Labyrintem slov...

Původní název: Lynne's AU Ending to The Marriage Stone
Autorka: lynned0101
Překlad: larkinh
Beta-reader:  angie77 a Nixerwil

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 15+

Kingsley Pastorek byl ohromen, jak rychle se úctyhodné lékařské zařízení uvedlo na Malfoy Manor do provozu. On a Draco měli konzultace s lékouzelníky, jež doporučil Lucius, a kteří navrhli zařídit ošetřovnu v tanečním sále a rozdělit velký otevřený prostor pomocí závěsů. Kromě fyzického zařízení všechno ostatní - lektvary a další lékařské dodávky a zásoby -pocházelo ze samotných Bradavic nebo od některých z nejlepších evropských zásobovatelů. Jakmile rozmístili postele, Kingsley začal s návštěvami čarodějek a kouzelníků ze svého seznamu britských Smrtijedů a zahájil stálý přísun magicky vyčerpaných a zraněných jedinců. Očekával odpor nebo přinejmenším neochotu, když on, dobře známý bystrozor, navštěvoval Smrtijedy s nabídkou jejich přesunu do relativního bezpečí. Nicméně to se vůbec nestalo. Většina z těchto lidí se v první řadě cítila úplně zrazena svým Pánem, bez ohledu na úroveň vyčerpání nebo utrpěná zranění. Nikdo z těch, které byl schopen najít, neodmítl pozvání na přesun do Malfoy Manor.

Kromě asi tuctu Smrtijedů, které nemohl najít v jejich domovech nebo dalších známých úkrytech, shromáždil Kingsley každého ze seznamu, jenž dostal od Snapea a Malfoye, do středy do večera. Ve čtvrtek začal s procházením seznamu s těmi na ošetřovně, kteří byli schopni rozhovoru, aby identifikoval další, jež mohli potřebovat pomoc. Několik Smrtijedů nebylo příliš ochotných s ním mluvit, ale jakmile jeden souhlasil se spoluprací, odpor skončil. Když dostal pár dalších jmen, Abner Goyle, první, který byl ochotný pomoci, navrhl, že bude pokračovat v rozhovorech se svými kolegy, takže Kingsley může trávit svůj čas venku shromažďováním lidí. Byla to pozoruhodná a velmi efektivní spolupráce.

Zdálo se, že každý si je vědom zvláštního odděleného prostoru u oken, kde byli shromážděni jejich nyní spící bývalí kolegové, a všichni se vyhýbali i pouhému přiblížení se tomuto místu. Lékouzelníci byli úžasní a dosahovali pozoruhodných výsledků u většiny osob v jejich péči, ale bylo tam několik bývalých Smrtijedů, kteří byli nyní zcela zbaveni magie a byli – už jako mudlové - pod vlivem kouzla spánku. Lékouzelníci vyzkoušeli všechno, na co si jen vzpomněli, aby obnovili jejich magii nebo je probudili, ale nakonec museli uznat, že těmto jedincům není pomoci. Zdálo se rozumné umístit je všechny pohromadě kvůli usnadnění jakékoliv péče, kterou by mohli potřebovat, a také se to ukázalo jako dobrý nápad, protože pohled na spící bývalé kouzelníky ostatní na ošetřovně velmi zneklidňoval.

Kingsleyho čtvrteční „sběrný“ úkol byl odlišný, jelikož lidé, které nyní kontaktoval, byli obecně velmi diskrétní ohledně svého statusu a nikdy se veřejně nepřiznali ke svému spojení s Voldemortem. Nyní navštěvoval některé z nejhonosnějších rodů ve Velké Británii a setkával se s hlavami Domů starobylých rodin, lidmi zvyklými klást otázky a kontrolovat jiné. Zatímco jeho práce ve středu zahrnovala lidi vděčné za bezpečí a pomoc, které jim byly nabídnuty, dnešní návštěvy ho rozhodně donutily čerpat z jeho bystrozorského výcviku. Strávil dost času hovorem s každým, koho navštívil, a účastnil se slovního zápasu s většinou z nich. Hodně pomohlo to, že přišel oblečený do svého exotického afrického roucha, protože nevypadal jako zaměstnanec ministerstva, a zvláště ne jako bystrozor. To byl důvod, proč nepřestal toto roucho nosit, i když jeho rodina žila ve Velké Británii již pět století. Jeho hluboký sytý hlas také pomáhal, dodávaje jeho slovům na důležitosti. Když se setkal s každým z těchto předpokládaných a/nebo tajných Smrtijedů, pozorně sledoval a hodnotil, jestli není jejich magie vyčerpaná nebo nejsou nějakým jiným způsobem nemocní, a sledoval jejich reakce na jména, jež zmínil (Kornelius Popletal, pak Amelie Bonesová, Harry Potter, Lucius Malfoy), protože musel vymyslet co nejvíce přesvědčivé argumenty pro to, aby ho doprovodili na Malfoy Manor. Musel dát také dohromady věrohodnou historku, kterou řekl rodině a obchodním partnerům, aby vysvětlil několikadenní návštěvu u Malfoyových. Byla to dřina, vyprávět ten příběh znovu a znovu, ale ukázalo se to nevyhnutelné u všech, se kterými se setkal. Podle jeho odhadu pouze jedno ze čtvrtečních setkání bylo s někým, kdo NEBYL Smrtijed. Byla to postarší čarodějka, která nejevila žádné vnější známky magického vyčerpání. Po chvíli chození kolem horké kaše nakonec Kingsleymu ukázala své neoznačené předloktí a vysvětlila: „Lord Voldemort mě ještě před několika měsíci přesvědčoval, ať se k němu přidám, ale pak zcela přestal. Od té doby jsem ho neviděla ani o něm neslyšela.“

