Labyrintem slov...

V době, kdy přišli k vchodu do salonku, už byl Harry zcela klidný. Zpoza dveří se k nim nesly tlumené hlasy, a to znamenalo, že většina studentů už byla uvnitř a začali s oslavou.

Severuse pobavilo, že ho Harry objal kolem pasu, čímž ho více méně donutil, aby ho on na oplátku objal kolem ramenou. Možná se jednalo o příliš silný pocit slušnosti, ale Severus většinou sám s podobnými doteky na veřejnosti nezačínal, přestože se jim nevyhýbal, když se k tomu rozhodl Harry.

Podíval se na Harryho. „Jsi v pořádku? Nemyslím si, že by tví přátelé měli špetku ponětí nebo se vůbec zajímali o tvůj sexuální život – jsem přesvědčen, že každý z nich je zcela pohlcen svým vlastním.“

Harry se chabě usmál. Severus má pravdu, pomyslel si. Věděl, že by mu nevadilo se o takové informace podělit se svými přáteli. Minimálně nějaké obecné informace by byly úžasné při nočním vyprávění – kdyby se jich ještě účastnil. A Ron a Hermiona se dneska chovali trochu legračně. Myslel, že by to mohlo souviset s jejich vztahem – možná se Ron konečně odhodlal použít Komnatu nejvyšší potřeby, jak mu navrhl?

Byla to pozornost, již veřejnost věnovala jeho soukromým záležitostem, která se ho nepříjemně dotýkala. U svých nejbližších přátel by se s tím dokázal vyrovnat. Ale ředitel? Noviny? Ministerstvo kouzel? Úplně každý na celém světě? Někdy svůj život vážně nenáviděl. Ale když cítil pod dlaní spočívající na Severusově pasu pulzovat magii, uvědomil si, že to má i své výhody. Pak ho něco napadlo.

Severus vycítil, že je Harry uvnitř neklidný, a v uklidňujícím gestu stiskl rameno, když otvíral dveře do místnosti. Jenže pak ucítil, jak Harryho ruka sklouzla po jeho zádech dolů a jemně ho plácla po zadku přesně ve chvíli, kdy vešli dovnitř.

Harry byl přirozeně ihned obklopen davem studentů, převážně z Nebelvíru, ale i z jiných kolejí. Jakmile zmizel v hlučné tlačenici, Severus okamžitě změnil svůj výraz z překvapeného na znuděný. Přesunul se podél klubka studentů k velké míse, v níž objevil punč. Hledal také místo, odkud by mohl dobře pozorovat Harryho, ale přitom by sám zůstal neviděn. Starých zvyků je těžké se zbavit.

Když zjistil, že někdo do punče nalil pořádnou dávku levné ohnivé whisky, nechal ji ze svého poháru zmizet a pohodlně se opřel o stěnu, částečně skrytý za závěsem. Jeden z věčně přítomných domácích skřítků si všiml, jak se Severus zatvářil na punč, a okamžitě se před ním objevil se sklenkou jeho oblíbené brandy.

Severus se nejprve rozhlédl po místnosti, jestli v ní nejsou nějaká podezřelá individua. Sinistra se tu neukázala, ale všiml si, že je přítomná většina ostatních profesorů. To bylo dobré. Bylo tu i to psisko se svým vlkem, samozřejmě, skrytí v jiném výklenku, ale Lucia tu nikde neviděl – to bylo ještě lepší! Podle očekávání tu bylo celé hejno ryšavých hlav. S překvapením si uvědomil, že se v přítomnosti rodiny Weasleyů cítí pohodlně. Na druhé straně místnosti zahlédl motácké prince. To by mohl být problém, ale pravděpodobně se nic nestane. A v jednom rohu byl houf studentů – převážně chlapců. Severusovi trvalo několik minut nenápadného pozorování, než odhalil příčinu. Uprostřed klubka byla faraonka Nitocris a oblažovala svou pozorností ze všech lidí zrovna Longbottoma. Na chvíli ho v žaludku bodla žárlivost, ale rychle pominula.

Obrátil svou pozornost k shluku obklopujícímu Harryho, který procházel místností a přijímal gratulace od svých přátel. Severus si všiml jeho občasné rozmrzelosti, ale nešlo o nic vážného. Ty Patilovic holky nemohly dát Harrymu jen pusu na tvář – ne, ony se na něj pověsily a neustále ho poplácávaly. Pansy Parkinsonová, věčná optimistka, vypadala, že je také připravená se na něj vrhnout. Dokonce i slečna Grangerová se tvářila, že se hodlá přidat. Nicméně Harry neustále pokračoval dál a nikomu nedal šanci se na něj pověsit na příliš dlouhou dobu. Jediní lidé, které si očividně držel ve své blízkosti, byl Ron  a Hermiona. Severus to respektoval.

Na druhé straně místnosti se Remus snažil uklidnit Siria.

„Ten bastard! Podívej se, co udělal! Tohle je škola, Reme! Jak mohl Brumbál dovolit, aby se něco takového tady dělo? Všimnul jsem si, jak ho Harry plácnul přes zadek!“ prskal Sirius a Remus se tím docela bavil.

„Ano, taky jsem si toho všiml. Severus měl ruku okolo Harryho ramen a Harry ho plácl přes zadek, no a co. Myslím, že jsme si toho všimli jen ty a já, protože jsme přišli těsně před nimi a byli jsme blízko dveří. S čím máš problém?“ káral ho Remus a objal Siria kolem ramen.

