| Zobrazeno: 5255
/ 16
Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Georgia, Mandragora a Jezinka
Párování: Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 18+
Harry si beznadějně povzdechl, zatímco sledoval jednání před sebou. Mezinárodní obchodní komora byla přecpána muži a ženami z celého světa a pokud si myslel, že typické jednání Starostolce bylo chaotické, nebylo to nic ve srovnání s tímto. Místnost byla uspořádána hodně podobně jako soudní síň Starostolce - s výjimkou toho, že postrádala vyvýšené pódium. Zatímco tam byly po obou stranách divácké galerie, zde byla většina delegátů shromážděna kolem obrovské tabule uprostřed místnosti. Kromě Harryho, Diany a Alrika sedělo jen velice málo lidí.
Zahraniční delegace se tísnily na hlavním podlaží, delegáti mluvili jeden přes druhého, někdo ječel, někteří křičeli, mnozí mávali rukama, aby zdůraznili nějakou pointu. Harry slyšel, jak mluví tucty různých jazyků - spolu s trvalým mumláním různých překladatelských kouzel.
Zatímco Harry seděl na jedné z postranních galerií mezi Dianou a Alrikem, Brumbál, madame Bonesová a Lucius Malfoy byli na hlavním podlaží uprostřed toho šílenství. Pastorek, Stark, Darmut a několik dalších bystrozorů zůstalo v blízkosti Harryho, obklopovali ho z obou stran a působili tak jako účinný odstrašující prostředek na každého, kdo by se chtěl přiblížit.
Pokud šlo o hovory před ním - říci, že byl Harry bezradný, by bylo zdrženlivé vyjádření. Zdálo se, že většina pozornosti se soustřeďovala na to, která země je ve větším nebezpečí útoku - a tudíž ve které zemi by měl Harry sídlit, aby ji chránil před dalším útokem démonů. Některé z argumentů zašly tak daleko, že naznačovaly, která země je důležitější pro svět - který národ si nejvíce zaslouží přežít. Ale mezi tímto hlavním zájmem byly záležitosti obchodu a výměny - zřejmě mnohé národy věřily, že by Harry mohl nějak podpořit jejich ekonomiku. Byly tam další státy, které byly uprostřed občanských nepokojů - patrně existovaly tucty maličkých asijských států, které mezi sebou několik století válčily. Tohle všechno měl Harry také vyřešit.
Navzdory těm bláznivým požadavkům bylo téměř zábavné sledovat, jak Brumbál, Malfoy a madame Bonesová s davem pracují. Zdálo se, že madame Bonesová považovala za svou povinnost prozatímního ministra hrát roli smírce mezi těmi, kdo se příliš rozvášnili. Ale Brumbál a Malfoy očividně přijali jinou strategii - nechali delegáty ječet na sebe a ti pak věnovali málo pozornosti samotnému Harrymu. Pravda byla, že ti dva muži tvořili dost impozantní tým a dorozumívali se nevyslovenými narážkami, jak manipulovat všemi lidmi kolem něj. Ne poprvé Harry uvažoval, jestli nebyl Brumbál ve Zmijozelu.
Bylo to podivné, že v tomto tak naprosto cizím prostředí si tak silně připomněl Dursleyovy. Diskuze byly určitě obdobné - kam se Harry chystá jít, co se chystá udělat, jak by ho mohli přimět, aby pro ně něco udělal? A stejně podobné bylo poznání, že bez ohledu na to, co udělá nebo jak to udělá, nikdy nebude schopen potěšit všechny. Věci, které žádali, byly nemožné.
„Je to vždycky takové?“ zeptal se Alrik a naklonil se k Harrymu, aby byl přes hluk slyšet. Byli zaměstnáni sledováním německého prince a španělského velvyslance, kteří spolu bojovali o to, na čím hradě stráví Harry léto - Harryho souhlas byl v jejich sporu zřejmě podružný.
„Hodně,“ souhlasil Harry.
„Začínám si myslet, že pro Zimní země by bylo nejlepší, kdyby úplně zpřetrhaly veškerá pouta ke zbytku světa,“ poznamenal Alrik, na tváři výraz plný nevíry.
„My oba,“ povzdechl si Harry. Pochyboval, že by v Zimních zemích bylo mnoho neshod nebo politických intrik, které by se nedaly snadno vyřešit prostým pěstním soubojem. Všechno tohle korzování a jednání, lži a manipulace, spiknutí a vyjednávání - to všechno šlo mimo Harryho. On s tím nechtěl mít nic společného.
Přemýšlel, co dělají Severus, Sirius a Remus. Věděl, že Sirius i Remus šli dolů na odbor pokrevních linií, aby změnili pokrevní listinu Domu Blacků - velmi doufal, že ti dva brzy oznámí svatbu. Věřil, že Sirus najde nějaký romantický způsob, jak požádat Rema o ruku - Remus si po tom všem, čím prošel, něco takového zasloužil. Nebo možná mu manželství nabídne Remus? Harry si nebyl jistý, jak to funguje. Předpokládal, že to má co dělat s tím, jaké vůči sobě mají společenské postavení Protože se Remus právě stal členem Starostolce a bude označen za dědice Domu Volpinů, jeho status nepochybně vzrostl. Taky uvažoval, jestli to znamená, že Remus obdrží jedno z těch dědických tetování - jako to, které viděl na Severusových zádech. Měl by si pamatovat, aby se ho na to zeptal.
