Labyrintem slov...

Velmi znepokojená mudlovská panovnice a její manžel byli pohlceni ohromujícím příběhem, který jim vyprávěli jejich vnukové. Královna byla nezlomná – věděla, že by se měla této výzvě postavit čelem, ať to stojí, co to stojí. Konec konců, musí jít příkladem pro svůj lid.

Prvním těžkým úkolem bylo setkání s ředitelem této školy – kouzelníkem. Princové jí řekli, že ji chce přivítat na Škole čar a kouzel v Bradavicích (takové legrační jméno!). Uspořádá kvůli tomu malou recepci s učiteli a nějakými úředníky z Ministerstva kouzel a pak půjdou na večeři do Velké síně, kde bude celá škola. Jenže ona neměla žádné oblečení pro vystoupení na veřejnosti – vlastně, jak se zdálo, měla jen šaty, které měla právě na sobě.

Vnukové jí také řekli o mladé ženě, která se nabídla seznámit nekouzelníky s prostředím školy. Amaranta Savoyová, povídali, zorganizovala ten nejzajímavější program pro „motáky“. To jsou prý oni – lidé s malým kouskem magie, ale ne dost velkým, aby mohli kouzlit. Paní Savoyová se nabídla, že pomůže i princům, a tak ji hned zavolali.

I tato žena nevěděla vůbec nic o protokolu, kterým by se měla řídit při setkání se členem královské rodiny, ale byla milá a zdálo se, že jí opravdu chce pomoci.

„Vítejte v Bradavicích, madame! Jmenuji se Amaranta Savoyová. Jak vám mohu pomoci?“ zeptala se, aniž by naznačila poklonu nebo použila oslovení „Výsosti“.

„Děkuji vám, paní Savoyová,“ odpověděla královna. „Potřebujeme vhodné oblečení, protože tu nic jiného nemáme.“

„To není žádný problém, madame. Prozatím přeměním váš stávající oděv na takový, který si budete přát, a pak vám přeměním povlaky na polštáře na noční oblečení. Ráno mohou vaši vnukové dohodnout s ředitelem, aby vám někdo přinesl všechno, co potřebujete. Myslím, že jsme vlastně dost blízko od vašeho hradu,“ řekla s tázavým pohledem na prince.

„Ano, babičko, kousek odtud je Balmoral. Jestli tam jsou věci, které potřebuješ, tak je může zítra někdo vyzvednout, nebo ti je mohou přivézt z Londýna. Dnes se všichni probouzejí, takže by ti to mohla tvoje komorná sbalit.“

„Takže tu chvíli zůstanete?“ zapojila se do rozhovoru paní Savoyová. „Ředitel doporučil všem mudlům, aby tu nějakou dobu zůstali a nevraceli se ještě zpátky do svých domovů. Máme tu dost jídla i všeho ostatního, co byste mohli potřebovat, takže proč se spokojit se zpožděnými dodávkami a frontami na jídlo? Dává smysl tu zůstat.“

Žena lehce pohnula zápěstím a královna zjistila, že už na sobě nemá teplou pletenou sukni a svetřík. Teď byla oblečená do jemně vzorkovaných šatů a saka v nádherném modrofialovém odstínu barvínku. Pevné boty na nízkém podpatku byly nahrazeny jemnějšími, ale stále pohodlnými lodičkami, které barevně ladily se sakem.

„Ach, bože!“ vykřikla královna překvapením. „Jak jste to dokázala? Tohle je opravdu pěkné, paní Savoyová, ale jak…“

Starší z princů se zasmál. „Vítej mezi kouzelníky, babičko. Vypadáš nádherně. Dědo, teď jsi na řadě ty.“

Paní Savoyové se Philipův oblek napoprvé nepovedl (střih nebyl špatný, ale lehká vlněná látka v odstínu barvínku mu neslušela). Ale za pomoci princů trochu změnila střih a vyzkoušela několik odstínů šedé, než našli tu správnou barvu.

Princové pak odvedli své prarodiče do vstupní haly před Velkou síní, jelikož si nebyli jistí, kde přesně se bude recepce na uvítanou konat. Královna udiveně kráčela kolem pohybujících se a mluvících portrétů a všem odpovídala na pozdrav.

