Labyrintem slov...

Meče a dudlíky

Kapitola první

 

Tato kapitola sleduje návrat Elladana (nejméně talentovaného ranhojiče jakého poznal elfí rod), křížové stehy, překvapivé odhalení co se týče Erestora, a starosti, jak Glorfindel vezme nové zprávy…

 

Pátek, 13. června, 23 hod., Třetí věk a oficiálně 444.den, co jsme Glorfindel a já spolu - jako spolu.

444 dnů hádek, zlomených příborů, mračícího se Zabijáka balrogů a omáčky na mých drahých svitcích z Prvního věku.

444 dnů naplněných zdlouhavými diskuzemi na téma hromadění přikrývek, výzdoby místnosti, preferování zeleniny před masem, padání na společnou postel se zablácenýma botama a důležitosti třídění tunik podle barvy.

444 rán se probouzet ve Finově náruči - a 444 nocí bylo dokonce lepších.

Jinými slovy: 444 nejlepších dnů mého života.

Kdyby mi někdo před dvěma roky řekl, že si skutečně užiju Finovu společnost, hlasitě bych se zasmál. Jak se časy mění … oh, my se stále hádáme, víc jak před tím, než jsme se stali milenci - neboť jestliže se hádáte, potřebujete se poté usmířit a to je umění, ve kterém je Fin mistr. Dokonce jsem začínal s hádkami, jen abych Fina rozzlobil a pak ho dostal do postele.

Neříkají mi bezdůvodně “mazaný poradce“.

Ačkoliv na dnešek nebylo plánováno nic speciálního, protože Glorfindel nebyl v Imladris. Zdálo se, že Síly zla získávají moc, skřeti byli spatřeni příliš blízko u Posledního domáckého domu a tak se Fin připojil k Elrondovi na cestě do severních hranic, zkontrolovat stráže a slyšet z první ruky, co se dělo. Já jsem si nestěžoval, nakonec to byla jeho povinnost, ale trápil jsem se.

Tohle bylo něco, co jsem zažíval poprvé - starat se o někoho tak hluboce. Nikdo mi nikdy nebyl tak blízko jako Glorfindel a pouhá myšlenka, že ho ztratím, byla nesnesitelná. Fin mě přiváděl k šílenství, když byl se mnou, a přiváděl mě k šílenství, když nebyl, ale na konci dne, jsem raději dal přednost zešílení v jeho přítomnosti než v jeho nepřítomnosti.

Vytlačil jsem temné myšlenky na skřety do zaprášené a zřídka používané části mé mysli a zaměřil se na proslov, který jsem psal pro Elronda.

Byl jsem na to velmi hrdý -je to ožehavá záležitost, psát projevy pro Elronda bez toho, aniž by si naši elfí druhové všimli, že to nenapsal on sám. Načrtl jsem předběžný návrh, pak přidal okázalé řeči a hrst předurčenosti, osudovosti, zkázy a OSUDU pro dobrý dojem - a teď to opravdu mělo Elrondův punc. Dokončil jsem poslední poznámky, zaprášil pergamen a s tím byly moje činy pro tento den hotovy.

Tou dobou už jsem slyšel sladké volání mého polštáře a byl jsem víc než ochotný odpovědět - byl jsem velmi unavený. Ne - vyčerpaný. Cítil jsem se tak poslední dobou docela často; stav, za nějž Elrond dával vinu přílišné práci a Glorfindel jeho zdatnosti v ložnici a já jsem neměl v úmyslu protestovat proti oběma jejich individuálním názorům.

Sfoukl jsem svíčku, vstal a svlékal se, když se přese mě přelila vlna nevolnosti; upadl jsem a udeřil se do hlavy o křeslo.

U Valar! Co se tady dělo?

Poté, co jsem pár minut ležel bez hnutí na podlaze, cítil jsem se trochu líp. Posadil jsem se a protřel si čelo. Začínal jsem měknout - Fin měl pravdu: trávil jsem příliš hodně času za stolem. Vypadl jsem z kondice, smutný fakt, který se projevil nejen ve slabosti mých údů, ale také na mé zvýšené váze.