Severus šel do cechu; Harry si našel chvíli, aby zauvažoval, jestli tam bude André. Při tom pomyšlení se zamračil. Severus se na něj velice zlobí - zjistil to podle způsobu, jakým muž prakticky vibroval vztekem, když se vedle něj v místnosti Starostolce posadil poté, co mluvil s Luciem Malfoyem. Domníval se, že Sirius a Remus jsou také rozzuření. Na ten rozhovor se netěšil. Život by vážně neměl být tak složitý.
Když vstupoval do místnosti, rozhodně neměl v úmyslu Lucia Malfoye přijmout. Ale během jeho rozhovoru s lordem Aventinem ho prostě něco napadlo - z minuty na minutu věděl, co se stane.
Nikdy vážně nevěřil ve věštění a nikdy si nemyslel, že by měl nějaký dar předtuchy kromě těch šílených snů, které čas od času míval. Ale na krátký okamžik se závoj, jenž skrývá klikaté cesty osudu očím všech, zvedl. V tom okamžiku viděl, co Lucius Malfoy doopravdy hledá, a věděl, prostě věděl, co s tím má udělat. Jediné, co ten muž potřeboval, bylo postrčení správným směrem - a jestliže nedlužil pomoc přímo Luciu Malfoyovi, nebyl snad zavázán Dracovi, který opustil všechno, co kdy znal, a stál vedle nich a čelil s nimi všemi ve jménu lásky tomu dávnému démonovi ? Jestli tu byla šance vrátit Dracovi jeho otce, nebylo jeho povinností alespoň to zkusit? Bůh ví, že on by udělal cokoliv, aby měl zpátky svého vlastního otce, a to ho vlastně nikdy ani nepoznal.
Ale přestože viděl věci tak zřetelně - věděl, že Severus, Sirius ani Remus ne. Jak jen by jim to měl vysvětlit? Sotva znal slova, aby to vysvětlil sám sobě. Určitě by si o něm mysleli, že zešílel, kdyby jim řekl, že naslouchá dvěma neexistujícím havranům, kteří mu zřejmě rádi šeptají do uší.
Dokonce i nyní mu našeptávali - říkali mu docela zřetelně, že ať už je předurčený k jakékoliv roli na tomto světě, nemá to pranic společného s šílenstvím, které se odehrává přímo před ním. Nicméně na to sotva potřeboval ty ptáky, aby mu to museli říkat. Nerozuměl ani polovině z toho, co tito lidé povídají, nemluvě o tom, že nechápal, jak to může mít cokoliv společného s ním. Možná Hermiona by to dokázala vyřešit, ale Harry si připadal ztracený.
Pravdou je, že většina těchto lidí mluvila o sobě - o svých právech, svých penězích, svém odkazu, své hrdosti, své reputaci. Příležitostně se zmínili o svém národu, který se ale zdál být jen abstraktním pojmem, jenž měl málo co dělat s lidmi, kteří obývali jejich země. Co tady dělám, ptal se sám sebe. Jak se mělo jeho neobvyklé štěstí při přežití v situacích na život a na smrt vtělit do tohoto? Nyní více než kdy předtím byl přesvědčený, že svět naprosto zešílel. Chtěl jít domů.
Uplynula dobře hodina, když toho měl konečně dost a postavil se. Alrik a Diana vedle něj si také stoupli, oba se na něj zvědavě dívali, jako by si nebyli jistí, co se chystá udělat.
Ti, kteří mu byli nejblíž a viděli pohyb, se okamžitě ztišili a ucouvli, aby mu udělali místo, když vykročil vpřed. Jejich pohyb upoutal pozornost všech ostatních a místnost rychle ztichla, všechny oči se obrátily k němu. Harry potlačil zachvění - nenáviděl, když byl středem pozornosti. Proč jí musí v jeho životě být tolik?
„Chci vám všem poděkovat, že jste sem dnes přišli,“ řekl Harry do ticha. „Vidím, že všichni máte spoustu naléhavých věcí na projednání a nechci vás přerušovat. Ale mám na vás všechny jednu otázku. Voldemort-“ viděl, jak davem proběhl záchvěv hrůzy, když pronesl jméno Temného pána. Očividně byl strach ze jména všeobecný. „-nedávno předvedl své schopnosti. Dokázal, že použije jakékoliv prostředky, aby dosáhl svých cílů, a nestará se o to, kdo přežije nebo zemře. Vyvolal dávného démona, aby nás napadl - přestože věděl, že stejnou měrou bude zabíjet jeho nepřátele i spojence. Mohu pouze předpokládat, že v budoucnu použije ještě děsivější prostředky. Z nějakého důvodu jsem byl postrčen do centra tohoto konfliktu, ale musím vám připomenout, že vůdci vašich národů jste vy. Vy nesete zodpovědnost za jejich ochranu. Takže se vás musím zeptat, který z vás je ochoten bojovat? Jestliže přijde válka, kdo z vás je ochoten poslat vojenské jednotky, aby hájily náš svět? Doufám, že když jste se tu sešli, abyste diskutovali o vašich ekonomikách a o vašich občanských problémech a vašich společných zasedáních, najdete si také čas diskutovat o tomto. Nemohu se dočkat, až uslyším vaše odpovědi, ale právě teď jsem zmeškal svou hodinu přeměňování a rád bych se vrátil zpět do školy.“
Vyčkávavě pohlédl na Brumbála a všiml si obrovského úsilí, které vynakládá na to, aby se mu na tváři neobjevil pobavený úsměv. Dokonce i Lucius Malfoy usilovně zíral na podlahu sněmovny a zdálo se, že bojuje, aby se mu necukaly koutky.
