| Zobrazeno: 5539
/ 16
Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Georgia, Mandragora a Jezinka
Párování: Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 18+
Lucius Malfoy nikdy nebyl trpělivý muž, ale v posledních dvou dnech byla jeho trpělivost testována do krajnosti. Nicméně zatvrdil své rysy do lhostejného výrazu, protože věděl, že tu sice není středem pozornosti, ale přesto je ostře sledován. Kdyby nikdo jiný, tak jeho syn Draco ho upřeně pozoroval, aby od něj získal vodítko, jak se má v této dost bizarní situaci chovat.
Lucius stál bokem na jedné straně vyvýšené plošiny, kde obvykle jedl personál Bradavic, a sledoval, jak jsou ministr Popletal a několik dalších ministerských kandidátů dosti zkušeně manipulováni Brumbálem a jeho stoupenci. Velká síň byla přecpaná, ne sice studenty, kteří se včera vrátili z prázdnin, ale bystrozory a celým novinářským osazenstvem všech kouzelnických novin v Británii. Proslýchalo se, že Chlapec, který přežil zmizel - pravděpodobně byl unesen a, pokud se dalo věřit pověstem, bylo to něco jako událost století. Nebo přinejmenším událost tohoto týdne - nepochybně se za den, dva stane něco úžasnějšího a ve srovnání s tím se bude toto zdát nicotné.
Lucius byl na soukromé schůzce s Popletalem, když jeden z ministrových informátorů ohlásil, že se děje něco kolem Pottera. Brumbál rozmlouvá s některými členy Starostolce a oddělením bystrozorů. Chaos doprovázel Popletala a tucet dalších kandidátů, jejichž informátoři je také zpravili o situaci. Lucius je následoval a doufal, že z této situace vyzíská nějakou užitečnou informaci.
Pravdu řečeno, nejdřív měl v úmyslu jít přímo k Pánovi Zla se zprávou, že Potter pravděpodobně zmizel. Problém byl, že to nemohl zcela potvrdit. Ach, rozhodně se tu něco stalo - zdálo se, že lord Brand ze Zimních zemí 'vzal' Pottera kamsi, ale Lucius neměl žádnou představu, kde by to 'kamsi' mohlo být. A zatímco se zdálo, že se Brumbál zarputile snaží dostat Pottera zpět, zároveň ovšem neobyčejně znesnadňoval každému, dokonce i bystrozorům, zjistit, kam že to mohl být Potter odvezen.
Celý ten chaos se rychle přesunul do Bradavic - vyptat se svědků, jak objasnil Popletal - a tady se ta historka ještě více zamotala. Jediní tři svědkové, Weasleyovic děti a ta mudlovská šmejdka Grangerová, vypadali, jako by je zasáhla kletba tuposti, protože nedokázali jasně odpovědět na otázku, i kdyby jim to mělo zachránit život. A pokud jde o učitele - podle McGonagallové byl Potter v Německu, Kratiknot tvrdil, že je ve Francii, Prýtová prohlašovala, že je v Rusku a Hagrid měl ve skutečnosti tu drzost říct, že Potter odjel na Havaj. Jediné místo, které nenavrhl nikdo, byly Zimní země samotné - což samozřejmě znamenalo, že je pravděpodobně tam. Ale bez důkazu - přesného, nepopiratelného a nezpochybnitelného důkazu - se Lucius s touto informací jít k Voldemortovi neodvážil.
Lucius se otřásl při pomyšlení na to, že by měl někdy v nejbližší době předstoupit před Voldemorta. Stále ještě trpěl mírným třesem levé ruky od minule, kdy se chopil iniciativy a pokusil se podlézat Temnému pánovi. Několik dalších sekund pod kletbou Cruciatus a utrpěl by trvalé poškození nervů, možná šílenství. A jak to tak vypadalo, pořád ještě nepochopil, co udělal špatně.
Když se Voldemort vrátil, vypadal znechucený tělem, ve kterém byl uvězněn - plazí rysy byly skutečně odpudivé. Lucius se rozhodl najít lektvar, který by obnovil jeho lidskou podobu do bývalé krásy, a po mnoha výdajích na své straně konečně uspěl. Ale mezitím, v čase, který si vyžádalo vyhledání lektvaru, se Voldemortovi jeho nová podoba zalíbila - vlastně se Luciovi zdálo, že se stále ještě transformuje a pokaždé, když ho vidí, je v něm stále více plazího. Když mu Lucius nabídl onen lektvar a uvedl jeho účinky, Voldemort se rozzuřil, lektvar zničil a Lucia při tom málem zabil.
