Labyrintem slov...

Autoři:  kolektiv mých přátel
Beta:  ---
Páry:  SB/RL a další více či méně nedůležité osoby či květiny
Varování:   18+, obsahuje násilí, alkohol a odkaz na klasickou poezii
Shrnutí:   Co všechno se může stát při psaní povídky.

Poznámka Mandragory:   Osoby, místa a děj jsou smyšlené. Pokud by se Vám přece jenom zdálo, že se něco odehrálo tak, jak je popsáno, měli by jste přestat chlastat!

Harry zavrtěl hlavou. Tohle už bylo příliš. Sirius to zase přehnal s ohnivou whisky a Remus, jeho věčně chápající a věčně tolerující bývalý profesor obrany proti černé magii... no, jejich hádka byla něco, na co Harry zkrátka neměl náladu. Odmítal to poslouchat.

Alespoň si mohli všimnout, že jsem odešel, řekl si s nádechem smutku, když kráčel po ulici na místo vhodné pro přemístění.

„To je nesmysl!“ řekl prudce Sirius a s odporem od sebe odstrčil láhev ohnivé whisky.
„Nerozumím,“ zaváhal Remus.
„V životě bych nenechal Harryho jen tak odejít. Vždyť jsem jeho kmotr. A tenhle chlast mě už taky štve!“ dodal, uchopil láhev a prudce jí mrštil do krbu.

Z komína domu na Grimmauldově náměstí prudce vyšlehl plamen, jak oheň, dobře živený vysokoprocentním alkoholickým nápojem, zachvátil saze. Remus lehce mávl hůlkou a oheň se vrátil zpět do vymezeného prostoru v krbovém ohništi.

„Nemyslím si, že přeměnou našeho momentálního domova ve spáleniště, bys něco vyřešil,“ klidně pronesl Remus. Slova míněná jako uklidňující měla ale na rozčileného Siria zcela jiný efekt. Říci, že zavyl jako vzteklý vlk, by bylo zcela na místě. Nakonec, odborník na projevy vlků a vlkodlaků seděl hned naproti němu, takže mohl jeho výkon odborně posoudit.
„Ani to příliš nepomůže,“ pokračoval.
„Já tu ženskou zabiju,“ vrčel podrážděně Sirius. „Co si vůbec o sobě myslí?“ Chvíli bylo ticho, Remus totiž nijak nereagoval. Pouze si v zamyšlení mnul bradu. „Co mlčíš? Nic neříkáš? Tobě je úplně jedno, co s námi dělá?“
„Napadlo mě, že bychom se mohli zeptat Se...“
„Neříkej to jméno!“
„A co jiného bys chtěl dělat?“ zrůžověl ve tváři potlačovanou zlostí. Nejen nad Siriovou tvrdou palicí, ale i nad situací, ve které se v posledních dnech proti své vůli nacházeli. „Je jediný, kdo s tím může něco udělat.“

Měla pocit, že něco není v pořádku. Nevěděla přesně, proč ten pocit měla, ale byl tady a nedalo se s tím nic dělat. Ani vlastně nevěděla jak by ten pocit přesně popsala slovy. Slovy … co jsou to vlastně slova? Jak by mohla cokoliv popisovat a jak by to udělala, když vězí pevně ukotvená v hlíně? Jak dlouho už tady vlastně takhle je? Je to normální být tady? Tady v hlíně? Byla tu přeci vždycky. Ne, před tím se snažila přemluvit ty dva, aby… Přemluvit? Jak by mohla mluvit? Dokud je v hlíně, tak přeci nemůže mluvit. Každý to ví. Odkud se bere ta jistota, že v hlíně nemůže mluvit? A co vlastně dělá v hlíně? Teď. Měla by být doma a rychle uvařit teplou večeři, aby babička neměla připomínky. Zase! Babička? Co je „babička“ za pojem pro někoho, kdo roste a žije v hlíně?

Vstávala dost pozdě. A to i s přihlédnutím k tomu, že jako práce neschopná vstávala v poslední době dost pozdě téměř každý den. Byla celá rozlámaná. To také nebylo nic nového. Její podivná nemoc, zákeřná ve své nezachytitelnosti, ji už celkem unavovala. Ale poslední tak dva tři dny bývala ráno zmlácená víc, než kdy jindy. Nejvíc ji bolely nohy. Občas tak, že by nejraději pořádně zakvílela. S ohledem na ostatní členy domácnosti si to však nemohla dovolit.
Sotva se dala po strastiplné noci do pořádku, dopustila se osobní hygieny, připravila něco k polednímu vaření, zasedla k notebooku. Tuto povídku píše už pár dní a pořád se nemůže hnout z místa. Faktem je, že mezi Siriem a Remem to nikdy nebude jiskřit na první pohled tolik, jako třeba mezi Harrym a Snapem. O to víc se musí snažit, aby ta povídka měla grády.

„Tak se nezlob, Sirie,“ řekl Remus. Přitom se naklonil přes stůl k Siriovi a na okamžik přikryl jeho spojené ruce svou dlaní. Sirius vypadal, jako by chtěl protestovat, pak zase, jako by protestovat nechtěl, nakonec ale jen rezignovaně pokrčil rameny.
„Znáš mě,“ řekl tedy za hodnou chvíli odevzdaně.
„Znám,“ souhlasil s úsměvem Remus. Nevypadal, že by se chtěl znovu opřít o opěradlo svého křesla, zůstával stále lehce předkloněn, pohledem klouzal po vráskách, které do tváře jeho dávného přítele vyryl pobyt v Azkabanu.

