Labyrintem slov...

Albus měl překvapivě pravdu, když předpokládal, že bude lepší, aby mudlové zůstali v Bradavicích ještě týden nebo dva a teprve pak se vrátili do svých domovů. Mudlovský svět se vracel do svých kolejí hodně pomalu, navzdory úsilí mnoha kouzelníků.

Mezi lidmi panoval nesmírný zármutek nad tragédiemi, které byly způsobeny kouzlem spánku a jimž se nebylo možné vyhnout. Spadly stovky letadel, tisíce aut havarovalo, vypukly požáry, potopily se lodě. Lidé, kteří utrpěli tyto ztráty, potřebovali truchlit, než byli schopni a připraveni se aktivně zapojit do obnovy světa.

Kouzelnický svět se postaral o to, aby ihned po probuzení mudlů byl všude dostatek jídla, vody a dalších nezbytností, a aby se mudlové, jakmile to bylo možné, co nejdříve připojili k opravám. Vyžadovalo si to pečlivé a diskrétní vedení ze zákulisí, protože kouzelníci měli strach, že když se ukáží veřejně, obnova se zastaví.

Královská rodina se brzy přestěhovala na hrad Balmoral. Celé stěhování proběhlo hladce, jakmile Albus zjistil, že bradavičtí domácí skřítkové to místo milují. Předchozím majitelem hradu byl kouzelník a domácí skřítkové hned vycítili, že jejich druhové tam byli šťastní. Pendlovali mezi oběma hrady a neviděni obsluhovali královnu i jejího manžela a vnuky.

Jakmile se mudlové vzpamatovali a začali žít všední životy, počáteční období tichého akceptování magie se rychle změnilo v silný odpor. Samozvaní vůdcové se ptali na motivaci kouzelníků a vyvolávali v ostatních lidech strach a podezřívavost. Kouzelnický svět musel přijmout zvláštní opatření a mnozí z těch, kteří se aktivně zapojili do znovuvybudování mudlovského světa, se rychle vrátili do nezakreslitelných nebo jinak chráněných oblastí.

Bylo dobře, že hrad Balmoral byl vybavený fungující technikou, protože zprávu namluvenou princi bylo nutné rozšířit co nejrychleji, aby se zabránilo rostoucí nedůvěře, podezíravosti a neskrývanému nepřátelství vůči kouzelníkům. Jakmile se tam královská rodina nastěhovala, studio bylo využito k nahrání nové zprávy.

Sama královna natočila jednu zprávu a stejně tak i její syn. Princové pozvali Harryho, aby společně s nimi nahrál další zprávy – chtěli, aby lidé vnímali kouzelníky jako chlapce ze sousedství. Podařilo se jim zabránit demonstracím a povstáním proti kouzelníkům, na rozdíl od zbytku světa, přesto ale došlo k několika protestním akcím proti magii a každému, kdo mohl být kouzelník.

- - - -

Smrtijed vytáhl ze své kapsy svrček a dal ho sově, která na Raddle Manor doručila Denního věštce. Noviny společně s ranním čajem a koblihou položil před svého pána na dlouhý stůl v jídelně. Voldemort otevřel Věštce a ztuhl. Dokonce i na jeho hadím obličeji bylo poznat, že je šokován.

Ministerstvo porušilo staletí starou tradici, že kouzelnický svět se drží v utajení před mudly, a každému vykládá o magii? Četl o snaze těch zatracených bláznů opravit mudlovský svět, ale rozhodně nečekal, že opravdu mudlům řeknou, kdo jsou a jak to udělali!

Sám Harry Potter promluvil v televizi a prozradil, že je kouzelník. Také se prý zúčastnil výroby těch veřejných zpráv, ve kterých vystupuje mudlovská královská rodina, včetně samotné královny. Co to, u Merlinovy bradky, vyvádějí? O co jim jde?

Mnohem důležitější otázka však zněla, co to znamená pro něj a jeho plány?

Až dosud se domníval, že jeho výhrůžky, že zaútočí na mudly nebo přímo před jejich očima, jsou dostatečnou zbraní proti Ministerstvu kouzel. Očekával, že se mu budou snažit zoufale zabránit v čemkoliv, čím by mohl mudlům prozradit existenci kouzelníků. Očividně to tak nebylo.

Jak se zdálo, tato otevřenost vůči mudlům byla zřejmě součástí jejich plánů. Musí tomu lépe porozumět, aby pak mohl své vlastní plány co nejefektivněji upravit. Musí vědět, co všechno mudlům říkají.

Znovu se zamyslel nad svou poslední návštěvou Malého Visánku a pokoušel se vzpomenout si, co za obchody tam viděl. Byl si docela jistý, že tam byl minimálně jeden, ve kterém prodávali denní tisk, a pravděpodobně i obchod s televizory. Rodina jeho otce zavedla do Raddle Manor elektřinu – zatím pro ni neměl využití. Přemýšlel, jestli síť pořád ještě funguje, ať už v hlavní budově nebo v domku správce u vchodu na pozemky.

Navzdory tomu, že mu Denní věštec přinesl omračující informace, které znamenaly zkázu pro jeho plány, na nichž už víc než měsíc pracoval, měl Voldemort po skončení snídaně mnohem lepší náladu než v uplynulých týdnech. Odhalil část ministerské strategie, což se mu dosud nepodařilo. Našel způsoby, jak se o současné situaci dozvědět víc. To všechno mu dodalo energii. Zahodit měsíční práci nebylo příjemné, ale aby řekl pravdu, jeho plány nebyly nijak dokonalé. Potřeboval víc informací a teď věděl, jak se k nim dostat.

