Labyrintem slov...

Původní název: Lynne's AU Ending to The Marriage Stone
Autorka: lynned0101
Překlad: larkinh
Beta-reader:  angie77 a Nixerwil

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 15+

Konečně bylo po všem! Hned po zkoušce z kouzelných formulí se Harry šel projít s Nevillem a Ronem, aby si předtím, než půjdou na oběd, užili trochu sluníčka a relaxovali. Šli bez Hermiony, protože ta jako jediná chodila na starobylé runy a tak svou poslední zkoušku skládala až odpoledne. Podle očekávání se odebrala do knihovny, aby si ještě zopakovala látku.

„Jdeme, kluci! Dneska je perfektní den na létání!“ navrhl Ron svým kamarádům, zatímco je vedl ven z hradu. Neville z toho nebyl moc nadšený; ačkoliv se jeho létání od té první památné hodiny výrazně zlepšilo, pořád se na koštěti cítil nejistě a rozhodně by si dvakrát rozmyslel, jestli poletí hodně vysoko nebo hodně rychle, což byl naopak Ronův styl. Harry vypadal zděšeně, protože od toho příšerného dne, kdy vypudil staršího démona, na famfrpálovém hřišti ještě nebyl.

Když Ron zjistil, že ani jeden z jeho přátel nesdílí jeho nadšení, pokračoval. „Ne na famfrpálovém hřišti! Hřiště se opravuje - jsem si jistý, že příští rok bude hotové, ale teď tam vůbec nikdo nelétá, protože není dodělané. Ale můžeme létat nad loukou u jezera nebo dokonce nad jezerem. Slyšel jsem, že obří oliheň sledovala letce a jednoho prváka, který spadl z koštěte, minulý týden chytla a odnesla ho na břeh. No tak, je to bezva způsob, jak se o přestávce odreagovat!“

Harryho ten nápad nadchl - létání ho vždycky tak nějak uklidňovalo. Neville stále nebyl přesvědčen, létání nad vodou mu od strachu z létání obecně příliš nepomohlo. Jeho obavy se ale rozplynuly, když se k nim přidal jeden z válečníků.

„Neville, chlape, máš teď čas? Na mé farmě se vyskytl problém - je zamořená něčím, co zabíjí ječmen. Nešel bys tam s námi a nepodíval se na to?“

Nemusel ho žádat dvakrát - Neville okamžitě zamával Harrymu a Ronovi na rozloučenou a odešel směrem k táboru bojovníků ze Zimních zemí. Několik z nich již na něj čekalo s lahví máslového ležáku v ruce, aby se přenesli na své farmy pomocí přenášedla.

Ron a Harry mu zamávali nazpátek a rozeběhli se k boudě se školními košťaty.

Harry nasedl na koště hned vedle boudy a spirálovitě vylétl nad koruny stromů, než se střemhlav vydal směrem k jezeru a zahýbal hned vpravo, hned vlevo, těsně následovaný Ronem. Ve vzdálenosti několika desítek metrů od pobřeží uviděli obří oliheň, která si jich všimla ve stejný okamžik jako oni jí a ostražitě je sledovala, zatímco létali nad vodou. Oba chlapci udělali několik koleček okolo jezera, několikrát se vydali i přes jezero a jindy zase nad louku. Když Harry přistál, měl vlasy rozcuchané od větru, červené tváře, trochu supěl vynaloženou námahou a byl neskonale šťastný, že se nechal Ronem přesvědčit k létání na koštěti. Málem zapomněl, jak osvěžující může takové prolétnutí být.

„Rone, to bylo fantastický!“ sípal Harry, zatímco se snažil popadnout dech. „Už hodně dlouho jsem neletěl. To je tak báječný pocit.“

Ron se pokoušel si rukama uhladit svoje vlasy, ale moc se mu to nedařilo. „Jasně, kámo,“ zašklebil se na Harryho, „je to už dlouho, co jsme se byli takhle proletět. Chybělo mi to.“

Pořád ještě měli asi čtvrt hodiny čas a tak se vydali pomalu po pěšině směrem k hradu a bavili se.

„Jsi připravený na dnešní večer? Táta je nadšený, že bude dneska přednášet, a ještě víc je nadšený z toho, že tam budeš taky,“ vyzvídal Ron.

„Myslím, že to bude dobrý. Viděl jsem se s ním minulou neděli a řekl bych, že jsme na nic nezapomněli a jsme dobře připravení. Bude dobrý řečník,“ dodal Harry. Měl podezření, že Ron je kvůli tomu trochu nervózní. „Je do toho hrozně zabraný a je upřímný. Lidi poznají, že ho to, o čem přednáší, hodně zajímá a že to všechno myslí vážně. Bude skvělým představitelem ministerstva - nemohli vybrat nikoho lepšího.“

Ron zářil pýchou, když slyšel, jak Harry mluví o jeho otci, a Harryho naopak potěšilo, že ho napadlo se před ním zmínit o svém obdivu, protože si všiml jeho reakce.

