Labyrintem slov...

Autoři:  Zuzka a Kája
Páry:   LM/nová postava
Varování:  hetero, 18+, flashback (všichni ho nesnáší, ale všichni ho používají)
Shrnutí:  I LM se může zamilovat.

Rozbalila šátek, ve kterém přinesla ostříhané prameny svých dlouhých plavých vlasů. Ignorovala Dracův překvapený pohled. Vzala vlasy a položila je k tváři muže ležícího na připravené hranici. Vypadal, že spí. Třeba se vzbudí, když se nad něj nakloní…

* * * * *

„Miluji tvé vlasy, Sam,“ šeptal Lucius okouzleně. Znovu a znovu nechal obě své pěstěné ruce mizet v záplavě jejích vlasů, jednotlivé prameny mu proklouzávaly mezi prsty. Když mu v dlani zbyl poslední pramen, přitáhl ho k ústům a políbil. Po chvíli mazlení se natáhl na záda, jemnými, avšak rozhodnými, doteky dívce naznačil, aby se posadila na jeho vzrušený penis. Krátký, hravý úsměv v její tváři… a posadila se. Avšak zády k němu. Pohodila hlavou, aby se všechny vlasy přemístily na záda. Pak už nepřemýšlela. V této poloze všechno cítila jinde a jinak.

Lucius zasténal, když důvěrné sevření pohltilo jeho penis. Trochu pohnul boky, aby byl vevnitř úplně celý. Lehce se nadzvedl, pod záda si vsunul polštář, svou mladičkou milenku přitáhl k sobě a ukryl tvář v jejích vlasech.

* * * * *

„Pověz, kdo je to, můj zamračený příteli,“ změnil najednou Malfoy téma i tón rozhovoru. Snape se překvapeně zarazil a pak sledoval pohled svého dávného rivala. Bylo to trochu obtížné. Tančící páry studentů, resp. páry snažící se o tanec, mu neustále vstupovaly do výhledu. Až pak zahlédl, nedaleko vstupu do Velkého sálu, objekt Malfoyovy pozornosti. Dal si záležet na tom, aby Malfoy nezahlédl jeho nesouhlas.
„Slečna de Sato.“
„Je nádherná,“ vydechl Malfoy způsobem, který u něj Snape nikdy nezažil. „Proč tam stojí tak sama?“ mluvil spíš už k sobě, než ke svému spolubesedníku.
„Zeptej se svého syna…“ odtušil Snape jízlivě.
„Draco? On s ní něco má?“ zajímal se a tvářil se přitom jako rodič, kterému na srdci leží jen a jen blaho ratolesti.
Snapea však neoklamal. Spolkl všechny své pocity (kdyby byl nějakých schopen, samozřejmě) a jal se, mírně jízlivě, vysvětlovat. „Pozval ji na dnešní ples. Pak změnil názor, ale opomněl jí to sdělit. Protože si všichni myslí, že by mu vadilo, kdyby se k ní měli, nikdo si jí nevšímá.“ A já si ji nevšímám proto, že… sakra, nech toho, Severe! napomenul se, ale už se nerozčiloval. Věděl, že to nemá smysl. Prostě takové poblouznění. Přišlo a zase odejde.
„Zřejmě bych měl očistit naše jméno,“ usoudil Malfoy a než mohl Snape nějak reagovat, zahlédl jen Malfoyův působivě vlající hábit. No, ne tak působivě, jako ten jeho, uklidnil se.

* * * * *

Ráno nebyl nikdo obzvlášť čilý. Kromě plesu, který se protáhl dlouho do noci, museli všichni ještě probrat, co se to vlastně dělo. Sam. Malfoy. Sam a Malfoy, přičemž starší. Protančili celou noc a na jejich tvářích bylo vidět, že jsou tím nadšeni. Dokonce, zapřísáhla se jedna dívka z Mrzimoru, se Malfoy v noci vrátil, aby, no, vy víte co…

Sam seděla na svém místě a hleděla si snídaně. Byla příšerně vyhládlá. A unavená. Celou noc nespala. Přemýšlela o tom, co se vlastně na tom plese stalo. Lucius Malfoy k ní přišel a požádal ji o tanec. Pak o druhý, o třetí, až nakonec s několika málo přestávkami protančili celý večer. Přitom všem si s ní povídal, a to způsobem, jaký ještě nikdy nezažila. Nevěděla, co si o tom všem má myslet. Dobře viděla, jak se ostatní tváří. Jen nevěděla, jestli se jí to líbí nebo ne. Avšak když zahlédla Draca, dospěla k závěru, že jednoznačně ano. Když nakonec Brumbál ples ukončil, dovedl ji Malfoy až k Havraspárské společenské místnosti. Tam jí galantně políbil ruku a ještě ji na chvíli stiskl ve své, než ji nechal odejít. Zbytek noci Sam přemýšlela. Vůbec se jí nelíbily snahy ostatních dívek zjistit podrobnosti.

Její snídaně byla téměř u konce, když oknem vletěla do místnosti sova přistála na stole před ní. Překvapeně odvázala dopis, který se však zdál poněkud těžším. Nabídla sově pamlsek, ale ta jen zamávala křídly a zmizela. Ve Velkém sále bylo ticho. Všechny oči byly upřené jejím směrem. Nehodlala číst dopis teď, tak prostě rychle dojedla a odešla.

* * * * *

Procházela se kolem jezera. Bylo celkem chladno, takže ji nikdo nevyrušoval v jejích úvahách.
„Sam,“ zaslechla za sebou hedvábný hlas Malfoye staršího, ze kterého jí, bůh ví, proč, bylo tak nějak divně.
„Pane…“ vydechla překvapeně. Nenapadlo ji, že by jí tu mohl Malfoy hledat. Nenapadlo ji, že by ji vůbec mohl hledat.
Přišel blíž k ní. Zafoukal vítr a ona se trochu zachvěla. V mžiku shodil svůj drahý hábit a přehodil jí ho přes ramena. Přitom se dotkl prstem přívěsku na jejím krku. „Rád vidím, že se vám můj dárek líbí. Ostatně, bylo by pro vás obtížné oslovovat mě jménem?“ zeptal se, když ji gestem navrhl pokračovat v procházce.
Byla zmatená. Cítila se být vztahována do něčeho, čemu nerozuměla. Nevěděla, jak se zachovat. Nevěděla, jak to zastavit. Nevěděla… Nevěděla, jestli to vůbec zastavit chce.
„Nechci vám ublížit, Sam,“ řekl najednou Malfoy, jako by četl její myšlenky. „Jen… jste zajímavá. Chtěl jsem vás lépe poznat. Proč kroutíte hlavou? Vy mi nevěříte?“
„Promiňte, ale… ehm… moji rodiče jsou mudlové. Váš syn mi dokonale vysvětlil, co to pro někoho jménem Malfoy znamená.“
„Ach tak,“ zamyslel se.
„Ano. Ach tak. Takže si vezměte zpět tenhle řetízek a…“ začala si ho stahovat přes hlavu.
„Ať vás to ani nenapadne, Sam,“ ozval se, snad trochu příkře. „Dal jsem vám ho proto, jaká jste. S vašimi rodiči to nesouviselo.“
„Promiňte, ale to je hloupé. Nevíte, jaká jsem. Kromě všeho ostatního mám své rodiče ráda a vážím si jich…“
„Není problém. A ano, neznám vás. Prostě jste mě zaujala a chtěl bych vás poznat. To mi nedáte ani maličkou šanci?“
Sledovala ho a přemýšlela, jak často se podobně Malfoy asi chová. Ale nějak ho nedokázala poslat někam. Věděla, že ty šedé oči, které teď obsahují, když ne prosbu, tak alespoň jistou žádost, se určitě dokáží dívat nesmírně krutě. Ale… no, když mu dá maličkou šanci, ještě se k ničem nezavazuje.

* * * * *

Něčí silná ruka ji uchopila kolem pasu a zastavila ji tak dřív, než mohla vejít do Medového ráje. Pak ucítila, jak je přemisťována. Když to skončilo, zjistila, že je na druhé straně Prasinek. Otočila se k tomu odvážlivci. No jistě. Lucius.
„Co tady děláš?“ pustil se do ni dřív, než stihla cokoli říci. „Vzkázal jsem ti přece, abys dnes do Prasinek vůbec nechodila!“
„Nikdo mi nic nevyřídil. Proč jsi mě vlastně zastavil? A proč…“ Zmlkla. Vlastně byla umlčena. Z druhé strany Prasinek, přibližně z míst, kde stál Medový ráj, se ozvala obrovská rána a k nebi vyšlehly plameny. „Ne!“ vykřikla a chtěla se tím směrem rozběhnout. Tam přece byli její kamarádi. Tam přece… Pevná ruka ji však svírala dál. „Pusť mě!“ vykřikla a zabušila pěstmi do jeho širokého hrudníku.
„Ty! Tys to věděl! Jak jsi mohl! Jsou tam moji kamarádi! Pusť!“ zmatkařila a snažila se vytrhnout z jeho sevření. „Chceš mě zabít?“ došlo jí najednou.
Viděl bolest a hrůzu v jejích očích a to bylo víc, než dokázal snést. „Ne,“ odpověděl rozhodně. Znovu ji k sobě přitiskl, proti její vůli a znovu ucítila nepříjemné asistované přemístění. Pak ucítila lehký polibek ve vlasech. Vzápětí byla volná. Prudce se otočila a utíkala od něj, jako by jí za patami hořelo. Brzy přišla na to, že je na Bradavických pozemcích. Ani se nepodívala zpátky, nevěděla tedy, že tam Lucius stále stojí a smutně se za ní dívá. Utíkala, co jí síly stačily, až se dostala do školy.

Lucius ji pomalu následoval. Jak z jeho duše mizel smutek, objevoval se vztek. Sam tam vůbec neměla být. Riskoval svoje postavení u Pána, a málem zbytečně! Tohle si s Dracem vyřídí.
Nemusel jít daleko. Našel ho nedaleko školy na famfrpálovém hřišti. Zkoušel si právě své nové koště Kometa 323, které mu Lucius včera poslal.
„Otče!“ zavolal Draco, když ho uviděl. Brzy se ladně snesl vedle něj. Trochu znejistěl, když si všiml, jak se otec tváří, ale jako správný Malfoy to nedával najevo.
„Myslím, Draco, že si musíme něco vyjasnit. Mám pocit, že jsi zapomněl vyřídit jeden můj vzkaz…“
„Nerozumím,“ odpověděl s pokusem o malfoyovský klid Draco. Rozuměl velmi dobře a věděl, že to otec ví.
„Nedělej ze mě hlupáka,“ zasyčel Lucius výhrůžně. Draco ještě víc zbledl.
„Otče, co tě to popadlo. Vždyť je to jen mudlovská šmejdka!“
Vykřikl, když dlaň v rukavici z dračí kůže dopadla zprudka na jeho tvář. Chytil se za ní, snažil se potlačit slzy, které mu vyhrkly do očí.
„Udeřil jsi vlastního syna kvůli ní? Jak by se na to asi díval Temný pán…“
Lucius se děsivě ušklíbl. „Potrestal by mě. S celou mou rodinou…“
Draco začal mít skutečně strach. Byl zvyklý, že jeho otec je vše, jen ne mírný. Ale to, jak se tvářil teď…
„Zřejmě jsem tě dostatečně nenaučil, že máš splnit všechny mé příkazy, Draco. Nu což, je na čase to napravit…“ V mžiku vytáhl hůlku a vzápětí se Draco zhroutil v bolestivých křečích k zemi. Připadalo mu, že otcův cruciatus trvá nekonečně dlouho. Křičel, i když Lucius svou hůlku sklonil.
„Příště to bude horší, synu…“
Draco polykal slzy a snažil se vstát. Nechtěl, aby ho někdo takhle viděl. Když se mu to konečně podařilo, zahlédl siluetu otce, jak míří přes pozemky k hradu. Neohlédl se. Ani jednou. Draca to vyděsilo víc než ten trest.

