Labyrintem slov...

Školní rok se pomalu blížil ke svému konci a napětí ve vzduchu neustále rostlo.

Následovníci lorda Voldemorta, ačkoliv nekoordinovali svoje akce, se jednoznačně všichni soustředili na Londýn. Voldemort se do své mudlovské televize téměř zamiloval a pravidelně informoval svoje služebníky o událostech, o nichž vysílali na různých programech. Trvalo jim docela dlouho, než od sebe dokázali odlišit “falešné zprávy” (které mudlové znali pod názvy pravidelné vysílání nebo film) a informace o skutečných událostech, ale všichni si všimli, že Pána Zla nadchne každé neštěstí, které mudly potká, ať už je skutečné nebo fiktivní. Když se jeden z jejich vlastních útoků dostal do hlavních zpráv, ti chytřejší ze Smrtijedů si uvědomili, že informace z Londýna se v televizi objeví rychleji. A protože každý z nich toužil po chvále, většina se nyní soustředila na hlavní město, aby zvýšili šance, že právě jejich akce se dostane do vysílání a oni se k ní budou moci před svým Pánem přihlásit.

Jejich pozornost však nebyla soustředěná výhradně na Londýn. Některé útoky zapříčinil vztek, jinde to měli blíž k sobě domů, jindy si místo útoku vybrali kvůli jinému, často symbolickému důvodu, a někteří byli prostě moc hloupí na to, aby si uvědomili, že většina vysílání se soustředí na Londýn. Dokonce i některé útoky na čistě kouzelnické cíle byly tak hrozné, že si jich všimli i mudlové.

Ve výsledku se v žádném městě či vesnici v Anglii necítili zcela bezpeční před násilím. Všichni lidé byli doslova na hraně.

Ti, kteří již byli zapojeni do protikouzelnického hnutí, se náhle stali lídry obrovského hnutí. Dříve radikální větev vedená sirem Haroldem Beckettem se přesunila do hlavního proudu. Kolem pár stovek mužů, kteří se původně shromáždili na usedlosti sira Harolda, se zformovala skutečná armáda víkendových vojáků a s nadšením se učili zacházení se starodávnými zbraněmi.

Vernon Dursley si s rozechvěním uvědomil, že se najednou nachází ve vedení tak rozsáhlého hnutí. Televize s ním dokonce natočila rozhovor! Neustále v něm opakoval, že magie je metlou lidstva a že lidé z jeho týmu se snaží s touto hrozbou vypořádat. Vyhříval se na výsluní svého statusu nové celebrity, který mu pomohl i k vyšší pozici ve firmě. Nejen že to byla hlavně jeho zásluha, že firma zažívala svůj nejůspěšnější rok vůbec, dokonce ho citovali v novinách a zvali si ho do televize. Samotný ředitel jím byl ohromen.

Petunie byla nesmírně pyšná, když viděla svého manžela v televizi. Nadšené telefonáty od sousedů i přátel, které následovaly, její pýchu jen podpořily. Dudley dokonce začal o svém otci básnit ve škole a rozhodně se ujistil, že všichni jeho spolužáci vědí, že ten chlapík z televize je jeho táta.

Na Ministerstvu kouzel panovala napjatá nálada. Ministryně Bonesová měla plné ruce práce. Měla sotva dost zaměstnanců na ochranu kouzelnických oblastí a na vyšetřování útoků, a navíc na ni tlačil mudlovský premiér, aby jim pomohla s každým útokem v mudlovských oblastech, a to včetně těch, které neměly vůbec žádnou spojitost s Voldemortovými následovníky.

Stále více mudlů připisovalo útoky kouzelníkům obecně, navzdory úsilí, které do šíření pravdy, totiž že jsou dílem malé skupiny lidí, vkládali princové a Harry Potter. Nedůvěra v kouzelníky rostla každým dnem.

Toho využili kritikové otevřeného přístupu k mudlům a požadovali návrat k utajení kouzelnického světa.