Největší dojem na ni udělali duchové. Jakmile vešli do vstupní haly, vyplul ze zdi duch a srdečně se přivítal s princi. William je potom formálně představil. „Babičko, tohle je jeden z duchů žijících tady na hradě, sir Nicholas de Mimsy-Porpington. Sire Nicholasi, moje babička, královna Alžběta.“

Strašné – první osoba, která ji poznala a znala formální protokol, jak se chovat v přítomnosti vládnoucího panovníka, byl duch, jehož hlava skoro odpadla, když se jí umně poklonil!

Když Kingsley Pastorek vyšel z jedné z vedlejších místností, protože slyšel ve vestibulu nějaké hlasy, byli konečně ušetřeni rozjařeného a servilního žvatlání.

„Ach, vítejte, Veličenstvo, vítejte v Bradavicích!“ řekl svým hlubokým hlasem. Formálně se uklonil a potřásl královně nabízenou rukou. I když podávání ruky nebylo mezi kouzelníky běžné, prostudoval mudlovské zvyky před svým jmenováním osobním asistentem ministerského předsedy před mnoha lety.

„Dovolte mi, abych se představil – Kingsley Pastorek, zástupce britského Ministerstva kouzel zde na škole. Naše ministerstvo tu zřídilo detašované pracoviště, když jeden z obyvatelů hradu byl rozpoznán jako král kouzelnického světa.“

Princové všechno své babičce po cestě do vstupní haly narychlo vysvětlili, takže věděla, že tu má svůj kouzelnický protějšek. Pastorkův exotický hábit v africkém stylu, impozantní gesta a hluboký hlas na ni udělaly velký dojem. Vlastně si myslela, že ho už někdy viděla, ale nedokázala si vzpomenout kde.

„Ředitel Albus Brumbál a ministryně kouzel Amélie Bonesová se již nemohou dočkat, až vás budou moci přivítat. Recepce na uvítanou se koná v soukromém salonku za stolem učitelů. Bude mi potěšením vás tam doprovodit.“

Královna se nejistě podívala na své vnuky. Harry jí to vysvětlil: „Velká síň slouží také jako jídelna. V čele je stůl pro učitele, kde sedí ředitel a profesoři a jejich dospělí hosté. Všichni ostatní sedí u dlouhých podélných stolů. Will a já sedíme se studenty a někdy s ostatními motáky a hosty. Bude to fajn, neboj.“

Královna přikývla, i když trochu pobouřená, že se jejím vnukům neprokazuje větší respekt. Podívala se na Kingsleyho a zeptala se: „Budeme se moci setkat s králem kouzelnického světa?“

„Na recepci ne, madame. Studuje tu a tak sedí se svými spolužáky. Myslím, že vaši vnukové seděli několikrát vedle něj. Ale uvidíte se s manželem pana Pottera – profesorem na této škole.“

Když se dívali, jak Kingsley doprovází jejich prarodiče na recepci, oba princové si přáli, aby měli víc času vysvětlit babičce, jak je to s Harrym Potterem a jeho manželem – takhle to pro ně mohlo být dost velkým šokem.

Místnost, kde se recepce konala, byla plná lidí. Když královna viděla všechno to barevné oblečení, pochopila, proč paní Savoyová původně vybrala modrofialovou barvu pro jejího manžela.

Albus Brumbál by osobně královnu nikdy nepoznal, ale když viděl Kingsleyho přivádět dvě osoby, rychle si to domyslel a okamžitě je šel přivítat. Královna byla okouzlená tím starým čarodějem s dlouhými vlasy a ještě delším vousem, jenž měl na sobě třpytivý modro-stříbrný hábit. Jeho zástupkyně se svým špičatým kloboukem a tartanovým hávem vypadala přesně tak, jak si představovala správnou čarodějku. Když byla postupně představována dalším lidem, udivila ji rozmanitost stylů a barev jejich oblečení.

Členové toho divně pojmenovaného kouzelnického vládního orgánu měli sice stejné postavení, ale každý vypadal naprosto jinak. Ministryně byla vážná žena ve středních letech, oblečená do jednoduchého hábitu temně rudé barvy. Potom tam byl vysoký a hubený gentleman oblečený do jednotvárně hnědého obleku, kterého by si nikdo nevšiml ve většině anglických měst. Spolu s ním byl menší muž s dlouhými kudrnatými vlasy a uličnickým úsměvem, který měl na sobě tmavě modrý brokátový kabát dlouhý až po kotníky.