Vběhla do hradu. Zastavila se. Srdce jí splašeně bilo, zoufale přemýšlela, co teď. Na schodech objevila známou postavu bradavického ředitele. „Profesore Brumbále…“
Vypadal překvapený, že ji vidí. „Slečno de Sato, neměla byste být v Prasinkách? A co se vám stalo?“
Pokud ji překvapilo, že Brumbál také jednou něco neví jako první, nedošlo jí to. „Medový ráj…“
Zamračil se v předtuše něčeho zlého.
„Něco se tam stalo,“ přiběhla až k němu a bojovala se slzami. Marně. „Všichni tam zůstali.“
„Pojďte,“ řekl a rychle ji vedl do ředitelny. Posadil ji do křesla a vtiskl do téměř bezvládných rukou šálek čaje. Pak zamířil ke krbu. Vhodil do něj špetku letaxu. „Severe, mohl by ses zastavit? Hned, prosím…“
Slovo hned získává v podání Severuse Snapea novou podobu.
„Tak prosím, slečno de Sato. Co se stalo?“
S příchodem Snapea se snažila svůj pláč potlačit ještě úporněji. Utřela si oči rukávy školní uniformy. „Výbuch…“
Snape se zvědavě předklonil k ní.
„Velká rána. Hlasitá. Oheň…“
Teď k ní natáhl ruku s malou lahvičkou. „Vypijte to. Pomalu…“
Bezmyšlenkovitě poslechla a obsah do sebe obrátila na ex. Prudce se rozkašlala.
„Říkal jsem pomalu,“ zavrčel.
„Nebyla jsem tam,“ pokračovala přerývavě, když se trochu uklidnila. „Slyšela jsem ránu a viděla oheň a kouř…“
Oba muži se na sebe znepokojeně podívali.
„Promiňte mou neomalenost, slečno de Sato,“ ozval se znovu Brumbál. „Nevysvětlujte si to špatně…“
„Jak to, že jste tam nebyla?“ přerušil ho Snape neomaleně.
„Severe…“
„Jestli mám pravdu, tak máme problém,“ nenechal se okřiknout.
„No…“ zarazila se. Vlastně nevěděla, co a jak. Nevěděla, co může říci a co ne. Nevěděla…
„Profesor Snape má mou plnou důvěru, slečno de Sato. Můžete mu říci vše, co byste chtěla říci mě…“
Hm, proč ji to nepřesvědčilo?
„Někdo mi zabránil tam vejít,“ řekla nakonec tiše, pohledem uhýbala, až ho upřela na bonbón, který zřejmě Brumbálovi před časem upadl a teď ležel nepovšimnut u nohy stolu.
„Kdo,“ zeptal se tiše, ale důrazně Snape.
Zarputile zavrtěla hlavou.
Severus se zamračil. Nesnášel, když mu studenti odporovali. Copak si myslí, že tím něco zmůžou? Pche. Ještě se nenašel nikdo takový, který by před ním dokázal něco utajit. Nebo taková. Dokonce ani, když by byla tak...ehm pěkná jako-.
„Severe, běž prosím rychle do Prasinek. Musíme zjistit, jak jsou na tom naši studenti. A uvědom Poppy.“
Severus se zamračil ještě víc, ale poslechl. Brumbál chvíli počkal, až mu cokoli potvrdilo, že skutečně odešel. „Můžete mi říci, kdo vám zabránil vejít do Medového ráje?“
Podívala se na své ruce semknuté kolem hrníčku. „Lucius Malfoy…“ řekla tiše.
Chvíli mlčel. „Mohu se zeptat, proč jste to nechtěla říci před profesorem Snapem?“
Zvedla hlavu. Hm, copak to může říci? „Já… já nevím. Nic nevím. Nerozumím tomu. Nějak se stalo, že se kolem mě dějí věci, které nechápu. Nevím, komu věřit. Malfoy mi zachránil život, ale jestli to chápu správně, tak…“
„Tak?“
„…by nebylo dobré, aby o tom někdo věděl. Mohl by mít… potíže.“
Brumbál pokýval hlavou. „Máte pravdu, slečno de Sato. Mohl by mít z toho velmi nepříjemné potíže.“
„Nevím, proč to udělal,“ pokračovala dál. „Říkal, že mi vzkázal po Dracovi, abych dnes nikam nechodila. Ale Draco mi nic neřekl, přísahám…“
„Já vás přece z ničeho neobviňuji. Dokonce si myslím, že vím, proč to Lucius udělal. Řekla jste mu, že vám Draco nic nevyřídil?“
Přikývla.
„Obávám se, že teď bude mít potíže Draco.“ Na okamžik se zamyslel. „Slečno de Sato… říkáte, že jste v situaci, ve které se nevyznáte. Zároveň víte, že by mohl mít Lucius potíže z toho, že vám zachránil život.“ Přikývla. Jinou odpověď nečekal. „Předpokládám, že víte, proč…“
Zaváhala. „Říká se, že… že je přívržencem Vy-víte-koho…“
„Bohužel, tato informace je pravdivá…“
Už ji nic nepřekvapilo. Jen znovu začala brečet.
„Neplačte,“ konejšil ji. „Občas si s námi osud ošklivě zahrává. Ale, chtěl jsem vám navrhnout, nebo vás spíš o něco požádat…“
„O co?“
„Možná vás bude varovat častěji. Byl bych rád, kdybyste mi to přišla říci…“
Zvedla k němu pláčem zčervenalé oči. „Jinými slovy mám donášet?“
Tohle se mu nelíbilo. Takhle by ve svém věku mluvit neměla. „Nikdy bych to takhle nenazval…“
Zavrtěla hlavou. „Nebudu. Nehodlám se s ním stýkat…“
„Hodně by nám to pomohlo…“
„Vy to nechápete. Pokud bych se s ním stýkala, stejně bych nedokázala nic zjistit. A ani bych nechtěla…“
Už ji nepřesvědčoval. Jen se na ni velmi laskavě usmál a doprovodil ji ke dveřím. Dobře věděl, že dřív nebo později slečna de Sato ustoupí. Udělá správnou věc. Teď ovšem bude lépe na ni nenaléhat. „Chápu. No, snad najdeme jinou cestu. Zatím si jděte odpočinout, potřebujete to.“

* * * * *

Když velká sova přistála vedle jejího talíře se snídaní, nikoho to už nepřekvapilo. Zvykli si, že se objevuje dost často. Sam se na ni ani nepodívala, ale pak si uvědomila, že ji všichni sledují. Proto s kamennou tváří odvázala dopis z jejího pařátku. „Nečekej na odpověď,“ řekla a pocit, že sova zahoukala dost smutně, přičetla svým pocuchaným nervům. Dopis sbalila do tašky. Vyhodí ho později.

„Sám velký Lucius nás ráčil navštívit,“ řekl Severus jízlivě, ale ustoupil ode dveří, aby mohl Malfoy projít do jeho sklepních pokojů. „Whisky?“ zeptal se zcela zbytečně, protože Lucius už si naléval. „Tak co tu chceš?“
„Neodpovídá mi.“
„Hm. To bude asi tím, že má rozum. Zbláznil ses? Její rodiče jsou mudlové. Tohle žádná krása nezachrání.“
„Já vím… Severe…“ posadil se do křesla, automaticky si udržoval svou aristokratickou nadřazenost, ale bylo vidět, že je v koncích. „Nevím, co si počít. Ona… Nemohl bys s ní promluvit?“
„Jsi se zbláznil!“ vykřikl Snape a rozbil skleničku, do které si chtěl také nalít. „Je sice plnoletá, ale jak by se asi Brumbál tvářil, kdybych ti začal dělat dohazovače?“
„Nepřeháněj,“ odfrkl si Malfoy ze zvyku. „Nechci, abys ji spoutal a přivázal k posteli. Chci, abys jí naznačil, že by mi mohla odpovědět alespoň na jeden z mých dopisů. Co ti to udělá? Ano, jsem z toho zoufalý. Neodpovídá, když jí pošlu dárek, pošle ho beze slova zpět. Severe…“
„Přestaň!“ okřikl ho Severus, kterému se to všechno ani za mák nelíbilo. „Co čekáš? Zjistila, co jsi zač. Je přesně v tom věku, kdy věří na pohádky o tom, jak dobro zvítězí nad zlem…“
„Kdyby zjistila, že se se mnou její profesoři baví…“
„S tím nepočítej, nejsem zrovna její oblíbený profesor.“
„Proč? Udělal jsi jí něco?“
„Dá se to tak říct. Hned v prvním ročníku jsem ji nechal opakovat. Ty základy lektvarů, které měla z té její školy, byly na nic. Nemohl jsem dovolit, aby pokračovala.“
„Ty jsi prostě magor přes lektvary,“ naštval se Lucius. „Napadlo tě někdy myslet na lidi?“
„Odkdy ty myslíš na lidi, Malfoyi. A na mudly tuplem…“
„Ona je…“
„To ty jsi magor. Jestli je to všechno, cos mi chtěl…“ naznačil naprosto jednosmyslně Snape.
Podrážděně se zvedl. Nebyl zvyklý na to, aby ho někdo vyhazoval. Ale Snape si to dovolit mohl. Alespoň do té doby, dokud nad ním Temný pán držel ochrannou ruku. „Děkuji. Ty vždy dokážeš člověka podržet…“