Bohužel i v době otevřené komunikace mezi kouzelnickým a mudlovským světem byl jeho vzhled překážkou. Nebylo vhodné, aby osobně napochodoval do nejbližšího města a začal nakupovat. Místo toho poučil jednoho z věrných Smrtijedů, jak se obléci, aby nepřitahoval zbytečnou pozornost, opatřil ho mudlovskými penězi a vyslal ho nakoupit nějaké mudlovské noviny a televizor.

- - - - -

Kornelius Popletal se odletaxoval z Ministerstva kouzel. Netušil, jak dlouho tam bude přetrvávat panika a chaos, ale bylo důležité, aby nezůstal trčet v letaxové síti, až bystrozorové zjistí, že uprchl, protože pak ji okamžitě uzavřou. Vystoupil tedy jen o několik krbů dále ve zchátralé hospodě v Obrtlé ulici. Samozřejmě nebyl častým návštěvníkem Obrtlé ulice, ale během těch let sem jednou nebo dvakrát zavítal a zapamatoval si název této putyky. Lidé si tady nevšímali věcí, které se jich přímo netýkaly, a odmítali spolupracovat s bystrozory nebo kýmkoliv z ministerstva.

Byl jedinou osobou, která se toho dne přeletaxovala z Ministerstva kouzel do veřejného krbu v Obrtlé. Stálí zákazníci mu nevěnovali pozornost, a tak rychle a nepoznán vyšel ven na ulici. Panoval na ní čilý ruch, ale všichni chodci měli kapuce stažené hluboko do obličeje a oči upřené na chodník. Popletal udělal to samé. I kdyby ho někdo poznal, bude už dávno pryč, než se to dozví někdo další.

Před mnoha lety, když nastoupil svou politickou kariéru, učinil sliby, o kterých věděl, že je nikdy nedodrží, a uzavřel spojenectví, o nichž si byl jistý, že ztroskotají. Tak nějak se stalo, že během povyšování do nových funkcí sesbíral stejně tolik nepřátel jako přátel. V mocenských hrách se předpokládalo, že jednou přijde den, kdy bude až po krk vězet v problémech a bude potřebovat zmizet. Jeho manželka milovala přepychový život v jejich domě v hrabství High Hill, ale on už dávno věděl, že si musí zařídit i jiné bydlení.

Mezi starobylými rody bylo neobvyklé, aby byl dům napsán pouze na manželku. Kornelius nechal na manželčino jméno zapsat i poměrně vysokou částku majetku, který nashromáždili během jejich manželství. Svému právníkovi vysvětlil, že štěstí je vrtkavé a že si chce být jistý, že Emmaline a děti nebudou trpět politickými machinacemi, do kterých by se mohl dostat.

Emmaline neměla ani tušení, že stejně velká částka peněz, většinou pocházejících z úplatků a plateb mimo účetní záznamy, je uložena na různých účtech a bezpečných místech, o kterých věděl pouze Kornelius. Některé z těchto peněz použil na nákup domu v mudlovské oblasti nedaleko Abbeville ve francouzské Picardii kousek od Lamanšského průlivu, akorát tak daleko, aby se tam dokázal přemístit. Byl to právě tento dům, do kterého se přemístil z Obrtlé ulice.

Dům se nacházel na okraji obchodní zóny. Místo si vybral kvůli nedostatku zvědavých sousedů. Do domu docházela paní na uklízení a také zaměstnal zahradníka, aby pozemky udržoval v reprezentativním stavu a aby tak dům vypadal obydleně, přestože ho nenavštěvoval častěji než jednou za půl roku a nikdy se nezdržel déle než několik minut. Pouze v poslední době, když se začala situace vyvíjet nepříznivě, se tu ukazoval častěji, aby se ujistil, že dům bude možné použít jako bezpečný úkryt, pokud by musel uprchnout z Anglie.

Kornelius si zhluboka vydechl, když ze sebe sundal plášť a uvědomil si, že opravdu utekl z vězeňských cel na Ministerstvu kouzel. Zapálil oheň v krbu, nalil si do skleničky brandy a posadil se do křesla, aby popřemýšlel o svém novém životě a naplánoval své další kroky. Věřil tomu, že ještě úplně neskončil a že je jen otázkou času, kdy se vrátí do Anglie a bude zase Ministrem kouzel.

- - - - -

Vernon a Petunie Dursleyovi se začali připravovat na návrat do Zobí ulice hned druhý den ráno.

Když se Vernon a Dudley probudili, nahlas si stěžovali na příšerné spaní. Na druhou stranu Petunie spala mnohem lépe než obvykle.

„Myslím, že to musí být tím, že tu jste opět se mnou,“ radovala se. „Spala jsem jako miminko! Možná že vy dva jste toho naspali až moc, takže teď nemusíte tak odpočívat. Jsem si jistá, že dnes to bude lepší.“

„Jsem si jistý, že se dobře vyspím, jakmile budu ležet zase ve své posteli. Ve svém domě. Civilizovaní lidé nespí ve stanech,“ poznamenal zarputile Vernon.

Petunie ho chtěla upozornit, že tenhle stan má zdi vypadající jako sádrokarton, dveře ze skutečného dřeva a všechny další vymoženosti, které majíve svém domě v Zobí ulici, ale moudře mlčela. Dohadovat se s Vernonem, když měl jednu ze svých nálad, nebyla nikdy dobrá věc.

„Dobře, pospěšme si tedy. Je snídaně! Můžeme si o návratu domů promluvit nad čajem a vajíčky se slaninou a čerstvým chlebem.“ I když již nedokázali rozpoznat chutě jídla, Vernon i Dudley se pořád dožadovali velkých porcí, a tak je Petuniina poznámka zvedla na nohy a donutila k chůzi do Velké síně.

