Labyrintem slov...

Dvanáct dní v čase vánočním

Den desátý: “Dary a přítomnost“

„Je desátý den vánoční a věc je to složitá,
nakupovat pro dámu, která už všechno má.“

Mauburz sledovala Rúmila s velkým pobavením, zatímco leštila police ořechovým olejem. Už přes hodinu si prohlížel oleje, parfémy, mýdla a vlasová tonika; zvedl jednu láhev, jinou odstrčil stranou, četl štítky tady a čichal k vonnému prášku támhle. Mezitím si vzdychal a Mauburz konečně usoudila, že už trpěl dost, přistoupila k němu a položila svou velkou tlapu na jeho rameno.

„Milý bratr Haldira nikdy dřív sem přijít a teď stojí tady a vypadá jako Sauron po prohraná bitva. Můžu pomoct? Co Rúmil hledá? Hřeben pro Haldira? Náhubek pro Králíka?"

Rúmil si znovu povzdechl, oběma rukama si prohrábl vlasy a přinutil se k úsměvu, aby dal najevo, že ví, že skřetice žertuje.

„Ai, paní Mauburz, kdyby to jen bylo tak jednoduché. Hledám vánoční dárek pro osobu, která má všechno…"

„Žena nebo muž?" zeptala se Mauburz a Rúmil zamumlal "žena". Skřetice se zazubila, když viděla, jak se bojovník červená, a poškrábala se na hlavě.

„Pro ženy být obtížné nakupovat. Nikdy nebýt spokojené, vždy chtít jinou věc než dostat a pak přijít, vyměnit a udělat nepořádek. Můžete jí dát vycpanou hlavu vrrka, vypadá dobře na zdi."

Rúmil si představil, jak by vypadal Galadrielin obličej, až by na Štědrý večer rozbalila vycpanou vrrčí hlavu, a otřásl se. Bylo dost špatné, že mohla číst jeho myšlenky a nejspíš věděla, že pro ni ještě nemá žádný dárek, ale vrrčí hlavu - ne. Prostě - ne.

„Nemyslím si, že by dáma mohla ocenit takový dar, byť tak rozkošný," řekl diplomaticky.

Mauburz si odfrkla. „Pak je to hloupá elfka. Můžete udělat dárkem sebe, s mašlí kolem malého elfa, co vy na to?"

Rúmil na skřetici vyvalil oči a Mauburz se zakřenila, šťastná, že elfa popletla.

„Promiňte, paní Mauburz? Asi jsem vám dobře nerozuměl…" koktal a skřetice si mnula ruce.

„Ne, ne, milý bratr Haldira rozuměl správně. Vy mohl dát pod vánoční strom sebe a mít jen mašli. To je milý nápad. To taky dostane milý pán Orophin od milého pána Elladana."

Rúmil zaúpěl.

„To je - příliš mnoho informací, paní Mauburz. A já se neodvažuji zeptat, odkud jste je vzala."

Samolibý úsměv byl odpovědí na jeho otázku a on se rozhodl obrátit svou pozornost zpátky na vystavené zboží.

Právě v tom okamžiku vstoupil do obchodu Lindir. Na rozdíl od pěvce se stejným jménem, tenhle rozkošný mladý elf vyrostl s přehnaně ochranitelskou matkou, která ho po tisíciletí držela mimo realitu života, takže zatímco byl stejně starý jako dvojčata, duševně byl na úrovni elfátka. Navzdory sáhodlouhým vysvětlením od Erestora i Glorfindela stále pevně věřil, že děti pokládá Yavanna pod mallornové stromy, a znal zpaměti každou pohádku z "Nany Husy".

Kdyby žil kdekoliv jinde než v Roklince, lidé by se na něj dívali jako na podivína, ale tady musel být rozhodně počítán mezi inteligentnější část populace.

Právě teď vypadal velmi vzrušeně, modré oči mu jiskřily a nad hlavu zvedl svou oblíbenou hračku, plyšovou panenku Nany Husy.

