Labyrintem slov...

Po večeři zatahalo Harryho něco za hábit. Spatřil domácího skřítka, jehož ostatní očividně neviděli, jak mu signalizuje, aby se zdržel.

„Běžte napřed,“ řekl svým kamarádům. „Musím ještě mluvit se Severusem. Přijdu potom za vámi.“

Harry se posadil na lavici zády ke stolu a díval se, jak ostatní studenti opouštějí ve skupinách Velkou síň. Trvalo několik minut, než k němu přišel Severus a posadil se vedle něj.

„Bylo chytré použít domácího skřítka, aby mě tu zdržel,“ řekl Harry s úsměvem. „Hodí se, že jsou neviditelní. Nemyslím si, že by byli mudlové nadšení, kdyby se jeden z nich najednou objevil uprostřed Velké síně.“

„Jistě,“ zabručel Severus. „Ne, potřeboval jsem tě zachytit dřív, než bys zmizel se svými přáteli v nebelvírské věži nebo si šel s nimi zalétat.“

Harry se musel usmát – Severus docela hezky shrnul jeho plány na večer. Dlouhé letní dny znamenaly, že bylo možné létat na košťatech i později večer – něco, co Harryho přátelé opravdu oceňovali.

„Ředitel pozval některé hosty na skleničku po večeři. I když se ti podařilo se úspěšně vyhnout recepci před večeří, princ Philip se zmínil, že by se královna s tebou moc ráda sešla. Řekl jsem mu, že se k nám po večeři připojíš.“

„Říkal jsem si, že ten chlap, co s ním mluvíš, je mi nějak povědomý. Všimli jsme si, že Nevillova babička si docela rozumí s královnou. Neville povídal, že se nikdy s nikým tak nadšeně nebavila. O čem mluvily?“

Studenti Nebelvíru se většinou moc nezajímali o to, kdo sedí u profesorského stolu (i když některé Siriovy vtípky stály za sledování), ale když si Hermiona všimla, jak živě se baví paní Longbottomová s královnou, upozornila na to Nevilla. Ten, a samozřejmě i většina ostatních studentů, je začal sledovat se zvýšeným zájmem. Nebylo to totiž něco, co by někdo z nich u Nevillovy babičky očekával.

„Jedním z jejích úkolů, když pracovala jako bystrozor, bylo řídit auto královniny matky. Tenkrát ještě Ministerstvo kouzel přidělovalo jednoho bystrozora jak královské rodině, tak premiérovi. Ředitel mi řekl, že na recepci se královna na paní Longbottomovou dost zvláštně dívala. Jakmile ale uslyšela její jméno, okamžitě přidala její rodné příjmení, a pak se přivítaly jako staré přítelkyně. Domnívám se, že na klobouky paní Longbottomové se nedá zapomenout – přinejmenším se jim připomínají v nočních můrách.“

Harry se rozesmál. Nebyl si jistý, jestli někdo Severusovi řekl o tom, jaký tvar na sebe vzal Nevillův bubák a na co se změnil po kouzle Riddikulus! Ne, to bylo dost nepravděpodobné, a když o tom víc zapřemýšlel, ani teď nebyl ten nejlepší čas se o tom zmiňovat. Severus se na něj zvláštně podíval, ale naštěstí nepovažoval za nutné vyzvídat, proč se tak směje.

„Ano, to si umím představit, že ti vycpaní supové vyvolávají vzpomínky,“ souhlasil Harry. „Proč mě chce královna vidět?“

Postavili se a vydali se k východu z Velké síně. Severus mu to cestou vysvětlil: „Domnívám se, že tví přátelé, princové, jí o tobě vyprávěli.“

Harry na to nereagoval, protože jeho pozornost upoutaly dvě mohutné postavy na konci uličky mezi stoly, stojící jim v cestě ven ze síně. Byli to Vernon a Dudley. Vernon byl rozzlobený a vypadal nebezpečně. V obličeji byl rudý a otylé ruce měl sevřené do pěstí. Dudley vypadal jako obvykle, spíš krutě než nebezpečně, protože doufal, že uvidí, jak Harry dostane od jeho otce pořádnou nakládačku.

Severus si jich také všiml, a když za těmi hromotluky zahlédl Petunii s ustrašeným výrazem ve tváři, bylo mu hned jasné, o koho se jedná. I Remus a Sirius zahlédli od profesorského stolu tři Dursleyovy blížící se k místu, kde se bavili Harry se Severusem, a okamžitě se k nim vydali. Ani jeden z nich si nebyl jistý, jak tahle konfrontace skončí, ale chtěli být u toho pro případ, že by byla nutná jejich pomoc.

Severus se naježil a přistoupil blíž k Harrymu, aby mladík věděl, že stojí při něm. Ačkoliv by se mu líbilo oba hrubiány uřknout tak, že by z nich zbyla jen sulcovitá hmota na podlaze, věděl, že to není možné. Zamíchali by se do toho bystrozoři, Albus by měl námitky, pravděpodobně i Harry by se naštval z důvodů, které nikdy nepochopí. A také bylo nutné vzít do úvahy to, jak by zareagovali ostatní právě probuzení mudlové, kdyby se z nich staly dva kopečky rosolu. Ale ať už se stane cokoliv (a Severus si v duchu přísahal, že se pomstí, třebaže ne zrovna v tuto chvíli), nedovolí, aby ublížili Harrymu.

Oba dva, Harry i Severus, pokračovali v chůzi ke dveřím. Sirius a Remus se k nim přidali. Nikdo neřekl ani slovo, ale mezi těmi dvěma a Severusem proběhlo tiché porozumění – jsou tu, aby chránili Harryho.

Dva kroky před dvěma hromotluky se zastavili. Harry klidně pozdravil své příbuzné kývnutím hlavy a tiše, ale důrazně řekl: „Strýčku Vernone, Dudley, vítejte v Bradavicích. Prosím ustupte, rádi bychom odešli.“

Vernon mu výhružně odpověděl: „To si nemyslím, kluku. Máš hodně co vysvětlovat. Proč jsme já a můj syn několik měsíců spali? Muselo to být kvůli něčemu, co jste vy zrůdy udělaly. Proč jste nás vzali na tohle bohem opuštěné místo? Víš, co si myslíme o monstrech jako jsi ty, tak jak ses vůbec opovážil vzít mou rodinu někam, kde se to šílenci jen hemží? Jen počkej, já ti ukážu, co si o tobě a tomhle příšerném místě myslím!“ Vernon se rozčiloval stále víc a víc, až začal ztrácet kontrolu. Začal prskat kolem sebe sliny a ruce svíral v pěsti.

Rozhodnutí pohnout se směrem k Harrymu byla největší chyba, kterou toho dne udělal.

Líným mávnutím hůlky ho Severus zastavil uprostřed pohybu. Vernon zfialověl, když začal nemohoucně prskat. Harry se domníval, že mu Severus udělal něco s dýchacími cestami, ale pro každého přihlížejícího to vypadalo, že muž se jen snaží získat nad sebou kontrolu a že nemá daleko k slzám. Dudley nevypadal, že by chtěl ustoupit, ale dost nejistě se díval na svého otce a nechápal, proč najednou upustil od svého úmyslu. Petunie se za nimi stále krčila a nebyla si jistá, co způsobilo, že se Vernon zastavil uprostřed své tirády.

