| Zobrazeno: 5663
/ 19
Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Georgia, Mandragora a Jezinka
Párování: Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 18+
Když se studenti vrátili z prázdnin, začaly pro všechny v hradu stresující dva týdny. Famfrpálové hřiště podstoupilo rapidní proměnu díky činnosti tuctů dělníků, přicházejících a odcházejících v kteroukoliv hodinu ve dne i v noci. Když Brumbál toho prvního dne po prázdninách oznámil, že se každý student nad šestnáct let může pokusit dostat do národního týmu, vzrušení, které proběhlo Velkou síní, bylo téměř hmatatelné.
Pro Harryho to byl stres dvojnásobný. Všichni Nebelvíři chtěli, aby se ucházel o místo v týmu, a bez ohledu na to, kolikrát se pokoušel vysvětlovat, jak nebezpečné by to bylo pro všechny zúčastněné, pořád ještě zbylo dost těch, kteří si mysleli, že by to za to riziko stálo. Koneckonců, byl to famfrpál.
Mimo to se také pokoušel vyčíst něco ve všem, co mu Severus řekl. Dokonce i neškodná otázka na to, jaký měl den, přiměla Harryho uvažovat, co mohla znamenat - opravdu se o to zajímal nebo byl jenom zdvořilý?
Zaznamenal také pokaždé, když se ho muž příležitostně dotkl - jako kdyby se od toho polibku stalo jeho tělo mnohem citlivější na Severusovu přítomnost. A nyní si byl mnohem více než kdy předtím vědom magie, kterou z něj cítil vycházet - vibrovala přímo pod povrchem jeho kůže. Jak snadné by bylo stát se na tom pocitu závislým, jak by jeho touha po mužově přítomnosti rostla.
Přestože nedošlo k opakování polibku, zdál se vůči němu Severus nezvykle pozorný, a to ukonejšilo nějakou otevřenou ránu v Harryho nitru. Potvrzovalo to totiž, že Hermiona měla pravdu - že ho má Severus stále raději. Poprvé ve svém životě se ale Harry děsil blížících se narozenin, bál se rozhodnutí, které, jak věděl, by na něj mohlo náhle dopadnout.
Den před výběrovými zápasy do národního famfrpálového týmu se začaly hrnout davy. Na konkurz se dostavili famfrpáloví hráči ze všech profesionálních týmů v lize a s sebou přitáhli spoustu fanoušků, kteří chtěli mít šanci vidět je hrát. Prasinky se rychle naplnily a potom začaly stany lemovat cestu do Bradavic. Věrný svému rozhodnutí udržoval Brumbál všechny mimo hrad a odmítl vstup dokonce i proslulým hráčům, kteří přišli na návštěvu. Jenom bystrozorům, kteří dorazili ve velkém počtu, aby se postarali o organizaci davů, bylo dovoleno projít branou hradu.
Přes veškeré rozptylování vkládali učitelé statečné úsilí do toho, aby vyučování pokračovalo. Ale mnoho učitelů bylo také zasaženo vzrušením - koneckonců, bylo jen málo kouzelníků a čarodějek, kteří nemilovali famfrpál nebo kteří neměli oblíbený tým či hráče. Všichni si koupili na zápas vstupenky.
V den zkoušek se Harry probudil se slabou bolestí hlavy, jako kdyby sebou házel a převracel se celou noc pod vlivem temných snů. Ale samozřejmě jako vždycky si před spaním vzal svůj lektvar a spal příliš tvrdě, než aby to byla pravda. Nicméně se cítil stísněný a pro jednou se rozhodl nasnídat se raději v jejich pokojích, než aby čelil zmatku ve Velké síni.
Nepřekvapilo ho, že se k němu Severus přidal a posadil se vedle něj k malému stolku, který Dobby prostřel rozličnými pokrmy k snídaní. Když zazářil oheň a do pokoje vletaxovali Sirius a Remus, tak Severus dokonce ani neprotestoval, když se oba usadili ke stolku a na jídlo se k nim připojili.
Harry věděl, že jsou všichni tři nervózní z tohoto dne a kvůli bezpečí celé události. Harry, jako všichni studenti, půjde na zápasy. Ministr rozhodl, že to bude pro všechny studenty významná přehlídka národní hrdosti, když budou přítomni v barvách svých kolejí a každý ponese britskou vlajku. Protože bude tato událost intenzivně sledována národním i mezinárodním tiskem, ministr využíval každou příležitost k získání dobrých fotek. A zatímco nemohl nutit Harryho Pottera, aby se pokusil dostat do týmu - ačkoliv mu to téměř způsobilo záchvat vzteku - mohl trvat na tom, že budou přítomni všichni studenti jako součást školních aktivit.
Jak Severus, tak Brumbál přiměli ministra souhlasit s určitými bezpečnostními opatřeními - koneckonců se Popletal nechtěl stát známým jako ministr, který nechal zabít Harryho Pottera. Harry, spolu s Ronem, Ginny, Hermionou a Dracem, jenž se po svém sňatku stal také dobrým cílem pro jakéhokoliv nepřítele, budou obklopeni členy Řádu. Severus a Remus jim celou dobu zůstanou po boku, stejně jako Brumbál a většina starších Weasleyových - Molly, která byla nyní už několik měsíců těhotná, zůstala doma.
