Labyrintem slov...

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Lucius byl doma, když se dozvěděl o útoku na Bradavice. Vědomí toho, že zemřeli lidé a že jeho syn byl na stadionu, přimělo jak Lucia, tak Narcisu pospíšit do Hradu, aby zjistili, co je s Dracem. I když to Lucius skrýval, byl vyděšený - nebyl laskavý nebo dobrý muž, ale v žádném případě netoužil přijít o syna kvůli násilí nějakého šílence. Nebyl si úplně jistý, proč ho následovala Narcisa - nikdy nebyla nějak mimořádně mateřský typ.

Zmatek, který je uvítal, znepokojil oba. Navzdory tomu bylo docela snadné dozvědět se o událostech na famfrpálovém hřišti. Ti, co unikli zranění, byli více než šťastní, že mohli podrobně celý příběh převyprávět.

To, že Voldemort vyvolal starobylého démona, ho nepřekvapilo - pokud se týkalo Lucia, Pán zla už dávno minul všechny hranice dušeního zdraví. Ale zbytek historky způsobil, že se Luciovi zatočila hlava - člověk za člověkem mu vyprávěli pozoruhodný příběh o hrdinné akci Harryho Pottera a o tom, že použil kouzlo Královského vypuzení. Všichni mluvili o objevení nového krále kouzelnického světa.

Hledal v davu svého syna, jenže se dozvěděl, že Draco byl jedním z lidí, co stáli vedle Pottera a jeho stoupenců. Když uvážil téměř posvátný způsob, jakým o většině z nich všichni mluvili, uvědomil si, že mu nebude dovoleno dostat se přes Brumbálovy stráže, aby svého syna navštívil. Nebyl si jistý, co si má o jeho jednání myslet - rozhodně se mu to nepodobalo. Ale přinejmenším se mu ulevilo, že je pořád ještě na živu. Narcisa pronesla několik vybraných slov o Nebelvírech a o tom, jak jejich idiotství muselo ulpět na Dracovi. Ale on si nedokázal pomoci, aby nezvažoval, že by Draca mohla tato situace pozvednout do pozice vyšší, než mu kdy mohl jeho sňatek s Charliem nabídnout. Vlastně měl podezření, že celá Weasleyovská rodina se ve svém postavení dostala daleko nad jeho vlastní.

Nakonec se i s Narcisou vrátili domů, a pak začal Lucius daleko v dálce slyšet vyzvánění zvonu.

Trvalo to několik hodin, než přesně pochopil, co to slyší, a další hodiny, než porozuměl, co to znamená. Jakmile si uvědomil, že Znamení zla na jeho předloktí mu brání odpovědět na Volání, neměl daleko k tomu, aby propadl šílenství. Dohnal Narcisu k tomu, že se ukryla. Zamkla se ve svých pokojích a odmítla vyjít ven.

Bolest v ruce byla hrozná, ale prožil bolest už předtím. Mnohem horší však byl strašlivý vztek, který cítil, když mu bylo odepřeno jeho právoplatné místo ve světě. Celý svůj život strávil honbou za mocí a teď byla na dosah ruky a Temný pán mu zabránil chopit se jí. Nikdy předtím k nikomu necítil takovou nenávist, ani nikdy tak obrovsky nelitoval svého rozhodnutí přísahat mu věrnost. Ten muž je zradil všechny a Lucius byl naprosto bezmocný a nemohl s tím nic udělat.

V průběhu té osudové noci zničil západní křídlo sídla - zabere to měsíce oprav, než budou odstraněny všechny škody způsobené jeho kouzly.

Ranné hodiny před úsvitem strávil v posteli své současné milenky a vyčerpal ji do stavu bezvědomí. Když se o několik hodin později probudil, byl stále rozzuřený, ale už se zase ovládal. Uvědomil si, že zírá na dívku spící vedle něj, jako by ji nikdy dřív neviděl.

Nebyly to početné modřiny a značky, jež zanechal na jejím těle, co ho zaujalo - spíše její tmavé vlasy a štíhlá postava. Obojí bylo proti jeho obvyklému vkusu. Vždycky dával přednost blondýnám; to byl důvod, proč si zvolil Narcisu, když si právě tak snadno mohl vzít Belatrix. A vždycky dával přednost tomu, aby jeho ženy byly daleko smyslnější - přinejmenším dobře obdařené. Tato dívka neměla žádné křivky - její tělo bylo atletické a naprosto hubené, její hruď téměř plochá. Přesto navzdory těmto skutečnostem si ji po svém boku držel už několik měsíců. Za nic na světě si nedokázal vysvětlit, proč k ní byl tak přitahován.

