Labyrintem slov...

Sir Harold přesvědčil Karla a Vernona, aby zůstali ještě několik dní, protože vše nasvědčovalo tomu, že brzy budou mít k dispozici ohromné množství lidu pro útok na Prasinky. Vernon si dělal trochu starosti, co na jeho celotýdenní nepřítomnost doma poví Petunie, zvlášť když měla přijet Marge. Na druhou stranu se mu moc líbil pobyt v luxusním prostředí. Na takový život by si docela určitě zvykl. Kromě toho se těšil na věhlas, který získá poté, co úspěšně povede rozhodující bitvu ve vítězství nad kouzelníky. Nakonec přesvědčil sám sebe, že zůstat bude jenom k jeho prospěchu. 

V pátek, zatímco se na poli přilehlém k usedlosti zvyšoval počet protikouzelnicky naladěných mudlů, se ke třem samozvaným lídrům odboje přidali Reggie Mason a oba dva Raddleovi bratranci a společně s generálem a několika vojáky odjeli v maskovaných vozech ke kempujícím mudlům. 

Nastal den D. Bylo chladno a foukal ostrý vítr, ale přestalo sněžit a na obloze se objevilo slunce. Sir Harold, Vernon a Karel se tvářili pyšně a nadšeně, každý svým vlastním způsobem, a každý od bitvy hodně očekával. 

Plukovník své vojáky vybavil vysílačkami předtím, než se připojili k davu, a pak umístil svůj štáb na vrcholku kopce, z něhož byl dobrý výhled na celé bitevní pole. Ukázal na jiný vršek blíže k Bradavicím a poslal tam Reggieho a oba Raddleovy bratrance s vysílačkami, aby mu podávali přehled o boji odtamtud. Vernona a Karla poslal na kopec na opačné straně se stejnými instrukcemi. 

Tak bude moci efektivně vydávat příkazy vojákům. Ti se nyní posunovali po okrajích davu, rozdávali jim starobylé zbraně spolu s instrukcemi, jak je používat, a snažili se je uspořádat do boje schopného mužstva, ale byla to namáhavá činnost. Tito lidé nebyli opravdu víc než dav chuligánů, nadšený, opilý a nyní i ozbrojený. 

První trebuchet měl být odpálen na generálův povel a měl být signálem pro trénované vojsko k započetí útoku. Naneštěstí se několik studentů ze Swansey usadilo u nehlídaného katapultu ihned po svém příchodu na bojiště, v jehož základně si uskladnili několik bas piva. Pojali to jako opileckou párty, ale když viděli, jak vojáci přebírají kontrolu nad ostatními zařízeními, rozhodli se, že “svoji” zbraň nikomu předávat nebudou. Začali na katapult vylézat a nešťastnou náhodou uvolnili odpalovací zařízení. Trebuchet vystřelil, ale nikoliv na Prasinky, nýbrž na malý kopec, na němž se právě nacházeli Reggie s Raddleovými bratranci. Ti dalekohledy skanovali bojové pole a nevšimli si balvanu, který letěl jejich směrem. 

Prvním mrtvým v Bitvě o Prasinky byl tak jeden z Raddleových bratranců, kouzelník, zabitým mudly. Samozřejmě, protože vystřelení z trebuchetu bylo signálem k boji, nikoho nenapadlo, že se jedná o omyl. Bitva začala. 

Ostatní trebuchety odpálily své nálože. Naštěstí většina z nich byla nasměrována na Prasinky a byla v takové vzdálenosti, aby letící kameny přímo neohrožovaly mudly, kteří se nyní hrnuli vpřed. Kameny v Prasinkách nezpůsobily velké škody, ačkoliv to mudlové vidět nemohli. Kouzelníci v městečku totiž kameny zastavovali jejich let a nechávali je jednoduše spadnout, nebo je roztříštili do tisíce malých kousků předtím, než zasáhly svůj cíl. 

Jakmile byla první várka kamenů odpálena, nastal problém s opětovným nabitím trebuchetů. Kolem bojiště bylo rozestavěno několik vozů s vhodnými balvany, ale obsluhující posádky je nedokázaly vždy okamžitě najít, protože byly pokryty sněhem. Navíc břečka na poli učinila téměř nemožným, přesunout vozy tam, kde jich bylo potřeba. Přibližně po třech nebo čtyřech výstřelech byla většina trebuchetů bez munice. Navíc nebylo možné je přesunout, protože byly nyní obklopené hordami mudlů. 

