Labyrintem slov...

Fandom:  Harry Potter
Autor:  RaeWhit
Originál:  The Sensible Garden  - nedostupný

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape
Vedlejší postavy:  Bill a Fleur Weasleyovi, Molly Weasleyová, originální postavy, další

V pondělí si Severus pomyslil, že se Weasleyovi bez pochyby někam vypravili kvůli přípravám na blížící se oslavu. Když uběhlo úterý, aniž se děvče ukázalo, zdůvodnil si, že kvůli té události musí být domácnost vzhůru nohama uklízením a vyzdobováním. Když však nadešla středa a konečně slyšel, jak ho volá od branky, popudila ho úleva, jež ho nepřipraveného zastihla.

Byla neobvykle klidná, jak ji pustil do zahrady a i to její: „Ahoj, pane Snape,“ bylo nápadně potlačené, zatímco bez úvodu podala květinu.

Pečlivě si ji prohlížel, když si květinu převzal a prozatím nevšímal.

„Co ten protáhlý obličej, slečno Weasleyová? Neušlo mi, že jsi mě v tomto týdnu nechala v relativním klidu. Byla jsi snad nemocná?“ zajímal se, a díval se, jak si děvče soustředěně zkoumá botky.

Kudrliny se zatřásly, tvář však měla pořád přikovanou k obuvi.

„Ó. Předpokládám, že ses chystala na ten gala večer?“

Teď vzhlédla. „Myslíte oslavu?“ Nohou šoupala v trávě, pak chvatně vysvětlovala: „Nebyla jsem nemocná, jen jsem nesměla přijít a ani jít na zahradu, a maminka říká, že mám štěstí, že můžu jít vůbec ven a to jen proto, že má milión věcí na práci a někdy jindy budu mít domácí vězení na celý měsíc.“ Domluvila a vystrčila bradičku, modré oči vyhlížely… utrápeně.

Severus trhnul hlavou, otočil se a vedl ji k verandě. Posadil se na nejspodnější schod, zády se opřel o zábradlí, poté pokynul: „Winnie, posaď se.“ Díval se, jak si vděčně sedla, musel potlačit úsměv nad jejím zádumčivým výrazem. Když začala ze schodu nad sebou odlamovat třísky, Severus si slyšitelně povzdychl. „Ať si provedla cokoli, abys za to byla v domácím vězení, mladá dámo, se mě jistě netýká. Ale téměř čtyři týdny jsi mě chodívala navštěvovat úplně každý den. Měl jsem starost, víš,“ vyčinil jí.

Krátce na něj mžourala proti slunci, poté Severus spatřil, jak se její tváři rozlilo odhodlání.

Zhluboka a přerývaně se nadechla, a zahuhňala: „LétalajsemnakoštětistrýčkaHarryho.“ Skoro v mžiku odvrátila pohled, a dál poškozovala schod jeho verandy.

Severus okamžik zpracovával slova, potom mu klesla čelist, když mu došlo, cože to řekla. „Ty jsi letěla na koštěti?“ hlesl nevěřícně. Sledoval, jak jí na líčkách zčervenaly dolíčky. „Není divu, že jsi byla potrestaná. A tvůj strýček by měl být též,“ dodal znechuceně.

Bradička se jí zachvěla. „Víte, to je právě to. Strýček Harry o tom nevěděl. Sama jsem ho vzala z kůlny.“

Pozoroval, jak se pokoušela ovládnout, modré oči se najednou zalily, a odolával nutkání ji utěšit. „V tom případě, slečno Weasleyová, jsi z toho vyšla docela dobře, když zvážím, co jsi vyvedla. Nebudu tě hubovat stejně jako určitě tví rodiče, i tvůj strýček.“

Fascinovaně hleděl, jak jí dvě slzy stekly po lících. „Ale pověz mi o tom. Co se stalo?“

Dívenka si netrpělivě přitiskla hřbety rukou na tvářičky, vzhlédla a vyzpovídala se: „Neletěla jsem moc daleko, jen do sadu za domem, jenže jsem narazila do stromu a spadla. Koště se nezastavilo, tak jsem to musela říct strýčkovi Harrymu, a on se strašně rozzlobil. Víte, on své koště miluje,“ domluvila lkavě.

„Na to si vzpomínám,“ přisvědčil Severus. „No, a co se dělo dál?“

Děvče zjevně rezignovalo a řeklo mu zbytek. „Použil Accio, aby ho dostal zpátky, jenže potom…“ hlas se jí třásl, „…potom si mě ohnul přes koleno a naplácal mi.“ Zablesklo se jí v očích. „To bylo na tom to nejhorší. Ještě horší, než když to řekl mamince.“

Sklonil hlavu, aby upoutal její pozornost. „Nejhorším na tom je, že ses mohla zranit, nebo dokonce zabít, Winnie. Nejspíše se přesně tohle v té chvíli honilo hlavou tvému strýčkovi.“ Viděl, jak si roztomile otřela nosík, posunul se a vytáhl pro ni kapesník.

Vykulila oči, plaše se usmála a vzala si ho od něj. „Vím, to mi všichni říkali. A slibuji, že to nikdy znovu neudělám,“ slíbila, o maličko směleji podotkla: „Ale já jsem se chtěla strašně moc naučit létat, a tatínek už v mém věku létal, a mí strýčkové taky. Nechápu, proč mi to ještě nedovolili se naučit.“

„Tvůj strýček Harry si sedl na koště až v jedenácti letech, vzpomínám-li si správně. Máš tedy spoustu času, než se to naučíš, madam, a nejlépe udělej tak jak ti říkám. Vzhledem k tomu, že jsi Weasleyová,“ dodal suše. „Určitě tě nenechají dlouho čekat. Ale prozatím,“ varoval ji, „mi musíš slíbit, že už nebudeš takto riskovat. To, co jsi provedla, bylo nebezpečné. A co víc, tvé domácí vězení překazilo mou denní rutinu,“ postěžoval si.

Oči se na něj vážně zahleděly. „Mrzí mě to. Slibuji,“ odmlčela se, jak jí došla jeho slova. „Chcete říct, že jsem vám chyběla?“ zasípala s očima upřenýma do jeho.

„Hmm, buď ty, nebo tvé květiny. Ani přesně nevím, čím to bylo,“ lehce ji poškádlil. Když se na něj hezky našpulila, připustil: „Dobrá, možná mi občas chybělo to tvé otravné švitoření.“ Když se na něj vítězně pojednou zazubila, ohromilo jej teplo, jež se mu šířilo hrudí.

„I mně jste chyběl,“ řekla mu upřímně, ukázala na květinu stále ležící na jeho kolenou. „Takže, znáte ji?“ vyzvala.

Dotkl se jemného povadlého květu. „To je kosatec sibiřský, Winnie. Řekl bych ten nejkrásnější modrý. Mívají několik dalších barev, ale tato je má nejoblíbenější, víš?“

Potřásla hlavou. „To ne, ale strýček Harry jo. Říkal, že to tak bude,“ prohlásila s jistotou, až mu to přišlo zábavné.