Jeden mladší kouzelník, Eustace Landon, byl obzvláště těžkým případem. Nebyl hlavou Domu starobylé rodiny, ale jejím potomkem, a navzdory domýšlivosti, která mohla soupeřit s Luciovou, byl stále příliš závislý na finanční podpoře a sociálním postavení své rodiny. Bylo zřejmé, že obojí by bylo ohroženo, kdyby se dozvěděli, že přijal Znamení zla. I když byl Kingsley schopný zařídit si s mladým mužem soukromé setkání, Eustace byl neochotný připustit cokoliv, co by jeho otec neschválil. Pokračoval v popírání jakéhokoliv se zapletení s Voldemortem, a to i přesto, že byl očividně velmi slabý a vystresovaný z toho, jak se to pokoušel skrývat. Teprve když Kingsley navrhl, aby se Eustace připojil na Malfoy Manor ke shromáždění mladých čarodějek a kouzelníků dobrého postavení, kteří se tam budou moci seznámit s Harrym Potterem, setkal se s jiskřičkou příznivé reakce. Dodal, že pan Malfoy se postaral o přítomnost některých výjimečných a velmi diskrétních lékouzelníků, kteří budou nápomocni návštěvníkům, pokud by potřebovali jakoukoliv magickou lékařskou péči. Než mohl Eustace odpovědět na tento návrh, vstoupil do místnosti starší a velmi vážně vypadající muž, oblečený do poněkud drahého formálního roucha, nadutý a namyšlený. „No to se podívejme! Nedovolím žádnému ministerskému funkcionáři, aby rušil mou rodinu. O co tu jde?“ Kingsley potlačil touhu toho muže proklít za jeho hrubost a odpověděl tím nejhedvábnějším tónem: „Jednám zde jako speciálně pověřený prostředník mezi Ministerstvem kouzel a kanceláří Harryho Pottera, podle výslovného přání pana Pottera a pokynů ministryně Bonesové. Pan Potter žádal o možnost setkat se s některými význačnými mladšími čarodějkami a kouzelníky, jejichž kouzelnické zázemí je odlišné od jeho, a Lucius Malfoy pro toto setkání velkoryse nabídl svou pohostinnost na svém panství. Jsem zde, abych pozval mladého pana Landona.“ Jak očekával, starší muž okamžitě zareagoval na všechna jména, která právě vyslovil, zvláště na Harryho. Bez dalšího přemýšlení řekl: „Pro chlapce to bude jen dobře, seznámí-li se s Potterem, a také setká-li se s Luciem Malfoyem.“ Pak se otočil a odešel.

Kingsley se díval, jak si Eustace oddychl, a jemně dodal: „Domnívám se, že na panství strávíte několik dní, možná i více. Máme všechno, co byste mohl potřebovat, popřípadě jeden z domácích skřítků se tu může zastavit a vyzvednout cokoliv, co byste vyžadoval. Na panství se přeneseme.“ Vyndal z kapsy očarovaný zápisník a podržel ho před sebou. Jakmile se ho Eustace dotkl, řekl „Malfoy Manor“ a přemístili se.

Navzdory předstírané statečnosti doma před svým otcem, Eustace zkolaboval hned po příchodu na panství a byl okamžitě dopraven k lékouzelníkům. Byli ohromeni, že mladý muž byl vůbec schopen se udržet na nohou po těch několik minulých dní, když jeho magické rezervy byly tak vyčerpány. Doufali, že budou moci obnovit jeho magickou sílu, možná dokonce i na jeho předchozí úroveň. Nebylo žádným překvapením, nehledě k opačnému tvrzení Eustaceho, že když odstranili jeho roucho a košili, aby ho mohli uložit do postele, zjistili, že Eustace má opravdu Znamení zla.

- - -

Na Raddle Manor se Voldemort konečně cítil na to, aby se zabýval novým světem, který stvořil. Plánoval to už na včerejšek, ale byl stále tak vyčerpaný, že celý den prospal. Jeho domácí skřítkové ho přesto probudili kvůli jídlu a léčivým lektvarům, takže dnešní ráno to bylo lepší. Cítil se silný a nedočkavý vidět, co způsobil.

Nebyl si ještě jistý tím, jestli už chce sdílet svůj svět, ale také si uvědomoval, že někteří z těch, které by mohl chtít probudit, by se brzy mohli dostat za bod oživení, pokud je neprobudí teď nebo je nedá do stáze. Jeho první zastávkou byl trůnní sál, kde pronesl stázové kouzlo. Nagini, uvelebená na jeho ramenech, zuřivě nasávala vzduch svým jazykem. „Pane, tři z vašich služebníků nepřežili. Cítím smrt.“ Had ukázal hlavou na tři těla. Voldemort musel souhlasit – byli definitivně mrtví a ve vzduchu bylo cítit pach rozkladu. Pro tyhle tři už neměl další využití, a tak je mávnutím hůlky nechal zmizet. Ostatní vypadali živí a dýchali, proto na ně seslal kouzlo na probuzení.

Ten, který utrpěl pouze snížení své magické úrovně, byl předtím v lehkém komatu a nyní se nacházel ve stavu, kdy zvuky vydávané Voldemortem a Nagini ho dokázaly probudit. Byl však velmi slabý a sotva schopný se postavit v přítomnosti svého Pána. Voldemort usoudil, že je to nedostatkem jídla a vody, a přikázal domácímu skřítkovi, aby ho odnesl do postele a postaral se o něj.

Druzí dva ale navzdory kouzlu na probuzení stále spali, a to Voldemorta zmátlo. Naginin kmitající jazyk nicméně potvrdil, že žijí. Protože nechtěl odkládat svou cestu zničeným světem, a protože usoudil, že si to užije více sám pouze ve společnosti Nagini, zavolal další domácí skřítky a nechal oba odnést do postelí. Tím, že se nemohou probudit, se bude zabývat později.

Voldemort pomalu kráčel cestou, která spojovala Raddle Manor se silnicí, jež vedla do vesnice a ještě dále do města a užíval si cvrlikání ptáků a štěkání psů. Byl to docela kus cesty, ale odlehčil Nagini kouzlem a vychutnával si vánek, zatímco ho jeho dlouhé kroky přivedly do vesnice, která se mu tak hnusila. Nechtěl v ní minout žádnou zkázu. Asi po pěti minutách narazil na první mudly. Nějací chlapci na kolech sjeli ze silnice do příkopu a teď spali uprostřed rozbitých kol. O kousek dál viděl automobily, které byly v pohybu, když jejich řidiči usnuli. Dvě auta se srazila – musel to být docela velký výbuch, protože automobily byly ohořelé a Nagini potvrdila, že v nich cítí smrt. Jinde viděl auta, která narazila do stromů a dřevěných stožárů u cesty, a tamhle jedno dokonce narazilo do domu! Několik mudlů, kteří byli venku pěšky, leželo na různých místech. Někteří vypadali, že spokojeně spí, ale jiní dost nebezpečně upadli, když usnuli, jejich končetiny svíraly s tělem nepřirozené úhly a pod nimi se utvořily kaluže krve.

