Labyrintem slov...

Petunie nakonec nemusela žádat Harryho o pomoc, když se vraceli do Zobí ulice. K jejich velké úlevě ředitel v pátek večer oznámil, že mudlovský svět se opět dostal do normálu a pokud se lidé chtějí vrátit do svých domovů, mohou tak učinit. Promluvila si s tou malou profesorkou, která je přivítala na začátku jejího pobytu tady. Výsledkem bylo, že jako jedni z prvních dostali přenášedlo.

Když se v sobotu ráno probudila, našla stát vedle své postele kufr. Vernon a Dudley samozřejmě žádné zavazadlo neměli. Uvědomila si, že vlastně ani jeden z nich nijak nekomentoval to, že oblečení, které si večer svlékli, bylo druhý den ráno čisté a vyžehlené. Nenapadlo je, že by to mohlo být díky magii? Všimli si toho vůbec?

Když si sbalila svoje věci, zjistila, že jí pořád ještě zbývá několik velkých zlatých mincí, které jí dal Harry. Potěžkávala je v dlani a přemýšlela o zvláštních symbolech, jež na nich byly vyryté. Měla by je nechat ve stanu? Nebo je dát té profesorce či někomu jinému, aby je Harrymu vrátili? Nebo by si je měla vzít s sebou, jen tak pro případ? Věděla, že jestli je Vernon objeví, bude doma peklo, ale něco ji donutilo uložit je do taštičky s  toaletními potřebami.

Profesorka Prýtová přišla hned potom, co sbalený kufr položila na podlahu ve vstupní hale a připojila se k Vernonovi a Dudleymu, kteří se obrovským oknem dívali na vzdálené jezero.

„Ach, skvělé, jste tady všichni. Mám pro vás přenášedlo, tohle vás vezme přímo do domu číslo 4 v Zobí ulici v Kvikálkově. Předpokládám, že jste se ještě nepřenášeli?“ zeptala se jich malá čarodějka.

Ticho, které následovalo, pro ni bylo dostatečnou odpovědí. „Tak tedy dobrá. Tohle je vaše přenášedlo,“ pokračovala a ukázala jim malý uzávěr od lahve. „Až budete držet všechna svá zavazadla, dotknete se všichni najednou tady té věci, řeknete ‚Zobí ulice číslo 4‘ a za pár vteřin tam budete. Chvilku budete mít tísnivý pocit – rychle to přejde, a pak už budete doma.“

Vernon se zatvářil podezřívavě, ale vyhlídka, že se dostane pryč z téhle otřesné školy, stačila na to, aby spolupracoval. Jako pravý gentleman uchopil Petuniin kufr a malá profesorka mu podala víčko. Petunie a Dudley se ho oba dotkli a společně vyslovili adresu svého domova.

A byli pryč.

- - - - -

Hermiona odešla na snídani jako jedna z prvních, takže měla skoro celý nebelvírský stůl jen sama pro sebe. Ve svém výzkumu o přenosu magie udělala velký pokrok. Počátkem týdne už měla prostudované veškeré dostupné materiály ze školní knihovny a ve středu i záznamy ze soukromé knihovny madame Pomfreyové. Byla nadšená, když jí ošetřovatelka vyjednala přístup do knihovny lékouzelnického výzkumu na Ministerstvu kouzel, která byla zároveň jedním z největších archivů lékouzelnických záznamů na světě.

Angličtí lékouzelníci obvykle odkazovali své záznamy a poznámky knihovně. Díky tomu měla Hermiona přístup k obrovskému množství historických záznamů o všech možných pozorováních, diagnózách a léčebných postupech. Záznamy o žijících osobách byly začarovány tak, aby nebylo možné zjistit jejich totožnost, ale jakmile dotyční zemřeli, jejich jména se objevila v textu. To bylo obzvlášť důležité, protože Hermiona hledala případy, které spolu souvisely, ale v době, kdy se staly, si to nikdo neuvědomil. Složky neobsahovaly jen lékouzelnické záznamy, ale také novinové články a někdy i informace z vyšetřování incidentu. Naštěstí všeobecná knihovna Ministerstva kouzel byla jen o patro výše než knihovna lékouzelnického výzkumu, a Hermiona se velmi brzy seznámila se zaměstnanci obou z nich.

K cestování na ministerstvo si zvykla využívat letaxové připojení zřízené nedaleko detašovaného pracoviště Ministerstva kouzel v Bradavicích. Ale dneska se něco stalo a místo aby vystoupila v krbu v knihovně, ocitla se znovu v Bradavicích. Zkusila se tedy odletaxovat do jednoho z veřejných krbů ve vstupní hale ministerstva, které zůstávaly neustále otevřené. Docela určitě nebyla jediná, kdo v sobotu ráno potřeboval něco na ministerstvu, ale když přišla do druhého patra, kde se nacházela knihovna lékouzelnického výzkumu, zjistila, že je zavřená. Vyběhla o patro výše a ve všeobecné knihovně jí potvrdili, že zatímco oni mají v sobotu dopoledne otevřeno, knihovna lékouzelnického výzkumu je po celé léto o víkendech zavřená.

