Labyrintem slov...

Meče a dudlíky

Kapitola druhá

 

Erestor sdělí novinku Glorfindelovi, jehož reakce není docela taková, jak čekal…

 

Následující tři dny byly poměrně jednotvárné. Uzavřel jsem se a přemýšlel o svém osudu, vrtal se v sebelítosti a jedl solené vrrčí jazyky s čokoládovou polevou.

Varoval jsem Elladana a Elrohira, že jim uříznu jejich jazyky rezavou dýkou a naložím je s královským doplňkem a octem, jestli se odváží někomu říct, co se stalo, a oba přísahali při všem co je jim drahé, že jejich ústa budou zapečetěna.

„Já budu tichý jako hrob,“ deklaroval Elladan dramaticky.

„Pak tvůj hřbitov musí být centrum drbů,“ odpověděl suše Elrohir.

Ai Elbereth.

Každé ráno jsem našel džbán nakládaných žabích noh na prahu své komnaty a podezříval jsem Králíka, že on je heroldem velkých pochoutek. Bohužel jsem ho nikdy neviděl, neboť se ukazoval zřídka; tak zřídka, vskutku, že ze začátku někteří strážní podezřívali Haldira, že měl halucinace, když mluvil o svém druhovi, a jen zdráhavě připustili, že by Králík mohl existovat, když se narodila Ostružiní.

Neboť taková je povaha elfů: milují pochybnosti.

Na konci třetího dne byl koberec v mé pracovně opotřebovaný od mého nesoustředěného chození - jak sdělit tyto zprávy Glorfindelovi?

Elrond byl pryč a nebyl tu nikdo, koho jsem mohl požádat o radu; vyslat posla k Arwen, aby se zeptal, jak ona řekla Estelovi o jeho nastávajícím otcovství, nebyla taky žádná alternativa.

Ačkoliv musela najít dobrý způsob, neboť tehdy Estel uspořádal večírek (který začal v pondělí a skončil v sobotu ráno) a se všemi z Gondoru se zpili jako trpaslíci.

Vím to, protože jsem tam byl: musel jsem ve čtyři ráno lovit Glorfindela z kachního rybníčku a dovléct ho do našich komnat, zatímco zpíval z plných plic „ Znal jsem temnohvozdskou dívku“.

Nezapomenutelná událost, opravdu.

Šel jsem dokonce tak daleko, že jsem napsal krátký projev, který zněl spíše jako vyhlášení války než oznámení rodičovství.

Tak jsem to nakonec vzdal a rozhodl se nechat věci plynout a vyřešit situaci klidně a rozumně, až nastane.

Nepřecházej most, dokud není postavený, jak říkávala moje nana.

Jediný problém byl, že jsem nebyl ani klidný ani rozumný - ale nervózní, nerozumná elfí troska, kousající si nehty a trhající svitek za svitkem na malé tenké kousíčky, které brzy pokryly podlahu kolem mého stolu.

Opřel jsem se do křesla, zavrtěl hlavou a podíval se na nepořádek.

„Skvělé,“ říkal jsem Glorfinklovi v pokusu o černý humor, „přinejmenším už máme konfety pro velkou přehlídku!“

Vrána neodpověděla, jen něco upustila - jako obvykle, když chtěla vyjádřit svůj názor bez mnoha slov.

* * *

Musel jsem usnout, neboť Fin vstoupil do naší komnaty a já si toho nevšiml. Vznášel se nade mnou s úsměvem na tváři.

„Koukej, kdo je doma, miláčku,“ usmíval se spokojeně, pak mě objal a zvedl v náručí.

Jak jsem postrádal tenhle pocit - jak jsem postrádal jeho.

Náhle mě udeřilo uvědomění: jak moc se stal nezbytnou součástí mého života.

Fin mě divoce políbil a když mě položil zpět na zem, zeptal se:„Tak, můj snědý krasavče, postrádal jsi mě?“

Široce jsem se usmál: „Vůbec ne.“

„Ai Elbereth, jakému strašnému osudu tady musím čelit - večeře není připravená a ani jsi nežehlil moje tuniky?“

„Samozřejmě, že ne.“

„Potom, můj drahý, tě potrestám přinejmenším dvěma hodinami nádherného milování.“

Znovu mě objal, potom shodil svůj plášť a usmál se: „Řeknu ti, Erestore, Elladan je každým rokem divnější. Nevěřil bys jaký druh humoru si vymyslel teď.“

Nevěřil bych?

„Jaký … druh humoru?“ zeptal jsem se a začínal být podezřívavý.