Pravděpodobně Voldemortovým nejoblíbenějším místem toho rána se stala malá skupina řadových domků na kraji města. Tři malé domy byly zcela zničeny ohněm. Dokonce stromy poblíž byly ožehnuté a auta parkující hned u domů explodovala. I když oheň již uhasl, stále tam bylo trochu kouře a nádherný pach zkázy.

Město samo, zásluhou velké koncentrace mudlů, mu dopřálo spoustu krásného podívání. Díky většímu množství chodců a aut se v něm odehrálo více srážek, které byly zvýrazněny zničenými těly mudlů, přimáčknutými ke stromům či budovám, zaklíněnými mezi dvěma auty nebo jimi přejetými či stále pod nimi uvězněnými. Viděl velký autobus, který narazil do pilíře mostu a mnoho těl leželo roztroušených kolem.

Událo se dost nehod s tragickým koncem a všeobecně dost úmrtí, aby to ukojilo Voldemortovu touhu po krvi a Nagini přinutilo hlásit pach smrti, takže ani jeden si nevšiml, že mnoho mudlů spalo a vůbec nebyli ve stavu ohrožení. Ano, auto srazilo dětský kočárek a dost ho poškodilo, ale rám kočárku ochránil dítě uvnitř, které nyní spokojeně spalo. Dítě, které se houpalo na houpačce, spadlo do písku pod ním a teď pohodlně spalo. Dokonce i v některých nehodami poškozených autech řidiči a pasažéři připoutaní pásy a chránění airbagy nyní spali. Voldemort si mudly neprohlížel tak zblízka, aby viděl, že - pokud přežili to, co se jim stalo, když usnuli, - se jim nyní daří docela dobře.

„Ach, má věrná Nagini, mému srdci dělá dobře vidět tuto bezcennou havěť takhle! Ta úplná nevyhnutelnost, jistota výsledku, uplynutí jen malého množství času, a všichni budou mrtví. A ta příležitost vytřídit chamraď a slabé z řad kouzelníků! Tohle byla skutečně významná událost, jedna z těch, na které se budoucnost bude dívat s úctou – doba, kdy ti, kteří si nezasloužili místo v tomto světě, byli z něho bez okolků odstraněni, takže ti, již si zaslouží, co tento svět může nabídnout, dostanou pořádnou část!“

Když byl jako dítě v sirotčinci, Tom Raddle neviděl z Anglie skoro nic, a v období, kdy se jeho perspektivy rozšiřovaly, byl součástí kouzelnického, nikoliv mudlovského světa. Ale v mudlovském Londýně bylo místo, které viděl na obrázku v knize, jež kdysi ovládla jeho fantazii, a které se mu později stalo zpodobněním přebytečnosti a hlouposti mudlovského světa – rušný střed Piccadilly Circus. „Pojď, mazlíčku. Navštívíme Piccadilly Circus.“ s mrazivým smíchem se Voldemort a jeho had vznesli do vzduchu a beze spěchu letěli směrem k Londýnu.

- - -

Odbor pro nouzové situace Ministerstva kouzel zorganizoval velmi úspěšné mezinárodní setkání, na kterém byla dohodnuta vzájemná spolupráce a pomoc a sdílely se předběžné záchranné plány. Stázové kouzlo zásadně změnilo význam slova „záchrana“ v dané souvislosti. Umožnilo britskému Ministerstvu kouzel soustředit se na plán, který vytvořili a který nazvali „operace Bezpečný přístav“. Cílem operace bylo přemístit spící mudly do zabezpečených přístřeší, kde jim okolní podmínky umožní bezpečně prospat kouzlo. Čarodějky a kouzelníci schopní provádět levitační kouzla by mudly do těchto úkrytů přemístili. Počítalo se s tím, že je motáci budou sledovat, aby se zajistilo, že v přístřeších budou v pořádku a v bezpečí.

Zaměstnanci ministerstva pracovali v týmech na určení oblastí ve městech po celé Británii, která by mohla poskytnout přístřeší většímu množství mudlů, a dále na zavedení postupů pro malá města a venkov. Když Albus Brumbál navštívil ministerstvo s žádostí, aby se bradavičtí studenti mohli tohoto projektu také zúčastnit, počáteční negativní reakce byla překonána jak Brumbálovými pádnými argumenty (které se zaměřily na fakt, že jeho studenti jsou magicky silní a mají velkou touhu pomoci), tak i zavedením operace Bezpečný přístav, která poskytla příležitost zapojit se za méně riskantních podmínek. Protože studenti odjeli do Londýna, mohli vytvořit dvojice se zaměstnanci ministerstva nebo bystrozory, což bylo chápáno jako další ochranné opatření. Dohoda byla uzavřena a zabezpečené letaxové spojení mezi Bradavicemi a ministerstvem otevřeno. Dnešek byl první den, kdy letaxové spojení mohlo být použito, a dobrovolníci stáli ve frontě před určeným bradavickým krbem. Byli mezi nimi studenti a někteří z dospělých čarodějek a kouzelníků, kteří v těchto dnech zůstali ve škole.