A pak se překulila na záda a otevřela oči a v oslepujícím záblesku jasnozření měl svou odpověď. Lucius rychle vylezl z postele, šokovaný sám sebou. Její oči byly zelené - zářivě, smaragdově zelené. Kdyby jí na čelo nakreslil jizvu, mohla by být pokládána za sestru Harryho Pottera.

Neříkala nic, zatímco sbíral svoje šaty. Vzhledem k tomu, jak hrubě ji minulou noc použil, měl podezření, že se příliš obávala přitáhnout jeho pozornost na sebe, kdyby promluvila. Nemohl si pomoci, ale musel přemýšlet o způsobu, jakým si ji minulou noc bral - mohla být mužem a on by si toho nevšiml. Nehodlal se tím dál zabývat - přinejmenším ne teď.

Lucius, rozhodnutý zjistit, v jakém stavu je svět a zda někdo odhalil nějaký důvod pro Voldemortovy akce, zamířil okamžitě na Ministerstvo kouzel. Ale krátce po jeho příjezdu se záležitosti vymkly kontrole.

Popletal volal po zatčení Harryho Pottera a Siria Blacka a požadoval, aby Starostolec a bystrozorové okamžitě jednali podle jeho příkazů. Starostolec jednal tak, jako obvykle za podobných okolností - chtěli diskutovat, vyjednávat a vytvořit výbor. Na druhou stranu bystrozorové příkazy naprosto odmítli a to byl okamžik, kdy Popletal udělal neomluvitelné - obrátil se na mudlovské úřady.

Rozhodnutí budovu uzavřít vyšlo od tuctu různých osob - všichni zpanikařili, že po tom všem bude tentokrát jejich existence odhalena mudlovskému světu. Zatímco budova byla uzavřena a Popletala vzali do péče kvůli jeho očividnému nervovému zhroucení, Lucius chaosu využil a prohledal ministrovu pracovnu. Tak se dozvěděl o množství dosti znepokojivých záležitostí, což ho přimělo učinit osudové rozhodnutí, které mohlo změnit směr jeho života.

Teď už věděl, že s Voldemortem žádnou budoucnost nemá. Dokonce i když příliš nevěřil, že ten Potterovic kluk má proti němu nějakou šanci, měl podezření, že ve světě pod Voldemortovou vládou nebude stát za to žít. A když teď věděl, co mu bylo vzato, byl dokonce ještě odhodlanější najít nějaký způsob, jak té zrádné stvůře vrazit dýku do zad, než přijde konec.

A teď, se všemi těmi řečmi o králi, byl dokonce ještě více než dřív rozhodnutý změnit strany. Možná dokonce existoval nějaký důvod doufat, že by Potter mohl znovu udělat nemožné a válku vyhrát. Jestli nic jiného, jeho syn Draco měl určitě příležitost hrát nějakou úlohu ve věcech budoucích.

Znal zákony lépe než většina členů Starostolce a okamžitě využil situace - systematicky začal eliminovat Popletalovy nejsilnější stoupence. Protože věděl, že by Potter ani Brumbál nikdy nepřimhouřili oko nad jeho postojem, kdyby někoho zabil, ovládl své přirozené instinkty a své protivníky jenom omráčil, ačkoliv mezi nimi bylo několik, které by zabil s radostí. Profesionální politici jsou často ti nejotravnější lidé na planetě.

Ale jakmile dokončil svůj první duel, Valerian Ventus vyzval dosti prominentního člena Starostolce jménem upírského lorda Aventina. Lucius znal význam křesla, kterého se Ventus zmocnil - stejně jako toho, které zabral o chvíli později Merik Volpine. Obě křesla kdysi, před čtyřmi sty lety, náležela upírskému a vlkodlačímu rodu. Lucius měl jisté pevné představy o upírech a vlkodlacích a jejich náležitém místě ve světě - ale v tomto případě si musel zvolit mezi předsudky a nutností. Utkat se s některým z nich v souboji, aniž by nejprve věděl něco víc o jejich stylu boje, bylo příliš velké riziko. V tomto případě si nemohl dovolit prohru.