Dokonce i Sirius trval na tom, že zůstane vedle Harryho - on a Remus pracovali na jeho zamaskování. Protože se rozhodli, že pes by byl pořád ještě příliš nápadný, zdokonalil Remus iluzi, která způsobila, že Tichošlápek vypadal jako velká oranžová kočka. Protože Křivonožka byl v Bradavicích známý, nikdo se na oranžovou kočku v Hermionině přítomnosti nepodívá dvakrát. Přesto toto pomyšlení Harryho neuvěřitelně znervózňovalo. Všude kolem budou bystrozorové. Stačila by jediná chybička a Sirius by byl chycen.
„Nedělej si tolik starostí,“ řekl mu Sirius u snídaně a natáhl se, aby mu pocuchal vlasy. „Mě se nic nestane.“
„Bylo by bezpečnější, kdybys zůstal z dohledu,“ naléhal Harry. Pohlédl na Rema a Severuse, protože chtěl, aby oba jeho tvrzení podpořili. Remus, jak si všiml, vypadal právě tak vystresovaně jako on sám, ale Severusova tvář byla jako obvykle nečitelná. Nicméně ani jeden muž nic neřekl.
„Harry,“ povzdechl si Sirius. „Nic mi nezabrání, abych tě chránil. Jestli se dneska něco stane - jestli zaútočí Smrtijedi - bude potřeba, abychom tam byli my všichni, abychom tě uchránili.“
Další pohled na Rema a Severuse Harrymu jenom potvrdil, že to cítí stejně jako Sirius. Navzdory riziku chtěli mít kolem Harryho tolik lidí, kolik se jen dalo. Ti tři muži v tom byli tak jednotní, že se dnes ráno mezi sebou dokonce ani nehašteřili, a Harry se se situací smířil.
Kolem poledne se bradavičtí studenti vydali k přestavěnému famfrpálovému hřišti, probojovávaje si cestu skrz davy lidí, které plnily tribuny. Harry, Ron, Hermiona, Ginny a Draco, obklopeni svou stráží z Řádu a několika bystrozory, byli vedeni na hlavní tribunu soukromým vchodem, kde je doprovodili do soukromé lóže na vrcholu dlouhého schodiště, jež vedlo dolů řadami nekrytých tribun a až na plochu famfrpálového hřiště.
Jako všechna famfrpálová hřiště, zůstalo i tohle hřištěm s hledištěm pod širým nebem, ale tribuny byly rozšířeny daleko za svou původní kapacitu. Nyní byly dvakrát tak vysoké, začínaly na úrovni země, kde, jak předpokládal Harry, byla umístěna ta nejlevnější sedadla, a zvedaly se vysoko do vzduchu k horním soukromým lóžím s mnohem luxusnějšími sedadly. Tribuny už byly skoro plné. Tisíce kouzelníků a čarodějek se motalo kolem, jak hledali svoje sedadla, nahodile pokřikovali, když spatřili nějakého hráče, který se připojil k ostatním, kteří už kroužili vysoko nahoře na svých košťatech. Den byl dokonalý - čistá obloha, lehký větřík - všechno vypadalo naprosto idylicky.
Harry se posadil vedle Severuse a Rema, na jehož klíně se pohodlně uvelebila velká oranžová kočka, a v úžasu zíral na obraz před sebou. Přestože se nejednalo o nic víc než výběrové zápasy pro národní tým, dav mu připomněl mistrovství světa ve famfrpálu, kterého se zúčastnil těsně před čtvrtým ročníkem. Nemyslel si, že by ještě někdy bradavické tribuny zaplnilo tolik lidí - až začnou jejich školní zápasy, budou tribuny vypadat nudně prázdné. Malý počet bradavických studentů naplní sotva jednu sekci tribuny.
„Trochu přehnané,“ komentovala Hermiona, která seděla přímo za Harrym s Ronem a Ginny. Draco, který seděl v řadě pod Harrym vedle Charlieho a Artura Weasleyových, její prohlášení zaslechl a otočil se nahoru.
„Je to směšné!“ souhlasil, čímž všechny překvapil. Opravdu souhlasil s Hermionou? „Jak mám slyšet jásání davu, až tě porazím v příštím školním zápase, Pottere?“
Všichni se stali svědky dost velkolepého výbuchu vzteku, když Severus blonďáka informoval, že on také nesmí riskovat a zúčastnit se konkurzu do národního týmu, protože vzhledem k jeho spojení s rodinou Weasleyových je to příliš nebezpečné. Ale nakonec se uklidnil - nepochybně si dovolil nechat se ukonejšit Charlieho láskou. Zatímco navenek byl zmijozelský chlapec stále tak pichlavý jako vždycky, vypadalo to, že roztaje pokaždé, když se na něj Charlie usměje.