Ani Bradavice nebyly ušetřeny rostoucího pocitu zkázy. Vyučování pokračovalo jako obvykle a studenti se stále více těšili na blížící se prázdniny, ale většina z nich se je chystala trávit v bezpečí hradu společně se svými příbuznými. Několik rodin plánovalo dovolenou v zahraničí, protože se Smrtijedi očividně soustředili výhradně na Anglii. Denní věštec přinášel každý den zprávy o útocích a chaosu panujícím za hranicemi Bradavic a mnohem více studentů si ho nyní předplatilo. Pro jednou vnější svět připadal většině studentů jako hodně vzdálený, ale události z minulého podzimu ukázaly, že Bradavice nejsou tak izolované, jak bývaly.

Harryho každý den před obědem navštěvovali havrani. V podstatě mu neříkali nic nového, jejich informace se víceméně opakovaly, ale naštěstí se soustředili na nejbližší bitvu a nikoliv na zmatek kolem Londýna. Nicméně ho zarazilo, že počet mužů a v posledních dnech i žen, kteří se cvičili na nadcházející boj, se neustále zvětšoval.

Týden před Vánoci se havrani objevili před obědem jako obvykle, ale pak se znovu objevili ještě téhož dne večer. Harry se v nebelvírské společenské místnosti bavil s Nevillem o plánované návštěvě Nitocris, když místnost kolem něj náhle zmizela a on se ocitl uprostřed velkého pole, obklopený muži, jež v předchozích týdnech viděl ténovat boj se starými zbraněmi. Havrani mu seděli na rameni a šeptali mu tajemství. Díval se, jak muži připravili trebuchety a katapulty k boji a sešikovali se, očividně připravení zahájit útok. Ale kde to jsou?

Neville si okamžitě uvědomul, že se jeho kamrád soustředí na něco jiného než na jeho romantické plány. Pokusil se upoutat Hermioninu pozornost, protože ona obvykle věděla, co se děje, a divoce na ni mával. Hermiona k němu okamžitě přiběhla a krátce po ní i Ron, všichni zmatení Harryho zvláštním chováním.

Byli zmateni ještě víc, když Harry začal nahlas mluvit k havranům a popisovat, co vidí. “Dobře, vidím muže a zbraně, ale kde jsme?” zašeptal. “V Bradavicích? Ale já žádné Bradavice nevidím. Tamto vředu je vesnice, ne hrad.” Harry naklonil hlavu, jako by se díval za sebe, ale nikoliv na tapiserii visící na zdi za ním. “Na druhé straně jsou Bradavice. Takže proč mají všechny zbraně namířené opačným směrem? Co je tam?” Náhle mu tváří přeběhlo zděšení a on se zhroutil v křesle.

V zápětí si uvědomoval, že jím Neville jemně třese a Ron mu podává placatku s ohnivou whisky, kterou sebral Seamusovi, a snaží se ho přimět se napít. Vedle něj sedeLa Hermiona a neustále ho volala jménem.

“Uch, omlouvám se,” řekl Harry, když mu došlo, co se stalo, zatímco se snažil posadit zpříma. “Objevili se havrani, to je všechno. Vážně, jsem v pořádku.” Odsunul stranou ohnivou whisky a kývnutím hlavy poděkoval Ronovi. “Musím za Severusem.”

Hermiona si však nepřestala dělat starosti. “Co se stalo, Harry? Skoro jsi omdlel.”

“Jsem v pohodě, Miono, vážně. Jenom musím mluvit co nejdřív se Severusem. Může to být důležité.” Harry se opravdu snažil udržet svůj hlas klidný, zatímco si rukama nervózně prohrábl vlasy.

Dívka se podívala na Rona a Nevilla. “Když se Harry potřebuje nutně dostat do sklepení, půjdete vy dva s ním? Ujistit se, že bude v pořádku.” Podívala se na Harryho a dodala: “Jestli se to stane ještě jednou, aspoň zajistí, že se dostaneš domů.”

Harry skutečně neočekával třetí návštěvu havranů, musel ale uznat, že nečekal ani tuhle, takže její preventivní opatření dávalo smysl. Pomalu se postavil, aby si byl jistý, že je opravdu v pohodě, jak jim tvrdil, a pak se se svými dvěma přáteli po boku vydal do sklepení.