„Je to nevhodné! Takovéhle věci by se neměly vůbec dovolovat!“ prskal dál Sirius, nehodlaje dovolit, aby kdokoliv, dokonce i Remus, odvedl pozornost od příčiny jeho špatné nálady.

„Posloucháš se vůbec, Sirie? Viděl jsi, jak Harry plácnul Severuse přes zadek. Plácnul ho Harry, ne Severus! A Severus se zatvářil docela vyděšeně, když se to stalo. Harry byl ten, kdo se Severuse dotknul, ne naopak. Tak se sakra uklidni!“ zašeptal Remus.

Siria zaujal (ve všech významech) Remův horký dech na jeho uchu natolik, aby přestal s rozčilováním. Otočil se směrem do místnosti a zhluboka se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale mlčel. Zmateně se rozhlédl po pokoji a našel Harryho uprostřed malého hloučku studentů. Severuse nikde neviděl, ačkoliv se někde skrývat musel. Remus se k němu sklonil a zašeptal: „Nezlob se na Harryho, Sirie. Bylo to jen přátelské plácnutí, nic jiného.“

Samozřejmě že Remus věděl, že se Sirius nezlobí na Harryho, alespoň ne prozatím. Všechno to rozčilování bylo kvůli Severusovi, jako obvykle. Zmínka o tom, že by se měl kvůli tomu nevhodnému chování zlobit spíš na Harryho, ho trochu uklidnila. Sirius nerad viděl jakoukoliv známku náklonnosti mezi Harrym a Severusem, ale Remus měl pravdu – byl to Harry, kdo plácnul.

Remus přerušil Siriův tok myšlenek tím, že ho přitáhl blíž k sobě a zezadu se o něj trochu otíral. „Pojď, trochu se projdeme kolem.“ Vzal Siria za ruku a odvedl ho k Harrymu, aby mu také popřáli všechno nejlepší.

- - - - -

Albus přivítal Amelii Bonesovou ve své kanceláři. Předtím strávil mnoho hodin výzkumem, co by mohlo znamenat to světlo, o kterém Severus vyprávěl, a došel k určitému závěru; teď ho zajímalo, jestli s tím bude ministryně souhlasit.

Nejednalo se o oficiální návštěvu, ale během dne si poslali několik sov, takže Albus navrhl, že by možná bylo lepší a jednodušší, kdyby ministryně na chvíli přišla do hradu. Tak si budou moci otevřeně promluvit a také se bude moci zastavit na Harryho narozeninové párty. Amelii k návštěvě přesvědčilo spíš to druhé, ale Albus byl rád, že přišla.

„Díky, že jsi mě pozval, Albusi. Tohle začíná být poněkud komplikované. Hodně věštců na celém světě prohlásilo, že svazek pana Pottera a profesora Snapea byl završen. Kontaktovalo nás kvůli tomu několik deníků, ale odmítli jsme komentovat soukromé záležitosti. Doufám, že jsme se vyjádřili dostatečně jasně, že se nemá nic zveřejňovat, jenže novináři  nikdy nemají dostatek studu.“ Potom dala Albusovi jména věštců, které zmínili novináři ve svých žádostech o komentář, a ten byl potěšen tím, že nikdy o žádném z nich neslyšel.

„Udělala jsi to nejlepší, co jsi mohla, Amélie, a já si toho cením. Novináři napíší o tom, o čem chtějí, a klidně si věci vymyslí, když na to přijde. Existuje několik jasnovidců, jejichž prohlášení by bylo dostatečně věrohodné pro napsání článku, ale naštěstí jejich jména nevidím mezi těmi, která jsi mi dala. Možná světově známé deníky nebudou ochotny riskovat svou pověst na základě výpovědi nějakého neznámého věštce.“

„Dnes odpoledne jsem dostala ještě několik jiných sov, Albusi, od mých protějšků v jiných zemích. Vyhlášení věštců může být zlehčeno, ale teď se tím zabývají i empatici. Někteří nahlásili, že zaznamenali výron či vlnu magie a že pravděpodobně pochází ze severní Anglie nebo ze Skotska. Nevypadá to, že by byli zajedno v tom, o co vlastně jde, ale jejich informace se rozšiřují. Minimálně čtyři představitelé kouzelnických institucí tím byli znepokojeni natolik, aby mi kvůli tomu poslali sovu.“

Albus si povzdechl. Očekával, že mudrcové a věštci si toho všimnou – vlastně slyšel, že už nějakou dobu diskutují o tom, na jaké úrovni je vztah mezi Harrym a Severusem. Na empatiky si ale nevzpomněl. Začal přemýšlet, co by to mohlo znamenat a jak by se mohli vyhnout některým nepříjemným otázkám.

Naštěstí tato situace byla výjimečně vzácná, docela určitě s ní žádný žijící empatik neměl zkušenosti. Trvalo by jim hodiny prohlížení velmi vzácných a velmi starých knih, k nimž navíc neměla většina lidí přístup, než by dokázali zformulovat nějakou hypotézu. Pravděpodobně nikdo z nich nebude klást otázky, které by šly přímo k jádru věci, pokud vůbec budou v pozici se ptát.

