Labyrintem slov...

Tři členové mudlovského týmu, kteří sledovali protikouzelnické hnutí, nastoupili do dodávky a jeli podél hranic pozemků sira Harolda Beckwitha. Za letu do Skotska byli informováni o podezřeních týkajících se sira Harolda. Byli pyšní, že si je vyžádal samotný premiér, přestože tato akce byla celá velice podivná.

"Tamhle před námi napravo vidím vchod na pozemky," zašeptal řidič. "Máte všechno připravené? Máme jen tenhle pokus a pak ještě jeden zhruba za půl hodiny, až se budeme vracet."

Muž sedící na lavici za ním zakroutil knoflíky na několika přístrojích a kývl na muže vedle řidiče.

"Bezpečnostní opatření na jeho pozemcích jsou očividná, ani jsme nepotřebovali snímače, abychom našli kamery nebo elektrické vedení. Sakra, dokonce slyším i hlídací psy na druhé straně zdi. Byl bych překvapen, kdyby se u hlavní brány snažili kamery skrýt, ale uděláme, co se od nás očekává."

Dodávka pomalu přejela podél velké brány a její skryté infračervené kamery snímaly okolí ve velkém detailu, jejich snímače identifikovaly všechna elektrická zařízení a několik dalších přístrojů zachytilo informace o lidech a velkých zvířatech nacházejících se v blízkosti brány. Auto dojelo na nejbližší křižovatku, tam odbočilo a pokračovalo v jízdě, dokud nebylo pryž z dohledu, a pak zastavilo. Všichni tři muži se shlukli v jeho zadní části u přístrojů a kontrolovali získané údaje.

"Ani korunovační klenoty nejsou takhle dobře chráněné!" prohlásil řidič, zatímco na svém notebooku studoval záznamy, jež byly přes satelit přístupné i zbytku týmu v Londýně. "Ani není nutné, aby to v Londýně vyhodnotili - vidíte ty kamery? A tamhleto vypadá jako ty snímače tělesného tepla, které používáme i my."

Muž, který předtím seděl vedle řidiče, si zrovna prohlížel výsledky ze snímače tělesného tepla. "Je to tu dost zalidněné - snímač zachytil... osm, devět, deset, možná i jedenáct mužů v okruhu deseti metrů od brány, a myslím, že tyhle malé tečky můžou být psi, těch je dokonce ještě víc, a tady tohle budou nejspíš koně. Ten chlap si z toho udělal pevnost! Má někdo tušení, o co se tu vůbec jedná?"

"Přísně tajné, kámo," dodal technik. "Snězme si sendviče, než pojedeme zpátky. Kluci v zázemí budou muset rozhodnout, co dál. Není šance, abychom se tam dostali po zemi."

Tři muži snědli svačinu a vraceli se zpět na hlavní silnici. Měli v úmyslu dojet až do bezpečného domu, jenž byl součástí hradu Balmoral. Když projížděli malou vesnicí nedaleko usedlosti sira Harolda, všiml si jeden z nich hospody.

"Nezajdeme na jedno? Tohle bylo bezvýsledné sledování a kromě toho jsme taky přišli o večer doma. Myslím, že aspoň tohle může vláda udělat pro své tři civilní zaměstnance," navrhl řidič a ostatní s ním jednohlasně souhlasili.

Výsledkem bylo získání nejhodnotnější informace z celé sledovací akce.

Osazenstvo hospody tři neznámé muže vyhodnotilo jako opraváře elektrického vedení a vtáhlo je do probíhající diskuse, která se týkala dění na usedlosti sira Harolda.

Krátce řečeno, agenti se dozvěděli, že před několika dny projelo vesnicí několik plných autobusů a že místní firmy, které běžně dodávaly své zboží siru Haroldovi (včetně hospody, v níž právě seděli), byly nuceny si pronajmout velké dodávky, aby mohli dodat všechno objednané množství jídla, piva a dalšího zboží. Někdo jim řekl, že půl tuctu mladých mužů z vesnice bylo minulý týden najato na postavení velkých stanů v blízkosti obrovského hospodářského stavení vzadu na pozemcích usedlosti. Další zase jednou kolem půlnoci viděl náklaďák s mobilními toaletami.