„Máš pravdu, můj chlapče!“ prohlásil Brumbál vesele. „Nelíbí se mi představa množství domácích úkolů, které ti udělí profesorka McGonagallová, jestliže zmeškáš ještě další hodiny.“ Jeho slova byla dostatečnou narážkou - Alrik, Diana a bystrozorové se rychle pohnuli vpřed, obklopili ho a všichni zamířili přímo k hlavním dveřím síně. Brumbál, Malfoy a madame Bonesová uzavřeli malý průvod a blokovali tak muže i ženy, kteří začali pokřikovat na Harryho a pokoušeli se mu vstoupit do cesty.
Ale jestliže čekal, že za dveřmi vstoupí do tiché, mírumilovné chodby, byl zklamaný. Dveře se otevřely do bitvy a Harry slyšel zřetelné zvuky mečů, které řinčely jeden o druhý, zatímco chodba byla ozařována ohnivými záblesky kleteb. Harry zděšeně zíral na scénu před sebou a pokoušel se pochopit, čeho je svědkem.
Chodba byla naplněná muži vyzbrojenými meči. Všiml si různých rukavic, které muži drželi. Na vzdálenějším konci uviděl Severuse, jak bojuje s dalším mužem - jeho meč plál ohněm, zatímco jeho hůlka na protivníka vrhala kletbu za kletbou. Sirius a Remus stáli těsně na okraji boje. Sirius držel v rukách meč i hůlku, ačkoliv ani jedno v tuto chvíli nepoužíval - nicméně na jeho meči byla krev, jako by bojoval předtím. Harry viděl krev, jež mu kapala z ruky, která držela hůlku, i když byl příliš daleko, než aby mohl poznat, jaké zranění utrpěl.
Na zemi pod nohama duelantů byla krev a Harry mohl vidět tři meče, které ležely stranou. A Severus - mohl vidět četná zranění na mužově těle. Meč jeho nynějšího protivníka byl stále ještě čistý, takže rány musely pocházet z dřívějšího boje. Harry nechápal, proč Sirius a Remus nezačarují muže před nimi veškerou svou kouzelnou mocí, ale v jeho srdci mohutněla panika, když si uvědomil, že životy členů jeho rodiny jsou v nebezpečí, a rozzuřil se.
„Severusi!“ zaječel, zatímco se vrhl vpřed. Ale neudělal víc než krok, když ho kolem pasu popadli Lucius a Alrik. Bojoval s oběma muži, odhodlaný pomoci trojici před sebou.
„Je to souboj!“ zasyčel na něj Lucius. „Nemůžeš zasahovat.“
„Má pravdu, Harry,“ řekl mu Alrik. „Severus ten boj musí dokončit sám. Kdybys zasáhl, zneuctilo by ho to.“
Alrikova slova na okamžik Haryho přivedla k sobě. Zneuctil - poslední věc, kterou by chtěl udělat, by bylo zneuctít Severuse. Ale co záleží na cti, když je v sázce Severusův život? Má tady snad stát a nic nedělat? Zatímco se díval, z boje uniklo zbloudilé kouzlo a udeřilo do velkého, téměř neviditelného štítu, který se krátce rozzářil - Remus, jak viděl, vytvořil štít a bránil jakékoliv zbloudilé kletbě, aby zranila diváky.
Severus mu během jejich lekcí šermu vysvětlil pravidla souboje, takže na základní úrovni věděl, co vidí. Muži s rukavicemi v ruce jsou vyzyvatelé a zdá se, že Sirius vystupuje ve funkci Severusova sekundanta. Skutečně už byl vybojovaný více než jeden boj a Sirius musel převzít své povinnosti, aby si mohl Severus odpočinout. Normálně by povinnost udržovat štít nad diváky patřila oběma sekundantům - ale zdálo se, že Remus zastoupil obě strany. Což mohlo znamenat jenom to, že sekundanti také měli v úmyslu bojovat; Remus dával Siriovi příležitost k odpočinku.
Přesto bylo zvláštní, že by dovolil vyzyvatelovu sekundantovi odpočívat - proč ho nepřinutit, aby dodržel svou část podle pravidel, a unavit ho, než se střetne se Siriem? Ale zatímco vše sledoval, uviděl odpověď na tuto zvláštnost - z boje uniklo další kouzlo, vystřelené z hůlky vyzyvatele. Udeřilo do štítu přímo před Remem a odrazilo se zpět. Zdálo se, že Remus se na okamžik zapotácel při úsilí kouzlo vychýlit a štít před dalšími vyzyvateli zeslábl - kouzlo prošlo skrz něj a udeřilo do jednoho z budoucích vyzyvatelů, čímž ho poslalo k zemi.
