině věděl všechno - většina z nich byli černokněžníci. Generace po generaci. Uznávaní kouzelnickou společností, uznávaní a obávaní. To byl jeden z důvodů, proč nikdo nezpochybňoval vinu Siria Blacka, proč nikdo nezvedl ruku na protest, když byl poslán do Azkabanu bez soudu. Nikdo kromě jednoho osamoceného vlkodlaka, jehož hlas se ztratil uprostřed výkřiků pobouření.

„Moje rodina,“ opakoval Black, „byla zlá, krutá a rozzuřená, že jsem se obrátil zády k tomu, co hlásali.“

Tehdy mu došlo, kam by tím mohl mířit. Vzedmula se v něm nedůvěra. Severus bojoval s nutkáním se na sedadle zavrtět, jeho žaludek se sevřel náhlou nevolností. Merline, snad se Black nechystá udělat tohle? Nechystá se upozornit na podobnosti mezi nimi - nechtěl ty podobnosti vidět, nechtěl uznat jakoukoliv spřízněnost s tímto mužem. Takhle jejich vztah nefungoval. Bylo toho příliš málo, příliš pozdě. Nechystají se navázat svazky. Nechystají se být přáteli. Tak proč, ve jménu Merlina, je týrá tím, že vyslovuje věci, které by nikdy neměly být řečeny?

„Najednou se ti všechno vrátí,“ řekl Black podivným tónem, jeho hlas byl jaksi dutý, téměř ztracený. „Vzpomínky se ti vrátí a pošlou tvou mysl směrem, kterým by putovat neměly. Někdy tě ty vzpomínky vybudí, někdy kvůli nim řekneš a uděláš věci a ani nevíš proč.“

Co se to sakra ten chlap pokouší udělat? Severus byl jen vlásek od toho, že na něj začne ječet. Jen vlásek od toho, že ho popadne za krk a vyrazí ho ze svého bytu. Nebyl Blackův zpovědník, nebyl jeho důvěrník. Nechce slyšet jeho vyprávění o pocitech úzkosti… proč by měl…

„Dursleyovi Harrymu ubližovali,“ Blackova nečekaná slova Severusovy myšlenky zarazila a najednou jím projelo pochopení. Tohle nebylo o něm nebo o Blackovi. Bylo to o Harrym. Tohle celé bylo o Harrym.

„Dursleyovi Harrymu ubližovali,“ opakoval Black. „A tys to neviděl. Vídal jsi ho pět let téměř každý den a neviděl jsi to, třebaže ty bys měl všechny příznaky poznat. Já to neviděl, ačkoliv bych měl všechny příznaky poznat. Pochybuji, že by je ani jeden z nás neznal.“

Nevolnost se změnila v bolest, když Severusovi mužova slova došla.

„Viděl jsem ho krátce, těsně před tím, než začal loňský školní rok,“ vyprávěl mu Black. „Vzpomínám jsi, že jsem si pomyslel, že je příliš hubený. Ale měl velkou chuť k jídlu a já to odsunul jako typický projev růstu dospívajícího. Koneckonců, všichni jsou hubení, když procházejí obdobím překotného růstu. Až na to, že on mnoha obdobími rychlého růstu neprošel - těžko můžeš, řekl bych, když hladovíš. Vzpomínám si, že jsem na jeho pažích viděl modřiny a zeptal jsme se ho, co se mu stalo. Jenom pokrčil ramenem a prohlásil, že jsou z nehody při famfrpálu. Až na to, že u Dursleyových neměl Harry dovoleno hrát famfrpál - což jsem pohodlně zapomněl.“

Black nečekaně vstal a zase začal přecházet po místnosti. Severus civěl na zem, odmítl se na něj dívat, protože věděl, že musí vyslechnout zbytek. Věděl, že Black neodejde, dokud neřekne, co potřebuje říct.

„Zaslechl jsem Weasleyovic dvojčata, když jemu a Ronovi vysvětlovala hru Shoda,“ pokračoval Black. Severus se při tom křivě pousmál; nikdo neprošel sedmým ročníkem, aniž by se dozvěděl o Shodě - směšné karetní hře, která zpravidla končila tím, že ti dva, kteří prohráli, byli spolu na pět minut zamknuti do přístěnku. Konečným cílem této hry bylo rychlé osahávání a líbání.

„Harry byl při popisu téhle hry vyděšený,“ objasnil Black. „Pamatuju si, že ten večer u večeře musel vydržet spoustu škádlení. Dokonce i Remus si ho kvůli tomu dobíral. Zdálo se, že mu to trvalo celou věčnost, než mu konečně došlo, o čem to všichni mluvíme, a náležitě zrudnul. Teď si uvědomuju, že celý ten líbací aspekt hry naprosto nepochopil. Všechno, na co byl schopný myslet, bylo zamknutí v malém prostoru.“

Tohle Severusovi přineslo nazpět vzpomínku na jeho neopatrná slova k Harrymu tu první noc tady. Stále ještě si pamatoval ten výraz na jeho tváři, když mu navrhl, aby spal v přístěnku.

