Labyrintem slov...

Původní název: Lynne's AU Ending to The Marriage Stone
Autorka: lynned0101
Překlad: larkinh
Beta-reader:  angie77 a Nixerwil

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 15+

Po celý týden naslouchala faraonka Nitocris vyprávění o Prasinkách a nemohla se dočkat, až je se svými novými přáteli v sobotu navštíví. Byla zklamaná, že Neville slíbil navštívit Zimní země a pomoci jim tam s jejich poli, ale zároveň se těšila, že celé odpoledne stráví v typické anglické kouzelnické vesnici. Ve středu pak poslala sovu svému důvěrnému rádci, že jediný termín, kdy se s ním bude moci setkat, bude v sobotu ráno v Bradavicích.

Byl to však její strýc, princ Aktenat, kdo v dohodnutou dobu přicestoval letaxem. Po formálním přivítání se odebrali do jedné z mnoha učeben v přízemí, jež domácí skřítkové přebudovali na návštěvní místnosti.

Nitocris v tichosti zuřila. Chtěla se vidět se svým poradcem a dozvědět se, co se děje v paláci. Její strýcové nebyli rádi, že mu důvěřuje více než jim. Bylo to pro ně hmatatelným důkazem, že chce omezit jejich vliv. Naneštěstí bylo pro její strýce jednoduché převzít roli vyslance na plánované schůzce s ní. Ale to jenom znamená, že místo milé návštěvy se bude jednat o nepříjemné jednání.

Posadila se do jednoho z křesel a gestem vybídla svého strýce, aby se usadil naproti ní.

„Nitocris, já i mí bratři si myslíme, že by ses měla ihned vrátit zpět. Tvé místo je v Egyptě, ne v Anglii.“

To bylo hrubé! Mladá žena nasadila neutrální výraz obličeje, aby skryla svůj hněv, a s předstíraným klidem odpověděla: „Ano, strýčku, ty i tví bratři jste mi to už několikrát řekli - když jsem dostala pozvánku a když jsem se sem chystala odcestovat. Nesouhlasím s vámi. Právě teď je moje místo na této důležité konferenci, kde se učím věci, jež mi umožní chránit kouzelnický národ Egypta. Moje účast zde nebude předmětem žádných diskuzí nebo kritiky. Zůstanu tu do konce příštího týdne, dokud konference neskončí.“

Nitocris se vyjádřila jasně a definitivně, i přestože se jí podařilo z hlasu vyloučit jakékoliv stopy vzdoru nebo snahy o hádku. Zkušenost z Volání a její cesta sem jí pomohly pochopit, že její strýcové ovládali její moc a postavení po příliš dlouhou dobu. Mnohem více než kdykoliv předtím byla odhodlaná vytrvat ve změnách, jež už začala prosazovat, a zavést vlastní pravidla a podmínky. Přemítala o tom, že pokud je zneklidnily změny, které už zaváděla a jež ji dovedly až do Anglie, budou vysloveně vzteky bez sebe ze změn, jež začala plánovat během svého pobytu v Bradavicích.

Její strýc se ale nenechal tak snadno odradit. On i jeho bratři se za vlády jejího otce museli dost dlouho držet zpátky. Choval se k nim jako k méněcenným členům rodiny, jenže on byl alespoň jejich starší bratr. Všichni se potají radovali, že zplodil jen jednoho dědice, a ke všemu ještě dceru. Nikdo nelitoval, že zemřel mladý. Po jeho smrti jeho bratři rychle obklopili malé děvče a zabránili ostatním se s ní vídat nebo ji jinak ovlivňovat. Jen několik lidí uvěřilo jejich argumentaci, že jsou přeci její milující strýcové, jenže s tím nemohl nikdo nic udělat. Jediné, co jim ještě zbývalo, bylo provdat Nitocris za jednoho z jejich synů, a jak se zdálo, byl to právě Aktenatův nejstarší syn, Ramessis, kdo měl ten správný věk na ženitbu.

„Plýtváš tu svým časem. Toto není vhodné místo pro egyptskou královnu! Tvé místo je v paláci, u tvé rodiny.“

Nitocris si nemohla nevšimnout, že jí upírá její právoplatný titul faraona. Bezpochyby předpokládal, že se provdá za jeho syna a přenechá právo vládnout svému bratranci.