A pak tu byla ta záležitost s Potterovým vlastním názorem na vlkodlaky. Lucius věděl, že Potterův největší spor s ním bude jeho nedávné jednání vůči Removi Lupinovi. Tohle bude ta nejtěžší překážka, kterou bude muset překonat.

Během krátkého období klidu se všichni tři muži pozorně sledovali a navzájem se měřili. Zdá se, že všichni tři došli k témuž závěru a mlčky se shodli na tom, že se pro tuto chvíli budou navzájem vyhýbat.

Vypořádat se s Dianou Snapeovou Brandovou bylo snazší. Lucius nijak netoužil dostat se s ní do křížku - byla čistokrevnou čarodějkou z dobré rodiny a švagrovou Pottera. Když s ní bude jednat uctivě, může to jeho věci v tomto případě jenom pomoci.

Jediným významným problémem byli bystrozorové. Samozřejmě věděl, že s Popletalem v izolaci a následným převratem oddělení bystrozorů odmítá jakékoliv přímé akce a čeká na svou příležitost. Dokud nebudou žádná platná pravidla porušena, nebudou cítit nutnost zasáhnout. Přestože souboje byly naprosto legální, kdyby Lucius nebo někdo další zabil svého protivníka, bystrozorové by to okamžitě zarazili. Prozatím si dopřáli přestávku a sledovali, co se děje. Nakonec už jenom všichni čekali na dva lidi - Brumbála, stařešinu a Nejvyššího černokněžníka Starostolce, a Harryho Pottera. Oni dva samojediní rozhodnou o osudu jejich vlády a všichni to věděli.

Nyní, o den později, všichni očekávali příjezd zmíněných mužů. Luciovi se podařilo ukrást několik hodin spánku v blízké kanceláři a teď chodil poněkud nervózně po podlaze místnosti Starostolce. Ti členové, kteří si ještě stále udrželi svá místa, seděli na vyvýšené plošině hlavní galerie; sesazení členové čekali nejistě na sedadlech roztroušených po dvoraně a prohlíželi si galerii. Lucius předpokládal, že doufají, že je Brumbál znovu dosadí, ale on neměl nejmenší chuť někomu ustoupit, a stejně tak zřejmě ani Volpine nebo Ventus.

Všiml si postavy v plášti s kapucí, která před několika minutami vstoupila na galerii a dosti ostentativně kývla Ventusovi. Lucius měl podezření, že kdyby nahlédl pod tu kapuci, uviděl by rudé oči upírského lorda Aventina a proti své vůli se zachvěl, protože si nebyl jistý, jak reagovat na tento vývoj událostí. Kdo by si pomyslel, že se dožije dne, kdy bude upír riskovat a vstoupí za bílého dne na Ministerstvo kouzel? Bystrozorové měli trvalý příkaz upíry zabíjet - bylo jim doslova dovoleno nejprve střílet a pak se teprve ptát. Lucius si nemohl pomoci, ale musel uvažovat, jestli Aventine ví něco, co on ne - protože riziko, když sem přišel osobně, mu připadalo extrémní. Přemýšlel, jak bude na situaci reagovat Potter.

Rozšířila se zpráva, že brzy dorazí Potter a Brumbál, a Lucius se připravoval na to, co přijde. Také se šířila novinka o tom, že dorazily hlavy cizích států, které se dožadují audience u Harryho Pottera. Už teď letaxovali na ministerstvo vyslanci z celého světa. Ale všichni zde v komnatě Starostolce obecně souhlasili, že dokud nebude potvrzena jejich pravomoc, nebudou jednat s vnějšími vládami. Příliš mnoho vlád by velice rádo využilo situaci, aby získali kontrolu nad Británií.

Dveře do místnosti se najednou otevřely a Lucius se obrátil, aby uviděl, jak Darmut vede dovnitř muže dne. Nejprve vstoupil Brumbál a pokynul hlavou dost přátelsky všem shromážděným. Lucius zaslechl docela hlasitý výdech úlevy při pohledu na známou, bělovlasou postavu a nedokázal zabránit slabému úsměšku, který přelétl po jeho rtech. Brumbál vždycky odmítal cokoliv z početných poct, které mu chtěl kouzelnický svět udělit - kolikrát byl požádán, aby kandidoval na ministra kouzel, jenom aby to odmítl? Dával přednost své klidné pozici v Bradavicích, ale bylo jen málo lidí, kteří žili v bludu o tom, kdo drží skutečnou moc v tomto světě.

