Labyrintem slov...

Původní název: Lynne's AU Ending to The Marriage Stone
Autorka: lynned0101
Překlad: larkinh
Beta-reader:  angie77 a Nixerwil

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 15+

Neville byl u večeře středem pozornosti.

Vyprávění o tom, jak černí wyrmové zaútočili na smečku grendlingů a zachránili tak profesora Snapea a malého vikinského chlapce, zaujalo úplně všechny, nejenom jednu konkrétní egyptskou faraonku. Dokonce i Hermiona, která málokdy věnovala pozornost dramatickému vyprávění o hrdinských činech, zaujatě poslouchala - šlo totiž o další očité svědectví ohledně černých wyrmů. Neville je popsal úplně stejně jako Harry a Sirius Black. Doufala, že Neville by si mohl všimnout ještě něčeho dalšího, protože Harry i Sirius zrovna bojovali, když se wyrmové ukázali poprvé. Až budou zpátky v jejich společenské místnosti, požádá ho, aby si pozorně prohlédl obrázek, který onehdy našla v té staré knize.

Harry musel co nejpodrobněji převyprávět svůj rozhovor s černými wyrmy. Jeho kamarádi doslova hltali každé jeho slovo. Popsal, jak se grendlingové objevili na kraji lesa, aby se vzápětí ocitli v obklíčení wyrmy, kteří se najednou vynořili ze země pod jejich tlapami, několik jich spolkli a ostatní rozehnali. Musel popsat jak grendlingy, tak wyrmy. Potom jim vyprávěl, jak sprintoval přes pole, aby zabránil útoku na černé wyrmy, a nakonec jim vylíčil, o čem se bavil s jejich vůdcem. „A tohle všechno se stalo kvůli jedné docela malé rostlině!“ zakončil své vyprávění. „Severus a ten malý kluk byli na kraji pole a obdivovali maličký keř zlatice!“

Hermiona si vzpomněla na všechny minulé, podobně nebezpečné příhody. Jenom zřídka Harry neskončil na ošetřovně, takže obvykle se vyprávění odehrálo bez jeho účasti. Harry také většinou jen dost neochotně mluvil o svém podílu na nějakém dobrodružství, a to dokonce i když už uplynula dost dlouhá doba. Hermiona jeho nadšení připsala faktu, že tahle eskapáda dopadla dobře - nikdo nebyl zabit ani zraněn. V případě Harryho měly věci málokdy tak šťastný konec.

Neville pak jejich dobrodružství zakončil příhodou, o které ještě neslyšel ani Harry. „Nakonec se ukázalo, že ta malá rostlinka, kterou jsme si přivezli do Bradavic, je šíleně nebezpečná. Hagrid ji musel odvézt na opuštěné místo, kde s ní nebudou žádné problémy, ale málem jsme tady v Bradavicích způsobili katastrofu.“

Harry prudce vzhlédl. Všichni chtěli o zmíněné pohromě slyšet. Napínavé akce, jež nějak zabránily nebezpečí, působily na Nebelvíry jako magnet, ale pokud to mělo ukázat profesora Snapea ve špatném světle, to bylo opravdu něco! Harry měl ale osobní důvod. Severuse to rozčílilo, tím si byl jistý. Tohle bude nejspíš jediný způsob, jak se dozvědět, o co přesně šlo.

Neville popsal rostlinu i její květy a to, jak prudce reagovala profesorka Prýtová, když ji uviděla v bedně u vchodu do skleníku. Když se Neville dostal k bodu, kdy přišel Hagrid, aby zlatici odvezl někam, kde její nevyhnutelná smrt a následná několik desetiletí trvající mrtvá zóna nezpůsobí žádné problémy, ozval se kolem stolu obdivné pískání.