Opustil Snapeovo sklepení. Byl vzteky bez sebe. A také se nedostal ani o píď kupředu. Zdá se, že prostě o dívku přijde. Tedy, ne že by ji už měl… Ale celé se to tak hezky vyvíjelo a teď…
„Co…“ vyhrkl, když se na chodbě srazil s nějakým studentem. Sehnul se, aby studenta, byla to dívka, zvedl a postavil na nohy. A pak jí to řádně vysvětlil. „Sam…“ vydechl překvapeně.
Chvíli na něj překvapeně, dílem také vyděšeně, zírala a pak vzala nohy na ramena. „Sam!“ snažil se ji přimět, aby se zastavila. Sakra, zamumlal pro sebe. Nebude ji tu přece nahánět jako nějaký mladík. Zastavit ji kouzlem bylo dílem okamžiku.
Zrušil ho hned, jak se k ní dostal tak blízko, aby uviděl slzy. To nechtěl. Děsit ji. Byla tak krásná, když se usmívala. „Sam, vyslechněte mě. Prosím. Vím, že jste o mě slyšela spoustu věcí, a uznávám, že některé budou i pravdivé, ale vám bych neublížil.“
„Nechte mě být, prosím. To… to celé byl omyl…“
„Omyl…“ splynulo tiše z jeho rtů…
„Ano. Velký nešťastný omyl. Já… já se s vámi nechci vídat. Ať tak či onak, zabíjíte lidi. To není správné. Nechci se scházet s vrahem!“
„Sam, prosím…“ věděl, že pokud ji nepřesvědčí teď, ztratí ji definitivně. Proto i prosil.
„Ne. Co uděláte, až vám přikáže zabít mě? Moje rodiče? Budete se u toho bavit stejně, jako v jiných případech? Ne, nesahejte na mě…“
„Myslím, že říkala, že ji máš pustit,“ ozval se z temné chodby klidný Snapeův hlas.
Lucius přimhouřil oči a pomalu se otočil. „Slyšel jsem. Ale jsem si jistý, že slečna de Sato změní názor. Mohl bys nás proto nechat o samotě?“
„Nemohl. Je to moje studentka.“
Neviděla výraz v jeho tváři, ale ani o to nestáhla. Tiskla se ke zdi, jako by jí snad mohla projít. Snažila se být menší a ještě menší.
„No právě…“ odpověděl Lucius medovým hlasem. „Moje ne…“
„Kruci, Lucie.“ Severus začal ztrácet svůj pověstný klid. „Už to vážně přeháníš. Uvědom si, jak je to pro vás oba nebezpečné. Když už ti přestalo záležet na tvém jméně i na Dracově budoucnosti, tak mysli na ni.“
Sledovala oba muže stojící proti sobě. Něco jí evidentně unikalo. Cítila to v tom, jak spolu ti dva muži mluvili. Jako by… jako by profesor Snape věděl něco… Ne! Pomyslela si. Tohle přece není možné. Brumbál přece říkal, že má Snape jeho plnou důvěru, ale teď to vypadalo, jako…
Viděl, co se v ní odehrává v její tváři. „Slečno de Sato,“ vytrhl ji z bolestného zamyšlení. „Jděte do nebelvírské věže. Zalezte do postele a ať vás ani nenapadne vytáhnout nohu dřív, než zítra ráno…“
Nemusel říkat dvakrát.
„Severe…“ pustil se do něj Malfoy.
„Skvělé, Malfoyi. Komu všemu ještě chceš prozradit mé malé tajemství?“
Muž trhl rameny, ale neodpověděl. Sledoval Sam, jak chvátá po schodech. Teprve, když zmizela, otočil se ke svému příteli. „Nemáš nějaký lektvar?“
„Cože?!“
„Lektvar. Něco, aby se mi s ní podařilo rozumně si promluvit. Nemusí to být nic silného, jen aby se trochu uklidnila.“
„Ještě navíc ji tedy mám omámit…“ pokýval rozšafně hlavou. „To s ní raději zkusím promluvit. I když, poté, co si zřejmě domyslela, že chodíme do stejného klubu, to půjde dost těžko.“

Měl pravdu. Přesvědčil se o tom hned příští hodinu lektvarů. Když všichni odcházeli, zadržel ji v učebně.
„Slečno de Sato…“ začal, ale už viděl, že je to zbytečné. Tiskla se ke dveřím. Sice se snažila vypadat normálně, ale moc se jí to nedařilo. Skvělé, Lucie, pomyslel si. „Nechci vás nakrájet do lektvarů,“ pokračoval proto lhostejným tónem. „Obávám se, že jste popletla hlavu mocnému muži, který by s vámi rád mluvil.“
„Vy přece víte, že nemohu,“ řekla, ale teď to znělo, jako že si za svým rozhodnutím bude stát.
Pokrčil rameny. „Nemám náladu vám dělat prostředníka. Jen jsem vám vyřídil jeho přání…“
„Tak vyřiďte i mé. Ať mi dá už pokoj. Nestojím o něj. Nechci ho vidět. Ani...ani cokoli jiného.“
Sam se začínala rozohňovat. Severus to ocenil. Ale věděl, že jí to nebude nic platné. Ta myšlenka ho zprvu zarazila, ale pak se stala důvodem, proč přikývl.
„Rozumím. Ale bude těžké ho přesvědčit. Pojďte, zvu vás na kávu. Probereme to málo možností, které vám zbývají. Snad najdeme něco přijatelného.“
Zaváhala. Jistě, to znělo rozumně. Ale jestli je pravda to, co ji včera napadlo, není to zrovna moudré řešení.
„Mám pozvat ředitele Brumbála?“ zeptal se ironicky.
Sklonila hlavu. „To nebude nutné…“ zamumlala.

Rozhlížela se po soukromých pokojích profesora lektvarů. Po jednom soukromém pokoji profesora lektvarů. Káva, kterou Snape připravil, nádherně voněla. Ochutnala s rozkoší pravého labužníka.
„Chodila jsem našim na kávu. Neviděli to rádi…“
„Evidentně vám v tom nezabránili…“
„Byla jsem vynalézavá…“
Usmál se. „Tak to věřím…“
„Svedla jsem to na sousedku, že si přišla pro cukr a asi vzala i kafe…“
„Proč mě to nepřekvapuje…“
„Hm…“ pokrčila lehkomyslně rameny.
Chvíli ji pozoroval. „Teď tedy k tomu Malfoyovi…“ vrátil se k tématu.
„To jo…“
„Obávám se, že existuje jen jedna možnost, jak se ho zbavit…“
„Povídejte a přehánějte,“ zasmála se.
„Miluje vás. Musíte mu tedy ublížit tak, aby přestal…“
„A začal mě nenávidět? Víte, profesore, pokud takhle projevuje lásku, jak projevuje nenávist?“ začala mít takový divný pocit. Není přece normální takhle se bavit s vlastním vyučujícím.
„To musíte risknout…“
Zavrtěla hlavou. Měla přitom pocit, že jí ta hlava uletí. „Není správné ublížit někomu, kdo mě miluje…“
„Vy jste naprosto nemožná,“ osočil ji.
„Jo…“
Ušklíbl se. Byla roztomilá.
„Profesore?“
„Prosím?“
„Proč se chovám a mluvím tak divně?“ položila zásadní otázku posledních dvaceti minut.
Usmál se. „Protože jsem vám dal do kávy uklidňující lektvar. Možná jsem neodhadl dávku…“
Snažila se přimět omámený mozek pracovat rychleji. „Kolik vám zaplatil? Nebo vám slíbil, že se za vás přimluví u svého pána?“ ušklíbla se. Věděla, že by se měla bát, ale ještě jí to nešlo.
„S ohledem na vaše omámení nevyvodím z vašich slov důsledky…“
Rozesmála se. „Vy jste mě omámil a chcete vyvozovat cokoli?“
Chtěl odpovědět, ale přerušilo ho rázné bušení na dveře.
Pokrčila rameny. „No tak ho pusťte. Ať to máme za sebou.“
Ušklíbl se. Mělo ho napadnout, že až zmizí strach, vrátí se ta nesnesitelná nebelvírská odvaha. „Opatrně. Není to žádný domácí mazlíček.“
Ta představa ji rozesmála. Její veselý smích tak bylo to první, co Lucia uvítalo na prahu komnaty. Přišel až k ní. Jenže ta představa domácího mazlíčka jí prostě nešla z hlavy. Proto se smála dál. „Já se o…o…omlouvám,“ říkala přitom. „Nemohu za to, to on…“ žalovala.
„Cos jí to dal? Chtěl jsem s ní mluvit, ne aby se mi smála…“
„A cos čekal,“ zavrčel Severus. „Navíc, ona se nesměje tobě. Teď se prostě směje tak trochu všemu.“
„No… jsem ti vděčný. Mohl bys nás nechat o samotě?“ zeptal se významně.
Zaváhal. I skrz clonu lehkomyslnosti navozené lektvarem se v jejích očích objevily jisté obavy. Dobře je zahlédl. „Nechám otevřené dveře. Pamatuj, že chráním své studenty…“
„Dobře, dobře. Jen už, prosím, běž…“
Sedl si naproti ní. A trpělivě čekal, až ji ten záchvat smíchu přejde. Nakonec, nebylo to tak nepříjemné, jak si v první chvíli myslel. I když by to nikomu nepřiznal, stačil mu ten pohled na její veselí.
„Prý se mnou chcete mluvit…“
Chvíli počkal, aby se ujistil, že už se uklidnila. „Ano. Já…“ nervózně se podíval ke dveřím a pak ztišil hlas. Věděl sice, že je to zcela zbytečné, ale i tak se cítil lépe. „… nechci o tebe jen tak přijít… Vím, že ti na mě vadí spousta věcí a vlastně to i chápu, ale… Nevím, jak to řešit. I Severus si všiml, že se chovám jako hlupák…“
„Potíž je v tom, že vám…“ důsledně se vyhýbala tykání, „… nezáleží na tom, co řeknu.“
„Jistěže záleží…“ oponoval.
„Copak mohu říci ne?“ zeptala se jízlivě. „To říkám už dva měsíce a k ničemu to nevede. Mám vlastně štěstí. Mohl jste mě donutit… Takže mi nezbývá, než říci ano…“
Seděl a nevěřícně zíral. Takové zhodnocení situace skutečně nečekal. Lektvar ji tedy rozhodně nepřipravil o upřímnost. „Jenže já bych si přál, abys to řekla proto, že sama chceš…“
„Já už nevím, co chci. Mám pocit, že se mi můj vlastní život vymkl z rukou. Že už na mně vůbec nezáleží…“
Lucius si ji pořád prohlížel, strašně ho mrzelo, že to dopadlo zrovna takhle. „Říkal jsem pravdu, že s vámi chci jen mluvit… Nebudu vás k ničemu nutit. Jen se mnou mluvte… A rozmyslete si to…“
„Jo…“ usmála se. Lektvar pomalu vyprchával a jí začalo být tak nějak podezřele smutno. „To je přesně ono. Mluvte. Rozmyslete. Kývněte. Žádný jiný výsledek pro vás nepřipadá v úvahu. A co já? Taky něco cítím. Ale na to se neptáte.“
„Ale…“
„Vlastní profesor mě omámil, abych vám neutekla. Ještě mě chtěl potrestat za to, co jsem mu řekla. Ne, nejsem nadšená z toho, jak se to celé vyvinulo. Přestože dřív jsem to vnímala trochu jinak…“
„Jinak…?“ že by naděje.
„Umíte být přesvědčivý, když chcete…“
Usmál se. To uznání mu lichotilo. „Takže jste ochotna na mě vidět i ty lepší stránky?“
„To nevím, tahle vlastnost není zas až tak...chci říct, že je to věc názoru. Ale rozhodně není lehké vám odolat.“
Jo, tak na tohle slyšel. „Dobře. Mohu to brát alespoň tak, že vaše ne není definitivní?“
Přikývla.