Fin se chichotal, zatímco si rozepínal pás a odkládal meč: “Bylo to legrační - ptal se, co bych říkal na to, že jsi těhotný!“

V tomto bodě Fin vybuchl smíchy a já jsem ho nepřerušoval - tak dlouho, jak se smál, jsem nemusel odpovídat na žádné otázky.

Fin se smál hodnou chvíli, pak si utřel slzy z očí, a když viděl mou vážnou tvář, zeptal se, jestli si nemyslím, že je to nesmírně zábavné.

Vzchopil jsem se, hluboce se nadechl a odpověděl:„Ne, Fine. Nemyslím.“

Vypadal zmateně, ale já jsem mu nedal šanci, aby mě přerušil - tohle se muselo vyřešit.

Hned.

„Elladan řekl pravdu. Já opravdu čekám dítě - zdá se, že jsem vzdálený příbuzný Králíka, což mě činí zvláštním druhem elfa a dělá zmatek v mém rodokmenu a vypadá to, že mohu plodit děti a nevědět to, a omlouvám se, skutečně jsem to nevěděl, a co teď budeme dělat?“

Blábolil jsem a věděl jsem to. Velmi nehodné obratného poradce a diplomata, takovýto malý proslov, ale Glorfindel mi snad porozumí? 

Největší láska mého života tam stála a jen na mě zírala. Žádné emoce se neukázaly v jeho rysech - díval by se stejně, kdybych mu řekl, že prádlo bylo vyprané, nebo že slunce svítilo.

„Fine, já chápu, že jsi rozrušený, ale prosím…,“ začal jsem.

Jenomže Fin mě uťal: „To není možné, Erestore. Já - já tohle nechci.“

„Ty to nechceš? Ale Fine…,“ koktal jsem bezmocně.

„Ne. Ne, to není možné,“ mumlal, víc k sobě než ke mně.

* * *

…záblesk Glorfindelovi minulosti…

„Ada, nech mě jít s tebou! Jsem dost starý! Naučil jsi mě dobře zacházet s mečem - ó, prosím, ada!“

Mladý elf byl vzrušený, zářil nadšením, jaké jedině mládí a nevinnost mohly nashromáždit, díval se na svého otce prosebnýma očima a Glorfindel si nemohl pomoci, ale usmíval se.

Ach, ty jeho oči - ony byly důvodem, proč jeho žena trvala na jméně Luinil pro jejich syna, což znamenalo hvězdu zářící modrým světlem. Nejprve Glorfindel nebyl nadšený, tajně si myslel, že to bylo jméno víc vhodné pro dívku než pro dědice bojovníka, ale Luinil byl opravdu hvězda a světlo jeho života a pro Glorfindela bylo těžké mu něco odepřít, neboť Luinil byl vždy více jeho syn než její.

Nicméně tentokrát musel být pevný.

„Penneth, tvoje matka má pravdu - jsi příliš mladý na to, aby ses k nám připojil v bitvě. To není žádná hra, můj synu - riskujeme své životy a já nebudu schopný chránit tvoje záda.“

Mladík trucoval: „Už jsem plnoletý a mohu si dělat co chci.“

Glorfindel přikývl, ale úsměv byl pryč: „Ano, jsi - dva měsíce. Blahopřeji ti k tvé kuráži a horlivosti k boji za naše příbuzné, ale zatím ti stále schází moudrost. Bojovník bez zkušeností neohrozí jen svůj vlastní život, ale také životy těch kolem něj. To je zodpovědnost, na kterou bys neměl nikdy zapomínat. Byl bych opravdu radši, kdybys zůstal tady a chránil svou matku, kdyby ochrana byla nutná.“

Luinil to nekomentoval, ale sevřel čelist a Glorfindel znal svého syna dost dobře, aby věděl, že poslední slovo v této záležitosti, přinejmenším z pohledu jeho syna, ještě nebylo řečeno.

* * *

„Glorfindeli - tohle nemůžeš dovolit! Já to nedovolím! Luinil je příliš mladý, aby opouštěl Gondolin, a ještě šel do takovéhle bitvy!“

Válečník se díval na svou manželku, viděl strach v jejích očích a povzdechl si.

Pohladil jí po tváři a položil ruku na její šíji: „Má lásko -je plnoletý. Můžeme prosit, můžeme brečet, můžeme křičet - ale nemůžeme mu zakázat jít do armády, když chce. Valar vědí, že bych ho radši měl v bezpečí tady s tebou, než na tom skřety zamořeném, Valar opuštěném bitevním poli, ale pokud ho nepřivážeme k židli, nevím o žádných prostředcích, jak zadržet tohle elfátko doma.“

Ačkoliv se hodně trápil, Glorfindel byl také pyšný. Ten mladý byl ryzího ducha a pravý syn svého otce.