Za Albusem šli Sirius Black a Remus Lupin a Lucius ztuhl, když se setkal s ledovým pohledem hlavy Domu Blacků. Jak nečekané to bylo setkání - Blackova náhlá svoboda Narcise vůbec nesedla - ačkoliv se tomu divil. Byla to Narcisa, kdo navrhla Blacka jako budoucího Dracova manžela, navzdory Luciovým pochybnostem kvůli šeptanému spojení mezi Blackem a vlkodlakem Lupinem. Ale Narcisa ho ujistila, že pouto mezi jejím bratrancem a Lupinem je pouze bratrské - Lucius nebyl tak ochotný riskovat podobnou věc, zvláště po Severusově prohlášení o tom, že ti dva jsou téměř druhy, a tak podnikl právní akci, aby ochránil svého syna.

Ale nyní, když viděl pronikavý pohled, který po něm vrhl Black, a stejně zlověstný pohled vlkodlaka po jeho boku, obával se Lucius, že má před sebou namáhavou bitvu. Všiml si meče, který měl Black u pasu - už to byly roky, kdy zkřížil zbraň s některým z Blacků. Legálně neměl Black žádný základ pro souboj, jeho nabídka k sňatku byla čestná záležitost - ale temné rodiny se o legalitu zřídka staraly.

Pak vstoupil Severusův vikinský švagr a prošel místností, aby si tiše promluvil se svou manželkou. Lord Marlot, muž, kterého proklela, seděl na divácké galerii poblíž a pozoroval ji hořkým pohledem. Upřímně, Lucius se nikdy nestaral o Marlota - přestože byl snadno podplatitelný a ovlivnitelný pro jeho záměry, považoval muže Lucius za slabého a obtěžujícího.

A pak do místnosti vstoupili Potter a Snape a přitáhli na sebe všechny pohledy a Lucius sám překvapením nasál dech. Neviděl Pottera od Dracovy svatby na Svatého Valentýna. Tehdy byl ohromen mocí, kterou mladík vyzařoval - ale nyní to bylo o tolik nápadnější. V okamžiku, kdy na něm spočinul očima, věděl Lucius, že toto je mladý muž, který spustil Volání. Vše, co chtěl najít ve službě Voldemortovi, bylo nyní před ním - moc, sláva a nečekané spojení s prastarou magií, která už téměř ze světa zmizela. Bylo téměř nesnesitelné, že pošetile stál na opačné straně proti tomuto mladíkovi, místo aby mu stál po boku jako Severus.

Lucius zúžil oči, když se podíval na černou postavu svého dávného přítele - Severus Snape na něj tvrdě zíral. Nepochyboval, že ví přesně, co má Lucius v plánu, a ani trochu mu nevěří. Severus měl být také zavolán, uvědomil si Lucius - byl on schopen na Volání odpovědět? Nebo mu Znamení zla také zabránilo zůstat po boku jeho manžela? Nikdy si nepomyslel, že přijde den, kdy by mohl Severusovi závidět jeho postavení.

Lucius byl rád, že stojí, když Potter vešel, protože jeho vstup vyvolal ve všech neobvyklé reakce. Na divácké galerii byli takoví, kteří dokonce ani nezaváhali - lady Brandová, Volpine, Ventus, dokonce i zahalený Aventine ihned vstal. Další se na okamžik zarazili, jakoby si nebyli jistí tím, co vidí, a pak se rychle postavili. Ale byla tam malá hrstka - především mezi těmi, které Lucius odstranil z úřadů stejně jako několik dalších - kdo demonstrativně zůstali sedět.

„Albusi, jak ráda tě vidím,“ zvolala madame Bonesová, stojící před svou židlí na hlavním pódiu. V poslední době byla nápadně klidná, ačkoliv to mohlo mít něco do činění s tím, že sedadla po obou jejích stranách byla v současné době prázdná - obě zabral Lucius v soubojích. Měl podezření, že starší žena bude nakonec mluvit proti němu, ale také věřil, že pokud existuje ministerský kandidát, kterého Potter opravdu podporuje, mohla by to být Amelie Bonesová. Ponechat ji na její pozici bylo pro něj vykalkulované riziko.