Najednou Ron znejistěl - něco ho trápilo a cítil se nesvůj z toho, že by o tom měl mluvit. „Takže… ehm… no… jak to pokračuje mezi tebou a Snapem?“

Harry se zatvářil zmateně, ale odpověděl mu. „Vlastně docela dobře. Vycházíme spolu. Skoro nikdy nebývá naštvaný a dost se o mě stará, víš? Během zkouškového období mě vlastně docela obskakoval. Bylo to divné, ale tím dobrým způsobem.“

Ron se uklidnil jen trošku. „Jen mě zajímalo, jestli… er… vždyť víš…. sakra, zapomeň na to.“

„Rone, nebuď takový. Jsi můj nejlepší kámoš, jestli se chceš na něco zeptat, ptej se. Když ti nebudu chtít nebo nebudu moci odpovědět, řeknu ti to.“

Ron se červenal až ke kořínkům vlasů, pihy mu vystupovaly z rudého obličeje, s jehož barvou neladily jeho zrzavé vlasy. Celkově vypadal dost příšerně. „Podívej, omlouvám se, že jsem s tím vůbec začal.“

Harry se pohyboval mezi pobavením a rozmrzelostí. „Z toho se tak snadno nevyvlečeš. Na co ses chtěl zeptat?“

Ron protočil oči a rezignovaně si povzdechl. „No, Hermiona má pořád narážky o našem vztahu a nedávno jsem viděl, jak si s tebou šeptá. Jen jsem chtěl vědět, jestli nemluvila o mně. A taky jsem byl zvědavý, jestli jste se ty se Snapem někam ve svém vztahu posunuli.“

To bylo velice nejasně řečeno, ale Harry přesto pochopil, co tím Ron myslel. „Hermiona nemluvila o ničem, co by souviselo s vámi dvěma. Tedy, můžu říct, že se ve vašem vztahu něco změnilo, protože se už ani jeden nechováte divně, ale Hermiona mi neřekla, co se stalo. Jen měla obavy, jestli jsem se nepohádal s tetou Petunií, a tahala ze mě detaily.“

Ron si oddechl; když je před týdnem viděl si náruživě šeptat, vůbec si nebyl jistý, o čem se mohli bavit.

„A co se týče mě a Severuse, Severus dal jasně najevo, že nebude požadovat naplnění našeho vztahu, dokud si tím nebudu sám jistý. I když to nikdy neřekl přímo, mám dojem, že si myslí, že to nebudu vědět až do svých sedmnácti. Ve skutečnosti jsem si docela jistý tím, že s ním chci zůstat - je mojí rodinou a to je to, co chci. A jak to pokračuje mezi tebou a Hermionou?“

Ron nepohodlně polkl před tím, než odpověděl. „Vlastně jsme na tom podobně jako ty a Snape. Mluvili jsme o tom, že bychom náš vztah posunuli na vyšší úroveň, což v holčičí řeči znamená mít sex, ale já chci, aby to bylo něco mimořádného, neobyčejného, ne jen povalování se po špinavé zemi za skleníky. Ne s Mionou. Jak v tomhle přelidněném hradě najdeme kousek soukromí, to teda nevím. Ale mluvili jsme o tom a prostě, tak to je.“

Harry se na něj usmál. „Mám pro tebe návrh, Rone - Komnata nejvyšší potřeby! Co potřebuješ, je klidná tichá ložnice, a myslím, že Komnata ti to poskytne.“

Ronův obličej se rozsvítil šťastným úsměvem. „Je mi jasné, že mě by něco takového nenapadlo, ale nemůžu uvěřit, že jsi přišel s něčím, co nenapadlo ani Hermionu.“ Potom trochu zvážněl. „Jsi si opravdu jistý, že chceš zůstat svázaný se Snapem?“

To byla vážná otázka a Harry na ni vážně odpověděl. „Už jsem se rozhodl. Kámen manželství věděl, o čem mluví, když ho pro mě vybral. Není to zrovna jednoduchá osobnost,“ zasmál se Harry a dloubnul Rona do žeber loktem, protože ten protočil očima, „ale jsem s ním šťastný. Ušetřím tě intimních detailů. Jsem si naprosto jistý, že já a Severus máme společnou budoucnost.“

Ron údivem potřásl hlavou. „Díky, žes to nepřehnal s informacemi. Kdo by si to pomyslel? Jsem rád, že jsi šťastný.“

„Jo, je to fér. Ty a Miona máte taky společnou budoucnost, jak se zdá. Začni na tom pracovat,“ mrknul na něj Harry a Ron zcela předvídatelně znovu zrudnul.

Se smíchem se vydali do hradu na oběd.

- - - - -

Amarantha byla příliš nervózní, než aby mohla večer něco sníst. Byla hodně přecitlivělá, ale Petunie ji ještě nikdy neviděla takhle napjatou. Jejich malá skupinka se trochu rozšířila, když mezi sebe přijaly několik dalších žen. Ze zkušenosti Petunie věděla, že větší společnost udrží konverzaci během jídla v běhu a že tím Amarantě pomůže se odreagovat, takže se postarala o to, aby se k nim dnes připojilo několik dalších lidí.