Severus s pohledem, který dokázal přimět k slzám dokonce i havraspárské studenty, a s hlubokým hlasem, v němž zněla výhrůžka, řekl: „Ale, ale, pane Dursley, zdá se, že jste zapomněl na slušné vychování. Jak politováníhodné. Vhodné pozdravení vašeho synovce by mělo obsahovat vřelý úsměv a srdečné poděkování za to, že se ujistil, že o vás a vaši rodinu bylo během těch příšerných měsíců postaráno.“

Nikdo si nevšiml, že Severus se na Vernona intenzivně díval několik vteřin. Sirius chtěl také zasáhnout a udělat scénu, ale Harry ho chytil za předloktí. Doufal, že Severus najde způsob, jak budou moci mírumilovně odejít.

Potom se Severus zaměřil na Dudleyho. „A ty, mladíku, se neumíš chovat o nic líp než tvůj otec. Styď se!“ Dudley byl vyděšený i zmatený z pohledu toho ďábelsky vyhlížejícího muže.

Byl to Remus, kdo si všiml, že Severus ho zřejmě podrobuje nitrozpytu, když Dudley ztratil na chvíli koncentraci. To by vysvětlilo, proč Vernon před chvílí potřásal hlavou, jako by si ji chtěl pročistit. Nevěděl, co Severus zjistil. Podle toho, co mu Harry pověděl o svém pobytu u Dursleyových, to asi nebylo nic pěkného. Jenom doufal, že se Severus nepřestane ovládat.

Severuse to vskutku stálo veškeré úsilí, aby zůstal vůči Dursleyovým zdvořilý. Z toho, co v jejich myslích uviděl, se mu udělalo špatně.

Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a řekl: „Ještě si spolu promluvíme. Ale teď se musíme omluvit. Jsme očekáváni na večírku na počest královny.“ Podíval se na Vernona a pokračoval: „Vy, pane, zjistíte, že se vám špatně dýchá, když budete o svém synovci neuctivě mluvit. Slušné a zdvořilé chování vám nezpůsobí žádné problémy, ale agresivní nebo nenávistné nebo neuctivé poznámky budou mít nepříjemné důsledky a mohly by negativně ovlivnit i vaše zdraví.“ S pohrdavým pohledem na Dudleyho dodal: „To samé platí i pro vás, mladý muži. Vaše dnešní chování bylo ostudné. Vyhledávat rvačky jako nějaký chuligán!“

Když Severus o krok ustoupil, Vernon mohl opět volně dýchat.

Harry poznal, že strýc Vernon zvažuje své možnosti – záludně se kolem sebe rozhlížel a hodnotil šance, že by on a Dudley porazili čtyři kouzelníky. Doufal, že si Severus všiml toho, že nezměnili svůj postoj, a chápe rizika, jaká z toho vyplývají.

Nakonec se Severus odvážil rychle pohlédnout na Siria a předat mu tichou zprávu, že Vernonovi se nejspíš nedá vůbec věřit. Sirius pro jistotu kolem nich rychle vyčaroval neviditelný štít. Vernon a Dudley nakonec ustoupili a umožnili čtveřici projít – vepředu Remus se Siriem a za nimi Harry a Severus.

Když Harry procházel kolem strýce, Vernon se nedokázal udržet a ohnal se po svém synovci. Neviditelný štít mu ale zabránil se ho dotknout a útok způsobil, že se jeho dýchací cesty zúžily. Petunie a Dudley mu museli pomoci usednout na lavici.

Když přešli, Severus se otočil a pozoroval je.

„To bylo od vás velmi hloupé, Dursley. Varoval jsem vás, jaké důsledky bude mít nepřátelské chování vůči Harrymu, a přesto jste se pokusil na něj zaútočit.“ Severus si okázale povzdechl a zavrtěl hlavou. „Předpokládám, že bude trvat několik minut, než vaše dechové obtíže pominou, ovšem za předpokladu, že budete klidně sedět a nebudete nikoho obtěžovat. Pokud se pokusíte někomu ublížit, pak…“ Severus pokrčil elegantně rameny, otočil se a s vlajícím hábitem opustil Velkou síň.

Petunie se smutně posadila vedle svého manžela a držela ho za ruku, zatímco se Vernon uklidňoval, dokud zase nezačal normálně dýchat. Dudley seděl po jejím boku se slzami v očích ze strachu, zatímco sledoval, jak jeho otec lapá po dechu.

„Mami, co se mu stalo? Proč má táta takové potíže s dechem?“ zeptal se potichu.

„Myslím, že ten vysoký černovlasý muž ho očaroval. Trpím plynatostí pokaždé, když řeknu něco ošklivého o kouzelnících. Zdá se, že tvého otce a tebe, pokud budeme věřit jeho slovům, očaroval tak, abyste nemohli dýchat, když budete chtít něco udělat Harrymu nebo jiným kouzelníkům. Snažila jsem se vás varovat, že tady jsou věci jiné. Hrubá síla proti magii nic nezmůže a Harry a všichni ostatní tu mohou kouzlit. A je tu hodně lidí, kteří Harryho budou bránit.“

Dudley byl zmatený. Nechápal, že existuje místo, kde lidé mají Harryho rádi a chtějí ho chránit, protože celé dětství poslouchal svého otce a matku říkat, jak je Harry hrozný a bezcenný a naprosto neužitečný. Jak to, že tady jsou věci tak strašně odlišné?

„Co tím myslel, když říkal, že jdou na večírek? Královna chce Harryho vidět?“ ptal se dál Dudley.

„No, viděli jsme ji sedět u učitelského stolu. Párkrát jsem slyšela lidi mluvit o Harrym – všichni ho velice uznávají. Pojmenovávají po něm i své děti. Vlastně se rozhodli, že je králem kouzelnického světa.“

Její poslední věta byla špatně načasovaná. Vernon už byl v pořádku, ale když uslyšel, že Harryho uznávají jako svého krále, chtěl ze sebe vychrlit stížnosti na svého neschopného synovce a zrůdy a opilce a zvrhlíky v tomto příšerném světě. Nedostal se příliš daleko, protože se mu znovu stáhly dýchací cesty a on musel klidně sedět několik minut, než mohl zase začít normálně dýchat.

- - - - -

Harryho pobavilo, když ho ředitel představoval královně. Pamatoval si hodinu na mudlovské škole, kde se učili, jak se chovat před královnou, a byl si docela jistý, že neudělal žádné faux pas, i když bylo strašně divné, když se mu královna se svým manželem také poklonili. Také ji musel několikrát ujistit, že opravdu dává přednost oslovení „Harry“ a nikoliv „Vaše Výsosti“.

Byl rád, že je tam s ním Severus, přestože se zdálo, že královna a princ Philip se díky tomu necítí příliš pohodlně. Královna byla milá dáma, působila jako babička, něco na způsob starší a zdrženlivější paní Weasleyové. Harry to považoval za příznivé znamení. Jen kdyby se pořád nedívala na Severuse způsobem, jako by nevěděla, co si má o něm myslet.