Odstoupila z jeho dosahu: „Ty z toho máš radost, že ano? Přetékáš pýchou! A neodporuj mi, vidím to v tvých očích.“

Zlost obarvila její líce a očí jí žhnuly.

„Ale tak to bylo vždycky, že ano? Velký Glorfindel a jeho skvělý přítel Ecthelion - největší válečníci Gondolinu. Velmi obdivovaní a milovaní. Tvá pýcha bude jednoho dne tvůj pád, Glorfindeli z Gondolinu, dej na má slova. A měla-li by být tato pýcha pádem našeho syna, nikdy ti to neodpustím.“

S tím se obrátila a odešla.

Glorfindel si znovu povzdechl, ale hluboko ve svém srdci se těšil, že vyjede do bitvy bok po boku se svým synem.

* * *

„Ada…?“

„Jsem tady, můj synu.“

Glorfindel poklekl v blátě vedle hromádky potrhané tkaniny a rozdrásaného masa, která byla jeho synem, a tiskl mladého elfa ke své hrudi.

„Omlouvám se, ada…“

Glorfindel pohladil krví slepené blonďaté vlasy, jemně houpal zlámané tělo a těžko zadržoval slzy.

„Není proč se omlouvat, můj synu. Bojoval jsi statečně a skolil jsi mnohé nepřátele.“

Luinil se usmál a pak sevřel otcův plášť.

„Uvidím tě znovu, ada? Budeš na mě čekat… tam?“

„Budu, můj synu, budu.“

Glorfindel jemně a s úctou vtiskl polibek na čelo svého syna, ale mladý elf už odešel, zanechávaje za sebou svého zdrceného otce.

* * *

„Fine?“

Trápil jsem se. Čekal jsem všechno, od zlosti po hysterii, a tajně doufal v nějaký druh přijetí, ale ne jeho nevýraznou prázdnou tvář.

„Erestore … já …,“ začal a teď se na mě díval s takovým žalem a zármutkem, že jsem se náhle cítil bezcitný a chtěl ho obejmout a utěšit.

„Fine, co je to? Já chápu, že tohle musí být šok a je to nečekané, ale jsem si jistý, že to zvládneme, budeš báječný otec, a …“

„Ne!“ vykřikl Fin a usekl má slova ostrým gestem ruky.

Stál tam, absolutně vyděšený a prohraboval si vlasy znovu a znovu.

„Já nejsem báječný otec. Já … ty si zasloužíš mnohem víc, Erestore. Dítě si zaslouží mnohem víc. Já … omlouvám se,“ otočil se na patě a vyrazil z místnosti.

Tak mě nakonec opustil, můj nejmilovanější.

Nikdy jsem nevěřil, že by elfové mohli skutečně vyblednout kvůli smutku, ale teď jsem cítil chlad v mém srdci ochromující mou mysl, cítil jsem smutek jako nikdy dříve, který zaplavoval nejhlubší nitro mé bytosti.

Nemohl jsem žít bez Fina.

* * *

Uběhly hodiny od Finova nečekaného odchodu, hodiny, které jsem trávil postáváním na balkóně a vyhlížením do tmy s nadějí, že ho uvidím.

Byla zima a já byl celý zbědovaný, tak jsem se konečně svlékl a vklouzl do postele - více kvůli tomu dítěti, než kvůli sobě.

Bylo to zvláštní - všechny ty roky jsem byl zodpovědný jen za sebe a své povinnosti a teď tu byl někdo bezmocný, kompletně závislý na mě. To byla děsivá myšlenka, ale současně to bylo báječné - někdo mě potřeboval.

Zíral jsem oknem ven na noční oblohu.

Já jsem taky někoho potřeboval - Fina. Mé srdce bylo těžké a prázdný prostor vedle mě mi náladu nezvedl. Zvykl jsem si na Fina - bral jsem jeho lásku jako samozřejmost, místo toho, abych ji ochraňoval jako vzácný, drahý dar, kterým byla.

Házel jsem sebou, otáčel se a toužil po něm. Toužil jsem po jeho smíchu, jeho smyslu pro humor, po jeho uklidňující přítomnosti; toužil jsem po jeho rtech na mé kůži, toužil jsem s ním být jeden celek.

Konečně jsem upadl do bezesného spánku, a zase se vzbudil, když těžká váha klesla vedle mě do postele.

Fin.

