Labyrintem slov...

Autoři:  Zuzka a Kája
Páry:  RL/??
Varování:  jako obvykle - slash, 18+
Shrnutí: Pecunia non olet

Remus unaveně strčil do dveří a vstoupil do zšeřelého prostředí svého oblíbeného baru. Jediného baru, kde mohl být sám sebou. Kde byl mezi svými. Kývl obsluze na pozdrav a zamířil ke svému oblíbenému stolku v zadním rohu. Pohledem přejel po hostech. Zaujaly ho tři ženy sedící v družném hovoru nedaleko něj. Něco mu na nich nesedělo. Teprve po chvíli zjistil, co. Ony sem totiž nepatří. Dokonce, podle všeho, ani netuší, kde jsou.

Přišel vrchní a kývl Removi ještě jednou na pozdrav. Nasadil svůj typický vnímavý výraz, kterým se ptal „co to bude“. Remus ještě chvilinku pozoroval hlouček nepatřičných žen, pak si poručil černé pivo. V mžiku mu přistálo pod nosem a jako pozornost podniku i mistička se slanými krekry. Pár si jich nabral do hrsti a po jednom si je pouštěl do pusy a přitom se snažil přemýšlet o pozadí příběhu, který sem skupinu žen přivedl.

Začalo se stmívat. Bar se plnil pravidelnými návštěvníky, z nichž každý dříve či později dospěl ke stejnému závěru, jako Remus. Ony si zřejmě zvláštních pohledů, kterými je místní stíhali, nevšímaly. Plně se zabraly do vyprávění jedné z nich. Remus zachytil pohyb po své pravé ruce. Zareagoval dřív, než Jack, prudce se zvedl a udělal pár kroků k jejich stolu.
„Mohu si přisednout, dámy?“

Ženy zvedly hlavy a všechny synchronně přikývly. Tak vážně, až se Removi zježily vlasy na zátylku. Ale už bylo pozdě, tak vzal za opěradlo židle a vysunul ji, aby si na ni mohl sednout. Postavil si na stolek svůj půllitr a vzhlédl, aby si své nové společnice prohlédl.

Trochu znejistěl, když zjistil, že ony dělají totéž. Navíc, nemohl si pomoci, se mu jejich pohledy zdály poněkud… poněkud oceňující.
„Myslím, že máme červen,“ pronesla nadšeně jedna z nich.
„Já bych myslela spíše některý podzimní měsíc, září?“ navrhla druhá.
„Souhlasím s tebou Anne-Marie, září by mi k němu také sedělo víc,“ završila poslední, zřejmě nejstarší z žen. A zase na něho upřely své hodnotící pohledy. Až se nakonec Anne-Marii probrala a řekla.
„Můžeme vás pozvat na skleničku?“
Remus zaskočen a zbaven slov jen přikývl.

Ani za chvíli na tom nebyl lépe, neb rozhovor dam se ubíral směrem, který nebyl schopen plně dekódovat.
„Sylvie!“ vyjekla Anne-Marii. „My děláme umění, takže mu mírně pokrčíme nohu a ...“
„Děvčata,“ utišila je jediným slovem nejstarší žena. „Vidím ho, jak k nám stojí otočen zády a jeho hlava je jemně natočena, jakoby nás zvala... vždyť to znáte.“ Zase ty pohledy a pak se nadechla žena, kterou oslovovali Sylvie a zadívala se na něj pohledem protřelého obchodníka kříženého s pasákem.
„Vážený pane, mohla bych vám učinit lukrativní obchodní nabídku?“
Díval se z jedné na druhou a snažil se zjistit, co to, u Merlinova vousu, znamená. „Záleží na tom, čeho se ta nabídka týká,“ začal opatrně.
„Ach ano,“ reagovala omluvně a zašátrala ve své kabelce zvící Messnerova kletru. Po chvíli se jí v ruce objevil malý kalendář. „Jsme společnice firmy For-Man-Press a pracujeme na velkém kalendáři pro příští rok. Tohle je zmenšený letošní, abyste měl představu.“ S těmi slovy strčila kalendář Removi do rukou.

Merline!

Na jednotlivých listech bylo vyfoceno dvanáct… nahých mužů.

* * * * *

„Tony, vystrč na mě ten svůj sladký zadek, tak, správně… teď pohoď hlavou, ano, dokonalé, tak…“
Remus se zmateně rozhlížel po okolí, míjel totiž spoustu mladých, více či méně obnažených mužů. Všude vládl ruch a shon.
„Danieli, no tak, nebuď netykavka. Předkloň se víc…“

„Dobrý den,“ zastavil se u paní, o které si říkal, že tomu asi šéfuje.
„Šatny jsou támhle, mladý muži,“ máchla roztržitě rukou do vzdáleného rohu.
„Ale já hledám…“ snažil se uvést vše na správnou míru.
„Co hledáte? Snad byste nechtěl svou vlastní šatnu? Už ať jste nahý a…“ pokračovala paní v hodně středních letech s prošedivělým drdolem a tlustými brýlemi.
„V pořádku, Donno,“ ozval se známý hlas. Remus i jmenovaná se za ním otočili. Po schodech k nim sestupovala Agatha a s úsměvem Rema vítala. „Dobrý den. Ráda vás tu vidím. Omlouvám se, mysleli si, že už to tu znáte a jdete fotit.“
„To je dobré,“ odpověděl trochu roztřeseně a nechal se vyvléci po schodech do malé, avšak velmi příjemné kanceláře. Na ženin pokyn se posadil do pohodlného křesla.
„Takže, Reme, mohu vám tak říkat?“ počkala na souhlasné přikývnutí. „Připravila jsem pro vás smlouvu.“ Položila před něj několikastránkový elaborát. „Teď vás tu nechám o samotě. V téhle skříňce je něco k pití, v ledničce nějaká voda a led. Támhle slané ňamky. Tady máte několik tužek. Udělejte si pohodlí a pečlivě si prostudujte smlouvu. Dělejte si poznámky, připomínky, zaznamenávejte si pasáže, kterým nerozumíte. Vrátím se asi tak za hodinu a probereme to spolu. Ano?“ Opět pouze přikývl a v zápětí byl v místnosti sám.

„Takže když podepíšu smlouvu, tak to neznamená, že budu v tom kalendáři?“
„Když podepíšete smlouvu, zavazujete se, že se necháte nafotit. Pak si sedneme a vybereme fotku. Pokud nebudete souhlasit s jejím zveřejněním, kalendář se nekoná. Honorovaný jste za použitou fotku. Devět set liber za jednu fotku. Když žádnou neodsouhlasíte, naše spolupráce končí.“
„Aha,“ odtušil zamyšleně.
„Jestli chcete, můžeme to formulovat ve smlouvě jinak,“ nabízela ochotně Agatha.
„Ne… to…“
„Nebojte se přitlačit,“ kárala ho s humorem. „Děláme to proto, abychom na tom oba vydělali. Ne jen my. Když budete spokojen, bude to vidět na fotce, ta se bude lépe prodávat a tak budeme spokojené i my.“
„Rozumím. Ale ta smlouva mi přijde solidní. Asi bych vám to neměl říkat, ale i kdybyste nesplnili nic z toho článku šest, tak mé pověsti už těžko něco ublíží…“ řekl melancholicky.
„Nepodceňujte se, Reme,“ oponovala Agatha.
Ušklíbl se. „Vy zřejmě nemáte ponětí, co je ten podnik, ve kterém jsme se potkali, zač.“
Tak trochu záhadně si ho prohlížela. „Dobrá. Tak tedy, majitel toho vašeho podezřelého podniku je můj dobrý známý.“
Remus nevěřil vlastním uším. „Jak moc dobrý?“ zeptal se pochybovačně.
„Dost na to, abych byla obeznámena s jeho jistými…zvláštnostmi. Jeho a jeho hostů…“
„Vy víte, že…“ začal překvapeně.
„Podstatné je to, že jste příjemný, okouzlující, lehce tajemný a, jak říká naše umělecká ředitelka Anne-Marie, velmi fotogenický muž. Máte obrovský potenciál a, jak pro změnu říká jedna naše reklama na kdo-ví-co, i muži mají své dny. V týdnu, kdy je úplněk, nebude žádné focení. A už o tom nebudeme mluvit…“
Usmál se, tak trochu s úlevou. „Souhlasím,“ a podepsal. Dvakrát.
„Výborně. Zde je váš exemplář,“ šoupla mu jedno vyhotovení. „Jste připraven fotit hned?“
„Eee… no, nepočítal jsem s tím,“ začal opatrně, „ale budiž.“
„Dobře. Takže já zavolám Sylvii, která vás převezme.“


„Takže, tady je šatna,“ ukázala na nenápadné dveře v rohu. Zvláštní, Sylvie ho přivedla do úplně jiné místnosti, než byla ta, do které nahlédl omylem při svém příchodu. Tady nebyl nikdo. Jen pár předmětů, které snad měly sloužit jako dekorace. V protějším rohu bylo vyvýšené pódium. „V šatně je župan. Až budete připraven, přijďte.“

Až bude připraven… Reme, co to děláš? Necháš se fotit nahý? honilo se mu hlavou, když mířil ke dveřím šatny. Jo, nechám, odpověděl druhý hlas. Proč ne? Je to pořád lepší, než si nechat platit za kousnutí. A jíst se chce pořád.
V šatně se příliš nezdržel. Svlékl se a přehodil přes sebe župan. Brzy se vrátil a čekal na další pokyny.