„Strýčku, nemám čas to všechno znovu opakovat. Pokud tu nemáš nic na práci, měl bys odejít.“

Její strýc si uvědomil, že na ni možná příliš tlačil, a tak změnil taktiku.

„Moje drahá neteři, my se prostě jen těšíme, až budeš zpátky u své milující rodiny. Zvlášť Ramessovi velmi chybíš. Těší se, až se vezmete.“

„Strýčku, říkám ti to znovu. Nevezmu si Ramesse. Ani teď, ani nikdy jindy. Provdám se za muže, kterého si vyberu já, v době, kterou budu považovat za vhodnou. Dělá mi velké starosti, zda tvé neustálé nadnášení záležitostí, na něž jsem ti již dala svou konečnou a neměnnou odpověď, není příznakem tvé slabé paměti, ale něčeho mnohem horšího - tvého odmítnutí podřídit se rozhodnutím legitimního egyptského faraona. Toto chování, jež by se dalo považovat za velezradu, by mohlo mít vážné následky.“

Postavila se hned, jak domluvila. „Prosím, připomeň svým bratrům, že pokud chtějí zůstat členy královské rodiny, je velmi důležité, aby si má rozhodnutí pamatovali. Příště už nebudu vůči protestům proti mým rozhodnutím tak shovívavá. Hezký den.“ s těmito slovy vyšla z místnosti.

Před nadále nevítaným hostem se ihned objevil domácí skřítek, aby ho doprovodil ke krbu.

- - - - -

Hermiona a Ron se odpoledne připojili ke svým nebelvírským přátelům a egyptské faraonce u Tří košťat. Hermiona byla naštvaná, a Ron se ji nesměle pokoušel uklidnit.

Hermiona doufala, že s Ronem stráví nějaký čas o samotě, ale ráno si byl Ron zalétat na koštěti, a tak jediná chvíle, kdy spolu byli sami, byla půlhodinová cesta do Prasinek. Každý její pokus o vážnější rozhovor skončil neúspěchem. Každý její návrh, že by mohli být spolu sami večer nebo druhý den ráno, Ron nějak zamluvil. Nakonec to nevydržela a vybuchla.

„Co se děje, Rone? Nepochopila jsem situaci? Myslela jsem, že mezi námi něco je, ale ty mě od sebe odstrkuješ!“

„Vůbec ne, Miono! Všechno je fajn. Nebuď tak přecitlivělá. Vždyť víš, že jsem s tebou rád. To jen…“ Pokrčil rameny. „Já nevím… Prostě jsem myslel, že na to jdeme moc rychle.“

Hermiona musela uznat, že vypadá docela ztrápeně, a taky si nikdy nevěděl rady se svými pocity. Proklínala svoje hormony za to, že ji donutily Rona nalákat mezi skleníky. Nenapadlo ji, že by ho mohla vyděsit tak, že by zatoužil po prodloužení celibátu.

Nebo šlo o něco úplně jiného?

„Kdybys měl někoho jiného, řekl bys mi to, viď?

Rona to překvapilo. „Někoho jiného? Samozřejmě, že nikoho jiného nemám, Hermiono! Jak tě to mohlo vůbec napadnout?“

Hermiona nějak nevěděla, co si má myslet. Podařilo se jí zamilovat se do jediného prudérního člena z celé Weasleyovy rodiny (dokonce i upjatého Percyho jednou ve škole viděla, jak se muchuje s Penelopou Clearwaterovou), a jak se zdálo, nejspíš bude muset počkat, než se vzchopí nebo se přes to přenese. To bylo strašné.

Když se u Tří košťat usadili ke stolu a objednali si máslový ležák, pohltila je hlasitá konverzace. Hermiona si všimla, že když tu nebyl Neville, všichni ostatní se různě přesouvali, aby mohli sedět vedle Nitocris a upoutat její pozornost. To jejich flirtování bylo nechutné. Nitocris se snažila ostatní kluky ignorovat a dozvědět se něco víc o Prasinkách, Bradavicích a Harrym Potterovi, ale nebylo vůbec jednoduché se bavit a nevnímat všechny ty dvojsmyslné narážky. Hermionu ani neuklidnilo, že Ron neměl žádné problémy se do toho zapojit.