Už se s těmito ženami poznala minulý víkend na výletě do Prasinek. Půl tucet žen, čarodějek i motáků, se v sobotu dopoledne vydalo do té malebné vesnice. V jedné hezčí restauraci se naobědvaly a pak procházely obchody. Petunii překvapilo, že celý den - oběd, nakupování, rozhovory - vypadal přesně jako dny, které ráda trávila se svými mudlovskými přítelkyněmi. Samozřejmě to neřekla nahlas, ale i tak ji to donutilo přemýšlet.

Také se poprvé setkala s kouzelnickými penězi. S nedůvěrou si pečlivě prohlédla ty podivné mince, které jí Harry poslal. Dokonce se poradila s Amaranthou. Přesto stále neměla představu o kupní síle galeonů nebo jaká je jejich hodnota v porovnání mudlovskou měnou. Byla nervózní, že nemusí mít dost peněz, a když zjistila, že jedna z těch velkých zlatých mincí stačí na úhradu oběda a ještě dostane nazpátek hromadu těch menších, byla velice překvapena.

Také ji velice uchvátila atmosféra Prasinek. Městečko vypadalo jako rekonstruovaná středověká vesnice, ale místo aby bylo turistickou atrakcí, zdálo se být prosperujícím místem s ne příliš mnoha obyvateli, jejichž podniky vynášely navzdory očividnému nedostatku moderních vymožeností. Největší šok v ní vyvolal pohled na Bradavický hrad při zpáteční cestě. Nikdy předtím neměla možnost se na něj podívat z dálky a tak ji impozantní majestátnost hradu ohromila. Stejně jako Prasinky, i hrad vypadal, jako kdyby ho sem někdo přenesl přímo z doby před mnoha staletími nebo dokonce z pohádky. Bylo těžké si uvědomit, že v něm už dva měsíce bydlí.

Petunii nedalo moc práce, aby se několik z těch žen připojilo na večeři k ní a Amarantě. Všichni, kouzelníci i motáci, mluvili už několik týdnů o večerním programu pro motáky a role organizátora udělala z Amaranthy celebritu. Jedna starší žena, čarodějka, která se jmenovala Marie, se posadila hned vedle ní a zahrnula ji svými otázkami.

„Můj manžel Harold mi řekl, že po ministerstvu kolují zprávy, že se dnešní přednášky zúčastní samotná ministryně. Napadlo vás, když jste tenhle program navrhovala, že se mu dostane takové pozornosti?“

Amarantha zavrtěla hlavou. „Ne, madam. Opravdu jsem si jen přála pomoci těm, kteří se v našem světě ocitli poprvé v životě, aby se o něm něco dozvěděli, lépe mu porozuměli, pochopili, jak tu věci fungují, a podobně. Byla jsem překvapená počtem dobrovolníků, kteří se nám přihlásili. Většina zdejších profesorů, včetně ředitele, se pro to nadchla, ale ozvali se nám i členové Starostolce, obchodníci a dokonce i vrchní skřet z Gringottovy banky. Docela mě to naplnilo údivem, opravdu jsem to nečekala.“

Vlastně o tom, že se poslední přednášky chce účastnit i ministryně Bonesová, jí řekla už odpoledne profesorka Prýtová. Tahle informace ji hrozně znervóznila, ale Pomona ji ujistila, že madame Bonesová je velmi milá a příjemná dáma. Také jí řekla, že byly s Amélií spolužačky a spřátelily se, i když je klobouk zařadil do rozdílných kolejí. Díky tomu byla ministryně kouzel jediným vysokým hodnostářem, jehož účast na přednáškách jí nezpůsobila žaludeční nevolnost.

„A jak se vám podařilo přesvědčit zrovna Harryho Pottera, aby v programu pro motáky také vystoupil? Je to naprosto neuvěřitelné. Předpokládala bych, že bude zaneprázdněný všemi těmi důležitými věcmi - pořád nemůžu uvěřit, že tam dneska bude.“

Petunie zaslechla to nadšené prohlášení o jejím synovci, ale držela jazyk za zuby, protože chtěla slyšet, co Amarantha odpoví. Už se smířila s tím, že její nízké mínění o tom klukovi je v kouzelnickém světě ojedinělé, a samozřejmě ten hnusný Harryho přítel způsobil, že jakákoliv kritika jejího synovce se přeměnila v nekonečné trapasy.

„Je to ten nejpozoruhodnější a velmi vstřícný mladý muž. Zúčastnil se úplně každé přednášky - bez pochyb jeho účast je jedním z důvodů velkého úspěchu celého programu. Přál si něco říct na poslední lekci a buď on, nebo jeho manžel požádali profesorku Prýtovou, jestli je to možné. Osobně ho neznám, ale ona ho učí od jeho nástupu do školy a myslí si, že je to báječný mladík.“

„Všichni jsme přece čekali na chvíli, kdy se ten chlapec vrátí do kouzelnického světa, ať už ho Brumbál skryl kdekoliv, ale zjistit, že Chlapec-který-přežil je také Králem kouzelnického světa - nu, to už je teda něco!“ rozplývala se Marie.