Několik těchto velkých strojů bylo nyní obsazeno mudly. Někteří se na ně vyšplhali kvůli lepšímu výhledu, jiní aby unikli tlaku davu, jiní protože dostali pochybnosti o celé téhle akci. Vždy se jich našlo několik, kteří se usadili v koších na vrcholu, protože poskytovaly určité pohodlí, a užívali si výhled na rozbouřený zástup z bezpečné vzdálenosti. U každého trebuchetu se našel někdo, kdo náhodně (nebo možná i záměrně) uvolnil natahovací zařízení a vyslal osazenstvo koše na nedobrovolný let, aby tvrdě dopadli jen o pár metrů dále na lidi pod nimi.1) 

Jakmile utichla palba z trebuchetů, lukostřelci se sešikovali v přední linii. Podle plánu měli mít nyní uvolněnou cestu. Jenže vesnice nevykazovala žádné známky poškození. Navíc k jejich zděšení se před nimi objevili lidé, kteří vypadali jako Vikingové a kteří byli prostě ohromní. Byli oblečení do kůže a kožešin, v jedné ruce drželi obrovský meč nebo palcát a v druhé nesli štít, jenž svou velikostí připomínal spíše dveře. 

Lukostřelci vystřelili první salvu šípů, z nichž většina dopadla daleko před jejich cílem. Těch pár šípů, které se dostaly až k Vikingům, byly bez obtíží odkloněny. Muži, zvláště ti bez formálního tréninku, se znepokojeně dívali jeden na druhého. Jejich úkol byl těžší než předpokládali. Většina z nich si vybrala střelbu lukem, protože to vypadalo jednoduše a navíc jim umožňovala odstup od nepřátel, teď to ale nešlo tak, jak očekávali. Mnozí z nich začali couvat a naráželi do řad stojících za nimi. 

Vojáci s meči a palcáty nyní vystoupili vpřed a udělali hradbu mezi lučištníky a Vikingy. Ti z lukostřelců, kteří byli stále připraveni bojovat, nyní museli sklonit luky, aby nezranili své kamarády. Nenapadlo je však, že i tak stojí v palební linii. Většina smrtelných úrazů tak byla způsobena mudly na mudlech.  

Jakmile Vikingové spatřili muže s meči a palcáty, vydali bojový pokřik a vrhli se vpřed. Ti vojáci, kteří byli trénovaní v boji s ručními zbraněmi, se rozeběhli, přesvědčení, že jejich schopnosti převáží nad fyzicky mnohem většími nepřáteli. Ti ostatní se rozeběhli za nimi, aniž by tušili, proti čemu jdou. 

Sir Harold stál pyšně na balvanu a dalekohledem sledoval bitvu. Generál se na něj podíval a zavrtěl hlavou - děním na bojišti byl jednoduše znechucen. Odhadl, že nejméně polovina bojujících byla opilá, a ti, co zůstali střízliví, neměli ponětí, co mají dělat. Pro většinu z nich to byla zábava. Jeho trénované mužstvo bylo v takové menšině, že pro průběh bitvy neznamenalo žádný rozdíl. 

Před několika dny siru Haroldovi zdůraznil, že do boje by se měli zapojit jen trénovaní vojáci. Na nově příchozí mu stačil jediný pohled, aby věděl, že je na bitevním poli nechce. Jenže sir Harold si myslel, že čím víc lidí, tím líp. Generál byl voják a tak respektoval rozhodnutí svého nadřízeného a zároveň člověka, který podepisoval jeho výplatní pásku. Teď ale mohli vidět výsledek. Bylo to ostudné. 

Na druhé straně bojiště zatím Reggie propadl hysterii, když zjistili, že Adney Raddle je mrtvý. Byl tak stresovaný, že si nemohl vzpomenout, jak se obsluhuje vysílačka, a tak chvíli trvalo, než se dovolal generálovi. 

“Generále! Generále! Pomoc! Slyšíte mě? Tady Mason a Raddleové. Slyší nás někdo?” křičel do přístroje. 