„To říkal? No, asi to byla velice šťastná náhoda.“ Nevěděl, co ho rozrušilo víc: zda to, že Harry ví, jaký se mu líbí nejvíc, nebo to, že už ho nepřekvapovalo, jak muž dokázal tak dobře předvídat, co má nejvíce v oblibě. Pravděpodobně to druhé, překvapivě mu teď však ani jedna z možností vážně nevadila. A právě tohle se ukázalo, že ho ze všeho nejvíce rozrušuje.

Květinu položil na vrchní schod a zeptal se jí: „Jak to vypadá s oslavou? Pomáháš své matce, jak bys jistě měla?“ Povšiml si, že patrně znovu ožila.

Dalších deset minut bez ustání mluvila. Severus opět žasl nad jejími mluvnickými schopnostmi, a musil se usmívat při její živosti, jak mluvila, při proměně jejího šestiletého hlasu, a nad tím, jak se velice podobala své matce při hovoru: výřečná, teatrální, energická. Ptal se jí a ona pohotově odpovídala. Její odpovědi byly plné podrobností, protkané dětským entusiasmem a nedočkavostí kvůli dnu, jenž konečně nadešel. Poté, co se konečně vypovídala, Severus vstal a sestoupil na kamenný chodník, pak překvapil sám sebe, když k ní natáhl ruku.

„Tak pojď, Winnie, je čas vybrat tvou květinu a poslat tě domů. Nechci, aby si tvá matka dělala starosti,“ pobídl, zatímco ho vzala za ruku. Zavedl ji za dům, k malému pozemku, kde nechával vesměs volně růst rostliny. Pustil jí ruku a obezřetně vstoupil do středu, potom se sklonil a ustřihl jediný květ.

Sotva jí ho předal, radostně zapištěla. „Další kopretina? Ale tahle je modrá.“ Pozoroval, jak si ji přenesla k nosu.

„To je odrůda astry, děvče. Mívají všechny barvy, stejně jako očka ve středu, ale já mám rád obzvlášť tuto, jsem si jist, že by se měla líbit i tvému strýčkovi,“ zamumlal spíše sám sobě. Rarášek však zaznamenal jeho slova a tón hlasu.

„Vypadá to, že se vám líbí ty samé jako jemu.“ Vážně se na něj zahleděla, v čemž již poznal varovný zvonek. „Vy jste někdy mluvil se strýčkem Harrym o tom, které květiny se líbí jemu a které vám? Není to zvláštní, že se vám líbí ty samé?“

Snažil se, seč mohl, aby působil lhostejně: „Kdepak, my jsme nikdy nehovořili o tom, jaké máme nejvíce v oblibě. Pokud jde o to, že se nám líbí ty samé, Winnie, nezapomeň, že vybírá květiny, o nichž si myslí, že se budou líbit tobě, stejně jako já.“ Pokusil se to uvést na pravou míru, ač vědom, že neříká celou pravdu.

Dítě se nenechalo ošálit, odfrklo si při jeho chabém vysvětlení. „To bych neřekla, pane Snape. Vím, že vybírá ty, které se podle něj budou líbit vám, a vy děláte to stejné. Já jsem jen květinářka, která je nosí,“ poznamenala s náznakem nesmělosti, že přitom Severus zamrkal. Kdybych ji neznal lépe, řekl by, že si se mnou hraje.

Zpražil ji pohledem, jenž se střetl s mnohem nevinnějšími výrazy. Možná to byla jen jeho představa, ale měl zvláštní pocit, jako by byl manipulován, v mini měřítku, samozřejmě, vzhledem k pachatelce.

„Už bys měla jít,“ řekl a vzal ji znovu za ruku.

***

Vaření čtvrtého lektvaru odložil až na druhý den, poněvadž nyní byl požadován odvar, a doba skladovatelnosti takového lektvaru byla podstatně kratší, než u těch vařených před týdny. Asi si s tím nemusel dělat starosti sám; klient to jistě zohlednil. Ale bylo v jeho povaze maximalizovat účinnost lektvaru, jak jen to bylo možné.

Bylo pozdní odpoledne, slunce již klesalo za vysoké stromy ohraničující zadní část jeho nemovitosti. Severus lehce roztěkaný procházel záhony květin, aby sesbíral své přísady. Zastavil a zahleděl se na vysoký stonek asfodelu před sebou, navlékl si rukavice a odstřihl několik žlutých květů, a jen dva šedavé, hedvábné listy. Vážně je moc dobře neznám, abych jim dal něco aspoň trošku osobního, tudíž šampaňské by bylo dobré. Vhodil sběr do své zástěry a přesunul se dál. Pokud jde o Harryho, toho znám docela dobře, můžu vybrat něco, co by se mu mohlo líbit. Sehnul se a sesbíral několik velkých pryskyřníku podobných květů divizny, poté přešel k jedné straně skleníku. Ale určitě bych si nepřál, aby si to špatně vyložil jako něco osobního. Vždyť kniha může být velmi dokonalým dárkem, přemítal, zatímco si klekl k yzopu a sedl si na paty. Chvíli se díval, uchvácen krásou tuctů baboček kopřivových sedících na jeho indigových květech, potom je rukou lehce zaplašil a květy sesbíral.

Poté, co se odvar potřebnou hodinu louhoval, Severus zapsal čtvrtý zápis do své knihy lektvarů. Tento lektvar by se dal nejlépe definovat jako mírné sedativum, zejména s ohledem na silný asfodel, jenž byl obsažený jen ve velmi malém množství; divizna byla pouze mírně uklidňujícím činidlem; kdežto nasládlý yzop, i když má slabé sedativní vlastnosti, byl bezesporu obsažen k potlačení hořkého, aromatického asfodelu. Neztrácel moc času dumáním nad použitím, co by tuto směs vysvětlovalo. Ve srovnání s těmi předešlými, byla mnohem méně znepokojující.

Opřel se, přemýšlel o knize a láhvi položené na stole. Ani pro jednu z nich by se neodvážil zajít do vesnice nebo na Příčnou ulici, upřímně, nebyli nové ani zakoupené s myšlenkou buď na Weasleyovi či Harryho. Avšak, považoval je za vhodné dárky a přece jen pochyboval, že ať by se rozhodl k čemukoli, mělo vůbec nějaký opravdový význam. Pozvali mě kvůli Winnie, a dárky jsou jen zdvořilostí za toto gesto.

Vzpomínal si však na dívčina slova, že byl s to vyvolat úsměv na tváři jejího strýčka; zahleděl se na vázu, v níž byly zářivé květiny, jež pro něj vybral Harry; přemýšlel o jejich malé válce květů a radosti, jíž mu to přinášelo; uvědomoval si, že jen sám sebe obelhává, že je Harryho host stejně jako Winniin, a že, co bylo ještě znepokojivější, sám chce jít. Proklatě.

***

V duchu svého tvrzení ‚nejrychlejší není vždy nejlepší‘, se Severus rozhodl jít pěšky, než se přemístit. Šel pozvolným tempem, s láhví zastrčenou v ohbí paže, a knihou uloženou ve vnitřní kapse hábitu. Přicházel stylově pozdě, a v době, kdy došel na konec živého plotu a v pohledu se objevil statek, slunce zrovna stálo za špičatými vrcholky domu.

