Labyrintem slov...

Fandom:  Harry Potter
Autor:  RaeWhit
Originál:  The Sensible Garden  - nedostupný

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape
Vedlejší postavy:  Bill a Fleur Weasleyovi, Molly Weasleyová, originální postavy, další

V neděli byl Severus vzhůru ve čtyři ráno, hodinu poté seděl na verandě na svém schodu, a při popíjení čaje čekal na svítání. Bdění bylo vlastně jako úleva, poněvadž ho trápily sny: chaotická koláž Molly Weasleyové, Grahama, a Winnie, smíchaná v  prapodivné podobě, jakou svedou jen sny. Avšak rovněž se mu zdálo o Harrym, a tak zatímco seděl, a pozoroval první pásy růžovo oranžově zabarveného nebe, vzpomínal si na další situace, kdy muž byl podobným původcem… no, nočních můr.

První se objevila v době, kdy byl Harry v prvním ročníku, a Severus bezmocně shlížel na bledou tvář přemoženého dítěte ležícího před Zrcadlem z Erisedu, s Kamenem mudrců, a na Quirrellovo bezvládné tělo jen o metr dál. Jen jednou Harry skutečně soužil jeho sny svou fyzickou přítomností, byla to hrůzná noční scéna, kde Severus zběsile prchal, když ho chlapec pronásledoval a křičel: „Zbabělče!“

Ve dvou jiných situacích Harry vyvolal další sny, on sám se však v nich neukázal. Severus zažíval své ponížení v rukou Jamese Pottera tu noc potom, kdy Harry ‚narazil‘ na jeho myslánku. Avšak zdaleka nejhorší hrůzná noc byla ta, kdy Harry nedobrovolně napomohl Temnému pánu nabýt jeho tělesnou podobu, a Albus Brumbál se nakonec obrátil na svého Mistra lektvarů a pronesl mrazivá slova: „Pokud jsi připraven… pokud jsi připraven.“

S tím, jak tyto situace byly nevítané a znepokojivé, si nyní Severus uvědomil, že jeho sen o Harrym jen před hodinou byl mnohem zneklidňující. Byla to vize Harryho, jehož teprve začal poznávat: hřejivé, zelené oči, jakoby pronikající do nitra jeho duše; laškovná konverzace hraničící s frivolní, ne však zcela; prameny smutku a hoře, jež si nemuseli vysvětlovat, přesto si rozuměli; a… nakonec… důvěrné přitisknutí rtů, jemné vlasy a ruce, a bušení v hrudi, jež vedlo k jeho prudkému probuzení.

Nejvíce ho však trápilo, že ten poslední výpad proti jeho spícím smyslům byla ve skutečnosti faksimile Harryho, s nímž se setkával v minulých dvou týdnech. To nebyla jakási snová parodie Harryho Pottera z masa a krve - to byla probuzená realita, s níž se Severus setkal při dvou nedávných příležitostech. Bylo těžké si to přiznat, ale byla to pravda, prostá a jednoduchá: sen odrážel to, jak nyní Severus vnímal Harryho.

A jak to Severus většinou dělával, když byl rozrušený a zamyšlený, věnoval se během chladných ranních hodin své zahradě. Pracoval téměř se zuřivým zápalem, přesunoval se po kolenou od jednoho záhonu k druhému, vytrhoval plevel, prsty odštipoval pupeny, a rozhazoval svou speciální výživnou směs pro rostliny kolem stonků.

V poledne odešel do chladného domu, aby si dal sprchu, po níž si uspořádal pracovní stůl a zásoby, než se dal do odpoledního vaření. Poněvadž tato činnost byla tolik uklidňující a skoro automatická, nevyhnutelně tak opět začal bloudit v myšlenkách.

Docela jistě je stejně tak znepokojený jako já, dumal. Byly to jeho narozeniny a on nikdy neuměl dobře pít; vyčerpalo ho, když mě doprovodil domů; jen dostal dárek a byl vděčný; neseme si společné břímě ze společné minulosti.

„Vskutku,“ zamumlal nahlas, zatímco odměřil dram* makového prášku. A na co se vymlouval on sám, říkal si: Setkání s Weasleyovými bylo opět nepříjemné; Grahamovo mírné naléhání, že Harry ‚někoho potřebuje‘, tísnivé; poznání, že Harry má stále noční můry, zarmucující; pocit toho nenuceného doteku na jeho noze, elektrizující; uvědomění potěšující konverzace, překvapivé; užívání si tichého návratu zpátky, uklidňující; sledovat Harryho vděčnost za jeho dárek, uspokojující; přitisknutí rtů k těm jeho, vzrušující; nakonec, jeho neuvážená reakce při oplácení polibku, nepředstavitelné.

Celý večer byla pro oba cesta s nepředvídatelným koncem, chvilkové vzplanutí, pomyslil si, nikdy se nezopakuje. Harry měl dozajista tytéž rozpaky jako on. Severus usoudil, že by jej ani nepřekvapilo, kdyby se ta květinová hra dočkala svého posledního utkání. Jakmile se otočil k plamenu pod kotlíkem, uvažoval nad svým nejasným pocitem zklamání, pak jej však zapudil z mysli a pokračoval v práci.

***

Severuse nepřekvapilo, když se jeho trapička v neděli neukázala. Pak se však usmíval, když ji slyšel následující ráno, a jako vždy čekal, až na něj od branky zavolá. Už i přestal plánovat, s jakou květinou ji pošle domů, poněvadž nyní, podle jistého nepsaného pravidla, výběr neučinil, dokud nespatřil, co se mu Harry odhodlal poslat.

„Krásné pondělí, Winnie,“ pozdravil ji, zatímco ji nechal projít brankou, poté se odmlčel, pozvedl obočí a pokračoval: „Vidím, že jsi vyváděla své obvyklé vylomeniny.“ Když se ihned našpulila a chystala se odporovat, vyjasnil: „Žertíky, hlouposti, rošťárny - své obvyklé zájmy.“ Po jejím zmateném zamračení se zeptal: „Co sis provedla s koleny?“ Zastavili se na chodníku a na jeho dotaz Winnie rukou, jež za zády neskrývala květinu, lehce zvedla sukýnku šatů, předklonila se a prohlížela si kolena spolu se svým tazatelem.