“Ano, slyším vás. Co se děje?” 

“Byli jsme zasaženi. Jedním z těch obrovských balvanů. Přiletěl vzduchem, vůbec jsme ho neviděli. Dopadl přímo na Adneyho. On je… on je asi mrtvý.” Reggie neměl ponětí, co má dělat, a tak čekal na instrukce. 

Hiram “Raddle” jako Smrtijed viděl hodně mrtvých a tak okamžitě poznal, že je po Adneym. Zatímco byl Reggie zaneprázdněn tou malou krabičkou, kterou mu dal generál, přemístil se pryč. Reggie si vůbec nevšiml, že zmizel. 

Vernon zaslechl rozhovor mezi Reggiem a generálem, a ztuhla mu krev v žilách. Nikdy by ho nenapadlo, že by někdo z nich mohl být ohrožen. Docela určitě nesouhlasil s ničím, co by mohlo vyústit ve zranění nebo nedej bože ve smrt! 

“Slyšel jsi to, Karle?” zeptal se svého společníka. “Jeden z Raddleových je mrtvý! Musíme něco udělat - tohle se vymyká z rukou!” 

Kornelius byl stejně znepokojený jako Vernon, ale v duchu se ptal, co pro Merlina Dursley očekával. Věděl moc dobře, že dnešní útok zahrnuje zbraně - to bylo jasné už od samého počátku. Co si ten hlupák myslel, že zbraně dělají? Jistě, vypadalo to, že jeden z Raddleových byl zabitý vlastní stranou, ale zbraně jsou zbraně. Zabíjejí. 

Zhodnotil tlačenici před sebou. Stále více mudlů si uvědomovalo, že boj se nevyvíjí tak, jak by měl, a začali utíkat z bojiště, pryč od Prasinek. Protože katapulty a trebuchety byly nečinné, kromě občasného výstřelu způsobeného mudly, a protože většina lučištníků utíkala též, výsledek bitvy stál na těch, kteří bojovali s meči. 

Byl si jistý, že jeden z mužů, které zahlédl skrz to podivné kukátko od generála, byl Asgair Brand. To znamená, že Prasinky brání válečníci ze Zimních zemí a nikoliv hloupí prodavači a další obyvatelé. To se nevyvíjelo tak, jak očekával, a výsledek určitě bude jiný, než jaký chtěl. Musí se odtud dostat a zvážit nový postup. 

Kdyby se přemístil přímo před očima Dursleyho, prozradil by, že je kouzelník. To by ho stálo přístup do mudlovského protikouzelnického hnutí. Nevadilo by to, kdyby tenhle debakl zároveň znamenal jeho konec. Nicméně tím si nebyl tak jistý, a ani nevěděl, co dalšího podnikne. Jeho cílem bylo znovu zaujmout nenapadnutelnou vedoucí pozici v kouzelnickém světě. Nejlepší bude, když si ponechá otevřené všechny možnosti, dokud nevymyslí nový plán. 

“Pospěš si, Dursley,” vyštěknul. “Teď máme možnost dostat se na druhou stranu. Sebereme ty dva naproti a vydáme se na základnu. Tady je to moc divoké, na základně bude bezpečněji.” 

Kornelius ukázal na základnu a postrčil ho dopředu. Nechá Vernona jít prvního, a předpokládal, že ten hlupák ho poslechne. Měl v úmyslu se odmístit, jakmile se Vernon bude dívat jinam. 

K bitvě se však připravoval ještě někdo, ani jedna strana však o nich nevěděla. Neviditelní, hluboko pod zemí, sledovali bitvu černí wyrmové. Už nějakou dobu hlídali wyrmové Bradavice a Vikingy z jejich domoviny . 

Jejich starší respektovali mladého krále kvůli tomu, že z jejich země vyhnal stíny. Vyslechli zprávu mladých wyrmů, kteří krále potkali v tunelech, a dovolili jim trávit čas tam, kde byl tento král doma. Král jim řekl, že očekává válku a vyjádřil naději, že budou stát na jeho straně. Pokud mu mají pomoci, musí mu být nablízku. Bylo to vlastně docela otravné hlídkování. Změnilo se to teprve nedávno. 