„Dobře,“ přikývla spokojeně nad jeho rychlostí. „Protože to děláte prvně, budeme tu jen sami dva. Vy budete pózovat, jak vám řeknu a já budu fotit. Bude třeba, abych se vás občas dotýkala, abych vás dostala do požadované polohy. Je možné, že vaše tělo začne reagovat…“
Jak byl starý, tak se teď začal červenat.
„Je to naprosto přirozené, takže to není žádná tragédie. Pokud vás to bude obtěžovat, můžete to jít vyřešit na toaletu, ale z pohledu fotografa to není nutné. Je to čistě na vás.“ Kýval hlavou, že rozumí. „S kolegyněmi jsme si říkaly, že by vám sedla poloha Svůdný. Pracovně to znamená, hodně zjednodušeně, že stojíte zády k fotografovi a otáčíte se přes rameno, jako byste lákal…“
„Jasné,“ přikývl znovu, hrdý sám na sebe, že se zmohl na verbální komunikaci.
„Fajn. Takže se postavte tady…“ navedla ho na sotva znatelný křížek nakreslený na podlaze přibližně uprostřed místnosti. „Pravou nohu dejte sem,“ dloubla ho trochu do nohy, „dobře. Teď župan dolů,“ zavelela a stáhla Removi župan z ramen. Odhodila ho ke stěně a odstoupila k místu, kde měla připravený foťák. Pro tuto fotku hodlala využít stativ, takže zatímco na něj přidělávala foťák, prohlížela si Remova záda a moc… fotogenické… pozadí. Pak si ho prohlédla skrz hledáček. „Je to skvělé, jen trochu roztáhněte nohy. Jen v náznaku.“ Pokusil se poslechnout. „Přesně. Teď zapracujeme na horní polovině těla,“ navigovala. „Trochu se v pase…“ zavrčela a zamířila k němu. „Tady,“ chytla ho za pas, „tady se trochu natočte dozadu. Dobře. Tohle rameno trochu níž a hlavu, ano… tak. Teď, představte si, že jsem váš milenec a toužíte po mě. Chcete mi výrazem v obličeji naznačit, že už jste připraven a že chcete… ano, tak. To je přesně ono.“ Polkla, když viděla, jak se přesvědčivě zatvářil. „Vydržte takhle.“ Rozpustila Removy vlasy a přehodila je přes rameno. „Zůstaňte…“ Vrátila se k foťáku a nastavila potřebné parametry.

„Tak, první fotka hotová. Teď,“ narovnala se od foťáku, „…jste vzrušený…“
„Jsem…“
Usmála se. „No dobře… ale… jste vzrušený, ale ještě to tak úplně nehoří. Prostě si chcete hrát, jak se budete dívat… bože…“ honem zmačkla spoušť. Pak se zarazila. „Poslyšte, Reme, mám návrh. Jestli chcete vyřešit svůj problém, můžete. Počkám tu.“
„To je dobré,“ zamumlal Remus a chytil župan, který mu hodila.
„Víte, vy se tváříte naprosto dokonale. Zkusíme se dohodnout tak, že se prostě budete hýbat a tvářit, jak budete chtít. Smyslem toho všeho je, že přibližně ve stejné poloze, jako jste byl teď, střídáte emoce.“
Remus se trochu usmál. Nečekal takové ocenění. Navíc, pomalu ho to začalo bavit.

„Dost,“ vydechla o dvě hodiny a šest vyfocených filmů později Sylvie. Podala mu župan a hodila sebou do křesla. „Už nemůžu. Pro dnešek to ukončíme a pozvala bych si vás na pondělí…“
„Paní Agatha říkala, že v týdnu…“
„… kdy je úplněk nebude focení, já vím. Nepotřebuji vás na focení, ale abyste si prohlédl své fotky. Na to nemusíte být ve vrcholové formě. Úplněk je v pátek, v pondělí snad dojdete, ne?“
Trochu v rozpacích přikývl.
„Já zatím vyvolám všechny ty fotky a pak nad nimi posedíme.“


V pondělí po úplňku seděl v prostorné kanceláři, která patřila umělecké ředitelce Anne-Marii, bylo v ní plno všelijakých stojanů, držáků a složek, velký pracovní stůl a světlo na odlehlé stěně pokoje dávalo vědět, že dveře, které v ní jsou vedou do temné komory. Světlo, které do teď rudě žhnulo zhaslo a ze dveří vyšla Anne-Marii v pracovním plášti a s šátkem na hlavě. Usmála se na svého hosta a pozdravila ho.
„Dobrý den, tak vás tady máme, můžu vám říct, že jsem jedním slovem NADŠENÁ!!!“
Dvěma plynulými pohyby ze sebe shodila pracovní oděv a rukou si prohrábla a pocuchala kratší, vlnité, kaštanové vlasy a zadívala se na něj jiskříc tmavě hnědýma očima.
„Podíváme se na to, myslím, že se vám to bude také líbit.“ Hodila po něm očkem a dodala: „Mimochodem, dnes vám to také sluší, navzdory přestálému úplňku, strniště byste měl nosit častěji, vypadá to báječně, máte zvláštně probarvené vousy, velice pěkné.“ Lupin byl v rozpacích a tak se jen snažil mile usmívat. Anne-Marie zmizela mezi kovovými regály a chvilinku se ozýval jen tichý šelest složek, jak hledala jeho fotky.
„Á tady to máme, je toho spousta, vyjímečně mnoho fotek dopadlo velice dobře. Pojďte prosím sem.“ Pokynula Lupinovi k velkému stolu, když vycházela zpoza regálu s náručí naplněnou složkami z tuhého papíru. Opatrně složila svůj náklad na dřevěnou desku a zapnula světlo umístěné nad ní. Lupin opatrně přistoupil ke složkám.
„Mohu?“ zeptal se nesměl a Anne-Marie jen s úsměvem přikývla. Otevřel první složku a vytáhl štůček fotografií formátu A4. Když se uviděl na první, nemohl si pomoci a jeho tvář pokryl téměř neznatelný ruměnec.

Když byl asi v půli prohlížení ozvalo se rytmicky zvláštní zaklepání a Anne-Marie nezaváhala.
„Pojď dál Sylvie, ještě jsme tu.“ Žena s tyciánově zbarvenými vlasy, která ho minule fotila, strčila hlavu do dveří a usmála se.
„Dobrý den ve spolek, neruším vás?“ Dívala se přitom na Lupina, který zavrtěl hlavou a usmál se na ni. Tak tedy Sylvie přistoupila až k němu a díval se s ním na fotky a zároveň sledovala jeho reakce,
„Agatha měla pravdu, ´svůdný´ vám opravdu sedí, ale kdyby bylo na mne vybrala bych tuhle.“ Řekla a natáhla se pro fotografii, kde Lupin ležel a vypadal, že spí a nevině odhaloval vše, co bylo k vidění. Nedůvěřivě se na ní usmál a odložil balíček fotek, které měl v ruce.
„Mohl bych vás poprosit o sklenici vody?“
„Jsem to ale kačena,“ plácla se do čela Anne-Marie. „Mám tu čaj, colu, víno, whisky, vodu?“
„Čaj by byl fajn,“ řekl Remus a opět se začal soustředit na fotografie, které teď ležely po celém stole.


Z nabídky, jestli chce svůj honorář obdržet v hotovosti nebo na účet, zvolil první možnost. Chtěl se vlastnoručně přesvědčit, že vážně dostane tolik peněz za dvě hodiny pózování. Které ho bavilo. Sakra, Reme, říkal si pobaveně, objevil se v tobě sklon k exhibicionismu?

