Labyrintem slov...

Noc strávená v ložnici nebelvírských sedmáků zajistila, že famfrpálový zápas bude pro oba prince událost jako žádná jiná. V létě už viděli jiné děti létat a poznali, že starší spolu hrají jakousi hru. Když však poslouchali nadšené diskuse o strategii a taktice a popis některých pamětihodných manévrů či zápasů, začali se nesmírně těšit.

Zaujalo je také, jak pohodlně se v ložnici cítili, téměř jako by byli doma. Zařízení pokoje bylo dost neobvyklé - mudlovské internátní školy nejsou vybavené postelemi s nebesy ani nejsou vytápěny krby, a přestože mohly mít místnosti s krbem a obrazy na stěnách, malby v nich se nezapojovaly do rozhovoru. Ale mezi studenty panovalo přátelské ovzduší a kamarádské škádlení, které bylo stejné jako na každé škole, kterou navštěvovali.

Na snídani se posadili k nebelvírskému stolu, zatímco zbývající obyvatelé hradu je většinou ignorovali. Harry se nemohl vtěsnat mezi Hermionu a Rona, a tak se posadil vedle Nevilla. Nechal se vtáhnout do rozhovoru o dopoledním zápase a pak se přidal k zástupu mířícímu na famfrpálové hřiště.

Harry se ze všech sil snažil ignorovat vzpomínky na démona, které ho neustále strašily v hlavě. Někdy se mu zdálo, jako by se všechno událo před dlouhou dobou, a jindy mu zase připadalo, že se to stalo včera. Ale když škola opravila hřiště, opravdu se snažil tam chodit. S každou návštěvou to bylo jednodušší a stále snadněji dokázal sledovat zápasy nebo se účastnit hry, kterou tak miloval. Jediným ústupkem jeho nepříjemným vzpomínkám bylo to, že hru nikdy nesledoval z té tribuny, na níž seděl onoho osudného dne. Netušil, jestli si to vůbec někdo uvědomil, ačkoliv Hermiona si toho určitě všimla a přišla na důvod.

Jakmile se jejich skupina usadila v dolní části tribun, Harry zařídil, aby oba princové seděli vedle Rona a Deana kvůli důkladnému výkladu toho, co se právě děje na hřišti. Sám se usadil vedle Hermiony. Bylo chladné, mrazivé ráno, které slabé sluneční paprsky nedokázaly prohřát. Sotva si přitáhl víc k tělu hábit, aby se lépe chránil před zimou, Hermiona vyskočila a vyčarovala kolem jejich skupinky ohřívací kouzlo.

Spolu se spolužáky nadšeně očekával dramatický vstup hráčů na hřiště a představoval si přitom, jak to musí vnímat oba princové. On sám ve skutečnosti hrál v úplně prvním famfrpálovém zápase v životě, takže jeho zkušenost nezahrnovala sledování nástupu hráčů. Zahlédl Seamuse, jak ukazuje na dveře od šaten přímo naproti místu, kde seděli, a zasmál se, když si uvědomil, že ostatní tuto část zápasu považují za stejně zajímavou jako on sám.

Hluk na tribunách několikanásobně zesílil, když se dveře otevřely a hráči obou týmů vyletěli ven ve formacích, udělali několik náletů na tribuny v zahřívacích kolech a pak se vrátili na svá místa. Oba princové to sledovali s otevřenými pusami. A když byly vypuštěny všechny míče, jejich nadšení se ještě zvýšilo. Všechny kolem sebe zahrnovali komentáři o tom, jak úžasně rychlá a přesná hra je, a o jejich údivu nad tím, že i dívky v týmech hrají stejně důrazně a zapáleně jako chlapci.

Po několika minutách sledování zápasu Harry upoutal Hermioninu pozornost. Dívka se k němu naklonila, aby slyšela, co jí chce říct.

"Hermiono, uvědomil jsem si, že ta žena, s kterou jsi mluvila, ta přítelkyně pana Malfoye, měla naprostou pravdu. Nedokážu pochopit, jak to, že jsme to neviděli hned," začal.