Náhle Harrymu došlo, jaký vliv na Severuse musel mít jejich rozhovor těsně před tím, než odešel na večeři. I když byl stále skálopevně přesvědčený o tom, že Severus měl být více ostražitý, litoval způsobu, kterým mu to řekl. Myslel si, že Severuse už docela dobře zná. Už dávno pochopil jeho velkou touhu po respektu. Když ho pozoroval při vaření elixírů, odhalil jeho intelekt, který nepředstavoval pouze touhu pochopit věci do nejmenších podrobností a schopnost vidět rizika a možnosti, jež byly ostatním skryty, ale i hrdost na výsledky své práce. A navíc ještě chránil Harryho a ostatní studenty, i když tím sám sebe vystavoval velkému riziku. Dnešní nehoda musela Severuse trápit - způsobil totální zmatek, a jestli mu pak profesorka Prýtová vynadala (Neville byl přesvědčen, že to udělala hned, jak odešel), musel být naštvaný sám na sebe, ještě než se vrátil do jejich pokojů. A pak ho Harry peskoval za to, že si šel prohlížet nějakou kytku!

Harryho přátelé se u stolu zdrželi ještě chvíli i potom, co večeře skončila - bylo toho tolik, o čem si chtěli povídat. Harry průběžně sledoval stůl profesorů, aby viděl, až přijde Severus, ale jeho židle zůstala prázdná. Když se pak všichni zvedli a odcházeli do své společenské místnosti, Harry se s nimi rychle rozloučil.

Dělal si o Severuse velké starosti. Cítil se provinile kvůli tomu, že mu ještě víc pokazil náladu. Utíkal do sklepení, aby tam byl co nejdříve, a zároveň se hrozil toho, co řekne, až tam přijde.

Krátce pozdravil portrét Salazara a jeho hada. V obývacím pokoji nikdo nebyl, ani v laboratoři, kterou Harry rychle zkontroloval. Prázdná byla i knihovna a kuchyňka. Nakonec Harry opatrně otevřel dveře do ložnice a tam našel spícího Severuse. Na nočním stolku vedle postele stála prázdná lahvička od Doušku bezesného spánku.

Harry si sundal boty, vylezl si na postel a klekl si hned vedle spícího muže. Chápal, proč si Severus Doušek vzal. Dost jeho vlastních dní skončilo stejně špatně, jako ten dnešní pro Severuse. Samozřejmě, hodně těch špatných dní se odehrálo kvůli jeho bratranci Dudleymu, ale výsledek byl stejný. Navzdory nejlepším úmyslům udělat všechno správně, nebo spíše i přes veškeré úsilí neudělat nic špatně, se všechno nakonec pokazilo. Po dni, jako byl tento, by se také cítil frustrovaný. Přidejte pocit viny a rozpaky, které Severus docela jistě cítil, a Harry si byl jistý, že Severusovi ublížil.

Z osobní zkušenosti také věděl, že se Severus jen tak neprobudí, když na prázdný žaludek vypil celou lahvičku Doušku bezesného spánku. I přesto mu chtěl poskytnout nějakou útěchu. Když odstraňoval z jeho obličeje prameny vlasů, napadlo ho, že by mohl utěšit jeho magii, i přestože muž tvrdě spal.

Zatlačil na Severusovo rameno, dokud ho nepřetočil na břicho, stáhnul peřinu k jeho bokům a obkročmo se na něj posadil. Získal tak dobrý přístup k jeho ramenům a zádům, které nyní začal masírovat. Severusovy svaly byly napjaté, a Harry trpělivě uvolňoval všechna ztuhlá místa, dokud nezvláčněly.

Jakmile zmírnil veškeré napětí, položil své dlaně těsně pod mužovy lopatky. Zavřel oči a několik minut seděl velice tiše. Nejprve se soustředil na vlastní dotyk a pak začal vnímat Severusovu magii. Nakonec uvolnil svou magii a propojil ji se Severusovou. Spojení bylo zpočátku velmi jemné. Brzy si však uvědomil, že neklid v těle jeho manžela je odrazem neklidu jeho vlastní magie. Zpomaloval proces, ve kterém se jeho magie dotýkala, hladila a opečovávala Severusovu magii. Harry ke svému překvapení zjistil, že tato činnost neuklidnila pouze Severuse, jehož dech se prohloubil a zpomalil, ale i jeho.

Harry nechtěl toto spojení přerušit. Nějak se vyvlékl z oblečení a zalezl si pod peřinu k Severusovi, jehož nyní přetočil na bok. Přitiskl se k jeho zádům, objal ho rukama a dlaně položil na jeho hruď. Potom znovu pustil svou magii do Severusova těla a zatímco oba spali, jejich magie se nepřestaly proplétat.