„Má kolena?“ Chvíli je zkoumala, jako by byla překvapená párem odřenin, Severus měl však dojem, že otálela s odpovědí.

„Ano, tvá kolena, děvče,“ zopakoval jí trochu netrpělivě.

Poté na něj vzhlédla, v jejích očích zahlédl jiskru vzdoru, když se narovnala a pustila sukýnku. „Skočila jsem ze zadní verandy,“ prohlásila.

„Skočila? A proč proboha?“

Její odpověď zazněla v pyšném tónu: „Chtěla jsem zkusit, jestli se dokážu dostat do zahrady bez schodů,“ odmlčela se, slabě se na něj usmála a doznala se: „Jenže jsem nohou zavadila o ten spodní.“ Opatrně položila svou květinu na zem, vstala a zvedla k němu dlaně, aby se podíval. „A taky jsem si udělala tohle.“

Se zamlaskáním se natáhl, aby si prohlédl stroupky na spodní části jejích rukou. „Copak ses už nepoučila? To muselo bolet,“ řekl jí, zatímco je pustil.

Potřásla hlavou. „Ne, nebylo to tak hrozný. Ani jsem nebrečela, ale strýček Harry zuřil, a maminka mě ráno nepustila z domu.“ Skousla si spodní ret. „Vy jste nikdy nechtěl něco takového udělat, pane Snape, jen abyste zkusil, jestli to dokážete?“

Severus jí pokynul ke schodům verandy, a potom, co se usadili na ten nejhořejší, nevšímal si květiny položené mezi nimi, a odpověděl: „Kdepak, nikdy jsem neměl pokušení vyzkoušet takovou hloupost.“ Na její sklíčenou tvář, připustil: „Bude to naše malé tajemství, slečno Weasleyová, nesmíš se o to podělit se svým strýčkem.“ Upřeně na ni hleděl, nadšeně kývala hlavou, a pokračoval: „Kdysi, když jsem byl jen asi ve tvém věku,“ odmlčel se, uvažoval, proč snížil hlas, „lezl jsem po okapové rouře na boční straně našeho domu a spadl jsem. Praštil jsem se vzadu na hlavě, a dostal jsem pořádný výprask od svého otce.“ Temně se na ni podíval. „Nepochybně zasloužený.“ Chvíli si ji prohlížel. „Sice mi tvůj strýček Harry říkal, že máš devět životů, ale musíš být opatrnější, děvče. Dříve či později z toho nemusíš tak lehce vyváznout.“

Natáhl se a rázně jí odtáhl ručičku, kterou si škrábala stroupek na koleni. „Nuže, co povíš, mladá dámo? Vzpomínám si na slib… několikrát daný,“ domluvil suše a díval se, jak pohnula rukou, aby zvedla okvětní plátky květiny na schodu mezi nimi.

Modré oči zalétly vzhůru, aby vyhledaly ty jeho. „Jo, vím, ale nepřipadalo mi to jako něco špatného, než jsem to udělala.“

„Musíš se naučit nejdříve myslet, než skočíš, Winnie. Obávám se, že v tomto případě doslova.“ Díval se, jak dál rozebírala květ, poté se natáhl, aby jí ruku zastavil: „Copak jsi mi dnes přinesla?“ zeptal se.

Pozoroval, jak její rozpaky vystřídala radost ze hry. Překřížila si nohy do indiánského sedu, květinu zvedla oběma rukama a skoro ji se zbožnou úctou podala. „Dokonce i já vím, co to je,“ oznámila mu, zatímco květ vzal za stonek. „Ale stejně jako všechny ostatní květiny, i tato má zvláštní jméno. Znáte ji, pane Snape?“

Severus se sklonil a dotkl se bohatých, růžových svinutých okvětních plátků na okraji, pak obtáhl vnitřní kruhovým pohybem, aby odkryl nejvnitřnější žlutavě narůžovělé lístky. Náhle se narovnal tak, že si málem srazili hlavy, neboť děvče bylo nakloněné, aby si květinu prohlíželo s ním.

Pobavený zvedl květinu ke tváři a odpověděl: „To je Alchymist, slečno Weasleyová, odrůda pnoucí růže.“ Držel ji pod bradou a nechal vůni volně se nést.

Ještě květinu tak držel, když jej překvapil Winniin tón hlasu; roztomile hravý, ale zazněla v něm znalost a posměvačnost, což jej přimělo se na ni přísně podívat.

„Víte, pane Snape, že ve Francii žila královna, která vždy nosila s sebou růži?“ Vítězně na něj hleděla.

„Tvá matka ti o tom pověděla? A ano, to vskutku vím.“ Všiml si, jak její tvář malinko poklesla, jak zakroutila hlavou. Á, někdo si četl jeho narozeninový dárek. „A řekl ti tvůj strýček proč? Proč vždy nosila na veřejnosti růži?“

„Ne, říkal, že mi to určitě hned povíte. Ale asi na to nebudete znát odpověď,“ skoro zklamaně zakňourala. Vyčkávavě se na něj dívala, a pak se netrpělivě domáhala odpovědi: „No?“

Růží jí poklepal lehce po nose. „To proto… slečno Weasleyová, že měla zkažené zuby, a růži si vždy držela před tváří, když se usmála.“ Sledoval, jak se jí vytřeštily oči. „Jmenovala se Josefína, a byla velmi slavná, Winnie.“ Svraštil obočí a dodatečně poznamenal: „Ačkoli ne tak slavná jako královna před ní, která proslula slovy, ‚Ať jedí koláče‘,“ domluvil, lehce konsternovaný svým neobvyklým směrem myšlenek.

Dívka si náhle narovnala nohy, naklonila se a popadla ho za rukávy. „Jé, to mi připomíná, že mám tajemství,“ promluvila šeptem. „Slíbíte, že to neřeknete?“

Severus si poposedl dozadu a opřel se o zábradlí. „Určitě je to tajemství, o něž se chceš podělit? Nerad bych, abys porušila důvěru, nebo daný slib.“

Pěkná tvářička se krátce zkřivila, když o tom přemýšlela, pak se však zjevně rozhodla. Stále se šeptem mu prozradila: „Víte, že strýček Harry a já jsme měli dva dny ke snídani narozeninový dort? Říkal, abych to neříkala mamince, ale o vás nic neříkal, takže jsem si myslela, že to je v pořádku, ne?“ řekla trochu starostlivě.