Muž, jehož jí představili jako Lucia Malfoye, byl kategorií sám o sobě. Byl vysoký, elegantní, dokonale oblečený do luxusního hábitu jasných barev, s bezchybným účesem a neuvěřitelně ověšený šperky. Tohle byl někdo, kdo vložil hodně času, peněz i úsilí do svého vzhledu! Neodpovídal zrovna jejímu vkusu, ale dívalo se na něj dobře. Doprovázela ho jeho manželka, stejně tak omračující, extrémně krásná žena s opálovými šperky, které mohly konkurovat opálům z její šperkovnice.

Mezi jedněmi z posledních příchozích byl pár, ale nebylo možné poznat, jestli se jedná o manžele nebo příbuzné. Muž byl vysoký a žena průměrného vzrůstu, ale oba měli stejně štíhlou postavu, černé vlasy a tmavé oči. Její vzhled byl krásný, zatímco jeho byl, dalo by se říct, dramatický. Žena měla oblečené skromné barevné šaty pod vlajícím hábitem a muž byl celý v černém. Okamžitě po příchodu se postavili vedle muže, jenž se dal popsat jedině jako nefalšovaný Viking.

Ředitel je nadšeně přivítal. „Ach, lord a lady Brandovi, Severusi, jak úžasné, že jste přišli! Královno Alžběto, smím vám představit lady Dianu Snape-Brandovou, člena našeho Starostolce a vyslance Zimních zemí. Lord Alrik Brand, její manžel, je nejstarším synem vůdce Zimních zemí.“

Královna netušila, co nebo kde jsou Zimní země, nicméně laskavě přikývla.

„A toto je bratr lady Brandové, lord Severus Snape, bradavický profesor, vysoce uznávaný lektvarový mistr a manžel Harryho Pottera,“ dodal Albus.

Královna se při slově „manžel“ zmateně zatvářila. Neměla ponětí, co by to mělo znamenat, ale rychle se ovládla. Ráda by využila příležitost promluvit si s tím hrůzostrašným mužem o jeho „manželovi“, ale přišel někdo další a ona byla k němu odvedena.

Albus ji doprovodil k ženě, která vypadala sice velice zvláštně, ale také podivně známě. Augusta Longbottomová měla na sobě zelené šaty neznámého stáří a jeden ze svých šílených klobouků – tento měl nahoře vycpaného supa. Obě dvě se na sebe podívaly, jako by si nebyly jisté, jestli se náhodou neznají.

„Královno Alžběto, dovolte mi představit vám Augustu Longbottomovou, potenciálního člena Mezinárodního sdružení kouzelníků.“

Když uslyšely svá jména, poznaly se. „Augie Greavingtonová Longbottomová?“ zeptala se královna s důrazem na prostřední jméno.

Augusta se široce usmála, když uslyšela svou přezdívku a rodné příjmení, jež neslyšela nikoho vyslovit už spoustu let. „A princezna Lillibet!“ odpověděla. Obě staré známé se krátce objaly, k překvapení všech, kteří je znali.

Královna se obrátila ke svému manželovi a řediteli a vysvětlila: „Když jsem byla mladší, moje matka měla řidiče, který byl zároveň jejím osobním strážcem, Augie Greavingtonovou. Uměla řídit jakékoliv vozidlo a když se rozbilo, dokázala ho spravit během chvilky. Se sestrou jsme milovaly s ní jezdit, vždycky jela trochu rychleji a nikdy jsme neměly žádné problémy, když byla Augie s námi. Ach můj bože, a ty klobouky! Kdo by mohl zapomenout na klobouk se supem nebo jestřábem!“

Podívala se na „Augie“ a pokračovala: „A ty jsi s námi nešla, když jsme se přestěhovali do Windsoru. Tolik jsi nám chyběla. Vzpomínala jsem na tebe, když jsem za války dělala řidičku a mechanika u ženských pomocných sborů. Nikdy jsem nebyla tak dobrá jako ty, ale byla bys na mě pyšná.“

„Ach, princezno, ale ty jsi neměla výhodu kouzlení při opravování aut!“ vysvětlila Augusta.

Obě staré přítelkyně pokračovaly ve vzpomínání, dokud nenastal čas večeře ve Velké síni.

- - - - -

Poté co Vikingové otevřeli dveře do Velké síně, Vernon a Dudley si ji mohli poprvé prohlédnout. Petunie do ní vstoupila jako první, aby pro ně našla vhodné místo u stolu, a její manžel a syn šli těsně za ní. Nepřišli pozdě, protože jídlo ještě nebylo na stolech. Všichni se bavili a nikdo si jich nevšímal.