Asi po hodině se ještě stále mrzutá Hermiona omluvila a odešla na toaletu s úmyslem se vyplížit zadními dveřmi ven a vrátit se do Bradavic. Překvapilo ji, že se k ní Nitocris připojila.

„Chceš jít zpátky do Bradavic, Hermiono? Můžu jít s tebou? z toho hluku tady mě začala bolet hlava,“ zeptala se Nitocris. Hermiona byla ráda, že nepůjde sama. Ukázala druhé dívce dveře, kterými nepozorovaně odešly.

Nitocris se velmi zajímala o to, co by se mohla od Hermiony dozvědět, protože ta jí jistě odpoví na její otázky přímo a bez hloupých narážek, jak to dělala většina chlapců.

„Věděla jsi, že budeš zařazená do Nebelvíru, když jsi přijela do Bradavic?“

„Než jsem sem přijela, četla jsem o všech kolejích, a vlastně jsem očekávala, že půjdu do Havraspáru. Ale byla jsem ráda, že jsem se dostala nakonec do Nebelvíru. Nevím, jestli ty u sebe vidíš rysy statečnosti a cti, ale já věděla, že jsem dobrá studentka.“

„Jak se stalo, že Nebelvír jako Harry Potter se stal manželem ředitele Zmijozelu? Harry mi řekl, že ho klobouk skoro zařadil do Zmijozelu, ale on ho požádal, aby ho tam nedával. Nerozumím tomu, proč si tedy jako svého partnera vybral někoho z té koleje?“

Hermiona byla jedna z mála, která znala pravdu o Harryho zařazení. Moc o tom s lidmi nemluvil, a to, že to řekl Nitocris, vypovídalo dost o jeho vztahu k ní. Proto se rozhodla být sdílnější, než v jiných situacích, kdy se jednalo o Harryho soukromí.

„Na začátku školního roku nastala ve Velké Británii dost složitá politická situace. Hrozilo, že někdo kvůli vlastnímu prospěchu chce Harryho vystavit velkému nebezpečí. Hledali jsme způsoby, jak tomu zabránit, a já jsem nahlas vyslovila myšlenku, že když je Harry dost starý na to, aby se oženil, musí existovat způsob, jak zabránit problémům. Svatba se ukázala jediným schůdným řešením, protože jsme měli málo času. Profesor Brumbál má starobylý magický artefakt, Kámen manželství, a použil ho. Vyslovil Harryho jméno a Kámen určil profesora Snapea jako jeho spřízněnou duši.“

Hermiona se smutně usmála, než pokračovala. „Profesor Snape, mírně řečeno, neměl Harryho nikdy rád. Ředitel ho musel chvíli přesvědčovat, ale nakonec se vzali a tím od Harryho odvrátili možnou katastrofu. Chvíli jim to trvalo, ale myslím, že teď spolu vycházejí dost dobře.“

Nitocris se spikleneckým úsměvem dodala: „Jsou to tak krásní muži!“

Teď se zase musela zasmát Hermiona. „Harry je jako můj bratr. Potkali jsme se hned první den ve vlaku a stal se tu mým prvním kamarádem. Snape, na druhé straně… řekněme, že se docela změnil.“

Zbytek cesty se bavily o klucích a mužích, které tu Nitocris během svého pobytu poznala. Sdělovala Hermioně své postřehy nezaujatého člověka, a ona jí oplácela svými znalostmi prostředí. Po celou dobu však Nitocris nedokázala přestat myslet na to, co se dozvěděla o Kamenu manželství.

- - - - -

Když se Harry, Neville a Severus vrátili ze Zimních zemí, měli s sebou bednu a v ní jednu z kouzelných zlatic. Harry šel hned do hradu, ale Neville a Severus přenesli bednu ke skleníkům. Zatímco Neville šel vyhledat další informace o rostlině v knihách profesorky Prýtové, Severus si nalil čaj, který vzadu ve sklenících měla madame Prýtová vždy po ruce.