Potlačila chuť začít trucovat a raději těch několik hodin strávila ve všeobecné knihovně. Ve dvanáct hodin zavírali, a tak ještě stihla oběd se svými přáteli venku na školních pozemcích a dozvěděla se o párty na oslavu Harryho narozenin, plánované na večer dalšího dne. Jistěže nezapomněla, že má Harry narozeniny – a jaké narozeniny, bude mu sedmnáct a v kouzelnickém světě se stane dospělým. Už pro něj měla koupený dárek. Ale přišlo jí zvláštní, že tam seděl také a všechno s nimi plánoval. Harry jí to vysvětlil: „Sirius požádal Rona, aby něco zorganizoval, a doporučil mu, ať probere se mnou, koho všeho má pozvat. Vlastně tohle je moje úplně první narozeninová oslava a je prima, že to mohu také organizovat a ne být jenom překvapený, až k tomu dojde.“

Harrymu kupodivu nevadilo, když jeho přátelé vykřikovali své nápady na výzdobu a jídlo, a souhlasil se vším, co mohlo jakkoliv potěšit ostatní. Byl ale neústupný v tom, že pozvou jen jeho dobré kamarády a že se oslava uskuteční v nebelvírské společenské místnosti.

„Už takhle mi přijde zvláštní, že budu mít nějakou oslavu,“ řekl a ukousl si ze smaženého kuřecího stehna. „Nemám rád, když jsem centrem pozornosti, vždyť víte. Měli bychom pozvat jen moje kamarády, jinak se budu cítit trapně.“

Seamus s tím nesouhlasil. „Harry, kámo, lidi tam chtějí být s tebou. Studenti ze všech kolejí se mě ptali, vlastně ptali se každého z nás, jestli uspořádáme něco na oslavu tvých narozek. Každý se chce zúčastnit a ukázat, že je tvůj přítel. Uvědomuješ si, že každý, kdo tady studoval zároveň s tebou, bude celý život každému na potkání vykládat, že tě zná ze školy?“

Harry při té myšlence zbledl a Seamus se široce usmál. „Poslouchej, nech všechno plánování na starém dobrém Seamusovi. Já se o to postarám.“

Přestože si Harry myslel, že to je špatný nápad, kapituloval. Usmál se, pokrčil rameny a začal se věnovat kuřeti a bramborům na svém talíři.

Po obědě se hlučná skupina spolužáků rozdělila, aby se každý věnoval svým zájmům. Ron popadl Hermionu za ruku a odtáhl ji stranou.

„Hele, Hermiono, v hradě je něco, co bych ti chtěl ukázat, protože teď stejně musíš být tady, když jsou knihovny zavřené.“

Vedl ji přes trávník a do chladných chodeb hradu. Cestou se živě bavili a Hermiona vůbec nedávala pozor na to, kam jdou. Když přišli k jednoduchým dřevěným dveřím uprostřed dlouhé prázdné zdi, došlo jí to. „Ach, Komnata nejvyšší potřeby!“

Ron otevřel dveře a postrčil ji dovnitř.

Při pohledu na zařízení místnosti Hermiona vydechla překvapením. Ocitla se na nádherné, lehce zastíněné terase srubu s výhledem na jezero, s úžasně velkou ratanovou pohovkou, lákající k příjemnému posezení. Ron ji vzal za ruku a posadil se s ní na sedačku s jednou rukou kolem jejích ramen. Hermiona se zachichotala nad tím romantickým gestem a zapřemýšlela, co je asi za těmi pootevřenými dveřmi vpravo.

Nemusela čekat dlouho. Chvíli si ještě povídali a pak ji Ron políbil. Okamžitě z ní vyprchala veškerá rozladěnost, která v ní zbyla po jejím neúspěšném pokusu Rona svést, a rozpustila se ve víru rozličných pocitů, ovládajících její tělo. Přitiskla se k němu a nadšeně mu polibek oplácela. Když jim polibky přestaly stačit, Ron se postavil a odvedl ji do srubu.

Za pootevřenými dveřmi byla ta největší a nejpohodlnější postel s nebesy a za ní okno s výhledem na jezero. Ron ji otočil k sobě a rukama zdvihl obličej. „Miono, chci, aby to s tebou bylo něco speciálního, něco, co si oba budeme navždycky pamatovat. Omlouvám se, jestli jsi nechtěla čekat, ale takhle si já představuju, jak bychom si měli vyznat vzájemně své city.“

Hermiona začala plakat. Každý moment, kdy se cítila vedle Rona frustrovaná nebo otrávená, byl vyvážen chvilkami jako byla tato, kdy se z něho stal ten nejbáječnější kluk na světě. Tohle bylo úžasné – bylo to romantické, upřímné, měli soukromí a klid. Se svou odpovědí musela chvíli počkat, protože měla strach, že se jí zlomí hlas. „Rone, už dlouho vím, že ty jsi pro mě ten jediný, a přiznávám, že jsem si přála, abychom to mohli udělat dříve, ale tohle – tohle je naprosto skvělé. Strašně moc ti děkuju!“

Znovu se začali líbat, zatímco rukama ze sebe horečnatě strhávali oblečení. Když už byli jen ve spodním prádle, ovládl je na chvíli stud a oni honem vklouzli pod saténové pokrývky. Chvíli se ještě rukama navzájem prozkoumávali, než se cítili natolik pohodlně, aby svlékli i zbývající kousky oděvu.