Na chvíli se zastavil u branky a díval se na tu podívanou. Každý strom na pozemku zdobila mihotavá bílá světýlka, a některá strategicky umístěná oživovala barvy zahrady. Hemžilo se to tu tucty lidí, někteří se scházeli na velké kamenné terase, jiní byli rozptýleni po trávníku a samotné zahradě. Ozýval se slabý šum smíchu smíseného s hudbou, Severuse příjemně překvapilo živé smyčcové kvarteto, hrající z malé besídky, vystavěné těsně u jedné strany domu. Velká skupina lidí seděla v židlích kolem ní, Severus si tak řekl, že možná na tomto místě snad nalezne své hostitele. Procházel zahradou, cestou zaznamenal v hovorech lámanou francouzštinu, kývl na dvojčata, jak je míjel. „Pánové,“ pozdravil je, nevšímal si náhlého vystřízlivění v jejich tvářích. S některými věcmi se nedá nic dělat, ne že bych čekal něco jiného.

Konečně dospěl ke svému cíli, váhavě se zastavil. Bill a Fleur byli pochopitelně středem pozornosti, Molly Weasleyová stála bokem, bavila se s někým, kdo vypadal známě, ale v tuhle chvíli jej nedokázal zařadit. Nenuceně se rozhlédl, nezahlédl však ani Harryho ani děvče.

„Pane prrofesorre!“ zavolala Fleur, a pokynula mu rukou.

Vypadala jako sen, pomyslil si, zatímco přikročil blíž. Stříbro plavé vlasy měla vyčesány nahoru, s prstýnky a pramínky vlasů spadajících po stranách a stáčejících se na labutím krku. Hábit modrozeleně pableskoval, dával vyniknout jejím tyrkysovým očím. Než měl však chvíli reagovat, uchopila jej za ramena a na každou tvář mu vlípla letmý polibek.

„Jsme moc rrádi, še jste mohl pršijít! Winnie celé dny o niččem jiném nemluvila.“ Oči na něj zajiskřily. „A Arry také. Vím, še se těššil, aš vás snovu uvidí. Pojďte, musíte se setkat s Billem,“ nakázala a vlekla ho ke skupině. Už si vzpomínám, proč jsem chtěl odmítnout.

Skupina se rozestupovala, jak se Fleur tlačila dopředu se Severusem, jehož táhla za ruku. „Bille, podívej, kdo tu koneččně je!“

Oba muži na sebe okamžik hleděli, Severus poté posunul láhev do levé ruky, jakmile Bill natáhl tu svou.

„Profesore Snape. Jsme poctěni, že jste přišel. Winnie celý týden o ničem jiném nemluvila.“ Odmlčel se a mírně se pootočil. „Mamko, podívej, kdo je tu.“

A už je to tady - jediný okamžik večera, jehož se obával. Stočil oči, zvedl je a setkal se s jejíma. „Molly, dlouho jsme se neviděli,“ pozdravil, jakmile se na ní podíval, nebylo překvapivé, když stáhla rty, než promluvila.

„Severusi. Ano, je to dlouho.“ Upřeně na něj hleděla, Severusovi to začínalo být nepříjemné, tu si vzpomněl, co to drží v ruce.

Obrátil se zpět ke svým hostitelům, a podával láhev Fleur. „Pane a paní Weasleyovi, dovolte mi, abych vám vyjádřil své blahopřání k vašemu výročí.“

Přezvala si ji a rozšířila oči. „Mon Dieu alors! To je Brristol, Bille! To nejlepšší ššampaňské, jaké je k dostání! Ale pane prrofesorre, to jste neměl. Taková šškoda!“

Severus se usmál při její radosti, zakroutil hlavou. „Nesmysl, paní Weasleyová. Ale slibte mi, že si ji uschováte jen pro vás dva,“ poučil ji.

Bill si od ní vzal láhev a slíbil Severusovi: „S tím můžete počítat, pane profesore. Děkuji vám za-“

Přerušilo je uši rvoucí zaječení: „Pane Snapéééé!“

Severus se sotva obrátil, když se na něj rychle řítilo tělíčko. Bez rozmyslu rozpažil a chytil ji do náruče, zatočil s ní jednou do kola a postavil ji zpátky na zem. Zatímco se na něj zářivě usmívala, překvapil jej Billův hlas.

„Merline. Kdo jste, a co jste udělal se Severusem Snapem?“ podivil se, jeho tón tak úplně nežertoval.

Severus vzhlédl na Billa a všiml si jeho výrazu. „Vás nikdy v životě nestrhla její… bujarost, pane Weasley? Mě ano, i přesto, že jsem se co nejvíce snažil tomu odolat. Je to roztomilé děvče. Oba máte být proč pyšní na to, co se z ní vyklubalo,“ prohlásil rozvážně.

Bill kývl, a viditelně polkl. „Já - děkuji vám, pane, to jsme.“ Chvíli váhal, poté dodal: „A my si vážíme, že ji necháváte přes léto chodit k vám. Je to pro ni něco, na co se těší, když tu nemá jiné děti, s nimiž by si hrála.“ Och. Takže, ona si přichází se mnou hrát.

Severus kývl, než byl stále více tahán za ruku. „Bylo mi potěšením. Paní Weasleyová, Molly.“ Otočil se, a kývl na obě ženy, než ho odvedla jeho únoskyně.

***

Severus se dostal za dům na zadní část verandy, Winnie poskakovala před ním, jak ho vedla. Tady se nacházelo méně lidí, míjeli malé hloučky po dvou, třech. Sloupky zábradlí proplétala mnohobarevná světýlka a květiny, Severus je viděl slabě mihotat v sadu, jenž lemoval zadní část zahrady. Někdo věnoval velkou péči tvoření takové čarovné atmosféry, a musil obdivovat celkový dojem při soumraku.

Severus zvolnil, jakmile Winnie od něj odskočila a vřítila se na klín svého strýčka. V době, kdy došel na konec verandy, Harry se už vyprostil a pokoušel se postavit.

Jakmile Severus zastavil, muž s úsměvem podal ruku. „Máš pravdu, Winnie. Je tu osobně. Severusi, jsem rád, že jsi přišel. Opravdu.“ Potřásli si rukama, Severus si poté všiml muže v židli vedle té, v níž Harry seděl. Harry zachytil jeho kosý pohled, pootočil se a položil ruku na mužovo rameno se slovy: „Grahame, to je Severus Snape,… můj přítel ze školních let.“ Vzhlédl na Severuse, jenž už zaznamenal obezřetnost v Harryho očích. „Severusi, to je Graham Chal. Přijel kvůli dnešku z Londýna.“

Severus na moment zaváhal, a když muž nevstal, natáhl ruku dolů, aby si s ním potřásl.“ Dobrý večer, pane Chale.“

„Promiňte mi, že jsem nevstal, pane Snape, ale není mi moc dobře. Harry mě přiměl sedět večer venku, vždyť víte, jak dokáže být umíněný,“ vysvětlil mu, zatímco pustil Severusovu ruku.