- - - - -

V domě na Grimmauldově náměstí věci nešly tak snadno. Sirius se na Rema rozzlobeně obrátil hned, jak se vrátili z párty ministryně Bonesové.

„Co sis proboha myslel, když jsi skoro všechen čas strávil ve společnosti Malfoyových, Reme? Musím ti připomínat, kdo stál za příkazem k eutanazii? Nebo jsi na to už zapomněl?“ ptal se Sirius, zatímco vztekle pochodoval sem a tam, vlasy mu při tom divoce poletovaly kolem hlavy.

Remusovy jantarové oči vyzařovaly mírné pobavení, když mu odpovídal: „Uklidni se, Sirie. Lucius je členem Starostolce, stejně jako já, a určitě si vzpomínáš, jak ho Harry pověřil zastupováním upírů a vlkodlaků ve věci jejich práv. Vím, všichni jsme pochybovali o Harryho rozhodnutí, ale myslím, že Lucius to bere velmi vážně. Už svolal skupinu učenců…“

„Upřímně, vážně si myslíš, že mu můžeš věřit? Nebo jeho badatelům? U Merlina, člověče, Harry je kluk a je idealista. Ještě nemá vybroušené instinkty. Nemůžeš věřit Malfoyovi nebo komukoliv, koho platí.“

Remus zůstával klidný. „A přesto mu důvěřuji. Odvedli skvělou práci. Lucius nyní začal připravovat návrhy právních změn ke schválení Starostolcem. Rád by s námi mluvil ještě předtím, než je předloží. Chceme vychytat všechno, co jeho tým mohl přehlédnout, a Lucius se chce ujistit, že s jeho návrhem souhlasíme ve všech bodech. Chce upírům i vlkodlakům navrátit úplná občanská práva. Je to opravdu ambiciózní projekt.“

„A jsi si jistý, že se tam neskrývá žádná právní klička nebo mezera, které by zcela anulovaly původní záměr nebo situaci ještě zhoršily? To je to, co by Malfoy udělal, a ty to víš!“

Vlk se rozhodl zabránit svému partnerovi v dalším pochodování. Objal Siria a chvíli ho jen tak držel a jemně se při tom usmíval.

„Tohle je přesně to, co by udělal starý Lucius Malfoy. O tom se s tebou nemíním hádat. Ale potom, co jsme mluvili s Luciem, mi lord Aventine řekl, že Lucius nastoupil úplně novou cestu. Dělá přesně to, o co ho Harry požádal. Tohle není ten starý Lucius Malfoy. Zdá se, že i Narcisu jeho chování zarazilo. Vypadá překvapená zaujetím, s jakým Lucius o některých věcech mluví; ještě nedávno by se stejným zaujetím podnikl naprosto opačné kroky.“

Remova neochota k obavám nakonec ovlivnila i Siria, který se konečně uklidnil, opřel si hlavu o Removo rameno a nechal svého přítele, aby si hrál s jeho vlasy. „Nejsem si jistý, že si na tyhle změny zvyknu, Reme.“

„Nebuď směšný. Jednou z nejlepších změn je to, že jsi svobodný - už ti nehrozí žádný Azkaban.“ Remus Siria sevřel v náručí. „Harry je zdravý a podařilo se mu nezaplést se s Popletalem. Dokonce si myslím, že je se Severusem šťastný.“ Tento postřeh vyvolal u Siria zavrčení. „Pořád ještě máme nepřátele, ale ti skuteční nepřátelé už nejsou skrytí. Odkryli svoje karty a my je známe. A dokonce někteří z našich dřívějších nepřátel jsou teď našimi přáteli. Vážně - myslíš, že Voldemort by teď přijal Lucia zpět? Nebo že by se Lucius chtěl k němu vrátit?“

Protože Sirius mlčel, zkusil Remus trochu jiný přístup. „A nejenom že jsi svobodný, lidé tě dokonce respektují. Kdo by si kdy představil, že budeš členem Mezinárodního sdružení kouzelníků? A možná bys svoje členství mohl využít k získání křesla ve Starostolci!“