Tento den vznikla určitá rutina, podle které se Dursleyovi za svého pobytu v Bradavicích řídili. Jakmile se Vernon s Dudleym dostatečně nacpali, Petunie je vyhnala ven na trávník. První den venku byl významný tím, že Vernon a Dudley poprvé viděli kouzelníky a čarodějky létat na košťatech. Jednou z nejpopulárnějších letních aktivit bylo totiž „Bezpečné létání“ vedené madame Hoochovou. Ona a členové kolejních famfrpálových týmů (a několik dalších lidí, kteří hledali výmluvu pro to, aby mohli celý den strávit létáním) vymysleli kurz, který měl naučit děti předškolního věku základům létání na koštěti.

Dudley jako první poznal, že ty létající věci v dálce nejsou velcí ptáci.

„Mami, koukni, tamhle – jsou to lidé a opravdu létají?“ zeptal se a ukazoval na druhý konec louky na něco, co v něm vzbudilo bázeň.

„Ano, pravděpodobně ano, drahoušku. Tihle lidé vskutku létají na košťatech. Mají nějakou hru, do které jsou všichni pobláznění – je to podobné fotbalu, ale ve vzduchu, a neznám pravidla. Milují létání. Slyšela jsem, že pro kouzelnické děti udělají nějaký letní kurz. Zdá se, že tohle je ono. Ta žena s šedými vlasy je tady učitelkou a myslím, že jí pomáhají starší studenti. Chceš se tam jít na ně podívat?“

Dudleyho létání fascinovalo. Starší pomáhali dětem nasednout na malá košťata, která létala pouze nízko nad zemí. Bylo to skoro jako když se učil jezdit na kole s matkou po boku, která se starala o to, aby se nepřevrhl. Některé zkušenější děti poletovaly vzduchem, zatímco starší děti a dospělí na ně dávali pozor. Trochu dál se zřejmě hrála nějaká hra, protože studenti lítali hodně rychle sem a tam a přehazovali si mezi sebou velký míč.

Vernon i nadále nesouhlasil s ničím, co nebylo přirozené, dokonce i když byl zvědavý. „Jsou to pořád zrůdy, Pet, ale jakmile se vrátíme do Zobí ulice, už je neuvidíme. Pojďme se posadit pod tamhlety stromy a můžeme je z dálky chvíli pozorovat.“

Všichni tři se usadili na místě, kde domácí skřítkové rozestavili několik stolků a laviček, a s obdivem přihlíželi hře. Vernon, navzdory svému postoji, byl okouzlen tím, s jak malou námahou se kouzelníci a čarodějky řítili vzduchem. Petunie jim našla džbánek vychlazeného máslového ležáku a konvici naplněnou horkým čajem. Ona s Vernonem pili čaj, zatímco Dudley zkoušel studený pěnivý nápoj.

Naobědvali se venku. K jídlu měli obyčejnější jídlo než ve Velké síni, ale zato netrpěli klaustrofobií z hradních chodeb. Po obědě navrhla Petunie procházku, a tak se jeden den vydali k jezeru, kde si sundali boty a ponožky a procházeli se ve studené vodě, zatímco jiný den navštívili skleníky, kde mohli obdivovat podivné a nebezpečné rostliny.

- - - - -

Hermiona byla v sedmém nebi. Měla na starosti výzkumný projekt, měla dost času, aby se mu mohla věnovat, a až v Bradavické knihovně přečte všechno, co najde, madame Pomfreyová jí slíbila přístup do své osobní knihovny nebo do lékouzelnických záznamů u Sv. Munga, a když nenajde nic ani tam, tak se možná dostane i k záznamům Ministerstva kouzel. Svět nemohl být lepší.

Ve středu pročítala časopisy v hlavní knihovně a také se podívala na záznamy z jiných výzkumů, aby upřesnila kriteria, podle kterých bude vyhledávat události, jež mohly zahrnovat přenos magie. Na konci dne měla seznam kontrolních otázek, které jí umožní rychle a efektivně nalézt nové informace pro další výzkum. Využila ho hned ve čtvrtek, kdy začala studovat materiály v sekci s omezeným přístupem. O týden později už byla pravidelným návštěvníkem v kanceláři madame Pomfreyové a prohlížela si záznamy v její lékouzelnické knihovničce. Několik záznamů jí dokonce na její žádost poskytla k prostudování i ošetřovna Ministerstva kouzel.

- - - - -

Harry začal s procvičováním bezhůlkové magie s ředitelem hned ve čtvrtek po snídani.

Ráno mu sova shodila dopis do ovesné kaše.

„Zatracený ptáci,“ zabručel Ron a odháněl neschopnou sovu pryč, zatímco Harry pečlivě odstraňoval zbytky kaše z obálky. Hermiona do Rona šťouchla, aby mlčel, a nabídla sově kousek slaniny.

„Co se děje, Harry?“

„Píše mi profesor Brumbál. Předtím říkal, že mě bude učit bezhůlkovou magii, protože, no, však víte. Hádám, že bude lepší, když to budu umět kontrolovat. Zdá se, že chce začít dneska ráno.“

Ronovým obličejem přeběhl záblesk žárlivosti, zatímco Hermiona se zatvářila rozmrzele. Už se přece smířili s faktem, že tohle je něco, co by nikdo nezačal učit někoho v Harryho věku kvůli zdravotním i magickým důsledkům. Harry se to bude učit, protože u něj bylo větší riziko náhodného uvolnění magie. Ron si na to nakonec vzpomněl a s rozpačitým pohledem na Hermionu se uklidnil.