„Amélie,“ pozdravil ji Brumbál s úsměvem. „Těší mě, že tě vidím.“ Když to řekl, pohlédl na Lucia a Lucius věděl, že udělal správně, když starší ženu nechal na pokoji. Brumbál by nebyl nadšený, kdyby se jí něco stalo.

„Albusi,“ řekl Lucius s úklonou hlavy. „Nepochybuji, že si přeješ dát se do práce… za předpokladu, že toto shromáždění je schopné jednat.“ Přejel pohledem dost jízlivě po těch členech, kteří stále ještě seděli. Zamýšlel získat tímto prvním sdělením bod k dobru. „Zdá se, že někteří členové zapomněli na tradice.“

Po jeho slovech proběhlo místností tiché šeptání, když ostatní členové Starostolce obrátili pohledy ke stále ještě sedícím členům. Pro jednou neudělal Albus Brumbál náznak, aby se zřekl této formality, a Potter, o kterém Lucius věřil, že nenávidí pozornost, zůstával zticha. Viděl ostrý pohled mladíka, který ho upřeně studoval, nicméně jeho výraz zůstal nerozluštitelný. Lucius si pomyslel, že je to dost překvapující, najít Nebelvíra tak těžko čitelného - viděl tento manévr jako vypočítavost nebo jako ryzí úctu k jejich zvykům? To Lucius nedokázal říct.

Nicméně pod upřenými pohledy ostatních se ti, kteří stále ještě seděli, postavili na nohy a vypadali celou tou situací podivně znejistělí.

Jakmile všichni stáli, Brumbál sklonil hlavu směrem k Luciovi, jeho oči zářily jistým tichým pobavením. „Pokud jde o procedurální otázky, zdá se, že v současné době jsme bez ministra,“ prohlásil Brumbál, zatímco kráčel nahoru centrálním schodištěm, aby zaujal své zřídka využívané křeslo na nejvyšší galerii. Darmut také zaujal svoje místo jako hlava odboru pro vymáhání magického práva. Poblíž už byla také rezervována sedadla pro Pottera a ostatní, a zatímco Lucius zůstával na svém místě na hlavním podlaží, všichni ostatní čekali, až Brumbál a Potter usednou, než se vrátili na svá vlastní sedadla. Zřetelná pauza nebyla na Pottera vyplýtvaná, ale jeho tvář stále neprozrazovala žádnou emoci.

„Mám to chápat tak, že dnes zamýšlíš jednat jako náměstek, Lucie?“ pokračoval Brumbál a demonstrativně pokynul k sedadlu vedle madame Bonesové, které bylo obvykle obsazené náměstkyní ministra, madame Umbridgeovou, která nyní seděla jinde spolu s ostatními sesazenými členy Starostolce.

„Pokud bys dal přednost madame Bonesové, nemám žádné námitky,“ nabídl Lucius blahosklonně. Nezajímal se o obvykle rozvláčné parlamentní formality, ale když se pak budou všichni přítomní cítit klidnější, nehodlal proti tomu nic namítat.

Kupodivu na něj madame Bonesová mávla. „Protože většina obvinění proti Korneliovi Popletalovi pochází od tebe, Lucie, nevidím žádný důvod, proč tento bod omílat. Stejně tak dobře můžeš pokračovat s důkazy ty.“

„Budeme tedy mít soud?“ zeptal se Brumbál překvapeně. Popletal v této místnosti dost výrazně scházel.

Ale madame Bonesová zavrtěla hlavou. „Myslím, že úkolem je pouze dokázat oprávněnost obvinění proti Korneliovi Popletalovi, abychom mohli potvrdit, že jeho odstranění z postu ministra bylo legální,“ vysvětlila. „Protože bude čelit trestu smrti za velezradu, bude muset soud počkat na další schůzi.“ Její oznámení spustilo všude v místnosti překvapené šeptání a Brumbál se hluboce zamračil, hledě na Lucia přes své brýle tím nejšpičatějším upřeným pohledem.

„Velezrada, Lucie?“ zeptal se.

Lucius sklonil hlavu. „Pokud mohu přeskočit formální čtení obvinění a podat souhrn důkazů, můžete si důkazy projít podrobně, až se vám to bude hodit.“

Brumbálovo zamračení nezmizelo, ale přikývl na souhlas. Lucius přešel místností a zvedl balík dokumentů, které ponechal na stole soudního zapisovatele. „Jistě jste obeznámeni se zákonem o registraci kouzelníků,“ uvedl.