To se nedalo nijak obejít - Pán Zla byl naprosto pomatený. A ta pomatenost se každým dnem zvětšovala. Všichni si toho všimli - dokonce i Belatrix, která sama byla sotva normální. A čím byl Temný pán šílenější, tím víc se od nich všech odtrhával. Všichni věděli, že něco plánuje - cosi velkého - ale nikdo z nich netušil, co to je. A měl nyní nové služebníky - nikoliv Smrtijedy, ale něco jiného, něco temnějšího. Dvakrát ho Lucius viděl procházet se po zahradě v pevnosti ve Španělsku, doprovázeného postavami zahalenými v pláštích s kapucí, celými v černém. Ne mozkomorové, ale něco podobného, něco děsivého. Pouhá jejich přítomnost plnila Lucia pocitem hrůzy, a to bylo co říct po všech těch letech, která strávil používáním černé magie.
Luciovi nebyla cizí krev či smrt, dokonce ani příležitostná vražda - copak by někdo opravdu postrádal pár mudlů? Ale tady šlo o něco jiného, mnohem horšího než několik zabití. Cosi, o čem si byl docela jistý, že se na tom podílet nechce.
Ale co s tím může dělat? Tohle nebylo přece to, k čemu se upsal - Voldemort býval charismatický vůdce, skutečný král mezi muži. Lucius a takoví jako on po tomhle toužili - někoho následovat, někoho silného, mocného a neohroženého, kdo by je vedl. Po někom, kdo vrátí kouzelnický svět na správnou cestu, vrátí jim jejich právoplatné místo ve společnosti místo toho, aby byli nuceni se hrbit a podrobovat ubohým žalostným mudlům. Dokonce i nyní se mudlové pokoušeli zase jednou přitáhnout šrouby; mudlovský ministerský předseda navrhl zákon o registraci kouzelníků, který by vyžadoval, aby se každý kouzelník a čarodějka v Británii zaregistroval na ministerstvu, jako by byli jen o málo víc než dobytek, který potřebuje povolení, aby mohl žít. A z jakéhosi směšného důvodu Ministerstvo kouzel uvažovalo o tom, že s tím bude souhlasit jenom proto, aby uklidnilo mudlovskou vládu. Proč, ve jménu Merlina, si potřebují usmiřovat mudlovskou vládu, by Lucius nikdy nepochopil. Ale pouhá ta představa způsobovala, že měl chuť vraždit mudly.
A Lord Voldemort - smál se, když ty zprávy slyšel - smál se! Jako by mu celá ta věc připadala zábavná, jako by to nějak dokonale zapadalo do jeho plánů - nebo jako kdyby na tom už dál v jeho velkolepém projektu nezáleželo. Lucius nerozuměl. Nikdo z nich nerozuměl - tohle byla právě taková věc, proti které by měli bojovat. Ale zdálo se, že Lord Voldemort je nyní ponořen ve svém vlastním světě a nestará se o to.
Všechny sny a naděje, které měl Lucius o obnovení kouzelnického světa do jeho dřívější slávy, se kolem něj drolily. A on se cítil uvězněný bez možnosti úniku; jediné, co mohl dělat, bylo pokusit se udržet otěže na ministerstvu pomocí úplatků a vydírání. A pokud jde o blížící se volby - žádný z kandidátů se ještě neprodral do popředí - nebyl si jistý, koho by měl podporovat.
Po sté si přál, aby je Severus nezradil. Severus byl vždycky jeho vrbou, vždycky ochotný prodiskutovat každou situaci, kterou by mohl Lucius zvažovat, vždy připravený hrát roli ďáblova advokáta. Ale ve světle jeho zrady mohl nyní Lucius vidět, že to nebyl ďáblův advokát, na koho si hrál - Severus se ve skutečnosti pokoušel zmanipulovat Lucia, aby změnil jeho stanovisko.