„Hustý. Budeš nám pak o tom vyprávět, jo? Já vím, že my se to ještě učit nemůžeme, ale stejně…“ odpověděl Ron.

„Harry nás bude informovat, ale protože máme ještě nejméně dvacet let času, než budeme moci bezpečně bezhůlkově kouzlit, žádné instrukce nepotřebujeme, Rone,“ upozornila ho Hermiona a usmála se. Ron měl tu smůlu, že byl věčně „mladším bratrem“, dokonce i vůči někomu, kdo byl ve skutečnosti mladší než on. Jeho bratři měli zvyk se chlubit věcmi, které oni mohli dělat, ale na něž byl Ron ještě moc mladý. Bylo hrozné, že dokonce i u svého přítele musel jen přihlížet, protože na to nebyl ještě dost starý. Byla si jistá, že Harry nebude jeho starší bratry napodobovat, ale Rona to muselo bolet.

„Stejně se neví, jestli to dokážu, ne?“ zasáhl Harry. Vděčně se usmál na Hermionu za její úsilí uchlácholit Rona. „Povyprávím vám o všem, co budeme dělat, ale jak jsem to pochopil, tak bezhůlkové kouzlení je víc o kontrole, a to nikdy nebyla moje silná stránka.“

„Kdyby něco, vždycky se pro tebe najde místo v hodinách létání, které pořádá madame Hoochová. Budu jí pomáhat, takže přijď, jak budeš moci,“ řekl Ron.

Když Harry vstoupil do ředitelny, Severus byl již uvnitř. Měli se učit společně, přestože Harry předpokládal, že to Severus už umí.

„Dobré ráno, pane,“ pozdravil Harry ředitele a posadil se na židli vedle Severuse, stojící před Brumbálovým pracovním stolem.

Albus spojil prsty do stříšky a opřel se ve svém křesle.

„Harry, doufám, že ti nijak neublížím tím, co se chystáme udělat. Požádal jsem madame Pomfreyovou, aby zkontrolovala tvé magické dráhy, až skončíme, ať máme přehled o případných negativních dopadech. Severus je bude také kontrolovat. Většina kouzelníků bezhůlkovou magii nikdy nezvládne, bez ohledu na to, jak odolné jsou jejich magické dráhy. Jednoduše nemají dost magie na to, aby ji mohli zaměřit bez použití hůlky, jen pomocí své vůle. Je to stejné, jako když ukážeš hůlkou a magii jí nasměruješ, akorát že při tom hůlku nepoužiješ.“

Harry pozorně poslouchal, ale měl obavy. Jistě, je očividně hodně magicky silný, ale soustředění a obratnost? Nebyl si jistý, která část jeho magických schopností hraje při kouzlení hlavní úlohu, ale rozhodně se zdálo, že to zahrnuje i vlastnosti, které nepatří zrovna mezi jeho silné stránky.

„Severusi, myslím, že ty sám ses už sám něco z toho naučil,“ konstatoval Albus.

Severus souhlasně přikývl. Nic neuniklo ředitelově pozornosti, dokonce ani jeho cvičení ve volném čase.

„Sledoval jsem, jak Temný pán kouzlí bez hůlky, a celý proces jsem prostudoval. Nikdy jsem si nevšiml, že by bezhůlkovou magii provozoval i některý jiný Smrtijed, takže předpokládám, že to nikoho nenaučil. Nicméně informace, které jsem o tom našel, naznačují, že přinejmenším někteří z Voldemortových služebníků jsou schopni bezhůlkově kouzlit a jsou ve věku, kdy nebude nerozvážné se o to pokusit. Bohužel jsem navzdory veškerému výzkumu zjistil, že bezhůlkovou magii se člověk nenaučí z knih. Její ovládnutí vyžaduje vedení od učitele a procvičování.“

Albus přikývl, potěšen tím, že Severus potvrdil důležitost úlohy učitele v této oblasti.

„Co jsi zjistil, že můžeš dělat bezhůlkově?“

„Zkoušel jsem jen jednoduchá kouzla – Accio, levitování, jednoduché přesunování věcí a kouzla úmyslu. Uvědomoval jsem si, že mi to může způsobit zdravotní problémy, a jelikož jsem neměl žádného mentora, omezil jsem se jen na kouzla vyžadující minimální sílu a soustředění.“

„To bylo od tebe velice moudré, Severusi. První kouzla, které učíme studenty bezhůlkové magie, jsou vskutku velice jednoduchá a představují minimální námahu a jen málo zaměřenou magii. Myslím, že zjistíme, že s trochou pomoci a procvičování ty i Harry bezhůlkovou magii zvládnete. Doufám, že až Harry přijde na to, jak používat svou magii tímto způsobem, pomůže mu to s jeho problémem přeplnění. Místo náhodných výronů se magie přesměruje do bezhůlkového vyjádření jeho vůle.“

Albus jim vysvětlil proces a díval se, jak se Severus a Harry pokoušejí splnit úkol, který jim zadal. Podle očekávání byl Severus schopný provést jednoduchá kouzla. Harry se bezhůlkové magii učil velmi rychle a Albuse i Severuse tím velice překvapil.

Jakmile mu totiž ředitel vysvětlil, jak se vnitřně zaměřit a směrovat magii, získal Harry pocit, že to všechno dává naprostý smysl. Napoprvé se mu kouzla nepovedla, ale zdálo se, že dokonce i nepodařené kouzlo mu pomáhá porozumět tomu, jak postupovat, aby to celé fungovalo. Když se blížilo poledne, byl už schopný si bezhůlkově přivolat knihu pouhým pomyšlením Accio!¹⁾. Jistě, bylo to jednoduché kouzlo, které se učili v prvním ročníku, a musel ho v duchu vyslovit, ale zvládnout na první lekci kouzlool bez použití hůlky bylo pozoruhodné.