Severus proti své vůli lehce stočil rty. „Kdepak, rozhodně jsem názoru, že bys o tom neměla raději povídat své matce. Tvé tajemství je u mne v bezpečí. Vlastně, včera jsem ke snídani rovněž snědl kousek dortu, co jsem dostal.“ Trhnul sebou, když na to zavřískala, potom odmítavě vrtěl hlavou, když vstala a skočila přes čtyři schody na dvorek. Po jejím hladkém přistání a radostnému jásaní se vzdal, otočil se dopředu a lokty se opřel o kolena, zatímco se díval, jak se točí v kruzích.

Když se konečně zastavila, kvůli slabé závrati se kývala, křivě se na něj zazubila, a pronesla: „Všichni jsme teda tajní pojídači sladkostí. Tak nám říká strýček Harry.“ Zase se chichotala, potom se její tvář vyjasnila, zvážněla, patrně ji něco napadlo. „Víte, strýček Harry byl moc šťastný, že jste přišel na oslavu.“ Mátl ho smutek v jejích očích, což se vzápětí vysvětilo s: „Ale má babička nebyla moc šťastná, že jste přišel.“ Tvářila se sklíčeně. „Strýček Harry říká, že je to kvůli něčemu, co se stalo před mým narozením. A asi bych se jí na to neptala, protože by byla z toho smutná.“ Zmlkla a čekala, neusmívala se, kopala do okraje nejspodnějšího schodu.

Takže nakonec jde o tohle. Příležitost protříbit spletitosti všeho, co se přihodilo, všeho, co je stále proti mysli, všeho, čemu nebylo porozuměno nebo odpuštěno, a vložit do výrazů, jež šestiletá, předčasně vyzrálá dívenka, nutno zdůraznit, dokáže chápat natolik, aby to pustila z hlavy.

Vstal a sestoupil na dvorek, a opět se posadil na spodní schod. Dívenka, skoro intuitivně, to musela hned vycítit, poněvadž přestala se svým kopáním, a postavila se přímo před něj, její jasné modré oči v úrovni těch jeho.

Chvíli si prohlížel její tvář, poté kývl. „Někdy, když se snažíš udělat něco dobrého, může se stát něco zlého. Něco, co sis nikdy nepředstavila, že by se mohlo stát. Rozumíš?“ Potom, co se na něj zmateně podívala, dodal: „Kupříkladu, letět na koštěti tvého strýčka ti přišlo dobré, viď? Ale něco velmi zlého by se ti mohlo stát, co jsi nezamýšlela.“ Rukou ji chytil za bradičku. „Ve tvém případě, můžeš si vybrat, aby se zlé nestalo, a nakonec to bude pro tebe lepší.“ Odmlčel se. „S tvou netknutou lebkou,“ vyčinil jí slabě. „Ale někdy není volby, a zlé je naprostým překvapením, něco, co nikdo nepředpokládal, a někdy bývají lidé zraněni, nebo i zemřou. Pro dítě tvého věku není snadné, aby tomu porozumělo,“ zašeptal, hlavně sobě.

Hned neodpověděla, jen velice klidně stála, jak přemýšlela o tom, co pověděl. Poté, co se zhluboka nadechla, mu oznámila: „Můj dědeček zemřel ve válce.“

Severus se zapřel vzadu o lokty, zvažoval, jak nejlépe odpovědět. „Ano, to je pravda, Winnie.“ Zaváhal. „Spolu s tvým strýčkem Ronaldem, nejmladším bratrem tvého otce… a mnoha dalšími.“

Podle toho, jak rychle odpověděla, Severus poznal, že o tom už mnohokrát slyšela. „Babička říká, že jsou hrdinové,“ pronesla vážně.

„Má pravdu, to rozhodně jsou.“ Ohromila jej však další otázka, podána na ni s nezvyklou přímostí.

„To vy jste je zabil, pane Snape? Protože babička říká, že to je vaše vina, že zemřeli.“ V její tváři se nezračilo obvinění, pouze dětská zvídavost.

Dobrý Bože. Narovnal se a vyhrnul si manžety, zatímco v duchu utvářel odpověď. Rád bych věděl, co jí bylo řečeno; konkrétněji, rád bych věděl, co jí řekl Harry. „Vzpomínáš si, co jsem ti říkal o zlém, co se stane, když se snažíš udělat něco dobrého?“ Poté, co přikývla, vysvětlil: „Tvůj strýček a já jsme velmi usilovně pracovali, abychom dokázali porazit Temného pána. Co jsme netušili, slečno Weasleyová, bylo, že to kouzlo, které jsme se chystali použít, by zároveň zabilo jiné lidi.“ Ztichl, ztracen v krátké vzpomínce na onu událost, jako býval nesčetněkrát předtím. Nebylo to dlouhé vzpomínání, jen těch šest sekund z následku, v nichž jak on i Harry si okamžitě uvědomili, co se událo. Zavrtěl hlavou.

„Byla to nehoda, děvče. Tvůj strýček Ronald byl nejlepším kamarádem tvého strýčka Harryho, a tvůj dědeček můj velice vážený kolega.“ Zasáhlo ho soucítění vepsané v její tváři. Jak by mohla dokonce začít chápat, jaké to bylo, natož, aby tak snadno odpustila ztrátu ve své rodině? „Už více nepovím, Winnie. Pro tvou babičku to potom bylo velice těžké období. A domnívám se, že jsem jí je připomněl, když mě viděla.“

Modré oči se leskly slzami. „Dobře. Asi tomu rozumím. Babička se ale nezlobí na strýčka Harryho, tak proč se zlobí na vás? To není fér, pane Snape. Vždyť jste nechtěl, aby se to stalo.“ Severus si náhle uvědomil, kde spočívá její problém.

