Labyrintem slov...

Původní název: Lynne's AU Ending to The Marriage Stone
Autorka: lynned0101
Překlad: larkinh
Beta-reader:  angie77 a Nixerwil

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 15+

Odpoledne začalo dost bouřlivě, protože Neville řekl všem svým přátelům, že Harry navštívil svou tetu.

„Proč jsi vůbec chtěl s tou ženskou mluvit?“ soptil u oběda Ron. „Víš, že tady můžeš používat magii a ministerstvo nemá šanci tě popotahovat za používání magie nezletilými. Nebo jsi ji chtěl proklít?“ dodal s nadějí, že se možná zlobil zbytečně. Byl na svého otce neobyčejně hrdý po tom, co uhodil Harryho tetu, i když se jeho otec cítil kvůli tomu v rozpacích a donutil ho přísahat, že o tom nebude nikde mluvit.

Harryho odpověď nebyla taková, jakou chtěli on, Neville nebo Seamus slyšet. „Už jsem ji docela dlouho neviděl a chtěl jsem vědět, jestli je v pořádku. Jen jsme si pár minut povídali. Těší se, až odjede. Řekl jsem jí, že bude možná ještě měsíc trvat, než se mudlové probudí, ale jestli se opravdu chce vrátit domů se strýcem Vernonem a Dudleym, že to zařídím.“

Zatímco si kluci zlomyslně představovali, co všechno hrozného se může stát motákovi, který se sám stará o dva spící mudly, Hermiona zamyšleně pozorovala Harryho. Měla podezření, že jim neřekl všechno. Bude si ho muset později někde odchytit a vyptat se ho.

Harry si vzpomněl, že se Petunie ptala na otázku financí. Možná někdo z jeho kamarádů, nebo spíš Hermiona, budou znát odpověď. „Ptala se, jestli Bradavice budou chtít zaplatit za pobyt tady. Jak to vlastně je?“

Ron vypadal, že chce něco říct, ale že se stydí. Zato Hermiona podle očekávání odpověděla rovnou: „Zakladatelé věnovali bradavické škole většinu svého majetku a také mnoho bohatých rodin věnovalo škole spoustu peněz. Škola neúčtuje studentům školné už po staletí. Pokud se něčí jméno objeví v knize studentů, dostane pozvánku a jediné, za co platí, jsou učebnice, oblečení a školní potřeby. Myslel sis, že platíš školné?“

Harry potřásl hlavou. „Vážně nevím. Asi jsem předpokládal, že si profesor Brumbál bere přímo z mého trezoru to, co mám platit.“ Jeho přátelé se na něj zvláštně podívali - o Harryho finanční situaci neměli ani ponětí, ale jestli nevěděl ani o něčem tak důležitém, jako je školné, možná měl v trezoru víc peněz, než by kdy hádali. „A co naši hosté? A lidé na ošetřovně?“

„Pro ně platí to samé, Harry. Byli sem pozváni a nebudou platit ani za pokoje, ani za jídlo, ani za pobyt na ošetřovně. Nikdo z nich nedostane fakturu k zaplacení, až budou odcházet.“

Harryho taková velkorysost ohromila. Bez pochyb mu o světě kouzelníků zase něco uniklo, ale on na to časem přijde. Alespoň je o starost míň s mudly podobnými strýci Vernonovi, až budou odcházet.

Havrani ho neustále vyrušovali svým šeptáním a Harryho opravdu frustrovalo, že nerozumí tomu, co říkají. Jejich šeptání byl jako tichý, nepolevující šum s nepatrnými změnami tónu, u kterého si byl jistý, že kdyby se soustředil jen o trochu víc, dokázal by rozlišit jednotlivá slova. Ale i když se o to pokoušel sebevíc, nedokázal těm slovům porozumět. Později odpoledne, když se konečně dostal do svých pokojů, ho už z toho bolela pořádně hlava.

Z nočního stolku vyndal váček, ve kterém měl uschovanou hotovost. Před začátkem školního roku si vybral nějaké peníze ze svého trezoru na školní potřeby a rezervu ve výši padesáti galeonů na nákupy během školního roku. Jenže vzhledem k událostem, jež se staly během roku, a Severusovu neústupnost, že bude všechno platit on, těch padesát galeonů tam pořád ještě bylo. Harry neměl ani ponětí, kolik můžou utratit ženy na odpoledním výletě do Prasinek - s přáteli si obvykle koupili máslový ležák a nějaké sladkosti, nikdy nic k jídlu. Byl si také jistý, že lidé jako jeho teta nepůjdou do obchodů, kam obvykle chodil on. Neměl ani ponětí, co všechno jiného se dá v Prasinkách koupit. Odpočítal proto dvacet galeonů, které by měly vystačit na dobré jídlo a čaj a možná na nějaké drobnosti, a zavolal Dobbyho.