Pomalu jsem vstal a šel k posteli. Jakmile jsem tam byl, zachumlal jsem se do pokrývky a popadl Finovu noční košili - potřeboval jsem něco jeho, jinak jsem nemohl spát. Přitisknul jsem si košili k hrudi a rozhodl se, že bych se mohl následujícího dne zeptat Elrohira, zda by si mohl představit kolo zápasení.

Byl nejvyšší čas nechat vystoupit mého vnitřního bojovníka a opět si zahrát.

* * *

Elrohir, dle očekávání, byl nápadem velmi nadšen, tak jsme se příští odpoledne setkali na cvičišti blízko Bruinen, vyzbrojeni lehkými meči. Elladan a někteří strážní seděli na trávníku a sledovali náš souboj. Švih tam švih sem a já jsem musel připustit, že Glorfindel byl dvojčatům výborným učitelem.

Jako obvykle, myslíc na Glorfindela, nechal jsem své myšlenky zatoulat se k jeho zlatým kadeřím rozhozeným přes polštář, k elegantní křivce jeho krku, k nejnádhernějšímu pocitu jeho jazyka na - áááu! Nedával jsem pozor a Elrohir zaútočil a překonal mou obranu, což skončilo šrámem na mém levém boku, který docela šeredně krvácel.

Elrohir upustil zbraň a objal mě: „Ai Elbereth - moc mě to mrzí, Erestore! Nechtěl jsem vás zranit !“

„Já vím,“ pokusil jsem se ho uklidnit, „není to nic vážného. Přežil jsem horší.“

Což bylo pravdivé, ale přesto to bolelo jako Mordor a ten mdlý, slabý pocit z předchozí noci se vracel, svíral můj žaludek a točil mou hlavou.

„Musíme vás vzít do Domu uzdravování,“ řekl Elrohir a vzal mě za paži, zatímco Elladan mě chytil za druhou a oba mě odhodlaně vedli pryč.

Jakmile jsme vstoupili do tmavé, chladné místnosti Domu léčení, vzpomněl jsem si na Elrondovu nepřítomnost.

Ai Elbereth - byl jsem v rukách Elladana Řezníka!

* * *

„Elladane - dokonce kdybych měl zemřít: ty na mě nesáhneš ani jediným prstem! Dokonce i krávy před tebou prchají a mají dobrý důvod!“

Elrondův prvorozený trucoval a v ten moment se velmi podobal svému otci - po němž také zdědil obočí, nos a zatvrzelost.

Elrohir se mě pokusil uklidnit: „Erestore, prosím, přestaňte být tvrdohlavý. My vám jen chceme pomoct. Rána krvácí a potřebuje ošetřit.“

„Tvrdohlavý? Já nejsem tvrdohlavý! Ve skutečnosti jsem daleko od bytí tvrdohlavým! Nejsem ani tvrdohlavý, ani nemám sebevražedné sklony, protože kdybych měl, podrobil bych se tady našemu šarlatánovi!“ křičel jsem a teď Elladan nejenže trucoval, on se ještě k tomu mračil.

Luskl prsty a vykračoval si ke mně, následovaný Elrohirem: „Erestore, teď vás prohlédnu. Jsou dva způsoby, jak to můžeme udělat: buď vás omráčím kladivem a přivážu k posteli, nebo můžete být hodný poradce, necháte mě konat mou povinnost a možná zůstanete do konce prohlídky nedotčený.“

Elrohir přikývl a vtipkoval: „Nikdo neunikne noldorské inkvizici, drahý Erestore!“

Ha. Ha.

Za normálních okolností bych nedal svou kůži lacino a s největší pravděpodobností bych uprchl, neboť přes veškeré žerty a vtipkování mě dvojčata hluboce respektovala, a kdybych prohlídku skutečně odmítl, Elladan by nenaléhal.

Ale byl jsem zraněný a unavený a hlava se mi znovu točila. Tak jsem se rozhodl usmívat se a vydržet to; lehnul jsem si na postel, kde mě Elrohir a Elladan rychle zbavili mé tuniky.

Elladan šel k jedné z polic, hrabal se v láhvích a sklenicích, pak se vrátil s jednou lahví a odzátkoval ji. Nalil ohavně páchnoucí tekutinu na zranění, což štípalo jako Mordor a pak oznámil: „Tohle ale vypadá hodně ošklivě, Erestore, já se velmi obávám, že vás budeme muset zašívat.“

Ohromné.

Nemohl jsem se dočkat.