„Nemusíš se kvůli mně pohoršovat, slečno Weasleyová. Dokáži si docela dobře pomoci sám, a nerad bych, abys ještě více rozrušila svou babičku tím, že mě budeš bránit.“ Jeho výraz zjemněl, jakmile spatřil, jak jí začínají téci slzy. „Někdy, když někdo, koho miluješ, zemře, zejména pokud to nedokážeš moc pochopit, pomáhá, když máš na koho svalit vinu,“ domluvil tiše s odvráceným pohledem. „Takto to asi dělá tvá babička.“ Přenesl si růži k tváři a opět vdechoval vůni. „Strýček Harry se již jako kluk stal součástí tvé rodiny, Winnie, proto nikdy nepřicházelo v úvahu ho vinit. Tedy, přinejmenším ne moc dlouho. Jelikož jsem byl o hodně starší, rozhodlo se, že bych měl v této věci nést tíhu odpovědnosti.“ Odmlčel se a znovu se na ni podíval. „Za všechny, kteří zemřeli kvůli té poslední kletbě.“ Zasmál se, hlavně sám sobě. „Kromě Temného pána. Tvůj strýček za to sklízí většinu zásluhy,“ uzavřel, bez jakéhokoliv náznaku zatrpklosti.

Děvče si švihlo zadní stranu rukávku o obličej. „Takže, když můj dědeček zemřel, bylo zlé, ale stalo se to proto, aby mohl umřít Temný pán. Ale vy a strýček Harry jste nechtěli, aby se to vůbec stalo,“ shrnula, a třaslavě se na něj usmála.

Mdle a znaveně na ni pohlédl. „Ano, stručně řečeno. Je to poněkud složitější, nutno podoktnout, ale jsou to základní fakta. Avšak i tato fakta,“ upozornil ji, „nejsou příliš utěšující pro ty, jež ve válce přišli o své milované. Tvá babička a,“ zdůraznil, „někteří tví strýčci mi nikdy neodpustí, určitě kvůli nepředvídatelnému konečnému výsledku.“ Vstal a růži spustil k boku s pohledem na její tvář otočenou vzhůru. „Raději bys o tomto hovoru neměla vykládat své babičce. Nechtěl bych, abys ji rozrušila ještě víc.“

Winnie nepřítomně kývla, překvapilo ho, jak rychle tu záležitost prostě opustila: „Dnes se vrací do Doupěte. Asi ona a maminka potřebují svůj prostor.“

Severus se umírněně usmál s myšlenkou na obě poměrně tvrdošíjné ženy, obývající delší dobu jeden dům. „A odkud to máš, že ‚potřebují svůj prostor‘?“

Na to se zazubila. „To říkal strýček Harry, když se dohadovali o tom, kam dát novou soupravu sklenic na knickerbocker glory**. Ale asi jsem je zaslechla jen já.“ Začala se rozhlížet po zahradě.

„To si dovedu představit,“ poznamenal, zatímco růži položil na vršek zábradlí, krátce Harryho politoval, že v domě uvíznul s těmi ženami, a jen Winnie mu byla posilou. Do přítomnosti ho přivedlo vytrvalé tahání za rukáv.

„Haló! Už jsem tady dlouho. Pojďme radši pro mou květinu,“ přemlouvala, a táhla ho ke straně domu. Samozřejmě už o tom začal uvažovat v okamžiku, kdy spatřil růži Alchymist, proto ji zavedl k levé straně zahrady, k vysokému živému plotu. Poblíž něho se nacházel záhon stejných hustých keřů, každý nesl květy rozmanitých barev. Z  vrchu jednoho blízkého keře ustřihl tmavorůžovou růži. Dívenka óchala a áchala nad skoro bezchybnými, polo rozevřenými poupaty, a dbala, aby neponičila jejich křehké plátky, když je vystavila voňavé zkoušce.

Její reakce ho potěšila a poučil ji: „To je růže galská, děvče. O něco větší, než ta, kterou tvůj strýček poslal. Možná o maličko užitečnější pro skrytí císařovniných zkažených zubů, nemyslíš?“ Pobavilo ho, jak si děvče zakrylo tvář růži, když se tomu smála.

Jak je chytrá, přemítal, a ne poprvé, ulevilo se mu, že ji nebude muset učit v Bradavicích. V duchu jim přál hodně štěstí, těm, kdo ji budou muset. Budou ho potřebovat, samolibě se usmíval, zatímco se na ni díval, jak cupitá po cestě.

***

Čtvrteční odpoledne Severus zahájil svým týdenním úkolem pro smlouvu CF&W. Časně toho rána sesbíral přísady: bezinky, levanduli, mátu, a lístky rulíku. Doba přípravy netrvala dlouho, spočívala především v omytí a odstranění stonků a poškozených částí. Nyní se chystal k samotnému vaření. Na šíři dvou prstů nalil vodu na vaření do kotlíku, svižně ale ne překotně vsypal požadované složky, poté na závěr do něj zamíchal předem odměřené množství medu. Míchal několik minut, dokud směs neměla stejnoměrnou konzistenci, potom snížil plamen tak, aby slabě vařila, pevně přiklopil víkem, a rychle očistil své nástroje a pracovní plochu.

Posadil se ke stolu, aby zapsal do lektvarové knihy nejnovější záznam, ale než učinil dnešní zápis, zamyšleně listoval jejími stránkami. Dnešní lektvar byl sirup, u Merlinových vousů, nejneškodnější z těch pěti, co dodnes připravil. Objevil však novou možnost, poněvadž až dosud o smlouvě přemýšlel, a slíbil si, že od teď začne ověřovat možné důsledky projektu jako celku.

Sirup má jistěže mnoho využití. Vzal-li však do úvahy další lektvary, jež řádně uvařil a odeslal, závěr, k němuž došel, byl znepokojivý, mírně řečeno. Sirup, jenž namíchal, mohl mít jediný účel, pomine-li se rulík, pak by bylo jeho využití pro něco jiného stravitelnější. A to něco jiného, nemohl se ubránit podezření, byly lektvary, jež dodával po čtyři předešlé týdny, z nichž všechny mohou být škodlivé, ačkoli žádný z nich, podávaný samostatně, není smrtelný. Všechny tyto lektvary určitě chutnají odporně, ale přísada sirupu, takového, jaký uvařil, by zastřela jejich hnusné chutě a pachy nasládlou a aromatickou příchutí. Rulík v sirupu mátl, ale jeho množství, jako v ostatních lektvarech, nebylo škodlivé, pouze přirozeně sedativní.