Kromě toho empatikové nevlastnili talent, se kterým by si mohli založit podnikání. To vedlo k tomu, že většina z těch, kteří ho chtěli rozvíjet, byla zaměstnanci ministerstev, většinou tajných odborů a oddělení. Nebylo tedy vůbec překvapující, že po méně než jednom dni od oné události už ministři jiných států sdíleli s britským Ministerstvem kouzel své obavy.

Najednou ho napadlo, jak by mohli rozptýlit neklid založený na pozorování empatiků.

„Amélie, včera v noci jsem se probudil kvůli stejné věci, jakou hlásí většina empatiků. Jsem mnohem citlivější než většina z nich, ale nejsem empatik. Probudilo mě něco, co se stalo v tomhle hradě, něco, co bylo hodně blízko. Nejdřív jsem samozřejmě prověřil ochrany hradu, ale když jsem nic nenašel, zeptal jsem se domácích skřítků.“

Albus si buď nevšiml, nebo se rozhodl ignorovat výraz shovívavého pobavení na tváři jeho hosta. „Potvrdili mi vlastně to, co říkají věštci, Amélie. Zdá se, že Harry čekal, až odbije půlnoc a nastane den jeho sedmnáctých narozenin, a pak řekl Severusovi, že si přeje završit jejich svazek.“ Podíval se na Amelii a všiml si, že je překvapená.

„Ach ano, Severus byl neoblomný, že svazek by neměl být završen dřív než bude Harry plnoletý. Pokud by se Harry rozhodl pro anulaci, Severus byl připravený mu vyhovět, nechtěl nijak omezovat Harryho možnosti volby. Nikdy by nevyužil příležitost jen proto, že ji měl, navzdory tomu, co si většina lidí o něm myslí.“

Amélie se zatvářila zahanbeně. Ona byla jednou z těch, kteří od Severuse Snapea očekávali jen to nejhorší. Samozřejmě o svém podezření nikomu neřekla, ale styděla se, když si musela přiznat, že ji vůbec něco takového napadlo.

Albus pokračoval: „Jejich svazek byl už předtím mimořádně pevný – už po útoku na ministerstvu jsme zjistili, že se Harry může dotknout Severusovy magie, a to nebyla jediná známka jejich spojení. Ale teď svůj svazek završili. Dnes ráno jsem o tom mluvil se Severusem.“

Amélie se zatvářila užasle. Sama vedla několik nepříjemných rozhovorů, ale nedovedla si představit nikoho, dokonce ani Albuse, jak se baví na tak delikátní téma se svým mimořádně nepříjemným profesorem lektvarů. Ředitel měl pevnější nervy, než si myslela. Ovšem vážný výraz na Albusově tváři jí dělal starosti.

„Bylo tam světlo, Amélie. Když došlo k jejich spojení, obklopilo je asi na hodinu zlaté světlo.“

Albus nemohl ministryni vinit ze zmatení, které se odráželo na její tváři. On sám také plně nepochopil jeho význam, když mu o tom Severus řekl.

„Nikdy jsem o žádném světle neslyšel, ale pak jsem si vzpomněl, že Rowena z Havraspáru dělala výzkum v oblasti kouzelnických králů. Nashromáždila při tom obrovské množství údajů – kouzelnický svět potvrdil během jejího života tři krále. V knihovně ředitele Bradavic jsou uloženy všechny knihy každého bradavického ředitele, počínaje zakladateli. Jsou v ní úplné poklady skutečně starobylých a vzácných informací. Našel jsem Roweniny zápisky, které mi spoustu věcí objasnily.“

Albus si nedokázal pomoci, ale musel se pochlubit novinkami, které se mu podařilo najít ve starých zaprášených pergamenech. „Našel jsem její pozdější poznámky, v nichž psala o dvou pracích, jež měl napsat sám Merlin. Bylo to vskutku velmi vzrušující odpoledne.“

„Našel jsi něco o výbojích magie nebo tom světle, Albusi?“ zeptala se Amélie, fascinovaná dávnou historií jako každý jiný, nicméně nyní pod tlakem okolností.

Albus ani neočekával, že by mohl detailně popsat své odpolední pátrání, takže se ho její otázka nijak nedotkla. I bez podrobností to bylo dost vzrušující vyprávět.

„Nemyslím, že by to světlo souviselo se sexem, stejně jako ani není výsledkem Harryho statutu jako našeho krále. Mohlo by se ale jednat o poměrně vzácný fenomén, pozorovaný a zaznamenaný asi dvakrát, možná třikrát, a už v Rowenině době se o tom psalo v historických knihách. Označuje se to jako Merlinovo požehnání a prý se při tom objevuje světlo.“

Amelie se nezdála být přesvědčená. Albus se chystal vyložit jí tu část příběhu, která představovala největší odchylku od toho mála, co vyčetl ze starých pergamenů. Nic lepšího bohužel neměl. Vysvětlovalo to, co zjistil, a teď potřeboval, aby ministerstvo odráželo všechny dotěrné dotazy.

