Labyrintem slov...

Původní název: Lynne's AU Ending to The Marriage Stone
Autorka: lynned0101
Překlad: larkinh
Beta-reader:  angie77 a Nixerwil

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 15+

V pondělí ráno šel Harry se Severusem za příjemného mlčení na snídani do Velké síně. Cestou se na něj podíval a zděsil se, když ho zastihl s nešťastným výrazem ve tváři pokradmu pozorovat stěny chodeb, kterými kráčeli. Při odchodu z jejich pokojů byl ještě v pohodě a Harry vůbec netušil, co mohlo změnit jeho náladu.

„Co se děje, Severusi? Necítíš se dobře?“

Severus vypadal velmi roztržitě a vůbec neodpověděl, proto ho Harry chytil za ruku, aby si získal jeho pozornost.

„Co se děje? Proč se na ty stěny takhle díváš?“

Zastavili se v poslední chodbě, která jim ještě umožňovala trochu soukromí - hned za rohem by se už dostali na místo, kterým pravidelně procházeli studenti. Bylo jasné, že Severuse něco rozrušilo. Vypadalo to, že se snaží Harryho zatlačit za sebe, jako by ho chtěl před něčím chránit. Harry byl čím dál víc zmatený, protože nikde neviděl nic nebezpečného. Jeho zelené oči od usilovného přemýšlení potemněly. Nakonec objal Severuse kolem pasu pro případ, že by vyšší muž potřeboval oporu.

„Severusi, prosím, řekni mi, co je špatně.“

Severus mu konečně téměř šeptajícím hlasem odpověděl: „Proč je tady v chodbách tolik domácích skřítků? Nikdy předtím jsem jich tolik neviděl, kromě kuchyně. Proč se chovají takhle divně?“

Harry si úlevně oddechl a potřásl hlavou. „Ach, ředitel ti to nejspíš bude schopný vysvětlit líp než já, ale domácí skřítkové pracují neviditelně, jen několik málo kouzelníků je může při tom spatřit. Ukáží se, jen když je někdo zavolá. Tohle je poprvé, co sis jich všiml?“

Severus se podíval na Harryho a odpověděl mu: „Kdybych je viděl už předtím, těžko bych to dnes pokládal za tak znepokojující, nemyslíš?“

Harry si pomyslel, že jestliže se vrátila Severusova ironie, nemůže být zase až tak vyvedený z míry. Jemně Severuse stiskl a znovu se zasmál.

„Já je viděl poprvé, když jsme s ředitelem při Volání odcházeli do Stonehenge. Říkal, že je také vidí. Zvykneš si na to. Jen si dávej pozor na oční kontakt, jinak se objeví přímo před tebou. Pro všechny ostatní jsou neviditelní.“

Harry ještě jednou Severuse objal a pak pokračovali v chůzi do Velké síně. Severusovi v hlavně vířily myšlenky, zatímco ochranitelsky objímal Harryho kolem ramen. On je mocný kouzelník s dlouholetými a rozsáhlými zkušenostmi z kouzelnického světa, a nebylo toho mnoho, co ještě neviděl. Tak proč ho přivedlo do rozpaků, když zjistil o kouzelnickém světě něco nového, něco, co nečekal? A jak to, že Harry o tom už ví? Harry je ještě pořád mezi kouzelníky nováček a přitom mu vykládá, že domácí skřítkové jsou neviditelní! A zatímco myšlenka na to, že tato malá stvoření se sama udržují v neviditelnosti, ho znepokojovala, tak to, že Harry tuto skutečnost přijal jako samozřejmost, ho naopak ohromovalo.

Přemýšlel o tom ještě i tehdy, když se v chodbě objevil Albus a hledal je.

„Tady jste, chlapci! Daří se vám dobře?“

Ten starý blázen si zašel tak daleko od ředitelny jen proto, aby se jich poptal na jejich zdraví?

„Máme se skvěle, Albusi. Právě jsme na cestě na snídani. A tobě?“ odpověděl mu Severus a v jeho hlasu bylo možné zaslechnout podráždění smíšené s rostoucí zvědavostí.

Starý muž se nejdřív podíval na Harryho a potom na Severuse a z jeho očí se nedalo vyčíst nic, kromě malého znepokojení.

„Omlouvám se, Severusi, ale dnes ráno vůbec nevypadáš ve své kůži.“

Harry nechápal, proč je kolem toho tolik povyku. Samozřejmě, profesor Brumbál vycítil, že je Severus neklidný. Stejně jako byl on. Severus mu zrovna oznámil, že je nervózní z toho, že najednou vidí jinak neviditelné domácí skřítky. Rozhodl se, že řediteli pár věcí objasní, aby se tím nezabývali zbytečně dlouho.