„Tak zlé to zase není, ne?“ ošil se Sirius znepokojeně.
„Co?“ na chvilku se Remus nechytil.
„To s těmi vráskami...“
„Proč tě napadly vrásky?“ netušil, kam tím Sirius míří.
„No, nemyslel sis to právě? Že mám ve tváři vrásky, za které může Azkaban?“
Posadil se pohodlněji. „Myslel jsem, že nitrozpyt je zakázán...“ řekl lehce káravě, lehce – proč to neříci – ostražitě.
„Nic takového jsem nedělal,“ bránil se Sirius. „Vždyť to ani neumím,“ pokračoval.

Mandragora zaváhala. Nějak se jí nelíbil směr, kterým se ubíral rozhovor postav, které chtěla hnedle na příští stránce dát dohromady. Ale tak už to občas bývá. Jak říká s oblibou jedna její kamarádka, postavy si dělají, co chtějí. Proč ji, proboha napadlo, dávat dohromady zrovna tenhle pár? Dva kamarády, nekamarády z mládí, kteří se neviděli spoustu let a ještě k tomu byli tak rozdílní. Vlkodlak a korunní princ. No tedy, korunní princ... jak se to vezme. Dlouhý pobyt ve vězení a ještě k tomu v kouzelnickém, kde není nic jiného než cela 4x3 metry, bachaři, kteří vypadají, že je právě někdo protáhnul komínem, vyždímal a zahodil a to všechno kdesi v Arktidě a neutuchající a všeprolínající pocit naprostého zoufalství... to Vám tedy skutečně na kráse nepřidá. A dle všech měřítek, Sirius krásný před uvězněním byl. Naproti tomu Remus, na pohled vcelku ucházející muž středních let, lehce ošoupaného vzhledu, na vlkodlaka přeci jen nevypadal. Pokud ovšem neměl někdejší profesor obrany proti černé magii těžkou noc.
„Nejsem já blázen?“ pomyslela si Mandragora. „Přidělávám si starosti, i když teď evidentně nemám zrovna jednoduché období. Ale oni jsou pár přímo neodolatelný. No, budu muset s jejich myšlenkami něco udělat.“

Měl sto chutí začít příst. Sirius to myslel dobře, když se nabídl, že mu namasíruje celé zmučené tělo. Včerejší úplněk dal skutečně Removi zabrat víc, než obyčejně. A to navzdory tomu, že v posledních měsících se Remus mohl dobře živit, soužití se Siriem totiž přinášelo spoustu výhod. Mimo jiné pravidelnou stravu a tak...

„Co to blábolí?“ vyděsil se regulérně Remus. „Tohle přece není pravda! Sirie, nevěř tomu, prosím!!! To není tak, že...“
Sirius dlouho mlčel. Dokonce to vypadalo, jako že přemýšlí. Když nakonec promluvil, bylo to sice tiše, ale přesto měl Remus pocit, když mu došel smysl řečeného, že vedle něj vybouchl granát. „Co jsi to před časem říkal o Snapeovi?“

,Proč mě pořád tak bolí nohy?´ myslela si ze sna. ,Ech, nohy, kořeny,´ opravila se vzápětí. ,Co to se mnou je?´ Ale dneska odpoledne, když vyšla na chvíli ven, aby vypadla z domu, tak k místním Vietnamcům na nejbližším rohu skoro nedošla. ,Sakra, nemůžu přeci chodit, ještě pořád rostu a nevytáhli mě z hlíny. Co to je vlastně Vietnamec, že by nějaké nové hnojivo? A co by to asi udělalo s jejím kořenem, došlo by k dalšímu rozštěpení? Mít tak několik větví kořene….´ pomyslela si roztouženě a spokojeně zapředla, skoro jako Remus při masáži. ,Remus? Co to zas je? Remus. Sakra, soustřeď se na kořen a drž se svého květináče,´ napomenula se přísně. ,Takhle tě z hlíny nevytáhnou.´

„Slyšíš mě?“ zeptal se Remus. Dlužno podotknout, že si několikrát přihnul z lahve obyčejného mudlovského rumu.
Sirius se pobaveně zasmál. „Ty už to nepij ani ředěné. Jistěže tě slyším...“
„Víš,“ zaváhal, „nemluvím s tebou.
Tak teď Sirius nevěděl, jestli se má začít smát, nebo začít mít obavy o zdravý rozum svého přítele. „Nikdo jiný tu není,“ zkusil nejlogičtější argument.
„Určitě ano,“ nenechal se vyvést z křehké rovnováhy nastolené pálenkou z brambor a podobných ohavností. „Přece ona,“ dodal tajemně na Siriův nechápavý obličej.
„Ona?“
„Ta ženská, co si s námi tak pohrává...“

V Mandragoře hrklo.

Doslova jako ve starých pendlovkách. Nejen, že má pocit jakési rozdvojenosti, ale teď se ještě ke všemu zdá, že postavy jejích povídek, nebo alespoň minimálně jedna postava, si uvědomuje její existenci. „Musím si dát něco na posilněnou,“ napadlo ji. „Jen nevím, zda moji oblíbenou čokoládu s chilli příchutí a nebo nějaké dobré hnojivo,“ dodala a zamračila se na svůj odraz na monitoru.