"Není divu, že vypálí pojistky, když je tam najednou tolik lidí používajících elektřinu, co?" řekl výčepní řidiči, který byl o několik let starší než jeho společníci a o němž předpokládal, že je předákem jejich malé skupinky.

Řidič přikývl. "Nemusíte mít obavy, všechno je v pořádku. Na firmě si jen všimli náhlého zvýšení spotřeby a měli strach, že se mohlo něco rozbít, třeba že dráty spadly do vody nebo něco podobného. Nic jsme nenašli a od vás teď víme, co za tím nejspíš stojí. Stálo nás to dlouhou cestu pro nic za nic."

Jakmile se dostali do dodávky, přes bezpečnou telefonní linku podali zprávu londýnské ústředně, co se dozvěděli v místním pohostinství. Odtamtud běžela zpráva dál k premiérovi, neobsahovala však žádnou zmínku o tom, jakým způsobem byly tyto informace získány.

- - - - -

Madame Bunsvilová dala krásné pálené sově, která jí právě doručila velký svazek pergamenů, pamlsek. Doufala, že informace dostane o den dřív, ale zdálo se, že v té záležitosti toho bylo víc, než jak původně předpokládala, vzhledem k velikosti doručeného balíčku. Sova zahoukala a odletěla a madame Bunsvilová si začala pročítat informace.

Jedna její spolužačka z Krásnohůlek pocházela z Maďarska. Ačkoliv zemřela již před mnoha lety, udržovala kontakt s její dcerou Cili. Během svého dlouhého života madame Bunsvilová udržovala přátelské kontakty s mnoha lidmi a jejich dětmi i vnoučaty. Posílala jim přátelské dopisy, občas je navštívila a samozřejmě, bylo-li to vhodné, posílala dárky. Vytvořila si sociální síť, kterou mohla využít, pokud to potřebovala, například pokud chtěla informace o lidech mimo její dosah.

Cili nejprve na dvou stránkách vylíčila drahé tetě Vadomě novinky o své rodině, a Vadoma Bunsvilová si je se zájmem přečetla, než se dostala k dalším listům. Zjistila, že se dotazovala na mladého muže skandální pověsti. Dostala poměrně dlouhý popis jeho mnoha zločinů a strastí, které způsobil své drahé matce, vzdálené příbuzné Ciliiny snachy.

Některé části dopisu by mohly lorda Malfoye zajímat, protože mohly vrhnout světlo na to, proč ten mladý muž udělal to, co udělal. Na kousek pergamenu si začala psát poznámky, aby je mohla později porovnat s chatrnými informacemi od bystrozorů. Domnělý věk vraha odpovídal datu narození muže z dopisu. Muž navíc odešel z domova dost brzy před akcí na ministerstvu, na níž se pokusil zavraždit lorda Snapea, aby mohl podniknout předpokládanou cestu do Indie. K dopisu byla přiložená mužova malá fotografie, což bylo příjemné překvapení. Prohledala složku z ministerstva a skutečně, našla v ní fotografii pořízenou post mortem. Zdálo se, že se jedná o téhož muže, ačkoliv mezi oběma snímky uběhlo mnoho let. Všechno do sebe zapadalo - byl to on.

Takže, kdo to vlastně byl? Jmenoval se Andor Szalay. Muže samotného neznala, nicméně o rodině Szalay slyšela - jednalo se o starobylou kouzelnickou rodinu z Maďarska. Chvíli se prohrabovala něčím, co vypadalo jako kopie rodinného rodokmenu. Znala vůbec někoho z té rodiny? Žádné jméno jí však nepřišlo povědomé. Cili pokračovala poznámkami o rodině a připsala i klevetu, o níž se před mnoha lety hovořilo - prý přijali do svého rodu nějakou cikánskou větev. Vypadalo to, že jeho příbuzní nemají potuchy o Andorových magických schopnostech, pokud vůbec nějaké měl, nebo na ně zapomněli krátce po jeho rychlém odchodu.

Cikánští předkové - tak tohle bylo opravdu zajímavé. Madame Bunsvilová měla podobné kořeny; málokdy používala své křestní jméno mimo úzký okruh přátel, protože jí matka vybrala cikánské jméno.