Malá čarodějka byla ve své kanceláři. „Vítej zpět, Neville! Jak to šlo v Zimních zemích? Zvládli jste udělat všechno, co jsi plánoval?“

„Ano, madam. Harry a profesor Snape kouzlem pole vyčistili a připravili, takže vlastní setí a sázení proběhlo velmi rychle. Profesor Snape našel zajímavou rostlinu a požádal, jestli bychom ji tu nemohli pro něj pěstovat. Ještě nikdy jsem ji neviděl - je to magická forma zlatice.“

Profesorce Prýtové spadla leknutím čelist a z rukou jí vypadl šálek.

„Merline, ne, řekni mi, že jste sem nepřivezli kouzelnou zlatici!“

„Je v bedně u zadního vchodu do skleníků.“

Malá žena byla schopná se pohybovat extrémně rychle, když to vyžadovaly okolnosti, a ona usoudila, že právě teď záleží na každé minutě. Neville utíkal za ní, zvědavý, co může být s touhle rostlinou za problém. Ve svém přirozeném prostředí byly naprosto mírné, což bylo víc, než se dalo říct o většině z toho, co tu pěstovali.

Severus se procházel podél skleníků a hned, jak uviděl přicházet Pomonu Prýtovou, se vrátil k bedně. „Přišla ses podívat na náš úlovek, Pomono?“ zeptal se milým tónem.

Jako odpovědi se mu dostalo vražedného pohledu. Mrzimoři, dokonce i ti, kteří byli řediteli koleje, se nikdy takhle nerozzlobili. Severus začal být zvědavý, co se děje.

Pomona opatrně přistoupila k bedně a lehce nadzvedla víko, aby se mohla podívat dovnitř. Když viděla, že uvnitř je vskutku kouzelná zlatice, a to přesně ten druh, kterého se nejvíc obávala, zaklela.

„Co se děje, Pomono? Je to zlatice - i když kouzelná. Tak, jako tady kolem rostou mudlovské druhy, v Zimních zemích rostou běžně jejich magické formy.“

„To je právě ten problém. Mohl bys, Neville, zaletaxovat řediteli a Hagridovi, aby sem hned přišli? Máme tu potenciální katastrofu.“

Severus byl naprosto zmatený. Už mnohokrát požádal Pomonu a její studenty, aby mu tu pěstovali různé nebezpečné nebo jedovaté rostliny, a nikdy si nestěžovali. Nechápal, proč nebo jak může být tento jarní keř, který nikoho nezranil, takovou hrozbou.

Ředitel se přiletaxoval do kanceláře profesorky Prýtové hned poté, co ho Neville kontaktoval. Za Hagridem poslal domácího skřítka se vzkazem, aby hned přišel do skleníků. Tři profesoři a jeden zmatený student pak stáli u bedny a zkoumali její obsah.

„Řediteli, jsem si jistá, že ani Neville, ani Severus si nejsou vědomi toho, jak nebezpečná tahle rostlina je, ale musíme s tím něco udělat co nejdříve. Pánové, kouzelné zlatice mají ve svých květech uzavřený paprsek slunečního světla, to jste určitě viděli. Dokonce můžete květ rozdrtit, abyste ho uvolnili - děti se tím rády baví.“ Po pravdě řečeno, ředitel dychtil po tom, aby to mohl spatřit na vlastní oči.

„To, co ví jen málo lidí, je to, že tyto rostliny jsou velmi choulostivé a nelze je přesazovat. Jakmile se rostlina někde usadí, nesmí se s ní hýbat. Na novém místě vydrží maximálně den nebo dva. Když rostlina umírá, světlo z jejích květů a stonků se neuvolní ven, ale zkolabuje dovnitř. Toto zhroucení vytvoří malé černé víry, kterým mudlové říkají černá díra. Ze svého okolí vysají všechno sluneční světlo a tím zabijí všechny rostliny. Pokud ji dáme do skleníku, zlatice v něm všechno zabije, až zemře. Velká rostlina dokáže vytvořit mrtvou zónu o velikosti asi půl hektaru. Dokonce i tak malý keř, jako je tento, by dokázal přeměnit dost velký kus zahrady nebo lesa v mrtvou zónu na několik desetiletí.“

Severus byl ohromen a zároveň nechtěl uvěřit tomu, že by tak malá rostlina mohla nadělat tolik škody. Albus tím byl překvapen také. „Nemůžeme ji přenášedlem poslat zpátky do Zimních zemí?"