Všechno se vysvětlilo, když se velice jemně dotázala na podstatu jejich vztahu. „Slyšela jsem, že vás lidé nazývají partnery, ale nevím, co si mám pod tím představit,“ poznamenala.

Severus nebyl její otázkou nadšený, ale Harryho jeho přítomnost natolik povzbudila, že se pokusil odpovědět.

„Není to odlišné od manželství, Výsosti. Na začátku školního roku jsem byl ohrožován politikem, který mě chtěl využít pro svou kariéru, a to takovým způsobem, že bych docela určitě přišel k újmě na zdraví nebo bych byl dokonce zabit. Neměli jsme moc času, abychom mohli nějak zareagovat a něco udělat. K dispozici bylo hodně málo možností. Jednou z nich bylo, abych se ihned oženil. Ředitel má starobylý artefakt, Kámen manželství, jenž lidem ukazuje jejich spřízněnou duši. Když vyslovil mé jméno, Kámen označil za mou spřízněnou duši Severuse. Severus mě od začátku mého studia na této škole zachránil mnohokrát před různým nebezpečím. Ředitel ho přesvědčil, aby na svatbu přistoupil. A tak jsme zmařili plány toho politika.“

Nedůvěřivý výraz v jejich tvářích Severusovi prozradil, že si myslí, že takové konečné řešení dočasného problému bylo zbytečné. Neměl chuť jim cokoliv dalšího sdělovat, protože tohle vyzvídání bylo nevhodné. Ale Harryho smysl pro vhodné a nevhodné věci byl pružnější.

„Bylo štěstí, že jsem se oženil se Severusem. Tenkrát jsme to ještě netušili, ale opravdu si neumím představit, že bych tomu všemu čelil sám, bez někoho jako Severus, který je duchaplný, mimořádně silný, nesmírně statečný a ví, jak to ve světě chodí.“

Královnin výraz změkl. Ona sama se cítila stejně, když byla korunována královnou a měla Philipa po svém boku.

Severus se po Harryho slovech – ačkoliv by to popřel, kdyby si toho někdo všiml – napřímil a v očích se mu zablýsklo.

„Dokonce mi několikrát zachránil život. Upřímně doufám, že potřeba mi ho zachraňovat pomine – ale najít svou spřízněnou duši je opravdu něco úžasného a vzrušujícího,“ pokračoval Harry. „Naše magie se doplňují, víte. Partneři si mohou své magie navzájem ovlivňovat nebo je používat obě najednou. Ještě jsme na všechno nepřišli, ale vím, že Severuse potřebuji mít ve svém životě, abych mohl udělat to, co musím.“

Severus nic neříkal; zdálo se, že má v krku velký knedlík, který mu v tom bránil. Doufal, že královna nebo její manžel Harrymu odpoví, protože on toho rozhodně nebyl schopen. Ale Harry ještě neskončil.

„Ředitel tu má hodně velmi zajímavých artefaktů a jsem si jistý, že vám rád nějaké ukáže, třeba právě Kámen manželství.“

Albus stál od nich několik kroků a povídal si se Siriem a paní Longbottomovou. Vlastně vedl rozhovor pouze s Augustou, protože Sirius poslouchal, o čem se Harry baví s královnou. Teď se potácel mezi naprostou zuřivostí (na obecné rovině pouze) a knedlíkem ve svém vlastním krku jako důsledkem Harryho vyhlášení svých citů vůči Severusi Snapeovi, a to zrovna před mudlovskou královnou!

Když Albus uslyšel, že o něm Harry mluví, tázavě se k němu otočil.

„Pane, myslím, že královna a princ Philip by se rádi podívali na některé vaše pozoruhodné artefakty a kouzelné přístroje.“

„Mám se pochlubit svými udělátky a hračičkami? Ach, hrozně rád, Harry!“ Albus se omluvil paní Longbottomové a Siriovi a šťastně odváděl královský pár i Harryho k dlouhým policím, na nichž schraňoval své poklady.

Remus využil příležitosti, rozloučil se s Minervou a postavil se vedle Severuse. „Řekl bych, že jsi na Harryho strýce a bratrance použil nitrozpyt. Co jsi zjistil?“

Tohle nebylo rozhodně místo vhodné pro takový rozhovor, a když se k nim přidal i Sirius, Remus ho pevně uchopil za paži a pohledem ho umlčel. Severus poznal, že odposlouchával jejich rozhovor s královnou, vzhledem k tomu, jak nasupeně se tvářil. Pokývl hlavou směrem ke dveřím a odešel do Harryho kanceláře. Remus se Siriem ho následovali.

Žádný z nich se neposadil. Severus se postavil před velký krb, Remus se opřel o křeslo a Sirius rozčileně pochodoval sem a tam.

„Musíme se rozhodnout, co s Dursleyovými uděláme,“ přešel Severus přímo k věci, aby se vyhnul Siriovým komentářům k tomu, co zaslechl v ředitelně.

Remus přikývl. „Zjistil jsi, jak zacházeli s Harrym?“

Sirius se zastavil v půli kroku a soustředěně se podíval na Severuse. Téměř zapomněl, že disponuje některými méně obvyklými, ale často velice užitečnými schopnostmi. Výraz v Severusově obličeji ho zarazil. Byl by se býval klidně vsadil, že ten muž nic necítí (možná kromě nadřazenosti) a není schopný cítit bolest, vzhledem k tomu, co všechno udělal, ale on očividně trpěl.

„Týrali ho, jinak se to popsat nedá. Dělalo jim radost mu ubližovat a ponižovat ho,“ odpověděl tichým hlasem. „Znevažovali a zesměšňovali úplně všechno, co se Harryho týkalo. Strýc mu dával za vinu všechny své osobní nebo obchodní neúspěchy, zamykal ho v tom zatraceném kumbále, nedával mu najíst, nutil ho pracovat jako nějakého domácího skřítka, bil ho. Cítí k Harrymu horoucí nenávist – chce ho vidět trpět. A něco z toho se přeneslo i na jeho syna. Ten kluk je jasný tyran. Šikanuje každého, kdo je menší nebo slabší nebo neschopný se bránit. Líbí se mu ubližovat lidem, ale v podstatě je to zbabělec. Harry je jen jedna z jeho obětí, nicméně – vzhledem k postoji jeho rodičů – jeho nejoblíbenější oběť. Ohavní lidé, vážně. Oba dva.“

Jeho slova visela chvíli ve vzduchu, jak je oba jeho posluchači chvíli tiše zpracovávali.

Jako první promluvil Remus. „Víme, že je nemůžeme zabít nebo jim způsobit trvalé zranění.“

Sirius se zatvářil poněkud zklamaně, ale Severus souhlasně přikývl. „Souhlasím s tebou, ačkoliv velice nerad, že máme omezené možnosti. Albus na ně seslal nějaké kletby: trpí klaustrofobií a bojí se tmy, a také ztratili chuť, i když stále touží po jídle. Také jsem něco přidal, což myslím oba víte.“

„Měli bychom využít toho, že jsou teď v Bradavicích. Jakmile se vrátí do Kvikálkova, bude všechno mnohem těžší. Myslíte, že se budou chtít vrátit hned?“ zeptal se Remus.

