Labyrintem slov...

Petunie byla kvůli dnešní večeři hodně nervózní. Jídlo jí starosti nedělalo – všechno bylo uvařené tak akorát, masa i brambor bylo dost a jako dezert udělala pudink. To jenom, že poprvé po dlouhých týdnech (a to doslova) bude Vernon večeřet doma s ní!

Nebyla si jistá, jestli ji zanedbával, protože se tak ponořil do protikouzelnického hnutí, nebo jestli si našel někoho jiného. Odpoledne zaslechla nějaké drby od Clarice, která bydlela o tři domy dále, o Heleně, její sousedce přes zadní zahrádku. Petunie Helenu neznala, ale o to nešlo. Zdálo se, že Helenin manžel poslední měsíce také nebýval často doma, a pak jeden večer oznámil, že někoho potkal a chce se rozvést.

Vernon nebyl ten typ, který by běhal za ženskými, ale kdo to mohl s určitostí potvrdit? Firma ho dobře platila a měl skvělé vyhlídky na povýšení. Možná si na něj políčila nějaká jiná ženská? A zareagoval by na to vůbec?

Petunie prostřela svůj nejhezčí ubrus a přeleštila Vernonův příbor ze stříbra. Nebylo to zrovna jednoduché, protože ho musela držet přes utěrku. Uvažovala při tom, že se v jejím těle muselo něco změnit, protože pořád ještě nedokázala udržet v ruce stříbro. Od návratu z Bradavic se to vůbec nezlepšilo. Sice stále mohla nosit své stříbrné šperky, aniž by měla pocit nepříjemného pálení, ale usoudila, že ty budou vyrobeny z odlišné slitiny stříbra. Aspoň pořád ještě měla tu malou dýku, s níž se naučila docela obstojně zacházet. Jinak by byla odsouzená k jezení rukama.

Vernon dorazil v půl šesté ve veselé náladě. Petunie ho pozdravila polibkem na tvář jako obvykle, ale pozorně si ho prohlížela.

"Ach, Pet, to byl dneska úžasný den, vážně úžasný!" povzdechl si Vernon. "Dneska jsme podepsali ten velký kontrakt se sirem Haroldem a další dva pánové, se kterými jsem se seznámil nedávno, se dnes zastavili a podepsali smlouvy za své firmy. V Grunnings neměli takový úspěšný týden od svého založení, to ti povím. Volal mi dokonce pan Atherton, předseda představenstva!"

Vernon zafuněl a Petunie mohla doslova vidět, jak si ten hovor přehrává v hlavě.

"To je báječné, Vernone," přitakala nadšeně. "Jsem na tebe tak pyšná! A dokonce jsi přišel domů na večeři – není to také báječné?"

Z kuchyně přinesla mísy s jídlem a položila je na jídelní stůl. Jako dodatečný nápad vyndala dvě sklenky na víno a postavila se na štokrdle, aby vytáhla to drahé víno, které si šetřili na zvláštní příležitosti. Oprášila lahev, našla vývrtku a obojí podala Vernonovi. Zatímco její muž otvíral lahev, prostřela na stůl vinné sklenky. Trochu se uvolnila – zdálo se, že Vernon přišel domů oslavovat a ne jí oznámit špatné zprávy.

Vernon jí během jídla vyprávěl, co se děje v protikouzelnickém hnutí.

"Sir Harold mi dnes ráno zavolal, Pet. Vlastně se jednalo o konferenční hovor. Složité plánování dalších kroků, rozumíš," řekl a žvýkal při tom maso.

Petunie si uměla představit, že celá kancelář věděla o hovoru do 30 vteřin po tom, co ten sir Harold Beckwith zavolal. Vernonova sekretářka, slečna Enderleeová, se o to určitě postarala. Povzbudivě se na svého muže usmála.

"Shromáždil lidi podobných názorů a teď plánuje vojenskou akci proti tomu zatracenýmu hradu. Myslel jsem si, že na to trochu moc spěchají, a Karel Frost – říkal jsem ti o něm? – se mnou souhlasil. Měli jsme pocit, že bychom měli být opatrní, ale sir Harold nechtěl čekat."

