| Zobrazeno: 5688
/ 13
Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Georgia, Mandragora a Jezinka
Párování: Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 18+
Žena je vedla nahoru dlouhou chodbou jen řídce osvětlenou pochodněmi. „Dnešní noc jsme přecpaní, lordové,“ informovala je, když zastavila u těžkých dřevěných dveří a tlakem je otevřela. Pochopili to tak, že tuto noc budou všichni mít společný pokoj - ne že by to Removi vadilo. Žádný z nich nechtěl pustit Harryho z dohledu.
Remus ženě poděkoval a následoval ostatní do komnaty. Severus okamžitě dveře zavřel a zamknul, přičemž je pevně zapečetil několika hlídacími kouzly. Byla jen malá šance, že by kdokoliv prošel přes Zmijozelovy ochrany.
Jediný pohled přes místnost potvrdil, že dostali jeden ze starých rodinných bytů, jaké byly běžné před několika stoletími. S tolika život i duši ohrožujícími tvory v zemi byl bezpečný prostor za zdmi pevnosti něco jako odměna. Nebylo neobvyklé, že se celá rodina dělila o malý životní prostor, jako byl tento - ačkoliv toto obydlí bylo dost velkorysé.
Někdo si dal tu práci a na kamenné desky, jež ležely na zemi, nakladl těžké houně - něco, jak měl Remus podezření, co udělali jen pro ně. A přestože byly v pokoji pouze dvě postele, ložní prádlo i závěsy vypadaly nové a čisté. Ve velkém krbu byl zapálený oheň a Sirius právě kontroloval plameny; nepochybně aby se ujistil, že jsou zabezpečené proti Letaxu. Zatímco Severus popošel, aby zkontroloval samotné postele a zdi za nimi, Remus prozkoumal malou koupelnu v boční zdi a ujistil se, že v ní není žádné skryté překvapení.
Všichni tři, Sirius, Severus i Remus, pracovali společně až překvapivě dobře - každý z nich paranoidní jen natolik, že věřil ostatním, že místnost zabezpečí. Harry jenom stál uprostřed pokoje a pobaveně je sledoval, pak si povzdechl a přešel k ohni. Když se Remus vynořil z koupelny, uviděl, že se chlapec usadil na koberec před plameny a nepřítomně do nich hledí.
Vystřídali se v koupelně, aby se připravili na noc, a Sirius nakonec pobídl Harryho, aby se převlékl do pyžama, které pro něj přeměnil, a jeho šaty vzal, aby je vyčistil. Jakmile zmizel v koupelně, všichni tři muži se na sebe nejistě podívali.
„Byl celý večer dost potichu,“ poznamenal Remus, když mu bylo jasné, že druzí dva muži o tom, na co myslí, mluvit nezačnou. Nepochyboval, že si oba dělají starosti o Harryho duševní stav - pravděpodobně také dumali nad tím, že tu jsou jenom dvě postele.
„Má toho hodně za sebou,“ připustil Sirius. Už si vyslechli celý příběh o boji to ráno.
„Dalších osm mrtvých,“ zamumlal Severus.
Ani Remus, ani Sirius to nijak nekomentovali, protože oba věděli, že si Harry dává vinu za příliš mnoho z toho, co se stalo.
„Ten plán se mi nelíbí,“ povzdechl pak Sirius. „Vzít Harryho ven do… tamtoho…“ Nejasně mávl rukou a oba věděli, že myslí nadcházející bitvu.
„Nenechá se odradit,“ odpověděl Remus, jenž si vzpomněl na výraz v Harryho očích, když je odpoledne žádal o pomoc. Kývnutí Siria i Severuse mu potvrdilo, že oni dva pochopili totéž. V Harryho vnímání světa se něco podstatného změnilo, i když Remus si ještě nebyl jistý, co by to mohlo znamenat do budoucna.
Zaslechli, jak se dveře koupelny otevřely, a když vzhlédli, uviděli Harryho vracejího se do místnosti. Oblečený v pyžamu, které pro něj Sirius vytvořil, bosky a útlý, vypadal pozoruhodně mladý, ačkoliv jeho oči, už dál neskrývané za brýlemi díky Severusovu lektvaru, nebyly očima dítěte.
Sirius neplýtval časem a vesele se na něj zašklebil. „Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se.