Severus přikývl. „Máš pravdu, měli bychom jednat teď, protože nevíme, kdy budou chtít odjet. Strýc nenávidí všechno, co se týká magie, takže vlastně i nenávidí pobyt tady. Myslím ale, že jsou hodně líní, a dokud se jejich svět nevrátí do normálu, bude pro ně jednodušší zůstat a nechat se živit.“

Pak si dramaticky povzdechl. „Osobně bych těm dvěma raději způsobil nějakou fyzickou bolest. Také chci, aby se cítili bezmocní a slabí, když budou sami proti větším a silnějším protivníkům. Kdyby se nám podařilo je například vlákat do Komnaty nejvyšší potřeby a několik hodin si tam s nimi pohrát, mohli bychom je pak dostatečně vyléčit, aby byli schopní normálně chodit. Mohl bych na ně seslat Obliviate, než se vrátí do svého stanu, takže vlastně nebudou vědět, proč je všechno tak bolí.“

Sirius se zděsil, když si uvědomil, že se svou bývalou Nemesis souhlasí. Vnitřně se přikrčil, protože to, jak Severus popsal Dursleyovy, se perfektně hodilo na většinu toho, co mu dělali jako Pobertové před mnoha lety. „Souhlasím s tebou, Severusi,“ poznamenal smířlivě, „měli bychom to udělat dnes večer.“

Rychle naplánovali strategii. Nebylo překvapením, že Severus se měl postarat o jejich vyzvednutí, přesun hradem, vyléčení, Obliviate a pak odvedení zpět do stanu, zatímco Sirius s Remem vymýšleli ‚program‘ jejich setkání. Severus měl jedinou podmínku – bude jim moci dát první ránu. Sirius se s ním chtěl kvůli tomu hádat a argumentovat tím, že je přece Harryho kmotr, ale dobře mířená rána loktem do žeber odvrátila jeho pozornost.

Během několika minut byli zpátky v ředitelně a zapojili se opět do společenské zábavy. Nikdo si ani nevšiml, že byli pryč.

Když se večer rozešli, Severus s Harrym se vrátili do sklepení. Harry byl překvapivě nadšený tím, že se setkal s královnou a že se mohl dívat, jak jim ředitel ukazuje svoje artefakty a vysvětluje, jak fungují. Popsal Severusovi několik přístrojů a reakce královského páru.

„Bylo to jako když k tobě přijdou na návštěvu příbuzní, a bylo úžasné se dívat na jejich reakce na všechny ty fantastické věci,“ vysvětloval.

No, tohle aspoň trochu vysvětlovalo jeho nadšení. Harry by nikdy nemohl svým mudlovským příbuzným ukázat kouzelnický svět v tak přátelské atmosféře, takže to všechno prožíval skrz královnu. Aspoň to vypadalo tak, že ho to těšilo.

V obývacím pokoji se ho Severus zeptal: „Pociťuješ nějaké dodatečné následky, Harry, kvůli tomu, co se stalo předtím?“

„Myslíš, jak jsem potkal strýčka Vernona a Dudleyho? Ne, žádné. Pro jednou jsem nestál proti přesile. Věděl jsem, že jsem před nimi v bezpečí.“

Severus nechápal, proč ho najednou tak pálí oči. Samozřejmě to nemělo nic společného s tím, že Harry čelil svým nejhorším démonům a důvěřoval tomu, že on, Remus i Sirius ho ochrání. Tak moc si přál, aby jeho důvěru nikdy nezklamal a dokázal ho opravdu udržet v bezpečí!

„To rád slyším. Nicméně máme za sebou rušný den a myslím, že bude vhodné vzít si jednu dávku Doušku bezesného spánku pro případ, že by se některé z těch nepříjemnějších událostí dostaly do tvých snů a pokazily ti klidný spánek.“

Harry se otočil a přitiskl se k němu, nosem se otíral o jeho krk a očividně doufal v něco jiného, než že jen půjde spát. Severus ho objal a jemně políbil Harryho na krk, čímž z něj vyloudil spokojené zasténání. Brzy jejich mazlení přerostlo do líbání a osahávání, takže Severus Harryho popadl do náruče a odnesl ho do ložnice.

Tam ho položil na postel a hůlkou vykouzlil obrovskou vanu plnou teplé bublinkové vody. Cítil se trochu rozporuplně, když se svlékal a sledoval při tom, jak Harry dělá totéž. Společná koupel jim dá prostor pro důvěrnosti a požitek, ale můžou v ní strávit jen limitované množství času. Jistěže si to užije, ale hlavně chtěl Harryho dostat do postele s dávkou bezesného spánku, aby pak mohl vyzvednout Dursleyovy a společně s nimi navštívit Rema a Siria.

Když se Harry ponořil do vody a uvelebil se mezi Severusovýma nohama, poznamenal: „Opravdu si děláš starosti, jestli nejsem rozrušený, že? No, dneska to bylo asi poprvé, co ke mně přišli a já věděl, že mi nemůžou nic udělat. Věděl jsem, že byste jim v tom zabránili, stejně jako jsem věděl, že můžu použít magii, abych je zastavil. Cítil jsem se, já nevím, dobře? Jako že jsem to měl pod kontrolou.“

Severus mu během jeho povídání začal masírovat ramena a pokračoval v tom, i když odpovídal: „Dokážu si představit, že jsi se cítil silný. Ale ty jsi vždycky mohl použít magii, když jsi byl v ohrožení.“

„Naposledy, když jsem to zkusil, tak jsem byl souzený celým Starostolcem a skoro mě vyloučili ze školy. Ne, děkuji. To bití bylo dočasné, a navíc jsem si všiml, že zřejmě díky magii se dokážu uzdravit mnohem rychleji než mudlové. Madame Pomfreyová mi v prvním ročníku řekla, že jsem měl několik zlomených kostí, které špatně srostly, a spravila je. Nikdy jsem si nevšiml, že mám něco zlomené – vždycky jsem byl během několika málo dní zase v pořádku.“

Když to Severus uslyšel, v očích mu zaplál vztek. Óóó, ti mudlové za tohle opravdu zaplatí!

„Stejně mě většinou nechávali samotného, a to bylo skvělé. A od té doby, co jsem chodil do Bradavic, mi paní Weasleyová o prázdninách posílala balíčky s jídlem a já jsem si je schovával ve svém pokoji. A když na mě Dudley něco svedl a teta se strýcem mě nechali několik dní hladovět, tak jsem měl pokaždé co jíst.“

Představa shovívavosti vůči mladšímu z Dursleyů vyletěla oknem.