„Tak jako náš svět najde svého krále, když ho potřebuje, je náš král přizpůsobený výzvám, kterým musí čelit. Náš svět teď potřebuje krále, protože tady v Anglii máme šílence, takže není překvapující, že i král je z Anglie, například. Ale my nepotřebujeme vedení nebo nějaké důmyslné bojové taktiky. Čelíme přímo osobní situaci – proroctví říká, že sám Harry musí toho šílence porazit, že to je jediný způsob, jak může být náš svět zachráněn. Domnívám se, že Harry dostal Merlinovo požehnání, aby mu pomohlo v jeho úkolu. Bude potřebovat hodně magické síly. Myslím si, že Merlinovo požehnání ukázalo na spojení sil jeho a jeho partnera, možná je dokonce zesílilo. To by vysvětlilo, proč se to stalo při završení svazku – vysvětlilo by to magickou vlnu, již zaznamenali empatici a kterou jsem cítil i já zde, a stejně tak i to světlo.“

Amélie se opřela a přemýšlela o ředitelových slovech. Albus byl vždycky samé překvapení, ale dnes večer se tedy překonal.

„Nevím, co mám říct, Albusi. Když to řekneš takhle, tak se všechno zdá být naprosto jasné, ale něco mi říká, že náš rozhovor zůstane jen mezi námi, a tomu zcela nerozumím.“

Ředitel přikývl. Byl rád, že to Amélii došlo. Tohle se nesmělo v žádném případě dostat ven.

„Máš pravdu. Tohle musí zůstat jen mezi námi. Ale chtěl jsem, abys věděla to, co já, protože pak lépe pochopíš moje požadavky. Za prvé, myslím, že je v našem nejlepším zájmu, aby se Voldemort nedozvěděl ani o Merlinově požehnání, ani o tom, že je nějak napojené na jeho magii. Ví, že bude bojovat s mocným, ale nezkušeným kouzelníkem, a věří, že je ve výhodě. Merlinovo požehnání bude zase Harryho výhodou, pokud se o tom Voldemort nedozví. Proto si myslím, že by to mělo zůstat čistě mezi námi dvěma.“

Ani ho nepřekvapilo, že Amélie začala přikyvovat, jakmile zmínil Harryho. Ten chlapec vzbuzoval v lidech hlubokou loajalitu.

„Za druhé, mám o Harryho starosti z dlouhodobého hlediska. Je velmi mocný a ty víš, že mnoho kouzelníků se stane podezíravými a bázlivými ve vztahu k těm magicky výrazně nadanějším než oni sami. Představ si, jak zareagují, až se dozvědí, že Harryho moc byla ještě zesílena! Nechci, aby se kvůli tomu byli Harry a Severus dostali do nesnání, byli pronásledování či dokonce vyloučeni ze společnosti. Další důvod, abychom to drželi v tajnosti.“

Albus předpokládal, že Amélie je v tomto jeho spojencem, a tak pokračoval.

„Cením si toho, jak odrážíš veškeré dotazy ohledně věšteckých výpovědí. Chci tě poprosit, abys stejně tak odrážela i dotazy ministerstev kouzel jiných zemí, přestože s nimi obvykle sdílíme některé důvěrné informace. Můžeš jim sdělit, samozřejmě přísně důvěrně, že příčinou magické vlny bylo pravděpodobně završení vztahu mezi Harrym a Severusem. Tohle je natolik osobní informace, že reakce na to, co hlásili jejich empatikové, povedou jiným směrem a odradí je i od rozšiřování drbů. Co si o tom myslíš?“

Amélie se usmála. „Nemám problém udělat, o co mě žádáš. A souhlasím s tím, jak představitelé zahraničních kouzelnických vlád zareagují na informaci, kterou jim důvěrně sdělím. Ale neměli bychom si o Harryho dělat víc starostí? Umí svou moc kontrolovat? Na ministerstvu ji už dvakrát ztratil.“

„Severus a já ho učíme bezhůlkovou magii,“ připustil Albus. Tuhle otázku očekával a připravil si na ni odpověď. „V obou případech byl k tomu donucen vražednými útoky na jeho manžela, takže to nevnímám jako ztrátu kontroly, ale větší starosti mi dělá, že k tomu došlo bezhůlkově. To by mu mohlo způsobit zdravotní potíže a mít i jiné vedlejší účinky, ačkoliv zatím tím byli ovlivněni jen ti, kteří se snažili Severusovi ublížit. Jakmile si bude jistý v provádění bezhůlkové magie, bude všechno v pořádku. Kdo by se odvážil namítat něco proti zabránění vraždě?“

„Četla jsem Augustin poslední článek v Denním věštci – psala o využívání obranných kouzel a jen tak mimochodem se zmínila i o kouzlech úmyslu,“ odpověděla Amélie. „Předpokládám, že teď není ta správná doba, abych se o tom zmínila svým zahraničním protějškům.“

„Ne, ne, nemyslím, že by to bylo vhodné, nebo spíš že ty nejsi  ta správná osoba, která by to měla udělat. Myslím, že tohle by bylo vhodnější řešit na úrovni bystrozorských oddělení. Ono se to už roznese na ta správná místa. Nebudeš nic namítat, pokud požádám Kingsleyho, aby si promuvil s bystrozorem Darmutem?“

„Samozřejmě, že ne. Klidně zmiňte mé jméno, pokud to ty nebo Kingsley budete považovat za nezbytné.“ Amélie byla přeplněná novými informacemi, ale byla ráda, že má pevnou roli v těchto událostech. Nesnášela pocit bezmoci nebo odsunutí na druhou kolej, když se jednalo o věci, které tak významně ovlivňovaly její svět, a Albus jí pomohl najít to pravé místo.