„Dobby, dáš prosím tohle do nočního stolku Petunie Dursleyové?“ podával mu zlaté mince.

Malý skřítek nakrčil nelibostí nos, ale peníze převzal. „Harry Potter je tak velkorysý-“ začal, ale okamžitě přestal, aby se mohl potrestat za to, že měl námitky vůči přání kouzelníka. Ale ještě než stihl sebrat knihu z nočního stolku, aby se jí udeřil, Harry ji odstranil z jeho dosahu a snažil se ho uchlácholit.

„Ne, ne, Dobby, měl jsi pravdu. To nebyla kritika. Neurazil jsem se a nemyslím si, že jsi udělal něco špatného. Prosím, jen to dej do jejího horního šuplíku, nic jiného není třeba. Můžeš to pro mě udělat?“

„Ach ano, Harry Pottere! Harry Potter může Dobbymu věřit! Dobby je poctěn, že mu Harry Potter svěřil tento úkol!“

Harry si ohromně oddechl, když ten přespříliš oddaný skřítek zmizel, aby vyhověl jeho přání.

Severus ho později našel spícího ve svém oblíbeném křesle nedaleko krbu, ve kterém hořel oheň i v létě, aby zahnal chlad, jenž ve sklepení panoval. Harry se pokoušel sedět nejdřív na kanapi, potom v druhém křesle, ale nakonec skončil v Severusově oblíbeném - zjistil, že z něj slabě cítí vůni bylinkového mýdla, jež Severus používal, a že ho to uklidňuje. Stačilo několik nadechnutí, a spal jako dudek.

Severus se posadil na pohovku na tu stranu, kde obvykle sedával Harry, a pozoroval spícího mladíka. Byl nádherný, se svými černými, věčně rozcuchanými vlasy, rámujícími světlou pokožku. I když jeho tvář vypadala napjatě, nebylo to dost na to, aby to potlačilo jeho krásu, spíš to naznačovalo, že je vyčerpaný. Možná ho dokonce bolela hlava. Severusovy vlastní nepříliš pěkné rysy se ještě více zkřivily, když svraštil čelo a pokoušel se přijít na to, co může Harryho trápit. Ale než mohl něco vymyslet, jasně zelené oči se otevřely. Oba se chvíli pozorovali, Harry ve snaze se zorientovat a Severus pokoušející se zjistit příčinu jeho starostí.

„Je něco špatně, Severusi? Proč se na mě tak díváš?“ ptal se Harry, zatímco si vytíral ospalky z očí.

„Bolí tě hlava? Nebo ti není dobře? Vidím ve tvém obličeji napětí a přemýšlel jsem, co se děje,“ odpověděl Severus a naklonil se ke svému manželovi.

Harry několikrát zamrkal, aby se úplně probudil, a pak si povzdechl. „Bolela mě trochu hlava. Kolik je hodin? Přišel jsem po Věštění z čísel - jak dlouho jsem spal?“

„Je půl páté, takže jsi spal jen asi hodinu. Co bylo důvodem tvé bolesti hlavy?“ Severus se naklonil ještě blíž k Harrymu a začal mu masírovat spánky. Harry byl znovu překvapen výjimečnou něžností, s kterou jeho manžel vyhledával ta správná místa na jeho spáncích a mezi očima a masíroval je. Zavřel oči a soustředil se jen na jeho prsty. Severus nepřestal, dokud napětí v obličeji mladíka neustoupilo.

Harry se chvíli protahoval, aby si rozmyslel odpověď. Nebyl si příliš jistý, jestli chce mluvit o havranech.

„Harry, jestli mi to neřekneš, nebudu ti schopen pomoci. Myslím, že máme větší šanci se s věcmi popasovat, když se svěříš.“

„Není to nic velkého. Jen jsem si ráno uvědomil, že se havrani vrátili.“

Severusův obličej se při té zprávě zachmuřil. Ale předtím, než mohl něco říct, Harry pokračoval.