Ron byl něžný a jemný, přesně jak si Hermiona představovala, že bude při jejich poprvé. Tahle postel byla tisíckrát lepší než pěšinka mezi skleníky, kde by si museli dávat pozor, aby je někdo nezaslechl. Milovali se pomalu a Hermiona rychle zapomněla na krátkou bolest a nechala se unášet na vlně blažených pocitů.

Když se pak uložili vedle sebe, Ron, aby si na chvíli zdříml, a ona, aby obdivovala výhled na jezero, musela se hodně přemáhat, aby se nesmála štěstím. Tohle bylo přesně tak, jak si vysnila, dokonce možná ještě lepší. Tentokrát se vyplatilo počkat na ten správný čas.

Tohle bylo to nejkrásnější odpoledne za celý její život.

- - - - -

Harry až večer zjistil, že jeho teta, strýc a bratranec odjeli z Bradavic. Profesorka Prýtová zmínila jejich odchod před Severusem a ten se o tuto zprávu podělil s Harrym, když se večer vrátili do svých pokojů.

„Už tě nijak neobtěžovali po tom prvním střetnutí, že ne, Harry?“ zeptal se Severus a s určitým znepokojením si všiml, že jeho manžel neprojevil žádné emoce.

„Vlastně jsem je nedávno náhodou potkal. Po hodině létání jsem odváděl jedno malé dítě k jeho matce a ona zrovna byla s nimi. Vernon byl nenávistný jako jindy, ale když mně chtěl dát facku, zmrazil jsem jeho ruku. Nemohl s ní vůbec pohnout. Udělal jsem to bezhůlkově,“  dodal, očividně potěšený sám sebou. „Řekl jsem mu, že už ho nikdy nechci vidět, a víš co? Myslel jsem to vážně.“

Severus hledal na jeho obličeji známky toho, že to setkání nebylo tak nevinné, jak Harry líčil. V jeho tváři se vždycky daly přečíst veškeré emoce, jež jeho manžel cítil, a teď, když měl spoustu příležitostí ho zblízka sledovat, si byl jistý, že je již dost dobře schopný rozpoznat jeho vnitřní rozpoložení. Vypadalo to, že Harry mluvil pravdu – nenašel nic, co by svědčilo o Harryho nejistotě nebo rozrušení. Považoval to za velmi pozitivní vývoj.

Minerva mu připomenula (jako kdyby nebyl schopný si to sám uvědomit), že v neděli má Harry narozeniny a že jeho přátelé se jí ptali, jestli by se nenašel nějaký vhodný prostor pro oslavu, jiný než nebelvírská společenská místnost. Oslavy se chtěli zúčastnit studenti ze všech kolejí, hosté i mnoho dospělých, například Sirius a Remus, takže jim dovolila použít jeden ze salónků vedle Velké síně. Chtěla se prý ujistit, že nemá své vlastní plány, které by s tím mohly kolidovat.

Severus se při té poznámce naježil. Cítil se pobouřený, že se mu Harry o plánované oslavě nezmínil, ačkoliv si nebyl jistý, kdy přesně se o chystaném večírku dozvěděl. Ani si nebyl jistý, jestli by se toho chtěl zúčastnit. Byl to Minervin předpoklad, že by ho tam Harry nechtěl, co se ho dotklo. Ale teď, když si nalil trochu brandy do skleničky, zatímco se jeho manžel probíral doručenou poštou, přemýšlel, co si o tom Harry myslí.

Severus si vzal časopis a posadil se do svého oblíbeného křesla. Harry si přinesl z kuchyně máslový ležák a natáhl se na pohovku. S melodramatickým povzdechem odpověděl na Severusovu nevyslovenou otázku.

„Dnes odpoledne jsem zjistil, že mí přátelé chtějí zítra večer uspořádat párty na oslavu mých narozenin.“ Zamžoural Severusovým směrem, aby odhadl jeho reakci. Vzpomněl si na jejich rozhovor před ne tak dávnou dobou, kdy Severus nějakou oslavu předpověděl, bohužel při tom naznačil, že by Harry mohl chtít anulovat jejich svazek, až mu bude sedmnáct. Na obličeji jeho manžela zůstával neutrální výraz. Když o tom Harry přemýšlel, nebylo to vůbec špatné znamení s ohledem na negativní emoce, jež se velmi často odrážely na jeho tváři.