„Paní, Mauburz, paní Mauburz, podívejte, co jsem dostal k Vánocům!" volal ode dveří a rychle přistoupil ke skřetici, která sáhla pro dózu sušenek, aby jimi uvítala svého neobyčejného přítele.

„Ty dostal novou panenku?" zeptala se a Lindir se zasmál a zavrtěl hlavou, až mu copánky létaly.

„Ne, ne - podívejte! Slečna Husa dostala k Vánocům nový obleček! Slečna Arwen to ušila!"

Mauburz vzala hračku do svých velkých tlap a obdivovala červený sametový čepeček, plášť a hedvábnou košilku husy tak, jak jí to její skřetí smysl pro krásu dovolil.

„Velmi hezké, elegantní, podobá se paní Galadriel," zašklebila se a koukla na Rúmila, jenž spolkl poznámku o této urážce. Lindir se otočil, spatřil Galadhrima a rozběhl se k němu.

„Pane Rúmile! Viděl jste nový obleček slečny Husy?"

Rúmil měl na jazyku naštvanou odpověď, ale když viděl Lindirovy zářící oči a jeho šťastný úsměv, neměl to srdce zkazit den nejstaršímu elfátku na Ardě a řekl: „Vskutku, jsou to šaty hodné urozené dámy. Musíš být velmi pyšný."

Lindir přikývl, dal Rúmilovi rychlý polibek na tvář a vrátil se k Mauburz, která sledovala scénu s obrovským pobavením.

„Co milé elfátko Lindir chce?" zeptala se a Lindir zčervenal.

„Ach, to já opravdu nevím, slečno Mauburz. Hledám vánoční dárek pro pana Faramira, protože byl velmi přátelský a ukázal mi, jak napodobit ptačí volání."

Mauburz povytáhla obočí. No podívejme se, pomyslela si, mladý Lindir konečně dospívá?

„Mohl bys dát milému pánovi Faramirovi k Vánocům tabák," navrhla, ale Lindir zavrtěl hlavou.

„Ne, on nekouří. Říkal, že kouření je škodlivé a pan Gandalf řekl, že je to nesmysl, a dohadovali se, a pan Faramir trval na svém a milý pan Gandalf řekl, že strčí svou dýmku tam, kam slunce nesvítí, jestli s tím pan Faramir nepřestane a pak nevím, co se stalo, protože mistr Erestor mi rukama zakryl uši. Kde slunce nesvítí, paní Mauburz?"

Rúmil si přitiskl ruku k ústům, aby nevyprskl smíchy, a Mauburz měla stejný problém.

„Museli mluvit o Mordoru, Lindire. Tak žádný tabák. Možná mýdlo?"

Lindir se na ni podíval se spravedlivým rozhořčením.

„Pan Faramir nepotřebuje mýdlo, není špinavý!"

Mauburz pokrčila rameny.

„Tak Lindir nemá žádnou představu, co dát pánovi Faramirovi?"

„Oh, já jsem měl představu," řekl Lindir, šoupal nohama a znovu se červenal. „Ale mistr Erestor řekl, že to není dobrý dar a panu Faramirovi se možná nebude líbit."

„Jaký dar?" zeptala se Mauburz.

„Chtěl jsem mu dát mojí nejmilejší knihu Nany Husy, protože," a tady se začervenal ještě víc, „je můj nejlepší kamarád."

Velká teplá ruka spočinula na Lindirově rameni, a když vzhlédl, spatřil usmívající se Glorfindelovu tvář.

„Drahý, drahý Lindire," řekl. „Zatímco můj nejdražší pisálek svitků možná má většinou pravdu - v tomhle případě se zmýlil. Není důležité, co dáváme jako dárek, ale proč. Chceš dát panu Faramirovi svou knihu, protože ho máš moc rád, jsi ochoten dát něco, co má pro tebe velkou hodnotu a tím ho poctíš. Tohle pro něj bude ten největší dárek ze všech, a pokud ho odhaduji správně, velice ten dar ocení."

Lindir se na válečníka rozzářeně podíval, celý vzrušený.

