Labyrintem slov...

Autor: Corgi
Překlad: sssnake
Přístupnost: nevhodné pro mladší 18-ti let
Páry: Severus Snape/Harry Potter
Varování: tragické
Shrnutí: Co magie spojila nic nerozdělí.
Poznámka: Povídka byla původně umístěna na UtC.

 

 

Celá škola byla vzhůru nohama. Měl jsem štěstí, že se k tomu nepřidala žádná další katastrofa následkem které by ti spratci byli ještě otravnější a dávali ještě méně pozor. Ano, zkazili, co mohli, ale aspoň, že se to obešlo bez výbuchu. Znal jsem příčinu jejich podráždění. Dokonce i členové profesorského sboru jevili známky nervozity. Nemohl jsem je za to vinit. Sám bych se třásl strachy, kdybych neměl svoje emoce tak dokonale pod kontrolou. Pán zla naplánoval za zítřejší noc útok na Bradavice a my dělali vše, abychom na něj hrad i studenty připravili. Byl vypracován plán bitvy, ale všichni si byli vědomi toho, že nemůžeme vydržet ani první střet s nepřítelem.

Minulý rok byl pro mě noční můrou. Přestal jsem být nadále schopen vykonávat funkci špeha a sbírat informace od těch, kteří je byli ochotní prodat. Nemohl jsem ani opustit školní pozemky. Na černé listině Pána zla jsem se zařadil hned za Albuse a Pottera. Vytrhl jsem se z vlastních myšlenek a snažil se soustředit na pergameny, které jsem měl oznámkovat. Taky jsem musel dávat pozor na ty ničemy, kteří se mnou byli ve třídě. Všichni byli skloněni nad svým kotlíkem a předstírali řádnou práci. Právě jsem měl co do činění se sedmým ročníkem, jehož řady povážlivě prořídly. Všichni, jejich rodiče patřily mezi Smrtijedy, byli před dvěma dny odvezeni ze školy – jasná známka toho, že moje informace byly správné.

Mrkl jsem na hodiny, zvedl se a vydal se uličkou mezi pracovními stoly. Ani jeden z nich si nevysloužil nic než moji kousavou poznámku. Jejich výsledky byly v téhle „hře“ žalostné. Pod hrozbou, která se nad námi vznášela, by jejich lektvary měly být alespoň ucházející. Přesto přese všechno to celých sedm let byli moji studenti. Jediný, kdo se přiblížil něčemu, co připomínalo mnou požadovaný lektvar, byl překvapivě Potter. A přiblížil se proto, protože to byl PROSTĚ Potter. Nemohl jsem ocenit jeho dovednosti, protože bych mu tím pomohl.

„Žalostné, že Pottere,“ zavrčel jsem na toho chudáka, když jsem procházel malým prostorem mezi jím a Grangerovou.

Potter neřekl ani slovo. Když jsem se však s jízlivými poznámkami otočil ke Grangerová, která poprvé zklamala, zaslechl jsem povzdech. Koutkem oka jsem sledoval toho mladého čaroděje, jak přidává do kotlíku poslední součást lektvaru. Poprvé v jeho životě. Musím upřímně říct, že jsem byl jeho úsilím v dnešní hodině vskutku překvapený. Tohle bych ovšem nepřiznal ani pod Veritasérem. Po smrti svého kmotra se hodně změnil a já už nikdy neměl příležitost přistihnout ho při toulce nočním hradem. Kromě vyučování a soukromých lekcí u mě nebo Brumbála jen zřídkakdy opouštěl svou kolej. Vzhledem k jeho dnešnímu snažení jsem si do něj ani nemohl rýpnout. Jen jednou za poslední rok se mi ho podařilo pořádně vytočit. Rozzuřil se, když jsem se ne zrovna lichotivě vyjádřil o jeho matce. Poppy mi pak odmítla vyléčit nos, který mi v odpověď zlomil.

Další pohled na hodiny mi sdělil, že je čas, abych se těch spratků už zbavil. Zavrčel jsem na ně tedy, aby odevzdali vzorky na můj stůl a zmizeli, což okamžitě a bez odmlouvání učinili. Potter se balil daleko pomaleji než ostatní. Grangerová na něj, k mému překvapení, nečekala. Do oběda mi zbývalo pár chvil. Zamkl jsem učebnu a následoval toho chlapce. Stejně jako jindy, když jsem ho sledoval, zamířil rovnou na svou kolej. Když v pořádku zmizel za portrétem, otočil jsem se a vrátil se do své pracovny, abych ještě něco opravil.

********************

Hlavní síň byla nezvykle tichá. Pouze několik studentů si šeptem povídalo. Místo dlouhého učitelského stolu stálo na vyvýšeném místě několik menších. Učitelé byly k těmto stolům rozděleni podle toho, jakou úlohu měli sehrát při obraně Bradavic. Pomfreyová, Prýtová, Sinistrová a profesor, který učil Studium mudlů měli nestarost vše ohledně ošetřování zraněných. Kratiknot, Hagrid, Hoochová a Vektorová se měli postarat o evakuaci studentů a obranu hlavního vchodu do školy. Já seděl s ředitelem, McGonagallovou a Pastorkem (vyučoval starší studenty, u nich se předpokládala pomoc s obranou hradu, soubojům) a letošním idiotem vyučujícím obranu proti černé magii. Při jídle jsme diskutovali o plánu, který jsme sestavili a dávali jsme dohromady plán náhradní, který by bylo možné použít v případě, že se stane něco neočekávaného. Přes naši úpornou snahu na něco přijít, jsme nedokázali vymyslet nic proti vlkodlakům, které se na nás chystal Pán zla poštvat. Z toho, že budu muset čelit takové tlupě příšer, jsem byl opravdu nešťastný. Upřímně řečeno, stačili mi v nočních můrách, které mě pronásledovali. Díky Lupinově smrti, který přišel o život Malfoyovou rukou, jsme měly značnou nevýhodu. Nebyli jsme totiž schopni žádnou z těch potvor dostat na svou stranu. Pán zla měl opravdu sadistický smysl pro humor a stanovil pro bitvu noc za úplňku.

Nahlíželi jsme na náš problém ze všech možných stran a přesto jsme nenacházeli řešení. Studenti se mezi tím začali zvedat a v párech odcházet. Všiml jsem si, že Potter mezi nimi nebyl. Můj pohled jeho směrem upoutal pozornost McGonagallové. Její tvář se smutně zamračila.

„Takhle je to celý rok. Grangerová a Weasley odejdou spolu a jeho nechají samotného. Neodvažuje se s někým dalším zaplést,“ řekla tiše, aniž by odvrátila pohled od dalších tří lidí, kteří seděli u našeho stolu.

„U Merlina, proč? Není to přece tak, že nemůže dostat někoho, koho si vždycky přál dostat,“ nedůvěřivě jsem odfrkl.

„Protože by to bylo hned druhý den v novinách. Nestojí o tu pozornost, kterou ho náš svět zahrnuje. Touží být jen normálním teenagerem.“

Věnoval jsem starší čarodějce pohled plný nedůvěry a úsečně jsem se rozloučil s ostatními kolegy. Odkráčel jsem ze síně, přičemž jsem si zlostně měřil každého, kdo se mi odvážil zkřížit cestu. Vrátil jsem se zpět do třídy, kde jsem hodlal pokračovat ve známkování úkolů. Připadal bych si ztracený, kdybych Temnému pánovi dovolil narušit můj denní pořádek více, než už narušen byl. Vůbec jsem nezaregistroval, že mě někdo do sklepení následuje. Upozornilo mě na to až jemné zadunění kotlíku na pracovním stole, které mě donutilo sáhnout po hůlce. Pachatele jsem nemohl identifikovat, jelikož jeho hlava byla schovaná v kotlíku, který právě čistil. Všiml jsem si však jeho knížek, které ležely na lavici o dvě řady dál. Vydal jsem se směrem k oné lavici, přičemž jsem ani na chviličku ze studenta nespustil oči a tiše se proklínal za svou nepozornost. Otevřel jsem knihu ležící na vrchu hromádky a identifikoval tak onoho vetřelce.