Remus položil ruce na Siriova ramena a podíval se na něj. „A jestli ti ani tohle nestačí, pamatuj - tvoje kartička v čokoládových žabkách je teď v kategorii hrdinů.“

Konečně Siriovi přeběhl po tváři malý úsměv. Remus přesunul své ruce na jeho boky a jemně ho postrkoval směrem ke schodům. „Začíná mi tu být v těch šatech trochu moc horko. Tobě ne?“

Než došli do své ložnice, Sirius se široce usmíval. Už po cestě si rozepínal knoflíky na košili a dumal nad tím, jak velké má štěstí, že má Rema.

- - - - -

Nebelvírská společenská místnost se zatím vyprázdnila. Studenti vyšších ročníků odešli ve dvojicích do skleníků, na břeh jezera nebo na jiné klidné místo, které jim zaručovalo aspoň trochu soukromí. Většina mladších žáků šla už spát a jen několik málo jich ještě u stolu hrálo Řachavého Petra.

Hermiona si ze svého pokoje přinesla knihu a otevřenou na stránce s obrázkem černého wyrma ji položila na nízký stolek před pohovkou, kde několik jejích spolužáků stále probíralo dnešní den. Několik jich dokonce sedělo na zemi. Hermiona se posadila vedle nich. Každý okamžitě natahoval krk, aby si mohl prohlédnout ilustraci v knize.

„Přesně takhle černí wyrmové vypadají, Miono,“ ukázal Neville na obrázek wyrma s dolním koncem těla stočeným do kruhu a hlavou vysoko zdviženou. „Když skončili s grendlingy, postavili se do půlkruhu a zaujali přesně tuhle pozici. A byli obrovští. Z tohoto obrázku se nedá poznat, jak velcí jsou.“

Dean byl dost blízko, aby si mohl přečíst i nějaký text. „Hele, Neville, tady se píše, že jsou to mytické bytosti.“

„To vůbec ne, viděl jsem je na vlastní oči. Jsou skuteční. Jsou dost velcí na to, aby najednou spolkli i dva a půl metru dlouhého grendlinga.“

Nitocris se otřásla hrůzou. Byla to stará ilustrace, dokonce se ani nehýbala, a přesto věrně zachytila velmi ošklivé stvoření.

Ronovi se konečně povedlo přisunout se hned vedle Hermiony. Rozpačitě se na ni usmál. Jakmile se rozhovor přetočil na jiné věci než byla její kniha, potichu se jí zeptal, jestli by se s ním nešla projít k jezeru, a zřetelně se mu ulevilo, když Hermiona souhlasila. Zdálo se, že si nikdo jejich odchodu o malou chvilku později nevšiml, ačkoliv Nitocris jejich tichý rozhovor zaslechla.

Pohrouženi do příjemného ticha vyšli z hradu a vydali se po pěšince vedoucí k jezeru. Ron se rozhodl, že zkusí své štěstí hned, jak byli venku. Lehce objal Hermionu kolem ramen; víceméně přitom očekával, že ucítí její loket ve svých žebrech. Hermionu jeho náhlý zájem zmátl, ale byla dost zvědavá na to, jak se situace bude vyvíjet, aby to na sobě nedala znát. Byla do Rona zamilovaná. Pokud by jí chtěl vysvětlit, proč se jejich vztah zatím neposunul dále, byla připravená ho vyslechnout. Na druhou stranu mu toto gesto nechtěla oplatit, proto neučinila žádný pokus obejmout ho v pase, jak by možná udělala někdy jindy.

Jakmile se dostali na pěšinu vinoucí se mezi stromy a skalami okolo jezera, začal Ron hledat místo, kde by si mohli nerušeně popovídat. Našel ho asi po deseti minutách. Zavedl Hermionu k padlému kmeni na malé mýtince, který mohl dobře posloužit jako lavička, a naznačil jí, aby se posadila. Hermiona si sedla na kraj a nervózně si odhrnula vlasy z čela. Ronovi jeho rozcuchané vlasy nedělaly starosti, ale musel si několikrát utřít náhle zpocené dlaně do kalhot, než se posadil vedle ní.