Výraz překvapení, který přeběhl po Brumbálově tváři, Lucia pobavil - nepochyboval, že očekával, že Lucius začne mluvit o Popletalově nedbalosti, pokud jde o záležitosti kolem famfrpálového hřiště.

„Samozřejmě,“ souhlasil Brumbál. „Jsem si vědom, že má u Starostolce jen velmi malou podporu.“

„A jsi také obeznámen s druhým stupněm zákona o registraci?“ pokračoval Lucius.

Při tom se Albusovy oči zúžily a pohlédl tázavě na madame Bonesovou. „Nejsem si vědom žádného stupně mimo počáteční registrace.“

Lucius švihl hůlkou a odlevitoval dokumenty ze své ruky k Brumbálovi. „Toto jsou originály dokumentů, které jsem našel v Popletalově kanceláři. Jak můžeš vidět, jsou už podepsané jak ministrem Popletalem, tak mudlovským ministerským předsedou. Druhý stupeň je v něm jasně vysvětlen.“

Albus dokumenty převzal a začal je pročítat. Všichni mlčky sledovali, jak starý muž papíry rychle prolistoval. „Povinné očkování!“ vykřikl, když došel k příslušné stránce. „Tohle nejsou dokumenty, které byly předloženy Starostolci nebo kouzelnické veřejnosti.“

Lucius souhlasně přikývl a na rty mu vystoupil spokojený úsměv. Jenom tento samotný fakt by stačil na odstranění Popletala z úřadu bez dalšího pádného důkazu. Ale neviděl žádný důvod, proč nezabít i samotný zákon o registraci jednou provždy, když se mu nabízela příležitost. Nyní měl určitě pozornost všech a nikdo nemohl říci, jak bude zbytek dne probíhat. Možná už další takovou příležitost mít nebude. Přál si, aby měl možnost si promluvit se synem. Možná má Draco aspoň tušení, jaké jsou Potterovy postoje v některých záležitostech.

„A jak jsem řekl, zákon je už podepsaný navzdory tomu, že o něm Starostolec ještě nehlasoval,“ dodal Lucius. „Zákon o registraci požaduje, aby se všichni kouzelníci zaregistrovali na mudlovském úřadu pro registraci obyvatelstva. Co nebylo známo, je, že při registraci bychom my všichni dostali očkování, jaké dostávají všichni mudlové v dětství. To zahrnuje očkování proti příušnicím, spalničkám, dětské obrně a četným dalším mudlovským nemocem, vůči kterým jsme, coby kouzelníci, imunní.“

Lucius zaznamenal tichou šeptanou výměnu mezi Potterem a Lupinem, nemluvě o tom, jak Severusův pohled šlehl směrem k nim oběma.

„Přestože musím připustit, že tyto novinky jsou nanejvýš znepokojující,“ prohlásil Brumbál. „A je zneklidňující, že to není poprvé, kdy Starostolec dostal špatné nebo neúplné dokumenty,“ při tom pohlédl významně směrem k Alrikovi, „ musím zároveň říci, že to sotva odůvodňuje trest smrti.“

„Samo o sobě ne,“ souhlasil Lucius. Nechal k Brumbálovi odlevitovat ještě další svazek dokumentů, ponechávaje si v ruce jeden svitek. „Jak můžeš vidět z následujících dokladů, ministr Popletal pomohl vládě při shromáždění velkého množství lektvarových přísad.“ Přešel místností a podal svitek Severusovi Snapeovi. „Severusi, možná by ses s námi mohl podělit o své odborné znalosti a informovat shromáždění, co by následující formule vytvořila.“ Pomyslel si, že trochu lichocení jeho záležitosti neublíží.

Severus se zvědavě zamračil, převzal svitek a rozvinul ho, pročítaje jeho obsah. Zatímco seznam přísad na dokumentu zjevně nebyl magický, bylo obtížné získat je v mudlovském světě. Lucius také věděl, že k vytvoření lektvaru uvedeného ve vzorci není zapotřebí žádná magie, tudíž je to jeden z mála lektvarů, které mohl vytvořit mudla jen s málo obtížemi prostě tím, že se bude držet potřebného návodu.