Severus zahlédl Harryho pobavený pohled, když si znovu sedl, a jakmile se posadil naproti nim, přisvědčil: „Ano, vybavuji si ten jeho poněkud nepříjemný vrtoch.“

Harry se zazubil na Severuse a loktem šťouchl do svého přítele. „Oba máte mé svolení užívat křestní jména. Celé roky jsem mu neřekl Snape, a už jsem skoro zapomněl tvé příjmení, Grahame. Máš štěstí, že jsem si vzpomněl,“ popichoval. Jeho pozornost pojednou strhla menší šarvátka v zahradě, odvrátil se a zavolal: „Winnie, nech Ábela - je přece tvůj host, pamatuješ?“

Protože se Harry s Grahamem chvíli soustředili na hašteřící se děti, Severus měl čas si rychle prohlédnout Harryho mudlu.

Severus nepochyboval, že muž musel být mladší, než vypadal. Hrozně bledý, tělo subtilní, pokožka navíc nezdravě průsvitná. Když očima putoval níž po hubeném těle, všiml si kostnatých kolen, jež jako by se skoro prodíraly lehkými kalhotami v místě, kde na nich nervózně spočívaly slabé ruce. Severus vzhlédl, shledal, že muž sledoval jeho zkoumání, proto přistižen rozpačitě odvrátil pohled.

Harry si patrně také uvědomil trapnou chvíli. „Severusi, přinesu ti něco k pití. Piješ ještě brandy?“ Po Severusově souhlasném zamumlání, pokračoval: „A podej mi sklenici, Grahame, naliju ti, když budu při tom.“ Zadíval se z jednoho na druhého, vkročil mezi ně a šel kolem k přední straně domu.

Chvíli ani jeden nepromluvil, bez varování však Severuse v nitru cosi zasáhlo, dumal o minulosti, již měl tento muž společnou s Harrym, a o tom, jak k tomu došlo, že se přerodila do důvěrného… byl-li to skutečně tento případ. Právě, když hledal něco, co by řekl, aby prolomil ticho, Graham to našel první.

„Obával se, že opravdu nepřijdete, Severusi. Jsem rád, že jste přišel.“

Severus se na něj sklesle pousmál. „Slečna Weasleyová by mě vláčela a rozčtvrtila, kdybych nepřišel,“ pověděl mu. Další pomlka, dokud ji Severus neprolomil s: „Winnie mi říkala, že letos v létě sem chodíváte občas na návštěvu.“

„Jo, Harry je skutečný přítel. Není mi dobře a on mi pomáhá.“

Severus pohlédl do jeho očí. „Musí to být trochu ohromující, všechny ty… neobyčejné jevy,“ zkusil.

Graham se usmál. „O magii už dlouho vím. On o ní moc nikdy nemluvil, a bylo jasné, že to tak chtěl, což mi nevadilo.“ Zahleděl se na Severuse, jako by se rozhodoval, a pokračoval: „Kdysi před několika lety jsme si byli velice blízcí.“

Severus byl čím dál více zvědavější, než měl na to právo. Krátce si prohlížel muže, jenž mu neochvějně oplácel pohled, a z nějakého podivného impulzu nevysloveného pochopení si Severus uvědomil, že teď muž poznal, že o tom ví.

„Vy tedy o nás víte?“ zeptal se tiše.

Severus zavrtěl hlavou. „Velice málo, Grahame. Již dávno mi pověděl, že vy dva jste byli spolu… a působil spokojeně.“

Muž kývl a opřel se v židli. „Byli, několik let. Jenže potom, všechno se … zkomplikovalo. Pro nás oba.“ Zaváhal a strnule se zadíval přes Severusovo rameno do zahrady. „Byl jsem ženatý a měl dítě. Harry měl své vlastní problémy, něco, o čem by nemluvil, a tak jsme se před třemi lety rozhodli, že to prostě nebude fungovat. Tehdy to bylo obtížné - dlouho jsme byli spolu.“ Znovu se odmlčel, soustředěně svraštil čelo. „Problém nebyl jen v mé situaci. Možná také v tlaku,“ zaváhal a ve vzduchu učinil kruhové gesto, „z toho všeho. Nejsem si moc jistý.“

Severus mlčel, vytušil, že muž nedomluvil. Všiml si, že se Graham zjevně snaží popadnout dech, a skoro se soustředěním předklonil, když se znovu rozhovořil.

„Stále jsme v kontaktu, i když jsem zase sám,“ usmál se. „Nebylo nám dáno být spolu. Rok na to jsem… onemocněl, a sám jsem to měl náročné. Takže Harry, víte, jaký je… Nevím, co bych dělal.“

Ano, Severus věděl přesně, jaký je Harry, a jeho výrazný zachráncovský komplex. Nikdy nerozuměl tomuto nutkání, nakonec si domyslil, že to bylo kvůli době, kdy byl muž sám ve věku, kdy se vytvářel charakter, kdy on sám potřeboval zachránit, kdy nebylo nikoho, kdo by jej přišel vysvobodit. Jeho myšlenky přerušila opět Grahamova slova a zabarvení hlasu, že si Severus říkal, nezapomněl-li muž, že je ještě zde.

„Je zajímavé, jak všechny věci, které patrně stály mezi námi, zmizely, no, oba víme, že jsme k sobě nepatřili. Ale když se stalo, že jsem zůstal bezmocný, Harry tu byl pro mě. Nemnoho lidí by to udělalo pro někoho, kdo je jen… přítel.“ Jeho oči opět vyhledaly ty Severusovy, z nich nejprve vyčetl bezradnost, poté váhavost, a nakonec naléhavost.

„Smířil jsem se s tím, jaký je můj život, ale Harry… Jen si přeji, aby si někoho našel. Ke své škodě tráví příliš mnoho času sám.“ Trošku hořce se zasmál. „Snažil jsem se mu to říct, ale on to jen přešel a řekl mi, že je v pohodě.“ Zamyšleně se podíval na Severuse. „Znám ho dost dobře na to, abych věděl, že není.“ Zkoumavě si prohlížel Severuse. „Vy ho znáte dlouho.“ Nebyla to otázka, ale nepatrná výzva.

„Od doby, kdy mu bylo jedenáct. Ve škole.“

„Och. Myslel jsem si to.“ Severus pozdvihl obočí a Graham se zazubil. „Vzpomeňte si, že ho znám dost dobře. Nikdy jsem ho neviděl s někým tak spokojeného, jako je zřejmě s vámi.“

„V naší minulosti je něco málo, co by to potvrdilo,“ přiznal Severus strnule.

Graham zamítavě mávl. „Pro mě za mě. Jak jsem řekl, opravdu nevím nic o jeho minulosti. Přesto něco dokáži odhadnout. Přes dva roky jsme tvořili pár.“ Náhle se odmlčel a krátce se zahleděl na Severuse, než tiše řekl: „Má noční můry.“

„O tom nepochybuji,“ přisvědčil Severus, ale odmítl prozradit cokoli dalšího.

„No, asi by s tím potřeboval nějakou pomoc. Chci říct, od někoho, kdo by chápal, co já nemohl.“ Nyní se mezi nimi rozhostilo ticho.

„On je dobrý člověk, Severusi,“ poznamenal Graham laskavě.

Severus odvrátil pohled a díval se na děti v zahradě. „Ano, Grahame, to je.“

***

Severus seděl s Grahamem u besídky, posunoval kousky dortu po svém talíři, zatímco pozoroval Harryho a Weasleyovi u branky, kde se loučili s hosty, jež se připravovali k přemístění. Od hostů zaznívaly projevy na počest hostitelů, otevíraly se dárky, a potom se podávaly zákusky.