„Já myslím, že přeháníš,“ pokračoval Sirius, když se nic nedělo. „Když jsi říkal, že si s námi nějaká ženská pohrává nebo tak něco, myslel jsem, že to myslíš obrazně. Něco jako osud, nebo tak. Nenapadlo mě, že myslíš, že tu skutečně někdo je.“
„Myslím to vážně,“ nenechal se přesvědčit Remus, i když si nebyl tak úplně jist, jestli ze zásady, nebo pro víru. „Je tady. Jen s námi nechce z nějakého důvodu mluvit. Ale tohle se jí musí zatrhnout. Bůh ví, do čeho nás chce zatáhnout.“
„Tak už se nerozčiluj,“ chlácholil ho Sirius, který stále netušil, jak se k tvrzení svého přítele postavit. „A pojď sem,“ ukázal na koberec u svých nohou. Odpovědí mu byl nevěřící pohled, ba přímo zírání. Pak se sám zarazil. „Co jsem to řekl?“

S výrobou tohoto lektvaru měl Severus spojené zpravidla ty nejkrásnější vzpomínky. Jistě, byly tu i výjimky, ale doba, kdy samotnou existenci jeho laboratoře ohrožovaly úžasné schopnosti pana Longbottoma, či příšerně ,nenápadné‘ loupeživé nájezdy slečny Grangerové, je již dávnou minulostí. Tak získal tento lektvar, stejně jako jeho příprava, opět své přívětivé kouzlo.

Výluh z dračí kůže byl zpravidla problém. Ani ne tak pro jisté obtíže, s jakými se cokoli dračího shánělo, jako spíš pro technické obtíže spojené... ehm... se zabitím draka. To se však Severa už netýkalo. Od okamžiku, kdy ho osvítil snad sám Merlin a jemu se podařilo zatlačit dvojčata Weasleyovi do kouta, výměnou za svou diskrétnost dostával dračí kůže a ostatních součástí draků kolik potřeboval. Ve skutečnosti mu nedělal problém ani roh jednorožce. Nakonec se ukázalo, že záliba toho přerostlého hlupáka v nejrůznějších ohavnostech měla i své výhody. Nedaleko školy založil Hagrid celou farmu jednorožců a jediné, co pro jeho získání musel udělat, bylo přijít tam a slušně poprosit. Smál by se snad pokaždé, když se mu vybavil výraz na Hagridově tváři ve chvíli, kdy si z farmy odnášel svůj první úlovek. Nu ovšem. Od strašlivého Severuse Snapea (strašlivějšího po pádu Voldemorta než předtím – zvlášť z pohledu studentů) nikdo neočekával, že by mohl požádat jednorožce o jeho roh a co víc, že by mu jednorožec pomohl. Teprve časem pouze Hagridovi došlo, že v tom něco musí být a nakonec se tedy Severus slitoval a nechal se obrem přistihnout, jak pečuje o rodící klisnu, která by za jiných podmínek neměla šanci přežít. Prostě je to tak, Severus se cítil být k těmto tajemným zvířatům podivně přitahován a jednorožci jeho vztah opětovali. Tehdy však Hagridovi pohrozil nejhoršími kletbami, které zná, či je schopen vymyslet, kdyby se o tom dozvěděl někdo další. A Hagrid mlčel. Severus si občas říkal, že možná ne kvůli hrozbám. Získat kůži z hřímala by neměl být pro kouzelníka, jakým Severus bezesporu je, žádný problém. A také nebyl. Jen Severus musel při zacházení s jeho kůží zacházet nanejvýš opatrně, to když kdysi dávno zjistil, že je na jemnou srst toho plachého zvířete nesmírně alergický. Ani nechtěl vzpomínat, jakým způsobem se u něj ta alergie objevila. Vlastně ho ani nepřekvapilo, když časem zjistil, že dosud byly popsány pouze dva případy takové alergie, a sice u Ethelwulfa Hrbatého v roce 217 před Kristem na území dnešního Walesu a pak u Chubsurat Pání, údajně nejkrásnější čarodějky harappské kultury před příchodem Árjů. Proto nechával rozřezat kůži z hřímala těm méně nepříjemným studentům, kteří si zasloužili nějaký ten školní trest.

Ovšem to nejdůležitější, a sice výluh z mandragory, nejčastěji připravoval sám. I když to znamenalo, že se musí čas od času scházet s výše uvedeným Longbottomem, takto současným profesorem bylinkářství. Ne, neptejte se Severuse, co si o tom myslí. Ne, když pracuje nad lektvary. To mu nesmíte udělat! Naštěstí si Longbottom (profesor, jak směšné), uchoval chvályhodnou schopnost zmizet, jakmile se Severus objeví na stejném podlaží jako on. Pravda, je potom trochu potíž při poradách učitelského sboru, ale nejsou tak časté, aby se to nedalo nějak přetrpět. A pak ještě něco. Právě za tímto Longbottomem musel čas od času zajít, aby se pozeptal na zdraví jednotlivých mandragor. Pro tento lektvar totiž potřeboval naprosto zdravou, jedinečnou ve své dokonalosti, prostě takovou, která rostla přesně pro tento lektvar. Se zaťatými zuby pak Severus připustil, že v tomto směru bylo na Longbottoma spolehnutí. Za mandragoru takových kvalit byl ochoten vyslechnout i zajíkavý výklad o revolučním způsobu jejich pěstování. Nejprve nechal mandragoru v laboratoři, aby se seznámila s novým prostředím a všechno si náležitě prohlédla. Pak s ní probral své nové objevy, stejně tak jako její připomínky ke kvalitě půdy či hnojiva. Teprve pak se pustil do jejího zpracování.