Ron Weasley byl oprávněně v čele skupiny studentů čekajících, až budou moci odejít, protože vedl neformální týmy, které shromažďovaly rodiny studentů. Byl tam jeho bratr Charlie, což znamenalo, že se přidal i Draco. Připraveni jít byli i Fred a George, stejně tak Seamus a mnoho dalších z Nebelvíru. V zástupu byli i Sirius a Remus, i když si ještě nebyli jisti tím, jakou roli by chtěli zastávat. Měli rozhovor o tom, jestli by se vůbec měli obtěžovat jít na ministerstvo, ale rozhodli se, že odtamtud alespoň začnou. Jak se tak šířily zprávy o programu ministerstva, operaci Bezpečný přístav, Sirius předvídatelně na toto jméno reagoval negativně a nedokázal si odpustit menší rozčilování. „Nebudu trávit své dny v nějaké mudlovské základní škole a levitovat mudly do tříd! Kde je v tom nějaká legrace?“ Remus se na něj usmál, i když musel souhlasit, že toto by bylo obzvláště velkým plýtváním jejich talentu. Jako zvěromágové mohli pomoci ve zcela jiné roli, takové, ve které většina ostatních nemohla. Nicméně, na rozdíl od svého prchlivého přítele, Remus chtěl vědět, co ministerstvo plánuje, i kdyby se pak on a Sirius měli odtrhnout a dělat něco na vlastní pěst.

Když dorazili na ministerstvo, zaměstnanci je přivítali a začali je zařazovat do týmů. Sirius a Remus se drželi zpátky a sledovali, jak Charlie a Draco byli přiřazeni k jednomu zaměstnanci ministerstva a měli jí do Cambridge přesunout studenty univerzity na bezpečné místo. Charlie se zdál být trochu dotčený takovým obyčejným úkolem, ale Draco vypadal, že si oddechl. Dvojčata měla jít do nákupních center se skupinou studentů a zaměstnancem ministerstva, aby se postarali o nakupující a prodavače, a Ron vytřeštil oči, když byl ještě s jedním bystrozorem a kouzelníkem přibližně Charlieho věku přiřazen k úkolu, který považoval za absolutně prestižní – měli zabezpečit nástupiště a čekací prostory londýnského metra.

Nic z toho nebylo to, co si Remus a Sirius představovali. Nenápadně proto vyklouzli z ministerstva a přemístili se do centrálního Londýna, aby se podívali, jestli tam nejsou nějací mudlové, kteří by potřebovali vyprostit z početných nehod, jež lemovaly ulice. Na těch několika misích, na nichž doposud byli, především když byli přeměněni do Náměsíčníka a Tichošlápka, jejich zostřený čich a Náměsíčníkova výjimečná síla jim umožnily najít tucty mudlů, které ministerské týmy minuly. Sirius, stejně jako Remus, strávil nějaký čas v mudlovském Londýně, a tak navrhl, aby šli na jedno z jeho oblíbených míst, do oblasti okolo Piccadilly Circus.

Když touto oblastí procházeli, Tichošlápek pečlivě očichal každé auto a autobus, a Náměsíčník větřil a díky své výšce nahlížel do jejich oken. Byli zrovna na místě, které bylo zřejmě prohlédnuto jedním nezvykle schopným týmem, ale pak přišli na kruhový objezd, na kterém byl absolutní zmatek, jelikož auta a autobusy narazily jedno do druhého, do semaforů a do monumentu uprostřed. Některé dokonce přejely chodník a narazily do budov. Bylo tam také hodně vody, protože nějaké auto patrně srazilo požární hydrant.

Pak jejich ostrý sluch něco zachytil – zvuk třepotání, ale nebyli to ptáci. V souladu s jejich lidskou přirozeností vlkodlak ustoupil do vchodu jedné budovy a splynul se stíny, zatímco velký černý pes stál na místě a sledoval oblohu. Voldemortovi a jeho miláčkovi trvalo asi minutu, než přistáli u monumentu uprostřed Piccadilly Circus. Tichošlápek si s úlevou uvědomil, že je od nich po větru. Had by ho mohl ve vzduchu ucítit. Co se toho týče, když si pořádně prohlédl vzhled Voldemorta, který se nyní více podobal hadovi, zajímalo ho, jestli ten šílenec může také ochutnávat vzduch svým jazykem. S největší opatrností, jaké byl ve své psí podobě schopný, se pomalu a obezřetně plížil k tomu divnému páru.

Voldemort se zhluboka nadechl, když si prohlížel ten chaos. Cítil dávno zastaralé palivo, které mudlové tak milovali, protože benzín vytekl z proražených nádrží jejich aut, a také několik požárů. A smrt – nepotřeboval Nagini, aby mu potvrdila, že hezkých pár mudlů zemřelo ve vracích před ním. Jeho srdce poskočilo radostí, když zahlédl jejich krvavá těla ve vracích aut před sebou, viděl je pod auty a autobusy, a několik dokonce rozmáčknutých mezi vozidly a zdmi budov. Na krátký okamžik cítil bodnutí lítosti, když si představoval zvuk nárazů, všech těch hloupých alarmů, jež mudlové tak milovali, a praskání ohně, ale teď bylo ticho. Utěšoval sám sebe myšlenkami na to, že by tu stejně nebylo slyšet křičící mudly, protože všichni již spali, když se toto stalo. Kdyby si to neuvědomil, byl by opravdu sklíčený. Tato scéna zkázy byla jednou z těch tichých, co se týče zvuků mučivé bolesti lidí, které tak miloval, nicméně její sledování o několik dnů později pro něj neznamenalo méně prožívané slasti.

Voldemort začal obcházet střed kruhového objezdu, aby se kojil každým krvavým detailem. Po chvíli se zastavil a ostře se nadechl, protože zahlédl velkého sedícího černého psa, který ho sledoval obrovskýma očima. Byl tak nadšený, že radostí zatleskal. „To je Smrtonoš! Jak úžasné! To je příznivé znamení – temné požehnání pro mou práci!“ Nagini také zkoumala černého psa, její jazyk se ve vzduchu rychle kmital. „Pane, toto není pes, toto stvoření má magii.“