Kupodivu byl Dracův komentář první věcí, kterou toho dne kdokoliv řekl, která Harryho uklidnila - tohle bylo normální, tohle bylo známé - Draco Malfoy, který uráží jeho famfrpálové schopnosti. Ušklíbl se na Zmijozela. „Porazit mě?“ posmíval se. „Ty už jsi mě snad někdy porazil?“
Blonďák se na něj nahoru zaculil. „Jenom jsem tě tak ukolébal do falešného pocitu bezpečí. V příští hře se ti chystám nakopat prdel. Letos vyhraje školní pohár Zmijozel.“
„Cha!“ hlas profesorky McGonagallové je všechny zaskočil. Seděla o několik sedadel nalevo, vedle Brumbála, a naslouchala konverzaci. Ona spolu se Severusem a Brumbálem byli jediní učitelé, kteří neseděli s bradavickými studenty. Všichni považovali za rozumnější zůstat poblíž Harryho. „Školní pohár je Nebelvíru.“
Severus se vyklonil vpřed ze svého místa a pohlédl podél řady na ženu. „Padesát galeonů na to, že ne,“ komentoval k velkému Dracovu potěšení.
„Beru!“ souhlasila McGonagallová a pak se zahleděla na Harryho. „Získejte pro mě ten pohár, mladíku!“
„Ano, madam!“ přikývl rychle Harry a hodil po Severusovi nevraživým pohledem. „Sázíš proti mně?“
Severus jen pokrčil ramenem. „Sázím proti Nebelvíru.“
„Hej, tamhle je Galvin Gudgeon z Kudleyských Kanonýrů!“ vykřikl vzrušeně Ron, čímž upoutal jejich pozornost. Všichni se obrátili a zahlédli rozmazanou šmouhu na koštěti. Stále více případných chytačů vstupovalo na hřiště. Brzy, navzdory možnému nebezpečí, byli všichni polapeni vzrušující událostí.
Krátce se u jejich lóže zastavil ministr s doprovodem bystrozorů kolem sebe a zdravil lidi přátelským úsměvem. Ještě jednou se zeptal Harryho, jestli by nechtěl změnit svůj názor a přidat se ke zkouškám, ale ucouvl, když se jeho slova setkala s tuctem upřených pohledů. Omluvil se a pak zamířil podél ochozu ke své vlastní lóži poblíž. Jakmile tam dorazil, použil na sebe kouzlo Sonorus a všechny na dnešní sportovní události přivítal.
Všude byli fotografové a zuřivě fotili snímek za snímkem, zatímco ministr mluvil - ale Harry si nedokázal nevšimnout, že mnoho z těch fotoaparátů bylo místo na ministra zamířeno na něj. Ucítil, jak se Severus nepatrně posunul k němu, dokud jeho noha nebyla přitisknutá k Harryho vlastní, a žár z mužova těla ho uklidňoval. Harry vzdoroval impulsu natáhnout se a popadnout muže za ruku.
Harry nevěděl, z čeho se skládají profesionální vylučovací zápasy, proto byl překvapený, když byla pravidla prvního kola vysvětlována jásajícímu davu a všem hráčům. Bylo tady přes padesát potencionálních chytačů, kteří se ucházeli o místo v národním týmu. Všichni se zvednou do vzduchu a najednou bude vypuštěno pět set Zlatonek. Deset hráčů, kteří polapí nejvíce Zlatonek, postoupí do dalšího kola. Událost slibovala, že bude skutečně senzační a naprosto chaotická - a Harry hluboce litoval omezení, která mu zabránila být tam ve vzduchu a létat s ostatními.
Harry se ohlédl přes rameno a Ron se na něj chápavě usmál. Přikývl na souhlas hlavou. Rudovlasý chlapec věděl přesně, co musí cítit, a jeho soucit utišil Harryho srdce.
Zástup divoce vykřikl, když byly vypuštěny Zlatonky, a hráči, kteří se jim vznášeli nad hlavami, vystřelili jako blesk, zaútočili a střemhlav se ponořili do hlubiny, aby polapili Zlatonky ještě předtím, než získají příliš velkou rychlost. Harry spatřil Marci Alegarovou z Applebyských šípů, jak jediným nápřahem uchopila dvě Zlatonky, nacpala si je obě pod košili, než zamířila pryč za několika dalšími. A naproti přes hřiště Marco Halifax z Falmoutských sokolů nabíral Zlatonky ze vzduchu svým kloboukem. Dav povzbuzoval svoje oblíbené hráče, přestože několik Zlatonek bombardovalo různé diváky a vyzývalo je, aby jednu či dvě lapili ze vzduchu.