Ale proč! Především tohle nedokázal pochopit. Vždycky předpokládal, že je Severus, stejně jako on, přitahován mocí. Voldemort byl prostředkem, jak tuto moc získat - nebo přinejmenším býval, než ho postihlo toto nové šílenství. Proč by se toho Severus vzdal kvůli Brumbálovi - muži, který nikdy nevystoupil, aby převzal vůdčí roli v jejich světě? Brumbál byl šťastný tady, ve své škole, kde manipuloval světem zpovzdálí. Netoužil vstoupit do srdce bouře a cokoliv doopravdy změnit. A přece se Severus ke všemu obrátil zády, aby následoval Brumbála do neznáma a oženil se s tím hloupým nebelvírským jezdcem na koštěti. Co mu mohl Brumbál slíbit? Samozřejmě kromě Pottera - Lucius se při té myšlence potichu zasmál. Určitě nebyl Severus zviklán hezkou tvářičkou - nebo v tomto případě hezkou prdelkou?
Lucius se rozhlédl Velkou síní - ministr se docela okázale propracovával dál, tisk si zapisoval všechno, co pronesl. Madame Bonesová, možná jeho největší soupeř, se pokoušela do jednání vnést nějaký pořádek. Lady Marla Davenportová a Alexander Mulburg, další dva ministerští kandidáti, dělali vše, co bylo v jejich silách, aby byly jejich hlasy také slyšet. Mulburg ve skutečnosti navrhoval, že jediný možný směr konání je napadnout Havaj - patrně uvěřil Hagridovu příběhu. A Davenportová měla za to, že jsou nevyhnutelné velkolepé dovozní sankce proti Německu a Rusku. Zřejmě nikdo nevěřil, že by s 'únosem' měla cokoliv do činění Francie.
Vicund Blackborn, dost temný výhonek Blackovy rodiny, navrhoval zaútočit masivní letákovou kampaní proti lordu Brandovi; zatímco Dulcinda Marshawndová se pokoušela všechny přesvědčit, že tohle je předehra k nové vikinské invazi. Kdykoliv se dva nebo více ministerských kandidátů přiblížilo k tomu, že by se shodli na postupu konání, Brumbál nebo některý z jeho lidí něco tiše zamumlal, čímž je poslal naprosto jiným směrem. Lucius mohl jen usuzovat, že Brumbál odhaduje, bez ohledu na to, co se doopravdy stalo, že zapletení ministerstva by věcem jen přitížilo; ten člověk hrál o čas.
Lucius měl podezření, že Popletal ví víc, než přiznal. Poslal pro Connora Starka, vedoucího elitního týmu bystrozorů. Bystrozorové se už shromažďovali a připojili se k dětem ve Velké síni. Lucius odhadoval, že Popletal má v plánu poslat je přímo do Zimních zemí, aby znovu získali Pottera - chtěl se jen ujistit, že je celá ta záležitost dokonale předvedena novinářům. Rita Holoubková ministra neopouštěla ani na okamžik.
Přes Velkou síň viděl Lucius Artura a Molly Weasleyovy, jak sedí se svými dětmi u nebelvírského stolu. Když se k nim dostala zpráva o Potterově únosu, všichni Weasleyové dorazili do Bradavic, aby byli s mladšími dětmi. Lucius si musel přiznat, že cítí bodnutí žárlivosti, když vidí Artura sedět s jeho sedmi zdravými dětmi. Vždycky chtěl víc než jedno dítě, ale Narcissa odmítla. Narcissa byla ta nejchladnější žena, s jakou se kdy Lucius ve svém životě setkal - počítal, že může být šťastný, že má Draca. Molly Weasleyová se možná nedala srovnávat s Narcisou ani vzhledem, ani postavením, ale přinejmenším se neodvracela od svých manželských povinností.
Artur si všiml, že je Lucius pozoruje, proto se Lucius na muže rychle ušklíbl, protože - dobrá, protože to bylo to, co dělal. Přímo za nebelvírským stolem viděl, že Draco výměnu pohledů zahlédl a okamžitě se otočil, aby se na všechny Weasleyovy také ušklíbl. Lucius měl podezření, že Draco netuší, proč se ušklíbá, kromě skutečnosti, že jsou to Weasleyové, samozřejmě. A pak zachytil Lucius něco nečekaného - když Dracův pohled přejel přes druhého nejstaršího Weasleyovic chlapce, lovce draků, jestli si Lucius dobře vzpomínal. Jeho bledý syn se zarděl nanejvýš nevhodným odstínem rudé a rychle odvrátil oči, když Weasleyovic kluk vzhlédl a mrknul na něj.
Tedy, ksakru, pomyslel si Lucius. Kdy se TOHLE stalo?
A potom se dveře Velké síně otevřely a na místnost padlo naprosté ticho.