Vernon si otřel rty ubrouskem, zatímco si třídil myšlenky. "Vypadá to, že Karel tenhle kouzelný nesmysl už nějakou dobu studuje. Obával se, že mají nějaký druh obran, které nemůžeme vůbec pochopit. Ale stejně, sir Harold a jeho vojenské jednotky se včera přesunuli k hradu. Byla to absolutní katastrofa. Nikdo nebyl zraněný, ale ani nedokázali způsobit sebemenší škody. Karel si myslí, že ty zrůdy mají něco, co vytváří kolem hradu bariéru. Myslím, že sir Harold použil vrtulníky a dělostřelectvo, ale nic se nedostalo skrz. Vůbec nic. Jeden z těch vrtulníků dokonce do té bariéry narazil a spadnul."

Petunie byla zděšená. Byla to škola, a Vernon to věděl. Jak proboha mohli poslat vojáky se zbraněmi, aby zaútočili na školu? Řekl jim Vernon vůbec, že je to škola a ne nějaká pevnost?'

Vernon si její výraz špatně vyložil – považoval ho za starost o normální lidi, kteří na tom mohli být mnohem hůře poté, co se pokusili postavit se na odpor té příšerné magii, a tak pokračoval ve vyprávění. O tom, co řekl siru Haroldovi a jak je vyzval k opatrnosti. O tom, co Karel Frost říkal. O tom, co říkali bratranci Raddleovi. Petunii z toho rozbolela hlava.

A to jméno – Raddle. Určitě ho už někde slyšela. Nebylo to zrovna obvyklé příjmení. Možná Raddleovi dříve bydleli někde v okolí a Dudley si hrál s jejich synem? To bude nejspíš ono.

Její zděšení nad útokem se nejprve pomalu přeměnilo v oddechnutí, že její manželství není ohroženo, a potom v nudu, když povídání o "hnutí odporu" neustávalo. Jak to vypadalo, Bradavice neutrpěly žádnou škodu a ani útočníci nebyli zranění. Všechno ostatní pro ni nebylo důležité.

Stejný názor projevil i lord Voldemort druhý den, když mu "bratranci Raddleovi" podali hlášení o útoku sira Harolda na Bradavice.

"Ten starý blázen se ujistil, aby se nic špatného nestalo jeho milovaným mudlům?" potvrdil si, když uslyšel o podivně vypadajícím starém muži (kdo jiný by to mohl být než Brumbál?) a malé skupině dalších lidí, stojících před hradem s jejich klacíky (jak to popsali mudlové) namířenými na vojáky shromážděné před ochranami.

"Ano, můj pane. Sir Harold mi řekl, že ten starý muž mluvil s některými vojáky, než odtamtud odešli. Řekl jim, že seslali kouzlo, které mudlovským zbraním zabránilo střílet, a když si uvědomili, že také způsobí pád jejich strojů, seslali další kouzlo, kterým jim umožnili bezpečně se dostat na pevnou zemi."

Voldemort se zasmál, když uslyšel o této sentimentální přecitlivělosti.

"Jeden z mužů sira Harolda má prý zlomené zápěstí a další je v bezvědomí. Toho prý někdo vynesl z lesa. Podle popisu to musel být jejich hajný, Hagrid, a ten jim řekl, že jejich voják potkal v lese démona," dodal další, jenž se domníval, že aspoň nějaké zprávy o zraněných jeho pána potěší.

Voldemortovi zasvítily oči, když zaslechl jméno svého dávného obětního beránka. A přímo u Bradavic je démon? To povzbudilo jeho služebníky, aby pokračovali ve vyprávění.

"Řekli nám, že Hagrid toho muže vynesl z lesa. Muži sira Harolda si nebyli zpočátku vůbec jistí, zda je to vůbec člověk. Byli šokováni, když na ně promluvil anglicky."

Voldemort se zasmál vysokým, strašidelným hlasem. Hagrid byl vždycky velké nemehlo, ale když v něm někdo vůbec nepoznal člověka – to bylo dokonalé!

Vyprávění pokračovalo. "A když se ho ti muži pokusili obklíčit, což nevěrohodně zdůvodnili tím, že si mysleli, že Hagrid jejich přítele zranil, vyklusali z lesa kentaurové, aby ho ochránili, a vystrašili vojáky až skoro k smrti."