Jenže, co když budou tyto lektvary podávány dohromady, v řádu hodin? Co když klientův úmysl je dosti pochybný, ať už sebevražedný, nebo hůř, vražedný? Bylo by to jistě smrtelné, použité tímto způsobem. Proč by se však někdo vůbec namáhal s rafinavostí, když každý lektvar rozdílných vlastností by rovněž splnil účel bez mnoha úsilí či peněz?

Severus si musil pohrávat s těmito otázkami, a nakonec frustrovaně usoudil, že prostě a jednoduše spekuluje. Na druhou stranu by se bezpochyby už nikdy nechtěl dostat do takovéto prekérní situace, stát se nástrojem kohosi, jehož záměry by neschvaloval, při obeznámení s nimi. Pro teď si říkal, že už dodá pouze tento sirup a ještě poslední várku, a bude rád, až dá od celé záležitosti ruce pryč… a v budoucnu bude mnohem ostražitější, nehledě na množství peněz, jež by mávalo před ním.

Zrovna dopsal záznamy, když zaslechl u branky dětské švitoření. Poněvadž se ráno neukázala, Severus si proti své vůli dělal starosti. Utíral si ruce, zatímco přešel k síťovým dveřím, poté se na okamžik zastavil, než pokračoval ven na verandu.

Pokynul jí rukou, aby prošla brankou, potom ji mlčky pozoroval, jak s Harrym přichází. Vlekla ho za ruku, a druhou si očekávaně skrývala za zády.

„Haló, pane Snape, koukejte, kdo se mnou přišel!“ Pošilhávala na něj dole od schodů, kde se oba zastavili. „Říkala jsem mu, že vám to nebude vadit, že, strýčku Harry?“ S obavou přeskakovala pohledem z jednoho na druhého.

„Severusi,“ pozdravil Harry, nejevil se, že by měl vůbec obavy.

„Harry,“ odvětil Severus, povšiml si, že muž též skrývá za sebou ruku.

Záhada se vyřešila, jakmile mu Winnie podala balíček zabalený v ubrousku. „Přinesli jsme vám další narozeninový dort,“ šeptla, čímž oba muže rozesmála. „K vaší snídani,“ dodala na vysvětlenou.

Severus si ho od ní převzal s vážným výrazem, poté se jí zeptal, ač již odpověď znal: „Takže, beru to tak, že dnes mám místo květiny dort? Ne že by mě to zklamalo,“ letmo pohlédl na Harryho, „protože se mi zamlouvá obojí, Winnie. Děkuji ti, že myslíš na mě a mou snídani,“ domluvil.

Dívenka se zazubila a volnýma rukama radostně zatleskala. „Ne! Nepřinesli jsme jenom dort, že, strýčku Harry?“ Harry se na ni dolů usmál, a pobídla ho: „No, tak to ukaž. Dej mu to! Na co čekáš?“

Severus ji pobaveně sledoval, když Harry konečně vyhověl a vytáhl ruku zpoza zad. Květ však hned nepodal, jen prostě stál a držel ho, zatímco čekal na Severusovu reakci.

Nemohla ho zklamat, poněvadž Severus nebyl s to ovládnout překvapení rozlévající se mu tváří. Bezděky se pro něj natáhl, když mu ho Harry konečně podal, zato si jej vzal dychtivě a pustil se do pečlivé prohlídky vzácné květiny. Byla překrásná, od krémových plátků po zlato žluté rohy. Ještě nikdy tento kultivar nespatřil, a rázem naznal, že její zobrazení byla dozajista žalostně nedostatečná.

Děvče bylo mezi nimi nezvykle tiché, jako by vycítilo, že toto byla chvíle, jež vyžadovala být zticha a nechat dospělé vyjádřit své pocity.

Severus nakonec přidržel květ u děvčete a pronesl: „Víš, co to je, slečno Weasleyová? To je jeden druh orchideje Stanhopea. Velice vzácný a obtížný na pěstování. Vlastně jsem nikdy v životě takový neviděl.“ Napřímil se a vzhlédl, uviděl Harryho spokojený úsměv.

Úsměv přešel do zazubení, když se střetl se Severusovýma očima. „Samozřejmě, že jsem věděl, že ji poznáš. Doufal jsem, že tě aspoň malinko šokuje,“ naklonil hlavu, „a to se mi povedlo, ne?“

Severus zatím nic nepřiznal. „Kdepak jsi proboha k ní přišel? Nemohl jsi ji vypěstovat, ale vypadá čerstvě řezaná. Jednou jsem se o to snažil, ale neměl jsem moc štěstí s těmito druhy…“ jeho hlas se vytratil, všiml si Harryho výrazu.

„No, ale já ji vypěstoval, Severusi. Jenom ne tady na statku. Před hodinou jsem ji přinesl z mých vlastních skleníků. To proto jsme dnes přišli pozdě, protože jsem poprosil Winnie, aby počkala, než se vrátím. Alespoň u této květiny jsem chtěl vidět výraz na tvé… zarazil se, na okamžik se odvrátil, když se nevysvětlitelně začervenal.

„To jsi tedy dosáhl něčeho, co já nebyl schopen, takže gratulace jsou na místě. Je to krásný exemplář. Musíš mi ukázat, jak…“ Teď se zase náhle zarazil Severus, když si uvědomil, co to málem navrhl.

Harry se podíval zpátky, oba na sebe chvíli upřeně hleděli, dokud Severus nakonec neprohodil se špetkou sarkasmu: „Jsi si dobře vědom historie orchidejí jako druhu, hmm? Vždy to bývaly ‚květiny lásky‘ v botanickém světě. Možná jsi objevil detaily v knížce, kde sis přečetl o Josefínině růži?“

Harry se nahlas rozesmál. „Severusi, pěstuji je několik let, a ano, jsem si dobře vědom jejich původu, a nejen to, i jejich zařazení v dějinách touhy.“ V nonšalantním gestu si strčil ruce do kapes.