Dveřmi vstoupili do Síně čtyři muži a Lucius se při tom pohledu zamračil. Poznal samozřejmě svého zrádného přítele Severuse Snapea, oblečeného do wyverní kůže, s mečem v pochvě zavěšené přes rameno. Vypadal dost divoce a rozevlátě - spíš jako Nebelvír, s těmi vlasy zamotanými v neuspořádaných pramenech, ačkoliv neexistovala žádná mýlka, pokud šlo o jeho aristokratický profil.
A druhý muž, také oblečený v tmavých, v boji poškrábaných koženkách, byl Remus Lupin. V jedné ruce lehce svíral obrovskou válečnou palici, ukázku síly, která Luciovi naprosto zřetelně připomněla jeho vlkodlačí odkaz - jako by to dost jasně nepřipomněly jasné jantarové oči, které ve světle pochodní na okamžik žlutě zazářily. Někdy si říkal, že jsou Brumbálovi lidé šílení - nechat mezi sebou volně pobíhat vlkodlaka. Kdo ví, jakou infekci roznáší?
Další byl nesmírně vysoký zlatovlasý muž, oblečený v kůži a brnění Zimních zemí. Musí to být jeden z Brandových mužů, hádal Lucius - možná zmizelý manžel lady Diany Snape-Brandové, která nyní seděla na Severusově místě u hlavní tabule.
Ale byla to čtvrtá postava, která přitáhla plnou Luciovu pozornost. Harry Potter, oděný v zářícím kabátci z malých šupinek, kovové chrániče na nohách i pažích, vůbec nepřipomínal chlapce, kterého si Lucius pamatoval. Připusťme, že s ním vlastně nemluvil od té katastrofy s Raddleovým deníkem a jenom krátce ho zahlédl oné noci, kdy se k nim vrátil Lord Voldemort, ale od té doby se hoch velice výrazně změnil.
Brýle byly pryč, vlasy měl dlouhé, tělo trochu vyšší - ale ve skutečnosti to byl pohled v chlapcových zelených očích, který nachytal Lucia naprosto nepřipraveného. V těch očích byla moc - klidná síla, skrytá a tajená, ale Lucius ji viděl naprosto zřetelně. Vždycky byl přitahován k moci - věděl, jak ji rozpoznat i v těch nejskrytějších podobách, a tento mladík měl sílu, jakou by Lucius nehádal. Dorostl do ní, klopýtl přes ni, byla mu dána z vnějšku nebo tam prostě byla vždycky? Nepochybně v sobě musel něco z toho mít, když porazil Voldemorta už jako mimino, ale proč to Lucius nikdy dřív neviděl? Možná to není nic víc než jenom klam světel? Musel připustit, že to bylo dost atraktivní - dokonce rozkošné. Možná byl Severus přece jen zviklán chlapcem samotným?
„Harry, můj chlapče!“ Brumbálův hlas je všechny vytrhl z mlčení. Stařík se svižně vrhl vpřed a chopil se obou Harryho rukou. „Díky Merlinovi, že ses vrátil.“ Úleva na jeho tváři byla patrná všem. Lucius se ušklíbl. Potter byl opravdu Brumbálův oblíbený zlatý chlapec.
„Jsem v pořádku, pane,“ ujistil ho Potter tiše.
„Pane Pottere!“ vykřikl Popletal a také vykročil vpřed. Lucius si dokázal představit, že byl dost otrávený, že mu přerušil jeho proslov - právě vykládal tisku o svých plánech na záchranu mladého hrdiny. „Měli jsme dojem, že jste byl uvězněn!“ Popletal změnu situace nezvládal dobře - jeho hlas zněl rozzlobený Potterovým návratem, což byla podle Lucia taktická chyba.
Chlapec přeletěl pohledem čekající novináře, jeho oči krátce prodlely na Ritě Holoubkové, než se vrátily k ministrovi. „A vaše odpověď byla čekat tři dny a pak uspořádat tiskovou konferenci?“ zeptal se bez obalu.
Šepot překvapení se rozezněl místností a Popletal se zastavil a rozhořčeně vyprskl. Lucius musel potlačit svůj vlastní impuls k úsměvu. Chlapec byl rozhodně upřímný, dokonce drzý. I Brumbálova ústa sebou při těch slovech trhla vzhůru.
„Záchranná operace vyžaduje čas a plánování, pane Pottere!“ protestoval Popletal.