„Pottere! Co to má znamenat?“ vyštěkl jsem. Přes mou tvář se mihl úsměv plný uspokojení, když sebou trhl a vzápětí se ozval dutý zvuk, jak se při tom udeřil do hlavy o kotlík.

„Nikde nikdo a já nechci být sám. Vy jste jediný učitel, který se snaží dodržovat svůj denní řád. Kromě toho je potřeba, aby někdo vyčistil vaše kotlíky,“ odpověděl Potter. Nemohl jsem si nevšimnout jeho prázdného pohledu, když na mě upřel svoje zelené oči.

„To je sice pravda, ale měl jste se mě nejdřív zeptat. Mohl jsem vás zabít,“ jízlivě jsem se ušklíbl. Nedostalo se mi však odpovědi, ve kterou jsem doufal.

„Zapomněl jste na tu věštbu. Jenom Tommy mě může zabít. Nanejvýš jsem mohl skončit trochu popálený, ale pořád zde, odsouzený k tomu zlému snu, který mě zítra čeká.“

„Když na tom trváte, nechám vás tedy pokračovat v práci,“ řekl jsem tomu spratkovi a zamířil ke katedře.

Dal jsem se znova do opravování. Pár prací, které jsem zatím opravil poslední třídě, bylo plných mého červeného inkoustu. Pořád nemohu uvěřit, že po pěti letech studia neumí napsat ani esej. A to nemluvím o gramatice, tedy spíše o jejích nedostatcích. Co se, u Salazara, učili, před tím, než přišli do Bradavic?

Moje práce byla doprovázená pravidelným škrábáním kartáče a občasným dutým zaduněním kotlíku, které se ozývalo z Potterova rohu. Když jsem skončil s úkoly, vytáhl jsem z polic pár knih. Byl jsem odhodlaný použít cokoliv, abych vyřešil problém s vlkodlaky. Naše naděje, že se nestaneme členy vlkodlačí smečky Pána zla nebo že se dokážeme vyhnout boji, byla rozmetána na kousky, když minulý rok zajal Lupina. Ten sadistickej bastard poslal jeho kůži Potterovi jako vánoční dárek. Byl jsem překvapen, že si ten chlapec dokázal uchovat zdravý rozum. U Merlina, moc dobře vím, že ten vlkodlak byl posledním pojítkem mezi ním a jeho rodiči, které nikdy nepoznal. Potter byl Pánem temnot znovu napaden a znovu zvítězil.

Procházel jsem stránku po stránce, ve snaze najít něco, cokoliv, co by nám pomohlo – protikouzlo nebo něco, čím bych mohl zmírnit jejich hrozbu. Po hodině bezvýsledného hledání jsem knihy vztekle shodil ze stolu a bezmyšlenkovitě jsem z kapsy vytáhl odřený stříbrný srpec. Byl první mincí, kterou jsem si vydělal. Nikdy jsem tu zatracenou věc neutratil. Ležela v mé kapse roky. Kdykoliv jsem se něčeho bál nebo mě přepadaly temné myšlenky, vytáhl jsem jí a hrál si s ní. Byla už dost ošoupaná. Vzhlédl jsem a zjistil, že se Potter, hotový s kotlíky, přesunul k čištění pracovních stolů. Hrál jsem si s mincí a zíral na toho chlapce. Potter to musel vycítit a zmateně se na mě podíval. Potom se rozhlédl po místnosti. Jeho pohled utkvěl na knihách, které jsem shodil na zem.

„Stalo se něco, pane profesore?“ zeptal se mě trochu rozpačitě. Bylo vidět, že se pozastavil nad mým neopatrným zacházením s těmi knihami. Nebylo se čemu divit, když jsem je sám učil, aby s úctou zacházeli se vzácnými svazky ve školní knihovně.

„Nic, s čím byste mi mohl pomoci,“ odtušil jsem. Stále jsem na něj upíral svůj pohled. Sám pro sebe jsem dodal: „Ledaže byste znal způsob, jak zastavit ty vlkodlaky.“

„Kudy si myslíte, že proniknou?“ zeptal se mě Potter a bez jakéhokoliv výrazu zíral na minci v mé ruce.

„Nejpravděpodobněji od lesa. Tam není mnoho těch, kteří by se jim odvážili postavit. Kentauři by jim mohli způsobit jisté ztráty předtím, než by je zlikvidovali, ale ředitel je přesvědčil, aby les opustili a přesunuli se na školní pozemky. Pomohou chránit studenty.“

„Takže kentauři nebudou zraněni, jestliže pak zaminujeme les,“ Potterovo čelo se zkrabatilo soustředěním. Stále však zíral na srpec, který jsem držel.

„Nepřehánějte to s tím myšlením, Pottere. Ještě si ublížíte,“ řekl jsem a ušklíbl se. Za odměnu jsem si vysloužil mírně nasupený pohled.

„Snažím se vzpomenout si na něco z mudlovského fantastického románu, který jsem četl v létě. Byla tam bitva a jedna ze stran umístila na bojiště čtyři takové ostnaté koule. Když dopadly na zem, jeden hrot byl zárukou výbuchu.“

„Ježci.“

„Ano! Můžeme je vytvořit z čehokoliv a pak proměníme kov ve stříbro. První a druhé ročníky nám s tím mohou pomoci. Můžeme zaminovat les a část pozemků a zmenšit tak počet těch, kteří se dostanou až sem.“

Věděl jsem, co ho v tu chvíli přimělo začít popisovat tu primitivní zbraň. Musím přiznat, že jsem byl trochu v šoku, že ten chlapec dokáže opravdu vymyslet nebo dokonce použít cokoliv ve jménu naší věci. Já toho schopen nebyl. Možná, že jsem předtím propásl svou šanci. To ale v tu chvíli nebylo podstatné. Musel jsem o tom neprodleně říci Albusovi a Minervě, aby na tom studenti mohli začít pracovat.

„Zpátky do práce. Jdu sehnat ředitele,“ zavrčel jsem směrem k tomu spratkovi, který už čistil další lavici.

Rozhovor s ředitelem byl rychlý a stručný, ale stačil k tomu, aby zažehl oheň v očích schovaných za půlměsícovými brýlemi. Nebyl jediný, jehož odhodlání znovu vzplálo v plné síle. Minerva už sestavila seznam studentů, kteří byli schopni pomoci. Ponechal jsem je jejich práci. Dostal jsem však od, nyní zářícího, starého muže jasné pokyny. Chtěl, abych Pottera dnes v noci a zítra ráno vyzkoušel ze všech kouzel, včetně štítových. Chtěl si být jistý, že je na blížící se bitvu připraven. Reptal jsem celou cestu do sklepení. Vrátil jsem se do učebny. Zamkl a zabezpečil jsem dveře ještě předtím, než jsem se otočil na Pottera, který právě vytíral podlahu.

„Pottere, odložte ten mop. Ředitel chce, abych vás přezkoušel ze všech kouzel, protikouzel a štítových kouzel. Předpokládám, že už víte, jak odrazit smrtící kletbu?“

„Ano, vím,“ odvětil Potter tiše a já jsem byl zvědavý, ne poprvé, jestli přežije smrt Pána zla. Nepochyboval jsem o jeho schopnostech, ale o tom, jestli je schopen zabít. Temný pán mu poskytl mnoho důvodů k tomu, aby jednal proti své přirozenosti.