On se vrátil.

Posadil jsem se a díval se na něj.

On plakal - to bylo velmi zřejmé. A podle jeho vzezření a stavu oblečení musel strávit poslední hodiny běháním přes ostružiní. Vypadal smutně a já bych neudělal nic raději, než ho objal, držel ho pevně a řekl mu, že ho miluji, ale nevěděl jsem, jestli ještě mám právo to udělat.

On tam jen seděl a díval se na mě.

Vrátil se? Nebo přišel říct sbohem navždy?

Můj milovaný neřekl slovo, jen se po chvíli přiblížil, vzal mě do náruče, pevně mě držel a hladil mě po vlasech.

Cítil jsem vlhkost jeho slz na své tváři a jejich slanost na svých rtech.

Na oplátku jsem ho tiskl co nejblíž, vnímaje jeho vůni, a přál jsem si, abych byl básník, abych mu mohl říct, jak jsem se cítil, co pro mě znamenal, ale jsem jen poradce a citovat Gil-galadovy poznámky k bitevním strategiím se právě teď nehodilo.

Konečně jeho sevření sláblo a on se podíval do mé tváře: „Omlouvám se, Erestore - tohle přišlo tak … nečekaně.“

Věnoval jsem mu slabý úsměv.

„Ano…,“ vzal jsem jeho velkou ruku a jemně ji stiskl mezi dlaněmi.

„…A jaké jsou věci mezi námi teď, Glorfindeli? Potřebuju to vědět, tak se neboj odpovědět pravdivě.“

Fin pohladil mou tvář, vtiskl téměř cudný polibek na mé rty a já jsem ochutnal jeho strach, ale také jeho lásku ke mně. Ano, můžete ochutnat lásku. Je sladká jako med a trpká jako hořkost, ale současně je to příchuť ze všech nejkrásnější.

„Věci mezi námi dvěma jsou takové, že jsi mě učinil nejšťastnějším elfem, který kdy chodil po Středozemi,“ odpověděl prostě.

Pak jsem byl znovu v jeho náruči a má tvář byla poseta motýlími polibky, mozolnaté prsty hladily mé uši a krk a to známé teplo rozechvívalo mou kůži a já jsem po něm toužil jako jsem po nikom netoužil nikdy dřív.

„Jsem tvůj, Erestore,“ mumlal, „přijde, co má přijít. V životě nebo ve smrti, jsem tvůj, má duše, tělo i meč.“

„Ten poslední je obzvláště nápadný v tomto okamžiku,“ šeptal jsem do jeho ucha a krátce se dotknul choulostivého místa.

Fin vrčel a jeho ruka putovala nahoru po vnitřní straně mého stehna.

„Vskutku, můj drahý mistře Erestore, je čas, abychom ho vrátili do jeho pochvy.“

„To je, můj drahý lorde Glorfindeli, ten nejrozumnější plán.“

A ten jsme uskutečnili bez dalších okolků a k plné spokojenosti obou zúčastněných stran.

* * *

Později jsme leželi utahaní, vyčerpaní a šťastní a Fin mě pevně držel a svým palcem kreslil jemné kruhy na mém rameni.

„Jednoho dne ti povím o báječném, odvážném mladém elfovi jménem Luinil, má lásko. Měl bys ho moc rád.“

„Luinil?“ mumlal jsem už napůl spící, „to by bylo roztomilé jméno pro našeho malého…“

A s tím jsem vstoupil do říše snů.

 

* * *

Kdo poradí poradci? Jaký je nejlepší způsob, jak probudit vašeho milovníka? Odkud všichni ti skřeti přišli? Jsou maliny potencionálně škodlivé pro nenarozené dítě? A kdy konečně uslyšíme o Galadriel?

Brzy si znovu nalaďte Glorfindelovu nejoblíbenější soap operu „Mladí a nezeskřetovatělí“.

* * *

Poznámky autorky:
penneth = maličký, mladý
Luinil = hvězda zářící modrým světlem
ada = otec
nana = matka

Speciální dík patří mému “alter egu“, Netalentovanému elfímu spisovateli (pořád si myslím, že bych si to jméno měla nechat), které dostalo nápad s Glorfindelovou vzpomínkou. Nebyla jsem si jím moc jistá, ale jak tak moudře pravila Magická krysa: „Jak všichni víme, život není jen o pivě a kuželkách. A to krásně vysvětluje, proč jde Glorfindel z manželství do manželství a proč je odměřený k lidem, kteří ho milují.“

 

 

Meče a dudlíky - Kapitola první

Meče a dudlíky - Kapitola třetí