Amarantha se krátce podívala na Petunii a s překvapením si všimla jejího zamyšleného výrazu, zatímco bodala do svého jídla dýkou. Obvykle se na podobné chvály tvářila tak, jako by ho nejraději uškrtila. Ulevilo se jí, že Petunie nereagovala svým obvyklým způsobem, i když nemohla říct, jestli se také nějak změnilo její srdce.

- - - - -

Program pro motáky probíhal přesně podle plánu, přestože se přednášky měl zúčastnit dosud nejvyšší počet posluchačů. Domácí skřítkové zvětšili Velkou síň téměř dvakrát a ačkoliv byly všechny stoly odstraněny, stále bylo málo místa. Byli tu motáci i další obyvatelé hradu včetně zaměstnanců. Přišlo několik členů Starostolce v čele s ministryní kouzel a dalšími zaměstnanci ministerstva. Hermiona, stejně jako mnoho ostatních studentů, trvala na tom, aby dnes večer přišli i její rodiče. V podstatě každý, kdo dokázal vymyslet nějaký důvod, se dnes zastavil v Bradavicích a pak už zůstal na večerní program. A pak tu byli také novináři a fotografové.

Konečně se Amarantha postavila na pódium a obecenstvo pomalu ztichlo.

„Přeji vám všem dobrý večer. Jsem potěšena hojnou účastí na naší poslední přednášce - dnes se nás tu sešlo nejvíc za celou dobu, co program pro motáky probíhá. A kdo by vám mohl vyčítat, že jste tady? Dnes bude hovořit pan Artur Weasley, vedoucí Odboru zneužívání mudlovských výtvorů Ministerstva kouzel, který tu je dnes jako zástupce Odboru pro styk s veřejností, a potom samotný pan Harry Potter! Také bych ráda přivítala madame Bonesovou, ministryni kouzel, členy Starostolce a další zaměstnance Ministerstva kouzel.“ Madam Bonesová, která seděla v první řadě s dalšími úředníky a oběma motáckými princi, se postavila a zamávala ostatním přítomným, což jí vysloužilo zdvořilý potlesk.

„Tak tedy vítám pana Artura Weasleyho,“ pokračovala Amarantha a otočila se k vysokému zrzavému muži.

Arturova nervozita zmizela, jakmile pozdravil obecenstvo. Řekl jim něco o historii kouzelníků a stručně zmínil vzestup černokněžníka před pětadvaceti lety. Potom všechny překvapil svými slovy. „Když jsem s Harrym probíral, co vám každý dnes večer budeme říkat, dohodli jsme se, že nejlepší bude mít jednu společnou prezentaci, než hovořit každý za sebe. Harry vám řekne, co se stalo potom, tedy asi před patnácti lety.“

Veškeré šeptání ustalo, jakmile se Harry postavil vedle pana Weasleyho. Celá sál upadl do naprostého ticha.

„Děkuji vám, pane Weasley. Jsem si jistý, že ti z vás, kteří ten příběh neznají, se diví, proč mám vyprávět tu část příběhu, která se přihodila, když mi bylo něco přes rok. Samozřejmě že mé vzpomínky se opírají hlavně o to, co mi řekli druzí.

Než budu pokračovat, je důležité, abyste si zapamatovali, že ať už jsme kouzelník nebo čarodějka, moták nebo mudla, všichni jsme lidé. A stejně jako jsou dobří a špatní lidé v mudlovském světě, jsou dobří a špatní lidé v kouzelnickém světě. Když je kouzelník zlý, dokáže uvrhnout svět do větší pohromy jen díky tomu, že magie mu umožňuje být zlý ve větším rozsahu. Všechno je to o lidské povaze, ne o tom, jestli má člověk magii nebo nemá.

Ten zlý kouzelník, který před dvaceti pěti lety povstal, se jmenoval Tom Raddle. Byl synem čarodějky a mudly. Jeho mudlovský otec svou ženu opustil a ona zemřela při jeho narození. Byl vychováván v mudlovském sirotčinci a potom začal studovat tady v Bradavicích. Když školu dokončil, usiloval o zlou čili temnou magii. Začal se nazývat Lord Voldemort. Jak jste si mohli všimnout, docela dost z vás zareagovalo, když jsem řekl jeho jméno,“ pokračoval Harry navzdory zděšeným vzdechům a šeptání. „Kouzelnický svět je velmi pověrčivý, co se vyslovení jeho jména týče. Většina ho nazývá „Vy-víte-kdo“ nebo „Ten-kterého-nesmíme-jmenovat“. Může vás překvapit, že někdo, jehož otec byl mudla, napadl mudly a všechny kouzelníky a čarodějky, kteří se nenarodili v kouzelnické rodině. Obrátil se na všechny, již si cení čisté krve, to znamená lidi z rodin, které nemají ve svém rodokmenu žádného mudlu. Shromažďoval své příznivce a zabíjel ty, kteří se mu postavili, až do doby před patnácti lety. To je bod, kde to příběhu vstupuji já. Moji rodiče bojovali proti Voldemortovi, který přišel do našeho domu, aby je zabil.“

V tomto okamžiku Artur, který až do té doby stál několik kroků od pódia, přistoupil k Harrymu a otcovsky ho objal kolem ramen. Harry se na něj krátce podíval a poděkoval mu za jeho podporu. Severus stál u zdi v přední části místnosti. Když to uviděl, zachvátila ho žárlivost, i když musel v duchu Arturovi děkovat, že Harryho podpořil, když to potřeboval.