Než odešli, Albus je požádal, aby se ještě před obědem zastavili za madame Pomfreyovou na ošetřovně. Severus seslal sám na Harryho několik diagnostických kouzel, než odešli, ale nezjistil žádné opotřebení magických drah. Pokud to madame Pomfreyová potvrdí, bude si příště při jejich provádění jistější.

Madame Pomfreyová byla velice nespokojená s tím, že Albus bude Harryho učit používat bezhůlkovou magii, přestože uznala jeho názor, že tato schopnost ho uchrání před možnými škodami v budoucnosti. Vyšetřila Harryho a zamračila se. „Jsi si jistý, žes používal bezhůlkovou magii? Na tvých magických drahách nevidím vůbec nic zvláštního – jsou naprosto v pořádku. Po první hodině bývají vždycky napnuté.“

Severus jen zavrčel. Hloupá ženská, když se ptá na takové otázky! Nicméně ho zaujala skutečnost, že Harryho rychlý postup v bezhůlkové magii neměl na jeho magické dráhy žádný vliv. Opravdu zajímavé.

Následující dny trávil Harry dopoledne učením se bezhůlkové magii s ředitelem a Severusem. Odpoledne, když měl volno, často nahrával v hradu Balmoral další vzkazy pro mudly, aby se zabránilo strachu a šíření paniky, nebo měl schůzky se zaměstnanci ministerstva ohledně různých záležitostí vztahujících se k mudlům.

Připadalo mu velice zábavné, že byl schopný pomoci Ministerstvu kouzel, protože když vyrůstal, neměl ani potuchy, že je kouzelník. Přál si, aby z mudlovského světa poznal víc než jen svůj přístěnek, malou ložnici a zahradu domu, ale i jen s tím, co se naučil ve škole a z televize, ho ministerstvo vítalo s otevřenou náručí. Dokonce několikrát vyrušil Hermionu z jejího bádání a zeptal se jí na její nápady a myšlenky ohledně několika věcí.

Pozdě odpoledne se obvykle dostal ven a zalétal si s Ronem nebo kýmkoliv, kdo tam ještě byl. Někdy létali nad jezerem, jindy nad Zakázaným lesem, a když bylo venku dost lidí, občas se jim podařilo zahrát si famfrpál.

Severus odpoledne známkoval závěrečné práce. Snažil se to dokončit, jak nejrychleji mohl, aby se zbavil vzpomínek na čas strávený (nebo lépe řečeno promrhaný) ve třídách během školního roku. Jakmile předal Minervě závěrečnou zprávu, měl volno na své vlastní výzkumy.

Fascinovala ho rychlost, s jakou se Harry učil bezhůlkové magii, aniž by došlo k poškození jeho magických drah. Měl na to několik teorií. Přirozeně ho také zajímalo, jestli se na tom nemohl podílet některý z lektvarů, které Harry dostal po posledním „úniku“ magie.

Zatímco Harryho problém s masivním výronem magie byl naprosto unikátní, mnoho kouzelnických nemocí, jež se bohužel vyskytovaly poměrně často, se týkalo magických drah. Děti měly leckdy problémy nechat magii protékat hůlkou a jejich magické dráhy utrpěly popáleniny. Na dospělé se odrážela jejich vlastní kouzla, ať už proto, že měli poškozenou hůlku nebo byli při sesílání kouzla pod vlivem příliš mnoha silných emocí, a v důsledku toho se jejich dráhy poškodily. Existovalo dokonce několik nemocí, které postihovaly přímo magické dráhy, např. tvorba bolestivých lézí nebo vznik křečí, a jedna, naštěstí velice vzácná, způsobovala jejich zakrnění.

Mimoto si Severus všiml, že když se chystal bezhůlkově kouzlit, pociťoval zvláštní vjemy na těch samých místech, kde zažíval bolestivou agonii při cruciatu. Lékouzelníci vždycky předpokládali, že cruciatus probíhá podél nervů a způsobuje tak nevyslovitelnou bolest. Severus dokonce vynalezl několik lektvarů, které nervový systém uklidňovaly a tlumily tak po-cruciatové symptomy, ale možná že problém vůbec nebyl v nervovém systému. Nervy a magické dráhy byly dva rozdílné systémy, probíhající po podobných drahách. Příliš mnoho kouzelníků a čarodějek bylo podrobeno cruciatu nebo podobně účinkujícím „odpustitelným“ kouzlům, které způsobovaly vážné a dlouhotrvající poškození. Třeba existuje nějaký lék, který by bylo možné cíleněji zaměřit na poškozená místa a zmírnit bolest nebo dokonce poškození zcela vyléčit?

S myšlenkami na slečnu Grangerovou, provádějící výzkum v dosud neprozkoumané oblasti, protože lékouzelníky nikdy nenapadlo vyvodit správné závěry z nahlášených incidentů, jež se nyní zdály naprosto očividné, se Severus ponořil do své laboratoře s vlastním převratným výzkumným programem.

- - - - -

Některé záležitosti vyžadovaly ředitelovu přítomnost na Ministerstvu v polovině dalšího týdne, a tak měl Harry první příležitost využít Ronovo pozvání a zúčastnit se hodiny bezpečného létání madame Hoochové. Připojil se k řadě hráčů famfrpálu, kteří sledovali některé odvážnější děti – ty, které si troufly vystoupat výše nebo letět rychleji, než se považovalo za bezpečné. Museli být bdělí, protože minimálně jednou denně některé nerozumné děcko ztratilo kontrolu nad svým koštětem a muselo být zachyceno, když padalo dolů.