Okamžitě zaznamenali příchod mnoha nemagických zemských obyvatel do blízkosti hradu. Pak došlo v tunelech zemských obyvatel k výraznému pohybu. O jejich tunelech věděli již dávno, ale až dosud byly využívány jen zřídka. Dnes jimi protékaly davy oběma směry. A všichni Vikingové opouštěli domov jejich krále. Také měli pocit, že s sebou nesou zbraně. 

Jeden z nich rychle vstoupil do ley lines a o pár vteřin později se vrátil s dalšími wyrmy. Nebyli si sice jistí, co přesně se děje, ale události pozorně sledovali.  

Vikingové byli přátelé mladého krále a ti ostatní kouzelníci ve vesnici také přišli z hradu. Také si všimli, že zatímco všichni lidé na poli, kteří nevyšli z hradu, neměli žádnou magii, podél jejich řad se nacházelo pár obyvatel země s magickým podpisem. A právě na ty se rozhodli dávat zvláštní pozor. 

Wyrmové si také všimli, že mladý král s několika dalšími kouzelníky, včetně muže, který byl s králem v Zimních zemích, vylétli z hradu a krátce se prolétli nad polem, než zase zamířili zpět na hrad. V tu chvíli se však něco stalo.

Když jeden z nemagických lidí zabil kouzelníka, připravili se k akci. Pro ně to vypadalo tak, že nekouzelníci zaútočili na ochránce jejich přítele, krále. Přesunuli se blíže k zemskému povrchu a připravili se k útoku. 

Vernon byl jen několik kroků od tlačícího se davu, když zakopl. Aby znovu získal rovnováhu, jednou rukou hmátl dozadu a chytil se Karla. Přesně v tuto chvíli se vynořil první wyrm s široce rozevřenou tlamou. Vernon viděl tmu, která se ho snažila spolknout, a instinktivně zpevnil sevření kolem Karlovy paže. Ten samý okamžik si Kornelius vybral k přemístění. 

Wyrm spolkl Vernona jako malinu a Popletal se rozštěpil - polovina z něj se přemístila někam do Lamanšského průlivu a druhá polovina skončila v žaludku wyrma. 

Vzápětí se na zasněženém poli zformovala pevná hradba z těl wyrmů. Vikingů, které identifikovali jako spojence, si nevšímali, zato věnovali pozornost nekouzelníkům shluknutým uprostřed bojiště. Obkroužili je a chystali se je pohltit. 

Mudlové na jejich černočerná těla koukali s hrůzou - to nemůžou být živí tvorové, nebo ano? Každý, kdo se nacházel na dohled od nich, začal v panice utíkat pryč. 

Sir Harold a plukovník stáli v šokovaném tichu na svém kopci. Z jejich nádherné bitvy proti magii se stala katastrofa. 

Jejich vlastní zbraně nezpůsobily vesnici žádné škody, zato zdecimovaly jejich řady. Opilí vojáci působili zranění sami sobě i druhým. Lučištníci sotva vystřelili, natož aby způsobili nějaké škody v řadách nepřátel. A k tomu všemu se Vikingové ukázali jako mnohem zručnější a zkušenější v boji s mečem. Mnoho z těch, kteří se odvážili se jim postavit, byli jednoduše sraženi k zemi. 

Plukovník nepřestával dalekohledem sledovat bojiště a byl tedy také překvapen černotou, která se usadila uprostřed pole a způsobila mezi vojáky spoušť. Pro jistotu popadl sira Harolda za paži a odtáhl ho k prvnímu vozidlu, ve kterém spěšně opustili bitevní pole. 

- - - - - 

Albus Brumbál odvedl svůj malý tým k samému okraji bradavických ochran ještě v době, kdy k Prasinkám stále přicházeli mudlové. Jakmile bitva začala, překročili hranici a nasedli na košťata. Letěli nízko, skryti před zraky mudlů za stromy a za různými vyvýšeninami. Pak se rozdělili do dvou skupin a rychle seslali kouzlo zapomnění na zemi po obvodu celého pole. Zpět letěli kolem malých lesíků na kraji pole, protože předpokládali, že prchající mudlové by se v nich mohli chtít schovat. 