„Pane, Severus právě zjistil, že může vidět skřítky stojící podél zdí chodeb a v rozích místností - už pro něj nejsou neviditelní. Vzpomínám si, že když jsem je viděl poprvé já, cítil jsem se dost nepohodlně. Myslím, že si na to teprve zvyká.“

Ředitel chvíli ohromeně těkal svýma očima mezi Harrym a Severusem. Rychle se ale vzpamatoval. Poplácal Severuse po rameni a poznamenal: „Je to opravdu znepokojující, když zjistíš, jak funguje magie skřítků, ale jakmile si na to zvykneš, přestaneš to vnímat.“ v jeho očích se znovu objevily jiskřičky. Ředitel široce se široce rozmáchl rukou a řekl: „Čeká nás velmi vzrušující den. Harry, Augusta a já bychom rádi, kdyby ses zúčastnil zahájení jejího kurzu a řekl na uvítanou pár vět. Vím, že budeš spěchat na svůj kurz, ale určitě nebude vadit, když se na první hodině o pár minut opozdíš.“

- - - - -

Žáci paní Longbottomové seděli na lavicích rozmístěných kolem většího volného prostoru. Harry se postavil do jeho středu a s trochu trapným pocitem je pozdravil.

„Už jsem přivítal každého z našich hostů, který včera přijel, a rád bych uvítal i ty z vás, kteří jste dorazili dnes ráno. Doufám, že tento kurz bude pro vás velice přínosným. Také bych chtěl poděkovat paní Longbottomové za to, že se uvolila podělit se o své zkušenosti s ostatními. Ve svém životě se střetla s věcmi, které většina z nás nikdy neviděla, ale možná, že již brzy jim budeme muset čelit. Jsem jí za to velmi vděčný. Dále bych rád poděkoval jejímu vnukovi, mému spolužákovi Nevillovi, za jeho asistenci v tomto programu, a Hermioně Grangerové za její pomoc při organizování tohoto kurzu a při psaní článků pro Denního věštce.“

Když Harry odešel, zaujala jeho místo paní Longbottomová. Nejdřív chvíli mluvila a pak za Nevillovy a Hermioniny asistence předvedla několik složitějších kouzel. Během chvilky rozdělila účastníky do skupin a začali s jejich procvičováním.

Někteří starší kouzelníci a čarodějky nejprve váhali taková komplikovaná kouzla zkoušet na veřejných lekcích, obzvláště ti ze zahraničních bystrozorských útvarů a vlád, v obavě, že ostatní by mohli vidět jejich neúspěch. Paní Longbottomová si dala na sestavení jednotlivých skupin záležet, takže v jedné skupině nebyli společně kolegové z práce, nicméně i přesto vycítila určité nepohodlí.

Obzvláště jedno kouzlo činilo mnoha studentům potíže, proto požádala Nevilla a jednoho dobrovolníka, aby předstoupili před ostatní a kouzlo předvedli. Sirius Black se obsadil do role třídního klauna, a proto se hned přihlásil jako dobrovolník. Severus se uchechtl, když se Sirius začal předvádět, ale svůj komentář (zaměřený převážně na neukojitelné ego některých Nebelvírů) si nechal pro sebe.

Paní Longbottomová znovu vysvětlila postup při sesílání kouzla a poprosila Siria a Nevilla, aby ho předvedli. Sirius kouzlo dokázal pokazit tak, že z protější stěny odstřelil velký kus kamene, zatímco Neville ho provedl naprosto perfektně. V tomto okamžiku vynikla Siriova extrovertní povaha. Potřásl zklamaně hlavou nad nepořádkem, který způsobil, ale hned se začal znovu soustředit na to, jak správně toto kouzlo seslat. Pochvalně poplácal Nevilla po rameni a naléhal, aby mu mladší muž krok po kroku vysvětlil inkantaci. Neville se zděsil, ale nechal se Siriem vést. Díky povzbuzování a vzájemnému přátelskému škádlení byl nakonec Sirius schopný provést kouzlo správně.

V tu chvíli se napjatá atmosféra uvolnila. Najednou měli lidé mnohem menší zábrany při zkoušení obtížných a komplikovaných kouzel. O přestávce na oběd bylo možné zaslechnout Siria, jak se baví s faraonkou Nitocris o Volání, a Albuse, jak vysvětluje vedoucímu bulharských bystrozorů, že Sirius byl opravdu přijat za člena Mezinárodního sdružení kouzelníků. Když se tyto informace odpoledne rozšířily mezi ostatní účastníky kurzu, mnozí z nich zjistili, že Sirius je sice trochu domýšlivý, ale zároveň je to silný a mocný kouzelník. A protože mu nevadilo, že před zraky všech neuspěl, ostatní kouzelníci a čarodějky se cítili víc v pohodě, protože to, že se jim kouzlo nepovede hned na poprvé, neznamená, že jsou neschopní nebo slabí. Všichni dělali pokroky, ale jak se den chýlil ke konci, bylo stále jasnější, že domácí skřítkové budou muset v noci opravit minimálně jednu celou zeď.