Voldemort se zatvářil znechuceně při zmínce o kentaurech. Nebyli jen poloviční krve - byli to kříženci, a ke všemu stáli na straně světla. Přes jeho hadí obličej přejel temný stín. Jeho přisluhovači se ve svém vyprávění okamžitě vrátili ke zraněným mudlům.

"Také jsme slyšeli, že ten bezvědomý mudla se ani po návratu na pozemky sira Harolda neprobral a že mudlovští léčitelé si s ním nevědí rady. Nemá žádná zranění, ale nedokážou ho probudit."

"Démon v blízkosti Bradavic? Kam ten svět jenom spěje? Jestli je opravdu démon v Temném lese, dalo se to očekávat, že?" Voldemort to myslel jako řečnickou otázku, ale všichni kolem něj horlivě přikývli. "Pokud to byl jen malý démon, mohl by se probudit tak za týden nebo dva, ale jestli to byl silnější démon, už se neprobudí. Taky ho ten démon mohl zhltnout."

Voldemort se přísně rozhlédl. "A ten Karel Frost a další lídři téhle pitomosti? Jak si oni vykládají nastalou situaci?" zeptal se.

Odpověděl jeden z jeho následovníků, který až dosud nedostal příležitost promluvit.

"Můj pane, Frost už předtím tvrdil, že kouzelníci budou mít určitě nějaká kouzla na svou ochranu. Proto od toho útoku ostatní zrazoval a požadoval, aby dál zkoumali další svoje možnosti," začal s pohledem upřeným na Voldemortovu tvář, aby odhadl, jestli něco z toho výrazně zaujme jeho pozornost. Nebude na škodu podle toho průběžně upravovat své hlášení.

"Včera jsme s ním a sirem Haroldem dlouho diskutovali přes mudlovský přístroj – telefon. Zdá se, že všichni mudlové považují Frosta za svého hlavního mluvčího, takže to byl on, kdo celý rozhovor řídil. Položil siru Haroldovi mnoho otázek a snažil se zjistit co nejvíc o tom, co se vlastně stalo."

Další muž mu skočil do řeči: "Karel je opravdu vzdělaný muž, Pane, s přístupem k velkému množství mudlovských informací o magii."

Na to navázal první muž: "Věřím, že všechno důkladně prozkoumá. Domnívám se, že dokonce zřejmě ví o existenci ochran, s ohledem na některé otázky, které položil. A jeho dotazy rozhodně ukazují na to, že pochopil, že mechanické stroje mohou být velice snadno vyřazeny z boje pomocí magie. Jsem si jistý, že v pravý čas dojde k závěru, že jediný možný způsob bude pomocí tradičních zbraní, kterých máme dostatečné zásoby. Můžeme jim je nabídnout k použití, až ten čas přijde."

Jakmile domluvil, uklonil se svému Pánovi. Ostatní u stolu si přáli, aby je samotné napadlo to udělat také.

Voldemort se zdál být potěšený, jak zprávou, tak úklonou, a souhlasně kývnul hlavou. "Dobrá práce, přátelé. Hezky to pokračuje, vpravdě výborně. Sledujte dál mudly a nabídněte svůj názor, abyste je tak přivedli ke správnému závěru."

Voldemort nepřítomně hladil Nagini po hlavě a přemýšlel o zvláštním vývoji situace, zatímco sledoval, jak jeho služebníci odcházejí. Jeho původní plán zahrnoval vyhubení mudlů a ovládnutí kouzelnického světa pomocí kouzla, nikoliv boje. Bylo by to mnohem rychlejší a uhlazenější. To už ale nebylo nadále možné provést, a tak pokračoval ve verbování temných magických tvorů a získávání dalších Smrtijedů. Třeba dnes ráno mu skupina gaunerských skřetů poslala sovu. Před nějakou dobou ho s nimi seznámil ten přeběhlík Malfoy. Nikdy by ho nenapadlo, že by skřeti mohli mít i politické zájmy, ale věřte Luciovi (což už samozřejmě nikdy neudělá), že bude znát někoho se zajímavými talenty a nebude se rozpakovat je využít.