Severus si dovolil slabý úsměv a zapojil se do hry. „A co si mám myslet, Harry, když tato květina je jistě tvůj dárek, a ne Winniin, a to dárek s takovým historickým sexuálním podtextem?“ Odmlčel se a snížil hlas: „Nebo moc přemýšlím nad zcela nevinným dárkem?“

Harry se setkal s jeho očima ve stejné úrovni. „Mysli si, co chceš, Severusi. Jen chci, abys věděl,“ natáhl ruku a prstem přešel po okvětním plátku květu, „že jsem hodně přemýšlel nad jejím výběrem.“

Takto chvíli stáli, oba obdivovali orchidej, již Severus stále svíral v napřažené ruce, kdežto Harry se jí dál jemně dotýkal a vysvětloval její složky.

Třetí osoba, na níž zjevně pozapomněli, toho měla právě dost, že je přehlížená. „Haló! Tady venku je vedro! Nesedneme si na verandu?“

***

Minuli verandu a prošli do mnohem chladnějšího obývacího pokoje, kde byla Winnie nyní živě zabraná hrou se Severusovou kočkou a jejím košem hraček. Poté, co ji Severus nabádal, aby se nevzdalovala a sama se neodvažovala ven, zavedl Harryho do své laboratoře, v níž se musel věnovat svému lektvaru.

Když zvedl pokličku, a z vřícího kotlíku se vyvalila pára, Harry pokrčil nos, a poznamenal: „Bože. Voní to skoro… výborně. Co to u všech všudy je?“ Naklonil se, aby si prohlédl obsah kotlíku, potom tázavě vzhlédl na Severuse.

„Mělo by to vonět výborně. Je to sirup na bázi bezinek,“ sdělil mu, zatímco míchal pěnivou směs.

„Och,“ zazněla Harryho jediná odpověď, zatímco se díval, jak na vrch zpět přiklopil pokličku.

Severus pokrčil rameny. „Není to můj běžný druh objednávky, ale tohle bylo požadováno.“ Obrátil se a pokynul Harrymu, aby se posadil na druhou stranu stolu, mezitímco se usadil naproti němu.

Harry se napil čaje, jednou si odkašlal a podotkl: „Severusi, chci s tebou mluvit o tom, co se stalo v sobotu večer.“ Vypadal zjevně nesvůj.

Á. Jak jsem si myslel. Severus se napil svého čaje, a pak odmítavě mávl. „Oba jsme to trochu přehnali s pitím, takže to není potřeba,“ oznámil mu neutrálně. „Berme to, že to od nás bylo takové nedopatření, takže není potřeba se omlouvat,“ taktně nabídl.

Poznal, že se spletl, když se na něj Harry křivě usmál a zavrtěl hlavou. „Ach, to.“ Rukou si projel vlasy, jak se zasmál. „No dobře, ale tohle není to… o čem jsem chtěl s tebou mluvit.“ Odmlčel se, a opřel se v židli, jeho oči jiskřily. „Berme to tedy tak, že to bylo naprosté nedopatření, jestli tomu chceš tak říkat. Nedopatření…“ Musel to opakovat. „…možná, ale ne takové, kterého lituji, když jsem měl čas o tom přemýšlet.“ Přeběhl si prstem po rtech, Severusem projelo rozpačité zabrnění. „Ty toho lituješ?“ řekl Harry tišeji.

Severus, jenž o tomto přemýšlel celý týden a nemohl se dopátrat odpovědi na tu samou otázku, právě nalezl okamžitou odpověď. „Kdepak, nelituji toho,“ přiznal s náhlým pocit nejistoty. „Avšak nevím jistě, zda by se to mělo opakovat,“ dodal obezřetně s pohledem do svého šálku.

„Hmm, nedá se říct, že bych tak dopředu uvažoval,“ zamumlal Harry a chvíli se na něj díval, potom patrně zase znejistěl on. „V sobotu jsem nemohl spát, jednak kvůli tomu,“ usmál se, „ale hlavně proto, že mě mrzí, jak se zachovala Molly a dvojčata. Takto by se k tobě neměl nikdo chovat,“ prohlásil rozhodně.

Severus se jízlivě pousmál. „Již jsem se smířil se skutečností, že oni nikdy nebudou patřit mezi můj zbožňující lid,“ poznamenal sarkasticky, pak však dodal: „Je to pochopitelné a celkem vzato, vůbec se ke mně nechovají špatně, jen trochu chladně. Nemusíš si dělat starosti, o tom tě mohu ujistit. Ostatně, jak často se naše cesty kříží? Pusť to z hlavy, jak jsem řekl Winnie před pár dny. V tuhle chvíli je to nejrozumnější,“ domluvil.

Harry bedlivě naslouchal, s blížícím se závěrem však kroutil hlavou. „Ne, to není dobré. No, snad pro Molly. Vždy byla krapet paličatá, a, no, je starší, ale i tak to není moc omluva,“ zamumlal. Jeho hlas byl zostřený odhodláním, jež si Severus pamatoval. „I když dvojčata jsou jiný příběh.“ Zvedl šálek s tázavým pohledem, a čekal, zatímco Severus přivolal konvici a šálek opět naplnil. „Když jsem nemohl spát, ať už z jakéhokoliv důvodu,“ usmál se na Severuse při zdůraznění toho slova, „nakonec jsem se ocitl na verandě s nimi, a jasně, protože jsem tě měl v myšlenkách, povídali jsme si o všem možným.“ Na okamžik uhnul pohledem, Severus čekal, aniž ho pobídnul.

„Už jsme o tom mluvili při několika příležitostech, ale jsou některé věci, které bych jim nikdy nevysvětlil.“ Zpříma pohlédl Severusovi do očí. „Jako, že jsme neměli čas to vyzkoušet, vlastně, že jsme měli strach z poznání, kdybychom to udělali, že v původním textu nebylo vodítko, že to dokonce způsobí nárazovou vlnu. A že to vedlo k mému konečnému rozhodnutí, a že ani jeden z nás vůbec netušil, jestli přežijeme, pokud to sešleme.“ Na chvíli se odvrátil, Severus předpokládal, že vzpomíná.

Severus cítil, že je prozíravé tuto vzpomínku přerušit. „Harry, oba jsme tušili, že se mohou objevit pravděpodobné následky, i kdyby jen kvůli tomu, že to vyžadovalo naši takovou… spolupráci, nemluvě o reálných škodách, které se staly,“ poukázal.