„Takže, co přesně jsi udělal strýčkovi Vernonovi a Dudleymu? Co to kouzlo dělá, že ho donutí zmlknout a zfialovět?“

Severus si ze všeho nejvíc přál změnit téma; rozhodně netoužil strávit celý čas v teplé lázni rozhovorem o Harryho nechutných příbuzných. „Jen malé stažení dýchacích cest. Dojde k němu, když na tebe zaútočí ať už slovně, nebo fyzicky, a přetrvá, dokud se neuklidní. Přesně jako tvoje teta může zabránit trapným situacím, když bude mlčet, on může normálně dýchat, pokud se bude dobře chovat. Záleží jen na nich.“

Když domluvil, změnil téma. Přestal Harrymu masírovat ramena a místo toho se rukama rozeběhl po jeho hrudi, zatímco mu jemně okusoval krk na místě, o kterém věděl, že odvede Harryho pozornost někam úplně jinam.

Harry se v jeho náruči vrtěl a sténal ve snaze ho trochu popohnat. Cítil také Severusovo vzrušení a pokoušel se sáhnout za sebe, ale ten si ho pevně přitiskl k sobě a nedovolil mu se ho dotknout. Potom sáhl Harrymu mezi nohy, uchopil jeho naběhlý penis a začal mu ho zpracovávat. Harry dlouho nevydržel. Prohnul se v zádech a explodoval Severusovi do ruky. Pak mu zůstal ochable ležet v náručí a snažil se vzpamatovat a znovu popadnout dech, zatímco Severus pokračoval v jemném okusování jeho krku.

Když byl zase schopný přemýšlet, otočil se k Severusovi čelem a dlouze a vášnivě ho políbil. Postavil, vylezl z vany a osušil se velkým huňatým ručníkem. Potom pomohl Severusovi vstát a plácl ho po ruce, když si chtěl vzít osušku. „Ne, teď je řada na mně. Ruce pryč, já tě osuším.“

Harry začal z jeho pokožky jemně a velmi pomalu stírat vodu a občas ho na právě osušené místo políbil. Začal u paží a pokračoval přes ramena na hruď a břicho, záměrně ignoroval jeho erekci a místo toho se zaměřil na jeho zadek a nohy. Potom vzal Severuse za ruku, odvedl ho do postele a tam ho uložil na záda. Krátce ho políbil na rty, pak následovala řada malých polibků na bradě, krku, hrudi – tady ho malinko kousl do pravé bradavky – a břichu. Když si byl jistý, že je blízko vyvrcholení, vzal jeho penis do úst a začal ho sát, zatímco si druhou rukou pohrával s jeho varlaty. Severus dlouho nevydržel a vystříkl.

Harry došel pro malý ručník, navlhčil ho ve studené vodě, a zatímco se Severus stále ještě vzpamatovával z orgasmu, očistil ho. Potom si také lehl, tělem se k němu přitiskl a hlavu si položil na jeho rameno. Odhrnul Severusovi vlasy, jazykem mu laskal lalůček a občas mu jím zajel do ucha.

Severus zasténal. „Ty jsi úžasný mladý muž, Harry,“ dostal ze sebe, když byl konečně zase schopný mluvit.

„Víš, že si to nikdy nerozmyslím,“ zašeptal Harry.

„Obávám se, že to bude ten případ, ale ještě ti není sedmnáct, takže zatím to úplně jistě nevíme. Musíme si prostě počkat,“ zašeptal nazpátek Severus.

Naštěstí měl Harry dobrou náladu, takže ho Severusovo otravné trvání na tom, že s jistými aktivitami musí počkat až do jeho plnoletosti, neotrávilo. Vzal si nabízenou lahvičku s Douškem bezesného spánku a uvelebil se pod peřinou.

Severus se samozřejmě vůbec nechystal spát.

Počkal, dokud Harry neusnul, a pak vstal a oblékl se. V obývacím pokoji zjistil, že má půl hodiny na to, aby dostal Dursleyovy do Komnaty nejvyšší potřeby. Čeká je noční seance s kouzelníky, kterým se opravdu nelíbí, jak se chovali k dítěti, jež bylo umístěno do jejich péče před mnoha lety.

Vyšel z jejich pokojů a rychle prošel hradem. Miloval to místo v noci, když kolem nebyli žádní otravní studenti. Dokonce i teď, když byl hrad přeplněn hosty, byl na chodbách krátce po půlnoci sám. Během několika minut dospěl na nádvoří se stany. Hůlka ho zavedla ke stanu, v němž spali Dursleyovi. Měl štěstí, stál na okraji větší skupiny jiných stanů, očividně kvůli tomu, aby měli ničím nerušený výhled na volné nebe.

Severus chtěl, aby se začali bát už teď. Když vešel do pokoje mladého Dursleyho, vykouzlil Silencio a teprve pak toho tlouštíka vzbudil. Dudley byl nejprve zmatený, ale rychle zpozorněl, když nad sebou zahlédl zlovolný obličej Harryho přítele (jak ho označila jeho matka). Začal volat rodiče, ale zjistil, že nevydává žádný zvuk. Severus se pobaveně ušklíbal, zatímco se Dudley stále usilovněji snažil přivolat pomoc. Pak ho nemilosrdně odtáhnul do obývacího pokoje, seslal na něj Immobilus, aby neutekl, a odešel pro jeho otce.

Vytáhnout z postele Vernona, aniž by probudil Petunii, vyžadovalo opatrnější přístup. Petunii očaroval kouzlem spánku, dost silným na to, aby nevyprchalo, dokud jí později nevrátí manžela. Teprve potom seslal na Vernona Silencio, popadl ho za ruku a zmateného mudlu vytáhl z postele.

Vernon se podle očekávání pokoušel vzdorovat.

„Koukej mě pustit, ty zrůdo! Určitě existují nějaké zákony, které zakazují lidem vniknout do jejich pokojů, a já se postarám, abys za tohle zaplatil! Nech nás být! Hned!“ Jeho frustrace vzrostla se zjištěním, že Severus mu jednak nevěnuje vůbec žádnou pozornost, a jednak že je silnější, než si myslel. A navíc jeho křik vůbec nevzbudil Petunii.

Severus ho odtáhl do obýváku, kde se Vernon nanovo rozzuřil při pohledu na svého Dudlánka, který se se slzami v očích choulil na podlaze. „Co jsi udělal mému synovi, ty zloduchu? Hned mě pusť a zmiz!“ zařval rozkazovačně, i když bezhlasně, Vernon.

Severus nenuceně mávnul hůlkou a seslal na něj Immobilus.

„Vyměnily se role, jak to vy mudlové říkáte. Čeká vás zajímavý večer, to mi věřte. Budete mít úžasnou příležitost zažít věci tak, jak je musel prožívat Harry. Budeme s vámi zacházet se stejnou péčí a jemností, s jakou jste zacházeli s ním. Osobně se už nemůžu dočkat. To samé platí i o Remu Lupinovi a Siriu Blackovi. Možná si je pamatuješ, Vernone, myslím, že jsi je potkal na Lilyině a Jamesově svatbě. Black je Harryho kmotr – věděl jsi to? Už se nemůžou dočkat, až tě potkají. Čekají na hradě.“

Severus hovořil pomalu konverzačním tónem. Chtěl, aby ti dva tlusťoši ho dobře slyšeli a vytušili, že je čeká něco hrozného.

„Půjdeme?“ zeptal se sarkasticky. Vyčaroval provazy, kterými ty dva k sobě svázal, a pak částečně odstranil znehybňovací kouzlo, aby jim umožnil chůzi. Uchopil konec provazu a oba muže táhl za sebou ven ze stanu.