Harry si strašně moc přál upevnit jejich manželství, ale měl strach, že by staršího muže tlačil do něčeho, co nechce. Přál si, aby dokázal nahlédnout do Severusova srdce. Rozhodně netoužil jejich svazek ještě posílit, jestliže by Severus toužil se ho zbavit. Navíc to nebylo téma, jež by bylo možné načít v běžném rozhovoru. Možná by se mohl dozvědět něco o jeho pocitech, když bude mluvit o tom večírku?

„Chtěl bych, abys tam šel se mnou, Severusi. Půjdeš?“

Když to Harry řekl, všiml si krátkého, ale přesto očividného pocitu úlevy, než se zase vrátil k neutrálnímu výrazu tváře. Pořád bude brblat a bude se tvářit, protože takový Severus prostě je, ale bylo jasné, že byl rád, že byl pozvaný. Harrymu dělalo trochu starosti, že jeho manžel netušil, jak moc je pro něj důležitý – nepřipadalo v úvahu, že by ho nepožádal o doprovod, a přesto se zdálo, že si to Severus neuvědomoval. Na druhou stranu mu to ukázalo, jak moc na něm Severusovi záleží a že s ním chce slavit jeho narozeniny.

„Předpokládám, že se to očekává,“ odpověděl téměř kysele Severus. Vzápětí poznal, že mu na to Harry neskočil. „Minerva se zmínila, že její lvíčata pro tebe něco plánují. Nechtěla, abych naplánoval něco, co by s tím mohlo kolidovat.“

Harry potřásl hlavou. Uměl si představit způsob, jakým o tom ředitelka jeho koleje mluvila. To vysvětlovalo, proč byl Severus celý večer tak zatrpklý. Podíval se na hodiny a zjistil, že je téměř půlnoc. Jakmile hodiny odbijí dvanáct, bude mu sedmnáct let. Usrkl si máslového ležáku a čekal, až přijde nový den. Když bylo krátce před půlnocí, odložil svůj napůl vypitý nápoj a posadil se na konferenční stolek před Severusovým křeslem. V duchu si dodal odvahy k tomu, co chtěl udělat, a nehledě na motýlky v břiše se rozhodl pro přímý útok. Riskoval odmítnutí nebo výsměch, ale doufal v pozitivní reakci.

„Severusi, musíme si promluvit, jestli ti to nevadí.“

Severus si nebyl zcela jistý, co se děje v té krásné hlavě, ale odložil časopis i sklenku brandy a s plným soustředěním se podíval na Harryho. Kdyby už nebyl pozván na jeho narozeninovou párty, očekával by špatné zprávy, ale stále netušil, o čem chce Harry mluvit.

„Teď mi je oficiálně sedmnáct – už je po půlnoci,“ ukázal Harry bradou na hodiny a pak uchopil Severusovy ruce do svých. „Rozhodl jsem se k něčemu, co zahrnuje i tebe. Vlastně jsem se k tomu rozhodl už před delší dobou, ale ty jsi trval na tom, že mé rozhodnutí přijmeš, až když budu plnoletý. Nemám v úmyslu anulovat náš svazek. Jsi se mnou svázaný. A mám v úmyslu dneska v noci naše spojení dovést do konce.“

Když domluvil, rozpačitě se usmál, protože věděl, co to „do konce“ obnáší. Jenže teď tu nebylo místo pro rozpaky nebo pro držení se stranou. To, co by před necelým rokem považoval za nepředstavitelně odporné, se stalo vytouženou a velmi důležitou věcí v jeho životě.

„Pojď, chci jít do postele.“

Harry se postavil a vytáhl Severuse na nohy. Nechal se obejmout a náruživě políbit. Někde vzadu v hlavě se divil, že se Severus nehádal ani neodporoval a místo toho vyhověl jeho přání.

Během několika vteřin byli v ložnici, strhali ze sebe šaty a vlezli si do postele. Když přerušili obzvlášť vášnivý polibek, Severus konečně promluvil: „Jsi si tím jistý, Harry? Ano, jsi teď plnoletý, ale tohle je krok, který nebude možné vzít jen tak zpátky. Nechci, abys to dělal, pokud máš sebemenší pochybnosti.“

Harry se usmál. Severus si o něj dělá zase starosti. Ten muž si to pravděpodobně nikdy neuvědomil, ale jeho neustálá zaměřenost na to, co je pro Harryho nejlepší, ho jen donutila se do něj ještě víc zamilovat. Severus se stal ztělesněním všeho, co kdy Harry doufal najít v někom, koho by mohl milovat. Stále ho překvapovalo, že našel tak silný vztah a s tak neočekávanou osobou, ale byl si jistý, že to, co našel, je opravdová láska, a nevzdal by se jí ani za nic.