Žmoulal bankovky v dlaních a tázavě se díval na Aghatu, která si ho zavolala před tím, než opustil studio.
Usmála se na něj. „Vypadáte spokojeně…“
Přikývl. V duchu viděl, co všechno si koupí. Rozhodl se, že to všechno utratí. Protože to byl nečekaný příjem, může si nečekaně nakoupit. Několik kusů nového oblečení. Kalhoty, košili, ponožky a spodní prádlo. Možná zbude i na boty.
„Měla bych pro vás novou nabídku,“ řekla a gestem ukázala na velké křeslo naproti jejímu. „Není tak výhodná a je to větší dřina, ale je to poměrně stálá záležitost.“ Zvědavě se předklonil. Uvědomil si, že pořád žmoulá svůj honorář a tak peníze rozpačitě zastrčil do kapsy. „Zaujala jsem vás?“
„Ano,“ odpověděl rychle a pro zdůraznění ještě několikrát přikývl.
„Je to focení do reklamy. Jde o pánské oblečení a kosmetiku,“ vysvětlovala věcně. „Protože budete oblečený, neplatí tolik, ale zase je to několik velkých focení do roka…“
Remus se v křesle narovnal. To znělo zajímavě. Až na to, že jeho nemůže potkat nic zajímavého, aniž by to mělo nějaké ale…
„Co?“ zeptala se nechápavě, když viděla jeho pohled.
„Čekám na to ale…“ přiznal se čestně.
„Žádné ale není.“
Zavrtěl hlavou. „Máte určitě spoustu modelů, viděl jsem ty kluky. Jsou hezcí, přitažliví, fotogeničtí. Proč já?“
Zvedla se a ze svého stolu vzala nějaký katalog. Pak se ještě chvíli hrabala ve skříni, ze které vytáhla malou krabici. Pak se opět vrátila ke svému křeslu a zamyšleně se posadila. „Hm… takže jste je viděl. Hezcí, přitažliví, fotogeničtí… Chtěl byste někoho z nich?“
„Cože?“ vydechl překvapeně a tak trochu vyděšeně.
„Ptám se…“ opakovala trpělivě, „jestli, když jste je viděl, vás některý z nich zaujal natolik, abyste ho chtěl… předpokládám, že vás muži přitahují…“ Neptala se. Konstatovala.
„Taky,“ odpověděl roztřeseně.
Usmála se. „Myslela jsem si to. Ale teď zpět k mé otázce…“
Remus se zamyslel a v duchu si vybavil všechna ta mladá urostlá těla, která tu vídal. „Hm… ne,“ odpověděl nakonec po pravdě.
„Proč?“ pokračovala ve zdánlivě nemožných otázkách.
Pokrčil rameny. „Nevím… jsou takoví, no… jsou všichni stejní…“ začalo mu docházet, o čem mluví.
„Vy jste jiný,“ potvrdila jeho domněnky. „Až budu potřebovat tupého samce, půjdu za nimi. Teď, na tenhle druh oblečení a kosmetiky, potřebuji někoho seriózního, ale zároveň přitažlivého. Někoho, kdo mě zaujme na první pohled a budu toužit o něm zjistit co nejvíc. Třeba proč má na sobě zrovna tenhle oblek. Někoho s šarmem a elegancí. Já… teď vám nechci nijak lichotit, Reme, ale vy jste prostě unikát. Nikdy v životě jsem se nesetkala s někým, jako jste vy. Už jsem pracovala s vlkodlaky,“ přerušila ho dřív, než se zmohl na nějakou jízlivost, „v tom to není. Pohybujete se jinak, než oni. Vy… vy jste se takhle narodil. I kdybyste nebyl vlkodlak, byl byste naprosto dokonalý model.“ Nechala svá slova náležitě zapůsobit a pak převedla pozornost na věci, které jí ležely v klíně. „Tady,“ podala Removi krabičku, „jsou vzorky kosmetiky, o kterou by šlo…“

Otevřel krabici a prohlížel si několik lahviček, tub, sprejů a prášků. Neodolal a zkusil. Jeho citlivý čich okamžitě rozpoznal téměř všechny složky… „Není tam alkohol,“ řekl jako první postřeh. „Výrazný podíl těch… no… orientálních bylin,“ vzpomněl si na správné označení. „Hm… a… růže?“ Přikývla. „Co je to za nápad udělat takovou kombinaci?“
„Nelíbí?“
Znovu se nadýchl. „Líbí. A moc. Je tam ještě trochu skořice. Většinou je považována za afrodiziakum. Jen by mě zajímalo, co vedlo tvůrce…“ natočil parfém tak, aby viděl na etiketu, „Čoson… k takové kombinaci. Čoson? To je z Korey?“
„Proč myslíte?“
„No, to byl první státní útvar na Korejském poloostrově. Asi tak před čtyřmi tisíci lety. Možná víc.“
„V tomhle vám nepomůžu. Je to švýcarská firma. Tohle si nechte a zkuste to pravidelně používat. Třeba vám to začne při pravidelném používání vadit. Tedy, ne že byste se nemohl tvářit okouzleně i když se vám to nelíbí, ale já jsem raději, když model věří tomu, co dělá.“
„Dobře.“
„A tady…“ podala mu katalog, „je oblečení. Firma Athum’Beck je v módním světě poměrně nová, ale velmi rychle získává na oblibě. Když se podíváte, jde o velmi ležérní styl. Přesně na té hraně, kdy lze hovořit o společenském oděvu na úrovni a zároveň to prostě není smokas. Cílová skupina jsou třicátníci.“

Remus listoval katalogem. Co viděl se mu líbilo. Dal by si říci mít také takový oblek. Ale o tom si mohl nechat akorát zdát. Určitě to bude dost drahé… „Jaké jsou podmínky spolupráce?“ zeptal se, když dolistoval do konce.
„Bude to trochu složitější, protože naše firma funguje jako prostředník. Ne že bychom se o vás nechtěli dělit, jako že nechceme, ale určitá specifika situace vyžadují, abychom upravovali program, aniž bychom museli vysvětlovat, proč se vážně nemůžete během nádherné úplňkové noci převléknout do tohoto obleku.“
To, jak to řekla, ho přesvědčilo, že plně akceptuje, že je vlkodlak. Nerýpala, nechtěla ho shodit. Prostě konstatovala fakt. „Byl by mi malý,“ odpověděl tedy stejným tónem.
„Váš honorář tedy bude snížen o naši provizi. I tak to ale bude celkem zajímavé. Athum’Beck platí za celé focení. Trvá zpravidla dva týdny a váš honorář po odečtení provize činí deset tisíc liber… Já vím, teď jste okouzlen tou cifrou, ale je to tvrdá práce. Dva týdny focení… Čoson chce deset fotek a jednu honoruje třemi sty librami.“

„Pořád čekám, že tam bude nějaké ale…“ řekl, když vstřebal informace. Tohle prostě není možné.
„Ale? No, jedno by tam být mohlo. Pokud nechcete sbalit peníze a už se nikdy v našem světě neobjevit, budete muset platit daně. Nebo je budeme platit za vás z každého jednotlivého honoráře, který tedy bude drobet snížen…“
„To by musel každý, ne?“ ptal se. Jistě, věděl, co jsou to daně. Jen absolutně netušil, jak to s nimi chodí u mudlů.
„Ano.“
„Hm… tak raději vy. Já se v tom nevyznám,“ přiznal.
„Dobře. Ještě se o tom domluvíme. Teď je prosinec. Příští úplněk je osmého ledna, zimní kolekci pro Čoson začneme fotit patnáctého. Vyhovuje?“
Jen přikývl.
„O vánocích vám pošleme ten kalendář a návrh smlouvy na další spolupráci…“ ukončila Agatha pracovní rozhovor.

* * * * *

Téměř každá žena, které se narodí dítě v sobě najde cosi čemu se říká mateřský instinkt, je to síla, díky, které žena chrání svou ratolest, dává ji všechnu svou péči, čas a energii, i kdyby ji to mělo zabít. Tato síla se ovšem neztrácí s tím jak děti rostou a opouštějí domov, žena ji začne přenášet na všechno, co zahrnuje její život - více či méně - ať už se jedná o domácnost, domácí mazlíčky, manžela a někdy i jiné lidi. Někdy, pokud má žena hodně dětí se může stát, že tento přirozený instinkt se jaksi obludně znásobí a přeroste hranice domova a rodiny. Molly Weaslyová je žena trpící akutní hypermateřskoinstinktózou, což v praxi znamená, že Doupě je na vánoce přecpané k prasknutí všelikými solitéry kouzelnického světa.

Proto teď Remus Lupin stál asi kilometr od doupěte, kam se zrovna přemístil. Byl trochu nervózní. Měl na sobě nové oblečení a věděl, že to připoutá pozornost a všichni se ho budou ptát, jestli dostal novou práci a jakou. No ne že by se nepřipravil, ale stejně se neubránil tomu, aby teď v žaludku necítil mírné chvění. Schválně si zvolil místo kam se přemisťoval trochu vzdálené, aby se prošel a pročistil si hlavu, viděl odtud křivolaký členitý dům ve kterém svítila některá z chaoticky rozmístěných okének. Nadechl se ostrého zimního vzduchu a vyrazil.