„Děkuju, Hermiono, že jsi sem přišla se mnou. Opravdu mě tvoje komentáře o tom, že chodím s někým jiným, naštvaly. Nemůžu uvěřit, že by sis něco takového mohla myslet.“

„Víš, Ronalde, posledních několik týdnů jsi byl poněkud rezervovaný. Měli jsme rande a já si myslela, že náš vztah se stane intimnější. Jenže místo toho se zdálo, že už nechceš být v mé blízkosti. Nechápu, co se stalo. Snažila jsem se přijít na to, proč bys najednou tak výrazně změnil názor na náš vztah, a zdálo se pravděpodobné, že je to kvůli tomu, že ses zamiloval do někoho jiného.“

Ron při slově „vztah“ zbledl, ale naštěstí měsíční světlo způsobilo, že jenom víc vynikly jeho pihy. Proč musí holky všechno vždycky tak komplikovat? On nebyl zrovna osoba, která by musela o svém „vztahu“ dlouho přemýšlet, a nedokázal pochopit, proč jí na tom tolik záleží. Jenže očividně záleželo, a tak sebral všechnu odvahu promluvit. Byl by raději, kdyby o tom nemusel mluvit, ale věděl, že musí.

„Ano, Hermiono, TO rande.“

Hermiona se viditelně napjala, ale nic neřekla. Ron se zhluboka nadechl, než pokračoval.

„Oceňuju, co všechno jsi pro to rande udělala. Bylo to skvělé, opravdu. Ale to není to, co bych chtěl s tebou sdílet - osahávat se někde na zemi a pokoušet se být potichu, protože kolem je spousta dalších lidí. Chci se s tebou těšit a nemuset se bát, že budeš mít na spodním prádle skvrny od trávy nebo že nás někdo uslyší nebo uvidí. Potřebujeme soukromé místo, kde bychom si mohli navzájem projevovat přízeň.“

Ron nemohl uvěřit tomu, že to řekl. Pamatoval si, jak zklamaně tenkrát vypadala, a cítil se provinile, že ji rozrušil. Ale tam za skleníkem na zemi si připadal špinavý a prostě věděl, že by to jenom znevážilo všechno, co je mezi ním a Hermionou. Už to nechtěl nikdy znovu zkoušet.

Hermiona si uvědomila, že zapomněla dýchat, a pak jí trvalo několik nádechů a výdechů, než vstřebala všechno, co Ron řekl. Oči nechala pevně zavřené. Svým způsobem jí potvrdil, že je mezi nimi víc, než o čem se odvážila snít. Objímání se v zapadlém koutě u skleníků vypadalo jako dobrý způsob, jak strávit večer, ale Ronovo zdůvodnění, proč to nechtěl dělat, totálně přebilo její představu o posunutí jejich vztahu na vyšší úroveň. Momentálně to pro ni mohlo být frustrující (vlastně to pořádně frustrující bylo), ale příslib něčeho lepšího v budoucnosti - páni!

Prostě má smůlu - její pokus Rona svést ho vyděsil tak, že se rozhodl raději pro celibát. Byla si ale jistá, že je to jen dočasné. Teď už věděla, co musí udělat, aby jejich vztah posunula na vytouženou úroveň, a rozhodně bude číhat na příležitost, strávit s ním chvíli o samotě ve vhodném prostředí. Když už nic jiného, najít pro ně ideální místo bude skvělou výzvou.

Hermiona se podívala na Rona, který vedle ní seděl s lokty opřenými o kolena a pozoroval trávu. Položila mu ruku na rameno, čímž si získala jeho pozornost, a přitáhla si ho k sobě. Předtím, než ho zajala v polibku, si ještě stihl všimnout jejích zářících hnědých očí.

- - - - -

Mezitím Nitocris ještě chvíli tolerovala flirtování ostatních chlapců, vyhýbala se jejich poznámkám a snažila se je jemně odradit, dokud konečně nezůstala sedět s Nevillem na pohovce sama. Neville se zrovna usilovně snažil přijít s nějakou výmluvou, aby mohl odejít, protože jak se zdálo, faraonka neměla zrovna náladu na společnost, když ho Nitocris uchopila za ruku a sevřela ji. „Neville, nevadilo by ti, kdybys mě doprovodil? Ráda bych se podívala na jezero v noci a nechci jít samotná.“

Neville, vždy zdvořilý, souhlasil. Nitocris postřehla, že její odchod s Nevillem, na rozdíl od ostatních dvojic, nevyvolal žádné narážky nebo dvojsmyslné poznámky. Nad slepostí některých anglických studentů se musela prostě pousmát.