„Nemám vůbec žádné pochybnosti, Severusi, vůbec žádné. Kámen manželství mi našel spřízněnou duši a já mám neuvěřitelné štěstí, že s ní mohu být ženatý. Chci, aby náš svazek byl ještě pevnější a nezlomitelný, a přeji si to už docela dlouhou dobu.“

Přitáhl si Severuse ke krátkému polibku a pak se odtáhl a čekal na Severusův další krok.

Starší muž byl nepříjemně překvapen tím, že se cítil nervózně, skoro jako kdyby to bylo jeho vlastní poprvé. Chtěl, aby tato chvíle byla pro Harryho speciální, aby na ni rád vzpomínal. Jemně a beze spěchu ho začal připravovat s cílem minimalizovat nepříjemné pocity, které by mohl mít. Prokázal při tom trpělivost, kterou by u něj sotva kdo čekal. Nebyl to nijak jednoduchý úkol, jelikož s každým dotekem se jejich magie přesouvaly k povrchu jejich těl, prolínaly, způsobovaly jim brnění a občas i mírnou bolest na kůži. Potom si ho pomalu vzal, jemně se v něm pohyboval, soustředěně při tom pozoroval Harryho obličej, aby se ujistil, že mu neubližuje.

Harry byl naopak překvapený, jak jeho tělo zareagovalo. Od Charlieho věděl, jak probíhá sex mezi dvěma muži, ale nebyl připravený na vlny pocitů, na čistou rozkoš, kterou s každým přírazem cítil. Neměl ani tušení, co to způsobuje, ale nic takového rozhodně neočekával ani ještě nikdy necítil. Připadal si jako v sedmém nebi.

Ani jednou nepřeběhl přes jeho obličej výraz nepohodlí. Severuse napadlo pouze jediné slovo, kterým by dokázal vyjádřit, jak se Harry tváří – blaženost. Zřejmě i on se tvářil podobně, protože – tak jako jeho manžel – nikdy nic podobného nezažil. Sexuální stimulace byla umocňována magií spřízněných duší. Dlouho to nevydrželi a brzy explodovali. Ani jeden si nevšiml, že při vyvrcholení naplnilo na malou chvíli okolní vzduch zlatavé světlo.

Po chvíli se Severus položil vedle Harryho a pevně ho objal ve svém náručí. Když se jejich dech zklidnil, začali se líbat a hladit, kam rukama dosáhli. Jak by se dalo očekávat u sedmnáctiletého muže, Harry byl brzy vzrušený, ale Severus už byl starší a jeho tělo nereagovalo tak rychle. Harry netušil, jak se má v takové situaci zachovat. Hormony pomalu přebíraly vládu nad jeho tělem. Chtěl dnes v noci zažít úplně všechno, a představa, že Severusovi dopřeje stejnou rozkoš, jakou mu před chvílí poskytl on, ho přiměla k činu. Cokoliv jeho manžel udělal, bylo úžasné, takže se rozhodl ho kopírovat.

Severus cítil Harryho tvrdý úd a zasténal, když jeho manžel přešel od polibků k lízání a kousání. Když ho pak Harry převrátil na břicho, nebyl už schopný slova. Na sobě cítil Harryho váhu, cítil jeho prsty, jak ho připravují. Když do něj Harry pronikl, prohnul se v zádech. Už to bylo mnoho let, kdy někomu dovolil, aby si ho vzal, a nikdy si neužíval toho být dole. Ale dnes ho jeho tělo zradilo. S každým přírazem ho zaplavovala téměř bolestivá rozkoš. Proudila do něj Harryho magie a mnohonásobně zvyšovala jeho citlivost i potěšení. Sténal stále hlasitěji a bez zábran, dokud oba nedospěli k dalšímu vyvrcholení.

Zlatá záře se stala jasnější a začala se mihotat.

Severus chtěl ležet obličejem k Harrymu a objímat ho, zatímco bude pomalu usínat. Harry již na Severusovi vyčerpaně usnul. Když je tedy složitě přesouval do správné pozice, na krátkou chvíli otevřel oči a šokem ztuhnul. Zdálo se, že jasné světlo vychází z nich obou, přestože nic fyzicky necítil. Mávnul před obličejem rukou a sledoval, jak se záře pohybem zachvěla, jako by to byla voda. Jakmile ležel pohodlně na zádech se spícím Harrym ve svém náručí, pozoroval záři a přemýšlel, co to znamená, než se sám pohroužil do hlubokého spánku.

- - - - -

Albus náhle otevřel oči. Něco se stalo s magií hradu. Docela určitě ho probudil silný impuls magie. Vstal a v noční košili přešel do své kanceláře, posadil se ke stolu a začal prověřovat všechna ochranná kouzla.

Rychle zjistil, že se nejedná o útok, čehož se při probuzení velmi obával. Byl ale stále zmaten, co to mohlo způsobit. Prověřil ještě několik dalších kouzel obklopujících hrad a shledal, že jeho obyvatelům nehrozí žádné nebezpečí. To byla dobrá zpráva, ale nepřinesla mu žádné rozumné vysvětlení.