Pohlcený vzrušením z té show byl Harry nachytán zcela nepřipravený, když se mu najednou s nečekanou silou vrátila bolest hlavy a překvapivě ostře ho zasáhla mezi oči. V hluku pokřikujícího davu nebylo jeho zajíknutí slyšet, proto se zhluboka nadechl a zavřel oči na obranu před bolestí. Na chvíli cítil silný tah, jako by ho škubnutím mělo přenést pryč přenášedlo, a přesto pocit sedadla pod ním a teplo Severuse vedle něj ani na okamžik nezmizelo, čímž ho ujišťovalo, že nikam nemizí. Stále mohl slyšet ryk zástupů kolem sebe a jásání svých přátel, když různí hráči chytali stále další Zlatonky.
Nicméně on před sebou viděl něco naprosto jiného. Cítil, jak jeho myslí proudí myšlenky, jež nejsou jeho. V jednu chvíli sledoval famfrpál a v další stál v chladu ledovcového pole v severní Kanadě, stovky mil severně od Yellowknife.
'Lidé, tímto směrem,' nesly se jeho hlavou myšlenky, chladné a cizí, a ta mysl byla zaměřena na podivnou pečeť, již sledoval na zemi v předjitřním světle.
V jeho mysli se znovu zablesklo a nyní byl v Nebrasce uprostřed kukuřičného pole a lidé byli blíž, spící v několika domech poblíž. Cítil v sobě zdroj hladu, ale znovu obrátil svou mysl k pečeti, již stopoval po zemi.
Pak byl uprostřed Amazonie, život se kolem něj splétal, vzduch byl vlhký a těžký a hlad znovu vzrostl, protože nyní cítil blízkost nejen lidí, ale i kouzelníků a magie. Znovu stopoval pečeť na zemi a pohnul se. Pouhým mrknutím oka překročil časová pásma.
Nyní tu nebylo nic než led, dole na dně světa, ale v zamrzlém ledu stále ještě silně a jasně plála pečeť, kde ji vystopoval. A potom byl v centru australského vnitrozemí a mohl cítit daleko na východě v Alice Springs život, kde byli promícháni jak mudlové, tak kouzelníci. Jeho hlad stále narůstal, když ho pečeť rychle táhla dál.
Uprostřed lesa v Indonésii na něj čekal člověk a ječel, když ho celého zhltl, než opustil jeho znaky na zemi. Rozvodněná řeka v Číně a neobydlené pastviny v Rusku ho držely daleko od lidí a jeho hlad se zvětšil, když označil zemi, jeho myšlenky už byly zaměřené na konečný cíl. Tam budou čarodějové - tolik, kolik bude chtít, to mu bylo slíbeno.
V Darfuru cítil na zemi krev, když opouštěl pečeť, a v píscích Egypta mnoho rozruchu, když označil poušť. A pak obrátil svou pozornost severně ke kouzelnickému obyvatelstvu Evropy, kde jeho putování konečně skončí a jeho hlad bude ukojen. Nejprve jižní Francie a pak, na konec, Anglie, kde, jak mu bylo řečeno, se může krmit tak dlouho, dokud bude nějaké tělo k pohlcení.
Harry ze sebe setřásl neznámé myšlenky, které plnily jeho hlavu, přinutil svou mysl vrátit se do přítomnosti. Do nyní, kde vedle něj byl Severus spolu s Remem a Siriem, a všichni ostatní, které považoval za rodinu. Všichni stále sledovali famfrpálové hráče a jejich bláznivou honičku za Zlatonkami, a nebyli si naprosto vědomi toho, co se k nim blíží.
Natáhl se doprava i doleva, slepě tápal po Severusově a Remově ruce, chytil je a silně stiskl. Oba muži se k němu okamžitě obrátili a Sirius, ve své kočičí podobě, otočil hlavou dokola, aby viděl, co se děje.
„Musíme odtud všechny dostat,“ řekl jim Harry, hlas naplněný panikou, s jistotou, s absolutním přesvědčením.
„Harry, co je?“ zeptal se Severus ihned.
A pak už bylo příliš pozdě.
Objevilo se to uprostřed famfrpálového hřiště. Neexistovaly zábrany, které by této věci znemožnily vstup, protože po této zemi kráčela dávno předtím, než vůbec čarodějové existovali. A přesto na jakési hluboké, děsivé, instinktivní úrovni všichni, kdo to uviděli, okamžitě poznali, co to je - nějaký zlý, démonický, pradávný bůh z dávno zapomenuté noční můry.
Stvoření bylo vysoké jako celé famfrpálové tribuny, převyšovalo dokonce i obry z legend. Jeho kůže nebyla nic víc než temné, pohybující se stíny, takže se jeho obrys dal stěží rozeznat - i když se zdálo, že má daleko víc paží a znetvořených, mávajících chapadel, které by byly vhodnější spíše pro obrovskou chobotnici. Ale nedalo se nijak pochybovat o těch žhoucích rudých očích, ze kterých kapal oheň a spálil trávu hřiště, nebo ohromných ústech plných pilovitých zubů řadu za řadou jako u nějakého pravěkého žraloka.