„Měli jsme to vědět,“ trval na svém Black. „Měli jsme to vidět. My oba jsme to měli poznat.“

A Severus s ním nemohl než souhlasit, uzel v jeho žaludku byl dostatečným důkazem. „Ano, měli jsme,“ řekl tiše.

Black se k němu rychle otočil a zdál se být jeho slovy překvapený. Severus se setkal s jeho upřeným pohledem. Zdálo se, že všechny ty roky nepřátelství a hořkosti mezi nimi stojí jako neporušitelná zeď.

„Takže to přiznáváš,“ dožadoval se Black potvrzení, hlas nemilosrdný a ostrý jako ocel. „Přiznáváš, že jsme selhali.“

„Ano, Blacku, uznávám to.“ V tomto - v této hanbě - byli oba spojení.

A zdálo se, že tohle bylo všechno, co Black chtěl. Do jeho očí nepronikla žádná vřelost, ale přikývl na potvrzení a vrátil se do své psí podoby, přičemž se z jedné podoby do druhé přeměnil tak rychle, že se to nedalo sledovat.

Černý Smrtonoš seděl u dveří a vyčkával, dokud Severus s povzdechem nevstal a nepustil ho ven.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky:
Už před dlouhou dobou jsem si vymyslela, jak tento rozhovor proběhne - koneckonců konfrontace mezi Severusem a Siriem se stala základem HP fan fiction. Doufám, že se mi podařilo dát tomu trochu jiný obrat, zatímco si oba muži podrželi svůj charakter.

V posledních několika dnech jsem dostala množství mailů o Dursleyových a o stupni zneužívání, kterým u nich Harry trpěl, takže myslím, že bych tady měla napsat pár rychlých komentářů.

Týrání dětí - kánon vs. fandom: Dostala jsem hodně otázek k tomu, jak moc bylo Harryho týrání v dětství kánon vzhledem k tomu, co jsem si vymyslela já. Fandom má tendenci zveličovat to, co se opravdu stalo - ale já osobně si myslím, že to, co se stalo skutečně, bylo zlé až až. Pojem 'skříň-pod-schody' je pro Američany poněkud nevhodné pojmenování. Hodně britských domovů něco takového má - je to spíš velký přístěnek jako komora nežli opravdová skříň. Přístěnek ve filmech je přesné zobrazení. Bez ohledu na to, jak velký je, si nedokážu představit, že bych byla na dlouhé časové období v jednom zamknutá (nebo zamknutá v ložnici). Myslím si, že skutečně ničivé je spíš nespravedlivé uvěznění než velikost místnosti.

Také víme, že Dursleyovi nechávali Harryho hladovět - ačkoliv si myslím, že nejhorší to bylo během 2. dílu. Než byl Harry zachráněn Ronem a dvojčaty, byl v té ložnici zamknutý dva týdny. Jídlo dostával jednou denně - jedinou misku řídké polévky. Vývar vypil sám a pak dal ten pevný zbytek své sově. Dva týdny takového zacházení by způsobily, že by 12-leté dítě bylo slabé a nemocné.

A ne, nemáme příliš důkazů o tom, že by Vernon Harryho bil, snad kromě vhození ho do přístěnku - ale Dudley to dělal určitě. A od té doby, co Dudley pokračoval ve svém školním týmu v boxerském tréninku, nemyslím si, že by to bylo příjemné. Kromě toho se domnívám, že zneužívání podle kánonu je opravdu víc zanedbávání než cokoliv jiného.

Zřejmě jsou moji Dursleyovi o něco hroznější nežli kanoničtí Dursleyovi (musí být, aby zápletka dobře fungovala). Jednotlivé události budou tu a tam zmíněny, jak se bude příběh rozvíjet.

Brumbálova kletba: Zasloužil si Dudley stejný osud jako jeho rodiče? Možná ano, možná ne. Osobně si myslím, že Dudley byl téměř tak zneužívaný jako Harry - jen naprosto jiným způsobem. Jeho rodiče ho rozmazlovali - doslova k smrti. Děti jako on mají velkou šanci, že brzy skončí v hrobě kvůli srdečnímu selhání, cukrovce nebo konfliktu se zákonem. Pokud se Dudleymu nestane něco drastického, vážně nevím, jestli má naději na záchranu. Po jisté stránce je Brumbálova kletba možná ta nejlepší věc na světě, která se mu mohla stát - umožní mu přehodnotit jeho život a nepochybně změní jeho jídelní návyky. To, zda se změní či nikoliv, se uvidí.

Tváří v tvář Nebelvírům - 11. kapitola

Pochopit vlkodlaky - 13. kapitola