Na cestě zpátky Harry náhle zabrzdil a otočil se ve směru Prasinek. Severus měl co dělat, aby do něj nenarazil. Nebyl tak dobrý letec jako Harry, a tak se otočil po několika metrech, vrátil se a zastavil se vedle něj. Už už chtěl začít o tom, že mu přece slíbil, že se nezapojí, ale slova mu odumřela na jazyku, když zahlédl Harryho výraz. 

Jelikož netušil, co je špatně, přiblížil se k němu a uchopil ho za paži. “Je ti dobře, Harry? Můžu tě vzít na své koště. Pojď, přistaneme.” 

Jeho hlas vytrhl Harryho ze strnulosti. Zavrtěl hlavou, ale přesto přistál. Severus se rychle rozhlédl na všechny strany, naštěstí byli skryti stromy, takže je mudlové nemohli vidět. 

Jakmile se jeho nohy dotkly země, Harry odhodil koště a s hůlkou v ruce začal hledat nejbližší ley line. Připomenul si, jak se do nich naposledy dostal, a opatrně vyslal své vědomí vpřed. 

Byl si jistý, že slyší hadí jazyk. Věděl, že by Severus namítal, kdyby si chtěl obhlédnout bojiště, ale byl si jistý, že hadí jazyk slyšel přicházet odtamtud. Nebyl to Voldemort, protože jeho hlas byl nezaměnitelný. Vlastně to znělo jako více hlasů najednou. Pak si vzpomněl na wyrmy.

“Draci ze Zimních zemí - slyšíte mne?” mentálně zavolal, zatímco jeho tělo stálo nehybně jako kámen na zemi.  

Severus ho nervózně pozoroval, ale nezasahoval. Sice netušil, co se děje, ale Harry tu byl zatím v bezpečí. 

Wyrmové Harryho hlas okamžitě poznali. Oháněli se tlamami po mudlech, ale s výjimkou několika z nich, na něž zaútočili hned zpočátku, váhali jim fyzicky ublížit. Poznali, že nekouzelníci nepředstavují žádnou hrozbu, dokonce se zdálo, že ani nejsou schopni utéct. Byl to právě jejich rozhovor o tom, co by měli udělat, který Harry zaslechl. Čtyři černí wyrmové se okamžitě ponořili do země a spěchali za mladým králem. 

“Ano, králi, slyšíme tě,” odpověděl mu nejvýše postavený wyrm, jakmile vstoupili do ley lines. O dvě vteřiny později ho již viděli, tedy alespoň jeho mysl. “Byli jsme celou dobu zde a očekávali tvé příkazy. Pak jsme zahlédli nemagické obyvatele země zaútočit na kouzelníky, kteří tě chrání, a poznali jsme, že tvoje válka začala. Připojili jsme se, abychom ti pomohli, tak jak jsi nás o to kdysi požádal.” 

Harry se zděsil. Mudlové nebyli pro kouzelníky žádnou výzvou, ale tohle byli, pro Merlina, draci! 

Než mohl něco říct, wyrm pokračoval: “Nemagičtí lidé jsou vůči nám bezbranní. Několik z nich jsme zabili, než jsme si uvědomili, že neznamenají žádné nebezpečí. Nebyli jsme si jisti, co máme dělat, ale pak jsme zaslechli tvůj hlas.” 

Harry se zhluboka nadechl a uklidnil tak Severuse, který pozorně sledoval chlapcovo fyzické tělo, naprosto netuše, že jeho mysl je někde jinde. 

“Vážím si vaší pomoci,” začal Harry, “a jsem velmi potěšen, že mi chcete pomoci ve válce. Ale, jak jste si už uvědomili, tohle není bitva pro vás. Tvorové, kteří útočili na Vikingy, nedisponují žádnou magií, a nepředstavují nebezpečí ani pro ty, kteří sami žádnou magii nepoužívají. Doufám, že zůstanete na hlídce, protože válka teprve začíná a protože vás budu potřebovat v příští bitvě. Ale nechte mudly, nemagické lidi, odejít v míru. Už prohráli, a skutečně neznamenají žádnou hrozbu pro mne ani pro vás. Zůstaňte v ley lines a buďte připraveni zasáhnout příště.” 