Když Harry zachránil svého pátého nešťastného letce před volným pádem, vzala si ho stranou madame Hoochová.

„Harry, jsem ráda, že ses k nám připojil, a velmi si vážím tvé ochoty pomoci, ale myslím, že by ses měl ujmout jiné role. Nejsem si jistá, jestli jsou děti jen poblázněny tvou přítomností nebo opravdu doufají, že se s tebou seznámí, ale řekla bych, že dneska nějak moc padají z košťat, obzvlášť v oblasti, kde jsi ty. Nevadilo by ti, kdybys přešel na hřiště a pomohl těm nejmenším?“

„Vůbec ne, madame Hoochová,“ odpověděl Harry. Opravdu měl podezření, že poslední letec ze svého koště spadl naschvál, a u dvou dalších si myslel, že kdyby chtěli, dokázali by se na koštěti také udržet. Bylo prima pomoci někomu, kdo měl nehodu, ale obával se, že by mohlo dojít ke zbytečnému zranění, kdyby to dál pokračovalo stejně.

Mávnul na Rona a odešel na travnatou plochu, kde nervózně postávaly nejmenší děti se svými cvičnými košťaty. Havraspárská prefektka Charlotta, na její příjmení si nemohl vzpomenout, přidělovala každému dítěti jednoho studenta a nadskočila, když zjistila, že další v řadě je Harry Potter.

Harry se nad jejím šokovaným úsměvem zasmál a vysvětlil jí: „Pomáhal jsem víc zkušeným letcům, ale najednou jsme měli problém s náhlými pády a nejsem si jistý, jestli to byly opravdu nehody. Madame Hoochová proto navrhla, že takhle to bude pro všechny zúčastněné bezpečnější.“

Charlotta přikývla a podívala se na svůj seznam. „Všimla jsem si, že tam začalo být nějak živo. Mám tu malého chlapce, je z létání úplně vyděšený. Nejspíš bude nadšený, když tě potká, a to by mu mohlo pomoct, aby se nebál na koště sednout. Harry Savoy – tamhle.“ Ukázala na malé tříleté děcko stojící stranou, očividně ustrašené a nešťastné.

Harry přikývl. „Pak tedy Harry Savoy. Díky.“

Velký Harry přistoupil k malému Harrymu a pozdravil ho. „Ahoj Harry, já jsem taky Harry. Rád tě poznávám.“

Aniž by k Harrymu vzhlédl, malý chlapec, očividně paralyzovaný rozpaky, zamumlal: „Ahoj.“

Harry si k němu klekl a zeptal se: „Tak, co se děje? Už jsi někdy seděl na cvičném koštěti?“

Malý klučina zavrtěl hlavou.

„Vždycky je všechno jednou poprvé. Pamatuji si na den, kdy jsem úplně poprvé seděl na koštěti. Bylo to tady ve škole, v Bradavicích. Bylo to úžasné. Bojíš se?“

Malý chlapec zůstal tiše stát, ale pokrčil trochu rameny. Jednoznačně to znamenalo ‚možná‘.

Velký Harry se rozhlédl, aby zjistil, co dělají v takových případech ostatní. Cvičná košťata byla očarována tak, aby létala maximálně několik stop nad zemí sama od sebe. Jeho úlohou bylo přemluvit dítě k nasednutí na koště a pak ho pevně držet, zatímco kráčel vedle pomalu letícího koštěte.

„Není se čeho bát, Harry. Zvednu tě a posadím tě na koště. Až budeš sedět, tak dáš nohy do třmenů, to zabrání, abys spadl. Kdyby tě někde něco tlačilo, tak na to umístím změkčovací kouzlo tak, aby si toho nikdo nevšiml. Budu tě také celou dobu držet, abys nemohl spadnout. Až budeš sedět a pevně se držet koštěte, půjdu celou dobu vedle tebe, ano?“

Malý Harry statečně přikývl, nechal se vyzdvihnout na koště, ale nechtěl se pustit Harryho krku. Tomu trvalo několik minut, než přemístil chlapcovy ruce a nohy tam, kam patřily. Konečně malý Harry seděl na koštěti tak, jak měl, a velký Harry stál vedle něj a pevně ho přidržoval.

„Zvládnul jsi to, Harry! Takhle se sedí na koštěti – tvoje nohy mají být ve třmenech přesně takhle. Později ti to pomůže řídit koště, ale také se díky tomu budeš cítit mnohem bezpečněji a nesklouzneš z koštěte, až se začne pohybovat. Pevnější držení moc nepomůže – všechno to je o správném sezení a balanci. Rukama vždycky drž koště před sebou, přesně takhle. Žádné machrování, dokud nebudeš zkušenější. Tak, a teď o kousek popoletíme.“

Velký Harry pokračoval v mluvení, aby odvedl pozornost vyděšeného děcka, a udělal několik kroků s koštětem po svém boku. Cítil, že chlapec touží pustit se koštěte a chytit se ho kolem krku, takže mluvil a povzbuzoval ho, zatímco pomalu pohyboval koštětem.

Zatím Amarantha Savoyová seděla pod stromy spolu s Dursleyovými a povídala si s Petunií, neohlížejíc se na zděšené pohledy, které její příběh vyvolal u Vernona a Dudleyho. Byla příliš nadšená, že našla svou přítelkyni a že se bude moci potkat s mudly. Petunie byla překvapená, že nebyli ani hrubí. Musela uznat, že Amarantha byla ze všech kouzelníků, které potkala, ta nejnormálnější, a z nějakého důvodu byla ráda, že se s ní Vernon a Dudley seznámí.