* * * * *

„Slečno de Sato…“ zastavil ji Brumbál na cestě do knihovny.
„Ano?“
„Nemohla mi uniknout změna ve vašem chování…“ začal vážný rozhovor. Čekala na pokračování. „Včera jsem vás viděl, jak se vracíte z procházky s panem Malfoyem.“
„Nedobrovolně…“ podotkla mezi řečí.
Zamračil se. „Přinutil vás?“
„Spíš se mě nikdo na nic neptal… Ale to je, zdá se, jedno…“
„Pořád jste si nerozmyslela můj návrh?“
Povzdechla si. „Pokud mi někdy něco o vlastní vůli řekne, sdělím vám to. Ale zjišťovat nic nebudu. A vy mi nic neříkejte, aby nemohl něco zjistit on.“
„To zní rozumně,“ souhlasil Brumbál. I tak to bylo víc, než v co doufal.
Přikývla. „To tedy ano.“ Zaznělo to tak nějak hořce. A smutně zároveň. Brumbál ji chytil za ruku. „Nežádal bych vás o to, kdyby to nebylo důležité.“

* * * * *

„Sam,“ řekl Lucius, když opustili luxusní restauraci u Merlina a vyrazili večerními ulicemi Londýna. „Jsem šťastný, že vás rodiče pustili na dnešní představení v Globe a na lehkou večeři. Musím totiž zrušit naši zítřejší schůzku, protože…
„Neříkejte to,“ přerušila ho prudce.
Zarazil se. Měla pravdu. Málem jí začal vykládat o tom, co se dělo… sakra! Uvědomil si. Takhle se ještě nikdy s nikým nezapomněl. „Nevíte, co jsem chtěl říci…“ zkoušel ji.
Smutně, tak trochu zoufale, se na něj usmála. „Nechci slyšet nic, co byste nemohl zároveň říci i ostatním…“
Neptal se. Nebylo na co, vše už bylo řečeno.
Místo toho ji vzal za ruku. Bylo to důvěrné gesto. On sám ho ještě nikdy na veřejnosti nepoužil. Ale teď měl pocit, že je to to správné.
Zastavili se. Temže sice nepatří mezi nejkrásnější a už vůbec ne mezi nejromantičtější řeky na světě, ale teď to bylo jedno. Byl vlahý, příjemný večer, vlastně už noc. Přehodil přes ni svůj plášť a zůstali stát na navigaci. Nechala se jím zezadu obejmout. Nějak si zvykla na jeho občasné doteky, takže jí to teď nevadilo. Vlastně jí to bylo celkem příjemné. Když tedy pominula zmatek, který v ní v posledních týdnech narůstal. Nebylo správné, co k němu cítila. Je to vrah, je to smrtijed… no, to je sice hezké, ale také je to sympatický, přitažlivý a naprosto úžasný muž. Je sice drobet ženatý, ale když to nevadí jemu, jí také ne.
„Něco pro vás mám,“ řekl tiše způsobem, ze kterého se jí ježily chloupky na krku.
„Já přece nic…“ začala odporovat. Neměla ráda, když jí dával nějaké dárky. Připadalo jí to nevhodné. Nemůže si ji přece koupit…
Jenže to už měla kolem krku další řetízek, tentokrát s velmi zvláštním přívěskem. „Tohle je přenašedlo,“ vysvětloval. „Záleží jen na vás, zda a kdy jej aktivujete. Přemístí vás do mého loveckého srubu v jižní Francii. Pokud jej aktivujete, dozvím se to a přijdu za vámi. Kdykoli, kromě pátků…“ dodal šeptem a ruce položil na její ramena.
„Ale z Bradavic se přece…“
Přerušil ji jeho tichý smích. „Albus Brumbál je mocný kouzelník, snad právě proto občas přehlédne nějakou drobnost, kterou nepovažuje za důležitou. Ne, nebojte se, Sam. Nemá to nic společného s černou magií. Jen… když nemůžete prorazit, můžete obejít, nebo ne?“
Usmála se. Ano, tohle byl jeho styl. A jedna z věcí, kterou na něm obdivovala. Ta schopnost vždy si pro sebe najít cestu. Také by to chtěla umět. Život by pak byl jednodušší. Snad.

* * * * *

„Kurvo!“
Zastavila se a pomalu se otočila. No jistě. Malfoy. Kdo jiný… „Ale Draco,“ začala mile, „trochu jsi to popletl…“ teď pokračovala téměř přátelsky. „Když je někdo panna, nemůže být zároveň kurva. Já mohu svou nevinnost kdykoli dokázat. Můžeš ty udělat to samé?“
Draco nepatrně zrudl. Nenáviděl ji. Tím spíš, že se teď všichni kolem začali smát.
„V osmnácti jsi panna? To znamená, že tě nikdo nechtěl…“
„Nebo to, že si nepotřebuji nic dokazovat…“
Smích se změnil v hurónský řev. Draco se zoufale snažil najít způsob, jak tu mudlovskou šmejdku setřít.
„Tak co se tu děje?“ ozval se za nimi ledový hlas, jen nepatrně zvýšený.
Všichni okamžitě zmlkli. Rozestoupili se, aby mohl ředitel zmijozelské koleje projít.
„Nic vážného, pane profesore. Jen se snažím Dracovi vysvětlit jistou maličkost. Ale nevím, jestli se mi to povedlo. Myslím, že na to jsou potřeba určité zkušenosti.“ Navzdory přítomnosti profesora Snapea se ozval ještě větší smích než před chvílí.
„Srážím Nebelvíru dvacet bodů,“ řekl nevzrušeně. Smích přešel. Sam pokrčila rameny. Jistě, co se také od Snapea dalo očekávat. „…a vám uděluji školní trest. Dnes po večeři se zastavte u mě v kabinetě, nějak se mi tam nahromadily kotlíky pana Longbottoma…“
„Ano, pane,“ řekla s mírným nádechem ironie. Nemohla si pomoci. Nějak jí už na ničem nezáleželo.

Tenhle názor ji ovšem přešel, když uviděla tu spošť, kterou měla dát do pořádku. Nevěřícně se na něj podívala. „Aspoň vás přejde chuť vyvolávat spory s Malfoem.“
„Až Malfoy přestane komentovat můj sexuální život, navíc nepřesně, nebudou spory,“ zavrčela a pustila se do práce.
Snape si byl jist, že ho nemůže vidět, tak si dovolil přepych protočení panenek. Ten Malfoy je vážně idiot. Severus nechápal Luciovu posedlost touto dívkou, ale Draco by měl pochopit, že ať už je Lucius jakkoli… ehm… mimo, tohle si dovolovat nesmí.

„Už je to všechno?“
„Pro dnešek ano. A jestli vám mohu radit, vyhněte se Dracovi. Pro jeho i vaše dobro. Nechtěl bych jako ředitel zmijozelské koleje řešit opravdu vážný problém.“
„Opravdu vážný problém? Myslíte jako ještě vážnější, než ten, který je všude kolem?“
Nepatrně zaváhal. „Nerozumím…“
„Tak vy nerozumíte…“ Najednou do ní něco vjelo. „Vy všichni tady jste se rozhodli, že mám spát s Malfoyem starším a tahat z něho rozumy. Aniž bych to udělala, jeho vlastní syn po mě na chodbách školy pokřikuje, že jsem kurva. Jediné, na co se zmůžete, je srazit mi body, uložit školní trest a povídat něco o tom, že se mám vyhýbat Dracovi… Blahopřeji, profesore. Naprosto jedinečné…“
„Ovládejte se, slečno de Sato…“ varoval ji.
„Nebo co? Vyloučíte mě ze školy? Klidně. Víte, nějak už netoužím tady zůstat. Jste všichni jedna velká banda pokrytců. Hrajete si s lidskými osudy a nejste ochotní být odpovědní za výsledky svých her…“
„To se pletete.“
„Vážně? Jsem pro vás jen figurka. Jen příležitost získat nějakou výhodu. Nezáleží vám na mně! Vám ani Brumbálovi! Jen když získáte, co chcete, pak…“
„A co jiného nám zbývá?! Řekněte! Už nejste dítě. Vidíte, co se děje. Nejste jediná, komu se nelíbí tenhle život. Ale jiná cesta není!“
„Nerozumím ničemu, co se kolem mě děje. Brumbál vám věří. Přitom pochybuji, že by nevěděl, že jste…“ zarazila se. Vážně by měla přemýšlet dřív, než začne mluvit. „… prostě to, co jste. Takže je jen jediná možnost… No, vlastně dvě, záleží na úhlu pohledu. Vy to dokážete. Možná jsou muži odolnější, nebo vám prostě už tolik lidí ublížilo, že je vám to lhostejné. Ale já nechci bojovat tímhle způsobem. Pokud někdy dojde k nějaké otevřené bitvě, vím, kde je mé místo. Obávám se, že jsem připravena zabít. Ale ne takhle… tohle je horší, než smrt…“
„Myslíte, že vás tolik miluje?“ zeptal se posměšně.
„Horší než má smrt…“ upřesnila.

* * * * *

„Lucie, nechtěl jsem to řešit takhle, ale Draco mi nedává na vybranou. Je potřeba, abys mu domluvil. A myslím tím, opravdovou rozmluvu. Způsob jakým napadá slečnu de Sato už překračuje všechny meze.“
„Co provedl? Sam nic neříkala.“
„To mě nepřekvapuje. Snaží se to ustát. Ale nedaří se jí to.“
Lucius se pohodlně usadil do křesla a pokývnutím poděkoval za sklenku dobrého vína, kterou mu Severus podal. Potřeboval si promluvit, ale zároveň nechtěl, aby to vypadalo, že on, Malfoy, pomalu ztrácí kontrolu nad situací. Jenže ono to tak bylo. Byl z té zvláštní mudlovské dívky naprosto mimo, nepamatoval si, že by se mu to stalo někdy dřív.
„Severe,“ vzdal to nakonec, „co mám dělat?“
Pokrčil rameny. „Ujasnit si priority, řekl bych…“
Ušklíbl se. „Tos mi vážně poradil, můj starý příteli…“
Severus se posadil do protějšího křesla a také si nalil. „Už víš, co řekneš Temnému pánovi, až se zeptá?“
Lucius bezmocně zavrtěl hlavou. „Budu doufat, že to neudělá…“
„Aha, takže za ní nechceš stát…“
„Severe, mrtvý nebudu stát za nikým…“
„Přeháníš… maximálně ti přikáže zabít ji,“ rýpl si Snape.
Lucius chvíli zíral do plamenů v krbu. Chtěl říci, že přesně z toho má strach, protože ví, že to nedokáže. A pak půjde všechno do háje. Nestihl to. Ucítil, jak se drobný medailon ukrytý na jeho hrudi pod oblečením nepatrně rozehřál. Merline! Jeho Sam použila přenašedlo… Najednou byl zmatený. Nevěděl, jak se k tomu postavit. Mohla by to být pravda? Nebo to třeba jen špatně pochopila. Třeba si s ním chce promluvit. Třeba o jeho idiotském synovi…
„Něco se děje?“ zeptal se Severus, který si všiml nepatrné změny v cizelované tváři svého přítele.
Povýšeně zavrtěl hlavou. „Ne. Jen jsem si na něco vzpomněl. Promiň, už musím jít. Posedíme jindy, na Malfoy manor…“
Přemístil se, hned jak to bylo možné. Za pár okamžiků stál před srubem. Rozhlédl se. Jen tak ze zvyku. Klid lesa mu napověděl, že je vše v pořádku. Vstoupil dovnitř. Sam stála u krbu a dívala se do plamenů.
Jen nepatrným pohybem dala najevo, že si jeho příchodu všimla. A když ji objal, přitiskla se k němu a opřela si hlavu o jeho rameno. Bylo jí tak dobře. Vlastně vůbec netušila, proč se jejich fyzického sblížení tak obávala. Jsou horší věci, než to, co všechno by teď mohli dělat. A ty horší věci jí dělali ve škole.
Lucius se sklonil a políbil ji do vlasů. „Překvapila jsi mě. Už jsem skoro nedoufal, že-.“
„Pšš,“ přerušila ho. Nechtěla teď mluvit. A přemýšlet. Raději ho políbila.