Severus v jejich pokojích nebyl, když tam přišel, takže se rozloučil s Ronem i Nevillem a posadil se do křesla před krbem, aby počkal na jeho návrat.

Cílem útoku byly Prasinky - a začínalo to být docela naléhavé. Ale proč zrovna Prasinky? Bylo to jen malé městečko, nemělo strategický ani vojenský význam. Pár obchodů a obyčejní lidé. Musel však připustit, že tito lidé se nedávno pokusili o útok na hrad, a to je, pro Merlina, škola, takže proč by ho měl překvapovat jejich další cíl? Přesto mu to pořád nedávalo smysl.

Několikrát si v duchu přehrál to, co viděl, a snažil se zapamatovat si každou drobnost a každé slovo, které mu havrani řekli. Nebylo toho mnoho. Vypadalo to na mudlovskou armádu, která se seřazovala hned za kamennou zídkou ohraničující školní pozemky, podél cesty vedoucí od hradu k nádraží v Prasinkách. A bylo naprosto jasné, že se zaměřují na vesnici a nikoliv na školu. Alespoň všechny jejich zbraně byly namířené tím směrem. Hned zkraje si s úlevou uvědomil, že neviděl žádné výstřely, takže se ještě nejednalo o skutečnou bitvu - nebo v to alespoň doufal.

Harry se rozhodl, že zajde za ředitelem sám, když se ve dveřích objevil Severus, který právě skončil s hlídkováním na chodbách.

“Dneska jsi zpátky brzy, Harry. Stalo se něco?” zeptal se, když si uvědomil, že jeho hábit není na věšáku jediný.

“Možná ano. Před chvílí nyli za mnou havrani. Byl jsem zrovna v nebelvírské věži. Tady jsou moje poznámky.”

Severus prudce vzhlédl, když v Harryho hlase zaslechl napětí. Vzal si od mladíka poznámky a zdvihl překvapeně obočí, když si přečetl Harryho domněnku, že se jedná o útok na Prasinky.

“Jsi si tím jistý?” zeptal se ho a pozorně ho sledoval, jestli nezahlédne známky nepokoje.

Harry se na něj zbědovaně podíval. “Myslím, že jsem si tím velmi jistý. Nejdřív jsem nepoznal, kde to jsem. Díval jsem se na všechny ty lidi - Severusi, byly mezi nimi i ženy, bylo jich mnohem víc než kdy předtím - a netušil jsem, coza městoje přede mnou. Mohlo to být kdekoliv. Ale havrani tvrdili, že jsme blízko Bradavic, tak jsem se ohlédl a opravdu jsem za sebou uviděl školu. Cílem útoku jsou Prasinky. Proč zrovna Prasinky?”

Severus na to neměl odpověď. “Pojďme za Albusem, možná on bude znát důvod.”

Oba dva si oddechli, když ho našli v ředitelně. Severus mávnutím ruky odmítl nabízené citronové bonbóny a rovnou mu podal pergamen s Harryho poznámkami. “Harryho nečekaně navštívili havrani. Myslím, že o tomhle bys měl být informován.”

Albus se opřel ve svém křesle, zatímco Severus s Harrym se posadili do křesílek před stolem.

“Prasinky? Jsi si jistý?” ujišťoval se ředitel.

“Naprosto. Havrani řekli, že jsme blízko Bradavic, a škola byla jen kousek za mnou. Viděl jsem ji. Vojáci se rozhodně zaměřili na Prasinky.”

Albus v zamyšlení svraštil čelo. “Poslední zprávy z ministerstva ukazují na výrazný vzrůst zájmu o protikouzelnické hnutí. Tvoje pozorování mnohem početnější armády tomu odpovídá. Je zajímavé, že jsi je neviděl používat zbraně. Posledně, jestli si dobře vzpomínám, jsi viděl, jak je připravují k útoku. Měl jsi pocit naléhavosti, Harry?”