O několik let později, když se někdo paní Longbottomové zeptal na její nejsilnější zážitek z kurzu v Bradavicích, vyprávěla o tom, jak Neville pomáhal řediteli a Siriovi Blackovi s kouzly, která nebyli schopni provést správně hned napoprvé. I když se na to nikdo Nevilla nezeptal, nejspíš i pro něj to byl nezapomenutelný zážitek.

Chvíli před koncem vyučování se Hermiona postavila doprostřed třídy. Ostatní si všimli, že všechna kouzla, která se ten den učili, zvládla s lehkostí. Některé starší a všeobecně uznávané účastníky to překvapilo. Všichni se postupně uklidnili, aby si poslechli, co jim chce říct.

„Ráda bych vás všechny pozvala na dnes večer na skupinové sesílání kouzla. Asi jste slyšeli, že Vy-víte-kdo použil Znamení zla k tomu, aby čerpal od svých Smrtijedů sílu potřebnou k seslání kouzla spánku. Když pak Harry všechny, kdo měli alespoň nějakou magii, probudil a na spící mudly uvalil stázové kouzlo, bylo nám jasné, že musíme rozvrátit plány Vy-víte-koho. Rozhodli jsme se, že nejlépe toho dosáhneme odstraněním Znamení zla. Tak mu zabráníme, aby jeho pomocí svolával své věrné nebo z nich odčerpával sílu. Vyvinuli jsme kvůli tomu speciální kouzlo - je velmi náročné, ale profesoři Snape a Brumbál a já rádi pomůžeme každému, kdo by se ho chtěl naučit. Po večeři vyzve profesor Brumbál ty z vás, kteří by se chtěli skupinového kouzlení zúčastnit, aby se hromadně přesunuli za ochrany hradu, samozřejmě pod dohledem válečníků ze Zimních zemí. Harry Potter přikáže ley lines v zemi, aby naše kouzlo přijaly. Jakmile tak učiní, někteří z nás vrhnou toto kouzlo, zatímco všichni ostatní budou sesílat kouzlo Iunctum, aby došlo ke spojení kouzla jednotlivých kouzelníků a čarodějek do jednoho ohromného výbuchu magie. Naneštěstí kouzlo obsahuje směrový prvek a vyžaduje hodně energie, takže ho budeme každý večer sesílat v jiném směru. Nechci na nikoho z vás tlačit. Pokud si nejste jistí, můžete se jít dnes podívat a rozhodnout se později. Rozhodně je to zajímavé a já doufám, že někteří z vás se zúčastní.“

Každý byl nadšený při pomyšlení, že se bude moci zúčastnit, a během večeře se nemluvilo o ničem jiném. Ti, kteří již dříve participovali na nějakých zaříkáních, vyprávěli své zážitky, a vzrušení z možnosti se podílet na seslání kouzla odstranilo všechnu únavu z náročného vyučování. Když se pak profesor Brumbál postavil a vyzval všechny, již se chtěli účastnit, aby se shromáždili před vchodem, odebrali se tam všichni kvalifikovaní kouzelníci a čarodějky, kteří byli zrovna na hradě.

Bradavičtí profesoři pak všechny rozmístili kolem kamene, o němž Harry prohlásil, že je nejlepším přístupovým místem do ley lines. Když byli všichni na svém místě, Harry na sebe zakouzlil Sonorus a otočil se k přítomným.

„Děkuji vám všem ještě jednou, že jste se k nám dnes večer přidali. Jak už vám řekl profesor Brumbál, nejprve požádám zemi o otevření ley lines a přijetí kouzla. Jakmile bude země připravená kouzlo přijmout, ti, kteří ho zvládají, ho sešlou a vy ostatní ho zesílíte pomocí Iunctum.“ Pak se podíval za Severuse, ředitele a Hermionu na ty, kteří budou sesílat kouzlo Iunctum, a dodal: „Nedělejte si starosti, pokud zjistíte, že kouzlo nedokážete seslat. Je opravdu hodně složité. Ani já ho neovládám…“

Jeho přiznání doprovázel smích. Harry se se svým obvyklým sebepodceňujícím pokrčením ramen a mírným úšklebkem otočil, zrušil Sonorus a vyslal kouzlo.

Na cestě zpátky do hradu šel Severus vedle něj. Harry už měl zprávy od Hermiony, Nevilla a Nitocris o tom, jak to šlo ve třídě paní Longbottomové, ale zajímal ho i Severusův názor.

„Tvůj kmotr měl docela pěkné vystoupení, skoro zbořil celou jednu zeď špatně provedeným kouzlem. Co bylo ale překvapující, Longbottomovi se dařilo mnohem lépe. Bez pochyb ho jeho babička doučovala, ale zdá se, že pochopil podstatu těch kouzel.“

Harry se široce usmál. Tohle se netýkalo Nevillových znalostí bylinkářství, takže šlo vskutku o velké uznání! Také si všiml, že tentokrát to byl jen „Longbottom“, ne „ten tvůj Longbottom“, další zaznamenání hodný pokrok.