U dveří do hradu potkali Vikinga. Vernon nevěděl, jestli to považovat za dobré nebo špatné znamení: cokoliv, co by jim pomohlo se zbavit toho kouzelníka, musí být lepší než nechat se táhnout na provaze do hradu, kde je kdo ví co čeká, ale tihle ohromní muži byli docela děsiví sami o sobě. Jeho naděje byly ale záhy zmařeny.

„Dobrý večer, Severusi,“ pozdravil obrovský muž jejich únosce. „Je všechno v pořádku?“

„Také tobě dobrý večer, Alriku. Tohle jsou strýc a bratranec Harryho Pottera. Remus, Sirius a já si s nimi chceme promluvit v soukromí.“ Severuse odpoledne navštívila jeho sestra, a on jí povyprávěl něco o Harryho rodině. Teď doufal, že se Diana svěřila svému muži s tím, co vyslechla.

Svěřila se. Alrik sevřel ruku v pěst, když se dozvěděl, kdo jsou ti dva muži, a výhružně se na ně z výšky dvou metrů podíval. Dudley se roztřásl strachem a Vernon se pokoušel volat o pomoc, ale samozřejmě nevydal ze sebe ani hlásku.

„Takže tohle jsou oni, jo? Nepotřebuješ pomoct je odvést dovnitř? Zdá se, že se docela vzpouzejí.“

„Ne, díky, Alriku, myslím, že to zvládnu. Kdybych potřeboval s něčím pomoci, zavolám tě.“ Severus neměl v úmyslu do toho zahrnout i bojovníky ze Zimních zemí, ale byl rád, že se tu Alrik objevil. Na Dursleyovy to mělo úžasný vliv! Vyzkoušeli si, jaké to je mít planou naději, že vám nějaká důležitá osoba pomůže, ale ona se místo toho spolčí s vaším mučitelem. Perfektní.

Severus znovu zatáhl za provaz a chodbami je odvedl ke Komnatě nejvyšší potřeby.

Ve zdi byly dveře, takže Pobertové museli být uvnitř a čekat na ně. Otevřel je a Vernona s Dudleym vtáhl dovnitř. Dveře se za nimi samy s velkým prásknutím zabouchly.

Severus se rozhlédl, aby zjistil, co Pobertové od místnosti „požadovali“ pro dnešní večer. Nebylo toho moc. Komnata byla prázdná a její velikost byla ještě umocněna pochodněmi svítícími uprostřed místnosti a bočními stěnami utápějícími se ve tmě.

Remus se Siriem vyšli ze stínů naproti dveřím, aby přivítali hosty. Severus je musel v duchu pochválit – stropní světlo vytvářelo velice zlověstnou atmosféru a dodávalo oběma Pobertům obzvlášť hrozivý vzhled. Ani jeden z nich nebyl příliš mohutný, s objemnými postavami obou Dursleyů se nemohli ani měřit, ale způsob, jakým se pohybovali, vypovídal o jejich hbitosti a síle.

Remus se postavil přímo před Vernona. Severus ocenil jejich taktiku, že to bude Remus, kdo povede tuto seanci. Remus dokázal udržet chladnou hlavu, zatímco u Siria se nedalo čekat, že se bude ovládat a udrží si převahu nad těmito lidmi. Remus byl také vyšší než oba Dursleyové a to mu dávalo další výhodu.

„Vernone Dursley, pamatuješ si mě? Jsem Remus Lupin. Potkali jsme se na svatbě Petuniiny sestry Lily a Jamese Pottera.“ Ukázal na Siria a pokračoval: „A Siria Blacka, který tam byl rovněž, si jistě také pamatuješ? Možná jsi viděl jeho podobiznu na plakátech, když ho hledala policie? Nicméně byl všech obvinění zproštěn. A samozřejmě, se Severusem Snapem jsi se už seznámil.“

Severus, Sirius a Remus teď stáli vedle sebe. Vernon byl rudý v obličeji a bylo znát, že se bojí. Dudley se vyděšeně schoval za svého otce a po tvářích mu už teď stékaly slzy.

„Co? Vy nemůžete mluvit? Nemůžete se hýbat?“ pokračoval Remus. „Severusi, myslím, že by bylo vhodné obě kouzla zrušit. Místnost je opatřena protihlukovou bariérou a nemají kam utéci.“

Severus přikývl, mávl rukou a obě kouzla ukončil. Také zrušil kouzlo, které jim uzavíralo dýchací cesty, kdykoliv nějak zaútočili na Harryho nebo jeho přátele. Nevěděl, k čemu všemu by mohl dnes dojít, a zdálo se lepší, když budou moci volně dýchat.

Vernon bouřlivě zareagoval na to, že může opět mluvit. „Co to má znamenat? Žádám, abyste nás, vy zrůdy, okamžitě propustili! Zavolám policii! Zavolám svého právníka! Za tohle mi zaplatíte! Jak se opovažujete unést mě i mého syna? Takový zločin!“

Sirius to už nevydržel. S výrazem bezuzdného vzteku začal křičet Vernonovi přímo do tváře: „Jo, dneska někdo zaplatí, Dursley, to si piš. Ale platit budeš ty a tvůj povedený synáček za všechno to kruté zacházení s Harrym! Bylo to malé dítě, sirotek, dostali jste ho, abyste se o něj postarali, a vy jste ho týrali! Ty, tvoje žena a syn, to vy jste zrůdy!“

Remus mu položil ruku na rameno; doufal, že mu to pomůže uvědomit si, že tahle slovní válka není tím důvodem, proč jsou tady. Sirius několik kroků odstoupil, ale všechno se v něm vařilo zlostí. „Nechci ho poslouchat, Reme,“ řekl a mávnul hůlkou.

Severus zdvihl obočí údivem, když viděl výsledek Siriova velmi vynalézavého kouzla. Místo obyčejného umlčovacího kouzla jim Sirius odčaroval ústa. Oba Dursleyovi nejprve nespokojeně zareagovali, když zjistili, že opět nemohou mluvit. Ale když se podívali jeden na druhého a pochopili, proč nemohou hovořit, začali propadat hysterii.

Remus kývl na Severuse a odvedl Siria stranou.

Severus se postavil před Vernona, pokoušejícího se svým tělem zaštítit svého syna.

„Nemusíš mít o něj strach, Vernone. Teď mě zajímáš ty. S ním se budeme vypořádávat později,“ zašeptal významně Severus a natáhl se, aby popadl Vernona za vršek pyžama. Vernon postrčil Dudleyho za svá záda a okamžitě se postavil do boxerské pozice, jak se to naučil před mnoha lety na střední škole ve Smeltings.

Severusovi trvalo jen chvíli, než zanalyzoval jeho pohyby a vyvodil z toho Vernonovu strategii, a usoudil, že to má docela dost společného s jeho sportem, šermováním. Cílem bylo bránit se nebo útočit pěstmi místo tasením meče. Na šanci vrazit svou pěst do protivníkova obličeje nebo žaludku bylo něco tak úžasně primitivního. S ďábelským úsměvem sevřel Severus ruce v pěsti a pustil se do boje.