Dokonce ani mezi kouzelníky nebyli Romové vždy vítáni.

Její magie, jak to ráda popisovala, byla spíš mentální než hůlková. Během let se dozvěděla, že tohle je charakteristický rys cikánů. Jistě že uměla kouzlit, ovládala všechno to, co se učili v Krásnohůlkách, ale její skutečný dar spočíval v něčem jiném. Nebyla tak úplně empatem, ani věštcem či, nedej bože, prorokem, ale měla velice unikátní mix vlastností, které jí umožňovaly odhadnout, pochopit, uhodnout a vnímat věci týkající se kouzelníků a jejich magie. Mohla se s někým vidět poprvé a naprosto přesně odhadnout jeho upřímnost a čestnost a někdy dokonce i jeho úmysly. Poznala mnoho obchodníků, kteří byli ochotni jí platit velké peníze za proniknutí do podstaty a pozadí jejich potenciálních obchodních partnerů a posouzení pravděpodobnosti úspěchu, založené na charakterových vlastnostech všech zúčastněných.

Když dospěla a začala si budovat kariéru, neměla ani ponětí, jak k těmto neobvyklým schopnostem přišla. Náhodné setkání se starou cikánskou kartářkou, již chtěla původně odmítnout jako mudlovskou podvodnici, jí však pomohlo pochopit, odkud zdědila své magické schopnosti.

Byly to její schopnosti, které jí pomohly vydedukovat, že majitel hůlky pochází z maďarské rodiny v Karpatech. Cili ve svém dopise potvrdila, že majitel hůlky skutečně odtamtud pocházel, ale jeho cikánští předci byli pro ni překvapením. Avšak tato informace jí pomohla lépe odhadnout ten druh speciálních schopností, jež hledala. Byl to dobrý začátek.

Když dopila kávu, napsala dopis vnukovi svého starého přítele, který ještě před několika lety působil v Karpatech jako léčitel. Mohl by být schopný potvrdit její tušení o specifických schopnostech rodu Szalay.

Pak poslala lordu Malfoyovi sovu s útočníkovým jménem a jeho rodovou linií a dalšími informacemi z Ciliina dopisu. Připsala, že teď ověřuje zvláštní magické schopnosti jeho rodiny a že předpokládá, že úplnou zprávu mu bude moci dodat do dvou dnů.

- - - - -

Nebelvírští sedmáci, kteří měli právě volno mezi vyučováním, se sešli ve Velké síni, protože tam mohli studovat a bavit se při tom hlasitěji, než by jim dovolila madame Pinceová v knihovně. Dokonce i Hermiona se tam přes den obvykle usadila, ačkoliv odpoledne trávívala v knihovně. Psaní úkolů a učení se nové látce vždy přerušilo doručení pošty, kdy otvory pod stropem do síně proudily desítky různých sov, hledajících s hlasitým houkáním adresáty, a občas se tam objevil i sup s dopisem od Nitocris pro Nevilla.

Dnes dopoledne přinesly sovy Hermioně noviny, časopis a dva dopisy. Neville dostal jen dopis od své babičky, a ostatní obdrželi také obvyklou kolekci dopisů a malých balíčků. Každý u stolu upustil brko, prohlížel si doručenou poštu a sděloval novinky z domova svým spolužákům.

Harry vzhlédl od svého úkolu, aby se zapojil do začínajících rozhovorů. Nic mu nepřišlo, jeho pošta byla doručována někam jinam. Okamžitě si všiml Hermiony čtoucí jeden z dopisů. Její výraz byl... nebyl si jistý, jaký. Nikdy ji ještě neviděl se takhle tvářit. Zdála se být neklidná. Zdálo se, že se jedná o obchodní dopis psaný na stroji, a to činilo celou situaci ještě záhadnější. Když dočetla až na konec, dopis pečlivě složila a uložila zpět do obálky. Nic neřekla, a Harry si slíbil, že se jí na to zeptá později.

Většina Nebelvírů obdivovala narozeninový dárek, nějaký šperk, který Padma dostala od svých rodičů. Malá skupinka si prohlížela Deanův časopis. Harry se k nim na chvíli připojil a pak se vrátil k psaní eseje do kouzelných formulí.