"Samozřejmě, že má magii! Je to Smrtonoš! Posel smrti, přišel, aby obdivoval smrt a zkázu, které jsem zde zasel.“ s pýchou a nadšením šel Voldemort k psovi, který se nyní zdvihl a pomalu mu šel naproti. "Přidělal jsem ti trochu práce, že, příteli?“ zeptal se, když gestem ukázal kolem sebe. Smrtonoš zavrtěl ocasem. Voldemorta to očividně potěšilo. „Nesmíš být ale netrpělivý! Zdá se, že mnoho mudlů a pravděpodobně i někteří kouzelníci se dostali pod tvou pravomoc, jakmile jsem je kouzlem uvrhl do spánku, díky nehodám a pádům a požárům, ale ti, kteří ještě žijí, teď spí a neprobudí se. Nejspíš nevydrží víc než den nebo dva, než zemřou na nedostatek vody. Začnou umírat brzy, po tuctech! A až skončím, bude tu jinačí a lepší svět. Některé kouzelníky ušetřím, aby magická rasa přežila. Ale neušetřím žádného z této chamradi, žádného z mudlů. Jen pečlivě vybranou skupinu těch, kteří mají čistou krev a silnou magii a jimž prokážu svou přízeň. Bude to nádherný nový svět, ve kterém bude každý pracovat v harmonii s ostatními na splnění cílů, jež určím.“

Voldemort se připojil k Smrtonošovi, který kolem něj pomalu kráčel, a sehnul se, aby obávané zvíře pohladil a lehce je podrbal za ušima, za což byl odměněn dalším zavrtěním ocasem. Zasmál se způsobem, při kterém lidem naskakuje husí kůže, ale přestal, protože mu had něco zasyčel do ucha, a na místě se zastavil a otočil. Tichošlápek na chvíli zpanikařil, když zjistil, že si Voldemort všiml Náměsíčníka. Ale z toho šílence jen vytryskl další odporný smích. „Ach, je to stále lepší! Kdo kdy viděl divokého vlkodlaka na denním světle, mezi všemi těmito mudly! Musí mít dneska velký den, skoro tak dobrý jako je tvůj, příteli!“

Tichošlápek chvíli přemýšlel o tom, že poběží za Náměsíčníkem a bude ho honit, protože si myslel, že by skutečný Smrtonoš udělal, ale všiml si, že Voldemort zamířil ke vchodu do metra. Vzpomněl si, že na ministerstvu zaslechl něco o tom, že se tam některé týmy přemístily, aby shromáždily spící mudly z nástupišť, takže začal štěkat v zoufalém pokusu je varovat. Předstíral zájem o jeden dost ošklivě vyhlížející vrak a doufal, že Voldemorta od vstupu do metra odradí. Zabralo to jen na chvíli, protože Voldemort nesprávně usoudil, že štěkání a poskakování bylo způsobeno úmrtím další oběti v autě. Voldemort se zdržel jen na tak dlouho, aby ho znovu podrbal za ušima. „Hodný pes! Dneska se dobře bavíš, viď? Pojď, jestli chceš, chci se podívat, co se mohlo stát dole v mudlovském metru.“ A vydal se ke stanici podzemní dráhy.

Náměsíčník se ukázal proto, aby dal Tichošlápkovi šanci ho začít honit, a když to neudělal, držel se dost blízko za nimi a sledoval, co se s Tichošlápkem děje. Využíval při tom svůj extrémně citlivý sluch, který měl díky své magické zvěromágské podobě. Naštěstí i on slyšel, že alespoň jeden tým ministerstva se přesunul k záchranným pracím do metra. Ještě větší štěstí bylo, že občas žil v levných mudlovských bytech, z nichž jeden byl zrovna velmi blízko místa, kde se nacházeli. Tuhle stanici podzemní dráhy sám často používal a tak věděl, jak různé vstupy ústí do jediné stanice pod nimi. Jakmile Náměsíčník uslyšel Voldemorta, že se tam chce podívat, zapadl do nejbližšího vstupu do metra. Slyšel lidi tam dole, proto uháněl kolem vstupních zábran k vlakům a za dál zvuky. Když už byl blízko, přeměnil se zpět v Rema Lupina. Nechtěl, aby náhlé objevení se vlkodlaka způsobilo křik. Našel záchranný tým levitovat několik mudlů na jednom z hlavních nástupišť, pravděpodobně je shromáždili z menších stanic dále na této trase. Rychlými a jasnými gesty jim naznačil, aby byli ticho, popadl Rona, bystrozora a dalšího kouzelníka a tlačil je jemně, ale neúprosně na zem na nástupiště ke spícím mudlům. Otočil jejich hlavy směrem od schodiště a zašeptal: „Zavřete oči. Předstírejte, že spíte jako mudlové. TEĎ!“ Remus se přeměnil do své zvěromágské podoby, přesně včas. Voldemort dorazil na nástupiště a uviděl obrovského vlkodlaka přikrčeného nad půl tuctem spících mudlů. Náměsíčník na něj upřel ten nejzuřivější a nejnepřátelštější pohled, kterého byl schopen, a vycenil své tesáky. Nebyl si jistý, jestli proti němu Voldemort něco nepodnikne. Nahoře to vypadalo, že ten šílenec má dobrou náladu, ale kdo ví? Náměsíčník chtěl co nejvíc nahánět hrůzu a vytvořit dojem, že se chystá zaútočit na spící mudly, aby ochránil Rona a ostatní. S podezřením pozoroval Voldemorta a Nagini a přitom slabě varovně zavrčel. Voldemort měl vskutku dobrou náladu. Okázale se naklonil směrem k vrčícímu vlkodlakovi a se spokojeným úsměvem řekl: „Jsem dalek toho postavit se mezi hladového vlkodlaka a jeho jídlo! Děkuji ti, dobrý muži, za tvou pomoc při urychlení konce této spící havěti!“ Tichošlápek následoval Voldemorta do stanice, k Voldemortovu potěšení, když psa opět uviděl. Znovu ho podrbal za ušima a řekl: „Ach, můj příteli, další práce pro tebe! Zdá se, že těmto mudlům došel jejich čas na zemi.“

S odporným smíchem se Voldemort otočil a vyletěl nad schody nahoru ven z metra k londýnské obloze. Tichošlápek se za ním rozběhl, aby se přesvědčil, že je opravdu pryč, zatímco vlkodlak pokračoval v hlídání spících mudlů a vyděšených kouzelníků. Teprve když se černý pes znovu objevil na schodech a během chůze se přeměnil na Siria Blacka, Náměsíčník se vrátil do podoby Rema Lupina a silnými pažemi objal svého milence.