Oba dva muži kolem sebe nejprve kroužili. Vernon byl obezřetný, ale zároveň arogantní. V posledním ročníku na střední škole to v boxu dotáhl až na vrchol žebříčku, a byl si jistý, že má pořád ten správný grif. Na svou velikost a váhu se pohyboval překvapivě hbitě. Severus ho napodoboval, aby se dostal do rytmu boje. Vernon několikrát udeřil, ale Severus, mnohem mrštnější, protože nebyl tak těžký, ho snadno odrazil. Když pak Vernona udeřil do žaludku, pocítil neskutečné zadostiučinění. Okamžitě pokračoval ranou do Vernonova obličeje, doprovázenou křupavým zvukem; pravděpodobně mu zlomil čelist.

Bylo po boji. Vernon se zhroutil na podlahu a už se nepohnul.

Všichni tři kouzelníci postávali kolem něj a přemýšleli, co se stalo. Severus seslal diagnostické kouzlo, které potvrdilo, že muži zlomil sanici a že jeho životní funkce jsou v pořádku, ale muž zůstával v bezvědomí.

„No, to bylo poněkud neuspokojivé,“ poznamenal Severus a protahoval si prsty. „Nejdřív ho uzdravíme a pak se podíváme, jestli ho dokážeme vzbudit.“ Mávnutím hůlky zrušil Siriovo kouzlo a dalším napravil zlomenou čelist. Potom ho několikrát ne zrovna jemně pleskl do tváří, ale nic se nestalo.

„Možná omdlel?“ navrhl Sirius. Namířil na Vernona hůlku. „Aguamenti!“ Z konce hůlky vytryskl proud ledové vody a přistál na mužově obličeji. Kouzlo splnilo svůj účel – Vernon začal okamžitě prskat.

Severus ustoupil stranou a dal tak zbývajícím dvěma kouzelníkům najevo, že on už s Vernonem skončil. Pokud by byl Vernon toho schopný, Severus by velice rád v boji pokračoval, ale bylo očividné, že by mu už nedokázal odporovat. Při obou ranách cítil zadostiučinění, a také mu dělalo dobře vědomí, že dokázal Vernona omráčit. Ale pokračování v boji by znamenalo, že by musel neustále svého protivníka oživovat a napravovat mu zlomeniny, a v tom už nebyla žádná zábava ani to nebylo sportovní.

Vernon se vyškrabal na nohy a zdálo se, že si nepamatuje, jak dopadl jeho boj se Severusem. Zatvářil se téměř pyšně, když ho viděl odcházet stranou. Pak si všiml, že Sirius i Remus na něm míří hůlkami.

„Copak ani jeden z vás není opravdový muž? Bojovat klackem a ne svými pěstmi?“ vysmíval se jim.

To byla poslední kapka, kterou přetekl pohár. Oba seslali na Vernona palbu kouzel. Vernon zmateně pobíhal po Komnatě nejvyšší potřeby a snažil se vyhnout kletbám, které ho neustále zasahovaly. Zdálo se mu, že s každým žihadlovým kouzlem ho napadl celý roj vos a neustále ho bodal. Stále jako by o něco zakopával, jako by ho něco odhazovalo hned na jednu stranu a hned zase na druhou. V jednu chvíli by dokonce přísahal, že mu něco vytáhlo z nosu nudli a donutilo ji zaútočit na jeho vlastní obličej.

Po tom, co se zdálo být hodinami mučení, se zhroutil. Tentokrát neomdlel, ale už se nedokázal dál pohybovat. Namáhavě funěl, lapal po dechu a hekal.

Tři kouzelníci se opět shromáždili kolem něj, aby prozkoumali tu třesoucí se kouli sádla. Severus na něj seslal diagnostické kouzlo a pokrčil rameny. „Nevypadá to, že by fyzicky nebyl v pořádku.“

„Tohle je poněkud neuspokojivé,“ poznamenal Sirius a nevědomky zopakoval Severusova slova. „Proč se vůbec Smrtijedi obtěžují s mudly? Není to vůbec žádná zábava!“

Severus se na něj podíval. „Podle mého názoru se při mučení mudlů nejedná vůbec o žádnou zábavu nebo sport, tak jak jsme si to rozhodli my tady. Někteří si ale užívají mučení jako takové. A takovým lidem mudlové zajišťují trochu pobavení.“

Aby to názorně předvedl, levitoval Vernona přímo nad jejich hlavy. Tam ho převrátil hlavou dolů a roztočil ho, prodloužil jeho ruce a nohy, a pak s ním pohazoval nahoru a dolů, jako by to byla nějaká loutka na špagátku. Nakonec Vernona položil zpátky na zem. Muž nebyl schopný ničeho než mumlání na protest vůči tomu, co s ním Severus dělal.

Severus pokrčil rameny. „Moc zábavné mi to nepřipadá.“

Remus a Sirius se podívali nejdřív na sebe, pak na Severuse a souhlasně přikývli. Tohle bylo docela zklamání.

„Každopádně, dneska jsme ještě neskončili. Ještě pořád tu máme pana Dudleyho Dursleye,“ připomněl jim Severus.

Dudley byl přitisknutý ke dveřím, stále bez úst, se slzama v očích. Všichni tři k němu přešli a Severus řekl, jako kdyby popisoval sklenici s nějakou zajímavou přísadou uvnitř: „Tohle je rváč a násilník. Pravidelně svaloval na bratrance svoje prohřešky, takže to byl Harry, kdo byl místo něj potrestán. Ponižoval ho všemi možnými způsoby, využívaje k tomu každé vhodné situace. Rád se obklopuje dalšími podobně smýšlejícími surovci a společně šikanují menší děti. Obvykle jsou čtyři na jednoho, někdy tři, když se cítí stateční nebo když je ten, koho chtějí šikanovat, hodně malý a slabý. Je to vážně ironie – my jsme tu tři a on je sám, nemyslíte?“

Severus mladému muži mávnutím hůlky znovu přičaroval ústa, z nichž se okamžitě začaly linout prosby a žadonění o milost.

Sirius se sklonil k Dudleymu, aby se mohl líp podívat. „Víš, myslím, že bych dal přednost tomu starému arogantnímu bastardovi než tomuhle fňukajícímu ubožákovi. Co navrhuješ, Severusi?“

Severus byl pobaven absurditou toho, že jeden z Pobertů, skutečného stroje na šikanování v jejich školních letech, se jeho, jejich nejoblíbenějšího cíle, ptá na radu, jak nejlépe týrat mudlovského neurvalce.

„Navrhuji, abychom mu provedli to samé, co by on a dva jeho kamarádi udělali Harrymu, kdyby ho potkali někde samotného. Ovšem my můžeme používat magii, což bude naši oběť asi víc bolet, ale s tím se nedá nic udělat.“

Severus přikročil k mladíkovi, vytáhl ho na nohy a začal mu uštědřovat malé rány. Dudleymu se to nelíbilo a odtáhl se, ale tím se dostal do Remova dosahu, který udělala to samé co Severus, takže se Dudley zase snažil uniknout jen proto, aby se přiblížil k Siriovi. Sirius mu uštědřoval tak slabé zásahy, že po nich nemohlo zůstat ani škrábnutí, dokud se Dudley nesložil na zem ve vzlycích a s žebráním, aby přestali.