Molly Weasleyová byla v konečné fázi všech příprav a hosté její vánoční večeře byli téměř kompletní. Chyběli už jen Remus Lupin a Severus Snape. Náhlé zabušení na dveře vyrušilo společnost z veškerých hovorů. Ron vstal a vydal se do úzké chodby, která vedla k vchodovým dveřím, všichni čekali, co se bude dít. Ozvalo se vrznutí dveří a hned po něm dobře známý hlas.
„Veselé Vánoce ve spolek.“
„Rééééémus!“ zakřičel Harry a vrhnul se do chodby hned za Ronem, aby přivítal svého přítele. Všichni tři se chytli za ramena a přátelsky se poplácali a dva mladí kouzelníci vlekli Rema do obývacího pokoje, kde se soustředili všichni hosté. Albus Brumbál na Rema zamrkal potěšeným pohledem, ale nijak změnu jeho zevnějšku nekomentoval. Minerva McGonnagalová na něj vrhla pohled tak mnohoznačný, že by se Remus začervenal, kdyby neměl tváře poštípané od mrazu. Mladíci si ničeho nevšimli, ale Hermiona s Ginny se chopily příležitosti hned, jak to bylo možné a přitočily se k Removi. Každá z jedné strany. Hermiona mu vtiskla pohárek vynikajícího vaječného koňaku, který přivezla od své babičky a nahnula se k němu, aby mohla nasát jeho kolínskou v dostatečně teatrálním gestu.
„Tedy Reme,“ řekla Hermiona zamyšleně. „Krásně voníš.“
„Ohromně ti to sluší,“ dodala hned Ginny. „Vážně,“ ujistila ho, když tázavě zvednul obočí.
„Děvčata,“ řekl Remus mírně, vědom si toho, že si ho dobírají. Ale zároveň toho, že mu to vážně sluší. „Uvádíte mne do rozpaků.“
„Vážně?“ řekla Hermiona nevinně. „A nechtěl bys nám to někdy oplatit?“ Teď už to tak nevinné nebylo. Jejich laškování přerušilo náhlé vzplanutí krbu, ze kterého se vysypal Severus Snape. Hermiona a Ginny se zadívaly na nově příchozího, pak si vyměnily pohledy přes Remův hrudník.
„Á Severus,“ vyšlo z nich unisono a rozběhly se k němu, Hermiona ještě stačila cestou popadnout kalíšek vaječného koňaku.
„Děvčata! Mám pro vás skvělou zprávu,“ zadeklamoval Severus, když se do něj dívky zavěsily. „S vývojem lektvaru proti pubertě jsem u konce.“
Hermiona se nenechala zatlačit do kouta. „Vážně? Už jsi ho vyzkoušel. Nevypadá to totiž, že by účinkoval.“
„Ne nevyzkoušel, právě proto jsem tak rád, že vás dvě vidím.“ Severus se sladce usmál a Hermiona se na něj zamračila.
„Severe, mohl bys na chvilku?“ vysvobodil je Remus, když viděl, že je Snape dostal. Vysoký bledý muž se otočil a vykročil k němu. Děvčata se ho pustila a nechala se odtáhnout Fredem a Georgem ke stolečku s punčem. V několika okamžicích zavelela Molly ke stolu a všichni zasedli k večeři.

* * * * *

Remus se probudil ve své posteli, kam se ještě v noci, trochu přiopilý, přemístil a důkladně se protáhl. Jeho nové povlečení byl hebké a voňavé a tak si dopřál ještě chviličku jeho dotek a pak odhodil peřinu a vstal. Sáhl pro župan, který si oblékl, ze stolku sebral hůlku a seslal na postel fázové stlací kouzlo. Peřina se hodila přes pelest a polštář poskakoval po posteli, jak se natřepával. Remus ještě mávl hůlkou směrem k oknu, které se otevřelo a odešel do koupelny.

Po vydatné sprše se učesal a oblékl do jednoduchých tmavě šedých kalhot a bílého trika s dlouhým rukávem. Rukou si uhladil vlhké vlasy, které mu spadly do čela zpět na temeno, když před krbem zvednul čerstvý výtisk denního věštce a otvíraje noviny odešel do kuchyně, aby si uvařil kávu. Cestou zpátky se zadíval na malý stromeček pod kterým se mačkalo asi sedm balíčků. Odložil noviny na stolek vedle velkého křesla a sedl si ke vánočnímu stromku do tureckého sedu a jen tak se na něj díval a usmíval se. Prohlížel si balící papíry, mašle a tvary a přemýšlel, co je od koho. V kuchyni se ozvalo poslední chrochtnutí překapávače. Když se vrátil s velkým šálkem sladké bílé kávy, usadil se blíž k ozdobené jedličce a sáhl po prvním dárku, který, jak se správně dovtípil, byl od Molly. Co jiného by to mohlo být než žlutý svetr s malým šedivým „R“ na levé straně hrudníku. Ze zvyku si ho navlékl a sáhl po dalším dárku.

Všechen papír úhledně složil vedle sebe, téměř neporušený a položil na něj smotek mašliček. Prohlížel si svou novou knihu, kterou dostal od Minervy a v ruce si pohrával s detektorem domácích kouzelných škodičů, který dostal od Albuse. Před ním ležela láhev jeho oblíbeného Irish-creamu, kterou dostal od Harryho. Od Ginny a Hermiony dostal nákladně vyhlížející kousek spodního prádla. Černé hedvábné boxerky po jejichž jednom bočním švu byli vyšiti drobní lvíčci, kteří si navzájem polykali ocasy. Posledního dárku se trochu bál, neb byl určitě od spojené aliance bratří Weasleyových a to nikdy nebylo jisté, jestli mu nevybouchne v rukách. Opatrně po něm sáhl. Byl to podlouhlý tuhý balík zabalený v obyčejném balícím papíru. Jemně ho rozbalil na jedné straně a vsunul dovnitř ruku a nahmatal zvláštní kovově kluzké šupiny. Málem zapomněl dýchat, rychle odstranil zbytek papíru a hleděl na nádhernou mléčnou zbarvenou kazetu z dračí kůže, která se, když s ní hýbal bronzově leskla. Když rozdýchal takové překvapení odvážil se podívat dovnitř, kde byla nádherná psací souprava. Pět orlích brků leželo důstojně ve svých rýhách, blízko nich měl své místo perořízek. Dále tu byl nádherný ruční papír s elegantní ořízkou a tři druhy vzácných inkoustů. Jeden byl z pigmentového prachu motýlích křídel, druhý z pylového prachu krokusů a třetí s příměsí drceného rohu jednorožce. Nemohl se nabažit a obracel v opatrných prstech jednu část soupravy po druhé, když ho vyrušilo ťukání veliké sovy, která přistála na okenním parapetu a teď vytrvale bušila zobákem do skleněné tabulky. Otevřel jí a ona vletěla dovnitř obtěžkána placatým závažím velkého formátu, chvilinku mu trvalo než si uvědomil, že to bude kalendář, který mu Agatha přislíbila poslat. Dal sově kousek cukroví, které vyfasoval od Molly a ta se se zahoukáním odebrala na cestu zpět.

Vzal si kalendář a rozbalil ho, sedl si sním do křesla a od zadu rychle listoval, aby našel září. A byl tam ve své pozici „svůdný“ a slušelo mu to. Byl na sebe hrdý a byl šťastný a ačkoli bylo teprve poledne otevřel si na oslavu svou vánoční láhev Irish - creamu. Vzal kalendář, položil ho na jídelní stůl a začal si ho prohlížet od Ledna. To byl světlý podsaditý blonďák se zvláštníma očima. Chvíli se kochal jeho tělem a usrkával sladký likér. Otočil na Únor. MERLINE!!! Z velkého, černou kůží čalouněného, ušáku na něj z pod přivřených víček lascivně shlížel sám Severus Snape. Když se Lupin trochu vzpamatoval, začal muže, jehož bledá kůže živě kontrastovala s černým potahem křesla pečlivě zkoumat. Byl vyfocený z podhledu. Jedna jeho noha volně spočívala na zemi, druhá, pokrčená, byla opřená o sedák křesla a zakrývala tak přímý pohled do Snapeova klína. V něm mizela jedna z jeho šlachovitých paží. O tom, co tam ta ruka asi dělala, jasně vypovídal poněkud zastřený pohled. Když se Remus hodně snažil, měl pocit, že v pootevřených ústech vidí kousek lesknoucího se jazyka. Zvuk, který doprovázel pohyb rozepínaného poklopce, ho vzrušil ještě víc a ve chvíli, kdy sevřel svůj naběhlý penis jím projela vlna chtíče. Jeho pohled byl přikovaný k Severově tváři, která byla nejerotičtějším bodem celé fotografie. Stál nakloněný nad stolem, jednou rukou se o něj opíral a druhou cíleně, v pravidelném rytmu, přejížděl po své erekci. Nebezpečně tvrdla a když se přiblížilo vyvrcholení, Lupin zesílil stisk a jeho tahy byly kratší, drsnější, rychlejší. Ve chvíli, kdy z otvoru na špičce jeho penisu vytryskl první pramen bělavého semene se trochu prohnul v zádech a jeho falus se tak dostal nad plochu kalendáře. Dalšími dávkami ho Remus potřísnil záplavou spermatu. Ten teď pokrýval vzrušující obličej profesora lektvarů. Když se Lupin probral ze svého orgasmu a zjistil, že celý Snape je… „Merline, ne!!!“ uniklo mu a snažil se křídový papír otřít. Avšak ten se celý zprohýbal, jak bylo semeno teplé. „Ne, ne, ne.“ Lupin trochu zpanikařil a až v poslední okamžik si vzpomněl na hůlku. Ulevilo se mu, když byl list kalendáře takový jako předtím, protože každého, kdo by ho uviděl, by napadlo… „Merline…“ další výkřik byl ještě zoufalejší. To když si Remus uvědomil, že Snape ten kalendář určitě dostal také. A to znamená, že si ho prohlíží s největší pravděpodobností zrovna teď!