Hermiona byla nadšená. "Ach, Harry, to je úžasné. Změnilo se u tebe něco významného? Co? Mluv!"

"Ne, Miono, u mě ne. Měla pravdu v tom, že zpochybňovala, že by se jednalo o mě. Já jsem ten den magii ze sebe vydával, nepřijímal jsem ji. Tvoje analýza na mě vůbec nesedí. Byl to Severus, ne já. Jeho magie se rozbila kletbou, kterou na něj seslal ten vrah těsně předtím, než jsem ho zabil. Když zemřel, jeho magie se uvolnila, přesně podle tvé teorie. Osobou, jejíž magie se právě v tu chvíli dávala dohromady, byl Severus. Nevím, jestli jsem ti to řekl, ale hned jak jsem se uklidnil a seděl u Severuse, měl jsem dojem, že jeho magie je jakoby rozkouskovaná. Držel jsem ji pohromadě pro případ, že by mu to mohlo pomoci. Když se spojila, byla trochu jiná, ale prostě jsem jen předpokládal, že když se spojí magické jádro, které bylo předtím rozmetané, nemusí být výsledek úplně stejný jako předtím. Pořád to byla Severusova magie, i když trochu jiná."

Hermiona zamyšleně svraštila obočí. Musela připustit, že profesor Snape do její teorie opravdu pasoval, zatímco Harry ne. Podívala se zpátky na svého kamaráda, aby se ho zeptala, jak k tomuto závěru došel, když sám pokračoval.

"Severus mi několikrát řekl, že budou tři bitvy a že já se můžu zúčastnit jenom té třetí. Hádám, že ten útok mudlů na hrad považuje za první z nich. Myslíme si, že mudlové teď zaútočí znovu za použití starých druhů zbraní. Severus se hrozně bojí, že se do toho zapletu. Mluvil o tom včera s ředitelem, ale vypadá to, že mu Brumbál buď nevěří, nebo se chová blahosklonně. Severus byl hodně rozčarovaný, že ho nebral vážně."

"A to je všechno, Harry?" zašeptala zklamaně Hermiona. "Tohle je jediný důkaz, který máme?"

"Snažil jsem se přijít i na jiné důkazy. Když jsme byli včera v Buckinghamském paláci, Severus se chtěl přemístit zpátky do Bradavic hned, jak natáčení skončilo - vyjádřil obavy, že to tam pro nás není bezpečné. Během půlhodiny jsme byli pod útokem. To je všechno, co mám. Ale vážně - tahle věc se třemi bitvami, to opravdu nezní jako Severus. Proto mi to všechno došlo."

Hermiona se zatvářila rozpačitě. "Nemyslím si, že tohle můžu použít ve svém článku. Nedokážu si představit, že by to chtěl profesor Snape zveřejnit - nemyslím, že by tou myšlenkou byl kdovíjak nadšen. Madame Bunsvilová řekla, že ten vrah má romské kořeny."

"Možná to jde mnohem dál než je tvůj článek, Miono. Možná má Severus něco, co nám může skutečně pomoct, nebo alespoň mně, v porážce Voldemorta," pokračoval Harry. Byla to jejich možná výhoda či dokonce zbraň. Přestože nechtěl být tak neomalený, Hermionin článek mohl počkat.

Hermiona byla dost slušná na to, aby se začervenala. "Samozřejmě, omlouvám se. Jsem na ten článek hodně zaměřená, ale očividně tu jde o něco mnohem většího. Řekl jsi profesoru Snapeovi o svém podezření?"

Teď se zase začervenal Harry. "Ne, nebyl jsem si jistý, jak by na to zareagoval. Mám na mysli, že mezi kouzelníky žije od narození a může mít pocit, že ředitel má problémy s věcmi, které mohou mít souvislost s cikány. Oba známe jeho postoj k vizím a proroctvím. Určitě by to nevzal dobře. Myslel jsem, že promluvit si spíš s tebou bude lepší, a když budeš souhlasit, že to je nějaký druh nové magie, můžeme oba vymyslet, jak mu to říct."