Bude to tedy bitva, a ne jen nějaká malá, jak původně zamýšlel. Místo rychlé globální akce ovládne svět pomalu, zemi za zemí. A všechno to příhodně začne v Bradavicích.

Pobavilo ho, že tento alternativní plán na ovládnutí světa zahrnuje spojenectví s těmi směšně přizpůsobivými mudly. Mudlů jsou milióny a jemu může být naprosto jedno, jestli se jim něco stane. Ale strana světla se o jejich blaho starala. Obrana kouzelnického světa bude neefektivní díky jejich absurdnímu názoru, že nesmí dojít ke zranění mudlů. Chladně se usmíval, zatímco přemýšlel o nadcházejícím masakru.

Pak si povzdechl, protože jeho myšlenky se přesunuly k faktu, že jeho první kouzlo muselo něco změnit v tělech kouzelnické populace, protože Znamení zla nebylo možné na rukou jeho stoupenců udržet. Kdyby měl Znamení stále k dispozici, mohl by ze všech svých stoupenců odsát energii a seslat kouzlo spánku znovu. Byla to vynikající kletba - založil ji na starobylém kouzlu, ale odstranil z něj tu část se stází.

A tohle kouzlo ani nebylo vrcholem jeho geniálnosti. Tím bylo Znamení zla. Bylo vskutku hodné té pradávné temné magie, kterou musel použít. A hodné samotného Salazara Zmijozela, jehož Knihy zla ho k tomu inspirovaly! Znamení mu umožnilo povolat své služebníky a čerpat jejich magické schopnosti a sílu - jaký skvělý úspěch!

Jenže brzy po tom, co Potter probudil jeho Smrtijedy, Znamení vybledlo a nezáleželo na tom, kolikrát se ho znovu pokusil vytvořit, nikdy nevydrželo. Už před měsíci se o to přestal pokoušet, protože to bylo jen plýtváním jeho energie. Také odmítal komukoli ukázat, že není schopen problém s mizejícím Znamením zla vyřešit. Bylo jednodušší ho opustit - a ani to nevyžadovalo žádné vysvětlení.

- - - - -

Vojáci, kteří zaútočili na Bradavice, se do svých pohodlných stanů na pozemcích sira Harolda vrátili v ponuré náladě. K nejbližší silnici to bylo docela daleko a pak ještě dost dlouho čekali na odvoz. A kromě toho neexistovalo žádné vysvětlení, proč byl vlastně jejich útok naprosto neúčinný.

Jistě, někteří zaslechli, jak se velitel a několik dalších baví o svém rozhovoru s tím starým mužem, ale nedávalo to smysl. Když vynechají ty čáry máry, proč jejich kulky nedokázaly proniknout vzduchem kolem hradu? Proč jejich zbraně i vozidla přestaly fungovat? A jak proboha získají zpátky svoje Land Rovery a vrtulníky?

A ten les! Co to bylo? Byly v něm věci, které prostě neexistují. A co se stalo mladýmu Parkerovi? Ten chlapík s poraněným zápěstím si ho zlomil, když jeho vrtulník spadnul. Jestliže se vrtulník zřítí k zemi s tak pokroucenými vrtulemi a jediným zraněním je jedno zlomené zápěstí, je to zvláštní, ale může se to stát. Ale Parker nebyl zraněný vůbec, a přesto byl v bezvědomí. Nedokázali ho probudit ani doktoři tady na základně. Co se mu stalo, když ho ten obr vynesl už bezvědomého z lesa?

Jejich neklid pomalu upadl po sprše, vydatné večeři a několika panácích, a nahradilo ho znovu nadšení a požadavek nového útoku.

Jejich lídři se sešli v domě sira Harolda brzy po návratu. Brigádní generál si oddechl, že sir Harold není příliš rozzlobený jako spíše zmatený vývojem situace a zcela nedočkavý "vyslechnout hlášení", jak tomu říkal. Jednak museli projednat neschopnost pořádně zaútočit a také rozhodnout, co s vozidly a helikoptérami, jež zanechali u hradu. Jak je dostanou zpět?