„Už začal narozeninový večírek pana Pottera? Neměli bychom se tam vydat, Albusi?“

- - - - -

Uběhla hodina a Harry byl pořád ohromen tím množstvím lidí, kteří přišli na jeho párty, aby mu popřáli k narozeninám. Hermiona a Ron se po celou tu dobu od něj nehnuli a pomáhali mu pokaždé, když se potřeboval vymanit z rukou někoho, kdo byl jen trochu víc neodbytný, než bylo vhodné, nebo v případě Patilových dvojčat, někoho, kdo se na něj doslova příliš lepil. Nikdy neměl rád, když musel odejít uprostřed rozhovoru. Ale nechtěl později slyšet od Severuse žádné poznámky o „obtěžování“, protože i když ho od jejich příchodu neviděl, věděl, že někde stojí a pozoruje dění.

A protože nikdy neměl narozeninovou párty, cítil se ohromen tím, že má tolik opravdových přátel. No, možná se tahle definice nevztahuje na úplně každého, ale dost velké procento lidí, kteří mu blahopřáli, bylo jeho přáteli. Byl tu Sirius a Remus, všichni Weasleyovi – ty dokonce považoval za svou širší rodinu, stejně jako Hermionu.

A nikdo se na něj nedíval nijak divně, ani se nezdálo, že by si na něm všimli něčeho jiného. Zdálo se, že Severus měl pravdu: jeho sexuální život nebyl jejich starostí. Ohromně se mu ulevilo.

„Nazdar štěně, všechno nejlepší k narozeninám! Užíváš si večírek?“ zašeptal mu do ucha Sirius, když ho sevřel v drtivém objetí.

„Naprosto. Je úžasný. Pořád tomu nemůžu uvěřit…“ Harry se udiveně rozhlédl po přeplněné místnosti. Sirius se pochechtával, stiskl Harrymu rameno a pak ho přenechal Removi, aby i on mu mohl popřát a obejmout ho.

I Molly Weasleyová si chtěla Harryho přitáhnout do objetí, ale překáželo jí v tom velké břicho. „Ach, Harry, nakloň se trochu a dovol mi ti dát aspoň pusu na tvář. Kvůli tomu břichu tě blíž nedostanu.“ Harry poslechl a užíval si obskakování, jímž by nejspíš matka zahrnula svého syna v den jeho narozenin.

Potom ho zastavili Neville s Nitocris a paní Longbottomová. Harry si s Nevillovou babičkou několik minut povídal a celou tu dobu se podivoval nad společností svého kamaráda. Když paní Longbottomová skončila s blahopřáním, Nitocris ho políbila na tvář a Neville ho neobratně poplácal po rameni.

Harry doufal, že bude mít příležitost vyzvědět něco o situaci v Egyptě, ale byl okamžitě odtažen dále k princům, kteří se sem přeletaxovali z hradu Balmoral.

„Ten letax je úžasný, Harry,“ poznamenal hned zkraje princ Harry. „Netrvalo to ani minutu a jsme tady! Chtěli jsme ti popřát všechno nejlepší k narozeninám a poděkovat ti za to, že jsi nás zachránil.“

William dodal: „Naše babička nemohla přijít, ale když jsme jí řekli, že slavíš plnoletost, požádala nás, abychom ti vyřídili její pozdravy.“ Vytáhl z kapsy malou krémovou obálku a podal ji Harrymu, jenž ji s díky přijal.

Téměř okamžitě byl ale tažen dál, třásl rukama, byl objímán a líbán na tváře. Když si všiml ředitele a ministryně, v duchu se trochu přikrčil.

„Dobrý večer, paní ministryně, pane řediteli. Jsem polichocen, že jste dnes večer přišli,“ pozdravil je a přijal polibek na tvář od madam Bonesové. Doufal, že se nečervená, ačkoliv to nebylo moc pravděpodobné.

„Potřebovala jsem něco probrat s Albusem a přišla jsem, právě když váš večírek začal, pane Pottere. Samozřejmě jsem využila příležitosti, abych vám popřála všechno nejlepší, než se vrátím zpět do Londýna.“

Rozešli se, když Hermiona našla prázdný výklenek, v němž by si mohla popovídat s Harrym, a když si ředitel všiml princů a chtěl jim přestavit ministryni kouzel.

Do výklenku se dostali nepozorováni. Harry se v něm opřel se o stůl, rukama si promnul oči a zhluboka se nadechl.

„To bylo trochu náročnější, než jsem si myslel. Díky, že jste si všimli tohohle výklenku, už jsem potřeboval pauzu.“ Na stole se náhle objevil dýňový džus, a tak si Harry jednu skleničku vzal. „Nemůžu uvěřit, že je tu tolik lidí.“

Hermiona ho chtěla upozornit na fakt, který byl každému kromě něj jasný, že na tomhle světě je spousta lidí, kteří ho mají rádi a považují se za jeho přátele, a že se musí konečně přenést přes ty nesmysly, jež mu jeho takzvaná rodina namlouvala. Ale pro tentokrát mlčela a raději změnila téma.

„Takže, Harry, u snídaně jsi říkal, že jsi od profesora Snapea dostal ten nejúžasnější dárek. Umírám touhou ho vidět! Ukážeš mi ho?“ zeptala se.

Ron se na Harryho také zvědavě podíval. Už přemýšlel, co za dárek to mohlo být, protože když jim o něm Harry vyprávěl, vypadalo to, že ho má s sebou. Ale nedokázal přijít na nic tak snadno přenosného, co by mu Snape mohl dát.