Hermionin obličej získal ten výraz, který měla vždycky, když usilovně přemýšlela nebo strojila úklady. "Hmmm. Jen přemýšlím. Možná bych mohla madame Bunsvilovou požádat, aby znovu přišla a mohla se setkat s profesorem? Okamžitě pozná, jestli má v sobě magii toho vraha. A protože sama disponuje tímto typem magie, mohla by mu i pomoct tomu porozumět a lépe to využívat. Říkala, že ten vrah byl pravděpodobně slabý kouzelník, a že to byla její moc a připravenost, co jí umožnilo využívat její schopnosti. Možná..." Zarazila se, když si uvědomila, že by měla nejprve zjistit Harryho názor. "Co si o tom myslíš, Harry?"

"Myslíš, že by zase přišla?" zeptal se mladík.

"Myslím, že ano. Moje teorie ji docela zaujala a byla ochotná se podělit o své myšlenky a nápady. Neuškodí, když se zeptáme. Jen profesor Brumbál říkal, že se s ní musím setkávat v jeho přítomnosti. Je na to nějaké pravidlo školní rady, které říká, že když se student schází v prostorách školy s někým, kdo není členem jeho rodiny, musí u toho být zástupce školy."

Harry svraštil obočí - další pravidlo, o kterém nikdy neslyšel. "A co kdybys ji pozvala, aby se setkala s námi všemi v mé kanceláři? Nebo možná dokonce v našich pokojích? Můžeme z toho udělat soukromou návštěvu, ne školní. Každopádně tam s námi bude Severus, takže žádné pravidlo neporušíme."

Hermiona se usmála, odložení dodání dalšího důkazu pro její článek bylo naprosto zapomenuto. Bylo opravdu vzrušující pracovat na něčem důležitém, a tohle bude ještě hodně zajímavé. Pokud bude teď její teorie potvrzena, bude si muset jenom počkat na jinou, méně politicky závažnou situaci, a pak bude mít dost důkazů.

Zápas trval déle než obvykle, protože zlatonka se dnes chytačům obzvlášť dobře vyhýbala. Zatím nikdo neopustil hlediště (stejně to ještě nikdy nikdo neudělal) a ani nadšení nepolevilo, ale téměř všude starší studenti sesílali na sebe i své mladší spolužáky ohřívací kouzlo. Skóre bylo velmi těsné, 200 ku 190 ve prospěch Havraspáru, když Draco konečně uviděl zlatonku kousek nad povrchem trávníku a okamžitě se vrhnul dolů. Havraspárský chytač ji nezahlédl a naneštěstí pro jeho tým si ani nevšiml Dracova letu. Když se konečně rozletěl za ním, Draco už měl pěkný náskok a za pár vteřin bylo po všem. Zápas skončil vítězstvím Zmijozelu.

Všichni studenti zamířili do Velké síně na pozdní oběd, ale Harry se omluvil a šel hledat Severuse. Měl takový divný pocit, jaký míval těsně předtím, než se objevili havrani, a chtěl být v jejich pokojích, až přijdou. Severus však právě mířil k profesorskému stolu.

Harry byl sám, když ho havrani navštívili. Dnes mu ukázali velké shromáždění mudlů někde na poli. Stáli ve skupinkách a učili se používat luky a šípy, stroje, které se zdály být určené k obléhání, a několik dalších věcí, které nepoznal. Snažil se k nim co nejvíce přiblížit, aby je později mohl popsat. Zjistil, že na poli jsou pouze muži, tvořící vojenskou skupinu, ale nikoliv členové armády, soudě podle jejich oblečení. Nedokázal najít nikoho, kdo by byl jejich velitelem. Několik lidí učilo ostatní, tudíž se nemohlo jednat o událost, odehrávající se ve velice blízké budoucnosti. Vlastně vůbec neměl pocit naléhavosti, a ani havrani na něj v žádném ohledu nenaléhali. To by mohlo být zajímavé. Muži trénovali, ale nijak s tréninkem nespěchali.