Ležela na boku a do zad ji hřála široká hruď jejího nového milence. Jejího prvního milence. Tiskl se k ní, kopíroval svým tělem její křivky, jednou rukou ji objímal, hlavu zabořenou do jejích rozcuchaných vlasů.
„Proč jsi mi neřekla, že máš problémy s Dracem?“ zeptal se klidně. Ucítil, jak na okamžik ztuhla. Pro sebe se zamračil.
„A cos čekal, že ti řeknu? Podívej, tvůj syn je kus idiota…“
„No, ocenil bych, kdyby ses ke starému muži chovala trochu zdvořileji…“
„Ptáš se, proč nejsem upřímná. Pravdu přitom slyšet nechceš. Tak proč jsi začal celé tohle téma? Navíc, před chvílí jsi mi nepřipadal jako starý muž…“ snažila se změnit téma rozhovoru.
Nenechal ji. „Tak co se stalo,“ zeptal se znovu, trochu smířlivěji. „Přijmu i to, že je idiot…“
„Křičel na mě, že jsem kurva. Před lidmi…“
Chvíli bylo ticho. Nepříjemné ticho. Až se skoro začala bát. „Už to neřekne.“
Prudce se otočila, aby mu viděla do tváře. „Neubližuj mu, Lucie…“
Trochu se usmál. Bylo to poprvé, co ho tak spontánně oslovila.
„Je ještě dítě. Prostě tvůj podezřelý zájem o mě ještě nerozdýchal. Uvědom si, jak je to zvláštní. A je to proti všemu, co jsi ho celý život učil.“
Díval se do jejích žadonících očí. „Sice to celé chápeš špatně, ale neublížím mu. Jen si s ním důrazně promluvím. Slibuji.“
Odměnila ho krásným, jen trochu melancholickým úsměvem.
I tak ho okouzlil. Zdvihl ruku a něžně se konečky prstů dotkl jejích rtů. „Vysvětlím mu, jaké je štěstí, že jsem potkal právě tebe.“

* * * * *

„Lucie, mazlíčku, přistup blíž…“ zasyčel Voldemort a počkal, než se Malfoy poslušně sesunul u jeho křesla, aby políbil lem jeho hábitu.
„Můj pane…“
„Slyšel jsem, že se taháš s nějakou mudlovskou šmejdkou…“ Ve velkém sále Voldemortova sídla to na kratičký okamžik zašumělo, pak ale všichni zmlkli, aby jim neunikl sebemenší hlásek.
Lucius byl chvíli ticho. Připravoval se na nejhorší. „Ano, můj pane.“
Voldemort přikývl na souhlas svým vlastním myšlenkám. „Nevidím nic špatného na tom, že si s tou holkou užíváš, ale ty jí prý jsi naprosto posedlý…“
Přemohl se. „Zřejmě to bude mým věkem, můj pane. Je to mladá dívka, to se stává…“
Voldemort se začal smát a s ním servilně i většina přítomných.
„Nech si ji,“ řekl, když se nakonec uklidnil. „Dělej si s ní, co chceš...“
„Děkuji, můj pane,“ sklonil se Lucius ještě víc. Přitom cítil obrovské štěstí.
„…ale zabij její rodiče…“
A naprosté zoufalství.
„Pane…“
„Už jsem se rozhodl,“ řekl stroze Voldemort. Zvedl se, přišel až ke klečícímu muži, sklonil se k němu a rychlým pohybem mu sundal masku z obličeje. „Ukaž mi svou tvář, mazlíčku,“ řekl a prohlížel si nehybný mramor ve světle pochodní. „Tak je to správné. Jdi hned teď…“
„Jak si přeješ.“
Lucius znovu políbil lem Voldemortova hábitu, zvedl se a odcházel.
„Ještě okamžik,“ zastavil ho Voldemort, když byl téměř ve dveřích. „Vezmi s sebou svého syna. Ať vidí, co jeho otec dokáže…“
Lucius cítil, jak se mu zhroutil celý svět. V davu masek bezchybně vyhledal Draca. Dvojice stejně šedých očí se do sebe prudce zabodla. Jedny ten souboj nevydržely a vyděšeně uhnuly. Lucius přikývl a odešel.
„Severe,“ zastavil Voldemort Snapea, který se chystal odejít. „Pojď sem ke mně, Lucius to zvládne i bez tebe. Mám pár otázek. Ty tu dívku znáš?“
Severus se na pohled naprosto klidně vrátil. „Ano, pane. Je to má studentka.“
„Co je na ní tak zvláštního, že si Malfoye omotala kolem prstu?“
„Nic. Snad kromě povahy. Ale ani to bych nepřeceňoval. Myslím, že Lucius se prostě jen rozhodl ji mít. Dlouho mu odolávala, tak možná proto ta posedlost. A pak, jak řekl. Stárne. A Narcisa není zrovna přítulná kočička.“
Chvíli tiše přemýšlel, pohrával si přitom s nějakým přívěskem. „To musí být ještě něco. Měl jsi vidět toho usmrkance, když mi prásknul svého vlastního otce. Byl úplně mimo…“
„Takže to byl skutečně Draco,“ projevil Severus jen minimum zájmu.
„Ano. Ale zřejmě nepočítal s tím, že to jeho otci prozradím…“
„Ono by vůbec Dracovi neuškodilo, kdyby víc přemýšlel. Zradil vlastního otce kvůli své ješitnosti. Lucius mu to neodpustí. Nevím, jak daleko s tou holkou je, ale jestli zjistí, že on zabil její rodiče, už se nikam nedostanou…“
„Vždycky si ji může vzít, když bude chtít…“ nevěnoval tomu Voldemort pozornost.
Severus trochu pokrčil rameny. „To by se ovšem musel utkat s Brumbálem.“
Ozvalo se ostré zasyčení. Neklamný znak náhlého hněvu. Severus pro jistotu sklonil hlavu a nasadil provinilý výraz.
„Vím, žes to nemyslel špatně, Severe. Je mrzuté, že ještě stále musíme brát ohled na toho starého hlupáka…“

* * * * *

Snídaně byla ve znamení čehosi nezvyklého. Čehosi nepříjemného. Ba přímo děsivého. Nejprve přišel profesor lektvarů pozdě, naklonil se k Brumbálovi a něco mu povídal. Brumbál zvážněl a na okamžik se zahleděl směrem k nebelvírskému stolu. Pak se obrátil k profesorce McGonagallové a řekl jí pár slov. Minerva přísně stiskla rty a několikrát přikývla.
„Slečno de Sato…“ zastavila Sam, když opouštěla Velký sál. „Mohla byste mě následovat do ředitelny?“ Nečekala na odpověď a zamířila naznačeným směrem. Sam nezbylo, než ji následovat.
Informaci o smrti rodičů vyslechla bez nejmenšího náznaku nějaké emoce. Popravdě ani nic necítila. Jen šok. Až když profesorka domluvila, zeptala se kdo. Když nedostala odpověď, tak kývla, že rozumí.

Nějakým způsobem přežila zbytek dne. Prostě nevnímala. Po večeři zamířila do sklepení. Nečekala, až ji Snape pustí dovnitř, prostě vešla.
„Nepamatuji si, že bych vás pozval, slečno de Sato…“ ani nezvedl hlavu od opravovaných prací.
„Kdo to byl?“ ignorovala jeho poznámku.
„Slečno de Sato…“
„Ptám se, kdo to byl. Jste jedním z nich, musíte to vědět…“
Mlčel, jen si ji pátravě prohlížel. Nelíbilo se mu, v jakém stavu se zrovna nacházela. Ale co jí na to mohl říci?
„Byl to Lucius?“ položila rozhodující otázku, které se celou dobu svým způsobem obával. Nedokázal říci ne a říci ano nemohl.
„Na podobné akce většinou Temný pán posílá novice…“ odpověděl tedy na něco úplně jiného. Ale zdálo se, že to nepochopila. Přikývla a tiše opustila místnost. Snape se dlouho díval směrem, kterým mizela ozvěna jejích kroků a pak unaveně, s náznakem zoufalství, ukryl tvář v dlaních.
Na okamžik zaplavila jeho nitro bouře pocitů. Vztek, smutek, bezmoc. Beznaděj. Trvalo mu chvíli, než se vzpamatoval a donutil sám sebe uklidnit se. Stejně si jakýkoli výbuch nemohl dovolit.

* * * * *

Seděla na břehu jezera a choulila se do hábitu. Byla zima, ale jí se ještě nechtělo vrátit se do školy. Tam to na ni všechno padalo. Tady, tady jí bylo lépe. Jako by vítr a voda odnášely její trápení někam pryč. Zachvěla se a trhla sebou, když na její ramena dopadl lehký, avšak hřejivý hábit.
„Sam,“ ozvalo se vedle ní. „Je mi to líto…“
Pokrčila rameny.
Posadil se vedle ní a objal ji kolem ramen.
„Mám strach,“ začala po strašně dlouhé době, „že nejsem úplně v pořádku.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se znepokojeně. Strašně se bál okamžiku, kdy zjistí pravdu. Doufal, že k tomu nikdy nedojde. Asi by neocenila, kdyby se hájil tím, že její rodiče zemřeli ve spánku, že vůbec nevěděli, že se něco děje. Voldemort se mu potom vysmál, ale toleroval to jako skvělé řešení situace, do které ho jeho stupidní syn dotlačil. Ne, prostě se to nesměla dozvědět.
„Nevím. Od toho plesu, kdy jsi mě vyzval k tanci, jako by to nebyl můj život. Víš, já stojím támhle nedaleko a sleduji nás. I teď, s mými rodiči. Tamta u toho stromu je z toho naprosto zoufalá, ale já se cítím, jako by mi to snad bylo úplně jedno…“
„To je šok, Sam. To přejde,“ uklidňoval ji.
„Jo, rozumově si to také tak vysvětluji. Ale nefunguje to, víš. Mám strach, že se prostě jednoho krásného dne probudím a budu šílená. I když, to už mi to bude jedno skutečně. Takže proč to řešit…“
Povzdechl si a objal ji pevněji. „Ani nevíš, jak rád bych tě zase viděl upřímně se smát…“ řekl omylem nahlas to, co si už delší dobu myslel. Vlastně od okamžiku, kdy ji se Snapem přiměli, aby si s ním promluvila.
„Já taky. Víš, smát se. Něčemu. Nebo i někomu. Už i to bych brala. Ale nejde to. Někdy mi přijde, že už se to nikdy znovu nenaučím.“ Zachvěl se a přitiskl ji k sobě. Cítil vinu. Severus měl pravdu. Bylo šílenství myslet si, že pro jednou nebude muset za štěstí zaplatit. „Nechtěl bys vrátit Draca do školy? Třeba bych se mohla smát jemu… Promiň,“ dodala po chvíli, ale spíš ze setrvačnosti, než že by se skutečně omlouvala.
„To nic. Je to idiot. Jestli chceš…“ Byl ochoten jí vyhovět. Jen bude muset požádat Severa, aby mu připravil lektvary, kterými dá Draca do pořádku, aby se mohl objevit ve škole. Během jejich posledního rozhovoru ho málem zabil. Nebýt Narcisy, zřejmě by už neměl syna…
„Vezmi mě odsud někam pryč. Je sobota, nikdo mě nebude hledat. Třeba do Paříže, do nějaké kavárny. Na chvíli odsud vypadnout…“ prosila nešťastně.
„Dobře. Dám vědět Brumbálovi…“