„Bylo to jako předtím, ale když začali šeptat, nedokázal jsem porozumět jedinému slovu. Myslím, že proto mě začala bolet hlava. Myslím, že jsem rozpoznal změny v tónu řeči a zvuky, které byly asi slovy, ale nedokázal jsem rozpoznat, co říkají, i když jsem se snažil sebevíc. Strašně mě to rušilo a stálo mě to spoustu koncentrace, ale byl to pořád jen takový šum.“

Severus ho upřeně několik minut pozoroval a ujišťoval se, že navzdory zprávám o havranech je chlapec jinak v pořádku. Potom se postavil a pomohl Harrymu vstát. „Myslím, že bychom měli navštívit ředitele, ještě než začne večeře. Spojím se s ním Letaxem a dám mu vědět, že přijdeme.“

Harry na to nic neřekl, ale oblékl si svůj školní hábit a přešel ke dveřím, kde čekal na Severuse, který se k němu za chvíli přidal, a společně se vydali do ředitelny.

„Co je tu za problém, Severusi? Proč musíme jít k řediteli?“

„Mluvil jsem s Albusem o tvých havranech a myslím, že bychom ti některé naše nápady a myšlenky měli říct.“

Harry pocítil vztek, že už zase někdo o něm nebo o věcech, jež s ním souvisely, mluvil bez něj. Cítil známý pocit frustrace, že je jen něčím pěšákem, loutkou v něčích rukách. Ale jak tak kráčel vedle Severuse a snažil se s ním udržet krok, jeho hněv pomalu ustupoval. Pro něj nebyli havrani ničím vzrušujícím, ale jestli Severus s ředitelem nepokládají za ztracený čas, když o nich diskutují, pak je to možná důležité, akorát on zatím nevidí, v čem. A když pak vyjížděli po pohyblivých schodech do ředitelny, byl už docela zvědavý na to, co mu chtějí říct.

Ředitel je uvítal u dveří a nabídl jim křesla u krbu. Když se usazovali, se zájmem pozoroval Harryho obličej.

„Takže, můj chlapče. Jak jsem pochopil, havrani jsou zpět.“

Bylo to spíš prohlášení než otázka, ale podle jeho výrazu ve tváři Harry poznal, že očekává odpověď.

„Ano, pane. Vrátili se během dopoledne, když jsem byl na cestě ze skleníků do hradu. Jak jsem už říkal Severusovi, nedokázal jsem rozeznat, co říkají. Byl to jen takový šum, ale jsem si jistý, že mi něco říkali a že kdybych se snažil o něco víc, rozuměl bych jim. Ale obávám se, že jediné, co jsem díky své snaze získal, byla bolest hlavy.“

Albus vypadal, jako když zvažuje možnosti nebo se snaží dospět k rozhodnutí. Severus ovšem vůbec neváhal.

„Řediteli, je načase, abychom Harrymu řekli o našem podezření. Měl by vědět, co si o tom myslíme, když už ne kvůli něčemu jinému, tak aby pochopil, jak důležité je, aby nám o takových příhodách ihned řekl.“

Harry se na něj úkosem podíval - typický Zmijozel. Nemohl prostě říct, Harry, tohle je důležité. Musel to podat tak, jako kdyby se jednalo o nějaký komplot.

Albus ještě chvíli mlčel, protože zvažoval Severusova slova. Potom spojil prsty na rukou do stříšky a s povzdechem přikývl. „Ano, Severusi, i když bych to raději neudělal, máš pravdu, že bude lepší, když bude Harry vědět, co si myslíme. Možná nám to pomůže líp zanalyzovat dostupné informace a správně se rozhodnout v nadcházejícím střetu.“

Podíval se na Harryho, zhluboka se nadechl a pokračoval. „Harry, Severus mi ukázal tvůj výjimečný Kámen srdce, když jsi mu ho dal. Byli jsme zaraženi tím, jak moc připomíná Odinovo oko. Ty jsi pravděpodobně poslední osoba na zemi, která ho skutečně viděla; jsem si jistý, že v tvé ruce explodovalo a bylo zničeno. Ale podle starých záznamů a několika ne příliš ostrých fotografií můžeme říct, že vypadalo jako tvůj Srdeční kámen. Zajímalo nás, co se mohlo stát, a dospěli jsme k předběžnému závěru, že tvoje mysl si jeho podobu zapamatovala a nějak ji promítla do Kamene srdce. Jenže někdy v době okolo Volání jsi nám pověděl o havranech, kteří ti šeptají tajemství, a na ministerstvu jsi pak prohlásil, že jsi před Luciem Malfoyem viděl stezku. Co víš o Odinově oku, Harry?“