„Severusi, mohu?“
Ne!!!! zaúpěl Severus. Na pohled nevzrušeně pozvedl pohled od očišťování mandragory k nezvanému návštěvníku.
„Nepamatuji si, že bych tě pozval. Na tvůj lektvar je ještě brzy, Lupine...“

Její květináč byl přemístěn, jasně cítila změnu prostředí. Vzduch kolem byl chladnější a prodchnutý jinými vůněmi, než zemitá vůně různých prstí, jílů a písků v záhoncích a květináčích třetího skleníku na školních pozemcích. Vytušila, že teď jí již brzy vytáhnou z hlíny, půjde na operační sál a tam provedou liposukci, aby babička konečně přestala áchat a óchat nad štíhlými ženami v televizi s vyčítavým pohledem na ….. Babička? Copak má nějakou babičku? Proč uvažuje o babičce profesora Longbottoma v souvislosti s liposukcí. Liposukcí? Má snad červa v kořeni? Copak v kořenech či listech pokřínu jsou nějaké tuky? To bude z rozrušení, že má být vytažená z hlíny. Chopí se jí stejná jemná bílá ruka s dlouhými, štíhlými prsty, která ji v posledních dnech ošetřovala a přihrnovala hlínu ke koření, vytáhne jí, oloupe a nakrájí ….. nebo …. možná, že nějaký kousek i naseká. Auuuu, pocítila při té představě škubavý, křečovitý záchvěv v noze. Ne! V kořeni, v kořeni! Ve dveřích se objevil Remus Lupin a začal něco naléhavě vysvětlovat profesoru Snapeovi. Lupin? Lupina rostla vedle ní v květináči. Jak přišla na to divné jméno, a proč ho, u motyky a kropítka, přiřkla zrovna příchozímu muži?


„Tak co říkal?“ zeptal se Sirius, sotva se Remus pohodlně usadil do starého, ošoupaného křesla. Ne, v křesle se příliš nezdržel a přišel až k Siriovi. Najednou byl tak blízko, jeho horký dech vonící po... po čem by tak mohl vonět? Po chlastu? To zní blbě, Remus přece není alkoholik. Tak třeba po lesním ovoci... třeba z nějakého sirupu nebo koláče. Oki. Jeho horký dech vonící po lesním ovoci šimral Siria na uchu, o tvář se mu otřelo strniště, jak se k němu Remus přitiskl. Sirius odložil noviny, které do před chvíle četl, trochu se na pohovce posunul a rozpřáhl náruč. Jeho ruce se brzy omotaly...
„Dost!“
Remus vyděšeně sklouzl ze sedačky a utekl co možná nejdál od Siria.
„Tak co říkal?“ téměř vykřikl šokovaný Sirius.
„Z...znáš ho,“ zakoktal se Remus. „Říkal, že nemá čas a že jsem směšný.“
„Půjdu za ním sám. S tímhle už musíme skončit...“

„Už blbnu,“ zamumlala Mandragora, když si přečetla, co právě napsala do své povídky, jejíž termín už ale opravdu hořel.

Tedy ne, že by poznámka v kalendáři upozorňující na datum odevzdání rukopisu, vlastně počítačopisu, vzplála jasným plamenem. I když, jak Mandragora s úsměvem připustila, vůbec by jí to nevadilo. Pokud by to mělo odkladný účinek na datum odevzdání té zat..... prostě té povídky, která se ji nejenom nějak nedařila, ale zdálo se, že dokonce si tak nějak žije svým životem. No co, ďobla si čokolády, která ji začala pálit na jazyku a pustila se dál do splétání osudů Rema Lupina a Siria Blacka.

„Poslyš, ty mudlovská...eee...“
Vyvalila oči na monitor a ucukla rukou od klávesnice, jako by ji snad mohla kousnout.
„Co si to vůbec dovoluješ? Kdo si myslíš, že jsi?“
Mandragora seděla u stolu jako opařená. Nevěřícně zírala na větu na monitoru a snažila se přinutit vlastní mozek, aby neskákal z okna, ale pochopil, co se právě stalo. Její vlastní ruce napsaly tyhle nemožné věty! Tedy... napsat větu vlastníma rukama je poměrně známý a hojně využívaný trik, jehož naučením se lidé trápí už tisíce let. Nic světoborného. Většinou také lidé píší, co si myslí či co si myslí někdo jiný. Problém je v tom, že myslet je v tomto případě výsadou lidí jako ona. Živých lidí! A tady to vypadá, že píše, co si myslí a říkají její vlastní postavy z povídky, aniž by se je o to prosila, a aniž by se jejich slova unavovala projít nejdříve jejím mozkem a fantazií. „Jdu si dát panáka, čokoláda nezabírá,“ rozhodla se Mandragora a okamžitě se zvedla od počítače. Za chvilku, se sklenkou v ruce, pomalu zkracovala vzdálenost mezi sebou a stolem, ale vypadalo to jako zvláštní tanec, při němž máte pocit, že vás partner při nejbližší otočce odmrští do nejvzdálenějšího kouta parketu a vzápětí se u něho tulíte na hrudi. Mandragora měla dojem, že pokud se na monitor podívá z blízka, uvidí tam zaručeně nějaký další nespokojený výkřik svých postav.