„Mám nějaké úkoly a musím i překládat. Budeš dneska večer vařit lektvary?“ vyzvídal Harry. Jestli bude Severus v laboratoři, byl by tam s ním, v opačném případě by se usadil před krbem. Ředitel se postaral o hodiny lektvarů, zatímco Severus docházel do kurzu paní Longbottomové, takže byl na několik dní osvobozen od obvyklého vypracovávání esejí.

„To není špatný nápad. Teď mám trochu času. Tamhle vidím Longbottoma - zeptám se ho, jestli by mi pomohl se sběrem poupat a pak začnu s vařením.“

Severus prodloužil krok, jakmile Harry odbočil na cestu vedoucí zpět do hradu, a brzy dohnal Nevilla, mířícího do skleníků.

„Pane Longbottome, nerad vás zdržuji po dlouhém dni, ale chtěl jsem se zeptat, jestli byste mi pomohl sklidit pár poupat z Rosa caedes.“

Pouze krátké zalapání po dechu prozradilo Nevillovo zděšení z toho, že ho oslovil jeho nejneoblíbenější profesor. „Samozřejmě, pane profesore. Stejně se teď musím postarat o některé rostliny. Tahle růže je teď, když se usadila, docela v pohodě, takže vám několik poupat můžu nasbírat hned.“

Severus šel za ním do skleníku, ve kterém byla růže zasazená. Než si Neville došel pro zástěru a rukavice z dračí kůže a zahradnické nůžky, rostlinu obdivoval. Musel uznat, že se rostlině pod Nevillovým dohledem daří opravdu dobře. Měla hodně nových poupat a velkých sladce vonících květů a vsadil by se, že byla určitě o půl metru vyšší, než když ji Eustace Landon přivezl.

„Pane, z které části rostliny mám poupata sklidit?“

Severus se na Nevilla zmateně podíval. „Na tom záleží?“

„Dočetl jsem se to v jedné staré knize o vlastnostech magických růží. Poupata především Rosy caedes jsou velmi citlivá na směr ley lines, takže to, na jakou světovou stranu rostou, mění jejich magické vlastnosti. Floris sempiternitas je lunární rostlina, proto všechno na ní bude ovlivněno fází měsíce.“

Severus o tom nečetl nic ani ve Ventusových poznámkách, ani v zápiscích své matky, ale Neville to říkal s naprostou jistotou. I když o něm dost pochyboval, v bylinkářství byl nepochybně odborníkem, proto nechtěl jeho tvrzení podcenit. „Poznámky z výzkumu se o ničem takovém nezmiňují, takže nevím. Můžu se podívat do té knihy, v níž jste si to přečetl? Možná tam bude nějaká nápověda, jak umístění nebo lunární fáze ovlivní lektvar? Pomohlo by mi to se rozhodnout. Dneska nasbíráme jen čtyři poupata z každé světové strany.“

Neville si uvázal zástěru a nasadil rukavice, rychle a obezřetně přistoupil k růži a jemně z ní odstřihl malá poupata rostoucí v různých směrech. Uložil je do čtyř malých obálek, které pečlivě nadepsal. Pak je předal Severusovi. „Pokud ještě minutu počkáte, dojdu pro tu knihu do kanceláře profesorky Prýtové. Budu hned zpátky.“

Za chvíli už mu podával velkou, velmi starou a opotřebovanou knihu. „Tento rukopis je jeden z těch, jež mi profesorka Prýtová dovolila si půjčovat z její knihovny. Během let jeho vlastníci připsali na okraje svoje vlastní poznámky a pozorování. Už jsem ho dříve používal, sice ne v souvislosti s růžemi, ale poznámky na okrajích byly vždy přesné. Jsem si jistý, že profesorka Prýtová by byla opravdu ráda, kdybyste tam připsal svoje postřehy.“

- - - - -

Později v laboratoři Severus Harrymu vylíčil svůj rozhovor s Nevillem.

„Říkal jsem ti, že Neville rostlinám rozumí. Je to úplně jiný člověk, když o nich mluví, že?“

I když ho to velmi bolelo, musel Severus souhlasit. „Nemohu uvěřit tomu, že ví o vlastnostech růží, o kterých se nezmiňuje ani Ventus ani moje matka. Jejich poznámky jsou velmi podrobné a rozhodně bych v nich očekával zmínku o něčem takovém. Obávám se, že budu muset experimentovat a postupně otestovat vlastnosti poupat sklizených z různých míst.“

Harry se nemohl rozhodnout, jestli se má víc podivovat nad tím, že zrovna Neville Longbottom poradil Severusovi ohledně přísad do lektvarů, nebo že Severus takovou radu vůbec přijal. Obojí bylo ohromující, a jemu nezbylo nic jiného, než se nad tímto překvapujícím vývojem pousmát.