Harry o něm už dost dlouho nepřemýšlel. Samozřejmě, že v létě ho celá ta událost hodně trápila - počet obětí bitvy a exploze magie, když z Voldemortovy ruky ukradl Odinovo oko. Leželo to na něm jako hodně těžký balvan, ale to bylo kvůli mrtvým, ne kvůli tomu kameni. „Učinilo Voldemorta nepřemožitelným. Víc o něm nevím.“

Albus energicky přikyvoval. „Ano, ano. Odinovo oko se považovalo za schopné dát tomu, kdo ho vlastní, moc, kterou by mohl všechny ostatní přemoci. Ale víš proč nebo jak to fungovalo?“

Harry zavrtěl hlavou. „Nemám tušení, pane. Omlouvám se.“

Albus mávl rukou, jako by jeho omluvu považoval za zbytečnou, a pokračoval: „Hodně lidí to neví, Harry. Oko nedává vojenskou moc, ani osobní nebo magickou sílu, ale vize, přístup k informacím, které druzí nemají. Legenda o Odinovi vypráví, že jeho rádci byli havrani, kteří létali po světě a sdělovali mu věci, které mu umožnily přijmout ta nejlepší rozhodnutí a strategie a podniknout odvážné kroky.“

Harry, a dokonce i Severus, tím byli zmateni. „Ale proč byl potom Temný pán tak úspěšný v boji proti bystrozorům, když minulé léto napadl školu? Nebyla to bitva v tradičním slova smyslu, kde by lepší strategie mohla vést k vítězství.Spíš to vypadalo, že bystrozoři byli přemoženi silou,“ poznamenal Severus.

Albusovi zajiskřilo v očích, když nad tím uvažoval. „Výsledek bitvy vlastně nebyl dán mocí Voldemorta nebo mocí bystrozorů. Prohlížel jsem si později místo bitvy a nenašel jsem žádný důvod, proč by bystrozoři nemohli vyhrát. Kromě jedné věci. Věřili, že je Voldemort díky tomu artefaktu neporazitelný. Bylo to jejich přesvědčení, které ho učinilo nepřemožitelným.“

Harry se předklonil. „Jak je to možné? Jak to, že všichni ti udatní lidé zemřeli bez nějakého dobrého důvodu?“

Severus chtěl také znát odpověď a díval se na Albuse se stejnou zvědavostí jako Harry.

„V našich očekáváních a přesvědčeních je obrovská síla. Pokud začneme bojovat s tím, že nemáme žádnou šanci, je to jako naplněné proroctví. Pevně věřím, že bystrozoři šli do boje s vírou, že nemají šanci, a tak se stalo přesně to, co očekávali. Jediná osoba, která věřila, že může proti Voldemortovi uspět, byla ta, která sedla na koště a sebrala mu přímo z ruky magický artefakt.“

Severus se tvářil poněkud skepticky. Ten den tam byli nejlepší bystrozoři a věřil, že byli dost schopní na úspěšný boj. Přesto byli poraženi jen proto, že věřili, že Temný pán je nepřemožitelný? Harry tomu také nevěřil, ačkoliv Severus byl rád, že ředitel mu tím možná alespoň trochu odlehčil od pocitu viny.

„A havrani? Proč ke mně mluví?“ chtěl Harry vědět.

O tomhle Severus s Albusem diskutoval před nějakou dobou. Ředitel se na mladšího muže podíval, aby to chlapci vysvětlil. Severus si nebyl jistý, jak to Harry přijme a jestli zrovna on je tím nejlepším, kdo by to měl vysvětlovat, ale chtěl, aby to Harry věděl a rozuměl tomu. Trochu se předklonil a začal hovořit.