Rád by se poradil s jedním ze zesnulých bývalých ředitelů, jejichž portréty v ředitelně visely, ale takhle pozdě v noci už všichni spali a někteří tiše chrápali. Nakonec se rozhodl přivolat domácího skřítka. K jeho překvapení se před ním objevil Dobby. Malý tvoreček plakal a zoufale se snažil si slzy utřít do velké papírové utěrky.

„Pane profesore Brumbále, pane řediteli! Jak vám Dobby může pomoci, pane?“ vyhrkl nakonec.

„Co se děje, Dobby?“ zeptal se znepokojeně Albus.

Dobby se znovu rozplakal. „Ach, jaký jste úžasný muž! Pan ředitel si dokonce všiml skřítka a ptá se ho, jestli je v pořádku! Hodný pan ředitel! Není divu, že pan Harry Potter je tak laskavý, když ho učí tak milý a laskavý pan profesor ředitel!“

Albus si povzdechl. Dnes nebyl čas vyměňovat si zdvořilosti s přecitlivělým domácím skřítkem. Bude se ho muset zeptat přímo a možná dostane odpověď. „Ucítil jsem silný výboj magie, Dobby, dost silný na to, aby mě probudil z hlubokého spánku. Všechny ochrany hradu jsou v pořádku, není tu známka žádného útoku nebo napadení. Myslel jsem si, že si toho možná všimli i domácí skřítkové a mohli by mi říct, co to způsobilo.“

Dobby se vysmrkal do svého oblečení a naposledy si otřel slzy. „Ach, pane profesore, řediteli, všichni domácí skřítkové byli dnes večer dojatí! Náš pan Harry Potter a jeho milovaný manžel se oddali jeden druhému. Taková radost!“

Albus se šokovaně opřel ve svém křesle. Během vteřiny však šok vystřídala radost a šťastný úsměv. Věděl, že Severus nechtěl završit jejich manželství, dokud Harry nedospěje a nebude se moci sám rozhodnout. Určitě bylo dobrým znamením, že Harry s rozhodnutím čekal jen do půlnoci a udělal ho pár vteřin po dvanácté.

A co teprve, až se Severus dozví, že už ho skřítkové nenazývají manželem pana Harryho Pottera, ale jeho milovaným manželem!

- - - - -

Když se v neděli ráno probudili, proti všem svým zvyklostem ihned nevstali a neoblékli se. Místo toho zůstali ještě chvíli ležet v posteli, přemýšleli nad tím, co se stalo a co to pro ně znamená. Pak si dali společnou koupel, protože oba se cítili poněkud ulepení a bolaví na neobvyklých místech.

V obývacím pokoji Severus připravil pro Harryho šálek čaje a poblahopřál mu: „Šťastné narozeniny, Harry! Obávám se, že dnes nebudeme mít moc příležitostí k soukromému rozhovoru, takže mi dovol, abych ti dal tvůj dárek teď.“

Harry, který právě vešel, se nadšeně usmál při zmínce o dárku, a praštil sebou na pohovku. Ihned sebou trhnul, protože v určitých oblastech jeho těla ho zabolelo. Severus si toho všimnul a ušklíbl se. On měl stejné problémy, ale na rozdíl od Harryho se dokázal způsobně posadit.

Severus se cítil nervózně. Přirozeně doufal, že jakmile dovrší sedmnáct let, bude chtít Harry jejich manželství završit, přesto se obával, že by si mohl vyžádat delší lhůtu na rozmyšlenou nebo dokonce požadovat anulaci svazku. Navzdory svým pochybnostem zvolil dárek, který dával smysl jen v případě, že s ním Harry zůstane.

Najal Výbor pro heraldiku, spadající pod Gringotty, a požádal je o vytvoření společného erbu rodu Potterů a Snapeů. Minulý týden mu poslali návrh ke schválení. Severus jím byl ohromen. Jednalo se o nový erb, obsahující znaky obou rodin, přesto naprosto jedinečný. Jednou bude vyřezaný na vstupních dveřích, krbových římsách a židlích, vyražený na dopisních papírech, vyšitý na závěsech, namalovaný na porcelánu. Tohle byla jejich budoucnost. Zatím jen požádal Gringottovy, aby jejich erb vyryli na platinový kotouč a připevnili naň řetízek na zavěšení.

Dárek až do včerejšího večera ležel zabalený do stříbrného papíru a převázaný lesklou stužkou v Severusově laboratoři. Severus ho večer přesunul do zásuvky stolu v obývacím pokoji. Nyní ho vyndal a podal Harrymu, jenž ho začal nedočkavě rozbalovat.

Harry se zarazil, když spatřil krabici s logem Gringottů. Znal je totiž jen jako banku. Tázavě se podíval na Severuse.

„Ano, Gringottovi jsou banka, ale nabízejí také velké množství jiných služeb. Víš, že Bill Weasley pro ně pracuje jako odeklínač. Mají několik obchodních divizí,“ vysvětlil mu Severus.