Dnes tu bylo obzvlášť hodně lidí. Samozřejmě, byli tu všichni mudlové, kteří dosud spali na ošetřovně, a také učitelský stůl vypadal dvakrát tak dlouhý. Všichni byli pěkně ustrojení – zřejmě tu dneska bude někdo důležitý. Bude se muset pozorně rozhlédnout, až usadí svou rodinu.

Petunie je vedla stranou od čtyř stolů pro bradavické studenty ke stolkům, kde spolu s dalšími motáky během uplynulých měsíců sedávala. Našla volná místa na konci stolu, kam si budou moci pohodlně sednout, místo aby přelézali dlouhé lavice.

Vernon se podezřívavě a znepokojeně rozhlížel. Nikdy nebyl v místnosti společně s tolika zrůdami a podivíny a nechtěl, aby jeho rodina byla vystavená tomuto… elementu. Dudley se tvářil vyděšeně, i když se nezdálo, že by věděl, proč se tak bojí.

„Sedneme si semhle. Tohle je místo, kde všichni jedí. Říkají tomu Velká síň. Já vím, nesedí se tu zrovna pohodlně,“ brebentila Petunie, „ale na to si zvyknete. Nelekněte se ale, až přijde čas podávat jídlo, talíře se jednoduše objeví na stole a každý si prostě naloží, na co má chuť.“

„Mami, kdo jsou všichni tihle lidé?“ vyhrkl nedůvěřivě Dudley.

„První čtyři řady stolů jsou pro studenty, sesazené podle jejich kolejí. To je podobné tomu, co máte ve Smeltingu, ne? Tady mají čtyři koleje, proto tu jsou čtyři stoly. Pořád si nepamatuju jména kolejí – jsou to divné názvy, ale myslím, že jsou pojmenovány po zakladatelích školy. Na téhle straně přidali několik stolů pro hosty, jako jsme my. Lidé u kolejních stolů jsou všechno kouzelníci a čarodějky.“

Vernon se ostentativně snažil odsunout dál od kolejních stolů. Dudley si toho všiml a okamžitě ho napodobil.

„U našich stolů sedí také několik čarodějek a kouzelníků, ale je nás tu i pár těch, co jsme se probudili krátce po té strašné události, a teď i všichni ostatní, kteří se nedávno probudili.“

Dudley se bázlivě podíval na malou holčičku sedící několik míst od něj. „Jak poznáš, kdo je zrůda a kdo ne?“

Petunie se na svého syna usmála. „Většinou podle jejich oblečení, i když ne všichni kouzelníci a čarodějky se oblékají v tom divném stylu jako ostatní. Ale někteří z těch, kteří mají normální oblečení, jsou také čarodějky nebo kouzelníci – někteří vypadají jako úplně normální lidi. Někteří vypadají fyzicky opravdu výstředně, ale překvapivě mnoho z nich lze označit za normální, tedy kromě jejich oblečení.“

Dudley se kradmo podíval doprava. Malá holčička měla na sobě džíny a tričko s obrázkem postavičky z kresleného seriálu. Vedle ní seděl muž, pravděpodobně její otec, jenž měl oblečené manšestráky a obyčejnou košili. Žena naproti nim měla krátké letní šaty. Dudleymu se viditelně ulevilo – předpokládal, že takhle oblečení lidé nebudou kouzelníci.

Petunie ukázala na stůl v čele místnosti. „Tamhle je stůl pro profesory. Všichni jsou kouzelníci. Vypadá to, že tu mají nějaké hosty; obvykle je to kratší stůl, ale dneska k němu museli přidat nějaké další. Nevidím tam moc dobře, abych poznala, kdo tam sedí, ale jsou docela slavnostně oblečení, takže myslím, že dnes tu budeme mít nějakého významného hosta.“

Pak ukázala na strop. „Na strop použili nějakou magii, takže vždycky vypadá jako nebe venku. Docela se mi to líbí. Nějak mě uklidňuje, když vidím oblohu.“ Vernon i Dudley souhlasně přikývli. Konečně nějaké pozitivní využití magie!

Místnost náhle ztichla a Dursleyovi otočili hlavy, aby se podívali, co se vpředu děje.