K počítači přistoupila zezadu a na samotný monitor se podívala zpozarohu.
„Tak já ti tedy něco povím, ty hloupá mudlo. Na tohle nemáš právo. Rozhodla ses pobavit, hm? Tak proč si nenajdeš někoho jiného pro své hrátky?“
„Počkej, Sirie, nebuď tak hrubý,“ otočil se káravě na svého druha.
„Hrubý? Já? To...“
„Víte, možná netušíte, co vlastně děláte, ale zkuste nás pochopit...“
A zase od počítače odešla.

Výraz „odešla“ vlastně nebyl úplně ten pravý. Mandra měla pocit, že mezi okamžikem, kdy bylo její tělo definováno do prostoru blízkého k počítači a okamžikem kdy seděla, se sklenkou v ruce a poněkud udiveným výrazem v očích, uplynul jistý, blíže nespecifikovaný čas vyplněný pohyby a činností, na které si nemohla vzpomenout. Laicky řečeno. Ani za boha si nemohla vzpomenout jak se od kompjůtru dostala až do svého pohodlného křesílka. Její mozek, povzbuzený panákem pití, začal zpracovávat tu informaci, že k ní její vlastní postavy promlouvají.

Severus pečlivě změřil teplotu v kotlíku standardní velikosti dvě a spokojeně přikývl. Otočil se a přistoupil ke stolu, na kterém měl připravenou mandragoru. Tahle se opravdu vydařila, zřejmě by nebylo od věci Longbottomovi naznačit, že je s jeho prací spokojen. Bohužel, neexistoval způsob, jak Longbottoma pochválit, aniž by mu tím nepřivodil srdeční záchvat. Možná se omezí na nepříliš zamračený pohled u zítřejší snídaně.
Uchopil mandragoru a znovu pečlivě prohlížel všechny její kořeny, zda-li mu neuniklo nějaké poškození. Bylo to zbytečné, jeho bystrému pohledu nikdy nic neuniklo, ale i to bylo součástí rituálů, které si kolem tohoto lektvaru od okamžiku, kdy ho připravil poprvé, vytvořil. Jemnými prsty přejel po kořenech, zajel i do těžko přístupných míst, kde se kořeny spojovaly.

„Božínku, ten člověk má ale příjemné prsty,“ pomyslela si mandragora a v zápětí ji omráčila představa, která jí prokmitla pod zelenými lístky. „No, to snad není možné, já jsem kytka a ne nějaká taková...“ rozzlobila se sama na sebe rostlinka. „Správně bych teď měla začít řvát jako siréna a ne se tady nechat osahávat ... od takového... hmmm.... příjemného.... Tak dost! Uááááááááá“ přiměla se mandragora ke standardní reakci.
„Ale no tak, no tak. Přece Tě musím nejdříve pořádně očistit, vždyť jsme o tom už mluvili,“ začal Severus mandragoru konejšit. „Taková znamenitá květinka a dělá takový randál,“ pomyslel si mírně rozladěně profesor lektvarů. „Ano, stran pana Longbottoma se omezím opravdu jen na ten pohled u zítřejší snídaně.“

Seděla se sklenkou v listu, ne u všech rozprašovačů a motyček, vnímala kapky vody na svém listu a hleděla zasněně směrem ke kořenům. Vychutnávala si slastný pocit, který v ní vyvolávaly dlouhé, jemné prsty ruky, kterou tak důvěrně znala a zároveň byla tak naprosto neznámá. Cítila, jak jí na neznámá ruka jemně laská a přejíždí od špiček kořene až tam, kde se kořeny spojují. „Uááááááááá“, vyrazila ze sebe zvuk, který je botaniky tak příhodně označen za křik mandragory. „Jsi v pořádku? Neměla by sis jít lehnout?“ nakoukla do pokoje babička. „Kde máš supa?“ zaševelila zelenými lístky a sledovala, jak jí jeden fialový květ spadl na podlahu. „Supa? Ty máš horečku, jdi si lehnout“ doporučila jí babička a vzdalovala se z laboratoře. „Kde to jsem a kde se tu vzala babička profesora Longbottoma?“ Byla zmatená a nepostřehla, že se k ní blíží ostrý tenký nůž, který držela štíhlá ruka.
„Ááááááááááááááááááááá………………………“

„Tak co ten zatracenej Snape pořád dělá? To se furt chlubí, jak není schopnějších kouzelníků, ale jakmile člověk od něj něco chce...“
„No tak, Sirie,“ mírnil ho Remus.
„Já jen, že si dává sakra na čas,“ mumlal si Sirius. Pak se zahalil do hlubokého mlčení. Ostatně, to Remus taky. Jenže zatímco Siriovo hluboké mlčení volně přešlo v neméně hluboký spánek, Remus měl k ospalosti velmi daleko. Snažil se přijít celé záhadě na kloub. Jak je možné, že je nějaká mudlovská žena nutí dělat věci, proti své vůli nepatrně zrudl, ke kterým by ho nikdo nedonutil ani pod Imperiem? To, jak to dělá, nebylo pro Rema v tuto fázi úvah až tak důležité. Spíš se snažil zjistit, proč to dělá.
Kdyby alespoň Sirius tak nechrápal, pomyslel si naštvaně Remus, kdo má v tomhle randálu připomínajícím pilařský závod vprostřed dřevorubecké sezony, přemýšlet. Naštvaně se na přítele podíval, ale když viděl jak sladce a bezstarostně spí uvědomil si, že Siriovi prostě nelze hubovat. Se Siriem je lepší se ...
No ale fuj, už zase!!!! Remus vztekle vyskočil, když mu došlo jakým směrem se ubírají jeho myšlenky. Jeho myšlenky???? zarazil se. To snad spíše její!!