Sledoval, jak se Harry vytratil od hloučku lidí u branky a zamířil zhruba jejich směrem, cestou se zastavoval, hovořil s několika hosty, a když se přiblížil, na oba se usmál.

Harry naklonil hlavu ke Grahamovi a pověděl Severusovi: „Zdá se, že dnešek byl pro někoho vyčerpávající.“ Klekl si před muže, jehož hlava se ve spánku mírně sklonila na stranu. „Grahame, běž si lehnout domů,“ zašeptal, zatímco z mužovy tváře odhrnul vlasy, potom se obrátil k Severusovi, jak se Graham těžce postavil: „Zůstaneš, že? Budu hned zpátky. Vlastně,“ odmlčel se a rozhlédl se po zahradě, „nevadilo by ti dohlédnout vzadu na Winnie a ostatní? Dvojčata by asi nebyla proti, ale jak vidím, už jsou také pryč. Opravdu bych to ocenil, Severusi.“ Tázavě se podíval na Severuse.

Severus to krátce zvažoval, pak se podivoval sám sobě, že tak lehce souhlasil. Donesl se k němu zvuk přemístění, když šel po verandě s trelážemi a kolem boční strany domu.

Děti našel v sadu, jak se houpají na spodních větvích stromů, a tak se usadil na schody verandy. Usmíval se, když poslouchal jejich škádlení a halekání, ani jej nepřekvapovalo slyšet Winnie vykřikovat příkazy.

„Ne, Ábele, tamtu ne, je moc slabá! Zkus hned tu vedle!“

Ještě seděl a žasnul nad jejich zdánlivě neutuchající energií, když si Harry sedl na schod vedle něj a podal mu sklenici vína.

„Děkuji, Severusi. Nějaké potíže?“ řekl, zatímco natahoval krk, aby se podíval mezi stromy.

„Žádné, zdá se, že Winnie má svůj malý zvěřinec plně pod kontrolou,“ poznamenal suše.

Harry se zasmál. „To je určitě geny Delacourové - ona dokáže být opravdu vyloženě panovačná.“ Chvíli mlčky seděli, popíjeli víno a dívali se.

„Severusi,“ Harry se odmlčel, když se k němu otočil. „Omlouvám se za to, jak se k tobě Molly chovala. Od Billa a Fleur věděla, že přijdeš, ale i tak jsem tě měl varovat,“ omluvil se a přejel prsty po své sklenici.

Severus potřásl hlavou. „Tušil jsem, jaká bude, Harry, stejně jako dvojčata. Od nikoho z nich jsem neočekával, že je má přítomnost zde nějak nadchne. To není něco, co bys mohl ovlivnit, takže omlouvat se nebylo třeba.“

„Stejně bych si přál, aby to proběhlo jinak, Severusi. Není to od nich spravedlivé, že tě považují za více zodpovědného než mě,“ zamumlal s pohledem jinam.

Severus nesouhlasil. „Takto je to praktičtější, protože tě vždy pokládali za součást rodiny. Když potřebovali na někoho svalit vinu, je rozumné, že zvolili mě. Zaručuji ti, že oni jsou jen jedni z mnoha,“ dokončil s náznakem hořkosti, čehož okamžitě litoval.

Harry si prohlížel jeho tvář. „To není rozumné,“ povzdychl nesouhlasně.

Severus si odfrkl: „S touto skutečností jsem se naučil žít, Harry, už roky před pádem lorda Voldemorta. Dokážu s tím klidně spát, a ty bys měl také. Kouzelnický svět se rozhodl věřit tomu, co je nejsnazší,“ zakončil věcně.

„Vzpomínáš, že jsem na počátku zkusil věřit,“ Harry zamumlal.

„Jak bych mohl zapomenout? Byl jsi nadmíru nesnesitelný,“ přitakal Severus stručně.

Harry pojednou vstal a vyrazil do sadu, zatímco volal: „Winifred Weasleyová! Okamžitě slez dolů! Co jsem ti pořád dokola říkal?“ Severus se díval, jak Harry stál s rukami v bok, a pohled zabodával nahoru na nejbližší strom. „Hned dolů!“ přikázal, pak nařídil i dalším dětem: „A vy ostatní taky slezte. Už je čas, abyste si všichni našli své rodiče. No tak, hybaj pryč!“ Jedna kouzelnická opice za druhou popadala z větví a pelášily k přední straně domu, kdežto Harry se vydal zpět na verandu, za ruku vlekl protestující vůdkyni.

„Musela jsem vylézt výš, strýčku Harry! Byla jsem Opičí královna!“ křičela na něj, zatímco Harry došel ke schodům a vtáhl si ji na klín. „Zrovna jsme se dostávali k tomu nejlepšímu, a tys to zničil,“ fňukala, potom se jí otevřela ústa, jak zívla, což nedokázala potlačit.

Harry promnul klouby prstů její hlavu tak, že se pokusila odtáhnout, ale držel ji pevně. „Pro tebe není bezpečné lézt tak vysoko, Opičí královno. Nevšiml jsem si, že by ti narostla křídla, a pokud zase polezeš na strom, tak ne výš než na spodní větve. Co kdybys spadla z vysoké větve? Rozplácla by ses na zemi!“ poučil ji, když si ji otočil čelem k sobě.

Dívenka mu pohladila tvář a s jistotou prohlásila: „Ty ta křídla nemůžeš vidět, strýčku Harry, dokud je nebudeš potřebovat, ale já vím, že tam jsou.“

„Winnie,“ zamručel Harry a zamračil se na ni, „co si mám s tebou počít?“

„Slečno Weasleyová?“ ozval se Severus vyčítavým tónem. „Vzpomínám si, že jsi dala slib? Nejen tvému strýčkovi a matce, ale také sama sobě?“ Natáhl se a uchopil ji za bradičku, poněvadž se na něj nechtěla podívat.

„No?“ naléhal. Děvče se na něj na okamžik upřeně zahledělo, pak viděl známé chvění jejího spodního rtíku.

Překvapil jej nečekaný pohyb, neboť najednou slezla z kolen svého strýčka a vydrápala se na jeho.

„Je mi to líto,“ zamumlala, jak si položila hlavu na jeho hruď. „Zapomněla jsem.“

„‚Zapomněla jsem‘ by moc nepomohlo, kdybychom z tebe na zemi pod stromem sbírali kousíčky, že?“ podotkl laskavěji. Když ucítil, jak kývla na jeho hrudi, pobídl: „A co tedy povíš svému strýčkovi?“

Rusovláska se odtáhla a vážně se na něj zahleděla, pak letmo na strýčka. „Promiň, strýčku Harry. Vím, že jsem to slíbila.“ Váhavě pohlédla zpět na Severuse, ten na ní kývl.

Harry se na ni ještě přísně díval. „Porušení slibu je závažná věc, Winnie. Do sadu už sama znovu nepůjdeš, dokud neukážeš, že budeš poslouchat. Teď už běž na kutě.“ Rozcuchal ji kudrliny, jakmile sklouzla ze Severusova klína na schod. Způsobně mu dala pusu, a poté stejně tak způsobně se otočila a dala pusu na Severusovu tvář. Oba jí popřáli dobrou noc, obrátili se a dívali, dokud neprošla zadními dveřmi do domu.