„Pojďme tedy vedle. Je potřeba, abyste si použití štítu dostatečně zautomatizoval,“ zavrčel jsem zlostně, aniž by mi k tomu zavdal jakoukoliv příčinu.

Potter si jen povzdechl a následoval mě do tajné místnosti, kterou jsem užíval pro jeho soukromé hodiny. Mladší kouzelník se přesunul na vzdálenější stranu místnosti a čekal na mé instrukce. Byl jsem si jistý, že chápe, že se má bránit proti kletbám, které proti němu budu posílat. Tehdy, ne jako jindy, jsem nepostupoval od jednoduchých kouzel ke složitějším. Vyslal jsem na něj rychlou palbu krutých kleteb. Některé byly černé (černá magie), jiné bílé (bílá magie), ostatní něco mezi. Potter je buď odrazil, použil obranný štít nebo je pohltil pomocí speciálního štítu. Se všemi, které jsem na něj seslal, si Potter, k mému uspokojení, snadno poradil. Ne, že bych mu všechny zákroky schválil. Poté, co jsem se ujistil, že se ten spratek dokáže bránit, donutil jsem ho použít proti těm samým kletbám protikouzla. Nakonec jsme se dostali k odrážecímu kouzlu, které se mu nikdy správně nepovedlo přesto, že jsme ho mnohokrát cvičili.

„Teď si procvičíme Merlinův štít. Pokuste se ho vykouzlit správně. To znamená obrátit kletbu proti útočníkovi.“

„Pokusím se, pane profesore,“ odpověděl Potter znovu tiše. V jeho hlase zaznělo něco, co jsem nedokázal identifikovat a co mi dělalo starosti. Zněl poraženě, skoro beznadějně.

„Nepokoušejte se. Udělejte to!“ zavrčel jsem na něj a mrštil po něm zakázanou kletbou. Tiše jsem doufal, že štít, který jsem umístil okolo této místnosti bude stačit k tomu, aby udržel zvědavce z ministerstva mimo.

Potter vykřikl zaklínadlo rychle a správně, ale kletba, kterou jsem použil, prorazila skrz, jako by žádné nepoužil. Potter unikl jen tak tak. Nasupeně jsem na něj pohlédl a s podrážděným škubnutím hlavy jsem mu naznačil, aby se vrátil. Potter se pomalu vracel na místo, čímž si ode mě vysloužil další netrpělivé zavrčení. Neměl jsem ponětí, proč to není schopný provést správně. Pořád dokola jsem ho nutil vytvořit ten štít a vždy zklamal. Uvědomil jsem si, že Potter nechce zranit další osobu, byť nepřímo.

„Pottere, jestli máte ze zítřejší bitvy vyváznout živý, musíte ovládnout tenhle štít!“ prskl jsem na něj. Nemohl jsem si pomoct. Jeho neschopnost mě přiváděla k šílenství.

Potter neodpověděl. Jeho oči byly tak zvláštně nevýrazné. Odmítal se mi podívat do očí. To, co jsem však v jeho pohledu spatřil, mě trápilo víc, než setkání s vlkodlaky. On nepředpokládal, že by zítřejší bitvu přežil a to mě naplnilo děsem. Jestliže to nepřežije, všichni zemřeme. Pokud Potter podlehne tomu nynějšímu, další Temný pán převezme vládu a my budeme odsouzeni k životu v otroctví. Nebude nikoho, kdo by ho zastavil.

„Pottere, pokud nenajdete důvod k tomu, abyste pokračoval, budeme všichni mrtví. Přemýšlejte o tom, jak se vaši přátelé budou cítit, když vás ztratí.“ Cítil jsem se mizerně a stejná byla i slova, která mi vycházela z úst. Nebyl jsem zvyklý někoho konejšit. To nebylo ve Zmijozelu nutné.

„Oni mě nepotřebují. Stěží registrují, že se kolem nich pohybuje někdo další. Tak jako tak jsem skončil,“ odpověděl mi. Bolest z té ztráty byla v jeho hlase zcela evidentní.

„A co ředitel, profesorka McGonagallová a Weasleyovi?“ ptal jsem se ho, ve snaze najít cokoliv, co by ho vytrhlo z jeho otupělosti.

„Pro Brumbála a McGonagallovou nejsem nic než nástroj, těžko zvládnutelný student a u Weasleových pro mě není místo, ačkoliv se o to všemožně snaží.“ Jeho hlas byl monotónní. Nebyla v něm žádná emoce, což mě neskutečně trápilo. Myslím, že bych dal přednost chlapci se srdcem na dlani před touhle živou mrtvolou, která stála přede mnou.

„Jak vás z toho mám dostat? Co vás přinutí žít, spratku jeden?“ Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem překonal vzdálenost mezi námi. Najednou jsem zjistil, že mé ruce spočívají na jeho ramenou a já s ním třesu ve snaze zdůraznit svá slova. Zoufale jsem hledal způsob, jak ho dostat z té jeho ulity, do které zalezl. Zatímco jsem čekal na odpověď, staral jsem se o to, aby mi neutekl.

Neodpověděl. Místo toho se stalo něco, co jsem vůbec nečekal. Jeho odpovědí byl lehký dotek jeho rtů na mých. Na pár chvil jsem nebyl schopen přemýšlet. Ten spratek na mě hleděl se zvláštní směsí naděje a obav. Když mi konečně došlo, co se vlastně stalo, moje mysl začala svádět urputný boj s mým tělem. Bezvýrazně jsem zíral na osobu před sebou. Racionální část mé mysli mě upozorňovala na moje postavení a na ředitelovu pravděpodobnou reakci, zatímco ta impulzivní, kterou jsem měl vždy pevně pod kontrolou, mi připomínala, že jsem lidská bytost. Moje tělo, tedy jeho jistá část, měla na současnou situaci jasný názor. Moje srdce mi vůbec nepomohlo. Mezi těmi ledovými stěnami, které jsem kolem něj vystavěl, zůstalo bez pohnutí. Tahle skládanka měla příliš mnoho kousků. Potter byl gay a mezi svými spolužáky pro sebe nenašel nikoho vhodného. Mnoho stejně orientovaných lidí již vytvořilo dvojice a to kouzlo, které nás dělalo čarodějkami a kouzelníky, působilo trvale. Magie je velmi zvláštní věc – ochraňuje. Vždycky jsem věřil, že trvalost těchto vztahů založená na vzájemné přitažlivosti, je zapříčiněná snahou vyhnout se četným chorobám, které často postihují mudlovskou populaci. Potter, ve své neschopnosti najít někoho, s kým by se usadil, se mi tolik podobal.

Když jsem sváděl svůj vnitřní boj, uvolnil jsem sevření a nevšiml si, že mi Potter proklouzl. Upozornil mě na to až zvuk, jak se snažil otevřít dveře vedoucí do mé učebny.

„Pottere,“ přerušil můj hlas ticho. Když jsem viděl tu prázdnotu v jeho očích, moje racionální část se vzdala a ustoupila. Dlouhými kroky jsem překonal místnost a přiblížil se k menšímu kouzelníkovi. Nijak nezareagoval. „Neřekl jsem vám, že můžete jít.“

„Prosím, pane profesore, nechte mě jít,“ prosil tiše. Zřetelně jsem slyšel tu bolest v jeho hlase. Když ke mně mluvil, zíral na zem.

„Ne.“ Stále se na mě nepodíval. V odpověď na moje zamítnutí akorát celý ztuhl.