Harry kývl, zřejmě ocenil, že Severus záměrně zkrátil jeho přemítání. „No, mluvili jsme o tom do východu slunce, a teď… asi jim rozumím. I když jsem jim to vysvětloval dřív, myslím, že od Molly toho slyšeli tolik, že jaksi ignorovali, co jsem jim řekl. Ale teď to chápou, Severusi. Nedokonalé řešení pro nedokonalý svět. Ukázal jsem jim, že ty nejsi o nic víc odpovědný než já.“ Při svých posledních slovech se zachvěl. „Vlastně, to tě moc nezachránilo, že?“ Povzdechl si, a složil si hlavu do dlaní.

Severus se ustaraně posadil rovněji, spontánně, směrem k němu. „Hned s tím přestaň, pane Pottere. Ty a já jsme to již dávno pohřbili, je to tak? Udělali jsme, co jsme museli, v dobré víře, že konáme správně. Nechci, abys takto zpochybňoval a ničil můj klid. Podívej se na mě,“ skoro zasyčel, Harry rázem zvedl hlavu. „Už dávno je po všem. A Molly Weasleyová je patrně jediná, která to stále považuje za nezbytné k přikládání viny. Pokud to naložila na má ramena, ušetřila tvá, pak ti doporučuji, abys ji nechal, i kdyby jen pro tvé dobro, když ji pravidelně vídáš,“ zlobil se. Podrážděný se díval, jak Harry lehce svěsil ramena. Laskavěji poznamenal: „Ne že bys z toho vyšel bez úhony, že?“ Povšechně mávl k Harryho noze. „Všiml jsem si, že jsi dnes výrazněji kulhal. Pročpak?“

Harry si obemkl kolena rukama a mírně se vytáhl. „To se dá vydržet,“ řekl unaveně. „Někdy to bývá horší. Tento týden je to více obtěžující.“ Významně pohlédl na Severuse. „U Grahama nastal obrat k horšímu. Celý týden nevstal z postele. Mezi tím, co je tam potřeba udělat, dohlížením na Fleur a,“ povzdechl si s protočením očí, „madame kalamitu, jsem to bohužel trochu přehnal. Ale většinou je to jen necitlivé, ne bolestivé.“ Nohu natáhl před sebe, Severus tak poprvé viděl, že stehno bylo o něco menší než druhé. Úbytek svalů, říkal si, kvůli nervovému poškození, které nebylo hned ošetřeno. Politováníhodné.

Seděli v tichosti, dopíjeli čaj, a spolu se smáli, když slyšeli Winnie ve vedlejším pokoji, jak se snaží přikázat kočce, aby si na povel sedla.

„Ona je něco, že,“ řekl Harry rozrušeně.

„Hmm, ano, to tedy je,“ soucítil Severus.

***

Winnie šla s nimi, když Severus ukazoval Harrymu, jak jsou uspořádány jeho zahrady. Bylo již tak pozdě, že se slunce právě sklánělo ke stromům na výše položených místech.

„Je ohromující, co tady máš,“ poznamenal Harry nadšeně. „Mé zahrady jsou mnohem mladší než tvé, takže některé rostliny ještě nejsou vzrostlé natolik, aby dávaly úrodu. Budu si pamatovat, co tady máš, kdybych jednou něco potřeboval,“ popichoval.

Severus zamručel. „Nic zvláštního, co bys nedostal v každé slušné lékárně, takže se raději neopovažuj,“ varoval ho, a vedl je k jednomu menšímu skleníku. S jediným pohledem na poskakující šestileté děvčátko dospěl k rozhodnutí. „I když bych ti rád ukázal vnitřek, bude nejlepší, když to necháme na jindy,“ významně zalétl pohledem na ryšavý uzlík neutuchající energie. „Jestli chcete, počkejte tady.“ Odešel od nich a vydal se na cestu k zadní části konstrukce.

Vrátil se téměř vzápětí, našel Harryho nataženého v trávě, jak sleduje Winnie, která v záhonech naháněla kočku. Zamžoural na příchozího Severuse, a rozšklebil se, jakmile zahlédnul, co to nese.

„Pleione praecox, Severusi?“ zněl mírně uštěpačně. „To je orchidej. Určitě se chceš takto zavázat?“ popichoval.

Severus na něj zazíral, potom se pozvolna pousmál. „Vždy odpovídám stejným, Harry. To tys první vynesl tuto kartu,“ prohlásil samolibě.

Harryho tvář mírně poklesla, Severus se díval, lehce zarmoucený, zatímco Harry zkoumal jemné fialkové plátky a řasnatý pysk. Když skončil, vzhlédl na něj a tiše řekl: „Takže první kartu vynáším já, a ty mi jen oplácíš laskavost,“ uznal, a ztěžka se zvednul.

Severus přeskočil pohledem z Harryho tváře k plejonce a zpět. „Hmm, možná. Na výběr mám však stovky květin, Harry, a zvolil jsem odpovědět orchidejí. Má volba by neměla být méně výmluvná než tvá,“ zamumlal, jakmile se setkal s Harryho očima.

Harry se opět podíval na orchidej a zarděl se. Vzhlédl, Severus se na něj stále díval a podle výrazu v jeho očích poznal, že Harry bude mít poslední slovo. Už jsem ten výraz viděl.

Severus pak u branky poznal z Harryho slov na rozloučenou, že měl pravdu.

„Víš, tuhle květinu si asi neuchovám. Ponechám ji jejímu přirozenému vývoji, a prostě uvidím, co se stane.“ Díval se na Severuse jen tak dlouho, aby zahlédl jiskru překvapení, poté se obrátil a vzal Winnie za ruku. „Na shledanou, Severusi. Vychutnej si svůj dort.“

Severus žasnul nad sebou, jak stál a čekal, nemohl se však hnout, dokud se na hřebeni neotočili, aby mu zamávali na rozloučenou.

***

Večer po západu slunce Severus seděl opřený o zábradlí verandy, pohroužený do vzpomínek na onu osudnou noc, kdy s Harrym stanuli před prostředkem, jenž se ukáže jako politováníhodná příčina žalu Molly Weasleyové a zkáza Temného pána, u něhož to politováníhodné určitě není.

Harry se nehlučně objevil ve ztemnělém pokoji, Severus nechtěně obdivoval mužovu nově nabytou schopnost v přemisťování.