„Omlouvám se!“ zavolal Remus - přestože Harry si všiml spokojených pohledů, které si Remus a Sirius vyměnili. Nemohl si pomoci, ale musel uvažovat, kolik lidí nechal Remus náhodně vyřadit z boje předstíráním, že není schopen udržet na místě oba štíty.
„Severus ho porazí,“ řekl mu Alrik.
„Má pravdu,“ souhlasil Lucius. „Ten muž není pro Severuse žádný soupeř. Podívejte se tam - Severus ho zasáhl chřadnoucí kletbou. Za okamžik půjde k zemi.“
A opravdu, zatímco se dívali, muž, který se Severusem bojoval, klopýtl, jak ztratil v nohách veškerou sílu.Nachýlil se na jednu stranu, žhnoucí štít, který před sebou udržoval, vybledl. Severus vyrazil vpřed a bodl muže do břicha svým planoucím mečem. Muž vykřikl, zavrávoral zpět a ztratil vědomí dřív, než dopadl na zem.
Severus klopýtl vzad, vyčerpaný a raněný, a Remus ho zachytil, zatímco Sirius před ně předstoupil, aby se utkal s nynějším sekundantem, který momentálně sesílal hojivá kozla na poraženého muže při pokusu udržet ho na živu. Už tam byla další dvojice duelantů, která vykročila vpřed, aby zaujala pozice.
V tu chvíli Harry nezaváhal, vytrhl se Malfoyovi a Alrikovi a vyřítil se dolů chodbou, ostatní ho rychle následovali. Když mu muži v chodbě neuhnuli, Harry je všechny zuřivě odstrčil, ignorujíc jejich výkřiky pobouření, které následovala šokovaná zalapání po dechu, když zjistili, kdo je to před nimi.
Dostal se k Siriovi, Severusovi a Removi, krátce stiskl Siriovo rameno a pak chytil Severuse, který klopýtl a klesl na jedno koleno. Remus je oba udržoval vzpřímené, ale Severus se ztěžka opřel o Harryho.
„Jak vážně jsi zraněný?“ zeptal se a slyšel strach ve svém hlase. Když viděl všechnu tu krev na zemi, měl pocit, jako by znovu prožíval tamtu noc, kdy se vrátil domů a našel Severuse, jak si vyřezává Znamení zla ze svého předloktí. Obával se, že se mu udělá špatně.
„Žiju,“ zavrčel Severus. „Musíš odsud odejít. Albusi, odveď ho odtud.“
Harry se otočil, aby zvážil situaci, a rychle uvažoval. Právě teď Sirius, Alrik, Albus a Lucius stáli mezi Severusem a zástupem mužů, kteří čekali na souboj. A přestože Harry ve skutečnosti nechápal, co tohle všechno vyvolalo, věděl, že to souvisí s ním. Tito muži přišli za Severusem, protože je ženatý s Harrym. A i když ostatní mohli odejít, bude za chvíli hozena další rukavice a Severus bude vázán svou ctí bojovat - bez ohledu na to, jak hanebné bylo, že ho tito muži vyzývají jeden po druhém. Ostudné nebo ne, je to naprosto legální. Severus nemůže odejít, dokud vyzyvatelé nebudou uspokojeni - ani Sirius nemohl, když jednal jako jeho sekundant. Jediné, co mohl kdokoliv udělat, bylo vyhojit Severusova zranění, zatímco Sirius bude jednat a v příštím boji zaujme jeho místo. Z toho, jak oba vypadali, už oba bojovali s několika protivníky.
Neexistovalo nic, co by kdokoliv mohl udělat… ledaže další výzva už nebude vydána.
V Harrym se hromadil vztek, magie mu bouřila v žilách pod náporem emocí. Uvolnila se a proletěla chodbou jako ohromný vichr. Tito muži se nijak nelišili od ministra Popletala a jeho šílených pokusů zmanipulovat Harryho život; nelišili se od novinářů, kteří Harryho pronásledovali na každém kroku; nelišili se od Voldemorta, který si myslel, že má právo zničit každého, kdo se mu postaví do cesty. Zasahovali do jeho života, přestože na to neměli žádné právo - ohrožovali jeho a jeho rodinu - chtěl, aby zmizeli.
„Vypadněte!“ zařval na čekající šermíře, jeho magie zesílila jeho hlas do ohlušujícího burácení. A jako by jeho hlas získal fyzickou podobu, zvedl všechny ty muže ze země, nesl je nad hlavami ostatních diváků a mrštil jimi s kosti drtící silou přes celou chodbu, až narazili do vzdálené zdi. Popadali na sténající hromadu polámaných a pokroucených končetin.
Výrazy šoku a hrůzy na tvářích okolostojících ho téměř potěšily - ale Harry byl nad to povznesený a v tuto chvíli se o to nestaral. Cítil se naprosto vyčerpaný - ať už ze stresu dnešního dne nebo z bezhůlkového kouzla, které právě použil - byl si jistý, že už nesnese ani chvíli v této budově. „Chci jít domů,“ řekl Brumbálovi a starý kouzelník souhlasně přikývl.