Jenom několik vteřin trvalo, než se jásot davu změnil ve výkřiky hrůzy a lidé se začali drápat ze svých sedadel k útěku. Ale tady žádné vhodné místo k útěku nebylo - protože jediná cesta ven z hřiště vedla dolů, a jakmile stvůra zahlédla pohyb, natáhla obrovité ruce s drápy, polapila čtyři lidi a nacpala si je do úst. Řady vroubkovaných zubů žvýkaly ječící, bezmocné oběti a celé hřiště zachvátila panika.
Bystrozorové si razili cestu zástupem a pálili jednu ohnivou magickou kouli za druhou na stvůru, ale stínová kůže monstra pohlcovala kouzla, aniž by to na ní zanechávalo viditelné následky. Nakonec se všechna kouzla změnila v jasně zelenou, jak se vzdali pokusů pálit čímkoliv jiným než smrtící kletbou - ačkoliv i ta také stěží zarazila stvoření, které dál sbíralo kouzelníky a čarodějky a celé je hltalo.
Harry zápasil se Severusem a Remem, kteří ho táhli k nejvyššímu bodu lóže, ve které byli. „Musíme něco udělat!“ křičel na ně, oči přilepené na bytosti pod ním a na lidech, kteří umírali, rozdrcení jejími zuby. Tráva pod stvořením zrudla krví. Schody dolů na hřiště byly jedinou cestou z lóže, ale Brumbál a McGonagallová vyhodili do vzduchu zadní stěnu, čímž vytvořili otvor, a nyní se zabývali přeměňováním schodiště, které by vedlo dolů za tribunami. Výkřiky ve vzduchu byly téměř ohlušující.
„Harry, nemůžeme nic dělat!“ volal na něj Remus.
„Vypuďte to!“ zakřičel Harry. „Je to démon. Někdo musí vědět, jak ho zahnat! Na vypuzení démonů existujou kouzla!“
Remus popadl Harryho za rameno, když s ním znovu začal bojovat. „Harry, tohle není jenom démon - tohle je jeden ze starobylých démonů, jeden ze starých bohů. Neexistují kouzla na jeho vypuzení. Poslat zpět ho může jenom ten, kdo ho vyvolal. My nemůžeme nic udělat!“
„Musíme odsud odejít, Harry,“ potvrdil Severus a táhl vzpírajícího se Harryho za ruku směrem k otvoru, který vytvořil Brumbál. Další lidé v ostatních lóžích zpozorovali, co Brumbál udělal - a zatímco někteří se pokusili jeho čin napodobit, další se raději prostě vyrojili směrem k jejich lóži s úmyslem uniknout dolů po rychle se tvořících schodech. Ochrana Bradavic bránila komukoliv přemístit se pryč.
Klející Severus a Remus vykročili vpřed, aby v zadní stěně vytvořili další otvory - věděli, že když tu nebudou jiné únikové cesty, budou všichni rozdrceni při pokusu utéct dolů po jediném schodišti. Dokonce i Sirius se přeměnil zpět do své lidské podoby - strach ze zatčení se rozplynul tváří v tvář této nové hrůze.
Harry sám zíral zpět na stvůru, jež stále ještě dole hltala lidi; začala trhat tribuny, oddělovala je svými chapadly, aby lépe dosáhla na muže a ženy, kteří se pokoušeli uprchnout. A děti - ó, bože! Harry uviděl studenty z Bradavic, kteří se pokoušeli uniknout ze svých sekcí stejně jako oni tady - odstřelením děr v zadní části stropu. Ale neměli s sebou Brumbála nebo McGonagallovou - a ostatní učitelé neměli takové nadání pro přeměňování. Žáci se místo toho pokusili slézat po konstrukci, jež držela horní část tribuny, v zoufalém pokusu o únik. Madame Prýtové se podařilo přimět popínavé rostliny, aby vyrostly a ovinuly lešení, takže se jich mohli studenti při slézání držet, a profesor Kratiknot se pokoušel studenty dolů na zem odlevitovat. A Harry už viděl i lidi, kteří v zoufalství skočili dolů a zůstali na zemi ležet nepohybliví nebo zmrzačení.
Tohle se nemohlo stát. Harry se rozhlížel po bystrozorech - stále ještě pálili smrtící kletby. Ale jejich kouzla neměla žádný účinek. Mnozí to vzdali a místo toho se obrátili k útěku. Několik málo z nich shromáždilo famfrpálové hráče a přimělo je pomáhat lidem uniknout na jejich košťatech.
Harry nechápal, proč se ani jediný kouzelník nepokusí tu kreaturu zahnat. Existovalo kouzlo - znal kouzlo - jedno, které umělo vypudit cokoliv. Hermiona ho to kouzlo naučila, přestože ho nikdy nevyzkoušel. Koneckonců, nemůžete trénovat vypuzení démonů bez toho, abyste nějakého nejprve nevyvolali. A věděl - prostě věděl - že tady nemůže stát a neudělat nic, zatímco kolem něj muži, ženy i děti umírají.