„Je to nestandardní lék na kůrolezovou zimnici“ poznamenal Severus. Bzukot překvapení se šířil místností. Přestože kůrolezová zimnice nebyla běžnou nemocí, propukla asi před sto lety velká epidemie - většina lidí měla alespoň tušení, o co jde. Lucius nicméně, podle výrazu na Potterově tváři, poznal, že Potter to neví.

„A mohl bys vysvětlit, co to kůrolezová zimnice je a proč je tento lék nestandarní?“ naléhal dál Lucius.

Severus krátce pohlédl na Pottera, jako by pochopil, že vysvětlení je určeno jemu. „Kůrolezová zimnice je vzácná nemoc způsobená dlouhodobým vystavením ostatkům kůrolezů otrávených hybridním hubičem plevele. Zatímco na nemoc není známa žádná léčba, její symptomy se dají zvládnout měsíčním požíváním lektvaru - pokud léčba selže, následuje prudká horečka a případně smrt. Pokud jde o toto,“ zvedl svitek, „důvod, proč je to nestandardní, je, že základem lektvaru je narkotikum, které by mohlo způsobit, že by byl vysoce návykový.“

„A jaký by byl účinek narkotika?“ vyptával se Lucius.

Severus potřásl hlavou. „Apatie a ospalost, které způsobí, že je pacient snadno ovlivnitelný.“

Spokojený, že Severus náležitě vše vysvětlil, se Lucius obrátil s planoucím pohledem opět tváří k Brumbálovi. „Navzdory skutečnosti, že kůrolezová zimnice je mimořádně vzácná a týká se pouze kouzelníků, mudlovská vláda se s pomocí ministra Popletala zásobila velkým množstvím ingrediencí na tento lektvar.“ Viděl výraz v mužových očích, když si dal dvě a dvě dohromady. „Jsem přesvědčený, že spolu s jejich zbytečným očkováním zamýšlela mudlovská vláda nakazit kouzelnické obyvatelstvo kůrolezovou zimnicí. Pak by jako zázrakem vyrobili dostatečné množství lektvaru, aby nás zachránili - ale zůstali bychom oslabení, svolní a jim naprosto vydaní na milost. Měli by totální kontrolu nad většinou naší populace během několika týdnů.“

Brumbál vypadal tímto sdělením opravdu šokovaný a obrátil se na Darmuta a madame Bonesovou pro potvrzení. Darmut jen pokývl hlavou, na tváři dosti ztrápený výraz. Lucius věděl, že je to pro něj choulostivá věc, že se toto vše odehrálo jemu přímo pod nosem. „Je to pravda, Albusi,“ přisvědčil. „Našli jsme v ministrově pracovně dost usvědčující korespondenci, která navrhuje právě tohle. Přinejmenším to stačí na to, aby to zajistilo soud za použití veritaséra.“

„Samotné zfalšované dokumenty jsou dostatečným důvodem ke zbavení funkce,“ prohlásil Albus po pár okamžicích mlčení. „Za těchto okolností nemáme na vybranou než zbavit Kornelia Popletala jeho hodnosti a zadržet ho do doby soudu.“

Lucius se usmál, když Brumbálova slova všem došla a místností se neslo mumlání jak souhlasné, tak nesouhlasné. Brumbálova slova nejenže oficiálně odstraňovala Popletala z úřadu, ale potvrzovala návrat k právu magie - čímž učinila převzetí křesel Luciem i ostatními legálním.

„A co bude s našimi místy!“ dožadoval se lord Bernoit a vyskočil na nohy. Byl jedním z prvních lidí, které Lucius odstranil z úřadu. „To nemůžete myslet vážně, že necháte Malfoyovo jednání jen tak?“

„A co s nimi?“ naléhala madame Umbridgeová, ukazujíc na Ventuse a Volpina. „Nemůžou zastávat místo ve Starostolci - vlkodlaci a upíři nemají plná občanská práva.“

„A co s ní?“ zakřičel Marlot a ukázal na lady Brandovou. „Zimní země nejsou už dokonce ani částí Británie - nemůže zabrat místo jejich jménem.“

„Podle zákona jsou v současné době všechna sedadla ve Starostolci držena právem magie,“ řekl jim všem Brumbál. „Což znamená, že jediný způsob, jak můžete získat zpět svoje sedadla, je utkat se o ně v souboji.“

„Pak tedy jmenujte prozatímního ministra, aby byl obnoven status quo,“ dožadovala se Umbridgeová.