Harry zalovil rukou pod hábitem a vytáhl platinový medailonek, připevněný na řetízku kolem jeho krku.

„To je nádherný, Harry – nikdy jsem nic takového neviděla. Je to opravdu skvělá práce. Co je na tom vyryté?“ zeptala se Hermiona, zatímco zblízka zkoumala medailon. Ron jí nakukoval přes rameno. Nikdy by neřekl, že Snape dá Harrymu k narozeninám řetízek s přívěškem.

„To je náš rodinný erb. Severus ho nechal vyrobit u Gringottových,“ vysvětlil Harry.

Ron se podíval pozorněji a všiml si symbolů, které bývaly součástí erbů. Pak se Harryho zeptal: „Jako hlava rodiny Potterů máš svůj vlastní erb. Stejně tak má svůj erb i rodina Snapeů. Je tohle tvůj erb nebo jeho?“

„Nechal ho vyrobit pro nás. Říkal, že obsahuje znaky obou rodin, ale že je specifický pro nás. Je registrovaný u Gringottů a tak.“

Hermiona se na Harryho podívala se slzami v očích. „To je úžasné, Harry!“ vyhrkla a přitáhla si Harryho do objetí. „Pak jsi se tedy rozhodl. Zůstáváš s ním, že?“

Rona Hermionin výlev emocí zmátl, ale přikývl, když Harry potvrdit, že nehodlá anulovat svazek se Severusem.

Harry se usmál a pokračoval v rozhovoru: „Musel je o to požádat už dřív, ještě předtím, než věděl, jak odpovím. Samotný medailon mě nadchl, ale to, že ho nechal udělat dopředu – to je úchvatné.“ Sklonil hlavu a podíval se na medailonek. Jeho slova mu vysloužila další objetí od Hermiony.

Ron náhle zrudl, když si uvědomil, co Harryho rozhodnutí znamená na osobní úrovni. Nebylo zrovna vhodné se na to ptát před Hermionou, ale ona nikdy neměla zábrany se zeptat na cokoliv, když byla zvědavá. „Takže… ehm…. no…. Harry, chci říct… mluvil jsi s ním o…“

Z jeho slov by Harry nikdy nepochopil, na co se Ron ptá, ale jeho temně rudé tváře a neschopnost podívat se mu přímo do očí mu napověděly, že se chce zeptat na sex. Otázka, která ho děsila celý den, a byl to Ron, kdo se cítil nepříjemně, ne on!

Na Harryho tváři se rozprostřel široký úsměv. „O půlnoci, hned jak mi bylo oficiálně sedmnáct, jsem Severusovi řekl své rozhodnutí a trval jsem na tom, abychom naše manželství završili.“ A pak tišším hlasem dodal: „A to jsme taky udělali.“

Hermiona se usmála, šťastná kvůli Harrymu, a znovu ho objala. Oba se pak zasmáli Ronovi, jenž nyní nabíral neuvěřitelně sytý odstín rudé.

- - - - -

Madame Bonesová byla polichocena, když ji Albus představil princům-motákům. I oni vypadali potěšeni, že ji poznali.

„Jak jsem vyrozuměla, chlapci, teď bydlíte na hradě Balmoral, že?“ vyptávala se Amélie.

„Ne celou dobu, madame, obvykle tam trávíme prázdniny. Je to dům naší babičky – miluje to tam,“ odpověděl William.

„To chápu. Věděli jste, že tam mnoho století žila kouzelnická rodina a že jeden z jejích členů byl kdysi králem mudlovské Anglie?“

Albus byl překvapen. „Naši domácí skřítkové byli velmi nadšení, že tam mohou jít sloužit – vysvětlili to tím, že na tom místě je magie, a byli si docela jistí, že tam kdysi nějací skřítkové žili.“

Mladší z princů byl lehce zmatený zmínkou o skřítcích, ale poznamenal: „Jak jsem pochopil, Bradavický hrad nás zásobuje. Nemusíme tam povolávat naše zaměstnance, dokud se věci v Londýně nevrátí do normálu. Jsou to domácí skřítkové, kdo se o nás stará?“

„Ano, mladý muži. Takhle to děláme,“ odpověděl Albus. „Máme tu minimálně sto domácích skřítků, a když bylo otevřeno letaxové spojení mezi naším hradem a Balmoralem, okamžitě tam rozpoznali magické podpisy. Neustále tam cestují a zásobují vás jídlem a vším možným. Jsou tím místem očividně nadšení.“