„Myslíme si, Harry, že když Odinovo oko explodovalo následkem nespoutaného uvolnění energie Pána zla, některé z jeho vlastností zachytila tvoje magie. Tenkrát jsme tomu nerozuměli, ale teď, když lépe chápeme tvoji skutečnou podstatu a tvoje magické schopnosti, je to myslím dost zřejmé. Nejedná se pravděpodobně o náhodu, že když jsi ho porazil poprvé, vstřebal jsi část jeho moci a schopností. Během odrážení smrtící kletby a zničení Temného pána ses stal Hadím jazykem. A teď znovu. Při explozi Odinova oka jsi získal schopnost hovořit s Odinovými důvěrníky a schopnost vidět stezky osudu.“

Harryho jeho slova zděsila. Mlčel a očima těkal mezi Severusem a ředitelem. Albus se předklonil a položil ruku na jeho předloktí v utěšujícím gestu. Jak to vypadalo, Harry nereagoval zrovna dobře na nemilé zprávy.

„Není třeba se ničeho bát, Harry. Tohle není vůbec špatná věc! Díky svému talentu mluvit hadím jazykem jsi přece hodně pomohl celému kouzelnickému světu. Získal jsi znalosti a informace, které pro nás byly ztraceny po tisíciletí. Myslím, že to, že jsi se stal Hadím jazykem, je pro nás ostatní ohromným přínosem. Už jsme o tom před lety mluvili. Není to naše moc, ale naše volby, které určují, kým jsme. Tvoje schopnost číst a hovořit hadím jazykem byla pro mnohé požehnáním. Stejně tak věřím, že tvoje nové schopnosti budou sloužit světu ku prospěchu, protože ty sis vybral je používat pro dobro lidí.“

Albus mladíka naposledy poplácal po ruce a pak se spokojeně narovnal. Harry pořád vypadal zničeně, ale alespoň strach, který se předtím objevil na jeho obličeji, zmizel. Podíval se na Severuse, aby odhadl jeho reakci. Ten se choval jako typický Zmijozel - z jeho tváře se nedalo vyčíst nic, ale Harry si myslel, že v jeho očích zahlédl záblesk uznání.

„Ta věc, jak vidím stezky osudu - to není moc spolehlivé, pane. Někdy vidím cestu, která dává nějaký smysl, ale to se mi stalo jen dvakrát. Ten den ve Starostolci, když jsem mluvil s panem Malfoyem, se jeho cesta před ním prostě objevila. Potom jsem zkoušel, jestli můžu životní stezku vidět kdykoliv. Připadám si při tom jako vetřelec,“ (na tomto místě Severus protočil oči), „tak jsem to zkoušel jen u přátel, kterým by to určitě nevadilo, ale ne vždy něco vidím. A když něco vidím, tak nerozumím tomu, co to znamená. A dneska mě kvůli našeptávání havranů rozbolela hlava!“

Albus se pousmál. „Ne všechny dovednosti k nám přicházejí plně rozvinuté, Harry. Na něco máš přirozený talent - třeba na létání. Když jsi poprvé usedl na koště, předvedl jsi takové věci, které mnozí těžko dokážou i po letech. Dalším takovým talentem je třeba hadí jazyk, u kterého ti mluvení ani čtení nečiní žádné potíže. Ale některé z věcí, které ses naučil tady v Bradavicích, ti daly docela práci, že? To vůbec není neobvyklé. Chtěli jsme tě se Severusem seznámit s tím, co si myslíme, protože ti chceme pomoci tvoje nové schopnosti rozvíjet. Naneštěstí neexistují žádné učebnice nebo příručky. Mnoho lidí považovalo Odinovo oko za legendu do té doby, než přišel Voldemort a držel ho ve své ruce.

Právě teď nás nejvíc zajímají havrani. Pokud ti ukážou nějaké obrazy, myšlenky či ti něco řeknou, hned o tom pověz Severusovi nebo mně. Něco, co ti může připadat jako nesmysl, se může v jiném kontextu ukázat jako velice důležité. Prosím, pomoz nám.“

Harry se už uklidnil. „Ale pane, dneska jsem neslyšel nic než jen nějaký nezřetelný šepot, vůbec jsem nedokázal rozeznat slova, ani jsem neměl žádné vize.“

„Ale Harry, i tohle je samo o sobě užitečná informace! Denní věštec byl donucen některé z nejnovějších událostí nezveřejňovat, ale útoky pokračují, v Anglii i ve světě. Ještě nedávají žádný smysl. Hned ten další týden po tom, co byli první démoni vyhnáni, se objevili další, ale teď se zatím už měsíc nic podobného neděje. Skupiny kouzelníků a čarodějnic, pravděpodobně Smrtijedi, útočí na nejodlehlejší kouzelnické komunity, ale v Příčné ulici se neděje nic horšího než vandalismus. Občas někdo zaútočí v mudlovském světě. Jsem v pravidelném kontaktu s Ministerstvem, které je zase ve spojení s kouzelnickými vládami ostatních států. Celkově můžeme říci, že je teď relativní klid.“

„Klid před bouří?“ navrhl Harry.