Byl to dobrý nápad. Sam seděla u okna a dívala se na lidi za sklem. Nějakým způsobem ji uklidňovalo, jak tak chodí, mluví, žijí. Ten pocit, že všechno na světě jde dál, jí přinášel útěchu. Lucius to chápal. Pomalu upíjel kávu a čekal.
Otočila se k němu, usmívala se skoro jako dřív. A navíc nadšeně. „Jestli tohle všechno přežiju, otevřu si kavárnu. Víš, budu vařit několik druhů vynikající kávy, poslouchat lidi, co si povídají a co povídají mě, prostě naprosto dokonalé.“
Až na to o tom, jestli přežije, to byl skvělý nápad. Lucius si přísahal, že udělá všechno proto, aby si mohla svůj sen splnit. Ovšem opatrně. Cítil, že nabídnout jí peníze by bylo urážlivé. Nechtěl jí ublížit.
„Myslím, že prodám dům po rodičích. Stejně bych se tam nemohla vrátit. A koupím nějaký jiný. Dole bude kavárna a nahoře byt.“
Usmál se jejímu nadšení.
„A ty budeš mým čestným hostem. Kdykoli přijdeš, budeš moci vypít kávy, co hrdlo ráčí…“
Nechal si pro sebe fakt, že pokud vyjde její sen, tak on už k ní nepřijde. Ne že by nechtěl. „Pojďme se projít. Paříž je v noci krásná a možná ještě stihneme noční projížďku po Seině.“
Zaplatil a společně vyšli ven. Večer byl krásný a sliboval i krásnou noc.
Nakonec i krásná byla. Našli si malý hotel na pravém břehu řeky. Vypadal jako bývalý šlechtický palác. A zřejmě i byl, jak napadlo Sam, když vešli do haly, která teď sloužila jako recepce. Pokoje byly stejně nádherné, ale ty už Sam nevnímala. Chtěla jen zapomenout. V jeho náruči najít nový smysl toho všeho.

„Díky,“ řekla, když se s ní přemístil na hranici bradavických pozemků.
Zavrtěl hlavou. Stáhl jemnou rukavici z ruky a pak jí trochu pozvedl hlavu. Ještě jednou se přitiskl k jejím rtům. „Není zač, Sam. Jsem šťastný, že se ti to líbilo…“
Usmála se. „Moc. Cítila jsem se s tebou v bezpečí… řekla jsem něco špatně?“
„Ne, jen už běž. Ozvu se a domluvíme se na příští sobotě, ano?“
„Dobře,“ přikývla. Ještě jednou se nechala políbit a pak už odcházela ke škole.

* * * * *

„Hele, ty...“
„Copak, Draco? Chceš mi zase říct, co jsem?“
Zbledl. Na vteřinu zaváhal, jestli ji raději nemá nechat na pokoji. Ale nenávist byla silnější než strach. Nemohl si nechat ujít tu možnost, že by se jí on i matka zbavili.
„Abys zase běžela za mým otcem, aby sis stěžovala? Hm, jsi k němu tak upřímná… myslíš, že i on je?“ zeptal se, hlas mu přeskakoval stále ještě potlačovanou nenávistí.
„Nerozumím,“ odpověděla opatrně.
„Co takhle smrt tvých rodičů? Brečela jsi mu na rameni? Utěšoval tě?“
Začal v ní narůstat vztek. Tenhle parchant… „Do toho ti nic není, Draco. A jdi mi z cesty. Na to, abych tě srazila ze schodů, tvého otce nepotřebuji.“
„On ti to neřekl, že…“ pokračoval. „Neřekl ti, že to on je zabil!“
Už se otáčela, že Draca prostě obejde, ale tohle ji zarazilo. „Co.Jsi.To.Řekl?“
Zasmál se. „Jak vidím, neřekl. Tolik tě miluje a přitom se nedokázal přiznat, že on je vrahem tvých rodičů…“
Zřejmě byla v šoku. Sice vnímala, co jí říká a chápala, co jí říká, ale ještě jí to nějak nedokázalo. Snad jen díky tomu dokázala zachovat klid. „Víš, Draco, celý den jsem se snažila přesvědčit tvého otce, že nejsi takový idiot, za jakého tě považuje…“ Pokrčila rameny. „Zase měl pravdu…“
„Ty…!“
Nedořekl. Její kouzlo ho srazilo k zemi a odhodilo na protější zeď.
A to bylo jeho štěstí. Zmizel tak Sam z úhlu pohledu. Vteřinu stála, jako by přemýšlela, jestli nemá ještě něco udělat. Pak se otočila a zamířila do sklepení. Po pár krocích se rozběhla.
Ke dveřím Snapeova bytu doběhla uřícená a skoro bez dechu. Začala bušit na dveře. Severus se objevil téměř okamžitě. „Co se to tady...?! Vy?“ Vteřinu se na ni díval. „Takže už to víte.“
Zbledla. „Já...že to není pravda?! Prosím, řekněte, že není! To přece nemohl být on!“
„Vezměte si tohle…“ podával jí lektvar.
Vyrazila mu ho z ruky. „Já… Vy… vy jste to věděl? Nechal jste mě scházet se s vrahem mých rodičů? Co jste si myslel?“
Uvítal, že se naštvala. Bylo to lepší, než to zoufalství, které měla v očích, když jí otevřel.
„Slečno de Sato…“
„Já končím. Definitivně. Už ani slovo, slyšíte?“
Prudce vyběhla ven. Zmateně se rozhlížela. Cítila, jak se v ní vzdouvá vlna zoufalství, neštěstí, nenávisti a vzteku. Její zamlžený mozek jí dal jen jednu odpověď na její otázky.
Jen jednu jedinou. Rozplakala se. Slzy jí tekly po tváři a ona je ani nevnímala. V duchu znovu slyšela jeho hlas. Zněl útěšně, ale jí náhle přišlo, že se mění ve výsměch. Nemohla pochopit, jak jí něco takového mohl udělat. Nejenže ji celou dobu zneužíval, obdobně, jako to dělali Brumbál a Snape. Navíc ji přiměl, aby se do něj zamilovala. Pak zabil její rodiče. Přitom se tvářil, jak ho děsně mrzí, že její rodiče zemřeli. Nakonec… Zakopla na schodu a zamotala se do hábitu. To ji však nezastavilo. Běžela dál, brala schody po dvou, po třech.
Chtěla už být pryč od toho všeho. Cítit aspoň na chvíli zase klid. A svobodu. Moci se tak znovu rozhodnout! Teď ví, co by udělala. Jenže to už... Minula schodiště vedoucí k Nebelvíru. Místo toho se vydala na astronomickou věž.

Draco se pomalu sbíral ze země. První pocit, a sice pocit obrovského triumfu, se začal pomalu měnit v šílený strach. Už jednou ho otec kvůli té mudlovské šmejdce málem zabil. Co mu udělá teď? I když, nemusí se to dozvědět. Stačí, že…
„Kde je?“ zarazil ho ostrý hlas Severuse Snapea.
„Kdo?“ zeptal se nechápavě. Zasykl bolestí, když se prsty profesora lektvarů prudce zaryly do jeho ramene.
„Slečna de Sato. Musela projít tudy…“
„Ne-evím… Neviděl jsem ji,“ snažil se lhát.
„Pane Malfoyi. Pokud se mám alespoň pokusit zachránit váš mizerný život, který teď nestojí ani za zlámaný svrček, okamžitě si koukejte vzpomenout!“
Draco měl pocit, že se mu žaludek obrací na ruby. Snape to říkal tak, jako by opravdu... „Běžela k astronomické věži.“
„Sakra! To jste ji nemohl zastavit?“
„Já? Proč? Přece...nemyslíte si přece, že...“
Snape už ho neposlouchal. Hnal se po schodech nahoru k věži a v duchu zuřil, že se nemůže přemístit. Doufal, že i tak přijde včas. Draco za ním chvíli zíral. Pak se rozběhl taky.

Zamčené dveře na ochoz nemohly odolávat jejím kouzlům dlouho. Prudce se rozlétly, jedna tříska se jí zasekla do tváře a zbarvila její obličej krví. Nevnímala to. Zastavila se jen na okamžik, zprudka se nadýchla. Ano. Je to dobré řešení. Zbaví se všeho a všech. Nikomu tím neublíží, nikdo jí už totiž nezbyl. Takže je to jedno. Rozběhla se, pružně se vyšvihla na cimbuří.
Chvíli měla pocit, že umí létat. Slyšela svůj hábit, jak ve větru za ní šustí. Pak se jí udělalo špatně, zamotala se jí hlava a nakonec omdlela. Poslední, co ucítila, byla bolest.
„Utíkejte na ošetřovnu a řekněte, co se stalo. Pak za školníkem, ať mi otevře bránu.“ Draco se nehýbal. Jen strnule zíral přes okraj věže. „Tak slyšíte, Malfoyi?! Na co čekáte? Běžte!“ Mladík sebou trhl a rozběhl se pryč. Severus tak měl klid na kouzlo. Mávl hůlkou a něco zamumlal. Pak skočil dolů. Měkce přistál vedle Sam. „No tak, holka, tohle mi nesmíš udělat…“ přemlouval ji, zatímco zjišťoval, nakolik byl jeho zoufalý pokus zpomalit její pád úspěšný. Sám o dívce občas přemýšlel, ale dokud o ni neprojevil zájem Lucius, neuvědomoval si, jak moc. A to nebylo nic ve srovnání s tím, když ji teď vidí možná umírat. „Tohle je zbytečné, nesmíš se vzdát…“ pokračoval. Pak našel její tep a oddechl si. Ještě žije. Teď už to záleží na Popy.
Ještě víc si oddechl, když ji viděl přibíhat. Ustoupil stranou. Sledoval rychlý sled několika léčivých kouzel. Pak teprve si dovolil vykouzlit nosítka a Sam na ně uložit. Rychlým krokem zamířil k bráně hradu.