Snape se pořád nepřestával divit, jak se to všechno zamotalo tak, že se nakonec nechal k tomuto focení přemluvit. Nikdy si o sobě nemyslel, že je bůh ví jak krásný, ale když ho ty ženy tolik přemlouvaly, řekl si, že on nic neztratí. Když si myslí, že by se pro takové focení hodil, může to vyzkoušet.

Leden nebyl špatný. Trochu mu připomínal Lucia. Ne, jistěže to nemyslel tak, že by si byli podobní. Ale to, co viděl v těch zvláštních Lednových očích. Takhle se Lucius díval na svět a takhle se díval i tehdy, když mu, po závěrečné bitvě, zatlačil oči.

Zavrtěl se v křesle, aby našel pohodlnější polohu. Ještě se neoblékl, takže měl na sobě pouze oblíbený župan. Nenapadlo ho, že by se mohl vzrušit prohlížením kalendáře, ale když cítil jemné trnutí v oblasti slabin, rozhodl se, že tomu nechá volný průběh. Otočil na Únor. Ne že by se chtěl kochat sám sebou, jak již bylo řečeno, nikdy se nepovažoval za nějak zvlášť krásného, ale musel připustit, že je více než překvapen. Muž, který na něj z Února hleděl, byl… možná ne krásný, ale hříšně svůdný. Severus byl vzrušený už jen z pohledu do jeho/své tváře, natož když si pak vzpomněl na to, jak probíhalo focení. Na fotce se tváří, jako že si ho honí. Ve skutečnosti tomu tak i bylo. Anne-Marie byla lehce překvapena, lehce pobavena jeho přístupem k sexu a neřekla ani slovo, když si během focení začal v tomto směru pomáhat. Ještě aby. Výsledek byl skutečně dokonalý. Při prohlížení kalendáře jeho druhá ruka pomalu zabloudila do klína. Odhodil cípy županu a měl tak naprosto volný přístup ke svému penisu. Duben se jim moc nepovedl. Muž na fotce byl celkem přitažlivý, ale fotce samotné chyběla jiskra. Proto se Severus příliš nezdržoval a pokračoval dál. Letní měsíce se skutečně povedly. Obzvlášť červenec. Výraz v mladíkově tváři sváděl a Severus by se nerozpakoval, kdyby to tedy bylo možné, a strčil by svůj penis bez váhání do těch zhýralých úst. Dokonce ho napadlo, že by se mohl pokusit mladíka vyhledat.
Přejížděl rukou po svém penisu, občas ho pustil a chvilku se mazlil se svými varlaty. Chtěl si to užít. Pak znovu uchopil do dlaně penis a pokračoval. Přitom otočil list kalendáře. Prudce přirazil do své ruky a zasténal. Jeho srdce se prudce rozbušilo, když sledoval Září.

Merline!

Nemohl uvěřit svým očím. Září byl bezesporu Lupin. Ale odkdy je Lupin tak přitažlivý? Ten zablešený vlkodlak. Ten zvrhlík. Ten… prudce přirážel do své sevřené dlaně a snažil se zachytit každý detail na snímku. Lupin stál zády k němu, jen trochu natočen. Zadek měl hravě vystrčený, ne moc, jen tak lehce nenápadně a pohledem ze vzrušené tváře ho lákal, aby se k němu přitiskl. Aby si ho vzal. Teď hned…

S posledním zaskulením se udělal jako snad ještě nikdy v životě. Fakt, že zřejmě i Lupin dostal svůj kalendář ho nechával klidným. On, Severus, skutečně už nemá co ztratit.

* * * * *

Remus seděl v kanceláři Sylvie, která mu před pár dny poslala zprávu, že má pro něj pracovně zajímavou a finančně velice výhodnou pracovní nabídku. Byl trochu nervózní, teď když si uvědomoval, že se na stejném místě může objevit i Snape s netušeným sex-apealem velikosti lochnessky. Žaludek se mu zhoupl, když uslyšel na schodech kroky, ale v okamžiku je identifikoval jako Sylviiny.
„Dobrý den Reme,“ zahlalholila s úsměvem žena, která měla na starosti obchodní záležitosti firmy For-Men-Press. „Počkáme ještě na Anne-Marie, ona má osobní zásluhu na tom, že se uskutečňuje tahle akce a ráda by vám o tom řekla své.“ Remus přikývl.
„Dáte si kávu, čaj, sodu nebo něco ostřejšího?“ otázala se Sylvie s úsměvem.
„Čaj by byl fajn,“ odpověděl Remus a po letmém očním kontaktu stočil svůj pohled ven z okna. Slyšel, jak se do konvice napouští voda a ucítil i uslyšel, jak byl zapálen plynový hořák. Dutý zvuk, jak Sylvie otevřela dózu s čajem a šustivý, jak drcené listy nabrala lžičkou. Potom už drobné částečky dopadaly na dno porcelánové konvice a to se opakovalo několikrát. Slyšel také cinkot šálků a talířků, v nichž bude čaj servírován a také už zachytil i jemný zvuk, který věstil, že konvice začne za pár vteřin pískat.
„Fííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí“ prořízlo ticho mezi oběma lidmi. Sylvie zvuk rychle uťala tím, že sundala konvici z ohně a vroucí vodou zalila připravený obsah porcelánové konvice, kterou nakonec přikryla ručně šitým povlakem, aby čaj stydl pomaleji. Vše umístila na podnos i s mističkou sušenek a za chvilku už seděla v křesle naproti Removi a nalévala mu čaj. Postrčila k němu misku sušenek.
„Nabídněte si jsou z javorového sirupu, peče je moje maminka.“ Remus se na ni podíval a protože byl na sladké, natáhl se pro jeden kousek kulatého pečiva a opatrně ho vložil do úst, aby příliš nenadrobil. Jemná chuť sušenky trochu uvolnila jeho stísněnou náladu. Sylvie se v duchu usmála.

Remus seděl a poslouchal, co mu právě Anne-Marií sdělovala.
„Takže,“ pokusil se to shrnout. „Vy jste šla po chodbě se složkou fotografií a zakopla. Fotky se vám vysypaly tak, že dvě z nich, moje a ještě jednoho muže spočinuly vedle sebe,“ podíval se na Anne-Marií a ta s vervou přikývla. „Takže jste si usmyslela, že my dva jsem ideální kandidáti pro váš erotický projekt,“ uzavřel. Mladá fotografka hned reagovala.
„Když to říkáte takto, zní to příšerně, ale v zásadě je to vlastně tak. Víte, říkala jsem si, jak jsem mohla být tak slepá a nevidět to dřív, jste geniální pár. A ano ten projekt je sexuálně odvážný, ale při zachování všech uměleckých kritérií a maximálního požitku všech zúčastněných. Víte mým cílem je zachovat, co nejvíce původního, takže mám ráda, když sex se před objektivem skutečně děje a nejen přehrává v nějaké laciné náhražce ve formě porna. Nechávám vám volnou ruku, je jen na vás kam až budete chtít zajít, pro mne je nejdůležitější autentičnost, atmosféra, síla okamžiku.“ Remus na ni dlouho hleděl a věděl, že Anne-Marií je opravdu upřímná a k čertu s tím, vážně ho do toho projektu chtěly. Jeho! To mu dělalo dobře.
„A kdo bude můj partner?“ zeptal se Remus na to, co mu dlouho vrtalo hlavou. A podle reakcí žen poznal, že je v tom nějaký háček. Slova se opět ujala Anne-Marií.
„Tohle, je pro mne další důležitý moment a jeho krásu jsem objevila také náhodou, když se nějak nestihlo, abychom modely seznámily,“ řekla opatrně. „Víte, je to nádherné. Já pak skládám fotky jako film za sebe a z hlediska autenticity je naprosto nenahraditelné, když se modelové neznají. Někdy, když se jim pak dobře spolupracuje utvoří stálý pár, ale ten první okamžik lze zachytit jen jednou.“ Remus začínal být podezřívavý a aby trochu zahnal nejistotu ládoval se javorovými sušenkami. Sylvie se na něj s obavami zadívala a pak mu mističku prostě sebrala se slovy, že si musí udržet linii. Nastala chvilka ticha, při které Remus skákal pohledem z jedné na druhou.
„No tak dobrá,“ řekl nakonec rozhodně a usmál se.
„Tady máte župan, támhle je koupelna můžete se vysprchovat, jestli…“
„TEĎ?!“ vykulil Remus oči a nevěřícně zíral.
„Nějaký problém?“
„No asi…vlastně, ne?“ Poslušně přijal župan a zamířil do koupelny a děkoval bohu, že si oblékl vánoční dárek od Ginny a Hermiony.
„A Reme?“ zavolala ještě Sylvie.
„Ano?“ odpověděl Remus.
„Máte…odpovídající spodní prádlo? Kdyžtak jsme samozřejmě náležitě vybaveni.“
„Jsem si jistý, že mám.“ Odpověděl Remus a pak už bylo slyšet jak pustil sprchu.