Ředitel přikývl. „To je velmi pravděpodobné. Proto chceme vědět o čemkoliv, co ti havrani sdělí. V určitém okamžiku Voldemort a jeho následovníci podniknou něco většího a my doufáme, že havrani ti řeknou něco, co nám pomůže se připravit.“

„Pane, udělám všechno, co budu moci. Když něco uslyším nebo uvidím, hned to oznámím vám nebo Severusovi.“

Albus se usmál a v jeho očích se znovu zatřpytily hvězdičky. „Já vím, že to uděláš, Harry, a jsem ti za to vděčný. A teď je čas na večeři - nesmíme přijít pozdě!“ Postavil se a vyháněl je z kanceláře.

Severus otevřel dveře a Harry jimi vyšel, ale zůstal stát nad jezdícími schody. „Můžeme si na chvíli promluvit, Severusi?“ zeptal se mírně roztřeseným hlasem.

Severus je zavedl do svého kabinetu, rozžehl svíce a malý oheň v krbu. Měl nutkání se zeptat, co je špatně, ale chtěl nechat Harryho určovat průběh jejich rozhovoru. Počká si, než se Harry rozhodne a řekne mu, co má na srdci.

Harry stál u krbu, bezmyšlenkovitě popostrkával nohou poleno a pozoroval plameny. Po několika minutách se otočil.

„Jsem zrůda, Severusi? Magický parazit? Jaké další věci nasávám ze svého okolí, když jsem už nasál schopnost mluvit novým jazykem, zrak, kterým nevidím, a magické důvěrníky někoho jiného?“

Severusovi se sevřelo srdce, když uviděl v očích svého manžela paniku a nenávist k sobě samému. Dvěma kroky překonal vzdálenost mezi nimi a něžně Harryho objal.

„Takhle nemluv, Harry. Nejsi zrůda. To zní, jako by to řekla tvoje teta,“ řekl mu zaníceně. „Ty jsi ten nejmocnější kouzelník, jaký kdy žil, takže nemáme odpovědi na všechno ohledně tvé magie. Myslím, že bych ti měl blahopřát ke schopnostem, které jsi získal - až dosud se ukázaly jako velice užitečné. Opravdu doufám, že tvoji noví důvěrníci nám poskytnou informace, které pomohou straně světla zvítězit v přicházející bitvě.“

Harry se ho několik minut pevně držel s uchem přitisknutým k jeho hrudi a nechal tlukot Severusova srdce, aby ho uklidnil. Pak se s rozechvělým povzdechem trošku odtáhl.

„Proč myslíš, že se už neobjevují žádní démoni? Přestali je vyvolávat?“ otázal se Harry.

„Nedávno jsme se o tom bavili s Luciem,“ odpověděl Severus. „První den bylo povoláno několik démonů a následující týden pár dalších, a pak to přestalo. Pán zla má mezi svými následovníky lidi, kteří jsou schopni démony vyvolat. Nevyvolali sice starší démony, ale ti, kteří na jejich povolání odpověděli, byli dostatečně silní na to, aby způsobili dost velké škody. Takže opravdu, proč s tím přestali? Luciovi jeden jeho obchodní partner řekl, že Smrtijedi s tím nepřestali. Tvrdil, že ze spolehlivého zdroje ví, že minulý týden prováděli rituál na jeho vyvolání. Jenže teď to z nějakého důvodu nefunguje.

Lucius před lety zkoumal vyvolávání démonů na příkaz Pána zla a znovu prošel svoje poznámky a nějaké knihy. Podle něj démoni vědí, že stejně jako existují kouzelníci, kteří je umí přivolat, jsou i kouzelníci, kteří je naopak dokáží zapudit. Ve světle toho, že žádný z démonů, který byl předtím vyvolán, se nevrátil zpět, prostě povolávací rituál ignorují. Přirozeností démonů je sice ničit a zabíjet, ale Lucius se domnívá, že mají i docela překvapující pud sebezáchovy. Rozhodli se raději vyvolávání ignorovat a vzdát se příležitosti způsobit na zemi chaos, než ho poslechnout a pak být zbaveni své existence. Jestli je to pravda, je to dost šokující důkaz logického myšlení u bytostí, které jsme považovali za nemyslící ztělesnění zla.“