Když Harry konečně otevřel krabičku, zářivý medailon ho zcela ohromil. Vyndal ho z krabičky, aby mohl blíže prozkoumat vyrytý emblém.

„To je nádherné, Severusi. Nikdy jsem neměl nic tak úžasného. Řekni mi, co je tady vyryté. Připadá mi to povědomé, ale nemůžu si vzpomenout.“

„To je erb rodiny Potter-Snape. Pověřil jsem Výbor pro heraldiku od Gringottových, aby ho pro nás vytvořili za použití dosavadních erbů našich rodin.“

Harry byl naprosto vyvedený z míry. Severus nad tím musel přemýšlet hodně dlouho, dlouho před včerejší nocí, kdy upevnili svůj svazek. Takové gesto víry! A jak romantické! Harry se usmál, ale ani ho nenapadlo vyslovit své myšlenky nahlas.

„Neznám moc dobře erby ani jedné rodiny, ale tohle je úžasné. Tenhle je jen náš? Jak to funguje?“ zeptal se.

„Oba jsme hlavami starobylých rodů, takže oba máme svůj rodinný erb. Erb rodiny Snapeů jsem získal z jedné staré knihy a erb rodiny Potterů je myslím na knize, kterou mi daroval Black. Jestli ne, tak najdeme nějaký jiný jeho obrázek, aby sis ho mohl prohlédnout. Ale tenhle erb je úplně nový, vytvořený speciálně pro nás. Gringottovi ho nechali zaregistrovat, takže nikdo jiný ho nemůže používat. A jestli se někdy bude někdo ptát, čí to je erb, jejich záznamy ukážou, že patří nám. Dovol mi ti ho připnout.“

Severus vzal Harrymu medailon z ruku a zapnul mu řetízek kolem krku. Jak se tak k němu Severus nakláněl, Harry ho rukama obejmul kolem pasu a když Severus se zapínáním skončil, přitáhl si ho k sobě a objal ho.

„Děkuji ti, Severusi. Je to skvělé. Jsou to ty nejkrásnější narozeniny, jaké jsem kdy měl,“ zašeptal mu do vlasů.

„Nemáš za co, Harry. Jsem rád, že se ti náš erb líbí,“ odpověděl Severus a pevně ho stiskl ve svém náručí.

- - - - -

Severus byl rád, že dal Harrymu jeho dárek hned ráno, protože celý den se změnil do divokých oslav hned, jak opustili své komnaty. Jakmile se Harry posadil k nebelvírskému stolu, obklopili ho všichni, kteří mu chtěli poblahopřát. Naštěstí jeho přátelé dokázali udržet největší dotíravce stranou.

Během dne hráli Nebelvíři nad loukou famfrpál, proletěli se nad jezerem a dělali všechny ty ostatní věci, které měli rádi. Díky tomu byl Harry neustále v pohybu a mohl se tak vyhnout všemu tomu povyku. To se ale změnilo po večeři, jakmile měla začít jeho narozeninová párty.

Severuse si hned po snídani odchytil Albus a pozval ho na malou procházku kolem jezera.

„Drahý chlapče, dneska kolem druhé v noci mě probudil silný výron magie. Samozřejmě, nejprve jsem se obával útoku, ale ochrany Bradavic zůstaly nedotčené. Portréty spaly, takže jsem zavolal domácího skřítka – někdy dokáží vycítit věci, které my nedokážeme. Zdálo se, že skřítci oslavovali, protože, a to jsou jejich vlastní slova, „pan Harry Potter a jeho milovaný manžel se oddali jeden druhému.“

Severus se zastavil v půli kroku.

„Myslím, že ty a Harry jste se k něčemu rozhodli, že?“ vyzvídal opatrně ředitel.

Severus se nebyl jistý, jestli má být na rozpacích nebo naštvaný nebo by měl cítit obojí.

„Nechápu, proč vás to zajímá, pane řediteli,“ odpověděl ledovým hlasem.

„Naneštěstí pro tebe, Severusi, pokud se něco týká Harryho, soukromí musí jít stranou. Ten puls magie byl natolik silný, aby mne vytrhl z hlubokého spánku. Jistě, jsem na takové věci citlivější než většina kouzelníků, ale bylo to něco, co jsem ještě nezažil. Nepřekvapilo by mě, kdyby dneska všude po světě mágové a mudrcové nezkoumali, co to bylo. Otázky by mohlo mít i Ministerstvo kouzel, neřku-li noviny. Předpokládám, že jste své manželství završili, že?“

Severus odpověděl s hlubokým povzdechem. „Harryho se nesmírně dotkne, jestli se to dostane ven, to víš, ne? Má rád své soukromí. Ale ano, jakmile udeřila půlnoc, oznámil mi, že je mu sedmnáct let, že si přeje naše manželství završit a že nemá vůbec v úmyslu ho anulovat.“

„Znal jsem spoustu čarodějek a kouzelníků, jejichž manželi byly jejich spřízněné duše, ale ani jeden pár nedisponoval takovou magickou mocí jako vy dva. Cítil jsi včera něco, Severusi? Jsem prostě zvědavý, a také mi to dělá trochu starosti.“

Severus se na ředitele zvědavě podíval. Proč si dělá starosti?