Natáhl jsem ruku, zvedl mu bradu a donutil ho tak, aby se na mě konečně podíval. Snažil se vyhnout očnímu kontaktu se mnou. Ví o mé utajené schopnosti číst myšlenky, čehož jsem využil v první chvíli, kdy se pokoušel dostat se pryč. Bylo výhodou umět používat Legilimens beze slov a hůlky, zvláště když měla moje oběť tendenci se vykroutit z nepříjemné situace. Snažil jsem se navázat potřebný oční kontakt tím, že jsem uchopil jeho hlavu do dlaní. To, co jsem zjistil, mě překvapilo. Opravdu měl o mě zájem. Nebylo to zoufalství nebo něco podobného, co se mu honilo myslí. Všechno, co jsem spatřil, mě utvrdilo v rozhodnutí jednat.

Využil jsem toho, že jeho hlava byla v zajetí mých dlaní, sklonil jsem se a políbil stále se třesoucího Nebelvíra. Znovu mě překvapilo, jak ho moje touha zasáhla. Tentokrát to nebyl Potter, ale magie, kterou jsme byli posedlí. Ta porušila moji rovnováhu. Každý vzájemný dotek připomínal explozi. Nemohl jsem si vzpomenout, jestli jsem cítil tu magickou energii, když jsem ho poprvé donutil, aby se na mě podíval. Pak jsem se ale plně soustředil na chlapce. Počáteční šok z jeho doteku byl ten tam a můj mozek mi byl schopen říci, co bude následovat. Jakýkoliv hlupák, narozený v kouzelnickém světě, by vám mohl říct, co se mezi námi stane a já s určitostí můžu říci, že jsem nebyl členem téhle kategorie. Nemohl jsem uvěřit tomu, že po dvaceti letech hledání jsem skutečně našel partnera. A ne obyčejného partnera, ale duševního. Ironií osudu bylo, že to by syn mého nepřítele z dětství. Všechny tyhle myšlenky vířily v mé hlavě. Harryho měkká ústa se pootevřela a umožnila mi tak hlubší přístup.

Obrátil jsem svůj zájem k mladému muži, se kterým bych mohl strávit zbytek svého života, a modlil jsem se v dobrý konec zítřejší bitvy. Poté, co jsem ochutnal čokoládu a mátu, které byly součástí dezertu, jsem hodil veškerou opatrnost za hlavu. Hlad mě činil netrpělivým. Chytil jsem jeho triko a prudce škubl ve snaze si uvolnit cestu. Nechal jsem svoje ruce, aby se rozběhly po jeho kůži pod ním. Potter, ne Harry, zasténal do mých úst vždy, když moje prsty, při průzkumu nového území, objevily citlivé místo. Harryho dech byl přerývavý. Stáhl jsem se, aby se mohl pořádně nadechnout. Nebelvír si opřel hlavu o moji klíční kost a mocně lapal po dechu, aby svému tělu dopřál dostatek kyslíku. Pokračoval jsem ve svém průzkumu, když jsem ucítil, jak zatáhl za můj plášť. O pár minut později dával hlasitým vrčením průchod svému rozladění nad množstvím maličkých háčků, které držely můj kabátec zapnutý. Potlačoval jsem smích nad jeho reakcí. Veškerým dalším protestům jsem zabránil dalším polibkem, který ho připravil o dech. Zase byl poddajný. Chytil jsem ho za ruku, odemkl dveře a táhl ho za sebou přes učebnu lektvarů. Na cestě jsem se zastavil jen proto, abych popadl jeho balík knih ze stolu, a pokračoval jsem do pracovny, k tajným dveřím vedoucím do mých soukromých komnat.

Podzemní pokoje nebyly tak luxusní jako ty komnaty, které byly určeny pro ostatní členy profesorského sboru. Setřásl jsem svou nespokojenost nad nestejnými poměry. Přesto přese všechno mi vyhovovaly. Většinu volného času jsem trávil ve své pracovně, v laboratoři nebo ve sborovně. Dovedl jsem Harryho k posteli a bojoval se smíchem, když se znovu pokoušel svléknout ze mě moje šaty. Chvíli jsem poslouchal jeho reptání a pak jsem se nad ním slitoval a kouzlem jsem nás oba zbavil oblečení. Dal jsem si na čas a bloudil očima po jeho těle. Stejně jako já byl příliš hubený, ale na rozdíl ode mě nedosáhl takové výšky. Nemohl jsem pochopit, proč to tak bylo. Rozdílné okolnosti, nebo tak nějak.

Byl na něj krásný pohled. Když jsem ho však shodil na postel, ztuhl jsem hněvem. Jeho záda pokrývaly ošklivé jizvy. Nebylo mi to neznámé. Také jsem měl takové, od otcovy oblíbené zbraně. Teď však na tohle téma nebyl čas. Slíbil jsem si, že v budoucnu si ho určitě udělám. Držel jsem se zpátky a dál si prohlížel Harryho. Tohle byla jeho a moje chvíle. Mrkl jsem na hodiny a zjistil, že si nemohu dopřát ten luxus, abych to nadále protahoval. Byl jsem si vědom jeho ostražitosti dnes ráno. Možná, že budu Albusovu hněvu čelit trochu dříve, než jsem plánoval.

„Dělal jsi to takhle někdy předtím, Harry?“ zeptal jsem se ho hlubokým hlasem, když jsem si k němu lehl.

„Ne. Nenašel se nikdo, s kým bych mohl experimentovat,“ odpověděl. Všiml jsem si jeho ruměnce, který mohl být způsobený buď hanbou nebo rozpaky. Nevěděl jsem.

„Není to nic, kvůli čemu by ses měl cítit rozpačitě,“ opáčil jsem a stěží potlačoval zasténání, které se dralo na povrch, když se přiznal, že je panic.

„To zní, jako bych byl ten pravý.“

Nijak na to nereagoval. V jeho věku jsem měl partnery, kteří vždy uspokojily mé potřeby. Když jsem zestárl, změnilo se to. Většina z nich byla ženatá. Pro ně to nebylo nic víc než hrou na moc a pro Pána zla povyražením. Lítost nad tím vším však zmizela, když jsem si připomněl, že teď mám stálého partnera, kterého se přede mnou nikdo nedotýkal. To vědomí způsobilo vlnu touhy, která se přelila přes mé tělo. Znovu jsem svoji pozornost obrátil k Harrymu. Zvuky, které mu unikaly z hrdla, způsobovaly, že jsem se začal třást rozkoší. Byl vnímavý ke každému mému doteku a brzy se pode mnou svíjel slastí.

Když jsem ho dovedl až na pokraj, stáhl jsem se. Vzlykl na protest, když jsem se otočil na druhou stranu a začal se přehrabovat v nočním stolku. Harry napodobil můj předchozí pohyb, čímž mi hledání lubrikantu podstatně ztížil. Skoro jsem ztratil veškeré sebeovládání, když mi Harry přejel jazykem po špičce mého penisu. Předtím, než jsem se mohl vzpamatovat z toho překvapení, pohltil moje kopí do svých horkých úst a začal váhavě sát. Ne příliš jemně jsem popadl hřívu jeho divokých vlasů a odtáhl ho od sebe. V reakci na můj čin jsem si od něj vysloužil další z těch neurčitých pohledů.

„Jestli budeš takhle pokračovat, všechno skončí ještě před začátkem,“ vysvětlil jsem mu a sledoval, jak se v jeho očích mihl záblesk pochopení. „Ledaže bys to takhle chtěl,“ podíval jsem se na něj bez jakéhokoliv výrazu. Vypadal dost překvapeně.