Mladík přikývl, ale tvář měl zamyšlenou. Opatrně postoupil vpřed, jako by něco zvažoval. Trojice mlčky čekala, protože viděla, že má zřejmě něco na srdci.
„Chtěl bych vám poděkovat,“ řekl pak a zněl strašně mladě, jako by ho všechna jeho nalezená sebedůvěra opustila.
„Za co, Harry?“ zmateně se zeptal Sirius, rychle přešel k Harrymu a chopil se jedné jeho ruky. Harry se na něj vděčně usmál a Remus viděl, jak se ruka v Siriově sevření napjala. Najednou si připomněl, jak málo citu tento mladík dostal při svém dospívání - takové gesto pro něj pravděpodobně znamenalo víc, než doopravdy chápali, a Remus byl vděčný Siriovi za to, že je schopný takového jednání. Jak on, tak Severus byli oba příliš rezervovaní, ale Sirius pro to byl víc než vhodný.
„Za to, že jste pro mě přišli,“ vysvětlil Harry. „Že jste mě zachránili.“
Sirius se při tom ušklíbl. „Nezdá se, že jsi potřeboval nějak moc zachraňovat, Harry.“
„Ne dneska,“ řekl Harry jednoduše. „Zítra.“
Úsměv na Siriově tváři vybledl a jeho paže sklouzla kolem Harryho ramen. Všichni tři nyní jasně viděli zmatek v chlapcových očích.
„Nemůžu ovládat Patrona a zároveň levitovat kámen,“ vysvětloval Harry. „A ti muži tam venku se chystali nazvat masakr vítězstvím. Nejsem si jistý, že bych to znova dokázal zvládnout.“
Remus si uvědomil, že bolestně polyká žmolek v krku, protože teď pochopil, že Harry nemluvil jen o zítřejším boji, ale o noci, kdy vzal Odinovo oko z Voldemortovy dlaně. Toho dne zachránil Bradavice - zachránil kouzelnický svět. Jenže ta jediná akce zabila nejen Smrtijedy, ale stejně tak i bystrozory. Kouzelnický svět to považoval za obrovské vítězství - ale jediné, na co byl schopný myslet Harry, byli ti muži a ženy, kteří zemřeli.
Než oni tři dnes dorazili, Harry se už rozhodl zapečetit Studnu zoufalství. Udělal to, přestože věděl, že to znamená, že v boji s mozkomory muži zemřou - neměli proti nim žádnou obranu a Harry bude příliš zaneprázdněný kamenem, než aby je mohl chránit.
Sirius k sobě Harryho pevně přitiskl. „Nejsi sám, Harry,“ ujistil ho. „Pusť tyhle starosti z hlavy. Zítra zvítězíme. Všechno bude v pořádku.“ Tohle byl ve skutečnosti slib, který nemohl nikdo v dobré víře udělat - ale Remus, a patrně i Severus, protože nic neříkal, chápal, že to Harry potřebuje slyšet.
Harry pohlédl do očí svého kmotra, jako by v jeho tváři hledal něco víc. „Budeš zítra proti mozkomorům v pořádku, Sirie?“ zeptal se a vyslovil tak otázku, kterou se Remus zabýval celý večer. Nikdo neměl mozkomory rád, ale pro bývalého azkabanského vězně znamenali skutečnou hrůzu.
Sirius se na mladíka jenom laskavě usmál. „Upřímně, nemyslíš si, že bych tě nechal padnout, že ne?“ škádlil ho a Removo srdce se zachvělo, když si uvědomil, že Siriova odpověď byla ve skutečnosti především vytáčka. Severus, který seděl na vzdálenější posteli, si poněkud nervózně poposedl, když pochopil, že Siriova odpověď nebyla tím, čím by měla být.
Remus si nebyl jistý, jestli si to Harry také uvědomil, protože se v odpověď usmál. Ale jeho další slova naznačila, že pochopil víc, než přiznal. „Víš, jakou vzpomínku používám na mého Patrona?“ zeptal se s téměř plachým úsměvem.
Sirius zakroutil hlavou a jeho hezký obličej zřetelně ukazoval zvědavost. Remus sám o tom uvažoval - on jenom kdysi Harrymu řekl, aby se ujistil, že je to silná vzpomínka s výraznou emocí. Nikdy nepožádal Harryho, aby mu ji popsal podrobněji.