Čerstvě vykoupán se najednou cítil velice dobře, řekl by až blaženě a přestal být nervózní. Následoval Sylvii do naprosto odlehlého ateliéru, kde už čekala Anne-Marií i jeho neznámý partner. Došli ke dveřím na něž Sylvie signálně zaklepala, otevřela je, usmála se na něj a pokynula mu dovnitř. Ano teď to chápal, ten první okamžik byl opravdu k nezaplacení. Stanul přímo naproti křeslu, ve kterém si pohodlně hověl Severus Snape v hedvábném karmínově červeném županu, a co bylo horší, i s tím svým gigantickým sex-appealem. Remus si nevšiml, že Anne-Marií už fotí, ale čeho si všiml zatraceně dobře bylo, že hedvábná látka jeho kouřově hnědého županu se v oblasti klína pokradmu probouzí. Dva muži se na sebe dívali a Remus se nemohl hnout z místa. Jeho tvář byla plná emocí. Naproti tomu Snape nedal jako obvykle najevo nic, jen jeho černé oči se podivně leskly.

První, kdo se pohnul byl Snape a koho by překvapilo, že to bylo právě jeho obočí, které se zvedlo v černém oblouku. Vzápětí vstal z křesla, plavně jako kočka. Remus bezděky vykročil k němu, ale když byl na dosah, zastavil se. Snape na něj upíral temné hluboké oči a Lupin ucítil, jak se jemně dotýká jeho mysli. Černovlasý muž lehce naklonil hlavu v otázce, zahleděn do zlatých očí. Remus pomalu mrknul na souhlas a ucítil, jak se Severus zkušeně a hladce vhoupnul do jeho myšlenek.
„Září…“ uslyšel zašimrání cizích myšlenek, které hned pokračovaly ,…udělal jsem si to nad tvou fotkou hned, jak jsem ten kalendář dostal,“ zněla velice přímočará zpověď. Remus věděl, že se jeho myšlenky utrhly ze řetězu a právě Snapeovi promítá svůj „únorový“ zážitek. Snape se usmál, ale spíše potěšeně než ironicky a obešel Lupina, stoupl si těsně za něj. Kontakt myslí se nepřerušil. Remus cítil, jak jeho tělo tíhne k muži za ním, jako by to byl opačně nabitý magnet. Látky županů jemně zašustily, jak byl navázán první kontakt. Remus zavřel oči a poddával se hlasu, který slyšel ve své hlavě. „Ukaž se mi tak jako na té fotografii…bože dělal jsem si to pomalu a dlouho. Chtěl jsem si to užít. Chci si to užít i teď, tak se mi ukaž.“ Remus si všiml, jak se kolem jeho těla protáhly dvě paže, aby nahmátly uzel jeho pásku. Když ucítil tah a jemné sklouznutí hedvábné tkaniny natočil hlavu mírně na stranu, udělal krok vpřed a pustil si župan na ramena, další krok a župan mu sklouzl po pažích, a ve chvíli kdy župan sjel na zem, nepatrně vyšpulil zadek a podíval se přes rameno na Snapea, aby se jeho poblouzněné oči setkaly s párem žhnoucích lascivních jeskyní, které nikdy dřív ve Snapeově tváři neviděl. Snape si ho prohlížel od hlavy až k patě a zaujatě se zastavil u jeho trenýrek, po jejichž levém švu se vzpínali zlatí nebelvírští lvi. Usmál se, zatáhl za karmínový opasek svého županu a odhalil levou nohu, aby se Lupinovi pochlubil s nákladně vyhlížejícími hedvábnými černými boxerkami, po jejichž levém boku se plazily temně zelené zmije požírající si ocasy. Pak smazal vzdálenost, která ho dělila od „svůdného“ a zezadu se na něj přitiskl, jednou rukou ho chytil kolem pasu, druhou si přitiskl jeho hlavu na rameno a hladově se mu zakousl do krku. Anne-Marií zuřivě mačkala spoušť, protože něco takového v životě nezažila. Podle toho naprosto zvláštního spodního prádla, které ji uchvátilo a navíc, které ona neměla ve své sbírce a to bylo, co říci, poznala, že ti dva se zřejmě znají a že na pozadí fyzického kontaktu se odehrává ještě něco dalšího. Co? To jí bylo jedno, protože to co předváděli bylo prostě…

Snape teď Lupina hladil a ten využíval opory, kterou mu svým tělem nabízel. A ačkoli to Remus chtěl celou svou bytostí, stejně nebyl připraven na ten okamžik, kdy mu Snape pohladil penis přes chladivou látku a za okamžik ho majetnicky sevřel ve své dlani. Jemně ho hnětl a snažil se dosáhnout i níž. Druhou rukou si pohrával s jeho bradavkou a jeho ústa se horce tiskla k jeho uchu. Lupin se bez varování otočil a prudce Snapea políbil, chytaje ho za zátylek, přitiskl se na něj břichem a vrazil mu stehno mezi nohy, aby tak cíleným tlakem potrápil také jeho erekci. Tiché cvak cvak fotoaparátu je vůbec nerušilo. Rukama stáhl Snapeův župan a chvíli ho tím karmínovým hedvábím laskal, pak začal jazykem prozkoumávat dva světle růžové drobné body schované v malém kroužku černých chloupků na Snapeově hrudníku. Severus zaklonil hlavu a unikl mu hrdelní sten, boky přirazil proti Remově noze. Anne-Marií se často nestávalo, že by se při focení vzrušila, zvlášť, když fotila mužský pár, ale teď musela přiznat, že by nejraději nechala foťák foťákem a přidala se k nim. Ale vzhledem k tomu, že jeden fotograf byl na tyhle dva málo a Anne-Marií stiskla pohotovostní zvonek. Ti dva si vůbec nevšimli, že do místnosti přibyl další fotograf. Přímo hmatatelné napětí stoupalo a zdálo se, že právě bojují, jak by řekl člověk hudby znalý, kdo bude hrát první housle. Náhle se z chumlu těl oddělil Severus a zdánlivě tak přerušil jejich mocenský spor. Poodešel k nedalekému křeslu ze kterého na začátku vstal a vyzývavě se do něj usadil. Pomalu roztáhl nohy, doširoka a …Lupin se zostra nadechl a hned si vybavil onen vzrušující výraz na Severusově únorové tváři a zatoužil, aby se ten výraz objevil znova, jeho zásluhou. Nechtěl nikam spěchat. Přešel k němu a naklonil se k polibku, pak ve chvíli kdy Snape otevřel ústa těsně u jeho, nečekaně uhnul a sjel jazykem po bledé kůži Snapeovi tváře až k ušnímu lalůčku, který nasál do svých úst a jemňoulince zkousnul. Snape měl co dělat, aby udýchal náhlý nával vzrušení. Ten Lupin se tedy nezdá, říkal si Snape pro sebe, takhle převzít iniciativu, skoro čekal, že on bude zase za největšího zvrhlíka, tedy ne že by mu to nějak vadilo, ale jak to tak vypadalo, Lupin nebyl žádné neviňátko a rozhodl se dát o tom vědět. Pak se tok jeho myšlenek přerušil, jak krev, která ještě před chvílí byla v mozku, byla žádána v jiných, v tuhle chvíli důležitějších, součástkách jeho těla. Táhle zanaříkal, jak se Lupin ústy dotkl jeho slabin, kam mezitím doputoval. Cítil, jak se mu dva horké prsty zahákly za lem hedvábných trenýrek a jemně za něj tahají. Takový prostý pohyb, ale jak může být vzrušující, když člověk tuší, co bude pokračovat. Zavřel oči, když cítil pohyb bříšek prstů v tuhých kudrlinách, jak si jemně hrají. Látka jeho spodního prádla byla napnutá k prasknutí, jeho penis se vzdouval vstříc novým dobrodružstvím a vysílal skrze hedvábí první kapičky rozkoše. Lupin se záměrně a mučivě dlouho propracovával houštím jeho černých chlupů a měkké rty měl přilepené na kůži jeho břicha nebo vnitřních stehen. A vlhký horký jazyk za sebou nechával mokrou stopu, která na vzduchu chladla a vytvářela, tak chaotickou mapu Lupinova pohybu. Když se ruce, které bloudily v jeho trenýrkách dostaly na úroveň kyčlí začal se těšit a konejšil se tím, že už nebude dlouho trvat než se ho Lupin dotkne tam kde je to nejpříjemnější. Spletl se. Ruce se pod hedvábnou látkou bleskurychle přesunuly na hýždě a jemně je prohnětly. Byl jemně nadzdvihnut a pak už na svém plně vzpřímeném penisu cítil, jak látka, která je stahována dolů ho hladí a dráždí jemným tlakem. Táhl látku a jako první se objevil kořen penisu a postupně se obnažovala celá jeho délka, jakmile vykoukl žalud Lupin na něj poslal proud studeného vzduchu prudkým fouknutím, celá erekce sebou škubla pod náporem bezchybné techniky. Snape zatínal ruce do opěrky až mu bělaly klouby. Už ani nevěděl, jak se to stalo, ale najednou byl nahý a cítil, jak ho něco lechtá na špičce penisu, ale ve chvíli kdy si uvědomil, že je to Lupinův knírek, tak byl jeho žalud obestřen horkými, měkkými rty a vlhkou sliznicí vnitřku úst. Hlasitě sténal a probíral se jemnými vlasy svého těšitele.