Později odpoledne odešli na hodinu pokročilých lektvarů. Zatímco Ron se stále bavil s Deanem o jeho časopise, Harry šel vedle Hermiony kousek za ostatními.

"Co jsi to dostala za dopis, Hermiono? Tvářila jsi se docela naštvaně, a pak jsi ani nic neřekla. Je všechno v pořádku?" zeptal se potichu.

Hermiona se na něj ostře podívala. Harry se zašklebil. "Hele, nejsem tady jediný, kdo se dívá kolem a všímá si. Nemáš na to patent, Miono. A teď povídej. O čem ten dopis byl?"

Mírně otrávená jeho neústupností se Hermiona nadechla a odpověděla: "Je to dopis od editora časopisu, kterému jsem na návrh profesora Snapea poslala svůj článek, když to musíš vědět."

Harry se okamžitě začal cítit vinen - odmítli jí snad článek zveřejnit a ona je teď kvůli tomu naštvaná? "Ach, Miono, je mi to líto, nechtěl jsem vyzvídat. Jsem si jistý, že Severus ti řekne o jiných časopisech, které by mohly mít zájem... " Přestal se omlouvat, když si uvědomil, že se na něj Hermiona dívá, jako kdyby mu narostla druhá hlava.

"O čem to meleš, Harry? Byl to velmi srdečný dopis, a mají opravdu velký zájem můj článek zveřejnit."

Teď byla řada na Harrym, aby se zatvářil zmateně. "Tak proč jsi byla rozčilená, když sis ten dopis četla? Myslel bych si, že zveřejnění článku by většinu lidí potěšilo."

Hermiona sice nebyla jako většina lidí, ale přesto její reakce na takové dobré zprávy byla zvláštní.

"Ach, tohle," odpověděla, "jen jsem reagovala na to, jak mě oslovili."

Harry se pořád tvářil nechápavě, a tak Hermiona vytáhla dopis a podala mu ho.

"Všimni si, jaký titul použili u mého jména."

Dopis byl adresován "profesorce" Grangerové.

"A klidně si celý dopis přečti - není tam vůbec nic tajného. Aspoň uvidíš, že si myslí, že tady učím."

Během chvíle, co si četl dopis, se Harryho zmatený výraz změnil v překvapený a potěšený.

"Za to může Severus! Řekl jim, že nejen že ti doporučil, abys jim ten text poslala, ale také že si myslí, že je to vynikající práce! Gratuluju, Hermiono! Tohle musí být poprvé, co Severus tak otevřeně pochválil někoho z Nebelvíru. Jsem na tebe pyšný."

Hermiona se konečně přenesla přes rozpaky vyvolané editorovou chybou a vinu vyvolanou tím, že se kvůli tomu cítila polichocená, a usmála se. Harryho shrnutí ani zdaleka nevystihlo slova, která se jí nyní vybavila. Profesor Snape očividně popsal její článek jako "obzvlášť významný příspěvek k poznatkům o přenosu magie." Aspoň takhle to bylo napsané v tom dopise. Editor se také zmínil, že profesor Snape dále řekl, že její "neotřelý přístup, nezatížený dogmaty, jimiž je výzkum v kouzelnickém světě tak často přehlcen" ho inspiroval k jeho vlastnímu výzkumu.

Hermiona se uvolnila, když znovu nabyla vyrovnanost. "Je úžasné jen pomyslet na to, že profesor Snape nešetřil chválou, až si z toho editor vyvodil, že musím být jeho kolegyní. Jsem si jistá, že se bude cítit nepříjemně, až zjistí, že ještě pořád studuji. Psal, že mají nezávislé výzkumníky, kteří některé věci z mého projektu ověří. Myslíš, že pozastaví zveřejnění mého článku, pokud se nedostanou k těm samým materiálům jako já? Co když k nim nemají přístup? Co když..."

"Uklidni se, Hermiono," přerušil ji Harry. "Můžu se zeptat Severuse, jaké postupy při ověřování obvykle používají a jestli očekává nějaké potíže. Četl tvůj článek několikrát, takže ví, co jsi zkoumala. Užívej si raději svůj okamžik slávy."