„Tu první noc, kdy jsem tě potkal,“ řekl Harry prostě. „Když jsi mi řekl, že jsi můj kmotr a nabídl mi, abych žil s tebou.“
Přes místnost Remus uviděl, jak při tom Severus odvrátil tvář a jeho čelist se sevřela nějakou emocí. Remus sám se zadíval dolů na své nohy, protože nebyl schopen snést dojetí na Harryho i Siriově tváři. Cítil v sobě rozpor - byl šťastný, že Harry má takovou vzpomínku, že může něco takového sdílet se Siriem, který, jak věděl, se k tomu přiznání s radostí upnul. Na druhou stranu cítil vinu, že tento chlapec potkal ve svém životě tak málo lásky, že dokázal vytvořit Patrona, jakého on sám nikdy předtím neviděl, prostě jenom proto, že muž, kterého znal méně než hodinu, mu nabídl místo, kde by mohl žít.
Ale zdálo se, že to bylo přesně to, co Sirius potřeboval slyšet, protože Remus mohl v jeho hlase slyšet radost, když prohlásil: „Tak tohle vytváří Dvanácteráka - královského bílého jelena?“ Znovu to slovní spojení a Remus se zamračil při pomyšlení, že možná něco rozeznělo také v Siriovi. Vzhlédl a uviděl, jak se ti dva na sebe usmívají, v očích veselost.
„Řekneš mi, jaký je tvůj Patron?“ zeptal se ho Harry.
Ale Sirius se na něj jen uculil. „Přemýšlej o tom trochu a myslím, že to vyřešíš.“ A tohle - konečně - bylo potvrzení, že Sirius to kouzlo dokáže použít. Možná to neřekl přímo, ale jestli byl schopný Harryho škádlit tím, jakou podobu může mít, znamená to, že ví, že Patrona má a že má tělesnou podobu. Remus cítil, jak se v něm po tomto přiznání cosi uvolnilo.
Jestli to Harry odhalil, nedal to najevo, jenom se široce usmál a impulsivně Siria objal. „Dobrou noc, Sirie,“ pak pohlédl na Rema. „Dobrou noc, Reme.“ Poté rychle přešel místností a vlezl do postele, na které seděl Severus, čímž jasně rozhodl právě teď a tady o tom, jaké bude jejich uspořádání na noc. To, že mu nedělalo problémy lehnout si do postele, kterou si za svou očividně vybral Severus, nebylo až tak překvapivé vzhledem k tomu, že s mužem sdílel postel v Bradavicích.
Sirius si kupodivu jenom povzdechl a pokrčil na Severuse rameny, než se obrátil k druhé posteli. Remus to pochopil jako pokyn pro sebe a taky se uložil ke spánku.
Nechali oheň i svíčky hořet - žádný z nich v cizím prostředí netoužil po úplné temnotě. A pokoj byl dost studený tak, jak byl. Remus zatáhl závěsy kolem postele, jakmile se k němu Sirius připojil, a zakouzlil na ně ohřívací a zvuky tlumící kouzlo, zatímco Sirius si začal z nohou skopávat boty. Nechtěl použít úplné ztišující kouzlo, protože to by zablokovalo také všechny zvuky z místnosti a on chtěl slyšet, kdyby někdo vstoupil.
Začal si také zouvat boty a snažil se co nejlépe ignorovat muže vedle sebe. Ani on, ani Severus se nepřevlékli do šatů na spaní, jako to udělal Harry, protože věděli, že je možné, že by mohli být vzbuzeni v okamžiku, kdy budou nuceni bojovat nebo se bránit útoku. Ale svlékli si svůj vnější kožený oděv.
Zbavený bot se Remus svlékl až na spodní prádlo, které nosil, protože byl příliš v rozpacích z jizev na svém těle, než aby odložil víc. On a Sirius se už předtím dělili o postel na misích, ale nemohl si pomoci - měl pocit, že se něco mezi nimi nenápadně změnilo. A navzdory jeho nejlepší snaze nedívat se byly jeho oči přitahovány k holé pleti, když si Sirius bez přemýšlení svlékl svou košili a mrskl jí k nohám postele. Sirius byl hubený a šlachovitý a Remus mnohokrát snil o tom, jak mapuje celou plochu svými dlaněmi. Krátce si prohlížel dědičné tetování na Siriově lopatce, znak prvorozeného z čistokrevného rodu. Toujours pur, hlásal rodinný erb, ironicky zaznamenal vlkodlak.