„Ach, děkuji vám, děkuji, pane Glorfindeli! Půjdu tedy za slečnou Arwen a požádám ji, aby mi pomohla zabalit knihu! A jste si jistý, že se to bude panu Faramirovi líbit?"

„Absolutně jistý," řekl Glorfindel a pohladil mladého elfa po hlavě.

Lindir si povyskočil a pak strčil slečnu Husu Glorfindelovi přímo před nos.

„Podívejte, pane Glorfindeli, slečna Husa má nový obleček! No nevypadá skvěle?"

Glorfindel, který musel vést dlouhé hovory s Estorelovou hobití panenkou, aby byl jeho syn spokojený, vzal jedno červeně oděné křídlo slečny Husy a políbil ho.

„Vypadáte dnes velice půvabně, slečno Huso. Kdybych už nebyl ženatý s rozkošným Erestorem, dal bych vám celé své srdce."

Lindir vypískl radostí, pak vyběhl ze dveří, všem zamával na rozloučenou a zmizel směrem k Poslednímu domáckému domu, nepochybně navštívit Arwen a připravit dárek pro Faramira.

„Roztomilé dítě," poznamenal Glorfindel a Mauburz přikývla. „Roztomilé staré dítě," řekla, „mohl být ženatý už a mít šest elfátek. Pitomá Lindirova nana."

Glorfindel se usmál.

„Ai, paní Mauburz - časem i tohle srdce najde klíč a bude odemknuto. Jsme elfové, máme všechen čas Ardy. A teď, potřebuji mast na modřiny, Estorelovi se podařilo zvrhnout jednu z Erestorových polic a jedna kniha mu spadla na hlavu."

Mauburz vylezla na židli a vzala zboží z police, položila ho před lorda Glorfindela a vzala si mince. Pak otevřela dózu se sušenkami.

„Tady, vemte sušenku pro milého malého Estorela, lorde Glorfindeli," řekla a Fin jí poděkoval.

„Báječné, všechno jídlo, se kterým dělal nepořádek, už spotřeboval!" zasmál se, a když opouštěl obchod, zamával Rúmilovi na rozloučenou.

„Asi bych měl taky jít," řekl Galadhrim, „nenašel jsem, co jsem hledal."

Zamířil ke dveřím a vrazil přímo do Celeborna. Ani jeden z elfů nepromluvil, stáli s nosy téměř u sebe a ačkoliv Rúmil zrudl, nevyhnul se lordovu pohledu.

Galadhrim sklonil hlavu a promluvil: „Mae govannen, můj pane. Velice se omlouvám, nedíval jsem se, kam jdu."

Celeborn si prohlížel elfa před sebou. 'Ano,' pomyslel si, 'jsi z mé krve, jsi sličný a neznáš strach a ulovil jsi srdce té nejsličnější ze všech.' Bohužel, skrytá hrdost, kterou cítil, rychle zmizela, když si vzpomněl, na čí úkor Rúmil získal zmíněné sličné srdce.

„Milý lord Celeborn nezabije milého bratra Haldira tady. Zrovna je zameteno, neudělat nepořádek. Jestli ho chcete zabít, tak venku, a rukama, ne mečem."

Oba elfové civěli na skřetici nejistí, jestli si dělá legraci nebo ne. Nakonec Celeborn drapnul Rúmilovu paži a zatáhnul ho do rohu, skřetici z doslechu - přinejmenším si to myslel.

„Rúmile - vím, že je to špatné místo a špatný čas, ale protože ses mi poslední týdny vyhýbal, musím využít této příležitosti a zeptat se: jsou zvěsti, které jsem slyšel, pravdivé?"

Mladší elf těžce polkl - takže tohle je hodina pravdy. Toho se bál. Celou dobu byl rozpolcený mezi svou láskou k paní a věrností ke svému pánovi a nevěděl, jak by měl tuto situaci Celebornovi vysvětlit. Přinejmenším jeho pán nevypadal rozzlobeně, pouze ustaraně. Na okamžik zvažoval, že bude hrát a zeptá se 'jaké zvěsti' nebo něco stejně směšného, ale úcta, kterou choval k elfovi před sebou, mu to nedovolila, tak se rozhodl být upřímný.