Odstrčil stranou několik vyšších postav - Weasleyovi, pomyslel si - a rozeběhl se ke schodům. Když zamířil dolů, nesetkal se s žádným odporem - koneckonců všichni ostatní mířili opačným směrem, přelézali nekryté tribuny a lavice, jak se pokoušeli dostat na vrchol hlavní tribuny. Nikdo se zdravým rozumem by nemířil dolů směrem k hřišti pod nimi. Nesetkal se s odporem a jenom nejasně si byl vědom hlasů za sebou, které v panice křičely jeho jméno.
Teď už překročil hranice strachu a paniky. V jeho mysli plála jediná myšlenka. Musí to zastavit - proč to nikdo nezastaví? Proč tu věc nikdo nezapudí? Vzduch plnily výkřiky, ve kterých všechny ostatní zvuky utonuly. Tohle byly Bradavice - famfrpálové hřiště, kde hrával svou oblíbenou hru, kde loni bojoval s Voldemortem, kde mu v ruce explodovalo Odinovo oko. A na okamžik měl pocit, že vidí dva havrany, jak letí po jeho boku, zatímco běží dolů po těch schodech. Dva havrani, kteří ho vedou vpřed a krákají na povzbuzení, když položil nohu na trávník a rozeběhl se k tyčící se bytosti, jež požírala nevinné lidi.
Stvůra si ho dokonce ani nevšimla, tak dychtivě byla zaměřená na skupinku lidí, které jednoho po druhém odtrhávala z části tribuny, která byla roztržená. Harry zvedl hůlku. Smrtící kletby stále ještě blýskaly vzduchem, pohlcovány neškodně temnou kůží nestvůry.
Cítil v sobě narůstat vlnu magie, vnímal, jak probublává zemí a do jeho žil. Tělo mu vibrovalo, ale hůlka zůstávala pevná. Pozvedl hlas a zakřičel. „Exsilium Regalis Numen1)!“
Z jeho hůlky vystřelil záblesk oslnivě bílého světla a udeřil stvoření do hrudi. Ta věc okamžitě obrátila své planoucí rudé oči na Harryho a z hrdla jí unikl vřískot vzteku, jenž otřásl zemí. Zakleslo to pohled s Harrym, zatímco ho bílé světlo zahalilo, a Harry ucítil, jak se na jeho mysl upřela děsivá síla, když ta věc vzdorovala.
Och, Merline, pomyslel si, když ho pradávná mysl obklopila a celého ho pohltila. Ale jeho ruka přesto nadále pevně svírala hůlku.
- - -
Když Harry popadl Severusovu ruku a řekl mu, že odtud musí všechny dostat, pocítil Severus v srdci skutečný strach. Věděli, nebo přinejmenším samozřejmě předpokládali, že by se v tento den něco mohlo stát. Ale výraz na Harryho tváři v sobě měl tolik děsu, že Severus uvažoval, jestli přece jen hrubě nepodcenili problém, kterému by mohli čelit.
O chvíli později měl svou odpověď. V tu chvíli, kdy se stvoření zjevilo uprostřed hřiště, okamžitě věděl, co to je - a také věděl, že všechny naděje jsou marné.
Najednou si připomněl svou rozmluvu s Luciem v lednu, když mluvili o šílenství Temného pána. Lucius tvrdil, že toto šílenství je něco jiného, něco nevýslovného, a Severus nyní přesně věděl, co Lucius viděl. Na světě existovalo jenom málo věcí, jež by doopravdy děsily Lucia Malfoye - ale tato stvůra byla jednou z nich. Tato bytost, sama a bez pomoci, by mohla zničit svět. To, že někdo vyvolá takovou věc - že ji poštve na bezmocné obyvatelstvo - odporovalo veškeré logice. Až tato nestvůra skončí, nebude existovat žádná Anglie, které by se dalo vládnout, a nepochybně i Pán Zla tomuto základnímu faktu rozuměl.
Brumbál, který nikdy nezaváhal, když bylo zapotřebí jednat, je všechny shromáždil a vzadu v tribuně vyhodil do povětří kus zdi, čímž vytvořil otvor, a on i Minerva použili svoje mimořádné schopnosti, aby přeměnili schody, které by je mohly zadní cestou vyvést pryč. Bill a dvojčata, kteří rychle pochopili, co dělají, se rozhodli pro rychlejší možnost, a použili svou vlastní magii, aby přeměnili nikoliv schody, ale tyče, po kterých mohli hbitější členové jejich skupiny sklouznout dolů.
Severus a Remus zůstali Harrymu po boku. I Sirius se proměnil, aby se přidal ke stráži, když si uvědomil, že možná budou muset zadržet tu nestvůru, pokud obrátí svou pozornost na ně. Viděl, že smrtící kletby, které vrhají bystrozorové, nejsou k ničemu, ale silné štítové kouzlo by mohlo být schopné tu věc zadržet fyzicky - přinejmenším na chvíli.
A pak zaslechl, jak se Harry dohaduje s Remem, křičí, když se ho oba pokoušeli postrčit k otvoru ve zdi.
„Harry, nemůžeme nic dělat!“ volal na něj Remus.