„Voldemort uspěl, ale když seslal smrtící kletbu na mě, odrazila se zpátky a téměř ho zabila. Řekli mi, že jsem první člověk na světě, který ji přežil. Řekli mi, že jediným důvodem bylo, že se mě má matka pokusila ochránit - byla to její láska, která mě zachránila před smrtí. Proto mi někdy lidé říkají „Chlapec-který-přežil“. Naneštěstí Voldemort nezemřel, ale kouzlo, které se ode mě odrazilo zpátky k němu, ho oslabilo a on na dlouhou dobu zmizel.“

Artur pokračoval ve vyprávění příběhu s rukou stále kolem Harryho ramen. Vyprávěl o snaze zatknout Voldemortovy příznivce a o mizivém úspěchu ministerstva v této činnosti. Vyprávěl o pokusu Voldemorta znovu získat svou sílu a moc (i když za použití velice vágních slov, protože ho Harry přesvědčil o tom, že příliš názorný nebo detailní popis toho, jak znovu získal tělo, by mohlo motáka a později mudly vyděsit) a jak se mu to před dvěmi lety téměř podařilo. „Váš tisk ve skutečnosti psal o některých posledních akcích Vy-víte-koho a jeho příznivců. Když se něco stane ve vašem světě, obvykle to totiž nepovažujete za důsledek kouzel, ale najdete pro to vysvětlení, které chápete. Před několika lety bylo velmi studené, mlhavé léto s několika velmi ošklivými bouřkami, ale ve skutečnosti se jednalo o následky kleteb Vy-víte-koho. Mohli jste si přečíst zprávy o spadlých mostech nebo velkých explozích. I tyto události se staly v důsledku použití magie, přestože mudlové věří, že příčinou byly stavební chyby nebo špatný materiál. Také exploze, ke kterým došlo před několika měsíci, byla ve skutečnosti práce dávného démona, jehož Ten-kterého-nesmíme-jmenovat povolal.“

V tomto bodě příběhu si vzal znovu slovo Harry. „Nakonec se ten dávný démon objevil přímo tady v Bradavicích na famfrpálovém hřišti, na tom hodně dlouhém stadionu, který je vidět od vstupu do hradu. Než jsme ho dokázali vypudit, zabil několik lidí.“ Předtím dost živě diskutovali o tom, co všechno by měli říct, jelikož se to týkalo odhalení Harryho jako krále kouzelnického světa a užití kouzla Královské vypuzení. Harry neústupně trval na tom, že to není ta nejdůležitější část příběhu, a jeho postoj nakonec přesvědčil i ostatní. Další vyprávění bylo velice všeobecné a Harry pečlivě volil slova.

„Asi tři dny na to Voldemort seslal na celý svět kouzlo spánku. Každý jednotlivý člověk na světě usnul. To nezní moc dramaticky, že ne? Jenže on použil starobylé kouzlo, které dokáže někoho uspat na celé roky, a odstranil z něj tu část, která spící lidi udržovala v bezpečí před dehydratací, vyhladověním a nemocemi. Po úpravě už nebylo kouzlo tak mocné, takže by působilo jen několik měsíců, jenže lidé nemohou přežít tak dlouho bez jídla a pití. Voldemort chtěl prostě všechny zabít."

V obecenstvu se ozývalo lapání po dechu. Několik lidí začalo vzlykat, zatímco další si nenápadně utírali slzy z koutků očí. Teoreticky ten příběh znali všichni. Psalo se o tom v Denním věštci a mluvilo se o tom, minimálně o některých částech. Ale když to Harry takhle naplno řekl, děsivost toho všeho se stala jaksi zřejmější.

„Hned, jak jsem zjistil, co Voldemort udělal, byl jsem schopen vyslat svoje protikouzlo, ale to naneštěstí fungovalo pouze na lidi s magickým jádrem. Tak mnozí z vás zjistili, že jste vlastně motáci.“

Dále pokračoval Artur. Vysvětlil, jak se snažili přijít na způsob, jak pomoci spícím mudlům a jak se rozhodli, že alespoň mudlovské příbuzné kouzelníků a čarodějek přenesou na místa podobná Bradavicím, aby byli v bezpečí a mohlo být o ně postaráno. Harry pak vyprávěl, jak vynašli a seslali stázové kouzlo, které uchrání spící mudly před vyhladověním a dehydratací.

Potom se Artur zhluboka nadechl: „Ministerstvo kouzel neúnavně pracovalo na tom, aby obnovilo mudlovský svět, ale musíte pochopit, že ne všechno mohlo být opraveno. Když lidé usnuli, letadla byla ve vzduchu, auta a autobusy na silnicích, vlaky na kolejích. Stalo se hodně dopravních nehod. Nedokážeme zvrátit to, co se už stalo. Ale opravili jsme budovy a hlavně díky znalostem motáků jsme dokázali udržet v chodu energetickou síť.“

Harry zachytil Severusův pohled a usmál se na něj. Stálo je hodně sil přesvědčit Artura, aby nezačal nadšeně vykládat, jak úžasná je mudlovská technologie.