„Žádný výron magie jsem necítil. Všiml jsem si ale zlatavého světla, které jakoby vycházelo z našich těl. Nic jsem necítil – vůbec to nebolelo. Když jsem pohnul rukou, světlo jakoby zavířilo, ale ani nepohaslo, ani se nesnížil jeho jas. Harryho jsem se na to neptal; pochybuji, že by si něčeho všiml, protože už spal. A když jsem se ráno probudil, bylo to pryč.“

Albus se na něj zamyšleně podíval a poplácal ho po zádech, než pokračoval v chůzi. „Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel. Předpokládám, že to světlo a výron magie spolu souvisí. Dám ti vědět, jestli se něco doslechnu mimo Bradavice.“

Severus šel vedle něj a v duchu úpěnlivě prosil Merlina a všechny možné bohy, aby je ochránili před všemi zvědavci zvenčí.

Bohužel u večeře mu Albus tiše pošeptal, že dostal dvě sovy od ministryně, jež se týkaly dotazů adresovaných Ministerstvu ohledně magických změn v jejich svazku. Madame Bonesová prozatím odpovídala velice vágně, ale chtěla ředitele upozornit na debaty v zahraničí.

Severus se rozhodl, že Harrymu prozatím nic z toho neřekne. Chtěl, aby si užil své narozeniny a nemusel si dělat starosti s vnějším světem.

Byl to Harry, kdo zavolal Dobbyho, aby požádal o sklenici vychlazeného dýňového džusu.

„Pan Harry Potter! Všechno nejlepší k vašim narozeninám! Dobby je poctěn, že může sloužit vám a vašemu milovanému manželovi! Co pro vás může Dobby udělat?“

Harry měl naštěstí opravdu obrovskou žízeň, takže si změny v označování Severuse hned nevšiml. Když se na stolku v obývacím pokoji objevil džbánek studeného džusu a tácek s jeho oblíbenými sušenkami, vyšel Severus z ložnice, aby se podíval, co Harry objednal.

Harry položil prázdnou sklenici na stůl a zrovna přemýšlel, jestli si má dát sušenku, když si všiml svého manžela. „Slyšel jsi to, Severusi? Už nejsi manžel pana Harryho Pottera, teď jsi můj milovaný manžel,“ řekl s úsměvem.

Severus potřásl hlavou, posadil se a vzal si jednu sušenku.

„Ano, slyšel jsem o tom. Jeden ze skřítků se takhle o mně vyjádřil před Albusem a on mi o tom řekl.“

„Proč ti říkají jinak?“ zeptal se Harry, zatímco si naléval další džus.

„Albus má svoje teorie, ale nevím, jestli by to sami skřítkové dokázali vysvětlit. Podle Albuse mají domácí skřítkové schopnost vycítit změny v magii, které jsou pro většinu kouzelníků nepostřehnutelné. A jak víš, mají velmi zvláštní způsob, jak pojmenovávají věci.“

Harry chtěl něco dodat, ale pak ho něco napadlo. Celý rudý ze sebe vykoktal: „Oni… vědí, že…?“

„Zdá se, že ano. Albus mi řekl, že ho v noci probudil silný výron magie. Ochrany hradu byly v pořádku, takže zavolal domácího skřítka a ten mu řekl, že ty a já, tvůj milovaný manžel, jsme se oddali jeden druhému.“

Harry na něj zděšeně zíral a tělem se mu rozlévala panika.

„Já jsem žádný impuls magie necítil, a předpokládám, že ani ty ne.“

Harry, neschopen slova, jen přikývl.

„Věděl jsi, že jsme v noci vytvořili světlo, Harry? Všiml jsem si toho, než jsem usnul. Obklopovalo nás nazlátlé světlo. Ráno bylo pryč. Ředitel o ničem podobném v životě neslyšel.“

Harry zamrkal. Ředitel o tom ví?

Severus se nad ním slitoval. „Je mi to líto, Harry. Naše magie jsou samy o sobě extrémně silné, a naše spojení vytváří vlny a pulsy, kterých si ostatní všimnou. Domácí skřítkové jsou na tohle velmi citliví, a myslím, že Albus vnímá tyhle věci podobně jako oni. Jen se připrav. A nezneklidňuj se ani se nestyď.“

Než si mohl Harry složit hlavu do dlaní, Severus se postavil a vytáhl ho na nohy.

„Jsi mimořádný muž, Harry, takže hlavu vzhůru. Nemáš se za co stydět, neudělali jsme nic, z čeho by ses měl cítit v rozpacích. Pojď, je čas na tvou narozeninovou párty.“

Nové začátky – 117. kapitola                                                                                                                           Večírek – 119. kapitola