Severus se ušklíbl. Seděl na židli u laboratorního stolu, četl knihu, kterou mu dal Neville a dělal si z ní podrobné výpisky. Harry pracoval na své eseji do kouzelných formulí. Po nějaké době získal Severus dojem, že se mu podařilo pochopit autora knihy a komentáře posledních tří nebo čtyř čtenářů. Zmátlo ho to. Pokud se této knize dalo věřit, Rosa caedes konkurovala cukrovému kořenu v množství rozdílných účinků, u růže v závislosti na tom, na které části rostliny byla poupata sklízena, a u cukrového kořene v závislosti na způsobu jeho přípravy.

Bude schopný poznat, které z možných vlastností jsou žádoucí pro lektvar, který chce uvařit? Ze svých dřívějších zkušeností věděl, že v podobných situacích nelze opatrné experimentování ničím nahradit. Neměl na výběr - musel při vaření lektvaru, o němž měl k dispozici jen nejasné teorie, použít pro něj nové přísady. Bylo mu jasné, že některé pokusy skončí naprostým fiaskem, ale vyřešit tuhle hádanku bude o to uspokojivější. Také mu to dá možnost se dozvědět víc o vlastnostech růží, takže je bude moci použít i v jiných lektvarech, a to zase polechtalo jeho ego jako Mistra lektvarů.

Severus připravil na svůj stůl čtyři kotlíky, protože až bude přidávat růžová poupata, bude muset připravovat čtyři různé lektvary. Přinesl si základ, který již dříve uvařil, a v jednom z kotlíků ho přivedl do varu. Mezitím pečlivě nakostičkoval poupata. Pak do lektvaru přidal další, jemu mnohem známější přísady, zamíchal a přitom pozorně sledoval, zda se barva a konzistence lektvaru mění tak, jak by měly. Když nastal čas, aby přidal poupata, rozlil vařící se lektvar do zbylých kotlíků.

Nabral připravená poupata sklizená z východní strany rostliny na lžíci s dlouhou rukojetí a opatrně je přidal do báze lektvaru. Na jeho obličeji se mísila nedočkavost s nervozitou - opravdu netušil, co se stane.

Nestalo se nic.

Po několika minutách míchání požadovaným směrem neměl nic víc, než několik kousků poupat vesele poskakujících v horkém lektvaru jako nějaké korkové zátky, naprosto odolné vůči namočení. Povzdechl si, když od kotlíku odstupoval, a zhasnul pod ním plamen.

Povzdech a mumlání odvedly Harryho pozornost od poněkud nudné eseje. Harry nedokázal udržet svou zvědavost na uzdě. Pomalu přešel ke stolu a nahlédl do kotlíku. Pokusil se nesmát - podobný výsledek už několikrát viděl na hodinách lektvarů. Dokonce se to jednou nebo dvakrát stalo i jemu. Obvykle nepřišli o žádné body, ale několikrát už Severus nějaké strhnul nebo dokonce uložil školní trest. A teď se to přihodilo jemu! Nejspíš svůj smích dobře nezakryl. Severus už sice seděl zády k němu a u svého stolu si dělal poznámky, ale přes rameno poznamenal: „Je tu něco k smíchu?“

„Ehm… naposledy, kdy jsem viděl podobný lektvar, jsi Nebelvíru strhl pět bodů.“

„A oprávněně. Vařili jsme jednoduchý léčivý lektvar, jak si vzpomínám, a kdybyste přísady připravili přesně podle návodu, nebyl by důvod, aby takhle plavaly na povrchu. Když experimentuješ s přísadami, jejichž vlastnosti nejsou všechny známé, občas se stane, že se přísada nesmísí se zbytkem lektvaru. Takže jsme dnes zjistili, že poupata Rosa caedes sklizené z východní strany rostliny jsou odolné vůči vlhkosti. To budu muset ještě prozkoumat, ale pro teď to vypadá, že nejsou vhodnou přísadou do Ventusova lektvaru.“

Severus připravil druhý kotlík a vmíchal do něj poupata ze severní strany. Téměř okamžitě obsah kotlíku zhoustnul, nejprve do konzistence ovesné kaše, ale houstnutí pokračovalo tak rychle, že neměl ani šanci vytáhnout míchačku. Nejspíš tenhle kotlík budou muset vyhodit, protože lektvar byl teď tvrdý jako kámen.

Severus si udělal několik poznámek o tomto druhém nezdaru. Harryho překvapilo, že vůbec nevypadal otráveně. Zlobil se, když některý ze studentských lektvarů na hodinách skončil podobně jako tyto dva, ale nyní si pečlivě zaznamenával, co udělal a co se stalo, aniž by vykazoval jakoukoliv známku podráždění nebo mrzutosti.