Všichni čtyři wyrmové se Harrymu poklonili a schovali se do hlubších vrstev ley lines, aby znovu tiše bděli nad bezpečím Bradavic. Harry se vrátil do svého těla, otevřel oči a zamrkal. 

Naneštěstí první věc, kterou viděl, byl jeho vražedně se tvářící manžel. 

Znovu se zhluboka nadechl a s malým úsměvem začal honem vysvětlovat, než druhý muž stačil spustit tirádu. 

“Zaslechl jsem hadí jazyk. Ne jeden hlas,” poznamenal rychle, jelikož Severusovi by určitě jako první přišel na mysl Voldemort. “Bylo to několik hlasů, a zněly jako černí wyrmové. Musel jsem vstoupit do ley lines, ne moc hluboko, jen kousek pod povrch, a zavolat je. Byli čtyři. Podle všeho hlídali Bradavice a když začala bitva, mysleli si, že se jedná o válku, v níž jsem je požádal o pomoc.” 

Severus se znepokojeně podíval na zem pod svýma nohama. 

“Sami si uvědomili, že mudlové nejsou nebezpeční žádnému kouzelníkovi či čarodějce,” pokračoval Harry, “a nebyli si jistí, jestli by měli útočit. Tohle je to, co jsem zaslechl. Pro teď se stáhli zpět. Řekl jsem jim, že budu potřebovat jejich pomoc v příští bitvě.” 

Harry však stále vypadal sklíčeně. 

“Proč se tváříš tak smutně?” zeptal se Severus. 

“Wyrmové řekli, že zabili několik mudlů, než si uvědomili, že jsou naprosto neškodní,” přiznal chvějícím se hlasem Harry. Počet obětí se opět zvýšil. 

“Ti mudlové nebyli nevinní, Harry,” poučil ho Severus. “Přišli do bitvy se zbraněmi, které hodlali použít. Chtěli tebe -  nás - zranit. Nebyla to vyrovnaná bitva a jsem rád, že wyrmové odešli, ale ti mudlové tam byli jako vojáci. Nemůžeš je považovat za někoho, koho byla tvá povinnost zachránit. Pojď, poletíme zpátky, než si nás někdo všimne.” 

Harryho mozek souhlasil se Severusem, ale jeho srdce si nebylo jisté. S tím nasedl na koště a letěl za starším mužem, dokud nebyli za ochranami, uvnitř bezpečné zóny kolem hradu. 

Bitva skončila ani ne za hodinu. Všichni mudlové byli na útěku. Protože vozy, kterými mnozí z nich přijeli, odjížděli poloprázdné, hodně mudlů mělo před sebou dlouhou pěší tůru, buď k usedlosti sira Harolda, nebo tam, kde zanechali svoje automobily a přívěsy. 

Bylo to legrační, ale ani jeden si nemohl vzpomenout, proč sem vlastně přišli. 

Válečníci ze Zimních zemí se stáhli ihned, co se mudlové dali na útěk, a hlídali teď všechny cesty vedoucí do městečka a sledovali jejich odchod. Bystrozoři v Prasinkách se naštěstí zdrželi sesílání paměťových kouzel, když bylo zřejmé, že se mudlové do městečka nedostanou. Pokud by tak neučinili, museli by je nejprve odstranit, než by se mohli vrátit na Ministerstvo. 

Když poslední mudla zmizel z jejich dohledu, vydali se všichni - Vikingové i bystrozoři - ke Třem košťatům. Rosmerta byla jediným obyvatelem Prasinek, který odmítl odejít, a teď už nalévala svou nejlepší medovinu do sklenic, aby mohli oslavovat vítězství. 

- - - - -

PP: 1) Autorka to nemá dobře promyšlené nebo vůbec neví, jak takový trebuchet funguje. Jedná se totiž o prak, kdy se rameno s košem pro kámen přitáhne silou dolů k zemi, a když se uvolní, vymrští se do vzduchu a odpálí kámen. Pokud tedy byly koše nahoře, trebuchet nebyl natažený a nemohlo dojít k odpálení. Více zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Trebuchet nebo https://www.youtube.com/watch?v=JQLYHt-DM0Q

Bitva o Prasinky - 137. kapitola - část první

Vysvětlování - 138. kapitola - část první