„Rose je v pořádku, je už mezi pokročilými letci. Ale malý Harry – tak moc se bojí létání. Na Vánoce jsme mu koupili cvičné koště, ale má velký strach si na něj sednout. Zkoušela jsem mu s tím pomoct, ale jen brečel a brečel. Poprosila jsem tu slečnu, jestli by pro něj nenašla nějakého staršího studenta, aby mu pomohl. Dělám si o něj takové starosti.“

Petunie jí na oplátku povyprávěla o tom, jak pomáhala Dudleymu naučit se jezdit na kole, ale nejdřív musela Amarantě vysvětlit, co je to kolo. „Trochu se bál jezdit sám, ale nakonec se naučil udržet rovnováhu, a bylo to.“ Taktně přitom vynechala informaci, že Vernon na kolo nainstaloval extrémně velká vyrovnávací kolečka. Dudley se při takhle upravené historce trochu nafouknul.

Dursleyovi sledovali starší studenty a jejich akrobatické vzdušné kousky a vůbec si nevšímali vlastních lekcí, kde se děly mnohem méně zajímavé věci v mnohem nižších výškách. Když jim Amarantha vyprávěla o Rose, vzhlédli a podívali se na skupinu, na kterou ukazovala. Děti v ní opatrně, ale svobodně létaly ve výšce malých stromů. A když jim vyprávěla o malém Harrym, podívali se na skupinu na plácku. Bylo velmi těžké je sledovat, protože se zdálo, že se pohybují jeden přes druhého sem a tam, jen aby si ti nejmenší zvykli na sezení na koštěti.

Petunie se během řeči zmínila, že sem každé ráno chodí, aby sledovali létání na koštěti, obvykle si s sebou berou i oběd, a pak buď jdou k jezeru nebo ke skleníkům. Amarantha na to navázala a sdělovala jim svoje poznatky o rostlinách ve sklenících, o nářadí, které používají k jejich ošetřování, a popsala některé způsoby použití těch rostlin.

Překvapilo ji, že Vernon a Dudley zalapali po dechu, když popisovala zástěry a rukavice z dračí kůže. „Samozřejmě, dračí kůže je nepropustná dokonce i pro ty největší žíraviny, takže je to ten nejlepší ochranný materiál, když pracujete ve skleníku. Některé z těch rostlin jsou docela agresivní, a když po vás střelí semenem nebo vás omotají úponkem, který musíte ustřihnout, abyste se dostali pryč, je důležité vědět, že se vám nic nestane!“

Naštěstí než se mohla dostat k příběhům o obří chobotnici nebo vodních lidech, o nichž si byla Petunie jistá, že by se jejím chlapcům nelíbily, nastal čas oběda. Hodina létání byla rozpuštěna a ty děti, které zvládly se udržet na koštěti, odletěly, aby našly svoje rodiče. Malý Harry, jenž byl nadšený tím, že konečně přišel na to, jak se na koštěti udržet a nespadnout, chtěl letět (ve výšce jednoho metru) až ke své mamince, s Harrym klusajícím vedle něj, protože děti museli předat jejich rodičům studenti, kteří jim pomáhali.

Naneštěstí si velký Harry nevšiml, s kým se matka malého Harryho baví, dokud nestál přímo v jejich středu, s jednou rukou na rameni malého chlapce. S trapným pocitem pohlédl na svou tetu, strýce i bratrance a pak předal Amarantě Savoyové jejího syna.

„Blahopřeji, paní Savoyová. Harry už umí létat na svém cvičném koštěti! Jakmile zjistil, jak na to, byl nezastavitelný. Přidržoval jsem ho, protože to bylo jeho úplně první létání, ale teď už ví, jak správně na koštěti sedět a jak se držet. Jde mu to už opravdu skvěle, že jo, Harry?“

Dříve stydlivý chlapec se na svého nového přítele usmál, pyšný na to, že to dokázal a nadšený z pochvaly.

Amarantha byla jako zasažená bleskem. „Ach ne! Harry Potter! Nemůžu uvěřit, že jste pomáhal mému synovi! Ó, to je tak vzrušující, pro nás pro oba!“

Malý chlapec se na Harryho se zájmem podíval. „Ty jsi Harry Potter?“ zeptal se zvědavě s očima velkýma jako dva talíře.

„Jo, to jsem já,“ pokrčil rameny velký Harry. „Nejdřív jsem pracoval se staršími studenty, ale zdálo se, že jsou mou přítomností poněkud rozptylováni. Záměrně padali z košťat, abych je musel chytat. Tak jsem přešel k nejmenším. Jsem rád, že mě Charlotta přiřadila tady k Harrymu, protože vypadal jako někdo, kdo potřebuje dodat hodně odvahy. Myslím, že létání ti půjde úplně samo, Harry, až trochu povyrosteš.“

Amarantha se rozplývala nadšením. „Pane Pottere, vyfotíte se s námi, prosím? Jen si přivolám fotoaparát! Malý Harry dostal jméno po vás, víte. Tohle je tak inspirující událost!“ Napřáhla hůlku, zvolala „Accio fotoaparát“ a o pár vteřin později ho již držela v ruce. Postavila se se svým synem a Harrym mezi nimi, mávla hůlkou a ve fotoaparátu to cvaklo.