Navzdory jeho maximálnímu úsilí ho Sirius načapal, jak na něj zírá, a znepokojeně se zamračil. „Chceš, abych se přeměnil?“ zeptal se mírně a udržoval svůj hlas nízko, aby ho ostatní nezaslechli.
Removi chvíli trvalo, než pochopil, co mu nabízí - v minulosti se přeměňoval na Tichošlápka, aby se Remus v posteli s ním cítil pohodlněji. Ale z nějakého důvodu to dnes večer vůbec nechtěl. Rychle zakroutil hlavou, pak nervózně trhnul pokrývkami a zalezl mezi ně. Sirius se jen usmál a vklouzl vedle něj.
„Vážně jsi nevěděl, že ten blonďák po tobě jede?“ zeptal se ho.
Remus se přetočil na záda a zíral nad sebe; Sirius se opíral o loket a zvědavě ho pozoroval. „To není běžná událost,“ informoval ho Remus.
„Já tě svádím celou dobu, Náměsíčníku,“ připomněl mu Sirius a Remus musel připustit, že to je pravda. Dokonce i tenkrát ve škole s ním Sirius flirtoval - ačkoliv převážně to bylo v žertu, aby všechny rozesmál.
„Nemyslíš to doopravdy,“ poukázal Remus.
Dlouhou dobu Sirius neříkal nic a pak Remus šokovaně ucítil Siriovu ruku na své tváři, jeho prsty ho jemně obrátily k němu. Pohled v jeho očích pro jednou nebyl ani škádlivý ani lehkomyslný, oči zářily něčím, co způsobilo, že Remus přestal dýchat. Když na někoho zaměřil Sirius Black celou svou pozornost, bylo to téměř jako stát uprostřed slunce. „Ale ano, Náměsíčníku, myslím to doopravdy. A ty bys měl pochopit, že nemám v úmyslu se vzdát.“
„Sirie,“ zašeptal Remus zoufale, protože si vroucně přál věřit jeho slovům, a právě tak jistě věděl, že na tom nezáleží. Jestliže Sirius opravdu toužil v této záležitosti pokročit, nebylo na světě nic, co by mu Remus dokázal odmítnout, dokonce i kdyby ho to později mělo zničit.
A pak byla Siriova ústa na jeho vlastních, ochutnávala ho, nasávala tiché sténání, které uniklo z jeho rtů. A bylo to tak dobré, tak sladké, všechno to potěšení a blaho, které si celý život odpíral, splynulo v jediný dokonalý pocit. Pak pochopil, že nezáleží na tom, čemu věří, v co doufá, o čem možná sní nebo čeho se obává, naprosto a bezpodmínečně patří Siriu Blackovi, vždycky patřil.
Sirius přerušil polibek dřív, než to mohlo zajít mnohem dál, a Remus zjistil, že bezmocně vzhlíží na muže v matném světle jejich zastřeného lůžka. Srdce mu bušilo a cítil se naprosto bezmocný. Zdálo se, že Sirius pátrá po něčem v jeho tváři, jeho upřený pohled neúprosně sondoval v jeho očích. Cokoliv uviděl, přimělo ho to jemně se usmát, ačkoliv by Remus za nic na světě nedokázal ten pohled vyložit. „Uvidíš, Náměsíčníku,“ zašeptal něžně, když se ukládal vedle něj. „Uvidíš.“
Remus se nyní třásl, zachvíval se syrovou emocí, o které nevěděl, jak ji ovládnout. Tentokrát to nebyl vlk, ale muž, kdo byl naprosto bezradný. Zahanbovalo ho, že se takhle cítí, tak zoufalý a vystrašený a toužící jako dospívající dívka, která byla právě poprvé políbena. Ale on to byl jeho první polibek - přesto se mu zdálo, že dospělý muž by měl být schopný takové věci zvládnout obratněji, s větším sebeovládáním.