„Poslyš, můžu se na něco zeptat?“ zablikala na monitoru ikonka icq.
„Jistě, ale jsem tak trochu ty-víš-co,“ přišla odpověď téměř vzápětí.
Mandra přikývla a rychle se rozepsala.
„Nechci ti do toho mluvit, ale možná by ses měla léčit...“
„To babička říká taky.“
„Cos jiného čekala, když píšeš, že si s tebou postavy tvé povídky povídají a navíc se rozhodly vzdorovat? Jak jsem vypozorovala z toho, co píšeš, docela se jim to daří.“
„Tak co mám dělat? Zabijí mě, když neodevzdám povídku včas!“
„Zkus ty postavy nechat, ať ti řeknou, co mají na srdci...“
„Ty už jsi taky magor!“
„Vždy k službám.“

Pocítila strašnou bolest, jak se nůž zaryl do špiček prstů, která vzápětí pominula. Prstů? Měla přeci jen vzdáleně lidskou podobu. Už je to tu zase. Přestala řešit terminologii stran částí kořene či těla a vychutnávala si pocit, kdy byla po celé délce jemně loupána. Jemný nástroj jí lehce šimral od špiček až nahoru k lístkům. Cítila příjemné mrazení, jak jí Vilémovy štíhlé prsty přejely po těle zbaveném slupky. Cože?! Vilém?! Kdo má být zas tohle? Soustředila se na vážnou profesorovu tvář a najednou pocítila, jak vlhne tam, kde se jí dotýká…… Cože zas?! Fuj! Ne, bude mě krájet, co se to zase děje? Na co to myslím?
„Viléme!“

No nazdar, pomyslel si Harry, když přistihl svého kmotra a svého bývalého profesora obrany proti černé magii, jak se hádají. Tedy, to nebylo nic nového. Potíž byla v tom, že se nehádali spolu, ale s... prostě tak nadávali do vzduchu.
„Poslyš, Siri...“ začal opatrně.
„Teď ne, Harry,“ odbyl ho Sirius a pokračoval, podporován Remem, v ohnivém sporu s kýmsi.
„Ale já mám dojem, že...“ zase to zkusil.
„Teď ne,“ opět ho odbyl trochu ostřeji kmotr.
„HEJ, VY DVA!“ rozlehl se najednou místností ohlušující řev. ‚Zvláštní jak to jde a i bez sonora,‘ pomyslel si Harry, když s poměrně značným zadostiučiněním sledoval, jak se k němu oba muži bleskově otočili, ve tvářích ohromený výraz.
„Omlouvám se, že takhle křičím, ale vypadáte, že každou chvilku přijdete o rozum.“
„Co to prosím tebe vykládáš?“ stihl se už vzpamatovat Remus.
„Co vás asi napadne, když přijdete do místnosti, v níž dva muži vcelku bezcílně chodí sem a tam a do vzduchu vykřikují nadávky adresované někomu, kdo tu vůbec není?“ otázal se Harry, v očích pobavený výraz.
„Ehm, no... může se to zdát zvláštní, připouštím,“ mírně se ošil Remus. Chtěl to Harrymu vysvětlit, řekněme, ohleduplně, ale Sirius ho přerušil a jako obvykle do toho šel rovnou
po hlavě.
„Harry, my tady nekřičíme a nenadáváme ‚nikomu‘, ale někomu. Takové ženské, co si s námi, Bůh ví proč, zahrává a vychází jí to.“ Sirius se trochu zarazil. No, zní to opravdu šíleně a vůbec se Harryho mírně vyděšenému pohledu nedivil.
„Tak tolik stran ohleduplného výkladu,“ ucedil mezi zuby Remus.
„Tak mu to vysvětli ty,“ nakvašeně kontroval Sirius.

Výraz Harryho tváře se během Remova výkladu změnil několikrát, ovšem ve stále stejné emoci, jen vystupňované.
„Víte určitě, že jste střízliví?“ zeptal se, když se Remus odmlčel.
„Neříkal jsem ti to?“ otočil se Sirius na Rema drobet jízlivě. „Je úplně jedno, jak mu to řekneš. Stejně nás má za magory...“
„Ne že by mě to nenapadlo...“ utrousil Harry. Pořád nevěděl, co si o těch dvou myslet.

„Tak dost!“ zabušila Mandragora vztekle do klávesnice
Harry chtěl něco říci, ale Remus ho prudkým gestem zarazil.
„Tohle není pravda. Vy tohle neřešíte. Vás to ani nenapadlo...“
„Ale...“
„Jste jen románoví hrdinové, jasné? Nemáte si co myslet, nebo nedej bože s něčím nesouhlasit. Chováte se tak, jak chce autor.“
Sirus chtěl začít nadávat, ale Remus ho předešel. „Nepopírám, že říkáte to, o čem jste přesvědčena, že je pravda. Jak si ale vysvětlíte například tento rozhovor?“
Vyčkával.
„To je snadné. Opila jsem se. Víte, hoří mi termín na povídku, nic se mi nedaří napsat, a tak už z toho trochu magořím. To se pak stává, že si člověk povídá se svými postavami. Ostatně, jedna má kamarádka to dělá i za střízliva.“
„A jak to že vlastně vy slyšíte ji a ona vás?“ zeptal se zčistajasna Harry. Ani ne tak, že by ho odpověď zajímala, protože si stejně myslel, že se Remus a Sirius pominuli, ale proto aby přerušil tíživé ticho které zavládlo.
„Vždyť jsi to slyšel,“ odsekl Remus, „jsme všichni opilí, jen si myslíme, že se slyšíme.“
Sirius se zamyslel.
„Na tom ale něco bude, za střízliva se neslyšíme, když jsme opilí tak ano,“ dodal Sirius zamyšleně.
„A proto ji já neslyším“ projevil Potter záblesk inteligence a už se hrnul k poloprázdné láhvi.