O hodinu později Harry, Ron a Hermiona opustili učebnu lektvarů a s překvapením zjistili, že u dveří na ně čeká Bill.

"Čau bráško," pozdravil Rona. "Běž na ošetřovnu. Je tady táta a Charlie a Percy, a Fred s Georgem přijdou za chvíli, jen co seženou někoho, kdo je zastoupí v obchodě. Máma začala rodit!"

Ron zrudnul, protože opravdu nepotřeboval připomínat, že jeho rodiče pořád - no, vy víte co. Nedostatek jeho nadšení však vyvážila radost Harryho s Hermionou, kteří ho popadli za ruce a táhli ho nahoru po schodech.

Bill zůstal pozadu, a jakmile ti tři zmizeli z dohledu, vešel do třídy, aby mohl poreferovat profesoru Snapeovi o Gringottových.

Když se otevřely dveře, Severus vzhlédl od rovnání esejí, které právě vybral. Nikdy neměl nic proti Billovi Weasleymu, dokonce i když ještě studoval v Bradavicích, ačkoliv možná by se jeho postoj vůči němu změnil, kdyby tušil, jací budou jeho mladší sourozenci. Alespoň že příchod tohoto člena Weasleyovského klanu mu nezdvihl tlak. Postavil se a s něčím podobným úsměvu Billa přivítal.

"Pane Weasley - to je ale překvapení!" prohlásil ne zrovna srdečně, ale s mnohem větší přátelskostí než by pozdravil většinu svých bývalých studentů.

"Profesore," přikývl Bill. Za ty roky, co byl ze školy, se zbavil většiny strachu a bázně ze svého profesora, nicméně něco z toho v něm zůstalo.

"Můj otec mi poslal sovu se žádostí, abych se dneska stavil v Bradavicích - mámě se brzy narodí mimino. Neměl samozřejmě tušení, že jsem v hrabství High Hill a ne v Persii. Gringottovi stále mají své zaměstnance na vašem panství, moje nepřítomnost dokončení práce nijak neovlivní."

Severus přikývl. "Dostali se už dovnitř? Mám obavy, že by obyvatelé Briarwood Hall mohli zjistit, co chystám."

"Nemějte obavy, pane. Rozmístili jsme kolem Obscuro. Minulý týden jsme se dostali dost daleko do foyer, takže jsme nyní schopni všechno provádět zevnitř. Práce pokračují pomalu, ale naši odeklínači patří k těm nejlepším. Pokud mohu komentovat, pane, máte tam nějaké pěkně ošklivé věci. Naši nejlepší lidé musí ze sebe vydat to nejlepší, abychom vůbec někam postoupili. Ještě nikdy nám netrvalo takhle dlouho, dostat se za vstupní dveře."

Severus stáhl obočí. "Můj otec se postaral, aby dům nemohl obývat nikdo jiný, kdyby byl zavražděn. Chvíli jsem dokonce uvažoval o tom, že to nechám zbourat, ale tak nějak jsem cítil, že tím bych ho nechal vyhrát. V každém případě, protože já i Harry bydlíme zde, nijak to zatím nespěchá. Doufám, že si rozumíme, že toto všechno nesmí přijít na veřejnost?"

Bill strnule přikývl. Tato zakázka mimo jiné znamenala, že Gringottovi akceptovali nejpodrobnější ujednání o utajení u soukromého klienta v celé historii jejich odeklínačského oddělení. Sám vrchní skřet proškolil všechny odeklínače ohledně toho, co se od nich požaduje.

"Takže, pane profesore, chtěl jsem vás jen informovat o tom, jak práce na vašem domě pokračují, když už jsem tady. Teď půjdu za zbytkem rodiny. Předpokládám, že se tam také ukážete, až budete mít chvilku."

Severus sledoval odcházejícího muže.