U čelního stolu povstal hodně výstřední muž. Vypadal jako nějaký hippie, ale měl na sobě něco, co vypadalo jako dámské šaty – opravdu to bylo monstrum! Nějakým klackem si zamířil na krk a začal mluvit. Vernon se vyděsil, když zjistil, že mu dobře rozumí, dokonce i když seděli na opačném konci Velké síně a nevypadalo to, že by onen muž křičel.

„Vítejte všichni ve Škole čar a kouzel v Bradavicích! Jsme nadšení, že tu dnes večer můžeme přivítat nejen ministryni kouzel madame Bonesovou, členy Starostolce a zaměstnance ministerstva, ale také všechny nekouzelníky z královské rodiny. Velmi zřídka máme možnost mít tady na návštěvě příslušníky našich nekouzelnických rodin, takže je velice báječné, když můžete být spolu s námi v našem jedinečném hradě!“

Ozval se krátký potlesk, který muže docela překvapil.

„Já jsem ředitel bradavické školy Albus Brumbál.“ Ukázal na starší ženu po své levici, která se také postavila. „Toto je moje zástupkyně Minerva McGonagallová, kterou už pravděpodobně mnoho mudlovských rodičů vidělo, když jejich děti dostaly pozvánku ke studiu.“

Vernon chtěl něco vyhrknout – ta ženská vypadala, jako by se oblékla na Halloween. Nikdy ve svém životě neviděl někoho, kdo by vypadal víc jako čarodějka než ona. Jenže ředitel ještě neskončil s proslovem.

„Doufáme, že s námi všichni zůstanete ještě jeden nebo dva týdny, protože mudlovský svět stále potřebuje nějaké opravy. Máme dost jídla i místa pro všechny, kromě toho tu budete ve větším bezpečí a pohodlí než ve vašich domovech. Pokud ale budete chtít odejít, samozřejmě vás dopravíme do vašich domů, ale nezapomeňte: v obchodech ještě nemusí být žádné zboží a některé služby nebudou fungovat. Bylo by lepší, kdybyste počkali zde.

Vaši přátelé či rodinní příslušníci, kteří se dnes probudili ve svých domovech, získají informace o tom, co se stalo, v televizi. Předpokládám, že vaši příbuzní vám to už řekli, ale dostali jsme malé stříbrné disky,“ Albus nejasně mávl rukou a podíval se za sebe, jako by žádal o radu. Někdo mu něco pošeptal a on pokračoval: „Malé stříbrné disky, kterým se říká DVD a na nichž je celá zpráva zapsána. Můžete se na ni podívat, až se vrátíte domů. Tady nemáme žádný přístroj, který by ji dokázal přehrát.

Během uplynulých měsíců jsme tu přivítali mnoho lidí. Mezi nimi také dva členy královské rodiny, mladé prince, kteří byli vzhůru kvůli kousíčku magie. Potom jsme sem přemístili mudlovské příslušníky obyvatel hradu, abychom se o ně mohli postarat, zatímco spali, a Ministerstvo kouzel se postaralo o členy britské vlády a královskou rodinu. Na žádost princů jsme dnes přemístili do Bradavic i královnu Alžbětu a jejího manžela Philipa a jsme velmi poctěni, že je tu můžeme nyní přivítat.“

Vernon otevřel údivem ústa, když se žena po pravé ruce ředitele postavila a svým typickým gestem zamávala na všechny přítomné. Vypadala úplně jako královna, a tamhle, kousek od ní, seděla věrná kopie prince Philipa. Byli to snad nějací podvodníci? Co je tohle za nesmysly?

Ředitel pokračoval: „Dost vítání, i když vás můžu ujistit, že je to míněno upřímně. Myslím, že teď je čas pustit se do jídla.“ Rozhodil rukama a na stolech se bez jediného zvuku objevily talíře a mísy naložené jídlem.

Několik mudlů vykřiklo překvapením, ale protože jídlo nádherně vonělo, začali si ihned nakládat na své talíře. Vernon a Dudley nemohli nic cítit, ale už jenom pohled na pokrmy byl pro ně skutečným potěšením.

Petunie uchopila servírovací vidličku a naložila na jejich talíře velké porce hovězího a kuřecího, přidala několik lžic bramborové kaše a trochu yorkshirského pudinku a zeleniny. Vernon se zatvářil podezřívavě, zatímco Dudley viděl rodinu vedle jíst bez známek otravy, takže do sebe začal cpát jídlo tak rychle, jak to jen šlo. Nakonec Vernon překonal své největší obavy a váhavě si ukousl. Necítil chuť tohoto jídla o nic víc než toho, které vařila Petunie, ale vypadalo to, že si každý užívá večeři, a tak se začal ládovat také.