Remus a Alrik vytáhli Severuse na nohy, Sirius a Diana popošli k Harrymu, který, jak viděli, byl uštvaný. S bystrozory a kupodivu i Luciem Malfoyem, kteří vyčistili chodbu za nimi a zadržovali všechny, kdo by je mohli následovat, je Brumbál všechny spěšně vedl chodbou k výtahům. Madame Bonesová vyběhla, aby je dohonila. „V ministrově pracovně je letax,“ informovala je. „Můžete ho použít na cestu zpět do Bradavic a vyhnout se tak hlavní chodbě.“
S poděkováním je Albus odvedl do pracovny.
- - -
Severus dovolil Removi, aby mu na ošetřovně pomohl do postele, zatímco Albus volal na madame Pomfreyovou, aby se o ně postarala. Black se posadil na postel vedle něj, vypadal tak vyčerpaný, jak se cítil - žádný ze soubojů, které oba vybojovali, nebyl snadný. Oba byli magicky silnější než všichni ti duelanti - ale souboje nejsou prostě jenom o síle kouzla. Slabší kouzelník může magii nahradit mečem - a někteří z těch mužů patřili mezi světovou šermířskou elitu. Severus měl rány, které to dokazovaly.
Navzdory bolesti a utrpení svého těla si uvědomil, že se dívá na Harryho a není schopen od něj odtrhnout oči. Ukázky mladíkovy magie ho zas a znovu šokovaly - to, že ty nejpůsobivější ukázky byly skoro vždy vyvolané city a neovladatelné, na něj silně zapůsobilo. Rozzuřený Harry Potter byla nebezpečná věc.
Ale právě nyní to byl výraz zoufalých obav v těch zelených očích, který ho tak uchvacoval. Ten chlapec se o něj bál - možná se takhle díval na Severuse také tu druhou noc, i když si nedokázal události jasně vybavit, aby to věděl jistě.
„Jsme v pořádku, Harry,“ řekl mu Sirius, který v Harryho očích viděl totéž.
Na okamžik měl Severus chuť si jednu vrazit - on měl být tím, kdo to řekne, ne Black. Místo, aby si vychutnával pocit, že si o něj někdo skutečně dělá starosti, měl se ho pokusit uklidnit - to byla slušnost, aby to udělal, správná věc udělat to, byla to Nebelvírská věc udělat to. Severus vážně začínal pochybovat, že někdy vůbec přijde na kloub té záležitosti vztahů.
„Do čeho jste se to vy dva dostali tentokrát?“ upoutal pozornost všech Poppyin hlas. Starší žena se přihnala do pokoje, hůlku vytaženou, když zahlédla krev, jež tekla oběma mužům. Rychlý hodnotící pohled ji, zdá se, ujistil, že žádný z nich nebyl v bezprostředním nebezpečí, že by každým okamžikem padl mrtvý, tak místo toho obrátila přísný pohled na Harryho. Stál u nohou Severusovy postele, Diana vedle něj s paží stále ovinutou kolem jeho ramen v utěšujícím gestu. Severus neměl to srdce, aby jí prozradil, že pro Harryho je to gesto příliš cizí, než aby v něm doopravdy nacházel nějakou útěchu.
Ať už Poppy v Harryho tváři uviděla cokoliv, zdá se, že ji to vylekalo víc než krvácení. „Neříkejte mi, že jste také bojoval, pane Pottere?“ naléhala, přitom se chopila Harryho paže a táhla ho k Siriově posteli. Usadila ho na roh vedle jeho kmotra a Severus si všiml, že opravdu vypadá pobledle.
„Ne,“ zavrtěl Harry hlavou. „Oni jsou zraněni - ne já.“
Poppy přejela hůlkou nad Harryho tělem, aby ho rychle prohlédla, a pak střelila dost ostrým pohledem po Albusovi.
„Před pár okamžiky nám předvedl další, dosti ohromující ukázku bezhůlkové magie,“ řekl Albus lékouzelnici.
Poppy si povzdechla a zavrtěla hlavou. „Je vám šestnáct let, pane Pottere. Vaše tělo není dost zralé na to, aby jím proudilo takové množství magie, které, jak se zdá, kolem sebe snadno rozhazujete. Počkejte ještě pár let, než budete v tomto pokračovat - dokonce i Albusovi bylo třicet, než začal dělat podobné věci.“
„Je v pořádku?“ poplašeně se dožadoval Severus. Věděl, že je neobvyklé pro někoho tak mladého, jako je Harry, aby dělal podobné věci - bylo to neobvyklé pro kohokoliv, dělat věci, jež dělal Harry.