Rodina, pomyslel si několikrát. Uměl si překvapit, že tam Harry utíkal s mladým Weasleym a nejspíš i s Grangerovou, když jim to Bill řekl. Je zvláštní, jak se různé rodiny liší. On si musel najmout ty nejlepší odeklínače na světě jen na to, aby mohl vstoupit do domu svého otce, a musel celou akci držet v tajnosti před svými intrikujícími bratry. Kde je v tomhle rodina? Ne poprvé si uvědomil, že vlastně může Arturovi závidět jejich soudržnost a vzájemnou náklonnost. Dokázal si živě představit všechny ty zrzavé hlavy sedící na lavicích a židlích na ošetřovně, čekající na zprávy, a mezi nimi jednu rozčepýřenou černou, jednu s huňatými hnědými vlasy a s největší pravděpodobností i jednu blonďatou.

Rychle něco snědl ve Velké síni, jak se od něj očekávalo, a pak se připojil k Weasleyovým. Koneckonců, byl pozvaný.

- - - - -

Premiér položil uzávěr z lahve na desku svého pracovního stolu a podezřívavě se na něj díval. Domníval se, že by měl svůj kouzelnický protějšek informovat o dění na pozemcích sira Harolda. Když se vrátil tým z terénu a sdělil jim, co zjistil, nechal jejich informace ještě potvrdit špionážním letadlem. Bylo jisté, že sir Harold přeměnil svou usedlost na vojenskou výcvikovou základnu.

S hlubokým nádechem vzal uzávěr do ruky, přitáhl si ho blízko úst a zašeptal: "Ministerstvo kouzel." Zadržel dech a čekal. A čekal. Vlastně nevěděl, co by měl přesně očekávat, že se stane, ale překvapilo ho, že se nestalo vůbec nic. Počkal ještě několik minut a pak to zkusil znovu. Právě dořekl slovo "kouzel", když se ozvalo tiché lupnutí. Málem leknutím spadl ze židle, protože před jeho stolem se objevila madame Bonesová. Vůbec nepoužila krb, protože neslyšel vůbec žádné zahučení, které vydávaly ty legrační zelené plameny. Jak se sem dostala?

"Pane premiére, přišla jsem hned, jak jsem zaslechla vaše volání. Potřebujete se mnou mluvit?" zeptala se a posadila se.

Premiér si všiml, že na šatech nemá vůbec žádné saze ani popel - prostě se jen tak z ničeho nic objevila v jeho kanceláři. V duchu zatřepal hlavou a soustředil se opět na zprávu před sebou.

"Ano, madame. Mám tu zprávu, vlastně dvě zprávy. Včera večer jsem obdržel informace o tom, co se děje na usedlosti sira Harolda, a dnes ráno jsme byli schopni je potvrdit. Na jeho pozemcích se nachází nejméně sto osob, které bydlí ve stanech. Všechno naznačuje, že tam jsou už nejméně týden. Pozemky usedlosti jsou velice dobře zabezpečené, proto jsme museli použít špionážní letadlo. Naši vojenští experti se domnívají, že se jedná o výcvikový tábor vojáků. Z fotografií také dokázali určit jejich zbraně. Mám tu jejich seznam a také knihu, která vám pomůže při identifikaci různých pušek a podobně. Je ještě něco, co byste potřebovala od nás vědět?" zeptal se, když jí předával desky se zprávami a tři centimetry tlustou knihu o zbraních.

Amélie si nedokázala představit, proč by se měli zajímat o to, jaké druhy mudlovských pušek existují, ale mohlo by se ukázat, že je to důležité.

"Pověřím své lidi, aby to prozkoumali. Velmi si vážím, že jste nám poskytl i tuto knihu, jsem si jistá, že nám velice pomůže. Píše se v ní také o střelivu, že?" zeptala se.

Premiér přikývl. "Ano, popisuje všechny detaily, včetně požadavků na náboje. Předpokládám, že to všechno vlastní sir Harold také."

Stále byl zděšen tím, co jeho lidé zjistili, a měl pocit, že by to své návštěvě měl šířeji vysvětlit.

"Naši lidé z úřadu státního zástupce právě prošetřují, jestli nedošlo k nějakému porušení našich zákonů. Předběžně je možné říci tolik, že držení zbraní nebo střeliva není trestným činem, stejně tak jako muži hrající si na vojáky na soukromých pozemcích. Jak jsem byl informován, existují soukromé tábory, kde muži platí za to, aby mohli předstírat, že jsou vojáky."