A pak si ho Sirius přitáhl do náruče, natáhl se za něj tak, že cítil, jak se dlouhé, uklidňující tělo tiskne k jeho vlastnímu - a Merline, měl se cítit tak dobře, tak vzrušeně? Bál se, že se jeho srdce roztrhne, pokud se neuklidní.
Sirius na jeho hrudi roztáhl ruku a stále ho držel, bezpečně ho svíral a teplé lechtání jeho dechu ovívalo Removo ucho, když mu tichounce šeptal, čímž způsobil, že se Remus zachvěl. „To je v pořádku, Náměsíčníku,“ konejšil ho. „Slibuju. Všechno je v pořádku. Prostě spi, přestaň přemýšlet a spi.“
Remus mu vlastně nerozuměl, co říká, ale na tom vůbec nezáleželo. Přestat přemýšlet - to mohl zvládnout, když to po něm chce Sirius. Pro jednou se mohl přestat hlídat a slepě věřit, že se o něj Sirius postará. Je v objetí Siria Blacka, leží proti jeho holé hrudi. Byla vůbec kdy v jeho životě doba, kdy o něčem takovém nesnil? Udělal, co po něm Sirius žádal, a přestal uvažovat, uvelebil se, aby mohl naslouchat tlukotu Siriova srdce proti jeho vlastnímu, mocnému a uklidňujícímu. A jak ho spánek přemáhal, uvědomil si, že pro jednou je dokonce i vlk naprosto spokojený.
Severus ulehl do postele vedle Harryho, jen se krátce zdržel, aby si sundal boty a vrchní oděv. Protože nechtěl Harrymu způsobit rozpaky, nechal si spodky a silný nátělník, než vklouzl pod pokrývky. Když si ukládal meč k pelesti postele, aby na něj rukou snadno dosáhl, a hůlku pod svůj polštář, překvapeně si všiml, že ho chlapec pozorně sleduje. Tahle postel byla o dost menší než ta, o kterou se dělili v Bradavicích, takže mezi nimi nebyla žádná uklidňující mezera. Mohl téměř cítit, jak do něj prosakuje Harryho tělesné teplo.
„Zlobíš se?“ zeptal se Harry potichu, čímž ho zaskočil.
„Samozřejmě, že se zlobím,“ odvětil mu Severus okamžitě, i když nejprve udělal kratičkou přestávku, aby mohl na závěsy postele vložit zvuky tlumící kouzlo. „Zuřím tak, že jsem ho mohl zabít!“
Zdálo se, že jeho slova mladíka překvapila, a nepohodlně se zavrtěl. „Myslel jsem na mě, ne na Alrika,“ upřesnil Harry.
„Na tebe?“ Severus na něj překvapeně shlédl a všiml si, že v těch jasných zelených očích je opravdové znepokojení. „Myslíš si, že bych se na tebe zlobil kvůli tomu, že jsi byl unesen? Jak by to asi mohla být tvoje chyba?“
Ale zase otázku nepochopil, protože Harry zakroutil hlavou. „Myslel jsem kvůli tomu, že jsem slíbil, že jim zítra pomůžu. S kamenem a mozkomory.“
Severus si povzdechl. Měl vztek, i když ne výslovně na Harryho. A také byl vyděšený. A pyšný. „Jsi Nebelvír, Harry. Těžko tě můžu obviňovat za to, že jednáš podle své povahy.“
Nad zmateným pohledem, který na něj mladík vrhl, jen potřásl hlavou. „Ne, Harry, nejsem na tebe naštvaný. Už jsem naprosto rezignoval na skutečnost, že jsem se oženil s Nebelvírem.“
Harry se na něj při tom křivě usmál. „Promiň,“ řekl, i když jeho hlas zněl omluvně jen zčásti. „Jsem rád, že jsi tu,“ dodal.
Severus se na něj slabě usmál. „Kde jinde bych měl být? Víš, že Zimní země jsou rodištěm Godrika Nebelvíra? Ty a ti tví dva psí otcové jste obklopeni kolegy Nebelvíry - potřebujete přinejmenším jednoho Zmijozela, aby vám zabránil udělat něco šíleného.“
Pro jednou Harry neprotestoval proti úmyslné urážce všech nebelvírských. Raději se jen usmál, uvelebil se do svých polštářů a vypadal, jako by Severusova urážka usadila celý svět na správné místo. „Jsem rád, že jsi tady,“ řekl znovu, a možná to byla opravdu pravda. Rozhodně neprotestoval a neuhýbal, když se Severus uložil vedle něj, téměř se dotýkaje jeho těla pod těžkými přikrývkami. Spíš se jen urovnal do tepla, zavřel oči a jeho dech se srovnal do spánku.