Harry zavolal domácího skřítka a požádal ho o sendviče a džbánek dýňového džusu. Zatímco jedl, sepisoval u stolu tolik informací, na kolik si jich dokázal vzpomenout. Doufal, že na nic nezapomněl. Bylo to mnohem jednodušší, když mu Severus kladl otázky, protože se pokaždé bál, že zapomene na nějaký důležitý detail.

Právě dojídal poslední sendvič a kontroloval své poznámky, když v chodbě zaslechl křičící hlasy. Dokonce i když Zmijozel něco plánoval, nikdy nebyli takhle hlasití a v žádném případně v blízkosti jejich komnat. S hůlkou v ruce přešel ke dveřím a přitiskl na ně ucho, aby měl aspoň nějakou představu, o co jde, ještě než otevře dveře. Neznělo to, jako by se hlasy ozývaly pouze venku na chodbě, a tak na dveře zatlačil, potichu je pootevřel a vykoukl ven.

Jako prvního uviděl Severuse na vzdálenější straně chodby s hůlkou v ruce a zaujímajícího jednu z klasických duelových pozic, které Harryho učil. Mihotání vzduchu před ním Harrymu napovědělo, že má vztyčený ochranný štít. Harry věděl moc dobře, že se nemá pokoušet upoutat pozornost někoho tak urputně soustředěného na svou obranu, protože by to mohlo vést k jeho zranění. Místo toho vyčkával, jestli se přihodí něco dalšího nebo jestli bude moci Severusovi nějak pomoct. Hádka mezi jeho manželem a útočníkem se znovu rozproudila.

"Ty zmijozelský bastarde! Nikdy jsem ti neměl věřit! Všechny ty tvoje lži o cti a poskytování všeho potřebného - jsi špína jako každý v tvé koleji."

Počkat - Harry ten hlas poznával. To byl Sirius a podle zvuku, který jeho hlas doprovázel, právě na Severuse vrhnul další kletbu.

Severus samozřejmě odpověděl: "Blacku, ty pitomče! Neopustil jsem ho ani jsem neporušil žádný slib. Co ti to vlezlo do hlavy? Máš halucinace nebo ti konečně všechny ty roky s mozkomory vlezly na mozek? Jsi šílený."

Severus se kouzlu očividně vyhnul, když byl schopný mluvit. Ve skutečnosti se hned na to ozvalo další zapraskání, signalizující jeho odvetu.

Harry neměl ponětí, jaká kouzla a kletby používali předtím, ale byl si jistý tím, že ta dvě poslední zničila kameny v podlaze. Tohle nebyl přátelský souboj - to byly mocné kletby, jejichž účelem bylo zranit protivníka. Harry rychle přemýšlel - bude mít jen jednu šanci oba dva překvapit a ukončit tenhle nesmysl. Pokud se mu to nepovede, on sám nebo jeden z těch dvou může být opravdu ošklivě poraněn nebo dokonce zabit.

Doufaje, že svou bezhůlkovou magii ovládá natolik dobře, aby s její pomocí odzbrojil oba duelanty zároveň, vyskočil do chodby a vyslal kouzlo. Příšerně se mu ulevilo, když oběma vyletěly jejich hůlky z rukou a teď plachtily vzduchem k němu, přestože se zdálo, že jediné, co udělal, bylo odstranění magie z boje. Oba muži byli však stále přikrčení a připravení se pustit do pěstního souboje. Ani jeden z nich se na Harryho nepodíval, místo toho začali kolem sebe kroužit a snažili se použít v boji cokoliv, co měli po ruce.

Jakmile Harry zkonfiskoval jejich hůlky a uvědomil si, že vlastně nepřestali bojovat, nebyl si vůbec jistý, co by měl dělat dál. Nehodlal tu jen tak stát a sledovat, jak se jeho manžel a kmotr perou. Pravděpodobně pro to existovala nějaká pravidla, ale on si opravdu přál, aby s tím přestali dřív, než dojde k něčímu zranění, což bylo velice pravděpodobné vzhledem k tomu, jak se oba tvářili. Zatímco Harry váhal, Sirius udělal výpad na Severusovu bradu. Vyšší muž jeho ráně uhnul a v protivýpadu zasáhl Siria do žaludku. Sirius ze sebe vydal přidušený výkřik, jak bojoval o dech. Severus ho však nenechal být a Harry zděšeně sledoval, jak se chystá praštit Siriovou hlavou o zeď. To by ho mohlo zabít nebo poškodit jeho mozek!  Tohle už zašlo příliš daleko. Harry vyslal puls magie a oba muži zamrzli na místě.