* * * * *

„Odejdi, Severe,“ řekl chladně Lucius. Na starého přítele se ani nepodíval. Nespouštěl oči z Draca, který se choulil v rohu Snapeova obýváku.
„Poslyš…“
„Prosssím,“ zasyčel Lucius.
Snape jen pokýval hlavou, ignoroval zoufale prosebný pohled svého studenta a opustil sklepení. Raději zamířil zpět na ošetřovnu, odkud ho vytáhl Malfoyův nečekaný příchod.
„Draco…“
Mladík se zachvěl a v hrůze zavřel oči. V duchu prosil o rychlou smrt, ale věděl, že nebude vyslyšen.
„Proč?“
Překvapeně otevřel oči. Nečekal, že se bude otec na něco ptát.
„Proč jsi to udělal…“
„Já…“ zajíkl se. Vypadalo to, že možná skutečně přežije. „Já nechtěl, aby… aby to… aby se jí něco stalo. Chtěl jsem, aby od tebe odešla,“ drmolil stále rychleji. „Opustil jsi mě i matku kvůli té holce. Myslel jsem, že když to bude vědět, nechá tě a… nechtěl jsem, aby se jí něco stalo…“ opakoval, jako by tím snad mohl svého otce ukonejšit.
„Jsi dospělý, synu, a tvá matka má své zájmy a záliby. Chtěl jsem být jednou v životě šťastný. Je to tak špatné? Odpověz mi!“
Draco odpověď nenašel. Ukryl hlavu do dlaní a sesunul se podél zdi k zemi. Očekával první ránu…
„Modli se, Draco, aby přežila,“ řekl místo očekávaného crucio Lucius a odešel ze sklepení.

„Jak je jí?“
„Přežije to.“
„Díky.“
Severus pokrčil rameny. „Je to moje studentka. Navíc, já jsem toho zas tak moc neudělal. Hlavní zásluhu má Pommfreyová.“
„Severe…“
„Ani to nezkoušej,“ zarazil ho. „Tady ti žádný lektvar nepomůže. Ztratila už úplně všechno. Nemyslím, že bys ještě měl nějakou šanci…“
„Myslíš, že mohu jít k ní?“ zeptal se po chvíli.
„Nevím. Ale dokud je v bezvědomí, tak by to snad nemělo vadit…“
Lucius přikývl. Už to nevypadalo zdaleka tak povýšeně, jako obvykle. Protáhl se pootevřenými dveřmi a tiše se posadil na židli u její postele.
Bylo ticho, postel Sam byla od zbytku ošetřovny oddělena závěsy, všichni odpočívali. A tak jen lhostejný měsíc zahlédl slanou kapku, která sklouzla po kamenné tváři lorda Malfoye.
Lucius zůstal až do svítání. K ránu, když se mu zdálo, že už se Sam probouzí, raději ustoupil zpět za závěs. Nechtěl ji rozrušit. A také ji nechtěl vidět zoufalou. Nenávistnou.

* * * * *

Lhostejně se dívala na lidi, kteří se u její postele střídali jako apoštolové na orloji. Tušila, že by měla být naštvaná, že ji Snape, a byl to on, o tom nepochybovala „zachránil.“ Rozhodně mu za to vděčná nebyla, hodlala to zopakovat a mnohem úspěšněji, ale vztek se nějak nedostavoval. Vlastně žádná emoce.
Všechno jí bylo jedno. Chlácholení Brumbála, nahněvaný hlas Snapea i vyděšená tvář ředitelky její koleje. Nic z toho Sam nezajímalo. Jen jí bylo líto, že se to nepovedlo.
Jenže zopakovat to vypadalo zatím dost nemožně. Nespustili ji z očí. I když byla ošetřovna prázdná, pořád měla pocit, že ji někdo sleduje. Nejhorší to bylo v noci. Bála se otevřít oči, aby náhodou nezjistila, že se jí to nezdá.
„Sam, vzbuď se.“ Dívka otevřela oči. A automaticky si vzala do ruky sklenici s dalším lektvarem. Vypila ho. Pak si zase lehla a zavřela oči. Madam Pommfreyová si povzdechla. Chvíli váhala, a potom si sedla k Sam na postel.
„Tebe netrápí jen to, že ti to nikdo neřekl, viď,“ zeptala se tiše…
Nejdřív to vypadalo, že zase nic neřekne. Jako od chvíle, co ji sem přinesli. Pak ale překvapila. „Nic jiného už není…“
„Až to bude pravda, přestaneš myslet na sebevraždu…“
Sam jen zavrtěla hlavou. Ano. Madam Pommefreyová má možná pravdu. Až se zbaví toho sžíravého citu, ve který se změnila láska, kterou dosud cítila, pak, možná, dokáže znovu žít. Jenže k tomu nikdy nedojde.
Starší žena se chápavě usmála. „Nevěříš mi, viď? No, máš na to právo. Mládí si vždycky musí všechno prožít samo.“
Sam stiskla rty. „To není žádné pubertální pobláznění. Milovala jsem ho. Strašně moc. A zjistila jsem, jak velká to byla chyba. A nechci s tou chybou dál žít.“
„Milovat není špatné. Je to dar. Pořád říkáš… oni mi to neřekli, oni mě nechali… Zeptala ses ho?“ zeptala se najednou přísně léčitelka.
Prudce se nadechla k odpovědi. „Snape říkal, že…“ zarazila se.
„Ano? Co přesně ti říkal profesor Snape?“
Neodpověděla. Bože, jak je možné, že se spokojila s takovou nesmyslnou odpovědí? Možná… možná to vůbec nechtěla vědět… Možná to tušila, ale…
...doufala, že to není pravda. Chtěla si uchovat svůj sen. Za každou cenu. Zavřela oči a schoulila se pod přikrývku. Madam Pommfreyová už ji nechala. Věděla, že Sam o tom bude uvažovat. A to ji pro začátek stačilo.

Rozhodla se. Sebrala veškerou odvahu. V noci, když zase měla ten nepříjemný pocit, otevřela oči. Vzápětí toho zalitovala, ale pochlapila se a už je nezavřela. Sledovala platinové odlesky, které vytvářela kombinace měsíčního svitu a plavých vlasů Malfoye staršího. Malfoy se strnule díval oknem kamsi do dálky a nevšiml si, že ho chvíli pozorovala.
„Jak zemřeli?“ zeptala se tiše.
Trhl sebou. „Ve spánku. Bylo to rychlé, přísahám.“
Chvíli bojovala s pláčem. Neuhnula před dlaní, která se k ní snesla, aby ji konejšivě pohladila, ale ani se k ní nepřitiskla. „Běž pryč. Nevracej se…“
„Sam…“ zarazil se. Severus měl pravdu. Tady už neměl šanci.
Jen by ji trápil. Naposledy se dotkl její ruky. Pohladil ji. Pak si dodal odvahu a ještě ji na rozloučenou políbil. „Sbohem, Sam. A odpusť mi. Měl jsem být statečnější. Ale bál jsem se, že tě ztratím. A vidíš, ztratil jsem tě stejně. Teď bych si jen přál, aby jsi to pochopila. Jsi mladá, musíš žít dál. Slíbíš mi to?“
Odešel bez odpovědi. Nedokázala ze sebe vydat ani hlásku, ve strachu, že by se rozbrečela. To udělala, sotva se za ním zavřely dveře ošetřovny. Rozbrečela se naprosto zoufale. Objímala polštář a tlumila vzlyky, které se draly z jejího nitra nebývalou silou. Lapala po dechu, snažila se uvolnit svaly, které se tím výbuchem stáhly do bolestivé křeče. Z toho záchvatu ji vysvobodilo až milosrdné bezvědomí.
A ještě milosrdnější spánek. Následující den celý prospala. Ani nevěděla, že je to díky lektvaru, který jí Snape podstrčil místo toho léčivého.

* * * * *

„Proč to říkáš mě?“ zeptal se podezřívavě Severus.
Lucius váhal jen okamžik. „Protože vím, že když to řeknu tobě, dozví se to i Brumbál.
Severus ztuhl, ale nedal to na sobě nijak znát. Hlavně se teď neprozradit. Proto jen lehce pozvedl obočí v tázavém gestu. „Nejsem tak naivní, ani tak do sebe zahleděný, jako Temný pán, Severe. A už vůbec nejsem hloupý. Ta informace je přesná. Nalož s ní, jak uznáš za vhodné. A…“ zaváhal, „…dej pozor na Sam…“ řekl, jako by to ani nebyl on.
Severus přikývl. Díval se za Luciem, jak mizí v šeru chodby. Pak se vrátil do komnaty. Váhal jen chvíli. Aktivoval krb a za pár vteřin už byl u ředitele. Ten spěšně vstal z křesla, aby ho uvítal. „Co se stalo tak vážného, Severe? Opět Sam? Prý tu byl Lucius.“
„Ne. Tedy ano. Lucius teď odešel. Zítra se rozhodne. Pán zla se rozhodl zaútočit.“
„To řekl Lucius?“ Brumbál byl skutečně překvapen. Severus přikývl. „Řekl ti, proč?“
„Neřekl. Nevím, proč to udělal. Faktem je, že si mě Temný pán už dlouho nezavolal. Bylo by divné, kdyby se v mezidobí nesešel s nikým.“
Brumbál chvíli přemýšlel. „Dobře, Severe. Budeme připraveni. Když to nebude pravda, vlastně o nic nepůjde. Pokud by to však pravda byla a my nebyli připraveni, byl by to náš konec.“
„Rozumím. Půjdu připravit, co je třeba…“ řekl a oba věděli, že pokud prohrají, Severovy lektvary třeba nebudou.
„Mimochodem, Severe, nevíš, kde je Sam?“
Zamračil se. „Mám dost jiných starostí, než hlídat Nebelvírku…“ zavrčel.