Pomona zavrtěla hlavou. „Nevrátí ji přesně na to samé místo, kde rostla předtím, takže tam také zemře, a oni by se pak museli ještě vypořádat s mrtvou půdou.“

„Hagrid by mohl znát vhodné místo. Možná někde ve skalách nebo odlehlé části močálů. Poprosil jsem domácího skřítka, aby ho sem vzal hned, jak se vrátí.“ Albus poplácal Nevilla po rameni, než se odletaxoval pryč.

Nevilla to jednoznačně zasáhlo. Vůbec to netušil, nevěděl, že sem veze tak nebezpečnou rostlinu a způsobí takové problémy. Pomona si jeho sklíčenosti všimla a musela si přiznat, že to není jeho chyba. S porozuměním se lehce dotkla jeho ramene. „Nikdy nevíš, Neville. Je lepší nechat neznámou rostlinu na místě, dokud o ní nemáš dost informací, a vrátit se pro ni později. Nic si z toho nedělej, chlapče. Nějak to zvládneme.“

Severus cítil vinu, pocit, který se mu vůbec nelíbil. Poněkud rozpačitě se díval na svou kolegyni. „Také si to zapamatuji, profesorko Prýtová,“ řekl alespoň.

Pomona jen zlostně zafuněla a neodpověděla. On byl dost starý na to, aby věděl, jak s neznámými rostlinami zacházet, a ona ho nemínila nijak omlouvat. „Jen běž, Neville. Profesor Snape a já to prodiskutujeme s Hagridem, až přijde.“

Jakmile byl Neville z doslechu, otočila se k Severusovi. „Jsem ochotná to Nevillovi prominout, ale tobě ne, Severusi. Víš, že magické rostliny jsou jen zřídka takové, jaké se zdají být. Nebezpečí hrozí ze všech směrů - jedovaté listy nebo pupeny, nebo míza, která prosakuje do půdy, nebo trny a větvičky, jež mohou kolemjdoucího polapit. Chápu, že tam, kde tyto keře normálně rostou, vypadají neškodně. Ale jejich přesazení je mění do nesmírně škodlivé rostliny.“

Severusovo nepohodlí, způsobené oprávněným káráním, ukončil až Hagridův příchod.

„Tady ste! Vo co se jedná?“ Hagrid se podíval do bedny na zemi a zajásal. „Pěkná kytka - má hezký květy.“

„To je právě náš problém, Hagride. Tahle hezká rostlinka nikdy nepřežije přesazení, a když zemře, vysaje ze svého okolí na několik dní všechno sluneční světlo, takže způsobí naprostou temnotu dosahující na několik metrů od rostliny. Veškerá vegetace do vzdálenosti několika metrů od temnoty zemře a země tam zůstane neplodná po několik desetiletí. Potřebujeme ji převézt někam, kde to nebude vadit.“

Hagrid nevypadal moc překvapeně. S malým povzdechem poznamenal: „No nejni to furt stejný? Ty, co vypadaj mírumilovně, způsobujou samý problémy. Znám jedno místo nahoře ve Skocku. Nikdo tam nebejvá a nikdo nic neuvidí. Vezmu ji tam na svý motorce.“

- - - - -

Při cestě zpět do svých pokojů se Severus pořád ještě cítil velice nepříjemně, hlavně kvůli Pomoniným slovům. I když se mu to vůbec nelíbilo, musel si přiznat, že skoro způsobil nesmírnou katastrofu.

Jeho nálada se nezlepšila, ani když přišel domů. Pokud od Harryho očekával útěchu a porozumění, nedočkal se jich. Ještě ani nestačil za sebou zavřít dveře a pověsit si plášť, když Harry přikráčel z obývacího pokoje a zahájil palbu.