Artur pokračoval: „Krmíme jejich domácí mazlíčky a zvířata na farmách, obděláváme pole, sklízíme úrodu, takže až se mudlové probudí, což bude přibližně za dva týdny, hodně věcí bude stejných jako dřív. Ale zároveň spousta toho bude jiná. Když usnuli, bylo jaro, a teď je půlka léta. Zjistí, že hodně lidí zemřelo. A dozví se o světě kouzelníků.“

Poslední věta způsobila zmatek. Zaměstnanci ministerstva i další, kteří souhlasili s utajením kouzelnického světa, protestovali. Na pozadí hlasitých výkřiků se nesl příliv šepotu, kde jedni komentovali Arturovo prohlášení a druzí se ptali, o čem celý ten povyk je.

Harry a Artur počkali minutu a pak se Harry opět ujal slova. Musel použít Sonorus!, aby přehlušil rámus v místnosti. Také promluvil autoritativně - všichni museli pochopit, že v tomto bodě nejsou otevření žádným diskusím.

„Ministerstvo kouzel založilo Odbor pro styk s veřejností, který se bude na tento problém soustředit. Musíme mudlům odhalit existenci našeho světa, aspoň prozatím a do určité míry. A to nikoliv pouze ve Velké Británii, ale na celém světě. Někteří z vás vědí, že ministr kouzel se pravidelně setkává s mudlovským ministerským předsedou a členy jejich vlády, takže jejich čelní představitelé už o nás vědí. Takto to probíhá v každé zemi. Podporuji Ministerstvo kouzel v jejich úsilí a pomůžu jim předat zprávu mudlům, společně s princi. Paní ministryně Bonesová, chtěla byste říct něco o novém odboru a o tom, co teď ministerstvo plánuje?“

Ministryně se postavila na pódium za světla blesků z fotoaparátů redaktorů Denního věštce a dalších kouzelnických novin. Nechala se vyfotit s Harrym a Arturem, než ti dva muži ustoupili několik kroků dozadu a předali jí tak slovo.

„Děkuji, pane Pottere, pane Weasley. Vám, členům kouzelnické komunity Velké Británie, ať už jste v ní vyrůstali nebo jste se o ní dozvěděli teprve nedávno, bych chtěla říct, že některé základní způsoby našeho života se změní. Jak už řekl pan Potter, přinejmenším dočasně a do určité míry. Minulý měsíc jsem strávila hodně času rozhovory se členy Starostolce a zahraničních vládních útvarů a také se členy Mezinárodního sdružení kouzelníků. Probírali jsme současnou situaci ze všech úhlů. Dokonce jsme hovořili se dvěma členy královské rodiny, princi, kteří, jak se ukázalo, jsou navíc i motáky a tedy členy kouzelnické společnosti. V současné době není možné náš svět úplně skrývat, jako tomu bylo v minulých staletích. Musíme se s mudly podělit o některé informace - kdo jsme a co dokážeme, abychom vysvětlili, co se stalo a jak jsme se pokusili znovuvybudovat jejich svět. V tomto nemáme na vybranou.“

Ministryně se zhluboka nadechla. To, co neřekla, byly samozřejmě obavy ohledně nadcházející bitvy s Tím-kterého-nesmíme-jmenovat, která se alespoň z části odehraje v mudlovském světě. Mudlové nepoznali, že se jedná o dávného démona, takže i když způsobil chaos a škody, nespojovali si ho se světem kouzelníků. Všichni její poradci souhlasili s tím, že Ten-jehož-nesmíme-jmenovat bude hledat cesty, jak bojovat před zraky mudlů, pravděpodobně aby způsobil ještě větší škody. „Odbor pro styk s veřejností připravuje jakýsi návod, který bude zveřejněn v novinách během příštího týdne. Dozvíte se z něj, co řekneme mudlům a jaká kouzla můžete používat před mudly. Uvědomuji si, že mnoho z vás žije v nezakreslitelných hrabstvích a nemáte přímý kontakt s mudlovským světem, takže pro vás se nezmění nic. Ti z vás, kteří buď v mudlovském světě žijí nebo s ním přicházejí jinak do kontaktu, budou muset být připraveni nové směrnice dodržovat. Motáci, vracející se do mudlovského světa, musí vědět, jak vysvětlit to, co viděli a zažili, samozřejmě pokud si budou přát o tom mluvit.“

„Princové souhlasili s tím, že nám pomohou uklidnit mudly, až se probudí, a začnou s jejich informováním o tom, co se stalo. Použijí při tom mudlovskou technologii televize - věřím, že většina z vás o ní slyšela. Nahrají zprávu, kterou budou moci mudlové v televizi vidět, neboť věříme, že většina z nich ji zapne hned po probuzení. Mudlové prince znají a my doufáme, že vysvětlení z jejich úst snáze přijmou. Pan Potter se ve zprávě k princům připojí.“