“Uvědomil jsem si ho až později. Zbraně vypadaly nabité - v katapultech byly kameny, take. jsem viděl šípy a palcáty, ale neviděl jsem je v činnosti. Dlouho jsem o tom přemýšlel a jsem si tím jistý.”

Harry stočil oči k Severuspvi a pak zpět na ředitele, než se zeptal: “Proč plánují útok na Prasinky?”

Albus se zamyšleně díval na jedno z mnoha různých udělátek na svém stole. “Neumím si představit, že by si mohli pamatovat, jak neefektivní byl jejich první útok na Bradavice. Ale možná jeden nebo dva z nich si na to vzpomínají. Naše ochrany odrazí každý jejich útok. Prasinky jsou jen vesnice a nemá žádné ochrany. Takže bude jednoduché na ně zaůtočit. Stále však zůstává otázka, proč.”

Severuse ale něco napadlo. “Možná jejich cílem jsou pořád Bradavice nebo alespoň jejich obyvatelé. Můžeme myslím stále předpokládat, že je do toho i nadále nějak zapojený Popletal. Ten zaměřil jejich pozornost na Prasinky, protože ví, že tam mohou mudlové napáchat značné škody. Bude to vypadat jako úspěšná akce. Samozřejmě, útokem na Prasinky nic nezískají, imkdyby je srovnali se zemí, takže to nedává moc smysl. Ale co když chtějí vylákat aspoň některé obyvatele hradu, kteří se budou cítit povinni opustit bezpečí hradu a pomoci obyvatelům blízkého městečka?”

Severus si pomyslel, že už vynaložil značné množství energie obavami, že jednoho konkrétního obyvatele hradu bude těžké udržet uvnitř, pokud k tomu opravdu dojde.

Albus se na Severuse zamyšleně podíval a pak se pomalu usmál. “Dobrý nápad, Severusi. Myslím, že jsi právě zodpověděl naši otázku. Tohle je snaha vylákat nás mimo hradní ochrany. Teď mě prosím omluvte, myslím, že je nutné ihned informovat ministerstvo. Můžeme začít plánovat protiůder.”

Harry se ale nepřestával tvářit ustaraně. “Ale mezi Bradavicemi a Prasinkami vedou tajné chodby. Je tu ta, co vede od vrby mlátičky do chroptící chýše, a pak jedna, která končí ve sklepě Medového ráje. A možná to nejsou jediné průchody. Jestli mudlové obsadí Prasinky, mohli by je objevit a dostat se do hradu!”

Ředitel se vědoucně usmál. “Ach, existuje mnohem víc tajných chodeb než tyto dvě. Myslím, že tom víme víc než mudlové a kouzelníci, kteří s nimi pracují. A je to něco, co můžeme využít v náš prospěch. A teď kdybyste dovolili?”

Po cestě zpět do jejich pokojů se Severus neudržel a zeptal se: “Medový ráj?”

Harry nerad něco skrýval, ale nechtěl vysvětlovat Severusovi Pobertův plánek a už vůbec ne to, jak ho plánek urážel, když ho chtěl Severus v jeho třetím ročníku zkonfiskovat. Ale aspoň o části z toho mu mohl říct.

“Dvojčata Weasleyova mi řekla o té chodbě řekla. Vchod do ní se nachází za sochou jednooké čarodějnice ve třetím patře, mezi vstupní halou a nebelvírskou věží.” Rozpačitě potom dodal: “Ve třetím ročníku, když jsem neměl povolení jít do Prasinek.”

Severus jen zavrtěl hlavou a na rtech se mu usadil malý úsměv. Vždycky si myslel, že ve škole jsou tajné chodby, které musí znát Filch, jelikož se po škole pohyboval mnohem rychleji, než jak mu dovolovala jeho namáhavá chůze, a asi i Albus, protože ten, jak se zdálo, věděl o všem.

A dalo se předpokládat, že Weasleyova dvojčata o nich musela vědět také.

Ryba na suchu - 135. kapitola - část třetí

Druhá vlna - 136. kapitola - část druhá