Severus se ohlédl a zpozoroval, jak se Harry na něj zvláštně dívá.

„Co?“ řekl opatrně.

Harry zavrtěl hlavou, na rtech náznak úsměvu. „Ne, to nic.“ Zaváhal, pak se zazubil. „Dobře. Jen jsem se na vás dva spolu díval. Vždycky jsem měl dojem, že nemáš moc rád děti, Severusi. To všechno, co mi vyprávěla… co vy dva děláte a o čem mluvíte. Myslel jsem si, že nejspíš přehání, a když jsem vás teď viděl spolu…“ Oči mu jiskřily veselím. „Asi říkala pravdu.“ Na Severusovo protočení očí dodal: „Ona zbožňuje zemi, po které chodíš, a,“ odmlčel se, jak se zapřel o zábradlí, „řekl bych, že jsi jí také trošku okouzlený.“

Severus točil stopkou své prázdné sklenice, pak se opřel o zábradlí, aby měli tváře proti sobě. „Jsi si dobře vědom, že její modus operandi je, rozděl a panuj, že? Nedomnívám se, že bych byl okouzlený pouhou ‚roztomilostí‘. Nikoli, je to její úctou k přírodě stejně jako vychytralostí výrazně překračující její roky, co mě od začátku uchvátilo.“ S lehkou sarkastickou poznámkou dodal: „Věřím, že by mohla být zařazena do Zmijozelu.“

„To bude poprvé,“ přisvědčil Harry kysele, přivolal láhev vína, aby jim znovu nalil do sklenic. Severus se cítil příjemně zahřátě a uvolněné, jak se opřel a díval se na Harryho naproti němu.

„Takže, tvůj Graham, Harry. Co to s ním tedy je? Svěřil se mi, že je nemocný, a na to jistě vypadá. Naznačil, že se jedná o chronické onemocnění?“ zajímal se.

Harryho tvář nepatrně klesla, když kývl. „Má mudlovskou nemoc, takovou, která ovlivňuje nervový systém. Chvíli jim trvalo, než zjistili, co to je, a to nebyly dobré zprávy. Je to pomalá, progresivní choroba, a obávám se, že se bude jen zhoršovat.“ Přitáhl si kolena, objal je rukama, a pokračoval: „Už je ve stádiu, kdy je naprosto vyloučené, aby žil sám, proto jsem ho přestěhoval k sobě. Ještě se dokáže postarat o některé své fyzické potřeby, ale to je asi tak všechno, co nyní může. Málokdy vychází ven, takže jsem si dal záležet, abych ho sem přes léto několikrát za týden přivedl. Přivádí ho to na jiné myšlenky,“ vysvětlil s bradou položenou na kolenou a očima upřenýma na Severuse.

Severus zvedl hlavu. „Říkal jsi, že je progresivní. V čem?“ Spatřil smutek v Harryho očích, zatímco mluvil.

„On s velkou pravděpodobností během roku zemře, Severusi. To se stane bez zákroku, a v tuto chvíli se rozhodl, že žádný nechce. Nemůžu říct, že bych mu to měl za zlé - jenom by to odložilo nevyhnutelné, a to jen o krátkou dobu.“ Narovnal se a patrně čekal na Severusovu reakci.

„Jak dlouho tedy bude s to s tebou zůstat? Předpokládám, že nakonec bude muset do nemocnice?“ Všiml si, že se mužova tvář při jeho zeptání skoro ihned zachmuřila, proto dodal: „Do toho mi nic není.“

Harry zakroutil hlavou. „Ne, chtěl jsem ti vysvětlit, proč zůstává se mnou.“ Na chvíli se zahleděl jinam a pak se podíval zpět se slabým úsměvem. „Ani si nejsem moc jistý, proč jsem to udělal, ale stalo se. Nechtěl jsem, aby sis myslel, že my dva jsme ještě spolu. Ne že by tě to zajímalo,“ domluvil, ale nepodařilo se, aby to znělo zlehčeně, byl-li to jeho záměr.

Severuse mátla zvláštní emoce, již pocítil, když mu o tom Graham pověděl jen před hodinou. Opět jej to překvapilo. „Vskutku, proč by mě to zajímalo?“ ptal se, nejen Harryho, ale i sám sebe.

Harry na něj okamžik upřeně hleděl, pak si vzpomněl, na co se ho ptal. „Ještě jsme se přesně nerozhodli, jak to uděláme, až bude více… nemohoucí. Ale něčím se zabýváme… jednou věcí, kterou je obtížné uzavřít, dát si sbohem. Víš,“ utichl.

Severus pocítil narůstající zmatek. Aby jej skryl, dolil jim do sklenic s poznámkou, že začínají být ovínění. „Má štěstí, že má takového přítele. Dle jeho slov, není mnoho těch, kdo by učinili tolik jako ty. A rozumím tvým pohnutkám.“ Uvažoval, jestli to má říct, ale pak bez dalšího přemýšlení pokračoval: „Víš, má také o tebe strach. Že nikoho nemáš, jak říkal.“

To vylouplo úsměv na Harryho tváři. „Jo, vím, že má. Snaží se mi někoho sehnat, už od chvíle, co jsme se rozešli.“ Zavdal si vydatný doušek vína, jako by si dodával odvahy, pak se zeptal, jeho úsměv se rozšířil: „A co ty, Severusi? Máš někoho?“

„Jsi opilý, Pottere? Mám dojem, že ses mě právě zeptal na můj osobní život,“ odpověděl, trochu otráveně. „Ó, zaobírám se samčími a samičími orgány,“ pověděl mu nepřímo, překvapilo jej vidět, jak se Harryho tváří začal okamžitě šířit ruměnec. Fascinovaný, ale vyvedený z míry, okamžik seděl a sledoval, jak se šíří víc, až byl jasnější. „Různých odrůd květin, Harry, pestíky a tyčinky. Vysvětlím to, jestli chceš.“

Harry se zasmál, zatímco si natáhl nohy na vrchní schod, Severuse překvapila teplá noha, lehce se dotýkající stehna na místě, kde seděl. Ještě tento zvláštní pocit zpracovával, když ho Harry škádlivě pošťuchoval nohou a tiše podotkl: „Ale já vím všechno o rozmnožování, Severusi.“ Odmlčel se, hlavu si opřel o sloupek verandy a popichoval: „Různých odrůd květin, samozřejmě.“ Vypadal, že se teď baví. „A také jiných druhů, i když to je asi mnohem komplikovanější. Květiny to mají snadné, víš. Vše, co musí udělat, je, rozvinout své okvětní plátky slunci a čekat na vítr a včelky. Žádná velká věda kolem toho.“ Oba zahrnul gestem.

Severus zkrabatil čelo. „Ty a já děláme kolem toho ‚velkou vědu‘? To bych neřekl, Harry.“

Harry se usmál, narovnal a nohu odtáhl. „No ano, tak nějak děláme. Poslal jsem ti květinu - tys ji posoudil, a pak si nějakou poslal zpět. Já ji posoudil, a poslal Winnie s další. Už jich mám celou pitomou vázu.“

Severus se ušklíbl. „Ty si je uchováváš? To je od tebe pěkně romantické.“

Harry vyhlížel nepatrně udiveně. „No, to Winnie si je nechává, samozřejmě,“ znejistěl.