Venku se vydali stejnou cestou, jako chvíli před nimi Hermiona s Ronem. Procházeli se bok po boku po břehu jezera, naštěstí v opačném směru než druhá dvojice, a Nitocris hledala nějaké vhodné místo stranou, kde by se mohli posadit a promluvit si. Když takové místo našla, vzala Nevilla za ruku a vedla ho ke kameni dost velkému na to, aby se na něj mohli oba posadit.

„Máš úžasný vztah se svou babičkou, Neville. Bydlíš s ní, když nejsi ve škole?“

Neville nebyl vůbec zvyklý se o těchto věcech bavit. Mohl spočítat na prstech jedné ruky, kolika kamarádům se svěřil s něčím, co se týkalo jeho bydlení s babičkou, a skoro vůbec s nikým nemluvil o svých rodičích. Proto ho docela šokovalo, s jakou lehkostí Nitocris odpověděl.

„Bydlím u ní od svých tří let. Moji rodiče ještě stále žijí. Pracovali na Ministerstvu kouzel jako bystrozoři a byli zajati jedním ze Smrtijedů Ty-víš-koho, který je mučil Cruciem. Ještě pořád jsou v nemocnici. Pravidelně je navštěvuji, ale nemyslím, že vědí, kdo jsem.“

Jeho slova vyvolala ve faraonce hluboký smutek. Její matka zemřela, když byla ještě dítě, ale měla úžasného otce, který se o ni staral. Bohužel zemřel, když jí bylo deset let. Hned potom ji její strýcové oddělili od okolního světa. Naštěstí si, zatímco se soustředili na zvyšování své moci a vlivu v Egyptě, neuvědomili, že jí chůvu vybrali její rodiče. Takže ačkoliv se snažili Nitocris převychovat v povolnou panenku, skromná chůva pochopila, že její péče o malou faraonku musí zahrnovat i hodnoty, jež vyznávali její rodiče. Dívka se setkávala s učiteli, jak jí nakázali její strýcové, a pilně studovala, ale veškerý svůj volný čas trávila s chůvou a dozvídala se od ní o svých rodičích, jejich názorech, jejich plánech ohledně její budoucnosti a o svých královských právech.

Zkráceně Nevillovi povyprávěla o svém osudu. I ji překvapilo, jak je jednoduché s ním o tom mluvit. „Moji strýcové vykonávali mým jménem kontrolu nad celým palácem od té doby, co zemřel můj otec, od mých deseti let až do mé dospělosti. Potom trvali na tom, že nejsem způsobilá vládnout. Jediná osoba, která se o mě stará tak, jako se tvá babička stará o tebe, je má chůva.“

Neville byl zvědavý, protože ještě nikdo se mu takhle nesvěřoval. „Co teď budeš dělat?“

„Věci se už změnily. Moji strýcové samozřejmě vzdorují, ale já jsem naprosto oddaná myšlence přijmout svou právoplatnou roli vládce.“

Neville přikývl. Moc dobře věděl, jaké to je, když vás lidi podceňují. „A je tam ještě někdo, komu věříš, kromě chůvy?“

„Chůva udržovala kontakt s většinou z bývalých otcových poradců. Už jsem některé z nich znovu uvedla do úřadu. Moji strýcové zuří. Nejstarší strýc přijel dnes ráno a pokusil se mě zastrašit a donutit vrátit se s ním do Egypta. Chce, abych se provdala za jeho syna.“

Neville byl zděšený. Celá ta věc s domluveným manželstvím byla hrozná - nejdřív Harry, a teď i Nitocris. Přesto se chtěl zeptat. „Vezmeš si ho?“