„Nemám vůbec ponětí, co mám dělat a nemyslím si, že bys byl natolik trpělivý, abys mi to řekl.“ Na jeho tváři se usadil mírný úsměv. Zase zčervenal. Byl jsem rád, že to neví.

„To jsi uhodl,“ odpověděl jsem mu a zlomyslně se zašklebil, když jsem našel to, co jsem celou dobu hledal. Odšrouboval jsem víčko. Harry se na mě mračil ve zlé předtuše. Pohlédl jsem do kelímku a hlasitě zaklel. „K čertu!“ Rozzlobeně jsem mrštil nádobkou přes místnost.

„Je něco špatně?“ ptal se Harry a pomalu se ke mně naklonil. Nemohl jsem mu dovolit mi uniknout a ujistil jsem ho o tom tím, že jsem ho objal a povalil na záda.

„Vyschlo to. To je naposled, co jsem v tomhle směru něco zanedbal. Nemůžu uvěřit, že jsem to svinstvo skutečně koupil,“ bručel jsem, zatímco jsem se volnou rukou snažil nahmátnout hůlku, kterou jsem schoval pod polštář. „Tím druhým způsobem to nemám rád.“

„Můžu se zeptat proč?“ řekl tiše Harry. Uvědomil jsem si však, že se nezeptal na ten druhý způsob, což znamenalo, že přece jenom naslouchal šepotu svých spolužáků.

„Mnoho špatných vzpomínek. Kouzlo, které se chystám použít sníží tření a uklidní tě, ale nestačí k tomu, aby zabránilo počáteční bolesti,“ věnoval jsem pozornost těm negativům, které mi vířily v hlavě.

„Použij to kouzlo a pak udělej to, co jsi původně zamýšlel udělat.“

„To mě napadlo taky, ale pořád se mi do toho kouzla nechce,“ řekl jsem tomu zelenookému mladíkovi. „Na kolena.“

Harry se vyškrábal na kolena a nastavil mi svoji zadnici. Nastavil jsem ho do správné polohy a uchopil hůlku s cílem ho připravit. Mumlal jsem kouzlo a připravoval se na vzpomínky, které se určitě vynoří ze zastrčených koutů mé mysli, kam jsem je pečlivě uzamkl. Naštěstí se neobjevily a já se mohl v klidu věnovat přípravě mé druhé polovičky na její poprvé. Ze své pozice jsem mohl vidět, jak se mračí a věděl jsem proč. Účinky kouzla nebyly moc příjemné. Snažil jsem se ho však přimět, aby zapomněl na všechny nepříjemné pocity. První prst pronikl jeho svraštělým vstupem snadno. Chvíli jsem jím pohyboval uvnitř, aby si přivykl. Pak jsem přidal druhý. Harry vykřikl bolestí. Můj pohyb uvnitř něj ustal. Chtěl jsem, aby se uvolnil, než budu pokračovat. Než přijal oba prsty, musel jsem přestat ještě několikrát. Když odpočíval po delším pronikání, opatrně jsem prstem přejel kolem jeho prostaty. Když jsem opatrně zatlačil na tu citlivou žlázu, Harry se rozechvěl. Potlačil jsem pousmání na zvukem, který se mu vydral z úst.

Přidání třetího prstu způsobilo Harrymu další bolest. Sevřel jsem jeho měknoucí penis a snažil se odvést jeho pozornost jiným směrem. Trvalo delší dobu, než bolest, která ho napínala, polevila. Chvíli předtím, než jsem v něm prsty začal pohybovat, jsem využil k přeformulování toho zatraceného kouzla. Doufal jsem, že jsem ho připravil dostatečně. Pohledem na hodiny jsem se ujistil, že není příliš pozdě. Když jsem kouzelnou formuli použil potřetí a v duchu se pomodlil za to, abych mu neublížil, klekl jsem si za něj. Pomalu jsem přiblížil tupou špičku svého kopí k vstupu do jeho těla. Pokaždé, když se jeho tělo napjalo, jsem přestal a mumlal konejšivá slova, dokud se zase neuvolnil natolik, abych mohl pokračovat. Pomalu jsem do něj pronikal. Odměnou za moji trpělivost bylo Harryho netrpělivé zavrtění.

Vyhověl jsem Harryho žádosti a pomalu ho vytáhl, abych ho v zápětí mohl vrazit spátky. Bylo to zatraceně těžké. Vůbec jsem nechtěl opustit ten horký a těsný otvor. Pomalu jsem se pohyboval. Jediné, co jsem měnil, byl úhel pronikání. Konečně jsem našel ten správný a nemilosrdně jsem při každém příraze zavadil o jeho prostatu. Z Harryho hrdla se draly tak neuvěřitelně rozkošné zvuky, když jsem ho mučil. Dokud měl obličej zabořený v matraci, nedokázal jsem z jeho slov rozluštit, co po mě chce. Brzy mi to však bylo jasné. Naléhavě mě prosil, abych zrychlil tempo a přitvrdil.

Poprvé, když mě Harry žádal, jsem nad sebou skoro ztratil kontrolu. Opanoval jsem se a nevědomky odpověděl na jeho žádost rychlejšími pohyby. Nemohu s určitostí říci, jestli jsem dostatečně stimuloval Harryho rozkošné místečko, ale podle zvuků, které mladší muž vydával, na tom nezáleželo. Harry vítal každý můj příraz s nadšením.

Nedokázal jsem potlačit pocity dokonalého štěstí a doufal ve štěstí i do budoucnosti. Nikdy před tím to nebylo tak úžasné, jako dnes a já zjistil, že se rychle blížím k vrcholu. Moje břišní svaly a slabiny byly celé napjaté. Poslepu jsem nahmátl Harryho penis a začal ho zpracovávat ve stejném rytmu, jako jsem přirážel. Celou moji délku olizovaly žhavé plameny, v důsledku selhání lubrikačního kouzla, což mi přineslo nesnesitelné potěšení. Harry vykřikoval nesrozumitelná slova. K tomu, abych pochopil, co chce vyjádřit, jsem je však nepotřeboval.

Všechno ve mně se svíralo a já jsem cítil přicházející orgasmus, který se šířil celým mým tělem. Rukou, kterou jsem zpracovával Harryho penis, jsem škubl mnohem rychleji a hruběji, než předtím. Harryho penis ještě o poznání ztvrdl a moji ruku pokrylo jeho horké sperma. Když jsem slyšel, jak měkce zasyčel mé jméno, vyneslo mě to rovnou na vrchol. Vykřikl jsem jeho jméno, které se rozeznělo mezi kamennými zdmi mé komnaty. Políbili jsme se a já bych přísahal na všechny svaté, že jsem doslova cítil, jak nás k sobě poutá ta nejsilnější magie.

Cítil jsem Harryho zmatek, který v něm vyvolalo naše nové pouto. Uvědomil si moji náklonnost k němu. Mělo to na něj okamžitý účinek, ale nezeptal se na to. Ani se nezeptal, co se stalo. Věřil mi více, než jsem si kdy dokázal představit, že by mohl? Bylo v tom však ještě něco a já se to rozhodl zjistit. Můj neočekávaný projev citu ho zaujal. Já jsem byl, na druhou stranu, radostí bez sebe, že mu mohu říci, co k němu cítím bez toho, že bych se znemožnil. Nezajímalo mě, jaký vliv to bude mít na mou pověst ve škole ani to, že mě Albus zničí, když se o tomhle dozví. A já neměl pochybnosti, že to udělá. Je to jen otázka času. Teď jsem se však nehodlal zabývat zkoumáním mého náhlého obratu v citech vůči Harrymu.