Severus se na něj podíval. „Nu, uvidíme. Jestli se nemýlím, v tuto chvíli by zasáhl Piers Polkiss a oběť ti přidržel, abys ji mohl ještě párkrát praštit, zatímco je naprosto bezbranná. Není to tak, Dudley?“

Dudley byl tak zaměstnán vzlykáním, že ani neodpověděl. Severus tedy zopakoval: „Ptal jsem se, jestli je to tak, Dudley? Nemysli si, že z toho mlčením vyklouzneš, mladý muži.“

Dudley se mu nedokázal podívat do očí, a tak pouze zamumlal: „Ano.“

Jeho přiznání přitáhlo pozornost druhých dvou kouzelníků. Dokonce ani Pobertové, když chtěli být hodně zlí, by se nikdy nesnížili k takovému jednání.

Severus vytáhl hůlku a seslal na Dudleyho žihadlové kouzlo. Dudley vyjekl a nemotorně se plazil pryč, podobně jako předtím jeho otec. Kouzelníci nemuseli udělat ani jeden krok, aby z místa, kde stáli, ho začali stíhat jednou kletbou za druhou, a Dudley nemohl udělat vůbec nic, aby se jim dokázal vyhnout.

Nakonec ho už přestalo bavit utíkat a tak se otočil k Siriovi, bezpochyby proto, že byl z nich tří nejmenší. Spoléhaje na svou vlastní obratnost v boxu, pokusil se ho složit úderem do hlavy, ale muž uhnul. „Konečně nějaká iniciativa! Samozřejmě jsi určitě nevěřil, že mě zasáhneš, ale nechme tě to zkusit,“ poškleboval se mu Sirius. Když se Dudley pokusil ho párkrát praštit a pokaždé minul, Sirius využil svých vlastních zkušeností ze šermu, snadno prorazil Dudleyho obranu a knokautoval ho.

Severus zavrtěl hlavou, když se ujistil, že Dudley nemá nic zlomeného. „Má jen na hlavě bouli. Brzy bude zase při vědomí.“

„Tak mu tedy s tím probouzením pomůžu,“ nabídl se Sirius a polil ho vodou z dobře mířeného Aguamenti. Účinek byl stejný jako u Vernona.

Zatímco mladík sténal a prskal vodu, tři kouzelníci se sešli k malé poradě, ignorujíce jak Dudleyho, tak Vernona, který začal svého syna utěšovat.

„Tohle byla naprostá ztráta času,“ stěžoval si Sirius. „Nebyla to vůbec žádná legrace! Navzdory faktu, že jsou to nejspíš dva nejopovrženíhodnější mudlové, které jsme kdy potkali, proti nám jsou bezmocní. Těšil jsem se, že se jim pomstím za všechno, co udělali Harrymu. Chtěl jsem, aby trpěli za všechny ty roky, co ho šikanovali. Ale oni nám nejsou vůbec žádnými soupeři, dokonce ani když je to jeden na jednoho.“

„Jak můžeš očekávat, že se mudla dokáže postavit jedinému kouzelníkovi, natož pak třem?“ zeptal se Remus. „Přesto, tohle nebylo o nás.“

Sirius se zatvářil zmateně, ale Severus se usmál. „Ne, já určitě neočekával žádnou satisfakci z tohoto setkání. Ale chtěl jsem, aby Harryho příbuzní zakusili přesně to, co musel z jejich rukou vytrpět Harry.“ Poslední slova vyřkl hodně nahlas, aby se ujistil, že ho Dursleyovi uslyší. „Abych mohl Harrymu říct, že jeho strýc dostal jen jednu ránu do žaludku a jednu do čelisti a omdlel. Že ho žihadlové kouzlo donutilo brečet. A že ho nestvůrné netopýří zaklínadlo vyděsilo k smrti. Že Dudley brečel, když měl čelit třem lidem, z nichž žádný nebyl tak mohutný jako on a dokonce ho ani nijak silně nebili. A že se počůral, když jsme ho začali proklínat.“

Všichni tři se ohlédli na mladého muže, který byl ponížením červený až za ušima, a na výmluvnou mokrou skvrnu na předku jeho pyžamových kalhot. Dudley a jeho otec se tvářili naprosto rezignovaně. To muselo něco znamenat.

Severus je znovu svázal, aby je mohl odvést zpět do stanu. Než odešel, Sirius seslal kouzlo pro soukromí, aby si mohli nerušeně promluvit.

„Myslel jsem, že na ně sešleme Obliviate a že Harry nebude mít ani tušení o téhle naší malé sešlosti, Severusi,“ řekl bez obalu.

„Neměj starosti, Blacku,“ odpověděl Severus. „Sešlu na ně Obliviate, aby si nemohli přesně vzpomenout, co se stalo. A zařídil jsem, aby Harry vypil Doušek bezesného spánku, a než jsem odešel, tak už hluboce spal. Nemám v úmyslu Harrymu o tomhle říkat. Ale jsem si jistý, že jejich nejhorší noční můrou vždycky bylo, že Harry zjistí, jak zbabělí a bezmocní ve skutečnosti jsou. A teď budou mít nepříjemné tušení, že o tom už možná ví.“

Remus se zasmál. „Ty jsi byl vždycky dobrý soupeř, Severusi, a teď začínám chápat, proč.“

- - - - -

Za půl hodiny, když už svlečený vklouzl pod peřinu ke svému spícímu manželovi, se Severus usmál do tmy.

Byl to překvapivě skvělý den. Nebylo to jenom probuzením mudlů, i když právě teď to tvořilo podstatnou část jeho pocitů.

Harryho prohlášení o jejich vztahu před královnou bylo sice nevhodné, ale otevřené a ujišťující. I po několika hodinách byl pořád ohromen Harryho očividnými pocity vůči němu.

Povznesený pocit, který dostal během jejich společně stráveného času začátkem večera, byl naprosto úžasný. Nemohl se dočkat Harryho sedmnáctých narozenin. Věděl, že na ně nikdy nezapomene.

Také cítil zadostiučinění, že dal Dursleyům lekci. Zažili to, co musel Harry tak dlouho zakoušet z jejich rukou. Cítili bezmoc a vztek, že byli podrobeni pohrdání a byli potrestáni a že nebyli schopní bojovat. A upřímně – byl to skvělý pocit, vlastnoručně praštit Vernona do žaludku a dívat se, jak se mu oči překvapením vypoulily předtím, než odpadl.

A nakonec, naprosto neočekávaně, přišlo zjištění, že po všechny ty roky byl pro Poberty velkou výzvou. Jako teenager by byl vyděšený tím, jak se právě teď cítil, ale uvědomil si, že ač udělali cokoliv, nikdy ho skutečně nezmlátili. Dělali mu ze života peklo, ale vždycky jim to vrátil, jak nejlépe dokázal.

Usnul s rukou kolem Harryho pasu a s úsměvem na rtech.

První dojmy – 115. kapitola

Nové začátky – 117. kapitola