„No?“ prohodil netrpělivě, zatímco si muž svlékal plášť.

„No, mám to,“ prohlásil Harry, a triumfálně před Severuse hodil na stůl knihu.

„To je ona,“ vydechl Severus téměř se zbožnou úctou, jakmile rukama pohladil koženou obálku. „Narazil jsi na nějaké komplikace?“ zajímal se, zatímco se Harry posadil vedle něj.

Harry zakroutil hlavou. „Ne. S Hermionou jsem se setkal před branami, jak bylo plánováno. Potom jen stačilo najít místo, kam uložili tvé věci.“ Zazubil se, skoro zlomyslně. „Skoro bezhlavý Nick mě měl vždycky rád, a byl jen nadšený, že může prokázat laskavost. Tohle a můj neviditelný plášť celou věc udrželo pod pokličkou.“ Zazubení zmizelo. „Víš, máš víc knih než by měl člověk dovoleno mít,“ postěžoval si. „Trvalo mi skoro hodinu, než jsem ji našel.“

„Hodina strávená zcela mezi knihami - to musela být pro tebe novinka. Tak to tedy byla dobře strávená hodina, poněvadž přesně tohle jsme potřebovali,“ podotkl roztěkaně, jak listoval tlustosvazkem.

„Proč tato konkrétní kniha, Severusi? Je hrozně stará - i já to poznal.“ Oba mlčeli, jak Severus listoval stránkami, soustředěně vraštil čelo, až do chvíle, kdy se starší kouzelník užasle zpříma posadil.

„Co u všech ďasů…?“ jeho hlas se vytratil, a otevřenou knihu položil před ně. Vrhl na Harryho zmatený pohled a oba se dali do čtení.

Nadpis v latině Harrymu nic neříkal, zato jejich pozornost upoutalo písmo v horní části strany.

Ředitelovým osobitým rukopisem bylo napsáno: ‚Severusi, jsem si jist, že toto je to, po čem pátráš. Buď obzvlášť opatrný, a dávej pozor na Harryho. Hodně štěstí vám oběma.‘

„Cože?“ dožadoval se Harry. „Ředitel o tom věděl?“

Severusovi vířilo v hlavě; samozřejmě, jednou se zmínil řediteli o tomto rituálu z černé magie, po krátké diskuzi o jeho původu a možnému využití však o tom již nepromluvili. Měl to však vědět, měl si to pamatovat… „Hmm, ano, věděl. Probírali jsme to… před drahně lety. Dávno před tím, než jsi přišel do Bradavic. Jak vidno, nikdy na to nezapomněl,“ zamumlal, jak si prohlížel rituál. Zvedl ruku, aby Harryho umlčel, když se začal znovu ptát.

Četl dál, přitom si psal poznámky, a jen neurčitě vnímal, jak Harry ztlumil oheň a pohybuje se po pokoji. Jeho mysl se pozastavila nad čistým potenciálem toho, co četl, současně cosi hluboko v nitru se vylekalo nad tím, co se žádalo… od obou. Ale… ale zabere to, a s přihlédnutím k okolnostem… o nichž Harry neměl ponětí… to bylo překvapivě příhodné. Uvědomil si, že o tom Albus věděl již dávno. O tom nepochyboval.

Odsunul židli, vstal a počal přecházet po pokoji. Harry ho znal dost dobře na to, aby ho nechal být, prozatím. Severus si v duchu vytvářel seznam toho, co bude potřeba, zvažoval rizika a šance, posuzoval jak mocně, stejně tak ničivě, by se projevil takový společný rituál. Znovu se posadil a začal soustředěně psát, nastiňovat přísady lektvaru a kroky kouzla. Při práci pociťoval směsici naděje a téměř ohromující smysl odpovědnosti, jež v něm narůstala.

Netušil, kolik uplynulo času, když konečně skončil, zavřel knihu a spočinul čelem na ni. Nehýbal se, dokud neucítil hřejivý šálek vtisknutý do ruky.

„Severusi?“ Hlas zněl ustaraně.

Vzhlédl na muže sedícího naproti, náhle měl strach. Poněvadž poprvé od chvíle, kdy mezi nimi začala jejich křehká spolupráce, Severus viděl v dohledu konec. „Zvládneme to,“ prohlásil muž neochvějně. „A to, že Brumbál tohle z nějakého důvodu označil,“ odmlčel se, jak rozpřáhl ruce v gestu ‚Kdo ví?‘, „je jasným důkazem jeho víry, že to zvládneme. Pane Pottere, jste tedy schopen tohoto úkolu?“ V jeho očích se zablýsklo, když na Harryho upnul pohled.

Harry však pohled netečně oplácel. „Ukaž mi jak.“

A tak budoucnost, ta, jež si od obou vyžádá strašlivou cenu a slovutné vítězství, byla stanovena.

***

Příštího rána Severus odeslal sirup zrovna ve chvíli, kdy vycházelo slunce. Zatížený vzpomínkou, jakou odpovědnost cítil, když s Harrym byli nakonec zajedno k použití rituálu z černé magie proti samotnému Temnému pánu, úporně doufal, že nyní, třebaže nevědomky, si počíná zodpovědně. Jsou zajisté zcela jiné okolnosti, neboť tentokrát má rozhodně na výběr. Avšak byl si dobře vědom, že jsou stále takoví, co věří, že měl zprvu na výběr… a zvolil špatně.



Poznámka překladatelky:

* Dram je angloamerická jednotka hmotnosti, a odpovídá zhruba 1,77 gramům.
** The knickerbocker glory je britský zmrzlinový pohár, s čerstvým ovocem, a šlehačkou, obvykle podávaný ve velké, vysoké sklenici.

Květiny:

česky – latinsky – slovensky

růže Alchymist – rosa – ruža – obr.
růže galská – rosa gallica – ruža galská – obr.
bez (bezinky) – sambucus – baza (kôstkovice) – obr.
levandule – lavandula – levanduľa – obr.
máta – mentha – mäta – obr.
rulík – atropa – ľuľkovec – obr.
- - stanhopea - – obr.
plejonka – pleione praecox – pleione – obr.

Vnímavá zahrada - kapitola čtvrtá - Lektvar čtyři

Vnímavá zahrada - kapitola šestá - Lektvar šest / první část