Tohle Amélie sice nevěděla, ale nedala to na sobě nijak znát a plynule navázala ve vyprávění příběhu. „Hrad patřil rodině Woodville. Nebyli prvními vlastníky – původně se jednalo samozřejmě o skotský hrad. Ale Woodvillové to tam milovali a také jim vyhovovala blízkost bradavické školy. Jedna z žen, krásná mladá dáma jménem Alžběta, se provdala do mudlovské královské rodiny. Stalo se to někdy před čtyřmi nebo pěti sty lety. Dopadlo by to dobře, ale její manžel se stal králem a oba její synové byli kouzelníci. Když se její manžel dozvěděl, kdo jeho synové jsou, rozzlobil se. Kontroloval jejich vzdělání, postaral se, aby se nikdy nedozvěděli o existenci magie. Nicméně jeho synové byli magicky velmi nadaní a potřebovali se naučit, jak svou magii kontrolovat. Pak jejich otec náhle zemřel a starší syn měl nastoupit na trůn. Alžběta využila toho, že její manžel je mrtvý a nemohl jí tedy bránit v přístupu ke svým synům. Odvezla je zpět na hrad Balmoral a na královský trůn nastoupil její švagr. V těch dnech to byl docela skandál, protože lidé si mysleli, že chlapcům se něco stalo a že za tím stojí právě on. Ale celý příběh má opravdu šťastný konec, o kterém se mudlové nikdy nedozvěděli. Chlapci přijali příjmení Woodville a žili dlouhý a šťastný život. Jejich potomci udržovali hrad několik dalších století, dokud se zájem rodiny nepřesunul ze Skotska někam jinam. Rodina dávala přednost bydlení v Londýně a hrad zůstal opuštěný několik let, než byl prodán. Mudlovská královna to místo uviděla a zamilovala se do něj a zhruba před sto lety ho koupila. Je milé, že ho má ráda i současná královna.“

Princové byli napjatí zvědavostí. Samozřejmě že znali příběh o princích zamčených ve věži. Jenže zřejmě nakonec vůbec nezemřeli strýcovou rukou! A královna Viktorie koupila hrad od jejich potomků?

Albus byl překvapen, že Amélie zná historii hradu, zvlášť když on sám o tom ještě neslyšel. Podíval se na ni s otázkou v očích. „Jak to, že toho tolik víš o historii hradu Balmoral, Amélie? A o rodině Woodvillů?“ vyzvídal.

„Tenhle příběh se v mé rodině předával z generace na generaci po víc než dvě stě let. Moje matka se za svobodna jmenovala Woodvillová, Albusi. I když moje rodina nebyla příliš posedlá čistotou krve, nikdy nemluvili o tom, že mají mudlovského předka. Nicméně moje matka si myslela, že je to velmi zajímavý příběh a postarala se, abychom ho já a moje sestry znaly. Je to pěkný příběh, že ano?“ domluvila a poplácala bližšího z princů po ruce.

Oba mladí princové si vyměnili pohled. Svět kouzelníků měl pro ně jedno překvapení za druhým.

- - - - -

První den zpět v Zobí ulici nebyl pro Dursleyovy tím „vítejte doma“ dnem, jak si možná mysleli, že bude.

Cestování přenášedlem způsobilo Vernonovi takovou nevolnost, že mu Petunie musela dát jeho žaludeční léky, posadit ho na lavičku na zadní verandě, pořádně ho přikrýt a nechat ho chvíli odpočívat. Přestože jejich dům byl v pořádku, jídlo ve spíži i ledničce čerstvé a květiny uvnitř domu i na zahrádce zdravé, všechno bylo pokryté silnou vrstvou prachu. Dudley byl na prach alergický a ihned po jejich příjezdu začal kýchat a slzet. Musel si vzít několik svých léků a posadit se na zadní verandu k otci.

Jakmile se o oba postarala, strávila Petunie den praním, vysáváním a čištěním veškerých povrchů v jejich domě, a zastavila se, jen když přinesla pár sendvičů a další léky Vernonovi a Dudleymu a potom když dala do trouby péct jejich večeři. A když se pak sešli u stolu k jejich první večeři doma po hodně dlouhé době, dům byl čistý a bez prachu.

Petunii rozrušilo, když se pokusila použít svůj vlastní příbor ze stříbra a skončila s pálivou bolestí v rukou. Opravdu doufala, že ať už jí ten příšerný chlap udělal cokoliv, nebude ji to pronásledovat domů. Z hradu si přivezla malou dýku, jen pro všechny případy, tak ji teď vybalila. Vernon se na ni zvláštně podíval, ona jen pokrčila rameny, ale jinak nikdo nic neřekl.

Nebylo ještě pozdě, když dovečeřeli. Jenže když Petunie umyla nádobí, šli spát. Byla vyčerpaná z celodenního uklízení a Vernon a Dudley stále pociťovali účinky léků, které užívali přes den.

Neděle začala dobře. Slunce svítilo, ptáci zpívali, zkrátka hezký den.

Vernon se urazil, že nedostal nedělní noviny, protože se těšil, že si je při snídani přečte. S hromováním běžel k telefonu, aby si postěžoval na poštovním úřadu. Netušil, že Charlie, který bydlel o tři ulice dál a už více než sedm let roznášel denní tisk, seslání kouzla spánku nepřežil. Jel zrovna na kole, když se to stalo, a přejelo ho protijedoucí auto.

Zatímco čekal na kávu a smažená vajíčka, zapnul televizi, aby si poslechl zprávy. Přitom si uvědomil, že noviny nečetl už strašně dlouho. Určitě bude mít co dohánět.

Vyrušilo ho zabouchání na přední dveře. Byl to Walter Cavendish z domu na druhé straně ulice – člověk, se kterým si Vernon sice vyměnil ranní pozdrav, ale jinak se s ním moc nebavil. Vlastně ten muž nikdy na jejich dveře nezaklepal.

„Dursley, starý brachu – je báječné tě vidět zpátky! Vaše jméno nebylo na seznamu zemřelých či zraněných, tak jsme doufali, že jste v pořádku,“ začal Walter. Vernon byl naprosto zmatený – jaký seznam?