Chtěla se zeptat Petunie, jestli se k nim nechtějí přidat a také se vyfotit, ale z jejího výrazu poznala, že to zřejmě nebude tak dobrý nápad, jak by se někdo mohl domnívat. Dursleyovi se očividně odtáhli stranou a byli překvapivě tiše, když se Harry bavil s ní a jejím synem. Vycítila, že tady se jedná o něco, čemu možná zcela nerozumí, potřásla Harrymu rukou a poděkovala mu za pochvalu, že zorganizovala lekce pro motáky. Pak vzala malého Harryho, teď už letícího na koštěti, za rameno a vydala se s ním hledat svou dceru.

Když byla pryč, Harry se obrátil ke svým příbuzným.

Dudley stále ještě zpracovával to, co Amarantha řekla. Ta žena pojmenovala svého syna po Harrym? Byla tak nadšená, že ho potkala, dokonce se s ním chtěla vyfotit? Jak je to možné? Byl docela zmatený a na pochybách.

Vernon se tvářil výhružně jako vždycky, když se podíval na Harryho. Štvalo ho i to, že Harry zůstal naprosto klidný. „Tak ty si myslíš, že když tu jsou kolem samé zrůdy, tak ti všechno projde, co, kluku?“ zavrčel.

Harry neměl ani ponětí, co by mu mělo projít, ale zůstal stát a sledoval svého strýce s očekáváním, co z toho vzejde. Přemýšlel, jestli Severus zrušil to kouzlo, které na něj uvalil, protože se nezdálo, že by trpěl nedostatkem vzduchu tak jako minulý týden ve Velké síni.

Vernon se ďábelsky zašklebil. „Nenávidím tě, kluku. Přeji si, aby ten, kdo se postaral o tvoje zatracené rodiče, si to vyřídil i s tebou. Chtěl jsem tě poslat rovnou do sirotčince, když jsme tě našli přede dveřmi. Byli jsme malá úžasná rodina a ty jsi to všechno zruinoval! Tvoje zrůdnost, podivnost – nákaza do mého šťastného domova!“

Harry sám byl překvapen svým klidem. Cítil se, jako kdyby byl mimo své tělo a celou tuhle situaci jenom pozoroval. Uvědomil si, že se opravdu nestará o to, co si jeho strýc myslí nebo jak se cítí. Měl nový život, svůj život. Měl novou rodinu a přátele, všechno, co mohl chtít. Cítil se úžasně svobodně.

Vernon si jeho klidu také všiml, ale vyvolalo to v něm ještě větší vztek. Napřáhl svou obézní ruku, aby mu uštědřil facku. Tentokrát Harry necouval ani se nesnažil utéct, jenom tam stál a sebejistě se díval na svého strýce, a pak Vernonova ruka zamrzla na místě. Vernon byl nejprve zmatený – co brání jeho ruce v pohybu? Neviděl, že by Harry vytáhl hůlku, takže nemohl použít magii. Potřebovali hůlky, aby mohli kouzlit, ne?

Harry se mu díval přímo do očí. „Ta ruka ti takhle zůstane do konce dne, strýčku Vernone. Poněkud nepříjemné, já vím, ale už mě nikdy neuhodíš. Nebudu to tolerovat a ani už nemusím. Nemůžeš mi ublížit. Fyzicky tomu mohu a také zabráním. A už mě nezajímá, co si myslíš. Jsem svobodný.“

Otočil se k Petunii a Dudleymu a pokračoval: „Kvůli vaší bezpečnosti a pohodlí zůstaňte v Bradavicích tak dlouho, jak budete chtít. Ale prosím, udržujte strýce Vernona v bezpečné vzdálenosti ode mě. Dejte mi vědět, až budete chtít odejít. Postarám se, abyste se rychle dostali do Kvikálkova.“

Petunie byla opravdu nešťastná z toho, jak se to vyvinulo. Celou dobu věděla, že Vernon nebude šťastný, až se probudí a zjistí, že je v Bradavicích. Bylo to překvapivě zajímavé místo a potkala tu několik velice milých lidí. Vernon z toho prostě nechtěl nic vytěžit; ve své nenávisti vůči magii byl neovladatelný a neustále se to zhoršovalo. Byla ráda, že se dostali tak daleko, než se začal zlobit.

Dudley byl stále zmatený. Snažil se srovnat tenhle svět tady s tím, který znal ze Zobí ulice, kde Harry byl snadný terč a jeho rodiče mu uštědřili výprask za jakýkoliv prohřešek, který jim na Harryho prozradil. A teď, když Harry mohl používat magii, ani se nepokusil se jim pomstít. Jenom zabránil jeho otci mu dát facku. Dudley nedokázal pochopit, proč Harry nevyužil své převahy. Byl si jistý, že jeho rodiče by to udělali, kdyby byly jejich pozice obrácené. Nedávalo to smysl.

Petunie se s Harrym rozloučila pokývnutím hlavy. Slabě mávla rukou a odváděla Vernona i Dudleyho pryč. Byla to konec konců její rodina. Tohle byli lidé, které milovala, se kterými bude bydlet, až opustí Bradavice. Harry už k nim nepatřil. Musela svou rodinu udržet pohromadě a šťastnou, dokud se nebudou moci vrátit do svého domova.

„Vrátíme se zpátky do stanu, ano? Dudlánku, nedošel bys k piknikovému stolu a nepřinesl několik talířů jídla? Najíme se jako rodina v našem stanu. Bude to tak lepší.“

- - - - -

Pozn. překladatelky: 1) Tady má autorka zřejmě chybu. Napsala, že se jedná o kouzlo z prvního ročníku, ale toto kouzlo se učilo až ve čtvrtém ročníku. Harryho ho naučila Hermiona před prvním úkolem Turnaje.

Odplata – 116. kapitola

Šťastné období – 118. kapitola