"S tímto si nedělám velké starosti, pane premiére," řekla Amélie, když se postavila, aby se odletaxovala zpět do své kanceláře. "Jak jsem vám již řekla, myslíme si, že jejich cílem je bradavická škola, která je chráněna mocnými ochrannými kouzly. Tito muži a jejich zbraně nepředstavují pro nás žádnou velkou hrozbu, to spíš ohrožují sami sebe. Vzkážu řediteli školy, aby nikdo nevycházel za ochrannou bariéru, tak budou všichni v bezpečí. Možná budeme i schopni jejich zbraně vyřadit z provozu. Vážím si však toho, že jste mě informoval, protože nám to pomůže se ujistit, že ani my, ani oni neutrpí žádné zranění v důsledku této nešťastné události."

- - - - -

Harry spolu s ostatními seděl v čekárně, kterou narychlo vytvořili skřítci před bradavickou ošetřovnou. K jídlu dostali zásobu sendvičů a napít se mohli čaje z velkého samovaru nebo dýňového džusu, protože nikdo netušil, jak dlouho budou muset čekat, a mladší Weasleyovi chlapci se cpali, jako by jídlo neviděli už několik dní.

Když Severus oznámil novinku Albusovi a Minervě, oba prohlásili, že půjdou s ním.

"Už něco víte?" zeptala se Minerva, když si vzala šálek čaje od jednoho z dvojčat. "Severus nám u oběda řekl, že tu celou dobu čekáte."

Fred, nebo to byl možná George, odpověděl: "Ne, táta nám jenom dopoledne vzkázal, že máma začala rodit, a požádal nás, abychom sem všichni přišli, co nejdříve budeme moci."

"Ve skutečnosti žádný náš porod netrval víc než dvě nebo tři hodiny," ozval se Bill. Jako nejstarší syn si pamatoval narození svých sourozenců kromě Charlieho a Percyho. "Obvykle jsme měli problémy dostat porodní asistentku včas do Doupěte - táta málem odrodil Rona sám, tak rychlé to bylo."

Ron zrudnul a poplácání po ruce od Hermiony ho vůbec neuklidnilo. Jakmile jeho sourozenci viděli, jak nepohodlně se cítí, začali si okamžitě vyprávět své vzpomínky na matčiny porody. Jen Ginny se neměla o co podělit. Z rozhovoru vyplynulo, že byla venku půl hodiny po příchodu porodní asistentky, a postarala se tak o téměř stejně dramatickou chvíli jako Ron. O dvojčatech se vědělo už předem, že jsou dva, takže porodní asistentka přijela do Doupěte o den dřív. Kolem jejich narození panovalo nejméně vzrušení.

Za další půl hodinu bylo čekání u konce. Připojil se k nim vzrušený Artur, usmíval se na všechny strany a v náručí držel malý balíček, svého nejmladšího syna.

Okamžitě se kolem něj všichni zvědavě srotili, aby se mohli podívat na miminko, které už mělo na hlavičce pár typicky zrzavých vlásků. Minerva uhájila své postavení nejstarší ženy a vzala si od Artura zavinovačku, aby ho ostatní mohli obejmout, zatímco miminko mohlo být mnohem bezpečněji okukováno neobjímajícím zbytkem.

"A jak se daří Molly, Arture?" zeptal se Albus poté, co dostatečně dlouho obdivoval děťátko a objal novopečeného otce.

"Daří se jí dobře, díky, Albusi," odpověděl muž s úsměvem. "Chtěla vám syna ukázat sama, ale madame Pomfreyová jí připomněla, že už není tak mladá, jako když měla Ginny. Teď odpočívá, ale jsem si jistý, že ji potěší, když ji kdokoliv bude chtít teď navštívit. Myslím, že Poppy je už hotová."

Albus se rozhlédl po ošetřovně, aby zjistil, jak moc bude tak velká skupina lidí rušit ostatní. Na zbývajících lůžkách leželo jen několik dětí - pravděpodobně se jednalo o prváky, kteří se předchozí den proplížili do skleníku a neuvědomili si, jak daleko dokáže kapraď hrdilka vystřelovat své jedovaté výtrusy. Pomona ho o tom informovala - společně se žádostí o silnější ochrany na dveřích do skleníků.