Nevěděl jak se ocitl na čtyřech, ale naprosto přesně věděl, že je připraven na horký tvrdý penis, který svou špičkou jemně tlačil na jeho řitní otvor. Cítil, jak se jisté, rozpálené ruce usadily na jeho kostnatých bocích a společně s Lupinovou pánví pomáhaly korigovat jeho tělesné pohyby do příjemných kývavých kruhů, při kterých mu, milimetr po milimetru, pronikal do těla Lupinův penis. Slyšel hrdelní steny, téměř vrčení, které horce ovívalo jeho zátylek. Když ho ruce naráz pevně stiskly, naprosto se uvolnil a zvuk, který vydal se podobal téměř zavytí, jak Lupin bezchybným pohybem svých beder, čistě a přesně pronikl do jeho hladového otvoru. Snape se jen tak tak udržel na všech čtyřech, když se rozkoší zmožený Remus zhroutil na jeho záda, těsně přiražený k jeho zadku. Zrychlený a přerývaný dech mu jemně čeřil prameny vlasů, které měl rozhozené po zádech. Byl to on, kdo se začal jemně pohybovat, ale Lupin se k němu po chvilce přidal. Zčistajasna se jeho zpocených zad dotkl studenější vzduch a kůže dvou těl spojená potem jako by se nechtěla rozdělit. Lupin zaujal pozici v kleče za ním a on opět ucítil ty sebevědomé ruce. A pak příraz, prudký, hluboký. A další. Tempo se zvolna zrychlovalo a jeho prostata přesně trefovaná Lupinovým penisem, vysílala elektrické záblesky téměř bolestivé slasti. Už si ani nepamatoval, kdy ho někdo tak báječně šukal.

Lupin se snažil ovládnou, ale těsnost dírky do které přirážel mu to jen stěží dovolovala, oči měl pevně stisknuté soustředěním a na čele se mu perlil pot, celé jeho tělo bylo zpocené a horké, jen jeho penis byl mihotavě ovlažován, když ho vytáhl ze Snapeova těla, aby mohl vzápětí celou jeho délku znova zasunout, ne, tvrdě přirazit do zadku, který pevně svíral svýma rukama. Nevěděl, kdy ztratil kontrolu, jen cítil že se blíží bod, kdy se jeho svět zmenší jen na to místo, které těsně lnulo k jeho penisu a pak zmizí i to a zbyde jen… Šukal teď Snapea tvrdě, krátce a surově, zhroutil se na jeho záda a jednou rukou se opíral o podlahu, aby mu odlehčil a druhou rukou začal Snapea honit ve stejném rytmu ve kterém mizel v jeho těle.

Když ucítil ruku, která chytla jeho penis a začala po něm rytmicky přejíždět otevřel ústa a snad téměř křičel. Věděl, že to nebude dlouho trvat a…

Anne-Marií byla jako v tranzu. Bože, to, co ti dva předváděli bylo tak úžasné, opravdové, vzrušující. Situace eskalovala a ona věděla, že se za malý okamžik oba udělají. Její rozhodnutí bylo rychlé. Nechala foťak se stativem a rychle popadla ze stolu svojí nejoblíbenější zrcadlovku. Jako myška si klekla kousek před oba muže a mačkala spoušť, přes svůj objektiv viděla, jak se Snapeova varlata stáhla a pak vytryskl mléčně bělavý pramínek semene. Lupinova ruka byl zrovna stažená u kořene, ale pak se vrátila k žaludu a zasáhla ji druhá dávka, Bože to budou fotky! Snape při svém orgasmu otevřel oči a podíval se přímo na ní, o pár vteřin později se udělal i Lupin a celé jeho tělo se prohnulo a i jeho oči se otevřely. Světlo jednoho z reflektorů prosvítilo jeho oči barvy Brandy. Lupin se na ni nedíval, jeho pohled byl upřený na muže pod ním. Oba se pomalu probrali a Snape cítil, jak z něj Lupin vyklouzl a cítil vlhkost semene, které z něj vytékalo. Téměř se leknul, když se jeho zad dotkla překvapivě něžná ruka a po celé délce je pohladila. Otočil se přes rameno a dalším překvapením pro něj byl úsměv, jen jemný, byl vidět spíš v očích než jinde v obličeji. Lupin seděl za ním a ztěžka oddychoval. Snape se také svezl na zadek a nemohl se odtrhnout od Lupinových očí. Tohle byl zážitek na který se nezapomíná.

Někdo přes ně přehodil župany a donesl jim pití. Oba vděčně přijali nabízenou pozornost. Následně je někdo dovedl do sprchy a potom už zase seděli v kanceláři Sylvie.
„Velice vám děkuji pánové, Anne-Marií je…jak to říct, naprosto mimo z vašeho…výkonu. Říká, že to zřejmě budou ty nejlepší fotky jaké, kdy udělala. Dnes už nebudeme řešit nic důležitého, jen bych vás chtěla požádat, zda-li byste si nechali projít hlavou další spolupráci s naší firmou. Bylo by nám velkou ctí. Teď už vás nebudu dál trápit. Ozvu se vám během týdne a domluvili bychom si další schůzku. Velice vám děkuji. A těším se nashledanou.“

* * * * *

Hermiona složila další štos novin a časopisů a postavila ho pod okno k mnoha dalším. Mistr Eneas Silvius diCampo je sice vynikajícím odborníkem v lektvarech, především pak ve využití výluhů nemagických bylin léčivých v magických lektvarech, ale pro praktický život je naprosto nemožný. V prvních týdnech se Hermiona rozčilovala, že to si mohl klidně místo učně vzít domácího skřítka, ale pak našla v pravidelných úklidech Mistrovy pracovny určité zalíbení. Vyhradila si na to vždy jeden večer v týdnu, zpravidla to byla sobota, a plně se do té práce položila.

Vlastně celé odpoledne. Úklid se totiž sestával zpravidla ze skládání novin a časopisů, jak už bylo naznačeno. Z nich se Hermiona mnohému přiučila, našla v nich spoustu zajímavostí. Nejen obecně, ale i takových ze kterých lépe poznala svého Mistra. Tak například, že Mistr lektvarů Eneas Silvius diCampo, první vicecechmistr cechu lektvarového, člen mezinárodní komise pro uznávání lektvarů nových, zapomenutých a obdobných, držitel Mathioliho ocenění za přínos světovému bylinkářství etc… má slabost pro sladké. Sladké v jakékoli podobě a jakémkoli množství. Že má rád drahá mudlovská auta, přímo miluje francouzský koňak a muže. Ano, výše uvedený Mistr lektvarů je gay. Hermiona na to přišla omylem, když si uvědomila, že na obrázcích v erotických časopisech, které takto uklízí, není jediná žena. Zato mužů požehnaně. Hezkých mužů, to musela připustit.

Ještě několik časopisů a zase to tu bude vypadat jako u lidí. Hm… tenhle chlap je vážně kus, pomyslela si. Rychle sebrala zbývající časopisy, uložila na místo pod oknem a s tím jedním se usadila do pohodlného křesla. Kde stojí psáno, že si heterosexuálně zaměřená mladá žena nemůže prohlédnout homosexuálně laděný časopis?

Zklamal ji. Ten časopis. Kromě toho přitažlivého muže na titulní stránce tam nebylo nic k vidění. Prolistovala až do konce a už už chtěla časopis odhodit k ostatním, když jí došlo, co vlastně viděla na předposlední stránce. Rychle nalistovala zpět.

Už pochopila, co jí tak zaujalo. Fotka muže. Mudlovská fotka muže, nehýbala se. Stál zády k fotografovi a díval se někam pryč. Lehce, trochu vyzývavě se opíral o čalouněné křeslo. Na sobě měl pouze boxerky. Černé. Vyšívané… Merline! vydechla Hermiona překvapeně. Poznala to spodní prádlo. Sama ho totiž vyšívala.

Dveře se otevřely a její Mistr lektvarů vešel do své pracovny. „Děkuji, že jste mi to tu drobet zkultivovala,“ řekl pokorně, stejně jako každý týden.
Jen přikývla, s očima stále upřenýma na fotku.
„Líbí se vám tam něco?“ zeptal se, když si všiml jejímu zájmu.
„No, zaujal mě tenhle… muž.“
„Proč? Vy v Anglii nemáte nahé muže?“ zeptal se s úsměvem a uchopil časopis dlouhými štíhlými prsty. „Hm, připouštím, že tenhle vypadá zajímavě… Líbí?“
„Dá se to tak říci,“ odpověděla, stále trochu konsternovaně.
„Mě také. Na to, že je to anglická firma, dělají dobré věci. Možná byste mohla vidět víc, na rohu Páté a Severní mají kamenný obchod.“
„Děkuji,“ vzpamatovala se. „Určitě tam zajdu.“

„Mohu vám nějak poradit?“ zeptal se úlisný mladý muž, ze kterého se posléze vyklubal majitel obchodu.
„Viděla jsem zajímavý obrázek v časopise, tak jsem se přišla podívat, jestli nemáte něco víc,“ odpověděla. Cítila se tu drobet stísněně.
„Nepamatujete si, jaký to byl časopis?“
„Mám ho tu s sebou…“
„Ach ano. Firma For-Men-Press se nedávno etablovala na americkém trhu. Působivá práce, že? A pak že britové jsou studení čumáci… Tady. Teď se specializovali na kalendáře a na foto příběhy. Například tady, podle mého názoru naprosto…“
Hermiona neslyšela. Konsternovaně zírala na předložený foto příběh. Na prvotřídním papíře, skvěle barevně vyvedené, naprosto dokonalé. „Vezmu si tenhle,“ zamumlala. Vtiskla prodavači do dlaně několikanásobně vyšší částku, než požadoval a vzápětí už byla venku. Zakoupený časopis tiskla pevně k sobě, aby ho snad náhodou neztratila a utíkala domů.