Pomalu jsem vyklouzl z postele, vědom si toho, jakou bolest jsem mu způsobil. Vešel jsem do koupelny a vyndal jsem ze skříňky dvě lahvičky. V jedné byla znecitlivující mast a v té druhé svalový relaxant. Ze zkušenosti jsem věděl, že ráno bude ztuhlý a rozbolavělý. Předtím, než jsem koupelnu opustil, popadl a namočil jsem žínku a rychle se vrátil zpátky do postele.

Harry ležel na své straně a papírovým kapesníkem z mého nočního stolku se neohrabaně snažil uklidit ten nepořádek, který jsme udělali. Když vzhlédl, usmál jsem se na něj. Po počátečním leknutí mi úsměv oplatil. Všechno, co jsem nesl, jsem přendal do jedné ruky a druhou sáhl pro hůlku a použil uklízecí kouzlo. Potom jsem vyhodil všechny použité papírové kapesníčky. Obrátil jsem ho na břicho, jemně ho omyl žínkou a nakonec aplikoval znecitlivující mast. Byl jsem vděčný, že se neobjevilo žádné krvácení. Předtím, než jsem zpod Harryho vytáhl deku, postaral jsem se o sebe.

Vklouzl jsem vedle něj do postele a nabídl mu svalový relaxant. To bylo poprvé, co něco takového udělal bez jakýchkoliv otázek. Zašrouboval jsem lahvičku, odložil ji na noční stolek a schoval hůlku pod polštář. Přitáhl jsem si Harryho k sobě a oba nás přikryl. Lehkým pohybem ruky jsem zhasl všechna světla v komnatě a aktivoval ohřívací kouzlo kolem mé postele. Všiml jsem si Harryho překvapení.

„Já můžu zůstat?“ zeptal se mě s údivem v hlase.

„Ano.“ Necítil jsem potřebu to rozvádět. Zdálo se, že ho má odpověď uspokojila.

„Přál bych si, aby to tak mohlo být vždy,“ zašeptal smutně a víc se ke mně přitulil.

Neodpověděl jsem hned. Byl jsem ochromený touhou, která se mezi námi vznášela. Uvědomil jsem si, že ho po smrti rodičů stěží někdo takhle objímal. Zatímco jsem se vzpamatovával z toho poznání, jeho dech se zklidnil a já se domníval, že usnul.

„Jsem tvůj pro teď a navždy,“ zašeptal jsem do tmy. Skoro jsem vyskočil z kůže, když mi odpověděl.

„Slibuješ?“ zeptal se mě trochu zoufale.

„Slibuji, Harry. Teď spi, ty spratku. Zítra nás čeká dlouhý den.“

Harry okamžitě usnul a všechno trápení bylo rázem to tam. Sám jsem byl otupělý uspokojením a brzy jsem ho následoval.

Ráno přišlo příliš brzy. Probuzení Harryho pro mě bylo lekcí trpělivosti. Harry nebyl zrovna ranní ptáče jako já. Ačkoliv po sprše to bylo lepší. Ještě, že jsem předtím požádal o kávu.

„Budeš mít problémy s ředitelem?“ zeptal se mě, když jsem se oblékl.

„Pokud to zjistí, tak pravděpodobně ano. Ale chci, abys věděl, že nelituji ničeho, co se minulé noci stalo.“

„Kam půjdeme?“ Harry správně předpokládal, že přijdu o své místo v Bradavicích.

„Až jednou zabiješ Pána zla, budu volný a my budeme moct dělat, co budeme chtít,“ odpověděl jsem své druhé půli. „Měli bychom jít na snídani, než se tví přátelé rozhodnou oznámit tvoji absenci.“

Harry mi věnoval úsměv a vyšel přede mnou z komnaty. Po cestě do Hlavní síně jsme nepotkali jedinou živou duši a rozdělili jsme se tedy až před vchodem. Vešel hlavními dveřmi, zatímco já jsem kroužil kolem vchodu pro personál. Když jsem vstoupil dovnitř, Harry už seděl. Harryho nejlepší přátelé nebyli schopni zaregistrovat, že byl celou noc pryč, natož aby si všimli, že se k nim posadil. Harry vypadal naprosto uvolněně, jako někdo, kdo byl důkladně souložen. Samozřejmě, že to ani jeden z nich nepostřehl. K mému překvapení si toho rozdílu však všimla McGonagallová a řekla mi o tom.

„Vypadá to, že si pan Potter konečně někoho našel,“ sdělila mi a upila svůj čaj.

„To není moje starost,“ vyštěkl jsem jako obvykle, ale musel jsem se přemáhat. Nemohl jsem si pomoci a musel přemýšlet, jestli tu nepatrnou změnu způsobil Harry nebo to pouto mezi námi. Byl jsem vděčný za všechny ty roky, co jsem dělal špióna. Uvědomil jsem si, že na mě starší čarodějka znovu promluvila. Naštěstí jsem byl schopen vnímat ji a zároveň přemýšlet.

„Vy taky vypadáte, jako byste strávil úžasnou noc,“ zamumlala do svého šálku.

„Úžasnou noc? Minervo, máte moc bujnou fantazii. Neměla byste trávit tolik času v kočičí kůži,“ opáčil jsem suše. Takovéhle škádlení bylo mezi námi běžné.

„Abyste věděl, moje schopnosti zvěromága na to nemají vůbec žádný vliv.“

„Když na tom trváte,“ řekl jsem tónem, který vyjadřoval, že nevěřím ani slovu z toho, co řekla.

„Dostat se ze školy, to není jen tak. Je všeobecně známo, že všechny únikové cesty jsou střeženy.“ V jejích očích se zalesklo pochopení a pak zděšení. Její rysy ozdobil známý úšklebek. „Takže, na kterého z bystrozorů nebo členů řádu padlo vaše oko včera v noci?“

Dovolil jsem si tichý úlevný povzdech. Byl jsem vděčný za léta praxe ve skrývaní svých emocí a reakcí. Doufejme, že nebude v duchu pátrat a že nezjistí, že žádný dospělý včera nechyběl.

„Do toho vám nic není, babo jedna zvědavá. Pokud nechcete, abych začal strkat nos do vašich věcí, tak se starejte o své.“

Minerva se rozesmála a zvedla se k odchodu. V tu chvíli už se plně soustředila na úkol, který jí byl přidělen. Sotva jsem začal snídat, když se někdo rozhodl, že mě vyruší. Bohužel to byl ředitel a já se ujistil, že je moje mysl pevně uzavřena. Nevypadal rozzlobený a já mu k tomu nehodlal poskytnout záminku. Vždycky nějak věděl o všem, co se v prostorách hradu odehrává. Měl jsem za to, že jsou za tím portréty, což byl důvod, proč jsem je odmítl mít ve své pracovně, učebně i soukromých komnatách.

„Severusi, jak pokračuje váš trénink s Harrym?“

„Kromě toho, že stále nezvládá Merlinův štít, tak velmi dobře.“

„Na dnešní ranní lekci vám pošlu jednoho člena Řádu. Pomůže vám, aby se to Harry naučil.“

„Jistě, Albusi,“ zašklebil jsem se. Neměl jsem náladu mít někoho z Řádu za zadkem. Byl by průšvih, kdyby zjistil, jak se můj přístup k Harrymu během minulé noci změnil.