„Odešel odsud?“

Rozzářený Sirius souhlasně přikývl, dlouhé kadeřavé vlasy mu přitom poletovaly kolem hlavy.

„Co jsi si proboha myslel, když jsi se s ním procházel?“

„Vypadalo to jako dobrý nápad.“

„To si s tebou vyřídím později.“

Společně pomohli se třem kouzelníkům postavit a oprášit. Ron z vděčnosti oba muže vřele objal. Dva zbývající kouzelníci se díky tomuto gestu trochu uvolnili. Věděli, že Ron je dobrým přítelem Harryho Pottera a předpokládali, že tito muži jsou jimi také. Bystrozor si vzpomněl, že je zahlédl na ministerstvu, ale neviděl je odcházet jako součást nějakého týmu. Všechny ministerské týmy měly za člena alespoň jednoho bystrozora nebo jiného zaměstnance ministerstva; jejich tým měl dva, protože v něm byl bradavický student. Remus vysvětlil, že on a Sirius přemýšleli o připojení se k týmu ministerstva, ale rozhodli se, že mohou více pomoci tím, když budou pokračovat ve své vlastní práci. Bystrozor se ušklíbl. Podle jeho mínění tahle kategorie amatérů jen vytvářela další zbytečné problémy v už tak těžké situaci s těmi jejich dobře míněnými, ale příliš riskantními „soukromými“ výpravami. Než se ale mohl začít s oběma hádat kvůli jejich pošetilému chování, Ron se zeptal na něco, co zajímalo i zbylé dva z jeho týmu: „Byl to Ty-Víš-Kdo, kdo sem před chvíli přišel?“ Když Sirius a Remus přikývli, bystrozorovi poklesla čelist, druhý kouzelník omdlel a Ron s grimasou na tváři řekl „Do prdele!“

„Dostali jste přenášedla pro návrat na ministerstvo?“ zeptal se Sirius.

Bystrozor vytáhl plnou hrst medailonů. „Ty stříbrné přenášejí zraněné mudly přímo ke Sv.Mungovi, a ty zlaté nás přenesou na ministerstvo. Ty měděné – každý máme jeden –v našich kapsách vibrují, jestliže se vyskytne nějaký problém, a když se to stane, máme se přenést zpátky.“

„Dobře. Musíme se hned vrátit a měli bychom také stáhnout všechny týmy. Mudlové ještě jeden den vydrží. Voldemort to tu obchází – prohlíží si ten zmatek, který způsobil. Neví, že každý s magií je vzhůru a že mudlové jsou ve stázi, a nechceme, aby na to přišel, což by se mohlo stát, kdyby zahlédl venku nějaký tým. Reme, mohl bys vzít s sebou tohohle blbce?“

Remus zvedl kouzelníka, který se stále neprobral, jako by to bylo malé dítě, a vysloužil si tím zvláštní pohled od bystrozora. Pak se společně s Ronem a Siriem dotkl zlatého medailonu, který bystrozor držel, a přenesli se na ministerstvo.

- - -

Harry byl čím dál víc neklidný a také se nudil. Ráno pracoval ve své kanceláři společně s ředitelem, Severusem a Hermionou. Ředitel poté, co je poslal předchozího dne spát, strávil několik dalších hodin velmi produktivním způsobem. Návaznost mezi částmi textu Salazarových Knih světla a Knih zla, které si Harry všiml, byla potvrzena jeho dalším studiem. Albus strávil také nějaký čas prohlížením knih o otroctví, jež Hermiona našla v knihovně v Malfoy Manor, a Severusových vzpomínek týkajících se iniciačního rituálu Znamení zla. Požádal Harryho, jestli by s ním nemohl projít několik pasáží ze dvou deníků, diskutovali přitom o volbě použitých slov a snažili se přijít na jejich každý možný význam. Harry je kvůli tomu znovu přeložil, a potom každý překlad rozebírali do nejmenších detailů a porovnávali je navzájem. Minulou noc začal ředitel nastiňovat některé teorie a popsal přinejmenším tři archy pergamenu starobylými runami a něčím, co vypadalo jako matematické výpočty. Severus je začal procházet, zatímco Hermiona trpělivě čekala, než na ni přijde řada. Harry se díval na něco, co upoutalo jeho pozornost, a kroutil při tom hlavou: jak knihy v hadím jazyce připadaly ostatním jako čmáranice, tak pro něho byly tyto pergameny stejně tak nesrozumitelné. Když znovu přeložil klíčové pasáže a podruhé zkontroloval svůj překlad, ostatní konečně připustili, že mají tolik informací, kolik je jich možné z deníků získat, a začali prodiskutovávat Brumbálovy teorie a nápady. Harry předpokládal, že až skončí, budou mít kouzlo, které by mohl použít k zablokování čerpání síly skrze Znamení zla nebo dokonce k jeho úplnému odstranění, a že najdou způsob, jak toto kouzlo doručit ke všem, kteří Znamení mají. Doufal, že nebude třeba kouzlo aplikovat postupně na každého kouzelníka nebo čarodějku a že to nebude vyžadovat jejich spolupráci. Dokud ale nedospějí do tohoto bodu, nebude toho hodně, co by Harry mohl udělat nebo čím by mohl přispět, a to způsobilo, že se cítil podrážděný, jelikož mohl pouze sedět, sledovat a poslouchat rozhovory, kterým prostě nerozuměl.