"Tak dost, vy dva! Co to tady ksakru provádíte? To je skandální. Jaký máte problém?" ječel na ně. Když si uvědomil, že oba muži na sebe dokážou akorát tak zírat, protože už nemají hůlky a ani jejich ruce je neposlouchají, otočil jejich nehybná těla tak, aby se dívali na něj.

"Tohle budu chtít vysvětlit," rozčiloval se Harry. "Mohli jste se zranit! Jste dva silní kouzelníci - jeden z vás mohl umřít! O čem tenhle souboj vlastně je?"

Severusův vražedný pohled byl nyní směřován na Harryho, který tuto skutečnost shledával jako velmi nepříjemnou - tohle bylo mnohem horší než dokonce to nejzavilejší zamračení, které jako student kdy viděl na jeho obličeji. "Okamžitě mě uvolni, Pottere. Teď není vhodné, abys zasahoval. Tohle je mezi mnou a Blackem."

"Ehm, ne. Ať už je mezi vámi cokoliv, záleží mi na vás obou, takže do toho budu zasahovat. Nechci, abyste se navzájem zranili, a nepustím vás, dokud si to nevyříkáme."

Severus se tvářil tak zuřivě, že měl Harry chuť zkontrolovat, jestli se mu nekouří z uší. Podíval se na Siria, který byl naštvaný jen o trochu méně. "Harry, tohle opravdu je mezi mnou a Srabusem. Prosím, uvolni nás a vrať se zpátky do svých pokojů."

"Ne. Klidně tu budu stát celé odpoledne, pokud to bude nezbytné, ale tohle se vyřeší. Řekněte mi, o co tu jde," trval Harry na svém stejně zatvrzele. Ruce zkřížil před sebou, jedním ramenem se opřel o zeď a podíval se na oba muže zamrzlé v bojové pozici se zdviženým obočím.

Jak předpokládal, Sirius to vydržel jen několik minut. "Harry, tohle není tvůj problém," začal. Když mu Harry věnoval studený pohled, povzdechl si a pokračoval. "Zjistil jsem, že jsi považoval za nezbytné postavit si dům v Zimních zemích, navzdory Severusovu závazku se o tebe postarat. Pokud s tebou nezachází dobře nebo ti neposkytuje všechno, co potřebuješ, tak je to můj problém jako tvého kmotra. Před chvíli jsem přišel do Bradavic a konfrontoval Severuse s tím, že vůči tobě neplní své povinnosti, a pak jsi nás přerušil."

Teď to byl Harry, kdo z nich tří vypadal nejnaštvaněji. "Jsi blbej?" vyprsknul na Siria. "Severus je ta nejčestnější osoba, kterou jsem kdy potkal. Absolutně dostál jakémukoliv závazku. Vůbec nic mi nechybí. U Merlina, usedlost v Zimních zemích má být jeho dárek k Vánocům! Lord Brand řekl, že si u nich můžu vybrat farmu a upravit ji tak, aby Severusovi vyhovovala, ale protože já jsem technicky jejich občanem, musí být na moje jméno. Proč bych něco takového nemohl udělat pro svého manžela?"

Pak se obrátil k Severusovi a pokračoval stejně rozzuřeným tónem. "A proč ty jsi to nemohl Siriovi vysvětlit, místo abys dopustil tuhle rvačku? Vzdal jsem se myšlenky, že to bude pro tebe překvapením pod vánočním stromkem kvůli laboratoři, kterou jsem chtěl přistavět. Viděl jsi to místo a víš, co tam dělám. Proč jsi to nechal dojít takhle daleko?"