„Dejte mi vědět, kdyby nastaly nějaké problémy.“

„Zajisté, Albusi.“

Poté, co ředitel odešel, jsem rychle dokončil snídani a vrátil se do sklepení, abych počkal na Harryho. Nenechal mě čekat dlouho. Vstoupil do učebny s rozmrzelým výrazem na tváři. Jakmile se za ním však dveře bezpečně zavřely, věnoval mi široký úsměv. Když jsem viděl to světlo v jeho očích, které nikdo jiný vidět nemohl, nemohl jsem si pomoci a taky jsem se usmál. Beze slova mě následoval do místnosti, kde probíhaly naše lekce. Nedokázal jsem zabránit tomu, aby se moje ústa hladově nepřisála na jeho. Harry mi oplácel polibek stejně vášnivě. Přál jsem si, abychom tak mohli strávit celý den. Do reality nás však brzy přivedl zvuk dřeva dopadajícího na podlahu. Odtrhli jsme se od sebe a v očekávání Moodyho příchodu zaujali pozice. Použil jsem kouzlo, které umocňovalo venkovní zvuky, takže jsem byl schopen, během našich cvičení s Harrym, zaznamenat každého studenta potulujícího se kolem. Teď jsem byl rád, že jsem to kouzlo použil. Pocítil jsem záchvěv strachu. Stěží jsem však rozeznal, jestli to byl můj či Harryho. Moodyho zatracené oko nás mohlo dostat do pěkných potíží.

Připomněl jsem Harrymu, že budeme procvičovat Merlinův štít. Moody se objevil po Harryho třetím nepovedeném pokusu. Vrhl mým směrem podezíravý pohled, ale já ho, jako vždy, ignoroval. Když se podíval na Harryho, který se opět tvářil mrzutě, zahlédl jsem v jeho normálním oku zvláštní výraz. Zbytek lekce probíhal stejně, jako všechny naše předchozí lekce s Harrym. Ačkoliv se usilovně snažil, nedokázal štít vytvořit. Poté, co mým směrem už po několikáté Moody vyslal nasupený pohled, mě něco napadlo. Došlo mi, že bych se mohl pokusit využít pouto, které bylo mezi mnou a Harrym. Když tedy Harry říkal zaklínadlo, přidal jsem se k němu a se zadostiučiněním jsem sledoval, jak Moodyho srazila jeho vlastní kletba. Harry ukázal, že kouzlo zvládne, Moody odešel a já zrušil zbytek lekce. Teď, když jsem věděl, že mu dokážu pomoci, dál cvičit nepotřeboval.

Když si byl Harry jistý, že Moody opustil sklepení, s obavou se na mě podíval.

„Jak pravděpodobné je, že nás viděl?“ zeptal se nervózně.

„Je to jisté. Nepochybuji, že se do mě ředitel později pustí.“

„Je mi to líto. Měl jsem se ovládnout.“

Chytil jsem ho dříve, než stačil vyklouznout z místnosti. Pevně jsem ho objal a naklonil hlavu tak, abych mu mohl šeptat do ucha.

„Ty jsi to nezpůsobil. Tím, že jsem se vzdal a akceptoval tvoji nabídku, jsem si sám vybral. Není to tvoje chyba,“ řekl jsem mu prudce.

„Tak proč se tak cítím?“

„Máš mučednický komplex,“ odtušil jsem. Mladší muž do mě zabodl planoucí pohled. „Do oběda zbývá ještě pár hodin. Chceš se tady dole schovat a pomoct mi? Musím dodělat pár lektvarů pro ošetřovnu. Je to příležitost, jak se vyhnout řediteli.“

„Fajn,“ s těmito slovy mě Harry následoval do mé soukromé laboratoře.

Harry byl po zbytek dopoledne zamlklý. Na jeho čele se objevili ustarané vrásky, jak se snažil držet všech mých pokynů. Když nastal čas oběda, beze slov jsme se vydali zpátky po schodech. Studenti postávali ve velkých skupinách v chodbě. Když nás spatřili spolu, vrhali po Harrym soustrastné pohledy. Oddělili jsme se stejně, jako dnešního rána. Jakmile jsem vešel, ucítil jsem na sobě ředitelův spalující pohled. Rozhodl jsem se, že nevšímavost bude to pravé. Moodyho zlobný pohled byl daleko čitelnější. Snažil jsem se, abych na sobě nedal znát, že něco není v pořádku. Většina profesorů si ředitelova hněvu všimla. Neuniklo jim dokonce ani to, proti komu je namířen. Moudře však mlčely.

Prchl jsem z Hlavní síně tak rychle, jak jsem jen byl schopen, a stáhl se do sklepení ke svým lektvarům. Přibližně za hodinu poté se ozvalo zaklepání na dveře. Když jsem opatrně otevřel, zjistil jsem, že je to Harry. Obdařil mě pohledem štvané laně. Ustoupil jsem a nechal ho vejít. Pak jsem zamkl a zabezpečil místnost.

„Děje se něco, Harry?“

„Ron a Hermiona mě od oběda nenechali na pokoji. Všude mě pronásledují. Nakonec se mi s pomocí profesorky McGonagallové podařilo zmizet. Najednou by rádi věděli, kde jsem byl minulou noc,“ koulel Harry podrážděně očima.

„To jim patrně nařídil ředitel,“ řekl jsem tiše a přidal další přísadu do lektvaru, který jsem vyráběl.

„Dospěl jsem ke stejnému závěru. Doufám, že si tím přemýšlením neudělá díru do hlavy.“

„Mám v úmyslu se mu vyhýbat, jak to jen půjde. Přesto bych si měl zabalit.“

„Asi skončím stejně. Jenomže, než to vyřídí s tebou, já už budu ženatý se závazky.“

„On to neví?“

„Ne. Jediná osoba, které jsem to kdysi řekl, je profesorka McGonagallová. To bylo ale před tím, než jsem přišel na to, co jsem zač.“

„Jsem rád za její obvykle milné závěry.“

Harryho jedinou odpovědí bylo tiché zachichtání. Pak uchopil nůž a čekal na moje instrukce. Měl odpočívat, ale já chápal, že nechce být sám nebo být nucen mluvit o jistých věcech. Znovu jsem mu dovolil mi pomáhat. Přátelské ticho, které mezi námi zavládlo, bylo balzámem na moje pocuchané nervy. Poté, co byl lektvar hotový a uložený, jsme se vrátili do mé komnaty a lehli si do postele. Nedělali jsme nic jiného, jen jsme odpočívali. Harry spal a měl jednu ze svých neblaze proslulých nočních můr. Objal jsem ho a svíral ho v náručí do té doby, než byl čas na setkání s Pánem zla. Probudil jsem ho pár hodin před „nečekaným útokem“. Poslal jsem ho, aby se převlékl. Já udělal to samé. Stihl jsem ještě kouzlem vyčistit svoje pracovní šaty a vše zabalit. Nedělal jsem si iluze o tom, jaké to po bitvě bude. Starý pán mě pošle pryč. Jediné, v co jsem doufal, bylo, že se nám dnes v noci podaří zabít nebo zajmout všechny Smrtijedy.

Když jsem měl vše sbaleno, vydal jsem se do vstupní haly a hlavními dveřmi vyklouzl ven. Měl jsem čas něco přes hodinu. Hlavou se mi začaly honit myšlenky, co všechno se může stát. Tiše jsem stál ve stínu hlavní brány a hleděl na měsíc. Brzy zde vypukne peklo na zemi a my nemůžeme udělat nic, čím bychom tomu zabránili. Ze zamyšlení mě vytrhl Harryho hlas, který křičel, že ví, co je potřeba udělat a aby ho nechali na pokoji. Vyřítil se z hradu a okamžitě zamířil mým směrem. V tu chvíli jsem mohl cítit jeho strach. Rozevřel jsem náruč a dovolil mu se v ní schovat.