„Je v pořádku,“ ujistila ho Poppy. „Je prostě vyčerpaný - jako by byl kdokoliv, kdo by udělal všechny ty věci, které udělal v posledních několika dnech.“ Pak obrátila svou hůlku na Severuse, prohlížela jeho zranění a zastavila krvácení. Nicméně uprostřed prohlídky se zarazila a přísně se na Severuse zadívala. „Podle mého skenování jsi nedávno ztratil velké množství krve a vzal sis lektvar na její doplnění. Chceš mi to vysvětlit?“
Severus viděl poplašený pohled, kterým po něm Harry hodil, a věnoval mu to, o čem se domníval, že je uklidňující úsměv. „Ne, nechci to vysvětlit,“ oznámil lékouzelnici. „Kdybys jen prostě vyléčila zranění, která právě mám…“
„Nepoužívej na mě tenhle tón, Severusi Snape!“ zavrčela na něj a sondovala mnohem hlouběji než obvykle. Severus chvíli studoval ženinu tvář a všiml si, že Poppy vypadá vyčerpaně. Najednou si připomněl, že v těchto posledních dnech byla v první řadě léčitelů, kteří třídili raněné, jež jí přinášeli - lidi zraněné na famfrpálovém hřišti. Není divu, že je krajně podrážděná.
„To nic nebylo, Poppy,“ řekl jí místo omluvy. „Měla jsi toho na starosti v posledních dnech dost, než aby ses ještě musela znepokojovat kvůli tomuhle.“
Žena si jenom povzdechla a nařídila jak Severusovi, tak Siriovi, aby odložili své kabátce a nátělníky, aby se mohla postarat o jejich zranění. Severus měl také dosti odpornou řeznou ránu na lýtku - Clovis se ho pokusil zmrzačit. O několik palců výš a uspěl by. Alrik mu pomohl stáhnout botu - čvachtalo to, když ji sundaval. Byla v ní spousta krve. Když Poppy viděla vážnost zranění, roztrhla jeho kalhoty odspodu a dala se nejprve do hojení této rány. Diana přikročila, aby jí pomohla jako zdravotní sestra - čistila všechny rány, aby se o ně Poppy mohla rychleji postarat.
„Proč tě ti muži vyzvali na souboj?“ zeptal se Harry, zatímco Poppy pracovala.
Severus si vyměnil dlouhý pohled se Siriem - nijak netoužil Harrymu vysvětlovat situaci. Viděl, že ani Black po tom netouží.
Nicméně jejich mlčení jako odpověď Harrymu stačilo. „Bylo to kvůli mně, že jo?“ naléhal. Když stále ještě nedostal odpověď, tlačil dál. „Protože jsi se mnou ženatý?“
„Harry,“ povzdechl si Severus, protože chtěl zabránit chlapci, aby si znovu vzal na sebe všechnu vinu. Ale Harry ho zarazil - očividně nechtěl být uklidňován.
„Co si myslí?“ dožadoval se. „Myslí si snad, že když tě zabijou, budu volný, abych se mohl znovu oženit? Že bych si vybral některého z nich?“
„Ne některého z nich,“ řekl mu Severus, čímž potvrdil jeho podezření. „Byli najati, aby mě zlikvidovali.“
Harryho oči vztekle vzplály. „Najati kým?“
„To se nedá zjistit,“ odpověděl mu Remus. „Můžeme jen hádat - ale nikdo z nich by nám to neřekl. Pravda je, že je mohl najmout kdokoliv na světě. Byli pravděpodobně posláni prominentními kouzelníky a čarodějkami z celého světa.“
„Co si myslí?“ znovu se zeptal Harry, oči mu jiskřily emocemi. „Že bych to prostě jen tak přijal? Že by mi to bylo jedno? Myslí si, že si můžou s mým životem zahrávat - s životy nás všech? Tak málo se starají o to, co se děje ve světě, že může být moje manželství tak důležité?“
„V Mezinárodní obchodní komoře jsi viděl sám, o co se zajímají,“ řekl mu Albus mírně a Severus si pomyslel, o co přišel. „Tvůj malý proslov k nim jim opravdu zcela jasně ukázal, co si myslíš, že je důležité - ačkoliv mám podezření, že pro mnohé z nich to bylo příliš jemné, než aby to pochopili.“
„Proslov?“ naléhal Severus a uvažoval, jestli během svého pobytu v cechu zmeškal ještě další bombu, kterou Harry odpálil.
Albus krátce shrnul, co se stalo, a Diana s Alrikem doplnili, co vynechal. Severus si nemohl pomoci, aby si nevšiml popisu, jak Lucius Malfoy pomáhal Albusovi udržovat pozornost cizinců stranou Harryho, spíš než aby využil příležitost a využil to raději ve svůj prospěch. Také Sirius a Remus tomu vyprávění soustředěně naslouchali.
Ale zmínka o Luciovu Malfoyovi byla víc, než mohl Sirius snést, a konečně položil otázku, která ležela Severusovi v hlavě nejvíce. „Harry, co to mělo znamenat? Myslím s Malfoyem? Ty přece víš, že se mu nedá věřit! Po tom, co udělal Removi!“
„Sirie!“ skočil mu do řeči Remus a zabránil mu pokračovat. A opravdu, zatímco mluvil, Harry povadl, jeho ramena se shrbila a hlava sehnula. Výraz unavené rezignace na jeho tváři byl takový, že zabránil Blackovi mluvit dál.
„Já se omlouvám,“ řekl Harry a všem zněl jako šestnáctiletý kluk, kterým byl, místo toho cizince z jiného světa, kterého všichni viděli ve sněmovně Starostolce. „Já nevím, jak bych vám to měl vysvětlit. Prostě jsem věděl. Věděl jsem, že já…“ odmlčel se, jako by rozpaky nevěděl, jak dál.