Potter jenom přikývl. „Jsem rád, že moje rodina nebyla tak zdrženlivá,“ pokynul k Severusovi a Lupinovi, takže Lucius zauvažoval, co si Severus myslí o tom, že je počítán do 'rodiny', která zahrnuje vlkodlaka. Ale Severus kupodivu neřekl nic. Možná už byl nakažen vlkovou temnotou.
Ale Potterovo gesto přitáhlo Popletalovu pozornost ke čtvrtému muži a ministrovy oči se rozevřely, když si uvědomil, že to musí být jeden z Brandových lidí. Škubl svým prstem ke svým bystrozorům, vyzývaje Connora Starka k pohybu vpřed. „Starku, zatkněte toho muže!“
Jenže dřív, než mohl bystrozor udělat byť jediný krok, postoupil dopředu Potter a postavil se mezi cizince a bystrozory. „To neuděláte,“ uvedl prostě a všichni bystrozorové se zarazili v pohybu. Byla to ukázka druhu moci, jakou Lucius neočekával, a jeho oči se zamyšleně přivřely.
Lucius se nezúčastnil bitvy v minulém létě, která si vyžádala tolik životů, ale slyšel mnoho příběhů o dozvucích. Poté, co Potter udělal, bylo jen málo bystrozorů, kteří by zvedli ruku proti Chlapci, který přežil bez ohledu na ministrovy rozkazy. V jejich očích byl Potter hrdinou.
„Pane Pottere!“ protestoval ministr Popletal. „Bylo nám řečeno, že Brand ze Zimních zemí vás unesl. Tento muž je Brandův syn. A vy-“
„Mýlíte se, ministře,“ přerušil ho Potter. „Bylo to pouhé nedorozumění.“
Popletal se zamračil. „Opravdu?“ dožadoval se. „A útok proti Weasleovým dětem a slečně Grangerové byl také nedorozumění?“
Všechny oči se obrátily ke zmíněným dětem. Lucius viděl, jak všechny tři děti upřeně hleděly na Pottera, než chlapec, Ron, jen přikývl a usmál se. „Jestliže Harry říká, že to je nedorozumění, tak je to nedorozumění.“ Obě dívky rychle souhlasně přikývly. Lucius musel potřást hlavou nad loajalitou vyvolanou tím chlapcem - očividně neměli ani tušení, o co jde, ale byli ochotní spolehnout se na Potterovo slovo.
Popletal obrátil vzteklý pohled na Brumbála; nechtěl odejít, aniž by někoho zatkl. Vypadal by neúspěšně, kdyby to neudělal. „Albusi, nedovolím, aby se tohle jednoduše zametlo pod koberec. Jestliže byl spáchán zločin, je mojí povinností -“
„Zločin spáchán byl, ministře,“ znovu ho přerušil Potter, čímž k sobě přitáhl všechny pohledy. Novináři zuřivě cvakali obrázky a psali si poznámky. „Celé století žádaly Zimní země o pomoc na Ministerstvu kouzel, ale ministerstvo je ignorovalo. Jestli tohle není zločin, tak nevím co.“
Lucius neměl nejmenší zdání, na co se Potter odvolává, ale mohl říci podle výrazu, který probleskl v Popletalových očích, že on nějaké tušení má. Popletal mohl být neschopný vůdce, ale byl dokonalým politikem. Věděl, že přítomnost tisku už mu dál nehraje do karet.
„Nevím, o co tady proboha jde, ale trvám na tom, abychom to projednali ještě dnes večer a vyjasnili všechna nedorozumění, ke kterým došlo. Albusi, jestli máš nějaké soukromé místo, kde bychom se mohli vyptat těchto lidí…“ Popletal pokynul výslovně k Potterovi a Brandovu synovi, zatímco svým bystrozorům kývl, aby se zbavili novinářů.
Když skupina novinářů viděla, jak jim jejich příběh mizí přímo před očima, nahrnuli se vpřed, fotoaparáty blýskaly, Bleskobrky zuřivě psaly. „Pane Pottere!“ ječeli všichni jako jeden a pak začali na chlapce pokřikovat jednu otázku za druhou. Severus, Lupin a Viking se okamžitě postavili před mladíka a osazenstvo učitelského stolu se vyhrnulo, aby zatlačilo reportéry zpět.