* * * * *

Sam se rozhlédla. Zachvěla se. Všechno tu bylo takové, jak si to pamatoval. Krb, obrazy, pohovka. I ty polštáře na ní byly stejné. Vzala jeden do ruky a přitiskla si ho k hrudi. Jako by potřebovala oživit vzpomínky na tu nádhernou noc.
Nevěděla přesně, proč sem šla. A už vůbec si nedokázala představit, co se stane, jestli sem Lucius přijde také. Jen věděla, že se blíží nějaký zvrat. Netušila sice jaký, ale měla strach. Ne ze smrti, ale takový divný…

Přemístil se před srub. Pátravě se rozhlédl kolem. Tušil nějakou zradu. V prvním okamžiku, když zjistil, že bylo přenašedlo aktivováno, málem omdlel štěstím. Pak si za to vynadal. Sam to určitě nebyla. Někdo ho sem chtěl dostat. Určitě ne s dobrým úmyslem. Proč sem tedy šel? Protože některé věci se prostě nevysvětlí.
Otevřel dveře srubu. Hůlku měl připravenou, pevně ji svíral v prstech. Vydechl překvapením. Byla tam. Sam. Jeho Sam. Živá. Usmívající se. Několika kroky byl u ní.
Málem mu vyrazila dech, když se mu vrhla do náruče. Pevně ji k sobě přitiskl a klidně by teď zemřel i na udušení, když by to znamenalo, že bude do smrti s ní.
„Co tu děláš?“ pustil se potom do ní. Uvědomil si totiž, že bitva na spadnutí a ona místo toho, aby byla v bezpečí, se potuluje bůh ví, kde. Tedy, i on ví, kde, ale to teď nemělo smysl. „Je to nebezpečné…“
„Musela jsem přijít. Už nic nemám, nemohu ztratit i tebe,“ řekla to, co ji nejvíc trápilo.
„Blázínku.“ Políbil jí. „Mně přece nikdy-.“
„Slib mi to.“
Zvážněl. Mazlivě ji pohladil po vlasech. „Nikdo neví, co zítřek přinese. Ale miluji tě. To, že jsi dnes ještě přišla pro mě znamená strašně moc.“
„Já…“ na okamžik zaváhala, „…slyšela jsem, co jsi říkal Snapeovi.“
Zamračil se a trochu ji od sebe odtáhl.
„Jestli to zítra dopadne dobře… tedy… jestli konečně umře… to, co jsi udělal, bude moc důležité…“
Znovu ji k sobě přitiskl, její hlavu ukryl pod svou bradu. Hladil ji zamyšleně po vlasech. „Jestli to zítra dopadne dobře a on skutečně umře, nikoho to nebude zajímat…“
„Mě ano!“
„To je víc, než v co jsem kdy mohl doufat…“

Ráno se Sam probudila za svítání. Lucius už byl vzhůru. Nebo možná vůbec nespal, podle toho, jak měl zarudlá víčka. Přitulila se k němu. „Přála bych si, aby bylo ještě včera.“
„Žádat tě, aby ses dnes držela stranou, je zřejmě zbytečné…“ povzdechl si a pevně ji k sobě přitiskl.
„Asi ano,“ přikývla hlavou do jeho hrudníku. „Nemohu se držet stranou, když jde o všechno. Nezlob se…“
„Nezlobím,“ řekl a lehce ji pohladil po zádech. „Jen jsem to zkusil… Ale buď aspoň opatrná. A vyhýbej se Potterovi. Na toho bude útočit každý.“
„Rozkaz.“ Kývla. V očích se jí objevily slzy. Přesto se snažila usmívat.

Rozešli se. Šli každý za svým. A oba to věděli.

„Mohla byste mi laskavě prozradit, slečno de Sato, kde jste celou noc byla?“ zlobila se profesorka McGonagallová a tentokrát si dokonale notovala s profesorem Snapem. „Ztratila jste hlas?“ zavrčel na ni.
Zvedla hlavu a oni uviděli v jejích očích něco, co už tam dlouho nebylo. Rozhodnost. Touhu žít, ale i touhu zvítězit. Za každou cenu.
Severus pochopil jako první. „Dobře. Hlaste se na ošetřovně. Madam Pommefreyová bude potřebovat každou ruku.“
„Ne.“
„Co jste to řekla?“ zeptal se, ale ne příliš rozzlobeně.
„Nezůstanu na ošetřovně. Půjdu bojovat a vy mi v tom nezabráníte…“
Minerva, zdá se, zásadně nesouhlasila. „Slečno de Sato…“
„Jsem jedna z nejlepších v obraně proti černé magii, v praktickém kouzlení i v kouzelných formulích. Máte tolik dobrých bojovníků, že mě můžete postrádat?“
Zvažovali to. Váhali.
„Musím tam jít. Nemohu sedět tady a čekat, jak to dopadne. Copak to nechápete?“
Chápali. Nakonec kývli.

Bitva byla zlá. Sam na něco takového nebyla připravená, ale držela se statečně. Během pár vteřin se naučila překračovat mrtvé i nevnímat výkřiky raněných. Stála mezi dvěma smrtijedy. Nebyla překvapená, když se z jednoho vyklubal hned po začátku bitvy Snape. Tušila, že tím druhým je Lucius. Nijak se totiž nesnažil zabíjet, jeho kletby pouze zraňovaly. Všimla si, jak se nějaký muž sápe na profesora Brumbála. Bylo to rychlé. Neměla výčitky, že toho muže zabila zezadu. Neměl tam lézt. Usmála se, když tu náhle uslyšela varovný výkřik a prudký náraz, který ji srazil k zemi. Když ležela, uvědomila si, že na ní leží cizí tělo. Vyhrabala se z pod něj a měla najednou pocit, jako že se chladná ruka sevřela kolem jejího srdce. Stáhla ležícímu muži kápi a masku z hlavy. Její klín, o který opírala jeho hlavu, se pokryl dlouhými plavými vlasy.
„To ne,“ zašeptala, když jí to došlo. Zvedla hlavu a několik metrů od sebe zahlédla zmateně stojícího smrtijeda. Zřejmě nějaký nováček. Kápi měl napůl sundanou, zíral na to, co se stalo, marně se to snažil pochopit. To bylo také to poslední, co v životě udělal. Její avada ho zasáhla v okamžiku, kdy zvedl ruku s hůlkou. Znovu se sklonila k Luciovi.
Hluk bitvy byl najednou pryč. Vnímala jen jeho. Hladila ho po čele, objímala ho, líbala na rty. Zuřivě se bránila, když ji někdo chytil pod rameny a snažil se ji zdvihnout na nohy. A odtrhnout ji tak od mrtvého těla.
„Nech mě být!“ křičela jako šílená.
„Uklidni se,“ ozval se známý nenáviděný hlas. „Jestli tě dostanou, umřel zbytečně!“ Vzápětí se jí udělalo špatně od toho, jak ji někdo nepříliš šetrně přemístil. Nepoznávala to tam. Ale bylo jí to jedno… „Zůstaneš tady, jasný!? Můj otec nezemřel proto, aby ses nechala zabít, ty hloupá holko!“
A byl pryč.
Sam se zhroutila na zem a rozplakala se.

* * * * *

Rozbalila šátek, ve kterém přinesla ostříhané prameny svých dlouhých plavých vlasů. Ignorovala Dracův překvapený pohled. Vzala vlasy a položila je k tváři muže ležícího na připravené hranici. Vypadal, že spí. Třeba se vzbudí, když se nad něj nakloní…

Nevyšlo to. Věděla, že je skutečně mrtvý, ale… naděje umírá poslední. Umřela ve chvíli, kdy jí Draco podal do ruky zapálenou pochodeň. Sám se postavil z jedné strany hranice. Napodobila ho a za okamžik oba strčily své pochodně na připravená místa. Ozval se praskot větví, nejprve tichý, jak chytaly ty nejmenší. Pak byl hlasitější… Brzy museli od hranice ustoupit, jak se kolem šířil nesnesitelný žár.
Sam cítila, jak jí po tváři stékají slzy. Stála tam, dokud hranice úplně neshořela. A tělo s ní. Teprve pak dovolila Dracovi, aby ji odvedl.

* * * * *

„Slečno de Sato, na okamžik,“ zastavil ji Brumbál.
Poslechla. Ostatně, poslední dobou nedělala nic jiného. Nezajímalo ji, co se děje kolem a nezajímalo ji, co ostatní říkají. Ale nijak se nevzpěčovala, když po ní něco chtěli. Bylo jí to zkrátka jedno.
„Myslím, že je na čase s vámi něco probrat,“ pokračoval a hledal sebemenší stopu nějakého zájmu. Marně.
„Byla mi doručena závěť Lucia Malfoye. Zdá se, že byl prozíravý. Ustanovil mě jejím vykonavatelem.“ To ji trochu zaujalo.
„Netušila jsem, že mu dovolili cokoli komukoli odkázat. Ale je to dobře. Alespoň na tom Draco nebude tak špatně…“
Chvíli si ji zkoumavě prohlížel. „Zanechal něco i vám…“
Sklonila hlavu. „Kdyby raději zůstal naživu,“ zašeptala tak tiše, že jí sotva slyšel.
„Tohle žádné kouzlo nezmění, slečno de Sato…“ řekl konejšivě. „Ale když už se tak stalo, měli bychom udělat, co si přál…“
Pokrčila rameny. „Když myslíte…“
„Myslím. Doprovodíte mě?“
Kývla. Podal jí ruku a přemístil je. Když se Sam rozkoukala, zjistila, že jsou ve srubu. Překvapeně se na Brumbála podívala.
„Ano. tenhle dům teď patří vám. Patří k němu i trezor. Jistě ho brzy najdete. Taktéž celý jeho obsah je váš.“
Smutně se rozhlédla. „Ale…“
„Pojistil se proti tomu, aby vám jeho odkaz někdo zabavil. Prohlásil v závěti, že zabil vaše rodiče a je tedy odpovědný za vaši existenci. Nikdo v takovém případě nemůže zpochybnit vaše právo na vše, co vám odkázal. I kdyby byl celý jeho majetek zabaven, to, co odkázal vám, zůstane vaše…“
Nereagovala. Chtělo se jí umřít. Ale ne tak, jako když se o to skutečně pokusila. Prostě jí bylo tak strašně smutno, že byla přesvědčena, že se o to ani nemusí pokoušet.
„Jak víte, že…“ zeptala se po chvíli.
„…že jste se tu scházeli?“ Když přikývla, usmál se. „Slečno de Sato… pokud se nemýlím, vyslechla jste cosi o tom, že když nemůžete prorazit, můžete obejít… Nepodceňujte starého muže. Nedožil bych se ve zdraví svého věku, kdybych s něčím takovým nepočítal…“
„Aha…“ Co také jiného říci.
Smutně sledoval, jak se prochází jednotlivými pokoji. V obýváku cítil, jak se mu do očí hrnou slzy. Sam totiž došla až ke krbu, u kterého stálo křeslo. Už z dálky vypadalo velmi pohodlně. Nesedla si do něj, ale sesunula se těsně vedle křesla na zem a opřela hlavu o něj. Tupě zírala do prázdného ohniště.
Přemýšlel, co s ní. Věděl, že tady pomůže jen čas, ale i tak…
Došel k ní a pohladil ji po rameni. „Musíte žít dál. On si to moc přál. Byl zoufalý, když jste se pokusila zabít. Takového jsem ho nikdy neviděl. A to jsem znal Lucia hezkou řádku let.“
Vzlykla. „Já vím. A...a budu žít. Slibuju. Jen teď to ještě nejde. Snažím se. Ale všude ho vidím. Slyším jeho hlas. Chtěla bych ho vidět. Ještě jednou. Na malou chvíli. Jen maličkou.“ Pláč ji přemohl.
„A k čemu by to bylo?“ zeptal se tiše.
Polkla. „Vynadala bych mu. Že tak nesmyslně riskoval. Že se nevrátil. Že mě tu nechal…“
„Jo, myslím, že tohle by ocenil,“ řekl, teď už normálním hlasem. Nejhorší bylo zažehnáno. Teď už to chce skutečně jen čas. A něco na práci. „Teď pojďte, musíte mi podepsat pár pergamenů a zkontrolovat obsah trezoru. Jestli se na to cítíte…“
Zvedla se, oprášila hábit a nechala se odvést do jiného pokoje.

* * * * *

Ozvalo se cinknutí u dveří. Sam se usmála. Odvázala si zástěru a vyšla z kuchyně. Svoje první hosty chtěla dnes uvítat sama.
„Vítám vás v kavárně U Světlonoše, pojďte dál…“

KONEC