„Nemůžu uvěřit, že jsi se vystavil takovému nebezpečí, Severusi! Jdeš si klidně na kraj lesa, aby ses podíval na nějaké kytky? Na co jsi proboha při tom myslel? Už jsi jednou byl v takovém lese - víš, jak to může být nebezpečné!“

Severus to viděl trochu jinak. „Promiň? Kdo si tam klidně šel povídat si s černými wyrmy? s půl tuctem bestií, které právě jen tak zhltly tři nebo čtyři dva metry velké grendlingy, jako by to byla nějaká jednohubka?“

Přerušil tím tok Harryho myšlenek. Harry svraštil obočí, než mu došlo, co Severus řekl. „Co? Nevystavil jsem se vůbec žádnému nebezpečí! U Merlina, černí wyrmové jsou přátelé! Odvedli mě domů, když jsem se ztratil v ley lines. Vycítili naši přítomnost, Severusi - pamatují si naše magické podpisy z boje u Studně zoufalství. Zasáhli, když zjistili, že tebe a to dítě ohrožují grendlingové! A ty si tam sedíš, obdivuješ s tím malým klukem nějakou kytku, zatímco se na vás chystá vrhnout smečka grendlingů.“

Severus snad ještě nikdy neviděl Harryho takhle naštvaného a rozzuřeného. Najednou na něj padla tíha hodně špatného dne. Nic se mu dneska odpoledne nepodařilo udělat dobře. Když si pomyslel, že tam šel, aby chránil Harryho, a zatím sám sebe nevědomky uvedl do situace, ve které se projevilo Harryho nebelvírské chování a postavilo ho samotného před ty obrovské krvelačné wyrmy. Z toho bude mít noční můry několik měsíců.

A ještě se tak hrozně zmýlil ohledně té rostliny! Ještě pořád ho šokovalo, kolik škody by mohla nadělat tak nevinně vypadající a k dětem přátelská rostlina. Ulevilo se mu, že Hargid věděl o místě, kde týden nebo víc naprosté temnoty a následná několik desetiletí trvající mrtvá zóna nenadělá větší problémy.

Severus ani nedokázal přijít s žádnou kousavou odpovědí. Jenom nasadil jeden ze svých pohledů a odešel do laboratoře. Bude potřebovat hodně silný lektvar proti bolesti hlavy. Pokud bude mít chuť něco sníst, může se později navečeřet tady.

Varoval Albuse, že není pro Harryho dobrý partner, bez ohledu na Kámen manželství. Až do teď dělal všechno pro to, aby byl Harry šťastný. A když se jejich vztah zlepšil, udělal něco, co ho mohlo fyzicky ohrozit. Možná nepotřebuje lektvar proti bolení hlavy, ale láhev Ohnivé whisky!

Harry poznal, že Severuse začala bolet hlava. Uvědomil si také, že v jejich - jak se domníval - hádce měl poslední slovo, i když to vzalo ke konci pěkný obrat. Rozhodl se, že se ze svého vítězství nebude škodolibě radovat. Místo toho potichu odešel a zamířil do Velké síně na večeři.

- - - - -

Amelie Bonesová se rozhodla, že přišel čas, aby upevnila svou pozici Ministra kouzel organizací večeře pro členy Starostolce. Její zaměstnanci ji přesvědčili, aby se večeře konala na ministerstvu místo u ní doma. Na ministerstvu sice neměli žádné domácí skřítky - protože tam nikdo nebydlel, domácí skřítkové ministerstvo nepovažovali za „dům“ -, ale její dva skřítkové požádali o pomoc jiné skřítky v celé Velké Británii. Jídlo přišlo dokonce až ze severního Skotska.

Když pak všichni opouštěli stůl, ministryně Bonesová připustila, že její večeře byla velkým úspěchem. Všichni její kolegové - někteří z nich byli jejími přáteli po léta, někteří teprve krátkou dobu, několik z nich bylo kdysi jejími nepřáteli - se chovali zdvořile a slušně. V duchu se usmála - bylo s podivem, jak snadno můžete dát na odiv svůj úspěch, pokud své požadavky nastavíte dostatečně nízko.

Trochu starostí jí dělal její seznam hostů. Ráda pozvala Rema Lupina, který se ukázal být skutečným lídrem, ale vůči jeho příteli, Siriovi Blackovi, měla určité výhrady. Naštěstí Remus na Siria dohlížel. Rozhodně si nebyla jistá, co udělat s lordem Aventinem. Přijal její pozvání a u stolu mu vyhradili místo, ale vůbec se nedokázala přimět přemýšlet o stravovacích návycích upírů. Aventine seděl u stolu, pohrával si se skleničkou vína a ignoroval talíře plné jídla, dokud je neodnesli.