"Protože, pane Pottere," zapředl hrozivě Severus, "tohle není o domu, to je o cti. Když mě tvůj kmotr obvinil z vyvléknutí se z mých závazků k tobě, podle zákona cti jsem se musel obhájit. Cokoliv menšího by na mne uvalilo hanbu. Odpovídající reakcí je souboj, ale ty jsi ho přerušil. Vzhledem k nastalým okolnostem jsme začali pěstní souboj."

Harryho to zarazilo. Chvíli jen tak postával a přemýšlel o tom, v hlavě si znovu přehrával scénu, jíž byl svědkem před mnoha měsíci na ministerstvu - Sirius a Severus společně v jednom souboji za druhým s dlouhou řadou vyzyvatelů, kteří jen museli upustit před Severusem rukavici. Čest v takové situaci očividně vyžadovala přijmout souboj, dokonce možná i boj na život a smrt. Tenkrát mu bylo fyzicky zabráněno přerušit duel, jinak by Severuse zneuctil, takže musel čekat, než muž zvítězí nebo jeho oponent boj vzdá. Kdyby tenkrát neodhodil celou řadu čekajících vyzyvatelů, Severus by musel bojovat s každým z nich, aby si zachoval svou čest. 

Nakonec si povzdechl a se zkříženýma rukama řekl: "Tohle je absurdní. To pravidlo cti je směšné. Ty jsi čestný muž, Severusi. Nějaká stupidní výzva nebo Siriovo špatně zvážené vyjádření na tom vůbec nic nezmění. Nedovolím, abys ohrozil svůj život kvůli těmhle pitomým výzvám na tvou čest. Co se mne týče, tvoje čest nemůže být zpochybněna. Nemusíš bojovat s každým idiotem, který si usmyslí tě vyzvat na duel nebo udělá něco hloupého, co tě podle tvého názoru zneuctí. Tohle je to, co si myslím."

Harry to neviděl, ale Severus a Sirius sebou překvapením trhli, když se za Harrym objevil ve vzduchu pergamen a začal se na něj zapisovat jeho výnos. Dokonce i bez formálního vyslovení Lex Legis Regalis, anebo protože sama magie si "přečetla" jeho úmysl, Harryho zlost vyvolala Králův zákon. Na pergamen se zapsala věta "Čest Severuse Snapea nesmí být napadána. Nemusí bojovat s nikým, kdo ho bude chtít kvůli tomu vyzvat, a nebude nijak zneuctěn, pokud odmítne svou čest obhájit v duelu."

Když si všimnul, že oba muži již nemají ten hrozivý výraz, osvobodil je z poutacího kouzla rychlým mávnutím hůlky. "Teď se vrátím domů, Severusi, a položím vaše hůlky na stůl. Rád bych, abys šel se mnou. Ty jsi také vítán, Sirie. Ale přestanete spolu bojovat." Pak se otočil, vstoupil do jejich pokojů a zavřel za sebou dveře.

Oba muži se narovnali a protahovali si svaly, které protestovaly proti nepřirozenému postoji. Nejistě se podívali nejprve na sebe a pak na svitek, který se stále vznášel ve vzduchu. Pergamen vzápětí ve slabém záblesku světla zmizel a před nimi se objevily jeho kopie.

Sirius si ten svůj vzal a četl si oficiální a vynutitelné prohlášení o Severusově cti. Druhý muž také zkoumal svou kopii, když zvažoval, co to znamená. "Předpokládám, že magie nás donutí ukončit tohle nepřátelství, Blacku," zamumlal. Šok z toho, jak se celá událost vyvinula, způsobil, že oba přestali myslet na nějakou čest a majetek v Zimních zemích. Oba totiž přemýšleli o tom, co se právě stalo a jaký to bude mít význam.

Sirius se pokusil zopakovat nahlas svoje slova, která vyřkl jen před pár minutami, a zjistil, že nedokáže zformovat slova. Severus ho přitom pozoroval a byl překvapen stejně jako Sirius, že to není schopen udělat. "Nemůžu to říct. Můj hlas a jazyk odmítají poslouchat."

Severus se pokusil druhého muže uhodit, aby zjistil, jestli se výnos vztahuje i na fyzický útok, když obvinění nemohlo být vysloveno, a zjistil, že nepohne rukou. Sice mohl sevřít prsty v pěst a nastavit celou paži do výchozí pozice, ale nedokázal jí Siria udeřit.