"Myslím, že skočím dolů do skleníků a podívám se, jak se daří Nevillovi.“

Severus vzhlédl a souhlasně přikývl.“Přijdu pro tebe hned, jakmile budeme mít nějaký plán.“

Když Harry vyšel z hradu a kráčel po pěšině, která vedla ke skleníkům, podivoval se nad množstvím lidí venku na pozemcích. Dokonce i když tolik studentů dobrovolně pomáhalo ministerstvu se záchrannými pracemi nebo vařili ve sklepení lektvary, stále bylo v Bradavicích tolik lidí! Byl asi v polovině cesty ke skleníkům, když za sebou uslyšel hlas. „Hej, Harry, počkej!“

K jeho překvapení se za hlasem otočil také mladý vysoký muž s nazrzlými vlasy, který šel několik kroků před ním. Neville byl pořád docela daleko, a tak se oba mladí muži navzájem pozorovali. Vyšší chlapec přistoupil k Harrymu a podal mu ruku. „Ahoj, hádám, že jsi Harry Potter. Viděl jsem některé tvé fotky. Rád se s tebou setkávám, a díky za to, že jsi nás všechny probudil.“ Harry byl lehce šokovaný, když si uvědomil, že toho druhého chlapce, který se také jmenoval Harry, poznává z novin a televize, k nimž měl omezený přístup v mudlovském světě. „Také vás rád poznávám, pane.“

Princ se při slově „pane“ zasmál. „Harry, ty jsi král v tomto světě, ne já. Jsem překvapený, že jsi mě poznal. Většina kouzelníků nemá ani ponětí, kdo jsem.“

"No, vyrůstal jsem u mudlů, tedy u lidí bez magie. Zjistil jsem, že jsem kouzelník, teprve když mi bylo jedenáct, takže jsem tě viděl v novinách a televizi. Slyšel jsem, že ty a tvůj bratr jste motáci?“

Oba chlapci si povídali, než k nim dorazil Neville, a Harry je vzájemně představil. K pobavení obou mladíků bylo zřejmé, že Neville v důsledku své kouzelnické výchovy vůbec netuší, kdo ten druhý chlapec je, a Harrymu Potterovi bylo jasné, že jeho novému příteli to tak vyhovuje. Když mladému muži popřáli hezký den, Harry a Neville se vydali do kanceláře profesorky Prýtové, kterou Neville používal jako základnu při řízení skleníků. Malá kancelář byla umístěna v místě, kde se sbíhaly zdi hradu, hradeb a skleníků, takže to profesorka Prýtová měla stejně daleko do Mrzimoru a ke svým rostlinám. Část kanceláře, která byla nejblíže ke skleníkům, vypadala spíš jako kůlna na květináče, a to bylo místo, které si Neville vybral pro svou práci. Vyrobil různé náčrty toho, co kde roste, jakou péči to potřebuje a v jakých časových intervalech, co všechno je potřeba pro výrobu lektvarů a kdo má za úkol se o tu kterou rostlinu starat. Bylo to docela působivé.

"Profesorka Prýtová mě požádala, abych tu ty grafy nechal, až bude po všem. Ona většinu z toho, co se tady děje, nosí v hlavě. Mně trvalo asi den, než jsem dal všechno tohle dohromady, ale teď je mnohem snadnější věci sledovat, a pro její potřeby by to mělo také stačit. Taky jsem udělal nějaké náčrty týkající se její „čety motáků“, takže má přehled, co se naučili dělat. Je to pro ni jednodušší, jelikož je nemusí každý den učit něco jiného a myslím, že i oni jsou šťastnější, když se můžou lépe naučit, jak zacházet s věcmi. Ze začátku tu bylo docela rušno, protože se všichni všeho děsili, ale teď už se většina z nich cítí v pohodě alespoň s jednou rostlinou nebo úkolem.“

Oba se chvíli v kanceláři zdrželi, ale pak Neville musel jít zkontrolovat skleníky. „Můžu jít s tebou? Nechci se ještě vrátit do hradu.“ Neville přikývl. Společně procházeli skleníky a Neville vysvětloval a zapisoval do malého zápisníku všechno, co je potřeba udělat – která rostlina potřebuje větší květináč, která se musí prořezat, poznamenal si, které rostliny je nutné dnes večer nakrmit vepřovou kotletou a které by měly dostat kus steaku. Harry chodil na povinné hodiny bylinkářství, ale nikdy nestrávil ve sklenících víc času, než se vyžadovalo, takže většinu z těch věcí nikdy neviděl a nikdy se nenaučil nic z pokročilé péče o rostliny, kterou Neville ovládal. „Jsem opravdu ohromen, kolik toho znáš, Neville. V hodinách bylinkářství nikdy nebyl ani náznak všech těch rostlin a dalších věcí, které každý herbolog musí znát.“

"Vlastně, Harry, povinné hodiny obsahují jen to nejzákladnější. Když studuješ na NKÚ nebo OVCE, musíš tu strávit víc času a pracovat s rostlinami, protože v učebnicích se prostě nedozvíš všechny podrobnosti.“ Přišli k řadě vysokých rostlin, které vypadaly, jako by se všechny spikly ve snaze zmařit sběr jejich zralých listů. Když bylo zřejmé, že ani Neville ani Harry nemají na listy zálusk, rostliny se na jejich konci řady trochu uklidnily, nicméně na opačném konci byl někdo, kdo rozhodně listy sklízel, a proto přesměrovaly veškeré své úsilí na tu ubohou duši. „Jeden z motáků dostal za úkol tady sklízet listy – jsou základní součástí v lektvaru na regeneraci nervů, kterého je teď hodně potřeba – první den tu měla docela těžké časy a dělala kolem toho dost povyku, ale teď už tomu přišla na kloub, a myslím, že by ji naštvalo, kdybychom jí chtěli dát jinou práci. Kvůli tomu se snažím pomoci profesorce Prýtové udržet lidi u jim přiřazené práce." Když Neville popisoval rostliny a námahu při jejich sklizni, Harry byl příliš zabraný do pozorování toho, o čem Neville vykládal, než aby si všiml osoby na konci řady, a tak sebou trhnul a ostře se nadechl, když vzhlédl a ocitl se tváří v tvář své tetě Petunii.

Harry se z překvapení vzpamatoval první. „Teto Petunie, už jsi se setkala s Nevillem Longbottomem? Je to můj spolužák a stará se místo profesorky Prýtové o skleníky. Neville, tohle je moje teta Petunie Dursleyová.“ Zdálo se, že Petunie se zdráhá i jen otevřít ústa (což jí u Harryho vyneslo nejvyšší ocenění), ale pak si sundala rukavici z dračí kůže, potřásla mladému muži rukou a nezřetelně pozdravila „Dobrý den“. Oba si všimli, že si otřela ruku o rukáv předtím, než si znovu navlékla rukavici. I když Harry viděl Petunii minulý večer, měl stejně pocit, že by si s ní měl chvíli popovídat. Neville se proto otočil k odchodu a řekl Harrymu, že ho vyhledá po obědě.