Severus zůstal dlouhou dobu vzhůru, naslouchal Harryho dechu po svém boku, vděčný za to, že všechno je v pořádku, a ustaraný z toho, co by mohl přinést zítřek. Nezabýval se příliš dlouho ani příliš silně myšlenkami na žárlivost, která ho dříve sužovala, nebo skutečností, že teplo z mladíkova těla ho bolestně láká, aby se přetočil a dotkl se ho. Místo toho se zaměřil na myšlenku, že bez ohledu na to, co se zítra stane, se on postará, aby Harry srážku přežil. Jak jen bude v lidských silách možné, bude Harry bezpečně zpátky za zdmi Bradavic a on už ho znovu z dohledu nepustí.
Nakonec usnul, jenom aby byl o několik hodin později probuzen Harryho úzkostnými výkřiky. Když ze sebe setřásl mlhu spánku, okamžitě si uvědomil, že si Harry nevzal lektvar proti nočním můrám, a poprvé po několika měsících jim nové obrazy dodaly na síle. Protože chápal, jak by tyto představy mohly chlapce ovlivnit, Severus ani nezaváhal, přetočil se a vtáhl Harryho do svého náruče. Někdy během noci se chlapec překulil na bok, zády k Severusovi; Severus se za něj uložil a lehce jím třásl, aby ho probral ze snu.
„To je v pořádku, Harry,“ šeptal chlapci přímo do ucha. Dlaň jeho ruky sklouzla na chlapcovu hruď a cítil jeho uhánějící srdce tlouct proti hrudní kosti. „Jsi v bezpečí, všechno je v pořádku.“ Roztřesený chlapec se v odpověď zachvěl. Severus jím znovu zatřásl a pokoušel se ho probudit.
Najednou se kolem jeho zápěstí sevřela ruka a Harryho tělo v jeho rukách zcela ztuhlo, čímž dal Severusovi znát, že už je opravdu vzhůru. Severus zadržel dech a nebyl si teď jistý, co bude - vykroutí se mu chlapec, odtrhne jeho ruce ze svého těla, začne na něj ječet, jak se odvažuje se ho dotknout?
„Severusi?“ zaslechl tiché šeptání a zamračil se, když v tom hlase zaslechl tolik obav a znepokojení. Harryho ruka kolem jeho zápěstí se sevřela.
„Je to jen noční můra, Harry,“ ujišťoval ho Severus mírně a jeho vlastní srdce bušilo, když čekal na nevyhnutelnou reakci.
A pak, k jeho úžasu, si Harry povzdechl, celé jeho tělo ochablo, jako by se mu ulevilo, a jeho sevření kolem Severusova zápěstí se uvolnilo. Místo, aby se od něj odtáhl, Harry se jenom opřel zpět, uvelebil se lépe v Severusově objetí a pak, jak to tak vypadalo, znovu upadl do spánku. Přechod byl tak rychlý, že si Severus už dokonce nebyl dál jistý, jestli se chlapec úplně probudil nebo ne.
Bez ohledu na to měl teď dilema. Chlapec nyní svíral jeho ruku, prakticky se kolem ní ovinul, čím Severusovi zcela znemožnil, aby se odtáhl. Při své uspěchané snaze chlapce probudit se k němu úplně zezadu přitiskl a stálé horko způsobovalo jeho tělu věci, které bylo stále těžší ignorovat. Nikdy nebyl obzvlášť promiskuitní člověk, ale už několik měsíců se dělil o postel s lákavým mladíkem bez toho, aby se dotkl jeho nebo kohokoliv jiného, a snaha udržet si odstup, držet ruce u sebe, se rychle stávala obtížnou.
Severus resignoval a uložil se k dosti nepohodlné noci. Jenom si povzdechl a utěšoval se myšlenkou, že Sirius Black pravděpodobně trpí stejně.