"Nu, to je zajímavý vývoj," usmál se Sirius. "Zdá se, že nám to překazilo naše plány. Proč ses mi to nesnažil vysvětlit, ty idiote?"

"Nedal jsi mi příležitost, ty blázne." 

Když oba muži vešli do obývacího pokoje, Harry zdvihl hlavu. S hašteřením a určitou úrovní nepřátelství se dokáže smířit. S otevřenou válkou nikoliv.

- - - - -

Petunie pomáhala Vernonovi sbalit tašku. Na posteli měl vyrovnanou hromádku šatů, v níž sice nebylo nijak oslňující množství kusů jednotlivého oblečení, ale jež se vzhledem k jeho konfekční velikosti sotva mohla vejít do něčeho menšího než velkého kufru. Dělala, co mohla, aby vybrala jen ty věci, které skutečně potřeboval, aby to nevypadalo, že se do domu svého hostitele chce přestěhovat.

"No tak, drahý, je to jen na jednu noc. Čisté oblečení na zítra je nutné, stejně jako pyžamo. Pochybuji, že budeš potřebovat oblek na večeři. Můžu ti zabalit další košili a kravatu, pokud nebudeš chtít být celý den ve stejných věcech. Možná ještě jeden pár bot, kdyby se ti tyhle ušpinily," nervózně štěbetala, zatímco se snažila zmenšit množství oblečení na zvládnutelnou úroveň.

Vernon si dělal příšerné starosti, že nebude mít vhodné oblečení a doplňky, a protože se chystal na první návštěvu usedlosti svého známého, chtěl vypadat světácky a sebejistě.

Když mu sir Harold v pátek odpoledne zavolal a pozval ho k sobě, slečna Enderleeová byla vzrušením celá bez sebe. Všichni ve firmě se o tom dozvěděli ještě předtím, než Vernon položil sluchátko. Jednalo se jen o krátkou návštěvu, jejímž účelem bylo, aby se sir Harold a jeho přívrženci mohli pochlubit svou protikouzelnickou armádou. Vernon, Reggie a Karel poletí osobní helikoptérou sira Harolda. Vernon se letu trochu bál, ale hodlal se tvářit, že tohle dělá každý den.

Největší starosti mu dělal šatník. Nebyl si jistý, co bude potřebovat nebo co je vhodné, ale zoufale toužil vypadat jako člověk, pro kterého jsou takové události denním chlebem. Jeho žena měla pro módu lepší cit, takže se nakonec rozhodl, že balení nechá na ní, a posadil se na druhý konec postele, aby jí nepřekážel. 

"V kolik hodin říkal sir Harold, že tě tu vyzvednou autem?" zeptala se, když do zavazadla vložila poslední pár pečlivě srolovaných ponožek.

"V půl třetí. Odnesu tu tašku dolů, Petunie. Chci být připravený, až dorazí."

Sotva svoje zavazadlo položil dole v chodbě na zem, do Magnóliové ulice vjel černý Rolls Royce¹⁾ a zastavil před domem číslo 4. Vystoupil řidič v livreji a zaklepal na dveře. Vernon se tvářil jako někdo, kdo je zvyklý na to, aby ho doma vyzvedávali lidé řídící velká luxusní auta, přestože skutečnost, že polovina jejich sousedů teď koukala ven, dávala tušit, že tento typ vozidla se v Malém Kvikálkově běžně nevyskytuje.

Poté, co ho Petunie letmo políbila na tvář, Vernon předal svoje zavazadlo řidiči a následoval ho k autu, kde své obrovské tělo usadil na zadní sedadlo.

Pozn. překladatelky: Našla jsem pro vás obrázek auta: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/09/SC06_Rolls-Royce_Silver_Shadow.jpg

PS: omlouvám se, že přidání další části trvalo tak dlouho, ale od začátku září jsem nějak zaměstnaná. 

Návštěvníci - 134. kapitola - část první

Ryba na suchu - 135. kapitola - část první