Lucius, stojící chytře stranou tisku i jejich kořisti, shledal celou scénu dost zábavnou - jako choreografem řízený tanec. Brumbál měl své lidi dobře vycvičené. Zatímco učitelé a Potterovi tři bodygardi vytlačovali s podporou bystrozorů novináře z haly, Weasleyovi se vyrojili vpřed, obklopili Pottera a vtáhli ho do centra skupiny nebelvírských. Nikdo neměl ani vzdáleně šanci dostat se k chlapci trochu blíž.
S výjimkou madame Bonesové, která byla členkou Starostolce, vyhnali z místnosti také ostatní ministerské kandidáty. Lucius neměl žádné pochyby, že budou v mžiku vypakováni také z Bradavic - ačkoliv si pravděpodobně zakrátko uspořádají vlastní tiskové konference v Prasinkách.
Lucius zůstával v pozadí tak nenápadný, jak se dalo, a když se Popletal a další začali přesouvat z Velké síně do soukromé místnosti, kterou pro ně Brumbál vybral, následoval je mlčky i on, nespouštěje oči z Pottera, který byl veden spolu s nimi. Bohužel byl zastaven u dveří samotnou McGonagallovou, která mu věnovala pohled, pod nímž by se rozsypal i kámen.
„Pane Malfoyi,“ ohrnula nos. „Kam si myslíte, že jdete?“
„Jděte, Minervo,“ chladně se na ni usmál. „Jako člen správní rady mám právo se ujistit, že jsou studenti v Bradavicích dobře chráněni. Mám plné právo slyšet příběh pana Pottera.“
Ale McGonagallová byla neoblomná. „Jak jste slyšel, nedošlo k žádnému únosu. Proto není žádný důvod, aby se angažovala správní rada. Jsem si jistá, že o tom později uslyšíte všechno. Ale prozatím vás musím požádat, abyste opustil tyto prostory.“
„Určitě mi neupřete právo promluvit si se synem?“ zeptal se Lucius. „Jsem si jistý, že byl těmito událostmi nanejvýš otřesen.“
Jenom chladně zvedla jedno obočí. „Jak si přejete,“ odvětila a ukázala opačným směrem. „Zmijozelská ložnice je tamtím směrem, pokud si vzpomínáte. Nebo mám požádat některého studenta, aby vám ukázal cestu?“
„To nebude nutné,“ vracel jí Lucius upřený pohled a v duchu uvažoval, jestli má ta žena nějaký dar, který způsobuje, že se cítí jako neposlušné dítě. Obrátil se na patě a zamířil pochodněmi osvětlenou chodbou dolů.
Možná by mohl zajít k Severusovu bytu a počkat na svého 'starého přítele'? Nebo by možná mohl navštívit zmijozelskou společenskou místnost a podívat se, jestli by pro něj Draco dokázal vypátrat něco víc - nebo by alespoň přinejmenším mohl zjistit, co měl znamenat ten Dracův zájem o Weasleyovic potěr - on rozhodně nemá v úmyslu dovolit COKOLIV, co by z toho mohlo vzejít.
Každopádně nehodlal zamířit zpět domů nebo k Lordu Voldemortovi bez něčeho víc než jen shluku událostí, které by vedly jenom k dalším otázkám. Být tím, komu Lord Voldemort klade otázky, když neznáte odpovědi, byla špatná věc - velice špatná věc.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Poznámka autorky: Omlouvám se, že jsem byla tak dlouho pryč! Nebylo to úmyslné. Měla jsem nějaké problémy v reálném životě, které mě vzdálily od počítače a bránily mi pracovat na čemkoliv, natož odpovídat na jakékoliv maily. Ale děkuji všem, kdo mi mezitím napsali. Velice horlivě jsem se snažila vrátit se ke svému psaní a doufám, že někdy v těchto dnech příběh skutečně dokončím. Doufám, že snesete ještě pár chyb, které se většinou objeví v této kapitole - chtěla jsem ji sem rychle poslat a tak jsem si nenechala moc času na beta-read.
Teď se nepochybně zajímáte, proč jsem strávila celou kapitolu z pohledu Lucia Malfoye. Tedy, zatímco jsem pracovala na dalším kousku, Malfoy se jenom ukázal a rozhodl se zamíchat trochu událostmi - postranní zápletka, která mě dost nachytala na švestkách a já se rozhodla jít v ní dál. Jak jste si možná všimli, jestli jste pochytili jeden nebo dva náznaky, bude to mít co dělat s Dracem.
Vzhůru k další kapitole! Právě ji upravuji a pošlu ji, jak jen to bude možné.