Harry se otřásl. „Má pan Malfoy pořád kontakty na Smrtijedy?“

Severus pohladil Harryho vlasy a usmál se nad naivitou svého mladého manžela. „Lucius je člověk, který má kontakty úplně všude. Vyhledává je a je to součástí jeho každodenního programu. Má známé na světlé i temné straně. Je v pravidelném kontaktu s nejváženějšími členy kouzelnického světa i se spodinou, kterou nepřijímají ani obyvatelé Obrtlé ulice. Vsadil bych se, že dokonce do svých sítí lapil někoho, kdo mu podává informace o mudlovském světě.“

Harry byl překvapen. „Ale on ze sebe vždycky chrlil ohavné věci o mudlech.“

„Pochybuju, že se všemi svými kontakty se stýká přímo. Mnoho z jeho informátorů ani netuší, kde jejich sdělení končí. On jen umí, líp než kdokoliv jiný, koho jsem v životě potkal, používat své bohatství a vliv na to, aby měl stálý přísun informací o čemkoliv.“

„Mohl by to být špion?“ uvažoval Harry.

„To je nepravděpodobné. Je naprosto sebestředný. Všechno dělá pro svůj vlastní prospěch.“ Severus viděl, že se Harry chystá něco říct, pravděpodobně protestovat proti tomu, co právě řekl. „A pokud teď opravdu nastoupil na novou životní cestu, myslím, že informace využije i na podporu či prosazení věcí, které před ním leží. Přesto se odvažuji tvrdit, že je plánuje použít hlavně ve svůj prospěch.“

Harry jeho slova přijal s pousmáním.

„Tak, a co se teď venku děje?“

„Albus mi samozřejmě neříká všechno, ale vím o útocích na rodiny, které žijí na dost odlehlých místech. Několik mudlovských budov bylo vyhozeno do povětří, což poničilo jejich infrastrukturu.“

Severus se také chtěl na něco zeptat. „A jaké jiné stezky osudu jsi viděl od té doby, co jsme se o tom bavili?“

„Před několika týdny jsem potkal na cestě do skleníků tetu Petunii. I když se chovala dost otřesně, viděl jsem před ní její cestu. To byl ten druhý případ, kdy se mi něčí stezka ukázala naprosto jasně.“

Severus nakrčil nos nechutí, když slyšel o Harryho příšerné tetě. „A jindy?“

„No, zkoušel jsem se dívat na cesty osudu u svých kamarádů, ale jen u Nevilla jsem viděl něco, co by se tak dalo nazvat. Nebyla nijak jasná. Měl jsem dojem velké vzdálenosti a viděl jsem písek. Nejdřív jsem si myslel, že Neville bude hodně cestovat, možná kvůli tomu, aby získal nějaké exotické nebo vzácné rostliny. Teď ale vím, že to znamenalo něco jiného.“

Severus zdvihl obočí ve výmluvném gestu, aby to vysvětlil. „Ukázalo se, že Neville si píše s faraonkou Nitocris. Když tu byla, chovala se k němu obzvlášť mile. Myslím, že jeho cesta vede za ní. Ale kdo ví? Je to všechno většinou dost mlhavé a neurčité.“

Severus o tom chvíli přemýšlel a musel souhlasit. „Když všechno zvážím, Harry, myslím, že havrani jsou teď nejdůležitější. Prosím, pověz mi o všem, úplně o všem, co ti ukážou nebo řeknou. Hned. Pokud uvidíš něčí cestu osudu, řekni mi to také. Může to něco znamenat a také nemusí, ale nechci, abys tu zátěž nesl sám. Stojím při tobě a vždycky ti budu pomáhat.“

Harry zavřel oči a nechal se zaplavit pocity štěstí a tepla, které nikdy předtím nezažil. Když je otevřel a podíval se na pozoruhodně krásný obličej svého manžela, kouzelnou chvíli zničilo zakručení v jeho žaludku. S ostýchavým úsměvem vzal Severuse za ruku a táhl ho ke dveřím. „Ředitel říkal, že nemáme přijít pozdě na večeři. A po ní jsou další lekce pro motáky. Myslím, že Hagrid tam přinese třaskavého skvorejše - to si nemůžeme nechat ujít.“

 Uznání a zlá předtucha - 104. kapitola

Závěrečné zkoušky - 106. kapitola