Petunie si naložila jako poslední skromnou porci svých oblíbených jídel, s větším množstvím zeleniny a salátu. Bylo pěkné, že si to tu mohla dopřát. Doma si nemohla nikdy naložit víc než dva kousky zeleniny na talíř, aby si Vernon nestěžoval, a saláty také dělala málokdy. Sice jídlo nemělo žádnou chuť, ale byla ráda, když jedla něco různě tvarovaného.

Půvabně uchopila svůj scramasax a začala jíst.

- - - - -

Kouzelníci si nebyli docela jistí, co si počít s královnou a jejím manželem, ale všichni u profesorského stolu se nakonec usadili bez větších problémů. Zdálo se přirozené, aby seděla hned vedle ředitele školy, a protože se znala s Augustou a měly si hodně co povědět, paní Longbottomová seděla po její druhé straně. Severus se ocitl mezi paní Longbottomovou a princem Philipem, což znamenalo, že jediný, s kým se mohl při večeři bavit, byl manžel královny.

Zdálo se, že nepřístupný výraz profesora lektvarů prince Philipa trochu vystrašil, ale za desítky let se při diplomatických a politických schůzkách ocitl už několikrát v mnohem horších situacích, takže se Severusem statečně zahájil rozhovor.

„Lorde Snape, kde přesně se tato škola nachází? Předpokládám, že jsme ve Skotsku. Strávil jsem na hradě Balmoral dost času, ale nikdy jsem neviděl nic, co by naznačovalo, že by se mohlo jednat o takovouto školu, a jak jsem vyrozuměl, Balmoral odtud není daleko.“

„Jste ve Skotsku, pane, ale žádný mudla nemůže školu vidět, pokud sem není pozvaný a neví, co má hledat. Bradavice chrání mnoho kouzel a jedno z nich způsobuje, že škola a její okolí jsou pro mudly neviditelné.“

„Mudly?“ zeptal se princ Philip. Tohle slovo slyšel už potřetí.

„Mudlové jsou lidé bez magie,“ vysvětlil mu Severus. Na chvíli se odmlčel, ale pak se rozhodl, že bude lepší, když bude v rozhovoru pokračovat. Místní geografie vypadala jako bezpečné téma. „Nacházíme se nedaleko malého městečka, které se jmenuje Prasinky. Nachází se na vaší mudlovské mapě. Dokonce do něj doručuje dopisy vaše poštovní správa. Nicméně v něm bydlí pouze kouzelníci.“

„Bydlí nějací kouzelníci i v Londýně?“ vyzvídal princ Philip. Malá skupina kouzelníků v odlehlé části Skotska může zůstat nepovšimnutá, ale určitě tito lidé nemohou bydlet na tak hustě obydleném místě, jako je Londýn.

„Samozřejmě. Naše Ministerstvo kouzel je v Londýně, stejně tak i naše obchodní centrum včetně kouzelnické banky, specializovaných obchodů a podobně. I tato místa jsou chráněna před mudly různými kouzly. Samozřejmě, někteří kouzelníci se rozhodli žít mezi mudly buď v Londýně, nebo na jeho předměstích nebo dokonce na venkově. Moje rodina pochází z hrabství High Hill.“

„Nemyslím, že bych někdy slyšel o takovém hrabství, lorde Snape.“

„Je to nezakreslitelné hrabství, mudlové o něm vůbec neví, ani se nenachází na vašich mapách. V kouzelnické Británii je celkem šest nezakreslitelných hrabství, což vpodstatě znamená, že jsou součástí naší země, ale nikoliv mudlovské Británie.“

„Myslím, že ředitel se zmínil, že vaše sestra je manželkou někoho ze Zimních zemí. Je tohle také nezakreslitelné hrabství?“

"Ano, ale nenachází se na Britských ostrovech. Zimní země jsou v zemi, kterou vy myslím nazýváte Švédsko, nicméně na jeho mapě nejsou.“ Severus měl v plánu tady rozhovor ukončit, ale princova tvář vyjadřovala zájem o toto téma tak jasně, že pokračoval.