Vzápětí jsem na sobě ucítil dva planoucí pohledy. Když jsem vzhlédl do tmy, nejprve jsem se setkal s ředitelovým rozezleným pohledem, kterým mě provrtával. Druhou osobou, která na nás hleděla, byla McGonagallová. Když se naše oči setkaly, usmála se. Byl jsem překvapený, když jsem nenašel ani stopu po odsouzení, kterou jsem po pravdě čekal.

Našich posledních pár chvil klidu bylo zničeno ve chvíli, kdy naši špehové na hřbetech Hagridových testrálů přistáli na cestě. Každý zaujal svou pozici. Než jsem však Harryho nechal odejít, zajal jsem jeho rty v polibku, který měl znamenat příslib. Kolem nás se ozvalo několikeré zděšené zalapání po dechu, když si nás lidé kolem všimli. Harry odhopkal na svoje místo s širokým úsměvem na tváři. Nedlouho poté vypuklo učiněné peklo.

********************

Byla to noční můra neskutečných rozměrů. Všude byla krev a na zemi ležely věci, které jsem vůbec netoužil identifikovat. Všude po zemi byla rozeseta mrtvá těla. Bojoval jsem s nějakým níže postaveným Smrtijedem. Když jsem ho vyřídil, snažil jsem se zaměřit Harryho pomocí našeho vzájemného pouta. Jakmile se mi to povedlo, začal jsem si razit cestu směrem k němu. Když jsem se dostal do jeho části bitevního pole, byl plně zaměstnán bojem s Pánem zla. Okamžitě jsem měl srdce až v krku. Slyšel jsem, že Harry použil zaříkadlo pro Merlinův štít. Neváhal jsem a přidal svou sílu k jeho. S hrůzou jsem sledoval, jak nějaká temná kletba trhá Harryho štít na kusy. Narazila do Harryho hrudi, ze které vystříkla krev. Harry se skácel k zemi. Temný pán přešel na místo, kde ležel. V rysech jeho tváře se zračila škodolibá radost z očividného vítězství. Veškerý boj kolem utichl. Všichni s morbidní fascinací zírali, jak se Pán zla připravuje k poslednímu úderu.

Všiml jsem si, že Harry nepatrně pozvedl svoji hůlku. Když jsem pochopil, že hodlá pokračovat v boji, přiživil jsem moc našeho spojení doufajíc, že to bude stačit k tomu, co zamýšlel udělat. Při první slabice zaklínadla Harryho obklopila aura ryzí magické energie a Pána zla plně zasáhla jeho vlastní kletba přímo do obličeje. K mému zděšení všichni Smrtijedi kolem začali vřískat. Brzy jsem ale pochopil, že moje odhalení v pozici špióna bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát. Pán zla z nich totiž odčerpával veškerý život a magickou sílu, aby se zachránil. Moje moc byla v bezpečí a já ani v nejmenším nelitoval svých dřívějších přátel. Oni sami si zvolili tenhle život a teď za to platili. Temný pán se zhroutil a pomalu se rozpustil. Když kouzlo pominulo, vrhl jsem se k Harrymu.

Hodně krvácel. Nic, co jsem udělal, to nezpomalilo ani nezastavilo. Lektvar, který jsem mu dal, mu naštěstí trochu ulevil.

„Tolik jsem se těšil na naše navždy,“ zašeptal skrz zaťaté zuby. „Je mi to tak líto.“

„Není nic, za co by ses měl omlouvat. Jsme volní. Naše navždy bude dříve, než si myslíš.“ Sklonil jsem se, abych své rty přitiskl na jeho. Byl čím dál bledší a bledší. „Miluji tě,“ řekl jsem šokován průběhem událostí.

„Taky tě miluji,“ opáčil Harry a hleděl mi do očí. S posledním výdechem, který se mu vydral z úst unikl i jeho život.

Stěží jsem byl schopný ovládnout tu nezměrnou bolest, která se mě zmocnila. Cítil jsem, jak se pouto, které se mezi námi nedávno vytvořilo, přervalo. Zvedl jsem jeho nehybné tělo a odnesl ho na ošetřovnu, kde jsem ho uložil na nejvzdálenější postel. Snažil jsem se udržet si masku lhostejnosti stejně jako jsem skrýval bolest ztrápené duše. Netrvalo dlouho, abych se ujistil, že už o nás všichni vědí. Bylo mi to jedno. Věděl jsem, co musím udělat. Co chci udělat. Nebyl jsem schopen vydržet tu přetrvávající bolest. Chtěl jsem zemřít. Obrátil jsem se k odchodu, ředitel mě však zastavil.

„Severusi, ani nevíte, jak jste mě zklamal. Po pohřbu si o vašem příšerném chování promluvíme,“ zakřičel, čímž překvapil každého v místnosti. Vůbec mě nenechal se bránit.

Do doby, než bylo po pohřbu, mě nechal být. Byl jsem dotčený a rozezlený tím, že jsem kvůli těm davům okolo nemohl projevit vlastní zármutek nad ztrátou svého partnera. Dva dny poté, co svět pohřbil svého hrdinu, mi Albus vzkázal, abych se k němu po obědě dostavil. Nehodlal jsem se s ním setkat. Alespoň ne v ten den. Až bude čas se sejít, já už budu dávno pryč a mimo jeho dosah. Z kapsy jsem vytáhl starou lahvičku, která obsahovala neznámý jed. Ten jed byl pozůstatkem mých špiónských dnů. Položil jsem lahvičku na desku stolu a vytáhl čistý pergamen.

 

Drahý pane řediteli,

Přes veškeré moje úsilí jste mě opakovaně odmítl vyslechnout. Tu noc před bitvou jsem našel spřízněnou duši. Byla to ta poslední osoba, u které bych to čekal. Byl sklíčený a neviděl žádnou naději na přežití. Díval jsem na mě a hledal důvod k přežití. A já mu ho dal. Jsem lidská bytost, Albusi. Stejně jako on jsem očekával smrt.

Harry byl mým partnerem a teď je pryč. Já ho budu následovat co nevidět. Už nemám, co bych vám řekl. Zavrhl jste mě pro nic.

Severus Snape

 

Krátké vysvětlení jsem položil na stůl a chňapl po lahvičce s jedem. Vykročil jsem směrem k famfrpálovému hřišti. Právě tam Harryho pohřbili. Bylo to jedno z mála míst, kde byl opravdu šťastný. Zastavil jsem se u jeho hrobu a otevřel lahvičku. Pohodlně jsem se opřel o kamenný náhrobek a jedním velkým douškem jsem do sebe vpravil jed. Byl jsem rád, že jsem si vybral jed s rychlým účinkem. Zemřu stejně, jako jsem žil – prudce.

********************

Probudil jsem se celý dezorientovaný a začal přemýšlet, kde to vlastně jsem. Když se moje mysl trochu projasnila, vyhrabal jsem se na nohy a rozhlédl se kolem sebe. Nedaleko bylo jezero. Nezaznamenal jsem však žádnou známku života. Rozhodl jsem se, že se vydám podél jezera a zjistím, kde to jsem.

„Severusi?“ zaslechl jsem tichý hlas plný naděje. Postava se přiblížila a já nedokázal potlačit úsměv, který se mi dral na rty.

„Harry.“

Harry se ke mně přihnal a vletěl mi do náruče.

„Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím.“

„Vzpomeň si, co jsem ti slíbil. A já svoje sliby vždy splním.“ Pár minut jsem ho svíral v pevném obětí. „Pojďme tam, kde budeme doma.“

Harry se usmál a chytil mě za ruku. Zanedlouho se před námi objevil krásný velký dům. Stále jsem nevěděl, kde se nacházím, ale to mi vůbec nevadilo. Byl jsem doma.