Jeho asistent na druhý den ráno zařídil konferenční hovor s hlavními představiteli protikouzelnického hnutí v Anglii, takže večer mohli strávit nekonečnými diskusemi o tom, co se vlastně stalo.

Konferenční hovor probíhal tak, jak generál očekával. Už s těmi muži vedl několik jednání a udělal si o nich dost přesný obrázek, a teď ukázali svou pravou tvář. Bylo očividné, že všichni vzhlíželi ke Karlu Frostovi jako svému šéfovi. Dursley byl vzteklý hlupák a dělal všechno, co mu přikázal Frost. Mason vypadal jako bystrý člověk, ale jen při organizování akcí, neměl povahu lídra. A ti dva nebo tři Raddleovi bratranci byli bezcenní - i oni poslouchali Frosta na slovo.

Nezdálo se, že by Frost byl nezdařeným útokem překvapený, a to upoutalo generálovu pozornost. Velitel věděl, že Frost byl celou dobu proti této akci, ale sir Harold měl jen nejasnou představu proč. Podle toho, jak Frost mluvil, získal generál dojem, že ten muž dopředu věděl, na jaké druhy kouzelných ochran narazí. A pokud to věděl, proč jim o tom neřekl?

Frost položil spoustu otázek, aby se dozvěděl co nejvíc podrobností, a i přes telefon bylo zřejmé, že si dělá detailní poznámky. Řekli mu, co se stalo, a vyjasnili si několik bodů. Každého z velitelů požádal, aby mu popsali, jak to vypadalo, když kulky narazily na ochrany. Popis se přirozeně nijak výrazně nelišil, nicméně generál si myslel, že někteří si to trochu přikrášlili. Každý z nižších velitelů dostal šanci stát chvíli v záři reflektorů a generál přemýšlel, jestli tohle bylo Frostovým hlavním záměrem.

Byl posledním, koho se Frost ptal, a velice pečlivě a reálně popsal, co skutečně viděl. Když už Frost neměl na něj žádné další otázky, sám se ho zeptal.

"Pane Froste, nemůžu si pomoci, ale domnívám se, že vy jste již dopředu věděl, co se stane. Předtím jste říkal, že celou dobu jste měl obavy, že útok bude zbytečný. Co přesně víte o těch věcech, na které jsme tam narazili?" řekl a marně se pokoušel o zdvořilý tón.

Sira Harolda ta otázka překvapila, ale nevyvedla ho z míry. Generála zaměstnal právě proto, že ten muž se uměl dívat kolem sebe, zvlášť na věci týkající se vojenství. Včera se cítil opravdu zklamaně, ale dnes ho potěšilo, když viděl, že generál přešel do útoku, i když to bylo proti jednomu z hlavních vůdců hnutí. Usmál se na něj a rozvážně přikývl, vyslovuje tak svůj souhlas s jeho otázkou.

Kornelius Popletal seděl s Reggiem Masonem a dvěma z Raddleových bratranců v malé konferenční místnosti v Reggově firmě. Nebyl nijak zběhlý v mudlovské technologii, ale byl chytrý dost na to, aby nezíral na tu podivně vypadající krabičku, s jejíž pomocí mluvil s Dursleym, který byl ve své kanceláři nedaleko odtud, a s ostatními, kteří byli ve Skotsku. Reggie navrhl, že tenhle "konferenční hovor", jak to nazval, mohou uspořádat u něj v kanceláři, a Kornelius mu to rád dovolil, protože neměl vůbec ponětí, co to znamená.

Kornelius by nevydržel tak dlouho na kouzelnické politické scéně, kdyby neovládal schopnost vyhnout se nepříjemným otázkám. Byla to tato schopnost, která mu v uplynulých dnes velice pomohla. Krátce si odkašlal a smutně zavrtěl hlavou na tři muže, sedící s ním v místnosti.

"Generále, už dlouhou dobu studuji tuhle magickou pohromu," začal. "Netvrdím, že vím všechno o tom, co dokážou nebo jak to dokážou. Ale našel jsem tu a tam nějaké informace, které pojednávaly o druzích magie, již mohou kouzelníci použít ke svým hanebným záměrům, a rozhodl jsem se, že si o tom zjistím, co nejvíce budu moci. Nepamatuji si to přesně, takže se omlouvám, ale jestli jsem byl schopný předpovědět výsledek včerejšího útoku, bylo to díky všem těm věcem, které jsem si zapamatoval během svého výzkumu."