Zatímco Elladan připravoval všechno, co potřeboval k jeho příšerné práci, Elrohir se pokusil odvést mou mysl od nemotorných rukou svého bratra a zeptal se: „Erestore, to je šeredně vypadající jizva, kterou tady máte - tu jste utržil v bitvě Posledního spojenectví?“

„Ne“, vyjekl jsem, neboť Elladan právě aplikoval první steh, „v Helmově žlebu.“

Elrohir uznale písknul a já jsem se rozhodl neříkat mu, že zmíněná jizva nevzešla ze skřetí čepele, ale z pružiny, která se zařízla do mé kůže, když jsme Fin a já oslavovali jeho bezpečný návrat příliš nadšeně a postel se zhroutila.

Ti mladí nepotřebují vědět všechno.

* * *

„Tak, jsme hotovi,“ oznámil vesele Elladan a mnul si ruce. Podle záře v jeho očích a růžového odstínu na jeho lících jsem poznal, že se značně bavil, zatímco já jsem strávil posledních dvacet minut v agónii.

Prohlížel jsem si svůj bok a zkoumal Elladanovu práci.

Křížové stehy.

On mě sešil KŘÍŽOVÝMI STEHY!

„Ty jsi zešílel, Elladane?“ křičel jsem a on pokrčil rameny a vypadal zarmouceně.

„Myslel jsem, že by to vypadalo nádherně.“

„A to je také důvod, proč jsi použil růžovou nit, že ano!“ řval jsem.

Elladan zavrtěl hlavou: „Ne, ale došla nám zelená.“

Padnul jsem zpátky a zavřel oči. Tohle rozhodně nebyl můj den.

„Oh, to je zvláštní.“

Okamžitě jsem oči zase otevřel. Z Elladanových úst pro mě tato slova nemohla znamenat nic dobrého.

„Co je zvláštní?“ zeptal jsem se.

Elladan šťouchl do mého břicha a pak se zamračil: „Myslím, že je něco špatně. Tys ho trefil ještě někam, Elrohire?“

Mladší dvojče zavrtělo hlavou: „Ne, jen ten šrám na boku.“

„Hm. Tohle je divné.“

‘Zvláštní‘ ve mně vzbuzovalo nepohodlný pocit. Když jsem nyní slyšel termín ‘divné‘, dostal jsem se do naprostého panického režimu.

„Elladane! Pro smilování Valar, řekni mi, co se děje!“

Elladan přejel rukou přes mé břicho, prohmatával ho tady a tam, pak vyjekl a ucouvl: „Erestore! Něco tam je!“

Naříkal jsem: „Ano, samozřejmě, ty geniální mistře ranhojiči: játra, srdce, ledviny…“

„Ne!“ přerušil mě s hrůzou ve tváři, „ono se to hýbe!“

Proboha.

„Elladane. Nic se tam nehýbe. Nic tam není. Jsi jen nervózní.“

Ale Elladan nic z toho nevnímal, popadl mou ruku a přiložil jí k mému břichu.

„Tady - sáhněte si sám!“

Koulel jsem očima, ale vyhověl jsem - a pak jsem ztuhl.

To se nedalo popřít - něco se tam hýbalo.

Ne, oprava.

Někdo se tam hýbal.

Zíral jsem na Elladana v naprosté totální hrůze.

Když nakonec získal schopnost znovu mluvit, řekl: „Já doufám, že si Arwen nechala kolébku.“

A někdy od té doby šly věci z kopce.

* * *

Jen v případě, že nejste jeden z Prvorozených, vysvětlím vám krátce mechanismus ptáčků a včeliček.

K vytvoření jednoho dítěte, nebo v některých vzácných případech, dvou, potřebujete:
1 elfa (mužského rodu)
1 elfa (ženského rodu)

Svíčky, svit hvězd a romantická večeře pro dva mohou pomoci, ale nejsou povinné.
Děti jsou počaty, když se rodiče rozhodnou, že je správný čas a je zajištěno nejlepší možné prostředí pro jejich výchovu.

Jinými slovy: je absolutně nemožné, aby elf muž otěhotněl.

Nebo o tom nevím.

Nemožné!

Ne.

Jediný případ, kdy se to někdy stalo, o kterém vím, je Králík - ale pak Králík není elf v obyčejném smyslu slova. On je - Králík.