"Tak, zdá se, že jsi překonala ten šok. Cítíš se lépe?“

„Ano, nepochybně lépe. Minulou noc jsem se už mohla vrátit do ložnice.“

"Přizpůsobila jsi se životu v kouzelnickém hradě? Slyšel jsem, že to byl domácí skřítek, který tě polekal. Když je člověk vidí poprvé, jsou docela děsiví, že?“

Petunie podezřívavě sledovala Harryho. Proč se k ní chová tak zdvořile? Pořád je to zrůda, ale teď, když ho viděla za denního světla, musela uznat, že vypadá trochu jinak. Něco bylo jinak! Vypal odlišně, ale nemohla přijít na to, proč. Mimo to měl i jiný postoj. Nebyl to ten poddajný, ukňouraný, téměř podlézavý spratek, jakým vždycky byl v Zobí ulici. Vypadal sebevědoměji. Alespoň něco z disciplíny a rad, které mu dala ona a Vernon, nemluvě o Dudleyho vzorném příkladu, muselo konec konců přinést ovoce. Neměla v úmyslu nechat ho myslet si, že věci teď budou jiné jen proto, že jsou v jeho škole a ne doma. Ne, to nikdy nedovolí!

"Kdy se odsud dostaneme pryč? Chci vzít Vernona a Dudleyho a odejít co nejdříve zpátky mezi normální lidi.“ Její prohlášení následovalo hlasité škytnutí. Harry se pokusil skrýt svůj úsměv. Domyslel se, že její projev nebyl dostatečně negativní na to, aby způsobil hlasité říhnutí nebo uprdnutí, nicméně byl dost negativní, aby si zasloužil škytnutí. Severus se opravdu s tím kouzlem překonal!

Harry se nenechal nachytat. „Teto Petunie, mnoho z nás pracuje tak usilovně, jak je možné, aby ses mohla vrátit zpátky do svého života, ale bude trvat přinejmenším několik měsíců, než vyprchá kouzlo, které lidi uvrhlo do spánku. Není žádná cesta, jak bychom to mohli urychlit. Právě teď děláme, co můžeme, abychom lidi udrželi během spánku v bezpečí a abychom přivedli mudlovský svět zpět do toho stavu, v jakém byl předtím. Jsou tu věci, které potřebují opravit, a věci, které je třeba udržet v chodu, aby svět byl co nejvíc podobný tomu, který jsi opustila, až se mudlové probudí. Ujišťuji tě, že se s ničím neloudáme. Alespoň zatímco jsi tady, dostáváš najíst a máš kde bydlet. Tohle opravdu je tak fascinující svět. Tolik věcí vypadá tak všedně, tak, jak je znáš z mudlovského světa, ale tady jsou úplně jiné. I když máš v plánu se vrátit do své mudlovské existence, až přijde čas, rád bych věřil, že bys chtěla vyzkoušet některé z unikátních věcí tohoto světa, takové, které spousta jiných lidí nebude mít nikdy šanci ani vidět.“

Harry zmlkl a sledoval ji svýma velkýma planoucíma zelenýma očima. Petunie se na něj podívala a v tom jí to došlo. To bylo ono – kde jsou jeho brýle? Utrácel snad peníze, aby si koupil kontaktní čočky? Ona ani Vernon rozhodně za takovou extravaganci pro toho ničemného spratka platit nebudou! Harry opět promluvil. „Vlastně bys, teto Petunie, mohla najít v tomto světě svoje místo. Pokud by sis vybrala cestu magického života, myslím, že by to byl pro tebe velice příjemný a radostný život. Budeš mít možnost se rozhodnout. Nemusíš se rozhodovat teď, ale uvažuj o tom. Ale až přijde ta doba, budeš mít pouze jednu příležitost.“

"Co je to za pitomost? O co ti jde?Nechci mít absolutně nic společného s tímhle magickým světem a nechápu, jak život mezi šílenci (její slova byla přerušena velmi hlasitým prdem) může být něco jiného než nesnesitelný! Rozhodně ne příjemný! Proč pro všechno na světě tohle říkáš? Jsi šílenec!“ k Petuniinu překvapení Harry vůbec necouvl, když s ním tak krutým způsobem mluvila, a ani se nepokusil si ji udobřit nebo se omluvit. Díval se na ni s klidem, který ji o to víc rozčiloval, a její předchozí způsoby vypluly na povrch. Napřáhla se, aby dala Harrymu facku za jeho drzost, ale ten jen lehce mávnul hůlkou a ona zjistila, že vůbec nemůže hýbat rukou. Ať se snažila, jak chtěla, její ruka jí ochable visela podél těla a ona jí nemohla pohnout. Dívala se na Harryho s rostoucím vztekem, s vytřeštěnýma očima, žíla na spánku jí tepala, a on měl tu smělost jí pohled oplácet, nekrčil se ani neomlouval. Byl naprosto klidný, když se usmál a odcházel.

"Jak se opovažuješ jen tak ode mě odejít, mladý muži! Hned se vrať a zruš to, co jsi udělal s mou rukou! Ty drzý bastarde! (přerušení rachotivým krknutím). Povím to Vernonovi, až se probudí! Neuvidíš ani zbytky jídla, ani si celý týden nesedneš, až se tohle léto vrátíš do Zobí ulice, jen počkej a uvidíš!“

Harry se otočil jen na dobu, kterou potřeboval k tomu, aby na ni seslal tišící kouzlo, a pokračoval v chůzi zpět do hradu. Nedělal si nic z toho, co Petunie řekla. Viděl cesty, které by se jí mohly otevřít, a žasnul nad tím, jak někdo tak protikladný k magii by mohl najít své štěstí uprostřed něčeho, čím teď tak hlasitě opovrhuje.

Vždycky si myslel, že jeho život je pořádný cirkus, ale tetina možná budoucnost byla šokující.

 Všude samé překvapení - 83. kapitola

Vymazání - 85. kapitola