„Kouzelnická společnost Vikingů se oddělila od mudlovské populace v roce 825, když se syn jejich vůdce oženil s čarodějkou z Lindisfarnu¹. Britští kouzelníci jim pomohli s kouzly, aby se jejich vlast stala nezakreslitelnou – bohužel, i když jsou Vikingové fyzicky velmi silní, po magické stránce na tom tak dobře nejsou. Bez pomoci našich kouzelníků a čarodějek by tato kouzla sami nezvládli. Okolo roku 1050 se začaly státy na území dnešního Ruska rozpínat a Vikingové znervózněli. Začali proto hledat formálnější vztah k Velké Británii. Stali se naším protektorátem. Nedávno status protektorátu převedli na pana Pottera.“

Prince Philipa tolik zaujalo vyprávění Severuse Snapea, že zapomněl spolknout sousto, které přežvykoval. Byl tak zvědavý na tenhle nový svět, který existoval přímo pod jejich nosy, a měl v zásobě další sadu otázek, o nichž doufal, že mu je profesor Snape zodpoví.

„Nejsem odborníkem na šlechtické rody, lorde Snape, ale nevzpomínám si, že bych viděl vaše jméno na nějakém seznamu velkovévodů, markýzů nebo hrabat. Pochází váš titul z Británie?“

Severus se docela bavil sdělováním drobných informací o kouzelnickém světě tomuto mudlovi, který byl očividně ohromený jeho vyprávěním.

„Jedná se o titul z kouzelnického světa, nikoliv mudlovského. Hlavy mnoha starobylých rodů užívají titul lord nebo lady po celá staletí. Kouzelnický svět nemá hierarchii titulů, jak je tomu zřejmě ve vašem světě. My máme jen jeden titul. Pokud je někdo lord nebo lady, znamená to, že je členem jednoho ze starobylých rodů. Titul se dědí po meči. Myslím, že u vás je to také tak.“

„A jak to, že tedy máte krále?“ vyzvídal dále Philip.

Severus se usmál. "Tím si nejsme jistí, opravdu. Už v dobách dávno před Merlinem, když kouzelnický svět potřeboval krále, vždy z našeho středu jeden povstal. Domnívám se, že jak běžela staletí, existoval vždy nějaký kouzelník, který mohl být prohlášen za krále, jenže nenastala krize nebo jiná situace vyžadující jeho povolání. Když nastane čas, kdy má být někdo prohlášen králem, stane se něco, čemu říkáme Volání. Všichni nejmocnější kouzelníci a čarodějky na celém světě uslyší zvon, jenž je svým vyzváněním povolává.“ Severusovi se vytratil úsměv z tváře, když si vzpomněl, jak nemohl na vyzvánění zvonu odpovědět. „Jakmile přijde ta správná doba, poznají to a přemístí se na místo, kam jsou svoláváni. Tam přivítají svého nového krále.“

„Nový král je vaším manželem, jak jsem vyrozuměl?“ zeptal se opatrně princ Philip. Nebyl si jistý, jestli jeho otázka není příliš osobní, ale byl zvědavý a nedokázal svou zvědavost potlačit.

„Ano, je,“ byla jediná slova, která byl Severus ochotný říct.

„Královna vyjádřila velký zájem o setkání s králem Harrym Potterem. Doufala, že se s ním seznámí na recepci, ale pan Pastorek nás informoval, že ještě studuje a respektuje to, že je stále studentem.“

Severus se usmál při představě, že nějaký Nebelvír respektuje něco, co souvisí se školou. Většina z nich žila jen proto, aby se chlubili a ignorovali předpisy. Také si představil výraz na Harryho tváři, kdyby ho někdo oslovil „král Harry“. Ale tohle nebylo nic pro prince Philipa.

„Kořeny jeho rodiny sahají do velmi dávných dob, takže většina kouzelnického světa, dokonce i ti, kteří vědí o jeho statusu krále, ho oslovuje jako lorda Pottera. Harry vyrostl mezi mudly, víte. Domnívám se, že bude velmi rád, když se s vámi a s královnou bude moci setkat. Ředitel nás všechny pozval na skleničku, až skončí večeře. Požádám Harryho, aby tam také přišel.“

- - - - -

Vernon šokovaně sledoval Petunii, jak si jídlo nabodává na špičku nože a vkládá si ho do úst. „Jak to proboha jíš, Pet?“

Petunie se podívala dolů, aby zjistila, co je špatně. Na blůzce nic neměla ani jí nic neupadlo mimo talíř, a tak jí chvíli trvalo, než si uvědomila, že její manžel vyděšeně sleduje scramasax.