Velkým překvapením bylo, když Albus Brumbál souhlasil s účastí; jen zřídka kdy se účastnil ministerských večírků.

Ministryně Bonesová čekala, že Lucius Malfoy přijde sám, i když samozřejmě pozvánka byla napsána pro oba, lorda a lady Malfoyovy. Večeře nebyla tím druhem události, kde se dala očekávat Narcisina přítomnost. K Ameliině překvapení však Narcisa přišla, zavěšená do svého manžela. Byla oblečená do nádherných šatů podle poslední módy a byla ve skutečnosti ke všem docela milá.

Tak se chovala ovšem jen u stolu.

„Narciso, prosím, je pro nás politicky důležité se té večeře zúčastnit,“ prosil Lucius, když dostal pozvánku. „Tohle je první večírek, jenž Amelie Bonesová pořádá ve své funkci ministra kouzel, a je to vynikající příležitost probrat některé záležitosti, které zaštiťuji a pro něž sháním podporu. Dokážeš být na takových akcích dokonalá a já chci, aby ty návrhy hladce prošly. Potřebuju, aby se to všechno povedlo hned na začátku; pomůže mi to ve všem ostatním, co musím udělat.“

Narcisa se vrátila na Malfoy Manor poté, co skončila renovace západního křídla, Lucius ji ovšem musel nalákat na nákupní výlet do Paříže, kde si mohla doplnit svou garderobu o šaty z těch nejlepších kouzelnických butiků. Oficiální večeře s ministryní Bonesovou nebyla součástí jejich dohody a Lucius si nebyl jistý, jestli její dobrá vůle sahá až tak daleko.

„Jsou to nechutní lidé, Lucie! Už tak bylo hrozné, že jsem musela přetrpět tu večeři s Weasleyovými, když se Draco přiženil do té bandy chuligánů. A to byli aspoň kouzelníci! Na téhle večeři bude UPÍR, Lucie - klepu se hrůzou při pomyšlení, co se tam bude dít. A vlkodlak! A pokud Diana Snapeová-Brandová přivede manžela, tak i FARMÁŘ!“

Lucius, jak se sluší a patří, doprovodil svou ženu do Paříže, kde nakoupili několik kufrů nejmodernějších (a také nejdražších) šatů a rób. Využil příležitosti a navštívil tam několik svých přátel kvůli záložnímu plánu, kdyby se mu nedařilo ji přesvědčit, aby se večeře účastnila s ním. Zašel k přednímu klenotníkovi v nejlepší kouzelnické čtvrti v Paříži a koupil od něj náhrdelník s nádherným opálem, Narcisiným oblíbeným kamenem. Byl asi pět centimetrů velký a kromě něj byly v náhrdelníku ještě diamanty a smaragdy. Buď měl v ruce něco, čím ji přiměje jít na tu večeři, nebo jí pořídil dárek k narozeninám s několikaměsíčním předstihem.

Narcisa ohledně účastni na večeři neustoupila, naopak stále sveřepěji trvala na tom, že není žádný důvod, aby tam šla, a že ji pozvaná společnost ani nezajímá. Čím víc vzdorovala, tím přesvědčenější byl Lucius, že tato událost bude mít významně ovlivní jeho politickou i finanční budoucnost, a že bude nějak záležet na tom, jestli ho bude Narcisa doprovázet. Nakonec ráno posledního dne jí dal náhrdelník, aby se měla na večírku s čím ukázat.

Narcisa o něm samozřejmě věděla. Její známá viděla Lucia vcházet do klenotnictví a hned za tepla jí to řekla. Stačilo chvíli hledat a toho dne, kdy se vrátili z Paříže, ho našla. Pokud Lucius očekává, že bude hrát v tom jejich světě manželku politika, bude ho to něco stát.

Lucius proklínal úplatnost své krásné, ale chladnokrevné ženy, když mu konečně přislíbila svou účast.

- - - - -

Lord Voldemort zatím shromažďoval své následovníky. Dokázal najít pouze hrstku z nich; bez Znamení zla je nemohl ani povolat (nebo je mučit tak dlouho, dokud by nepřišli). On a jeho věrní navštívili několik z jeho bývalých služebníků a ty, které bylo možné přesvědčit, aby se k němu znovu připojili, odvedl na Raddle Manor. Někteří šli dobrovolně, někteří šli, až když ohrožoval jejich rodiny, a některé vůbec nenašel. Další teď byli proti němu; Voldemort se těšil na to, jak s těmi zrádci naloží, především na Snapea a Malfoye.