Albus si nad tím návrhem jenom povzdechl. „To ovšem neobnoví vaše postavení. Křesla držená právem magie nemohou být zrušena, leda zásahem Mezinárodního sdružení kouzelníků. Jejich nárok zůstane platný.“

„Nebo zásahem Harryho Pottera,“ prohlásil radostně Bernoit a přes místnost zíral na Lucia.

Lucius se na něj ušklíbl; samozřejmě věděl, že by k tomu mohlo dojít. „Když uvážíme, kolik z vás otevřeně podporovalo zákon o registraci, nespěchal bych tak s návratem do veřejné funkce,“ informoval ho chladně. Doufal, že Potter odmítne podílet se na jednání - věděl, že má jen malou naději, že by získal mladíkovu podporu. Kdyby byli přinuceni jednat se Sdružením kouzelníků, věřil Lucius, že by dokázal jakékoliv rokování protahovat na měsíce, ne-li roky.

Bernoit pobouřeně prskal nad Luciovou narážkou o provinění, ale několik dalších, včetně madame Umbridgeové, si vyměnilo při tom náznaku kradmé pohledy.

„Harry Potter skutečně může tuto záležitost rozhodnout,“ oznámil Brumbál skupině a místností se neslo vzrušené špitání. Potterův výraz zůstal kupodivu nehnutý a tvář nečitelná. „Nicméně vás musím informovat, že pokud ho požádáte, aby tak učinil, nemůže do toho Sdružení později zasahovat. Rozhodnutí pana Pottera bude trvalé. Bude to vyžadovat dvě třetiny hlasů současných členů Starostolce, aby vydal takovou žádost. Prosím, oznamte své přání vašimi hůlkami.“

Ve skupině bylo několik lidí, kteří neváhali. Překvapivě jedním z prvních, kdo zvedl hůlku a rozzářil její špičku kouzlem Lumos, byl Darmut. Ventus a lady Brandová ho rychle následovali. Po jejich akci se uprostřed místnosti objevil planoucí záznam hlasování, který se měnil, jak další členové zvedali svoje hůlky. Bernoit se šklebil téměř radostně, protože si myslel, že má Lucia přesně tam, kde ho chtěl mít.

Volpine pokynul dost demonstrativně směrem k Removi Lupinovi, čímž dal na srozuměnou, že by měl udělat rozhodnutí on sám. Lupin střelil po Potterovi dost omluvným pohledem, než zvedl svou vlastní hůlku a přidal tak svůj hlas k celkovému součtu.

Lucius věděl, že dokonce i bez jeho deseti hlasů snadno získají požadované dvě třetiny, aby mohli vydat žádost. Zdá se, že tohle bude jeho poslední vyjádření, než tato válka skončí - možná už nebude moci pokračovat se Starostolcem, ale už se rozhodl, že jeho budoucnost nebude ležet na cestě, kterou kráčel dříve. Kdyby nemohl pokračovat se Starostolcem, možná by stále ještě mohl přesvědčit Pottera o svých úmyslech postavit se proti Voldemortovi. S povzdechem zvedl hůlku a také poslal svůj hlas k záznamu - všech deset.

Všiml si překvapených pohledů, které na něj byly namířeny, a cítil se poměrně potěšený, že pořád ještě má takovou schopnost znepokojovat lidi. Nechá je zvažovat, co má v úmyslu - i když měl podezření, že Severus už to zjistil. Vypadal dost rozmrzele.

„Návrh byl schválen,“ oznámil Brumbál, když byl přidán poslední hlas. Měli o dost více než dvě třetiny. S laskavým úsměvem se obrátil k Harrymu Potterovi a na místnost padlo ticho. „Omlouvám se, že jsem tě do toho zatáhl, Harry,“ řekl mu, když mladík zvedl obličej a setkal se s pohledem starého kouzelníka. „Mám plnou důvěru v tvůj úsudek.“

V mladíkových zelených očích se při tomto sdělení zableskla neznámá emoce a vyměnil si dost podivný pohled se Severusem Snapem. Severus si zachoval stoický klid a Potter si povzdychl a pomalu vstal.

Ostré hrany - 67. kapitola

Dál touto cestou - 69. kapitola