„Samozřejmě,“ odvětil Severus s myšlenou na svou vlastní sbírku. „Takže, abych ukojil svou zvědavost. Od kdy se z tebe stal takový květinový nadšenec? Vybavuji si, že jsem byl před pár lety trochu překvapen naší krátkou diskuzí na ministerstvu, ale zřejmě se v této záležitosti ještě více vyznáš. A neřekl bych, že ses o tom všem přiučil pouze tím, že jsi pomáhal Fleur s jejími zahradami.“ Vyčkával, poněvadž se Harry patrně potýkal s odpovědí.

Zelené oči teď vyhlížely určitě pobaveně a vypočítavě. „Je to součástí mého živobytí.“ Na to se dočkal prázdného pohledu, dodal tedy: „Mám své vlastní zahrady. Už léta. Sice je nevyužívám na přísady do lektvarů, ale mám je jako maloobchod, musím říct, že je to docela výhodné, jak pro kouzelníky tak i mudly.“

Severuse to omráčilo, ale zvládl vyslovit: „Květiny, Harry? Jako zaměstnání? A co se stalo s usilováním o odeklínačství?“ zeptal se, jakmile nabyl znovu duchaplnosti.

Harry pokrčil rameny. „Víš, vždycky jsem je měl rád. Když jsem vyrůstal u Dursleyových, hodně jsem se naučil, přece jenom jsem byl domácí zahradník. Vždycky jsem měl tento zájem, a pak ten krátký tête-à-tête s tebou mi vnuklo myšlenku ‚Proč ne?‘. Vždycky mi to dělalo radost, a je stálá poptávka. Pro mě je to celoroční práce, vlastně proto, že mám několik velkých skleníků.“ Zmlknul a hleděl na Severuse, poté popichoval: „Copak, spolknul sis jazyk? Není to o nic víc šokující než to, čemu se věnuješ ty, Severusi.“

Severus se cítil zvláštně odhalený, zakroutil tak hlavou a ohradil se: „Já jsem především Mistr lektvarů, Harry, a mé květiny mi v tomto ohledu poskytují obživu.“

Harry se při tom rozřehtal. „To je pravda. A každý Mistr lektvarů má dvou akrovou zahradu, že? Nebulíkuj mě, a proč to ještě vůbec zkoušíš? Je víc než jasné, že máš pro ně vášeň. Stejně jako já,“ domluvil tiše.

„Touché,“ na to Severus tiše zabrblal, jeho černé oči jiskřily.

„Víš, Severusi, tys měl vždycky na mě větší vliv, než sis myslel,“ povídal mu Harry, zatímco si zase natáhl nohy, dával však pozor, aby se ho nedotkl. „Jsi mentor, ať se ti to líbí nebo ne, během těch dvou posledních let bylo jen přirozené, že jsem začínal pomýšlet na obchod s květinami, potom, co jsem tě viděl tak jasně spokojeného s tím, co jsi dělal. Řekl bych, že jsem to nedělal záměrně. Ale víš, v době, kdy jsme měli ten rozhovor, do jisté míry jsi mě už podnítil o tom přemýšlet několik let. Jen jsem si neuvědomil, až do nedávna, že jsi to byl ty.“ Poté, co na něj Severus vrhl tázavý pohled, laskavě dodal: „Ty konvalinky, Severusi. Když jsem je uviděl na Brumbálově hrobě, zajímalo mě, kdo je zasadil, a působilo to jako výborný nápad, proto jsem se rozhodl zasadit zvonky.“

„Tys věděl, že jsem to byl já?“ poznamenal Severus nevěřícně.

Harry se zkormouceně usmál. „To ne, tehdy jsem to nevěděl, ale když jsme v létě rozběhli to s těmi květinami, začal jsem přemýšlet… takže jsem poslal konvalinky. A potom, co jsem uviděl Winnie procházet brankou se zvonky, no, pak jsem to věděl jistě. Stejně jsi to tak plánoval.“

„Proč bylo pro tebe důležité to vědět?“ zajímal se Severus. Rozhovor teď byl neskutečný, proto se poddal své zvědavosti.

„Nevím. Asi jen proto, že jsem tam viděl ty květiny, a pak, když jsem zasadil něco sám, měl jsem z toho pocit… stále mám z toho pocit, že jsem spojený s někým… kdo stále vzpomíná… kdo se stále zajímá.“

„Mnoho lidí se stále zajímá, Harry.“

Muž si ho prohlížel, poté potřásl hlavou. „Ale ne tak, jako ty nebo já.“

„Ne, to asi ne. My tři jsme byli spolu spojeni tak, že by to sotvakdo pochopil,“ přitakal.

Chvíli seděli jen s pohledy upřenými na sebe, poté Harry tiše poznamenal: „Brumbál by byl z toho nadšený.“

„Ano, to si dokáži představit. Miloval květiny,“ přisvědčil.

„Kdepak, Severusi. Že ty a já tady sedíme spolu deset let po válce a mluvíme o květinách. Tohleto by mu přišlo zábavné.“

„Není jediný,“ zamumlal Severus souhlasně.

***

Harry trval na tom, že půjde se Severusem na horní část cesty. „Pomůže mi to dát se do pořádku. A potřebuji se trochu projít, abych se zbavil něčeho z toho.“ Pokynul na prázdnou láhev od vína. „Uděláš mi laskavost, Severusi. Pokud nejsi proti?“

„Dobrá, pokud to není nějaká bláhová starost, že netrefím domů.“ Severus se vzdal s vědomím, že není ve stavu se přemístit byť na krátkou vzdálenost domů.

Kráčeli ke hřebeni za znepokojivě příjemného ticha, což Severusovi připomnělo mnoho hodin, jež kdysi trávili podobně ve světě, který se nyní zdál velmi vzdálený.

Vybavoval si noc před dnem, kdy nastal konec, když seděl, zatímco Harry spal, a díval se na měsíc, jak se přelévá jeho tváří. Pochopitelně by mu to nikdy neřekl, ale tehdy poznal tu nejvíce matoucí směsici emocí: lítost, že jej tak špatně odhadnul (Albus měl přece pravdu); respekt, že vytrval, navzdory, že byl neporozuměn (hlavně Řádem); starostlivost, kvůli někomu, kdo za to vskutku stál (kdyby ne on, pak kdo jiný?); nakonec nepatrnou míru náklonosti, jíž si důsledně nevšímal a odmítal (ale koneckonců, proč se tím trápit, stejně nejspíše oba zemřou).

Mlčky se pomalu ubírali cestou, na Severuse to všechno znovu dopadlo. Avšak z toho nejméně lítost, věřil, že ten dluh již před lety splatil tím, že zapomněl na veškeré nepřátelství, aby přijal vzájemné, byť neprojevené, příměří. Respekt dnes vzrostl, když pozoroval Harryho s Grahamem a Winnie. S následnými dvěma věcmi měl dilema: nemohl popřít, že byl zneklidněný, a potom sobě navzdory mírně odhodlaný, když se dověděl, že Harryho stále sužují noční můry. Jestli bude mít příště nějakou příležitost nebo tendenci nabídnout pomoc, bylo vskutku nejisté, ale jeho sklon stát se starostlivý, ne.