Kornelius udělal krátkou přestávku, aby zjistil, jak na to reagují ti tří muži, kteří s ním byli v místnosti, a mohl tak odhadnout reakci těch, které nemohl vidět. Manipulace tím, že se omluvil, přinesla v minulosti různé výsledky, ale zdálo se, že tady funguje, a tak pokračoval.

"Už před dlouhou dobou jsem se dozvěděl o jejich schopnosti učinit místa neviditelnými, a dlouho mi trvalo, než jsem zjistil, jak zařídit, abych ten zatracený hrad viděl. Doufal jsem, že jejich hlavní ochrany spočívají hlavně v tom, že je nemůžeme vidět, ale zároveň jsem předpokládal, že by to nemuselo být všechno. Konec konců, není pravděpodobné, že by někdo mohl fyzicky náhodou narazit do budovy, kterou nevidí? Neměl jsem ponětí, co by mohli použít, ale vždycky jsem s něčím dalším počítal."

Generál se ukázal být tvrdším oříškem.

"Ale u každého z nás jste provedl křížový výslech ohledně toho mihotajícího se vzduchu. Už od začátku jste přesně věděl, na co se zeptat."

Kornelius mu na to neskočil, věděl moc dobře, že musí pečlivě reagovat jen na to, co mu muži sira Harolda řekli. "Podívejte se, generále, tohle bylo trochu podivné, nemyslíte? Když nám ten první voják popisoval útok - pan Harris, jestli se nepletu - řekl, že když jste stříleli na hrad, zdálo se, že žádná kulka neprojde skrz. Jak to vidím já, něco je muselo zastavit, a to něco muselo být ve vzduchu. Kde jinde by to taky mohlo být, když vidíte hrad, ale střely k němu nedoletí? Zeptal jsem se, jestli to bylo doprovázeno nějakou vizuální reakcí, protože já patřím mezi ty lidi, kteří musí něco nejdřív vidět, aby tomu uvěřili."

Generál nebyl stále přesvědčen. "Ale co fakt, že kouzelníci zablokovali fungování našich zbraní a vozidel?"

Kornelius se zhluboka nadechl, zatímco si v hlavě urovnával myšlenky.

"Jednou jsem četl, že dokážou, aby z těch jejich klacíků vytryskl oheň, a tak jsem se sám sebe zeptal, jestli by jimi také dokázali oheň uhasit nebo mu úplně zabránit vzniknout. Pravděpodobně mají k ohni nějaký zvláštní vztah. Byl jsem zvědavý, jestli o tom najdu více informací, protože tahle schopnost by jednoduše omezila naše možnosti ve výběru zbraní. Střelné zbraně potřebují k výstřelu malé množství střelného prachu, a jestli kouzelníci dokáží zabránit jeho vznícení, zbraně nebudou střílet."

Do hovoru se vložil Reggie. "A jestli dokázali zabránit vznícení střelného prachu, dokázali stejným způsobem zabránit i vznícení benzínu v motorech. Neříkal Merriweder, že ten starý muž jim řekl, že si neuvědomili, co se stane?"

Kornelius se na něj s díky usmál. Ve skutečnosti netušil, na jakém principu jejich vozidla fungují, a určitě nevěděl nic o "vzněcování benzínu". Oddechl si, když všichni téměř okamžitě souhlasili s Reggiem.

Generál se odmlčel, nicméně z výrazu jeho tváře, který Kornelius samozřejmě neviděl, bylo jasné, že mu to jako odpověď nestačilo. Spoléhal se na svůj šestý smysl, který mu v minulosti už častokrát dobře posloužil a který mu říkal, že tady něco smrdí.

Konferenční hovor skončil krátce nato. Karel Frost oznámil, že provede výzkum ohledně zbraní, které by nebylo možné tak snadno ovlivnit magií, a dohodli se, že si zavolají za několik dní.

Kmotři - 131. kapitola - část třetí

Nedorozumění - 132. kapitola - část druhá