„Byla to ohromná novina, že? Moje Dolores a junior sledovali všechny programy a oznámení a jsou tím tak nadšeni. Je u nás na návštěvě několik dalších sousedů z ulice – přijďte se taky podívat. Jenom sedíme na zahradě a jíme nějaké pečivo, nic víc.“

Když Petunie zaslechla hlasy, přišla k předním dveřím, a Dudley právě scházel po schodech z patra. Všechny zmátla slova, že ostatní jsou „nadšení“ tím, co se stalo, ale upřímně – jídlo je jídlo. Petunii nevadilo zajít naproti přes ulici – znala se s Dolores z klubu zahrádkářů, a jejich syn byl asi o rok nebo dva starší než Dudley, mohli by se navštěvovat, jestli tu okolo nebudou žádní další mladí lidé.

Byli překvapeni, když tam našli asi dvacet dalších lidí, kteří je přivítali poněkud vášnivěji, než jak by bylo vhodné, skoro jako kdyby byli slavní nebo co, ale ani jeden z nich se neodvážil na to poukázat. Vernon si ihned posloužil dvěma skořicovými koláčky a Dudley si na talíř naložil ode všeho trochu. Petunie měla chuť na vajíčka a salát, ale obávala se, že by ji mohlo bolet i používání plastového příboru. Rozhodla se proto pro sýrovou housku.

Jakmile všechno jídlo zmizelo (k čemuž nemalou měrou přispěl Dudley), konverzace se stočila na Dursleyovy.

„Byli jsme uchváceni, když jsme viděli v televizi tvého synovce, Vernone. Spolu s královnou vysílali zprávu z hradu Balmoral! A samozřejmě, hodně často vysílají zprávy, na nichž je s oběma princi. Říkají, že je králem kouzelnického světa! Věděl jsi to?“ zeptala se Dolores bez okolků na to, co všechny zajímalo.

Nebyl to jen zdvořilý zájem. Všichni z celé ulice byli naprosto nadšení tím, že právě u nich žije král, ale také si pamatovali, že ho nikdy neviděli jinak než opečovávat Petuniiny květinové záhony a dělat jiné pomocné práce v zahradě. Nikdy mu nevěnovali žádnou pozornost, domnívali se, že je jedná o chudého příbuzného Dursleyů, a teď chtěli vědět, jestli to nebyl někdo důležitý, koho si tak hloupě nevšímali.

Byl to Dudley, kdo odpověděl ne zrovna moc chytře, ale všichni byli o něco méně naštvaní na jeho rodiče.

„Byli jsme ve Skotsku v Harryho škole. Táta a já jsme byli na ošetřovně, a když jsme se probudili, strávili jsme tam ještě aspoň týden. Bylo to pěkné místo.“

Možná všichni ti sousedé nebudou moci vyprávět svým spolupracovníkům a přátelům o tom, že se osobně znají s tím mladým mužem v televizi, ale když jim budou moci říct něco o jeho škole, jeho běžném životě, bude to také působivé.

Teprve pozdě odpoledne setkání u Cavendishů na zahradě skončilo. Vernon a Dudley se pochlubili tím málem, co vypozorovali během svého krátkého (a poněkud zaujatého) pobytu v Bradavicích, a Petunie sdělila některé své vlastní postřehy, kdykoliv se dostala ke slovu. Jejich sousedi hltali každé jejich slovo. Cestování krbem? Létání na koštěti? Jídlo, které se najednou objeví na stole? Malé stany, které byly uvnitř velké jako celé domy? Obrazy, které mluví?

Vernona naštvalo, že nejvíc pozornosti si získalo Petuniino vyprávění o sesílání nějakého kouzla. Skutečně se mu nelíbilo, že se Potterova zrůdnost oslavuje, místo aby se hanobila. Ale také si byl vědom toho, že nikdy nebyl středem tak soustředěné pozornosti jako dnes odpoledne, a to se mu moc líbilo.

Život prostě nebyl fér.

- - - - -

Poznámka autorky: Děkuji Miserichord, když navrhla, že by princové z Toweru mohli být kouzelníci. Původně jsem o tom nepřemýšlela, ale nakonec z toho vyšel pěkný příběh pro madame Bonesovou. Alžběta Woodville byla skutečně matkou Edwarda V. a jeho bratra Richarda ze Shrewsbury, ale zbytek, včetně jejich spojení s hradem Balmoral, je fikce. Je hezké věřit, že ten smutný příběh mohl mít šťastný konec.

Poznámka překladatele: Eduard V. a Richard byli jedinými žijícími syny Eduarda IV., anglického krále, v době jeho smrti. Bylo jim 12 a 9 let, když je jejich strýc Richard III., jenž byl jmenován jejich poručníkem, zavřel do londýnského Toweru. Zdůvodnil to tím, že Eduard se musí připravit na korunovaci, nicméně králem se stal on sám a oba chlapci krátce na to zmizeli. Neví se, co se s nimi stalo, obecně se předpokládá, že byli zavražděni, ale neexistují žádné přímé důkazy. Roku 1674 našli v Toweru nějací dělníci dřevěnou bednu se dvěma dětskými kostrami. Předpokládalo se, že to jsou kostry obou bratrů, ale neexistuje pro to žádný důkaz. Král Karel II. Stuart nechal pozůstaky pohřbít ve Westminster Abbey.

Šťastné období – 118. kapitola

Merlinovo požehnání – 120. kapitola