„Musíme být velmi opatrní, protože není možné předpovědět reakci mudlů na zprávu. Nechceme je nechat jejich osudu a způsobit tak další zmatek, jak se stalo při kolonizaci Massachusetts před několika stoletími - rádi bychom tomu tentokrát zabránili. Uvědomte si, že Zákon o utajení v některých směrech dočasně pozbývá platnosti, protože chceme navrátit mudlovský svět do jeho původního stavu. V budoucnosti budeme zvažovat, jak znovu obnovit utajení, protože si myslím, že by to bylo žádoucí.“

Na to se madame Bonesová otočila, potřásla Harrymu i Arturovi rukama a posadila se na své místo, zatímco hluk ve Velké síni nabýval na intenzitě. Harry pozoroval obecenstvo, aby odhadl jejich reakci. Zdálo se, že lidé jsou znepokojeni mnohem méně, než čekal.

Artur předstoupil, aby přednášku ukončil. „Děkuji vám všem za pozornost. Harry i já jsme rádi využili příležitost hovořit k těm, kteří jsou v našem světě noví. Jsme rádi, že se k nám připojilo i velmi mnoho kouzelníků a čarodějek, jelikož se pouštíme do bezprecedentní otevřenosti vůči mudlům. Přejeme vám hezký večer.“

Severusovy naděje, že odtamtud dostane Harryho hned, jak přednáška skončí, byly naprosto zničeny přívalem lidí, tlačících se dopředu, aby si mohli osobně promluvit s jedním z řečníků.

- - - - -

Na kraji jedné z předních řad seděla Petunie a poslouchala Harryho a Arturův příběh.

Samozřejmě, ředitel jim hlavní body sdělil v dopise, který zastrčil pod Harryho přikrývku, když ho před lety nechal ležet na jejich zápraží. Vernon byl dost neoblomný v tom, že si za to mohli sami, tou svojí „nepřirozeností“ a ona s jeho tvrzením musela souhlasit. Brzy se to stalo i jejím přesvědčením. Ale při Harryho vyprávění o Lilyině snaze ochránit své dítě před šílencem, který se je pokusil všechny zabít, který se pokusil zabít jednoroční dítě, jí vytanuly na mysli dlouho potlačované vzpomínky.

Vzpomněla si na nehodu na školním hřišti, když jí bylo sedm a její sestře šest let. Jeden ze starších kluků šikanoval mladšího a mnohem menšího chlapce - nedokázala si vzpomenout na žádné detaily kromě toho, že ten malý hoch byl fyzicky zastrašován a neměl daleko k slzám. Lily je uviděla a bez zaváhání k nim přešla, postavila se mezi ně a hlasitě vynadala tomu surovci za jeho chování. Petunie si pamatovala, že se zděsila, protože samozřejmě ten kluk byl mnohem větší než Lily. Její sestra byla neuvěřitelně statečná, když zjistila, co se děje, a dokázala mluvit dost nahlas na to, aby upoutala pozornost nedaleko stojící vychovatelky. Ten surovec se zrovna snažil odstrčit Lily stranou, když vychovatelka přišla, a měl pak kvůli tomu dost velké problémy.

„Proč jsi to udělala?“ dožadovala se Petunie, když vychovatelka Lily zachránila. „Mohl ti ublížit!“

„Vždycky má spadeno na slabší chlapce. Já vím, že je větší, ale já umím rychleji běhat a doskočím výš než on, takže bych utekla, kdyby mě chtěl pronásledovat. Viděla jsi, jak se mě pokoušel odstrčit, ale nedokázal to? Dokážu stát tam, kde chci, a nikdo mě neodstrčí. Měl by být potrestán za to, co udělal tomu malému chlapci. Postarám se, aby byl,“ vysvětlovala Lily.

Petunie své sestře řekla, že je pitomá nebo něco podobného, a Lily jen pokrčila rameny a chichotala se. Nedovolila by, aby někomu prošlo vyhrožování, a nebála se postavit za menší dítě.

Jak tam tak seděla v přeplněné Velké síni a poslouchala Harryho vyprávět svůj příběh, začaly se jí v očích hromadit slzy a stékat jí po tváři.

- - - - -

Michael a Anna Grangerovi seděli ve stejné řadě jako Petunie. Přiletaxovali se už odpoledne a povečeřeli se svou dcerou. Zatímco většina Hermionina vyprávění se točila okolo jejích zkoušek a jak si v nich vedla (některé věci se prostě nezmění), Anna si byla jistá, že její vztah s Ronem se dobře vyvíjí. Hermiona jim nic neřekla; byla to jen intuice, ale Anna si tím byla jistá a byla ráda.

„A pan Weasley bude dneska mluvit jako zástupce Ministerstva kouzel! Byla jsem tak ráda, když se nabídl, ale když ho o to požádala sama ministryně, to bylo tedy překvapení. Je nadšený a nervózní, samozřejmě, ale přišla sem celá jeho rodina. Viděli jste je?“ chrlila Hermiona jednu větu za druhou.