„Pokud ty zvěsti tvrdí, že miluji Paní Galadriel, pak ano, jsou pravdivé. Pokud tvrdí, že jsem zradil svého Pána, pak ne, tyto zvěsti pravdivé nejsou."

Celeborn přikývl.

„Je tvá láska upřímná, Rúmile? Je to elfka, kterou miluješ, nebo Paní Zlatého lesa? Je to moc a bohatství, nebo její krásné srdce a duše? Odpověz pravdivě, protože já poznám, jestli budeš lhát."

Rúmil neváhal.

„Miluji jí pro ni samotnou. Nic jiného mě nezajímá. Pokud se mě zeptáte, zda je má láska opětována, pak vám nemůžu odpovědět, protože jen ona zná odpověď. Bez váhání bych za ni dal život."

Lord si povzdechl.

„Dal jsem jí volnost už dávno, Rúmile; má svobodu jít svou vlastní cestou, stejně jako já. Láska se během věků může změnit. Sice už netoužím prožít s ní život, ale nesnesu vidět ji raněnou. Trpěla už dost a obávám se, že jsem byl častěji příčinou její bolesti než štěstí. Uvědomuješ si, do čeho jdeš, Rúmile? Budeš tu pro ni, až bude volat naše ztracené dítě, když se zatmí její mysl a bude bloudit po lese, aniž by věděla, kdo je nebo kam jde? Jsi schopen to unést?"

Mladšímu elfovi se zaleskly oči.

„Ano, můj pane. Jsem schopen a unesu to. Vím všechno o utrpení a žalu, truchlil jsem pro své bratry, mou matku, mého otce. Ale jsem silný! Můžu jí pomoci nést její břímě!"

Celeborn se jemně dotkl tváře druhého elfa.

„Tvůj otec by na tebe byl velmi hrdý, mladý Rúmile," řekl, „a teď běž, bolí mě vidět tě v této chvíli, ale zapamatuj si dobře: máš mé požehnání a nepřeji ti nic zlého."

Rúmil, který od svého pána čekal cokoliv od souboje po záchvat hysterie a byl zaražen tímto šlechetným přijetím, přikývl a rychle opustil obchod, čímž se chtěl ušetřit ponížení plakat před svým pánem.

Celeborn na chvíli stál nepohnutě a uvědomoval si, že přerušil poslední spojení se svým starým životem. Nebyl to snadný krok a dlouho se toho bál - odejít, konečně odejít.

Hluboce si povzdechl a pak si všiml šperkovnice na pultě. Byla v ní směs klenotů; prsteny, hřebeny, náhrdelníky - žádné cenné věci, ale pěkné na pohled. Do oka mu padla jedna spona do vlasů - byla vyřezávaná z jantaru, ve tvaru letícího ptáka, a něco na ní upoutalo jeho pozornost. Byla jemné, teplé hnědé barvy a to mu něco připomnělo. Na zlomek vteřiny si vzpomněl na bohaté hnědé vlasy jako hedvábí rozhozené na polštáři - ale okamžik byl hned pryč.

„Chtěl bych tuto sponu, paní Mauburz," řekl a skřetice otevřela skleněné víko kazety, vyndala křehkou věc a zabalila ji do měkkého bílého hedvábí.

Celeborn vůbec netušil, proč ji koupil - ale tak nějak to bylo správné.

* * *

„Jedenáctý den se blíží, Štědrý večer přijde brzy,
stejně jako pár potíží, obávám se, drazí čtenáři …"

* * *

Poznámka autorky: Lindir do tohoto příběhu vklouzl z vesmíru Magické krysy a je výhradně a naprosto postavou Zimraphel, tak, jak je vylíčen na naší vývěsce ( Elf on a Shelf - pozn. překl.). Slečna Husa se tu objevila se zvláštním povolením Pana Housera, který zakejhal svůj souhlas.

Den devátý: “Vánoční melancholie“

Den jedenáctý: “Bratře, můj bratře“