Odemkla, rozrazila dveře, nohou je opět zabouchla, zamkla na všechny zámky, které na dveřích byly. Svlékala se za pochodu, odkopla boty, shodila kabát, svetr a do malého obýváku došla už jen v džínách a triku. Usadila se do křesla a nedočkavě otevřela časopis.

Příběh byl prostý. Vlastně nebyl žádný. Bylo to o sexu. A ještě o něčem… nedokázala to definovat. Dva muži se sešli za účelem sexu a soudě podle konsternovaného pohledu jednoho z nich hned na začátku, se do té doby neviděli. Tedy, v této situaci. Nicméně tato drobnost se brzy stala zbytečnou a s každou další fotkou si byli blíž a blíž, až…

Polkla. Zvedla se od časopisu a přinesla si něco k pití. Něco hodně studeného. Merline! Jak je tohle možné? Vrátila se k prohlížení. Navzdory vzrušení, které se jí zmocnilo, dokázala přemýšlet… pochopila, co je na celém tom příběhu zvláštní. Pochopila to v okamžiku, kdy pohlédla do těch neuvěřitelně tmavých očí. Nitrozpyt.

„Reme, Rééé-meeeeeeee!!!“ Muž slyšel svoje jméno se vyhrabal z peřin a opatrně slezl z postele, aby neprobudil svého spolunocležníka. Oblékl se do županu a zamířil ke krbu ve vedlejší místnosti, odkud se stále ozývalo jeho jméno.
„Rééme..“
„No jo Harry, vždyť už jsem tady, copak se děje, že kvůli tomu musí v sobotu ráno, tak brzo z postele.“
„Hermiona se vrátila z Ameriky, přiletěla v noci, tak trochu slavíme, omlouvám se, že jsem tě probudil, ale zítra večer bude v Doupěti společná večeře. Hermiona má pro nás dárky…přijdeš?“
„Samozřejmě, že přijdu Harry. Pozdravuj Hermionu, že se těším.“
„Tak nashle Remi…a ještě jednou promiň za to probuzení.“
„Nic se neděje Harry. Ahoj.“

Remus se ještě zastavil v kuchyni pro sklenici vody než se vrátil zpátky do své ložnice, za svým milencem. Ano znělo to báječně, i když jeho milenec byl Severus Snape, ne že by byl Severus špatný milenec, to v žádném případě, problém byl v tom, že to byl příliš dobrý „Snape“. Zastavil se ve dveřích a opřel se o futro, pozoroval spícího Severuse a ten pohled se mu líbil. Ne, že by ho miloval, to ne, ale od jisté doby pro něj měl určitou … slabost. Usmál se a podíval se z okna.
„Co se tváříš, jako šťastný idiot Lupine, navíc když tě Potter probudil v sobotu ráno, jistě kvůli nějaké životně důležité zprávě.“
„Asi ti ho budu muset vykouřit Severusi.“
„Jsem rád, že udržuješ kontinuitu rozhovoru.“

* * * * *

Z doupěte se nesly proudy slov a výskot, někde na pozadí se snažil ze všeobecného lomozu prodrat veselý nápěvek nějaké skladby. Severus Snape se přemístil kousek od Weasleyovského domu. V oknech se mezi barevnými lampiónky a kýčovitými girlandami míhaly postavy. Vykročil k brance a sledoval přitom dění uvnitř neforemného domu. Viděl, jak zezelenal krb a vystoupil z něj Remus, jak se k němu seběhly všechny děti, zastavil se a na malý okamžik se usmál. Potom zaklepal a vzal za kliku. V tu ránu se veškerá pozornost maličkých kouzelníků obrátila k jeho osobě.
„Štlejda Ševelus, na něěěěěěěěěěěěj,“ zavelel nejstarší klučík.
V tu ránu se chumel dětí svalil, svíjeje se v křečích lechtacího kouzla, které na ně Snape bez jediného slova či mávnutí hůlky seslal. Tvářil se přitom chladně a nezúčastněně a pokračoval dále do místnosti, kde se s ním vítali ostatní návštěvníci sešlosti. Najednou mu na zádech přistálo cosi malého s výkřikem
„Mám tě,“ Snape poznal malou Margaret. Přehodil si ji přes hlavu, vmáčknul ji do gauče a zlochtal ji ručně, holčička se trhaně smála a lapala po dechu.
„Neee, prosím ne!!! Strejdo přestáááň….“
„Řekni mi jeden jediný důvod, proč bych měl,“ opáčil Snape a pokračoval v mučení malého děvčátka.
„Dám ti čtvrtinu svých sladkostííííí, strejdo, to lechtáááááá!
„Čtvrtinu? Tak platí!“ Pustil holčičku, vždy se mu líbilo, že nenabízí hned všechno, se svými sladkostmi obchodovala již od útlého věku a byla v tom opravdu dobrá.
„Měl by sis pořídit vlastní, když si s nimi tak rozumíš,“ ozval se pobavený hlas Albuse Brumbála, který vzápětí vyprskl citrónový punč, jak ho nečekaně zasáhla další dávka lechtacího kouzla. Všichni se zasmáli a Severus zachytil i Lupinův pobavený a spokojený úsměv.

Do obývacího pokoje vstoupil kdosi naprosto neviditelný za hromadou balíčků.
„Zdravíčko vespolek,“ zahlaholila Hermiona. „Charlie mohla bych tě poprosit…“ oslovila Hermiona jednoho z početných bratrů Weaslyových a ten jí odebral valnou část jejího nákladu. Společně položili hromadu do jednoho z velkých křesel. Hermiona si urovnala krátký vínový svetřík a úsměvem poděkovala Charliemu. Rozhlédla se po místnosti a její úsměv se ještě rozšířil.
„Pozornost prosím!!!“ ta věta byla naprosto zbytečná, věta neb veškeré zraky v místnosti se upíraly na ni. „Všechny vás ráda vidím.“ Remus se zarazil, měl totiž pocit jako by na něj Hermiona vrhla náramně fikaný pohled. Nebo se mu to jen zdálo?

Rozdávání dárků. Atmosféra jako na tržišti kdesi v zemích Islámu. Ruce se natahovaly jedna přes druhou, trhaly papír. Remus si pomyslel, že ta banda dětí vyje hůře než tlupa vlkodlaků. Hromada se pomalu tenčila až na křesle zbyly poslední tři balíčky. A v místnosti zbyly poslední tři neobdarovaní. Sirius, Remus a Severus. Hermiona vzala všechny tři zbylé dárky. Byly si podobné jako vejce vejci. První balíček zabalený v zeleném obalu podala Severovi, zlatý Removi a červený Siriovi. Jala dárky komentovat.

„Doufám, pánové, že se vám budou líbit…“ Remus se na svůj balíček vrhl jako malé dítě, ale hned jak roztrhl růžek zlatého balicího papíru, žaludek se mu zhoupl. On TU VĚC poznával a poznával ji velice dobře. Rychle vrhl pohled na Severa, ten stál s balíčkem v ruce a nevypadal, že ho hned tak rozbalí. Že by tušil…? Naproti tomu Sirius se na ten svůj vrhl s urputností rodu Blacků. Remus slyšel, jak se mu zrychlil tep. Copak by Hermiona mohla být, tak….krutá?

„Je tam jedno vydavatelství, produkují nejrůznější hračky pro muže. Drahý alkohol, doutníky, psací potřeby. Jsou to tak nádherné a vkusné věci, že jsem neodolala. Sirie? Líbí se ti fotografie motorek?“ Remus si zhluboka oddechl a rychle strčil svůj dárek, kouzlem zmenšený, do kapsy. Naštěstí byl všude kolem takový zmatek, že se ho na něj nikdo nevyptával. Hermiona se na něj šibalsky usmála a mrkla.
Její výraz se však změnil, když se k ní zezadu přitočil Severus a rozverně jí špitl do ucha. „Doporučil bych vám očekávat odvetu slečno Grangerová,“ jemně ji políbil na tvář a sklonil hlavu, naznačuje poděkování. Potom věnoval Removi jeden svůj nakřáplý úsměv a mrkl také.

KONEC