Nastal čas přidat další dávku poupat do třetího kotlíku. Když je Severus vmíchával, lektvar syčel a prskal a začalo se z něj kouřit. Syčení bylo stále hlasitější a výpary z něj unikaly stále větší rychlostí, dokud Severus neuznal, že kotlík je těsně před výbuchem. Stihl ještě včas kolem nich umístit štít, když explodoval a jeho žhavý obsah téměř dosáhl stropu. Naštěstí jak Harry a Severus, tak i jejich stoly byly chráněny štítem, protože obsah kotlíku se rozprskl po místnosti a na některých místech začal doutnat. Severus rychle přenesl trochu pokaženého lektvaru zpět do kotlíku pro pozdější rozbor a zbytek ihned odstranil, aby zabránil požáru nebo jiným škodám.

Harry zadržoval dech a očekával výbuch vzteku. K jeho překvapení byl ale Severus uchvácený tím, co se právě stalo. Právě se postaral o nehodu hodnou Nevilla a přitom se zdálo, že je sám se sebou spokojený. Okamžitě přešel ke svému stolu a začal si dělat poznámky. Teprve když skončil, odvážil se Harry promluvit. „Ty jsi právě vyhodil do povětří kotlík. Co se stalo?“

„Podle této knihy růže z jižní strany rostliny přidávají lektvaru na horkosti. Očividně velmi výrazně. Malé množství zapříčinilo odpařování a výbuch zbytku lektvaru. Nikdy jsem nic podobného neviděl!“

Když pak Severus opatrně vmíchal poslední poupata do zbývajícího kotlíku, oba dva vypadali soustředěně. Z kotlíku se zhruba minutu ozýval pouze zvuk mírného varu, než se Severus zlehka zasmál. „Tohle vypadá na tu správnou stranu pro sklizeň poupat. Je to přesně to, kam jsme se potřebovali dostat.“

Harry opatrně přistoupil ke kotlíku a uviděl jemně bublající lektvar tyrkysové barvy.

- - - - -

O jedno patro výše, v učebně hned naproti mrzimorské společenské místnosti, se uštvaně vypadající Amarantha Savoyová setkala s profesorkou Prýtovou a několika motáky, které se jí podařilo získat pro svůj projekt. Mezi nimi byla i Petunie Dursleyová.

„Pomono, potřebujeme dokončit náplň přednášek, které jsem nazvala ‚Úvoddo světa kouzelníků‘. Jsou mnohem obsáhlejší, než jsem očekávala.“

„No víš, drahoušku, ředitel to nadnesl na schůzi učitelů a lidi to nadchlo. Je to rozhodně lepší, než kdyby to bylo naopak.“

Amarantha si původně představovala setkání jednou týdně tak na hodinu nebo dvě, s máslovým ležákem a dýňovým džusem a sladkými koláči, a myslela, že to poběží maximálně čtyři nebo pět týdnů. Předpokládala, že do přednášek zahrnou věci, jako jsou mluvící portréty, kouzelný prostor a domácí skřítkové. Jenže jak se lidé postupně dovídali o tomto programu a podíleli se o své nápady, stalo se z toho něco úplně jiného. Jak kouzelníci, tak i motáci přišli se svými návrhy a do programu tak nyní byly zahrnuty informace o kouzelnickém právu, bankovnictví a vládě, o kouzelných tvorech a kouzelných rostlinách. Amaranthin program poběží nejméně do konce školního roku a možná dokonce i o prázdninách, a pokud bude trvat na přednáškách jednou týdně, každá z nich bude muset mít minimálně dvě hodiny.

Jako nejhorší věc se ukázalo vybrání vhodných lidí, kteří by měli vést jednotlivé lekce. Amarantha měla původně strach, že nezná dost lidí, kteří by byli kompetentní přednášet na různá témata, ale nakonec se ukázalo, že opak je pravdou. Měla tolik dobrovolníků, dokonce i několik na jedno téma, že nevěděla, co s nimi. A nebyli to obyčejní, průměrní kouzelníci. Byli mezi nimi tři členové Starostolce, ředitel Gringottovy banky, ředitel Bradavic a s ním polovina učitelského sboru.

Amarantha s povzdechem rozvinula pergamen.

„Dobře. Myslím, že bychom měli začít něčím jednoduchým. Přemýšlela jsem o nabídce paní Weasleyové, že by řekla něco o údržbě domácnosti pomocí kouzel. Zdá se, že je to její koníček. Má to praktickou stránku, a když se někdo stane součástí našeho světa, dříve nebo později se s tím setká.“ Většina motáků už paní Weasleyovou viděla (s jejími rudými vlasy a velkým břichem ji bylo těžké přehlédnout) a ti, kdo si s ní měli možnost popovídat, si ji oblíbili a nadšeně tento návrh prosazovali.

„Hagrid chce mluvit o kouzelných tvorech, což je dobré téma, ale on sám o sobě je trochu děsivý, nemluvě o jeho zvířatech, takže ho možná necháme na pozdější dobu. Madame Pomfreyová se nabídla na přednášku o kouzelnickém léčení. Ta sotva někoho vyděsí a myslím, že lidem bude toto téma připadat zajímavé a užitečné. Možná by mohla přijít na řadu po paní Weasleyové.“ Muži a ženy u stolu přikývli na souhlas.