„Řekl jsi, že jsi něco viděl, Harry,“ pobízel ho jemně Remus. „Řekl jsi, že jsi viděl, co hledá - že to je před ním dál na cestě.“
„Aventine řekl, že jsi mu uložil geis,“ dodal Sirius.
„Geis?“ zmateně se zeptal Harry, který to slovo očividně neznal.
„Vedl jsi jeho kroky na cestu osudu,“ nabídl Albus možný překlad slova.
Hary se nad tím zachmuřil. „Ne,“ prohlásil prostě. „On sám na tu cestu vykročil. Já mu jenom ukázal, kde je.“
„A ty očekáváš, že po té cestě jen tak půjde a bude se chovat slušně?“ naléhal Severus.
„Chovat se slušně?“ Harryho hlas zněl, jako by byl tou představou zaražený. „Nemyslím si, že by byl schopný se chovat slušně. Ale z té cesty nesejde; nemůže.“
„Takže jsi ho nějak začaroval?“ zeptal se Sirius.
Ale Harry znovu zavrtěl hlavou. „Ne, to jsem dělat nemusel. Slíbil to, když přijal křeslo. Jeho slib ho bude držet - jako kouzelnická přísaha.“
Všichni si vyměnili rychlé pohledy, ale nikdo z nich nevěděl, co na to říci. „Harry,“ pronesl Sirius jemně. „On žádný slib nesložil.“
„Ano, složil,“ trval na svém Harry.
„Harry, my všichni jsme tam byli,“ oponoval mu Sirius. „Neučinil žádný slib. Nepronesl žádnou přísahu.“
„Ano, udělal,“ znovu odpověděl Harry. „Slyšel jsem ho. Viděl jsem, jak se zavázal.“
„Viděl jsi to, Harry?“ dožadoval se Albus a všichni na starého muže překvapeně pohlédli - tón jeho hlasu byl ostrý a přísně hleděl na chlapce, jako by se pokoušel vyřešit rébus. „Viděl jsi jeho stezku osudu, jeho cestu předurčení?“
Jeho slova byla zvolená velice pečlivě a Severus si náhle připomněl, kde je už předtím slyšel. Na den svatého Valentýna - když Albusovi ukázal Kámen srdce, který mu Harry daroval. Tohle byla táž slova, která Albus použil, aby popsal moc, jakou mělo mít Odinovo oko.
Severusovo srdce začalo poplašeně bít - znal tento výraz na Brumbálově tváři. Albus nyní bezvýhradně věřil, že Harry je Odinovo oko – nebo že přinejmenším má jeho schopnosti.
Harry dlouhou dobu mlčky hleděl na starého kouzelníka a pak najednou naklonil hlavu na jednu stranu, jako by naslouchal něčemu, co ostatní nemohli slyšet - ten pohyb už viděli předtím.
„Komu nasloucháš, Harry?“ naléhal Albus jako toho dne, kdy Harry začal mluvit k nějakým neviditelným havranům, které oni vidět nemohli.
Chlapec zamrkal a podivně se na Albuse podíval. „Myslíte si, že jsem zešílel?“ zeptal se.
Brumbál rychle potřásl hlavou. „Ne, Harry, nemyslím,“ odvětil bez váhání. „Ale jsem vylekaný tím, co by to pro tebe mohlo znamenat.“
Jestliže byl Albus vylekaný, pak Severus byl vyděšený, a podle pohledu v Blackových očích mohl prohlásit, že ten pocit mají společný. Možná vyhojil temnou ránu, kterou starodávný démon zanechal v Harryho mysli, ale nyní viděl, že tu byla ještě nějaká vyšší moc, která v Harryho životě působila. Cokoliv to bylo, měnilo ho to, táhlo ho to dál a dál od všech známých věcí - nechalo ho to kráčet po cestách, o nichž si Severus nebyl jistý, že by je vůbec on mohl najít, nemluvě o tom, že by po nich mohl jít s ním.
Nehodlal ho ztratit - to si přísahal. Nenechá Harryho odejít. Nedovolí světu, aby mu ho vzal - nenechá osud, aby mu ho vzal. A určitě nedovolí, aby mu ho odvedli dva mýtičtí havrani. I kdyby měl Harryho k sobě připoutat každým kouzlem, které zná, udělá to!
Pak se chlapec otočil a podíval se na Rema, a v tom okamžiku ona nadpozemskost zmizela a ponechala tu jenom chlapce, který vypadal dojemně smutně. Harry se natáhl a uchopil Rema za zápěstí, čímž upoutal plnou vlkodlakovu pozornost.
„Po tom, co ti Lucius Malfoy udělal, si nezaslouží druhou šanci,“ řekl bez obalu. „Já mu nedal druhou šanci, protože by si ji zasloužil. Dal jsem mu ji, protože jsem mohl. Protože se už stalo dost špatných věcí a já viděl možnost udělat něco dobrého. Viděl jsem naději - naději pro něj, naději pro Draca, naději pro všechny lidi, kterým by dokázal pomoci. To nebylo o tom, že bude dobrý - bylo to o tom, dát mu, co hledá, a tohle je jediný způsob, jak by to vůbec kdy mohl získat. Teď to ví a této příležitosti se nezřekne. Jestliže nevěříte v nic jiného, věřte v Malfoyovu nenasytnost.“
Severuse bolelo srdce, když naslouchal Harryho slovům. Navzdory všemu -nevysvětlitelné síle, nepochopitelným záchvatům moudrosti, tomu, že jak se zdá, se k němu vztahuje jiný svět, aby se ho zmocnil - byl Harry pořád jenom chlapec, který očividně věří, že potřebuje jejich odpuštění za to, jak zachází se zodpovědností, kterou především neměli právo mu ukládat.