Od každého svého znovunalezeného přisluhovače požadoval, aby znovu přijal Znamení zla. Všichni už tím rituálem jednou prošli, takže ho už nedoprovázelo tajemství a nervozita, ale každý se mu podrobil. Co Voldemorta absolutně mátlo, bylo, že Znamení nikdy nevydrželo déle než týden. Někdy zmizelo dokonce hned druhý den.

Vztekle začal hledat svouje staré poznámky a záznamy, ale naposledy je měl ve svém držení před svou poslední „nepřítomností“. Nebyl si jistý, kam je schoval nebo jestli je vůbec někde schoval. Tenkrát si byl jistý, že si bude vždycky pamatovat, jak Znamení zla vytvořit. Před svým zmizením ho vytvářel pravidelně, a znovu s tím začal, když se vrátil.

Jeho znepokojení, že teď dělá něco špatně, zmizelo, když jeden z jeho přisluhovačů zmínil, že jeho znamení, které přijal před více než dvaceti lety, zmizelo také. Voldemort nad tím chvíli uvažoval a dospěl k závěru, že nikdy v rituálu na vytvoření Znamení zla neudělal chybu, ale že se musí jednat o něco jiného.

Začal se obávat, že svým kouzlem spánku nějakým způsobem změnil podstatu kouzelníků. Zvážil všechny důkazy, které měl k dispozici, a dospěl k závěru, že magie, kterou používal na vytvoření Znamení, teď reaguje jinak nebo že tělo Smrtijedů jeho magii jinak přijímá. Měl v plánu znovu projít celý rituál a zjistit, co se změnilo.

Proklínal osud, že mu podstrčil do cesty takový problém v tu nejméně vhodnou dobu, a zamkl se v knihovně, kde několik dní nerušeně strávil teorizováním o různých způsobech vytvoření Znamení zla. Nakonec v pátek ráno umístil Znamení na paže několika svých stoupenců, využívaje při tom nový postup, a úzkostlivě čekal, jestli vydrží déle než několik dní. Naneštěstí jeden z příjemců ještě téhož večera Pána Zla vyhledal, aby mu ukázal svou už zase neposkvrněnou paži. Temný pán na něj ze vzteku seslal Avadu Kedavru.

- - - - -

Molly Weasleyová šla toho dne kolébavým krokem do Velké síně na večeři. Doprovázel ji její manžel, Artur. Molly měla oteklé nohy, bolela ji záda a byla hrozně unavená, a Artur musel jít hodně pomalu a podpírat ji.

Kousek od vchodu zahlédla Molly svou novou známou, Petunii, a zavolala na ni, aby na ně počkala. Šla, jak nejrychleji mohla - chtěla Petunii představit svému manželovi, ale když k ní přišli, uvědomila si, že nezná její příjmení.

„Drahoušku, tak ráda vás zase vidím. Tohle je můj manžel, Artur Weasley. Arture, tohle je Petunie - drahá, omlouvám se, ale minule jsem přeslechla vaše příjmení.“

Petunie nepochopila Arturův zkoumavý pohled a s úsměvem odpověděla: „Dursleyová, Petunie Dursleyová.“

Arturovi se zdálo, že ji už někde viděl, ale nemohl si vůbec vzpomenout. Jakmile však uslyšel její jméno, vzpomněl si. Když byl Harry ve čtvrtém ročníku, vyzvedával ho u jeho tety a strýce a tuhle ženu tam potkal. Tohle byla Harryho teta!

Molly se s Harryho rodinou nikdy nepotkala, ale jméno Dursleyová jí přišlo povědomé. Trvalo jí jen několik vteřin, než všechno zapadlo na své místo, ale pak se Artur napřáhl a svou pěstí ženu udeřil tak silně, že upadla na zem. Potom vzal svou ženu za ruku a s důstojností ji vedl kolem Petunie do Velké síně.

Molly se na svého manžela dívala s pýchou a obdivem celou dobu, než se usadili ke stolu.

 Blízká setkání - 95. kapitola

Změny - 97. kapitola