Bradavičtí učitelé se všichni nabídli, že pohovoří o svém předmětu, což bylo fajn, ale Amarantha a profesorka Prýtová se shodly na tom, že přednášky o věštění z čísel a starodávných runách bude lepší odmítnout. Pomona se nabídla, že společně s panem Landonem povedou hodinu o magických rostlinách, a vyřešila tím jeden z Amaranthiných „problémů“ s dobrovolníky. Všichni už znali profesora Kratiknota a shodli se na tom, že jeho trpasličí vzrůst nebude překážkou a navíc může do své přednášky o kouzelných formulích zahrnout i pohybující se obrázky. Dohodli se, že věštění bude zajímavé, ale několik motáků bylo nemile překvapených, když se dozvěděli, že přednášejícím bude kentaur. „Je vlastně úžasný,“ řekla profesorka Prýtová. „Ví toho též docela hodně o astronomii, takže můžeme spojit dvě přednášky v jednu. A také je to magický tvor.“

„Nezmínila jste se, Amarantho, že profesor Brumbál bude přednášet o historii Bradavic?“ zeptal se mladý muž jménem Chester.

„To je dobrá otázka, Chestere. Možná bychom měli s jeho přednáškou o Bradavicích a předmětech, které tu vyučujeme, začít,“ souhlasila profesorka Prýtová.

„Profesor Binns a Skoro bezhlavý Nick se nabídli, že řeknou něco o duchách a poltergeistech. Měli bychom to dát Nickovi - vyřídíš to s tím, Pomono?“ Amarantha si vzpomněla, že za jejích studentských let byly přednášky profesora Binnse příliš nudné a že by nebylo nejvhodnější ho nechat přednášet.

„To by bylo, co se každodenního života kouzelníků týče. Pak tu máme několik velkorysých nabídek na vážnější témata - historie kouzelnického světa, právo, politický systém, vláda, ekonomie. Navrhuji, abychom začali historií a politickým systémem. Jako přednášející se nabídl Remus Lupin. Je členem Starostolce, učil tady v Bradavicích a studenti si myslí, že je skvělý. Jak jsem pochopila, dokáže vidět věci v souvislostech.“

Petunie to jméno poznala. To bylo to monstrum, které ji uhodilo! Chovala se slušně, opravdu se snažila udržet jazyk za zuby celou tu dobu, dokonce souhlasila se vším, co chtěli udělat. Ale tohle že je u nich vážená osoba? A chtějí ho nechat promluvit před skupinou lidí? „Je to surový…“ začala Petunie, ale její obvinění se ztratilo v hlasitém říhnutí. Zděšeně si zakryla ústa rukama, omluvila se a odešla.

Amarantha ji sledovala se smutným porozuměním a když se za Petunií zavřely dveře, řekla: „Chudák. Ještě pořád si nepřivykla na zdejší stravu.“ Posunula pergamen a pokračovala: „Lord Lucius Malfoy by rád promluvil o kouzelnickém právu, vládě a Ministerstvu kouzel.“

Pomona se zašklebila, než odpověděla. „Normálně bych doporučila, abychom našli jakýkoliv důvod, proč jeho nabídku nepřijmout, ale ředitel se o jeho účasti vyjádřil velmi příznivě, takže ho asi budeme muset pozvat. Podobně jako Griphooka, který chce mluvit o hospodářství kouzelnického společenství. Je to odporný tvor, ale Albus byl dost neoblomný.“

Amarantha se podívala znovu na pergamen a dost se jí ulevilo. „Máme tu ještě dva body. Pan Weasley, ten vysoký zrzavý muž, kterého jste tu mohli vidět o víkendech, by chtěl promluvit o vztazích mezi kouzelnickým a mudlovským světem a obzvlášť o tom, co Ministerstvo kouzel dělá pro záchranu a obnovu mudlovského světa. Pracuje na ministerstvu, že ano?“

„Je to úředník na středně důležitém postu, ale je mnohem lepší než většina politiků. Albus jeho účast podporuje a řekla bych, že si ministryně ohlídá jeho přednášku. Zmíním se o tom Albusovi a on se o to postará. Artur je úžasně milý člověk, myslím, že udělá dobrý dojem.“

Amaranthu poslední dobrovolník překvapil. A za daných okolností bylo jen dobře, že Petunie ztratila svou vyrovnanost ještě před koncem a odešla, protože by to pro ni bylo velmi obtížné, kdyby zůstala až do konce. „Harry Potter chce přednášet? Motákům?“ Amarantha byla zavalena emocemi.