„Ani náhodou. Nemůžu ho vystát. Už od malička je arogantní, malicherný a lakomý. Měla jsem štěstí, že ho rodiče poslali do škol, zatímco já jsem měla soukromé učitele. Viděla jsem ho jen o prázdninách. Je jasné, že moji strýcové chtějí naši svatbu jen proto, aby on mohl vládnout mým jménem.“

Neville nevěděl, co na to odpovědět. Hermiona si vždycky věděla rady, když nastal nějaký problém. Neville se zrovna chystal něco říct, když se Nitocris zasmála. „Myslím, že znám způsob, jak z toho vybruslit. Omráčí je to.“

Podle všeho nebyla Hermiona jedinou dívkou, která našla řešení tam, kde jiní viděli jenom překážky. Neville ale neměl ani ponětí, o co jde. Ještě chvíli si s Nitocris vyprávěli příhody z dětství a z jeho studií v Bradavicích, než se chvíli před večerkou vrátili zpátky do hradu.

- - - - -

Albus Brumbál se vrátil ze svého večírku Starostolce, jehož se zase jednou po dlouhých desetiletích zúčastnil, a rozhodl se, že i když mu vyhovovalo zůstat po celá ta léta stranou, teď je rád, že šel na Ameliinu večeři. Zatímco horlivě procvičoval nová kouzla a kletby, jež se tento týden naučil, znovu si v mysli přehrával některé rozhovory a situace z dnešního večera.

Příjemně si popovídal s Narcisou Malfoyovou, okouzlující i odměřenou jako vždy, přesně tak, jak si ji pamatoval, ještě když studovala v Bradavicích. Skvěle se pobavil při dlouhém rozhovoru s Remem Lupinem, který ho seznámil s některými věcmi, jež se budou projednávat před Starostolcem. Vždy mu bylo potěšením hovořit se Siriem Blackem, a o to víc teď, když se bývalý Poberta stal opět váženým členem společnosti. U večeře vypadal jako ryba na suchu, ale Albus si byl jistý, že se vzpamatuje, když ne sám, tak s pomocí svého přítele.

Nicméně vrcholem večera bylo sledování Lucia Malfoye hluboko zabraného do rozhovoru s bývalým vlkodlakem Remem a upířím lordem Aventinem. Mluvili spolu opravdu hodně dlouho a, jak se zdálo, velmi vážně. Remus mu později jejich rozhovor převyprávěl. Ještě víc ho tím přesvědčil o tom, že Harry moc dobře věděl, co dělá, když Luciovi ponechal křeslo ve Starostolci a pověřil ho zastupováním vlkodlaků a upírů ve věci navrácení jejich práv. Jak se zdálo, Lucius se jejich případu zcela oddal.

Když dokončil procvičování, posadil se na postel a naposledy zkontroloval ochranná kouzla. Jako skoro každý večer vyslal svou magii, aby odhadl úroveň svazku, který se vytvořil mezi Harrym a Severusem. Poslední dobou dost rychle vyzrál, což mu dělalo starosti, protože jeho chlapci se sbližovali rychleji, než očekával a než je nejspíš prospěšné pro jejich společnou budoucnost. Severus se mu svěřil, že nemá v úmyslu vstoupit do sexuálního vztahu, dokud Harry nebude dospělý podle kouzelnického práva, což bude až za několik měsíců. Jenže jejich manželství dozrávalo tempem, jež naznačovalo, že spojení jména a domů je doprovázeno i spojením sil a možná dokonce i těl. Nezaslechl žádné spekulace o Harryho panictví, ale pevnost jejich vztahu, mnohem větší než včera, naznačovala, že se něco děje. Když poprvé odhalil, že jejich pouto sílí, šel se rychle podívat, jak se jim vede. Zdálo se, že jeho otázky oba překvapily a trochu znepokojily - přinejmenším Severus vypadal rozčileně. Rozhodl se jim důvěřovat v tom, že pokud kterýkoli z nich bude potřebovat jeho pomoc, sami si o ni řeknou. Zdálo se, že spolu dobře vycházejí, a tak se rozhodl to nechat všechno na nich.

Zrovna začal usínat, když ho vzbudily ochrany jeho pokojů. Někdo právě vstoupil do ředitelny.

 Na ostří nože - 96. kapitola

Kdo to mohl tušit - 98. kapitola