Já, nicméně, jsem velmi hodně elfí a velmi hodně mužský, co se tohoto týče. Muž! To znamená, že mě Valar milují a mohu dělat co chci a trávit noci s kým chci, bez nesení důsledků. Jaká je to zábava být muž, když se musíte obávat neplánovaného potomstva? Pak bych se taky mohl stát smrtelníkem!

Jaký nevyslovitelný zločin, ó Elbereth, jsem spáchal v bývalém životě, že jsem si zasloužil tento osud. Tady jsem byl, seděl jsem na své posteli celý zmatený, zatímco nějaké bouřlivé embryo nejspíš bavilo má játra otřepanými příběhy o balrozích a ještě u toho flirtovalo s mými ledvinami.

V první řadě: jak se zmíněné embryo dostalo tam, kde bylo?

A dokonce důležitější věc - jak zmíněné embryo zamýšlelo OPUSTIT mé tělo?

Ne. Neodpovídejte na poslední otázku. Ta byl pouze řečnická.

Povzdechl jsem si. Tohle bylo na slova příliš zvláštní. A vyhlídka na sdělení této zprávy Glorfindelovi nebyla ničím, na co jsem se těšil. Jak bude reagoval? Vyhodí mě z našich komnat? Vyskočí z okna? Zemře na místě?

Opustí mě?

Strach se plazil nahoru po mé páteři, tak nepříjemný a přilnavý jako noční pot. Nikdy jsme nemluvili o dětech - přirozeně jsme předpokládali, že nebyly zapotřebí - jistě, Glorfindel byl oddaný přítel a dobrý učitel Elladana a Elrohira a vždy zvládal přinutit Arwen jíst její vařenou zeleninu, když byla dítě, ale to bylo ještě stále daleko od toho být sám rodičem.

Nebo už byl rodič? S jeho pěti rozvody - jistě přitom museli být nějací synové a dcery.

Nikdy jsem se nezeptal.

Možná neměl děti rád? Možná by byl znechucen - nakonec se zdálo, že jsem hříčka přírody. Možná…možná mě už nebude nemilovat?

Mohl kdykoliv odejít, když jsme nebyli v manželském svazku. A dokonce i když bychom byli…

Prsty jsem si prohrábl vlasy. Na dotek působily hrozně - jako sláma. Konečky byly roztřepené a při pohledu do zrcadla jsem si všiml temných kruhů pod očima a lehce nazelenalého odstínu mé kůže, moje vlasy už nebyly lesklé a - o tom nebylo pochyb - přibral jsem.

Byl jsem nežádoucí osoba, kapku nenormální, a Fin už mě nebude nemilovat, a to bylo všechno hrozné, příšerné, katastrofální, bezútěšné, a teď jsem opravdu začal brečet.

Nakládané žabí nohy. Ano. To bylo to, co jsem teď potřeboval: nakládané žabí nohy s čerstvě nakrájenou cibulí.

* * *

Setřel jsem slzy, nazval se bláznem, vzal si svůj šat a zamýšlel jít do kuchyně, doufaje, že kuchař měl někde uložené sklenice s velmi žádoucí delikatesou.

Dole v kuchyni jsem se hrabal ve skříních a policích, ale zbytečně. Našel jsem solený ještěrčí jazyk, sušenou vrrčí šunku a sterilované mallornové květy, ale ani jediný džbán s nakládanýma žabíma nohama.

Copak mne celý svět nenáviděl?

Nyní jsem se vážně začal cítit zoufale.

Sklouzl jsem po zdi, sednul si na podlahu kuchyně, pohřbil svou tvář v dlaních a vzlykal jako elfátko - já, Erestor, hlavní poradce lorda Elronda, kdysi velký a obávaný válečník, o kterém se říkalo, že je lstivý, mazaný a nedělající v ničem zmatek.

To byla hanba.

Já jsem byl hanba.

„Tady. Vezmi si,“ řekl hluboký, tvrdý hlas, a když jsem vzhlédl, mé uslzené oči se střetly se zrakem Králíka, který mi nabízel sklenici - ŽABÍ NOHY!

Mé slzy okamžitě přestaly téct. Popadl jsem sklenici a otevřel víko, vylovil jsem kus masa, nonšalantně si ho nacpal do pusy a zase jsem se cítil o trochu líp.