Profesorka Prýtová ji hned zastoupila. „Je to velmi příjemný mladý muž. Nevyhledává pozornost, ale domnívá se, že je důležité, aby co nejvíce lidí vědělo, co se teď děje. Proč Vy-víte-kdo udělal to, co udělal, a jakým způsobem se snažíme jeho plány překazit. Myslím, že ten hoch si povede dobře.“

Všichni motáci byli Amaranthinou emocionální reakcí zaskočeni, ale začali pomalu chápat, že mladý muž jménem Harry Potter je v tomto pro ně novém světě velmi mimořádnou osobou.

Profesorka Prýtová jejich schůzi ukončila. „Dýňový džus, máslový ležák, čaj a nějaké sušenky jsou na stole u okna. Nabídněte si.“

- - - - -

Nahoře ve věži nebelvírská společenská místnost při popisu prvního dne kurzu paní Longbottomové přímo vřela. Několik starších studentů se těšilo na večerní lekce a byli zvědaví, co tam mohou očekávat, zatímco mladší studenti byli nadšení už z principu.

Nitocris, pohodlně usazená na velkém gauči, dost hlasitě chválila Nevilla, který se kvůli tomu červenal. „Když tvá babička požádala tebe a lorda Blacka, abyste předvedli to kouzlo na zapuzení neživých, vůbec jsem si neuvědomila, že je to tak složité. Dívala jsem se, jak jsi to kouzlo seslal, a vypadalo to naprosto jednoduše. Mnohem zábavnější by ale bylo sledovat lorda Blacka, zvlášť když svým kouzlem zničil polovinu zdi.“

Tato poznámka vedla samozřejmě k detailnímu popisu Siriova pokusu o kouzlo a rozbité zdi, kterou museli po skončení lekce domácí skřítkové opravit, doprovázenému výbuchy veselí. Také popisy výkonů profesorů Brumbála a Snapea se setkaly s velkým zájmem a každé jejich škobrtnutí vyvolalo nové salvy smíchu.

Hermiona seděla na zemi, opírala se zády o zeď vedle krbu, kolena měla přitažená k bradě a se zájmem sledovala dění v místnosti. Přesněji řečeno, sledovala Nevilla a Nitocris. Běžným pozorovatelům, za jaké se dala považovat většina Nebelvírů, by se zdála být jen unavená po náročném dni, takže si nikdo nevšiml, že je tišší než obvykle. Ona však byla fascinována tím, co viděla.

Neville byl jako obyčejně nesmělý a plachý, díval se na podlahu, bál se promluvit nebo na sebe přitáhnout pozornost. Hermiona sama byla dost nesmělá, takže věděla, jaké to je. Na druhou stranu Nitocris byla naprostý opak. Byla sebevědomá a hrdá. Nebyla jako Sirius, který někdy až příliš toužil po upoutání zájmu ostatních. Nitocris pozornost nevyhledávala, ale s bravurou ji zvládala, když ji dostala.

A věnovala příliš mnoho svého zájmu Nevillovi. Zatáhla ho do rozhovoru pokaždé, když se pokusil stáhnout. Nadšeně vyprávěla o tom, co předvedl ve třídě, a skoro celý den z něj nespustila oči. Konkurence v získání si její pozornosti byla dost velká, zvláště mezi Seamusem a Deanem, ale i mezi ostatními kluky (včetně Rona, což Hermionu štvalo), ale na nikoho se nedívala tak, jako na Nevilla.

Hermiona si říkala, že s největší pravděpodobností byla faraonka jen ohromená Nevillovou vyrovnaností a jeho schopnostmi, jež ukázal ve třídě v dost obtížných podmínkách, a její náklonnost k němu nevyjadřuje nic jiného než obdiv. Ale její pohledy, které ta mladá žena věnovala Nevillovi, napovídaly, že půjde o něco víc.

- - - - -

V nejvyšší věži, v ředitelových osobních pokojích, jež byly umístěny hned za ředitelnou, se Albus v jasně oranžové noční košili s fialovými hvězdičkami poletujícími sem a tam chystal do postele. Předtím si ale chtěl zopakovat nové kouzlo, které se dnes naučil.

Lidem jeho věku se nestávalo často, že by se naučili kouzlo, o kterém předtím neslyšeli. Nejprve to byla úžasná zkušenost z vývoje a vylaďování kouzla na odstranění Znamení zla. Tenkrát si myslel, že měl nesmírné štěstí, když měl ve svém věku příležitost si procvičit své mentální a magické schopnosti. A dnes - několik kouzel, které Augusta vytáhla z rukávu, byly věci, o kterých nikdy předtím neslyšel. Nebyl tak neskromný, aby si myslel, že zná všechna obranná kouzla, ale stejně - nebylo jich moc, se kterými by se ještě nesetkal. A jen na dnešní lekci se naučil tři!

Potichu a s velkou horlivostí si starý muž vybavil všechny pohyby hůlkou a zopakoval si je. Tohle jsou tři kouzla, která si v budoucnosti bude muset pamatovat.

Po hodině pilného procvičování, které mu zvedlo náladu, si šel konečně lehnout.

 Noví příchozí - 93. kapitola

Blízká setkání - 95. kapitola