Mávl hůlkou a chodbička uprostřed byla od zbytku místnosti oddělena řadou závěsů.

"Pojďte dál, všichni. Můžeme Molly rovnou pogratulovat. Je tu dalších pár nemocných studentů, takže prosím držte se uličce a snažte se nebýt příliš hluční," řekl ostatním, zatímco je popoháněl dozadu k Mollyinu pokoji.

Místnost se okamžitě zvětšila, jakmile se v ní objevil ředitel s ostatními, neměli proto problémy se tam vejít. Molly vypadala unaveně, ale byla nadšená tím, že za ní přišli.

Všechny Weasleyovic děti políbily svou matku na tvář, zatímco Harry, Hermiona a Draco postávali v pozadí. Pro Weasleyovy to mohla být dennodenní rutina, ale oni byli jedináčky a neměli vůbec žádnou zkušenost s narozením malých dětí. Molly je však zavolala k sobě.

"Ale no tak, pojďte sem, vy tři! Chci vás obejmout. Jsem tak šťastná, že jste tady. Hermiono, zlatíčko, jsem moc ráda, že tě vidím. A Harry! Je skvělé, že jsi také přišel. A Draco! Bez tebe by tu nebyla celá rodina," rozplývala se Molly, zatímco si je postupně přitahovala do objetí.

Jako poslední za ní přišla Minerva a předala jí miminko. "Nádherné dítě, drahá. Gratuluji! Už jste se s Arturem dohodli na jméně?"

Molly si vyměnila rychlý pohled s manželem. "Ne, ještě jsme se nerozhodli. Potřebujeme nejdřív probrat nějaké věci, ale myslím, že jeho jméno budeme moci oznámit ještě dneska."

Madame Pomfreyová rezignovaně přihlížela mumraji způsobeném skupinou návštěvníků, přesto nepřestala bedlivě pozorovat svou pacientku. Jakmile všichni dostali příležitost, obdivovat miminko, rozplývat se nad Molly a pogratulovat otci, zasáhla.

"Jsem si jistá, že všichni máte být někde jinde, a Molly si potřebuje odpočinout! Kdybyste tedy, prosím, mohli odejít. Můžete ji navštívit později," kárala je a jemně tak ukončila návštěvu.

Molly byla nejprve smutná, když viděla svou rodinu odcházet, ale pak se vděčně usmála na lékouzelnici, jež přesně uhádla, že je unavená. Poppy ji poplácala po ruce a ujistila se, že je ze všech stran pořádně zakrytá sněhobílou peřinou. Miminko opatrně uložila do malé kolébky vedle postele, aby na něj mohla Molly dohlížet.

"Prospi se, drahá, dokud můžeš. Malý bude chtít brzy jíst. Uvidíme, jak se budeš cítit večer - Artur může povečeřet s tebou a možná by pak mohli na chvíli přijít i ostatní."

Venku na chodbě se studenti připojili ke svým spolužákům a Artur se svými staršími syny odešel do pokojů pro hosty. Draco využil příležitosti, že je Charlie na hradě, a šel s nimi. Albus, Severus a Minerva se právě chtěli rozejít každý do své kanceláře, když je odchytil Kingsley Pastorek. V ruce držel pergamen a tvářil se znepokojeně. Než však mohl cokoliv říct, Albus se uprostřed kroku zastavil a zavřel oči. Právě ucítil ochranná kouzla, a tak chvíli tiše stál a zkoumal, co se děje.

Když otevřel oči a vzal si od Kingsleyho pergamen, který mu muž podával, potichu jim řekl: "Hrad je pod útokem."

------

PP: Chtěli byste, abych zveřejňovala kapitoly po částech, tj. první polovinu dřív a druhou až ji dopřeložím? Výhodou by bylo o trochu rychlejší přivádání nových dílů, nevýhodou kratší kapitoly. Hlasujte prosím v komentářích. Díky.

Operace Kouzelný hrad – 127. kapitola

První vlna – 129. kapitola - část první