„Vlastně jsme dorazili přesně ve chvíli, kdy jsi pro nás přišla,“ odpověděla Anna. „Nemyslím, že bych tady ve Velké síni někoho z nich zahlédla.“

„Dneska to bude opravdu zajímavé. Harry mi řekl, že s panem Weasleym budou mít společnou přednášku a že přijde i ministryně kouzel a udělá nějaké důležité prohlášení. Budou tu i princové, ale ti mluvit nebudou.“

Anna a Michael si vyměnili pohled. Hermionina role v tomhle světě je nikdy nepřestala překvapovat. Jejich rodina byla docela obyčejná, neměli žádné důležité příbuzné. Jejich dcera nevyrůstala obklopená politiky a lídry a členy královské rodiny, a přitom se v takových situacích cítila naprosto přirozeně. Pro ni to bylo normální.

Když pak večer vešli do Velké síně, okamžitě narazili na Molly a její děti, se kterými se setkali o vánocích. Zatímco se zdravili, připojili se k nim i někteří z bradavických profesorů, se kterými se setkali už dříve, a i ředitel Brumbál je vřele přivítal. Skupina zrzků měla místa rezervovaná v první řadě a Grangerovi si našli volné židle o několik řad za nimi. Hermiona se chtěla posadit k nim, ale Ron jí ukázal na židli vedle sebe a Anna ji hned povzbudila. „Budeme v pořádku, zlato. Jen si běž sednout vedle svého přítele!“ Hermionino místo bylo okamžitě obsazeno paní Longbottomovou, kterou sem doprovodil její okouzlující, ale velmi neohrabaný vnuk. Nevillovi se velice ulevilo, že jí našel místo vedle lidí, které znala, a odešel najít své spolužáky.

Když dorazil Harry, Anna využila toho, že stál vpředu a velmi pozorně si ho prohlédla. Vypadal skoro stejně jako o Vánocích. Pořád měl nezkrotné černé vlasy a pronikavě zelené oči, ale také na něm bylo něco hodně jiného. Snažila se na to přijít, zatímco se připojoval k Arturovi a začal mluvit, ale nedokázala určit, co to je. Jeho úsměv byl stále vřelý a stále byl trochu nesmělý, ale teď měl sílu nebo moc, kterou předtím neměl. Bylo vzrušující přemýšlet o tom, co způsobilo toto jeho vystupování, jelikož jeho fyzický vzhled se nezměnil.

Anna si všimla, že se v jednom okamžiku podíval stranou, a otočila tím směrem hlavu. Harry se díval na Severuse, se kterým si vyměnil malý úsměv. Trochu se začervenala při vzpomínce na svoje prvotní obavy, když se dozvěděla, že Hermionin kamarád se oženil s tímto mužem; vypadalo to tak nevhodně a hrozně, a přesto to většina kouzelníků a čarodějek schvalovala. Teď, když si všimla Severuse, ani on neunikl jejímu zkoumavému pohledu. Byl určitě pořád tak nepříjemný a ošklivý jako vždycky, ale pozorovat ho, jak se dívá na Harryho, bylo poučné. Absolutně se na něj soustředil. Kdykoliv Harry pohlédl jeho směrem, věnoval mu přikývnutí nebo malý úsměv. Zdálo se, že Harry u něj hledá povzbuzení poměrně často.

Anna se usmála, když zahlédla Severusův výraz ve tváři poté, co Artur objal Harryho kolem ramen. Severus jednoznačně žárlil. Když si uvědomila, o čem vlastně mluví, úsměv jí okamžitě zmizel ze rtů, ale stále sledovala hru pohledů mezi těmi dvěma.

Hermiona naznačila, způsobem, jímž děti sdílejí intimní záležitosti se svými rodiči, že Harry je vlastně se Severusem šťastný a že je do něj zamilovaný. Jejich svazek Annu pořád trochu trápil, ale jakmile to Hermiona zmínila, přistihla se, že hledá důkazy. Udivilo ji, jak nápadná je jejich vzájemná přitažlivost, jakmile jste ji začali hledat.

Harryho oči zářily, když se díval na Severuse, ale co bylo ještě překvapivější, Severusův výraz zjemněl, když se díval na Harryho. Bylo mezi nimi nějaké pouto - nebyla si jistá, jestli to je vášeň nebo okouzlení nebo možná láska? Ale rozhodně tam něco bylo.

Když přednáška skončila, Anna sledovala, jak se Severus pokouší Harryho co nejrychleji odvést, v čemž mu překážely davy lidí snažící se dostat k Harrymu, ministryni, princům a dalším hodnostářům. Jeho oči neustále spočívaly na Harrym a s trpělivostí se prodíral davem a po krůčcích se k němu přibližoval. Když se k němu konečně dostal, Harry se viditelně uvolnil v Severusově ochranném (nebo lačném?) objetí.

Severusova ruka zůstala kolem Harryho ramen, dokud neprošli dveřmi za pódiem. Těsně před tím, než se dveře zavřely, jeho ruka sklouzla z Harryho ramene a Anna si byla jistá, že viděla Harryho, jak ho za tu ruku uchopil, než jí zmizeli z dohledu.

 Závěrečné zkoušky - 106. kapitola

Ticho před bouří - 108. kapitola