Králík se posadil naproti mně, jeho žluté oči jiskřily, a teprve nyní jsem si uvědomil, jak zvláštní to bylo: Králík nejenže byl v domě a viditelný, ale dokonce se mnou mluvil - a on jistě necestoval s džbány nakládaných žabích nohou pořád …?

Sledoval mě, jak si olizuji prsty, prohlížel si každý malý detail mého vzhledu a občas větřil vzduch, jako zvíře, když chytí něčí stopu.

Když jsem žvýkal třetí žabí nohu, řekl: „Ty jsi těhotný.“

To nebyla otázka. To bylo sdělení.

Upustil jsem nohu a zíral na něho: „Jak jsi to poznal? Já se to dozvěděl teprve…“

Králík potřásl hlavou: „Vím to. Já to cítím.“

Znovu zavětřil.

„Tvoje vůně je - jiná,“ a znovu:, „jsi těhotný.“

Jeho tón dal jasně najevo, že nebyl žádný důvod k argumentaci.

Povzdechl jsem si.

„Ano. Ano, jsem. Nemám žádnou představu jak, nemám žádnou představu proč a Valar vědí, že jsem to nechtěl, ale…“ proud slz se znovu spustil.

Králík znovu potřásl hlavou: „Žádné slzy. Ty čekáš dítě a to je dobré. Jsi z mého rodu a já na tebe dohlédnu.“

Z jeho rodu? O čem to mluvil?

Znovu jsem pohlédl do těch podivných, ne-elfích žlutých očí a do mé mysli se vrátila vzpomínka na ‘velký babiččin příběh‘ o jejím ztraceném milenci.

„On byl nespoutaný tvor,“ říkala nám mnohokrát, „s černými vlasy a žlutýma očima. Odkud přišel a kam šel, jsem se nikdy nedověděla, ale milovala jsem ho a to stačilo.“

Bylo to možné...? Ne. Ne, to bylo příliš výstřední, dokonce uvažovat o tom. Kroutil jsem hlavou.

Jako kdyby četl mé myšlenky (a že já bych do něho takovou schopnost neřekl), věnoval mi Králík malý úsměv.

„Ne. Nejsme tak blízcí příbuzní. Ale stále jsme ze stejné krve. Elfové by nás mohli považovat za něco méně - ale my jsme více.“

Aha.

„A toto ‘více‘ zahrnuje muže s možností stát se těhotným bez znalostí nebo touhy být oplodněným?“

Já jsem se rýmoval - špatné znamení.

Králík zvedl hlavu: „Ty si nepřeješ čekat dítě?“

Dal jsem se do smíchu, který, obávám se, zněl spíše hystericky: „Nepřeji! JÁ JSEM 6 537 LET STARÝ MUŽ! A válečník - dobře, v poslední době více teoreticky, ale stále - plodit děti je nejméně mužská věc, kterou jeden může dělat vedle šití; totiž, došel jsem k závěru, že děti přinejlepším zlobí a většinou jsou matoucí a vyhlídka na trávení dalších 50 let ujišťováním se, že se Glorfindel junior nedostane do nějakých potíží, NENÍ má představa o zábavě!“

Králík vstal.

„Pochopíš a přijmeš to včas,“ řekl a zmizel.

Neměl jsem žádnou představu, kam šel, ale ve zlomku vteřiny byl pryč a já jsem tam seděl na podlaze a tisknul si džbán s žabíma nohama k hrudi, jakoby na tom závisel můj život, a nikdy v celém svém životě jsem se necítil tak osaměle.

* * *

Jak bude Glorfindel reagovat, až uslyší dobré zprávy? Co řekne Elrond? Bude Elladan zvažovat, zda použít modrou nit? Co na to všechno řekne Galadriel? A o čem ví Králík, co Erestor neví?

Zůstaňte na příjmu - pokračování příště…

* * *

Poznámka autorky: Králík patří Magické kryse (a stejně tak žabí nohy), velice děkuji, že se tady mohl objevit. Speciální díky patří všem, kdo komentovali předcházející části příběhu a já doufám, že jste ještě neopustili divadlo a jste stále tady.

Poznámka překladatelky: Nápis na obrázku - zabi nohy - neznamená nic jiného než ‘žabí nohy‘.

 

 

Meče a dudlíky - Kapitola druhá