Překvapila ho však náklonost, včetně těch slov, pohledů, a té šokující dojímavé chvíle: Harry miloval květiny; Harry si uchovával ty, jež poslal; Harry si myslí, že kolem toho dělají ‚velkou vědu‘; Harry zčervenal; Harry se ho dotkl. Sice tohle byly jen zlomky dojmů a rozhovoru z celého večera, ale nezapomenutelnými, Severus bral na vědomí úplně každý. Koneckonců byl badatel a shromažďování důkazů bylo součástí jeho obživy, jež prorůstala každou stránku jeho osobnosti.

„Severusi, můžu se tě na něco zeptat?“ Harry nakonec přerušil ticho.

„Smíš,“ opravil ho automaticky.

„Klidně mě pošli k čertu, a už se nikdy nezeptám, pokud budu střízlivý, ale máš někoho?“

„Běž k čertu, Harry,“ obratem odpověděl.

Slabý smích. „Dobře, to je asi fér. Ale nejsi někdy osamělý? Když se v tom velkém domě potloukáš úplně sám?“

„Ještě jednou běž k čertu, Harry. A jak vůbec víš, že je můj dům velký natolik, abych se v něm potloukal?“ zajímal se, zatímco přecházeli na druhou stranu.

„Viděl jsem ho. Několikrát jsem sem nahoru šel, když jsem nemohl spát. Jednou v noci jsi měl rozsvíceno, a já jsem se málem odhodlal zaklepat na tvé dveře. Ale měl jsem strach, že bys…“

Severus se na něj úkosem podíval. „Měl jsi strach, že bych co?“

Další smích. „Že mi řekneš, abych šel k čertu.“

„Hmm, možná, ale teď, když už vím, že se zajímáš o mé zahrady, nejspíše bych tě pustil dál.“ Připomněl si své rozhodnutí nad tím, co mu Graham řekl. „Příště, až budeš v bezvýchodné situaci, zkus to. Co horšího bych mohl říct?“

„Běž k čertu,“ oba řekli zároveň, načež se Harry zahihňal a Severus si odfrkl.

Dalších padesát metrů ušli beze slova, dokud nepřišli k přední brance. Severus se zastavil s rukou položenou na ni, a nabídl pozvání: „Můžeš jít dál, jestli chceš. Je úplněk, uvidíš, jak je to tu zhruba celkově uspořádané.“

„Ne, děkuji, měl bych se raději vrátit. Kromě toho, rád bych ji viděl ve dne, pokud mě ještě budeš chtít pozvat.“ Odmlčel se, tiše stál, a jen se díval na Severuse v měsíčním svitu. „Děkuji ti, že jsi přišel, Severusi. Nebyl jsem si tím jistý, ale tys byl vážně nejlepší částí mého večera. A také Winiin,“ dobíral si ho.

Pojednou si Severus vzpomněl a z kapsy hábitu vytáhl to, co až doteď opomíjel. Rozhodl se s tím počkat, poněvadž ho lehce odradily štědré dary, jež Harry dostal, a to, že ani nepomyslil zabalit ten svůj. „To je pro tebe, Harry. Není to nic moc, a je to z mé knihovny, takže to není ani nové, ale s ohledem k našemu dělání ‚velké vědy‘ během posledních pěti týdnů, jsem se domníval, že by se ti to mohlo líbit.“ Podal mu knížku, odměnou mu byla tvář rozzářená úsměvem.

Harry narovnal obálku, knihu naklonil a nahlas přečetl název: „Sto květin a jak získaly svá jména od Diany Wellsové.“ Knihu obrátil, aby si přečetl zadní obálku, poté vykulil oči. „Vždyť to je mudlovská kniha. Kdes proboha k něčemu takovému přišel?“ Už listoval stránkami.

„Když přijde na botaniku, shledal jsem, že nejlepší a nejucelenější díla jsou ta mudlovská,“ hájil se. Knihu mu zase sebral, rychle našel jednu stránku, a natočil ji k Harrymu a sobě tak, aby jim měsíční světlo proudilo přes ramena. „Kupříkladu, věděl jsi, že o hlízách jiřinky, kterou jsi mě obdaroval, bylo kdysi uvažováno, že nahradí brambory na francouzském dvoře? Nebo že kytice sedmikrásek byly kdysi užívány k určení času tak, že se předvídal podle otevírání a zavírání jejich okvětních plátků?“

Harry se pootočil a usmál se na něj, oči mu třpytily ve svitu měsíce. „Ne, to jsem nevěděl. Je to krásný dárek. Vlastně můj nejoblíbenější. Je jen spravedlivé, že mám tento výtisk, protože to vypadá, že budeš pěkně nesnesitelný s těmi květinovými zajímavostmi.“ Severus otevřel ústa, aby mu to patřičně vrátil, když tu se Harry překvapivou chvíli díval do jeho očí, a potom se náhle naklonil.

Severusem projel šok, jak ho Harry políbil… teplé, vlhké rty se pomalu otřely o jeho, letmé mihnutí jazyka, a odtáhl se.

Harry vytřeštil oči a hned se omlouval: „Bohové, Severusi, promiň. Nevím, co mě to napadlo, ale muselo…“ ztichl, když mu Severus přiložil prst na rty, aby jej umlkl.

„Ššš, Harry,“ laskavě šeptl, a přiblížil obličej, jakmile dal prst pryč. Teď Severus prožíval více než pocit polibku; teď líbal s naléhavostí. Přitiskl ústa k těm Harryho, přitlačil jazyk, zasténal, když dostal svolení. Uslyšel, jak kniha dopadla na cestu, a ucítil ruce ve vlasech, právě když sám rukou vyhledal jeho zátylek. Na chvíli se mezi nimi roznítil žár, jak každý žádostivě bojoval o dominanci, Harry v rukou svíral jeho hlavu a Severus držel Harryho za zátylek. Když oba ustali, aby nabrali dech, neodtáhli se. Jen několik okamžiků takto stáli u sebe, přišel poslední, takřka nevinný polibek a Harry mírně ustoupil.

Stáli jen pár palců od sebe, hleděli jeden na druhého, Severus neměl pochyb, že zmatek, jenž viděl v těch zelených očí, se zrcadlil v jeho. Harry povznesl ruku ke svým rtům, pak se krátce dotkl těch Severusových. Ruku spustil k boku a pak se otočil s tichými slovy: „Dobrou noc, Severusi.“

Severus kývl, neusmál se. „Dobrou noc, Harry.“ Stál a díval se s vědomím, že se muž obrátí a na hřebeni se ohlédne.




Poznámka překladatelky:

Květiny:

česky – latinsky – slovensky

kosatec sibiřský – iris sibirica – kosatec sibírský – obr.
astra – aster – astra – obr.
asfodel – asphodelus – asfodel – obr.
pryskyřník – ranunculus – iskerník – obr.
divizna – verbaskum - divozel – obr.
yzop – hyssopus – yzop – obr.
jiřina – dahlia – georgína – obr.
sedmikráska – bellis – sedmikráska – obr.

Vnímavá zahrada - kapitola třetí - Lektvar tři

Vnímavá zahrada - kapitola pátá - Lektvar pět