„Vypuďte to!“ zakřičel Harry. „Je to démon. Někdo musí vědět, jak ho zahnat! Na vypuzení démonů existujou kouzla!“
Slyšel, jak Remus vysvětluje Harrymu situaci, a pak se přidal se svým souhlasem. „Musíme odsud odejít, Harry,“ naléhal, protože si všiml davu lidí, který se jejich směrem vyrojil z ostatních lóží, když uviděli únikovou cestu, kterou Brumbál a ostatní stále ještě vytvářeli.
„Lupine!“ zavolal Severus, pobízeje vlkodlaka, aby mu pomohl vytvořit víc otvorů – jinak budou brzy rozdrceni pod náporem lidí, jestliže by to neudělali. Nápad Weasleyů s tyčemi byl dobrý - mladší kouzelníci a čarodějky mohou na zem snadno sklouznout.
Ucítil, jak mu Harry vyklouzl ze sevření, přestože se pokoušel táhnout chlapce za sebou nahoru k zadní zdi. Rychle se otočil, odstrčil několik lidí, jak se pokoušel zahlédnout, kam chlapec zmizel. Srdce mu pokleslo, když ho spatřil, jak pádí dolů po schodech přímo k hřišti pod nimi.
„Harry!“ zařval a teď začal propadat panice. Co, ve jménu Merlina, to ten chlapec dělá? Nemohl snad uvažovat o tom, že se o tu věc postará sám. Nemohl přece věřit, že je něco, cokoliv, co by proti tomu mohl udělat, když se dokonce ani Brumbál nepokusil o jediné kouzlo?
Jeho výkřik upoutal pozornost ostatních a všichni se otočili, aby se podívali na prchajícího chlapce. „Harry!“ k výkřiku se přidala nejedna další osoba. Severus si nedokázal představit, že by po tom všem měl dál čelit životu sám.
Bylo to naprosté šílenství, ale rozeběhl se za chlapcem, odstrkával lidi, kteří si stále ještě probojovávali cestu na vrchol tribuny. Proč všichni uhnuli z cesty Harrymu, ale jeho zas a znovu blokují? Nemohl dovolit, aby se to stalo! Nemohl nechat Harryho, aby se postavil té věci - odmítal nechat Harryho zemřít.
A kdyby Harry zemřel - pak Severus zemře také - půjde dolů bojovat do posledního dechu. Všechny pocity sebezáchovy, racionality a uvažování Severuse opustily, když utíkal za svým manželem. Jestliže tohle šílenství znamenalo to, čím jsou Nebelvíři, pak zemře jako Nebelvír. Soudě podle pokřikujících známých hlasů, jež mu letěly v patách, měl tušení, že zemře v dobré společnosti.
Harry dorazil na hřiště a běžel přes ně dávno předtím, než si Severus uvolnil schody. Byla to čirá nevěřícnost, jež nakonec zarazila Severusův postup, protože jasně zaslechl kouzlo, které hoch na nestvůru použil. Všichni na famfrpálovém hřišti to kouzlo slyšeli - protože Harryho hlas zesílil, přehlušil dokonce i výkřiky hrůzy, posílený vlnou magie, která explodovala z Harryho těla.
Byla to pošetilost, hloupost, bylo to čiré bláznovství - protože tohle kouzlo nebylo skutečné. Nebylo to nic víc než pohádka pro děti - kouzelnická legenda, v niž už dávno nikdo nevěří. Královské vypovězení - kouzlo, které v tyto dny zůstalo už pouze jako poznámka pod čarou, dodatek, protože samozřejmě nefungovalo. Kouzlo, které, jak se tradovalo, mělo sílu vyhnat kohokoliv, cokoliv z tohoto světa.
Ale jenom, když bylo proneseno králem.
Když z Harryho hůlky vytryskl proud oslepujícího bílého světla a udeřil stvoření, čímž přitáhl k chlapci jeho plnou pozornost, Severus všechno až příliš jasně pochopil. Teď už věděl, co znamenalo, že Harry mohl použít Králův hlas, když nikdo jiný to nedokázal. Věděl, co znamenal bílý královský jelen. Věděl, proč posvěcený kamenný uzávěr tančil, když se ho dotkl Harry, nebo proč se sama země podřídila jeho příkazům. Věděl, proč se mu černí wyrmové uklonili a proč pyšní Vikingové ze Zimních zemí v jeho přítomnosti tak radostně poklekli. V jediném okamžiku tomu všemu porozuměl.
A stejně tak náhle si uvědomil, že na tom nezáleží - jediné, na čem záleží, je, že tahle pradávná bytost obrátila svůj planoucí pohled k čaroději, kterého miluje, a že stačí jediný tvrdý úder jednoho z těch děsivých drápů a bude po všem. Věc se pohnula vpřed, paže zvednuté, chapadla napřažená - připravená udeřit. Bílý plamen Harryho kouzla ji pálil - vyplňoval stíny v její kůži - ale ne dost rychle.