Vida, jak je všechno relativní. Poloprázdná láhev. Není to však zároveň poloplná láhev? S jistými obtížemi Mandragora stočila oči k láhvi, kterou z opatrnosti postavila až za monitor. Její láhev na tom byla ještě hůř. Nebo možná lépe. Nebyla poloprázdná ani poloplná, zlatavého moku se v ní líně povalovalo už jen na dně.

„Poslyšte,“ vzal si zase slovo Remus, „než budeme všichni totálně na mol, co kdybychom se konečně dohodli?“
„Dddohooodli?“ Zvláštní, pomyslela si Mandragora. Už i blbě píše.
„Ano. Ať je to jakkoli, ani já, ani Sirius nemáme zájem na společném eee...“ mrkl směrem k Harrymu, aby zjistil, jak moc poslouchá. Harry však byl zcela ponořen do konzumace ohnivé whisky „...sexu,“ dodal tiše.
„Ale... vždyť to mezi vámi tak jiskří,“ psala Mandragora téměř lítostivě.
Oba zavrtěli hlavou. „Ne takhle,“ vysvětloval Remus. „Jsme dobří přátelé, ale nechceme být milenci.Ve skutečnosti... ve skutečnosti někoho máme.“
„Nemůžete někoho mít, vždyť...“ snažila se oponovat Mandragora. Včas se zarazila. Jistě, proč by nemohli?

Ovšem Mandragora nebyla jediná, kdo se při této větě zarazil. Harry se přestal věnovat poloprázdné či poloplné láhvi a upřel rozjařené oči na Rema.
„ A koho?“ vylétlo z něj nekontrolovaně.
„Možná jsme to s těmi alkoholovými předpoklady naší diskuze drobet přehnali,“ usmál se Sirius s pohledem na zčervenalého Harryho. Kdo ví, jestli ruměnec na Harryho tváří způsobila otázka nebo alkohol.

„Nebo něco jiného!“ zajásala Mandragora a vrhla se ke klávesnici.
„Na to zapomeň!“ zavrčel Sirius a Mandragoře přeběhl mráz po zádech. Vlastně se jí zježily chloupky po celém těle.
„Dobře,“ souhlasila skoro vyděšeně a přestala psát.
„Teď bychom měli jít všichni spát,“ navrhl smířlivě Remus. Zítra vytvoříme pro Mandragoru nějakou rozumnou povídku, ať stihne termín...“
„Skvělé!“ vykřikla nadšeně.
„Ale rozumnou, na tom trvám.“

„Áááááchichchchch, Severusiiiiiii,“ předla rostlinka na prkýnku, jak si vychutnávala dotyk jemné, štíhlé ruky a bravurně ovládaného nástroje. O vzdechu mandragory se botanici nezmiňují, ačkoliv se jedná o jev stejně častý, ne-li častější, než je křik mandragory. Jako by se rozdělila na tisíce šťastných, spokojených částí. Proč jako? Přesně to se stalo, jak profesor keramickým nožem odkrajoval jemné plátky. Sem tam zaslechla šeptaná slova: „To máš za Havrana, já ti dám, ústy obemkl jeho …. fuj, pach moči. Hračka, že bych se dělil o milenku a dotýkal se p……….ne, já to ani nevyslovím, Lucia Malfoye? Být Mistrem lektvarů je někdy velmi vhodné, být Mistrem nitrozpytu je také někdy velmi ….. vhodné, že Mandragoro Pokřínová?“ Nerozuměla tomu, ani vlastně nechtěla. Vychutnávala si každý okamžik, kdy jí po celé délce přejížděla zkušená ruka. Najednou ucítila ………………