„Ach, tohle. Mám silnou alergickou reakci na jejich stříbrné příbory. Nevím, jestli to je tím kovem nebo čím, ale neudržím příbor v ruce. Jako by mě pálilo. Jeden jejich zvláštní zvyk zahrnuje tyhle staré nože – je to způsob stolování, než byly vynalezeny lžíce a vidličky. Zjistila jsem, že když ho používám, tak mě ruka nepálí. Musíš být opatrný,“ obrátila se k Dudleymu, když zjistila, že se chystá vyzkoušet také jeden scramasax. „Nože jsou hodně ostré. Není neobvyklé, že se lidé o ně pořežou. Začala jsem ho používat, až když jsem vidličku nebo lžíci neudržela v ruce.“

Vernon se na ni podezřívavě podíval, ale brzy v něm zase převládla touha spořádat svou večeři. „Takže, Petunie, myslíš, že tamto je opravdu královna nebo že je to jen nějaký vtip?“ zeptal se jí s plnou pusou.

„Myslím, že to bude skutečná královna. Pracovala jsem ve sklenících, kvůli oknům a světlu, samozřejmě, sbírala jsem listy z rostlin, a mladší z princů je ode mě chodil vyzvedávat. Občas jsme si něco řekli. Nejdřív jsem se ho chtěla zeptat, jestli mu už někdo řekl, že se podobá mladšímu z princů, ale pak mi jedna z žen oznámila, že to je vskutku on. Párkrát jsem viděla i jeho staršího bratra. Ve skutečnosti to jsou milí mladíci.“

Dudley dojedl piškotový dort a teď pil ledový koktejl. „Je tady? Myslím Harry,“ zeptal se. Při zmínění jeho proklatého synovce Vernonův obličej potemněl, přestože Petunie vypadala jeho otázkou potěšená.

„Určitě tu je dneska večer. Bude ovšem sedět u svého kolejního stolu.“

„Viděla jsi ho?“ vyzvídal dál Dudley.

„Zastavil se za mnou, když zjistil, že jsem omdlela a přenesli mě na ošetřovnu. Chtěl se ujistit, že se uzdravím. Párkrát jsem ho také potkala ve sklenících. Škola ho docela zaměstnávala, a já se zase scházela se ženami mého věku. Zdá se, že sem docela dobře zapadl.“

Vernon si odkašlal. „Samozřejmě, že zapadne mezi zrůdy! Jen počkej, až se mi dostane do rukou! Jak se opovažuje, jak se vůbec opovažují takhle zasahovat do našeho života! Dej na má slova, je to spiknutí! Ani jeden z nich za nic nestojí!“

Petunie se zatvářila ztrápeně. I když by ráda souhlasila se slovy svého manžela, věděla, co by se stalo, a pak by se cítila ponížená.

Přesto chtěla Vernonovi i Dudleymu vysvětlit, že Harry má tady úplně jiné postavení. Pochybovala, že by se Vernonovi podařilo se k Harrymu dostat, jednak protože ten kluk tu mohl používat magii, a jednak by tihle hrozní lidé zasáhli. Nechtěla, aby její chlapci byli zraněni.

„Zjistíš, že Harry je v tomhle světě hodně známý,“ namítla.

Vernon se uštěpačně zasmál. Dudley naopak se zaujetím poslouchal, takže pokračovala.

„Ne, opravdu, vypadá to, že ten kouzelník, co mu zabil rodiče, se pokusil zabít i jeho. Harry smrtící kletbu přežil, což se ještě nikomu před ním nepodařilo. To kvůli tomu má tu divnou jizvu. Jen se připrav – někteří lidé tady se nad Chlapcem, který zůstal naživu rozplývají. Takhle mu většina říká.“

Vernon se drsně zasmál a Dudley se ho rozhodl napodobit.

„Chlapec, který zůstal naživu! Určitě nezůstane, až se mi dostane do rukou, že jo, tati?“

Vernon se začepýřil pýchou. Nikdo z Dursleyových si ale nevšiml, že rodina, sedící nedaleko nich, je zaslechla a tak rychle, jak to šlo, se posadila jinam.

- - - - -

Pozn.překladatele:
1) Lindisfarne

Náhlé probuzení - 114. kapitola

Odplata – 116. kapitola