Severus pevně sevřel v ruce svou vlastní hůlku a tryskem se vyřítil vpřed, zoufale toužící dorazit k Harrymu. Zvedl ruku, hůlka se nezachvěla. „Protego Maximus!“ zvolal a každou unci magie, kterou měl, poslal do štítu, jenž položil mezi Harryho a nestvůru.
Když přišel první úder, rozbilo se mlátící chapadlo o štít a způsobilo, že se Severus pod účinky rány zapotácel. Vedle sebe zaslechl další hlas křičící: „Protego Maximus!“ Sirius Black vyčaroval svůj vlastní štít těsně přes Severusův, čímž přidal svou sílu ke Zmijozelově. Oba dva tak tak zadrželi následující úder, jenž zatřásl zemí.
„Protego Maximus!“ zakřičel třetí hlas a tentokrát se k jejich štítu přidala síla vlkodlaka, jehož magie se dokonale propletla se Siriovou magií a obě se spojily na takové úrovni, jíž Severus nikdy nedosáhl, protože nikdy s nikým nesdílel tandemové spojení. Přicházelo víc kosti drtících ran, tříštily se o jejich štíty a Severus se obával, že dokonce ani se dvěma Poberty po boku to nebude stačit.
Náhle se k nim přidaly další hlasy - Ron Weasley a vedle něj Hermiona Grangerová, oba studenti nebyli ochotni opustit svého přítele dokonce ani tváří v tvář jisté smrti. A pak zaslechl, jak se ke svému synovi přidal Artur Weasley a vedle něj dvojčata, jejichž magie byla také propojená na úrovni, jíž mohli dosáhnout pouze blízcí sourozenci. O chvíli později se připojili Charlie a Ginny, a Severus jim všem věnoval jeden kratičký pohled, aby spatřil, jak vedle něj stojí řada zrzků, všichni vyděšení, ale odvážní… tak stateční tváří v tvář této hrůznosti.
A pak se stalo něco, co si nedokázal představit. K jejich hlasům se přidal nový, plný strachu, roztřesený, ale silný, když se vedle nich postavil Draco Malfoy, který se pravděpodobně, stejně jako Severus, rozhodl, že smrt je lepší než žít sám.
Rány, jež nyní přicházely, byly tvrdší, rychlejší, a jejich štíty se otřásaly - ani všechny dohromady nestačily - byly příliš nesourodé, příliš oddělené, aby je udržely dlouho. Zaslechl, že se k nim přidala McGonagallová, ale dokonce i její obrovská síla nemohla dlouho udržet zdrcující údery, které na ně dopadaly.
A pak zaslechl hlas, na který čekal - hlas jediného kouzelníka, který by možná mohl mít v této bitvě naději. Brumbál se postavil vedle nich a pozvedl svou hůlku. Ale nebyl to štít, co vyčaroval.
„Iunctum!“ zvolal a jeho kouzlo zasáhlo je všechny a k Severusově úžasu je na jeden krátký, oslnivý okamžik spojilo, propletlo všechny jejich magie do jediného dokonalého, sjednoceného proudu. Oddělené štíty zmizely, místo toho se sloučily do jednoho, který plál životem, když na něj dopadala jedna zdrcující rána za ranou.
Stáli na zemi za chlapcem, který je všechny mohl zachránit, stáli sjednoceni a nezakolísali.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Poznámka autorky: Když jsem začala psát tento příběh, opravdu jsem měla v úmyslu, že to bude jednoduchá milostná romance o vynuceném manželství - nic víc. Ale když jsem psala první kapitolu, zjevily se mi nečekaně dvě dost mimořádné scény. Tohle byla ta první z nich. Neměla jsem tušení, jak se sem dostanu - Harry čelící nějakému druhu monstra Cthulhu2), přičemž ho štítem chrání celá jeho rodina - ale věděla jsem, že to je směr, kterým tento příběh zamíří.
Blížíme se už ke konci? Je tohle vrcholný okamžik? Ne, omlouvám se, pokud jste si to mysleli. Mohlo by se říci, že tohle je začátek věcí, kterým Harry a Severus ještě budou muset čelit. Varovala jsem vás, že se Voldemort nakonec ukáže jako nebezpečný.
Pokud se týká této scény - v mé původní vizi Draco nebyl, ale musím se přiznat, že jsem si toho blonďáka kupodivu oblíbila. Prostě se nedokázal přimět opustit Charlieho. A naprosto zbožňuju představu Siria, namaskovaného za Křivonožku.
Usilovně pracuji na další kapitole - kterou napsat je mimochodem mnohem těžší než tuto. Rozhodla jsem se, že vám tuhle dám trochu dřív, ale mějte se mnou strpení, zatímco pracuji na následující. Všechny kousky musí přesně zapadnout na své místo.
Poznámka překladatelky: 1) vyhnanství z královské vůle (děkuji Jezince, jak je vidět, někdy se ta latina hodí ;-) )
2) Cthulhu - jde o prvek z tvorby jednoho z mistrů hororu, Lovercrafta, který s tématem kultu Cthulhu napsal celou sérii hororových povídek.