„Tak mi prozraď,“ řekl Sirius do ticha, porušovaného pouze praskotem ohně, „jak jsi to vlastně s tím Snapem vyřešil?“
Remus se usmál a Sirius si znovu uvědomil nádech smutku, který z tváře jeho přítele snad nikdy nezmizí. Ani při úsměvu.
„Nikdy bych nevěřil, že pro nás něco udělá,“ vysvětloval, když se Remus nevyjádřil.
Remus upil ze své sklenky červeného vína (ten nesmysl s ohnivou whisky ho také pořádně nadzvedl). „Řekl bych, že to bylo snadné...“
„Snape že by...“
„... protože to nedělal pro nás.“
„Tak tomu už vůbec nerozumím,“ vzdal to Sirius a pohledem zkontroloval stav vína v Remově sklence. Natáhl se pro láhev stojící na stole, v duchu pochvalně přikývl nad obsahem viněty (Kde vůbec vzali ten blábol, že pije čistý líh? Tedy skoro. Není nad kvalitní červené...) a opatrně dolil přítelovu číši téměř po okraj. Poté dolil i sobě a dychtivě očekával vysvětlení nevysvětlitelného.
„Přišel jsem za ním. Původně jsem ho hledal v ředitelně, nějak se domnívám, že tam by měl člověk ředitele hledat. Jenže, soudě dle stavu té místnosti, nebyl tam už dlouhou dobu. Tak jsem šel do laboratoře.“
„Pustil tě tam?“
Remus pokrčil rameny a upil trochu vína. V tu chvíli si Sirius připadal neskutečně hloupě. Vždy odmítal číst nejrůznější romantické příběhy plné nejrůznějších klišé, považoval je za hloupé a svým způsobem dost nebezpečné. Avšak nyní sám sebe přistihl, že jej něco z toho napadlo. Víno zanechalo na Remově horním rtu několik málo červených kapek a Sirius měl nutkání naklonit se k němu a...
„Víš určitě, že tu teď není Ona?“ zeptal se a rozhlédl se kolem, jako by snad předpokládal, že Mandragora, která po vypité lahvi tvrdého alkoholu upadla do podivného spánku nabitého ještě podivnějšími sny, stála u něj v obýváku.
„Jistě, myslím, že na Severa je v tomto směru spoleh. Proč se ptáš?“
Sirius cítil, že se, u Merlina, začíná červenat. Opřel se do křesla, aby unikl tázavému pohledu svého přítele. „Jen tak. Raději pověz, co bylo dál.“
„Nejdřív mě chtěl vyhodit, znáš ho. Vlastně i vyhodil. Jenže já se nedal. Chvíli jsem se s ním bavil o lektvaru, co zrovna dělal. Byl to mnoholičný, ale já úmyslně řekl, že jde o Kostirost. Sice se na mě díval jako na posledního ubožáka, ale začal povídat.“
„Skvělá taktika,“ přikývl Sirius. Snažil se soustředit na to, co Remus vypráví, ale myšlenky mu nějak samovolně utíkaly....
„...takže jsem mu nakonec vyklopil náš problém.“
Sirius se znovu předklonil. „Řekl jsi mu... všechno?“ zrudl ještě víc.
Remus získal stejné zabarvení. „Ano. Myslel jsem, že by to mohlo být důležité.“
„Dál?“
„Dál?“ zopakoval Remus, ale bylo vidět, že se mu moc nechce. „Dál se začal smát. Pak dělal vtípky o nás dvou a nakonec řekl, že to vyřeší.“
„Jak?“

Mandragora se s trhnutím probudila a hleděla na zuřivě blikající monitor. Neblikal vlastně tak zuřivě, jako jí blikalo v hlavě z přemíry alkoholu. Pít s postavami své povídky, asi už jí opravdu straší ve věži. Podívala se na to, co napsala naposledy, ale svůj text nepoznávala. Aby také ano, ten text vůbec nebyl její. Na monitoru četla:
Severus vzal nádobu s lektvarem a jemně jím pokropil rostlinu, která byla najemno nakrájená na prkýnku před ním. Vytáhl nůž a začal plátky roztírat, tiše si při tom mumlal zaklínadlo, ve kterém poznala modifikaci zaklínadla pro přemístění. „Tak, za chvíli máme další kolo, abys věděla, jaké to je, když s tebou dělají něco, co nechceš. Jaké to je, být rostlina v laboratoři a zároveň vědět, že sedíš doma v křesle?“ dokončil monolog a přihodil rozetřenou mandragoru do bublajícího kotlíku.
„Auvajs,“ podívala se Mandragora na zarudlé klouby, ve kterých začala hlodat palčivá bolest. Zablikalo na ní okýnko icq.
„Ještě pořád se ti postavy bouří?“ ptala se kamarádka.
„AVADA“ zněla lakonická odpověď.
„Vedle!“
Mandragora se unaveně opřela, celá bolavá a zmatená. Najednou ucítila, že jí po vlasech hladí jemná ruka se štíhlými prsty.
„Viléme.“

Pokrčil rameny. „Nevím. Ale když jsem odcházel, slyšel jsem ho mumlat něco o tom, že nějaká mandragora ho už dost dlouho štve a že je na čase tomu všemu učinit přítrž.“
„Hm,“ komentoval to za dlouhou chvíli Sirius. Nějak ho totiž nenapadlo něco výmluvnějšího. Dlouho pak sledoval plameny v krbu, které se zakusovaly do kousků dřeva, která čas od času přiložil některý ze skřítků. Po dlouhé době se otočil zpět k Removi, napadlo ho totiž, že Remus si už dlouho nedolil víno. Remus podřimoval ve svém křesle, sklenka se v jeho ruce povážlivě nakláněla. Sirius tiše vstal a, věren své přezdívce, neslyšně přišel až k němu. Opatrně mu vzal skleničku a odložil ji na stůl. Z vedlejšího křesla vzal teplý pléd a Rema jím přikryl. Ten spokojeně vydechl a otočil hlavu na druhou stranu. Tváří se tak opíral o hřbet Siriovy ruky. Sirius se sklonil a, aniž by si plně uvědomoval, co dělá, jemně se rty dotkl Removy tváře. Když se narovnal, byl šťastný, že to udělal. Nešlo o to, že se Remus spokojeně zavrtěl a ještě víc se opřel o jeho ruku. To ten stín smutku vždy přítomný v Remově tváři, dokonce i ve spánku, ten najednou zmizel.

KONEC

Pozn: Mandragory: Doufám, že jste si povídku užili alespoň stejně jako já. Není nad to, mít dobré přátele. Tímto jim z celého srdce děkuji dárek k narozeninám.