Zdá se, že Remus to také pochopil, protože se na chlapce usmál a pokývl hlavou. Black, stále ještě sedící vedle Harryho, jako v odpověď položil paži kolem jeho ramen.
„Harry,“ zeptal se Sirius. „Řekl jsi, že můžeš vidět, co chce - že to není moc nebo sláva. Co to tedy je?“
„Stejná věc, kterou chce každý člověk,“ povzdechl si Harry. „Chce mít význam.“
„Cože?“ zeptal se zmateně Sirius.
„Chce, aby jeho život měl význam, aby něco znamenal,“ vysvětloval Harry. „Právě teď nic neznamená - právě teď není nic víc než úložiště pro Voldemortovu moc, jeden z mnoha. Neznamená nic pro nikoho - nemá pro nikoho cenu, dokonce ani pro svého vlastního syna.“
Severus sebou při Harryho slovech trhnul - byla to pravda pro všechny, kdo nesou Znamení zla? Je tohle všechno, čím jsou - úložištěm?
Na jeho rameno dopadla těžká dlaň a když vzhlédl, hleděl do Albusových káravých očí. Starý muž věděl přesně, na co myslí, proto musel tyto myšlenky vytlačit z mysli. Jeho Harry na mysli neměl - on a Lucius Malfoy si vůbec nebyli podobní. Znamenal něco pro Albuse - znamenal něco pro Harryho. Tím si byl jistý - starost v Harryho očích mluvila jasně. Kdysi býval Harryho zájem rezervovaný jenom pro Blacka, ale nyní v něm byl také zahrnut. Byl nyní Harryho rodina. A kdyby jen našel nějaký způsob, jak dostat to zatracené Znamení ze své paže, možná by se mohl stát něčím víc.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Poznámka autorky: Pokusím se vyjasnit některé otázky, které jste položili v poslední sérii komentářů.
Geis/geas - obojí pravopis je správný. „Geis“ je irský přepis slova a nejbližší výklad je pojetí, jak ho chápu já. To slovo se objevuje ve většině evropských mytologií, má ale tucty různých významů. Ten, který jsem našla v irské mytologii, je nejblíže tomu, co jsem chtěla já.
Blackova Pokrevní listina - jak jsem řekla v dřívější kapitole, když se dědic stane hlavou Domu, má on nebo ona jen krátké období, ve kterém může změnit Pokrevní listinu. Tato příležitost se nabízí, když je nová hlava Domu schopna legálně vstoupit na odbor dědictví a pokrevních linií. Jestliže je dědic neplnoletý, okno se otevře ve chvíli, kdy dosáhne zletilosti. V Siriově případě - stal se dědicem, zatímco byl v Azkabanu. Dokud byl ve vězení a na útěku, nemohl 'legálně' vstoupit na odbor. Jeho okno se oficiálně otevřelo ve chvíli, kdy ho Harry prohlásil za nevinného.
Tetování - hodně lidí se ptá, proč Harry nemá dědické tetování, když je Siriovým dědicem, A protože je také hlavou Domu Potterů, proč nemá Potterovské tetování? Tetování je tradiční, nikoliv povinné. Potterové nejsou tradicionalistická rodina a tak své dědice netetují. James žádné neměl a ani svému synovi žádné nedal. A Sirius prohlásil Harryho svým dědicem, když se stal jeho kmotrem - tehdy byl James pořád ještě naživu. Nedovolil, aby byl jeho syn označen Blackovským erbem. Nadto byl tehdy Sirius sám teprve dědicem - nestal se hlavou Domu, dokud jeho rodiče nezemřeli, což, jak já tvrdím, se stalo, když byl v Azkabanu.
Ani Artur a Bill nemají tetování (Weasleyovi zničili svou Pokrevní listinu před dávnou dobou). Jenom tradiční rodiny používají tetování - mnoho z Harryho spolužáků ho má, jako Neville a Draco. Ještě jsem se nerozhodla, jestli Remus nějaké dostane nebo ne. A také, když byl nyní Remus vyléčený z lykantropie, mohou se on a Sirius rozhodnout mít své vlastní děti. (Ano, stále ještě mluvím o Removi jako o vlkodlakovi, třebaže je už vyléčený - jen se mi prostě zdá hrubé nazývat ho pekelným psem.)
Příště: z příští kapitoly budou nadšení všichni milovníci vztahu mezi Harrym a Severusem (stále ještě ji píšu). Severus a Harry se konečně dostanou k jednomu z mnoha dlouho očekávaných rozhovorů - a Severusovi se skutečně (konečně!) podaří udělat jistý pokrok v jejich vztahu.
Moc děkuji za překlad.