Labyrintem slov...

Meče a dudlíky

Epilog: Pohádka o Glorfincimprcamprovi

…tak jak ji vyprávěl Erestor svému novorozenému synovi Estorelovi.

 „Tak podívej, Fine: čtení pohádek na dobrou noc nezničí tvou pověst, ať už je ta pověst jakákoli. Byl jsem vzhůru celou minulou noc, protože Estorel brečel, tak bys mu teď aspoň mohl přečíst tu pohádku.“

„Já nemůžu číst pohádky. Jsem válečník, ne vypravěč.“

„Ha! To říká elf, jehož balrog se zvětší pokaždé, když opakuje historku o jeho skolení!“

„Číst pohádky na dobrou noc je ženská práce.“

„Co prosím?!?“

„Uh - polož tu láhev, drahý, mohl bys zranit elfátko.“

„Jediná dětinská osoba, která bude brzo zraněná, jsi ty, Fine. Teď vezmi Příběhy nany husy a přečti Estorelovi jeho pohádku na dobrou noc nebo tady budeme mít potíže.“

„Podívej - nemůžeš tu pohádku přečíst ty - a já budu poslouchat, abych věděl, jak se to správně dělá?“

„Když budu já číst dneska, budeš ty číst zítra?“

„Slibuju.“

„Můžu ti věřit?“

„Musím na to odpovídat?“

„Radši ne. Vezmi dítě, ujisti se, že ho neupustíš a já vám přečtu

Pohádku o Glorfincimprcamprovi

Bylo nebylo, kdysi dávno pracovala u mocného a moudrého elfího pána poradkyně z Lothlórienu. Nazvěme ho Elrond a jí Firinwë, to se dá snadno zapamatovat.

Firinwë byla velmi krásná, ale zdaleka ne nejjasnější svíce na lustru a byla také velmi, velmi lenivá. Zatímco ostatní hlídali hranice, lovili vrrky nebo psali básně, ona jen seděla u okna od úsvitu do soumraku, česala si vlasy a zahálela.

Po nějakém čase byl elfí pán tímhle přístupem opravdu unaven a nařídil jí oprašovat jeho sbírku náprstků nejméně třikrát týdně, aby tak přispěla k udržování domácnosti.

Firinwë tedy šla do Gil-galadovy Pamětní síně, jak jí bylo přikázáno, jenže… když nakonec stála před skleněnou skříní s péřovou prachovkou, strávila všechen čas prohlížením si svého odrazu ve skle, a tak když jí pán Elrond přišel večer zkontrolovat, žádný z jeho náprstků nebyl oprášen, avšak Firinwë mezitím stihla vyzkoušet pět různých barev na rty a čtyři nové účesy.

Je zbytečné říkat, že pán Elrond se velmi zlobil.

Povytáhl své hrozivé Obočí a zahřměl: „Firinwë, ty darebnice líná! Neoprášila jsi ani jeden jediný náprstek!“

Ale Firinwë jen zívala a mávala rukou, neboť lak na nehty („Ostružinová rosa“, Mauburz z Roklinky) ještě úplně nezaschl.

Pán byl rozzuřený a jako trest jí zamkl do malé tmavé místnosti, kde v koši čekalo pět liber žabích nohou na naložení s octem a cibulí.

„Firinwë,“ řekl, „až se sem zítra vrátím, očekávám, že cibule bude nakrájená a žabí nohy naložené ve sklenicích.“

Pak zamkl dveře a nechal Firinwë tam.

„Ai, Elbereth,“ povzdechla si Firinwë, „jak naložím tyhle žabí nohy, abych si nezničila svou manikúru!“

Nejdřív se podívala na žabí nohy, pak na své nehty a dala se do breku.

„Bééé, není nikdo, kdo by mi pomohl?“

Firinwë brečela a brečela, věda, že pán Elrond jí pošle do Temného hvozdu počítat skřety na příštích pár století, jestliže nesplní svůj úkol.

„Oh,“ vzlykala, „dala bych cokoliv za pomoc!“

V místnosti se jasně zablesklo a před Firinwë se z ničeho nic zjevil výjimečně pohledný a okouzlující elf s dlouhými černými vlasy. „Můžu ti pomoci, Firinwë! Nezoufej! Naložím žabí nohy za tebe, jako že jsem žabonoží expert, ale na oplátku jsi mi zavázána!“ řekl.

Firinwë by slíbila cokoliv, takže přikývla a ŠUUUUUUUP! všechny žabí nohy byly naloženy (s cibulí) a úhledně naskládané ve sklenicích.

Ráno byl pán Elrond velmi potěšený, když viděl, že byl úkol splněn, a protože si myslel, že konečně našel způsob, jak přimět dámu Firinwë k běžné práci, nařídil jí tentokrát naložit vrrčí jazyky.

Firinwë znovu brečela, protože jestli existovalo něco nechutnějšího než žabí nohy, byly to vrrčí jazyky. Ale po chvíli se znovu objevil pohledný elf a nabízel svou pomoc.

„Naložím za tebe i ty vrrčí jazyky, paní Firinwë, ale jsi mi zavázána, nezapomeň na to!“

Přikývla a ŠUUUUUUUP! všechny vrčí jazyky byly naloženy.

U Elbereth, pán Elrond byl v té nejlepší náladě a za odměnu dal Firinwë krásný šperk, takzvanou ‘Večernici‘ (52karátů, zatraceně drahá, Cartieriel z Roklinky), rodinnou památku.

„Můžeš si tento drahokam nechat, když do zítra naložíš i tyhle pavoučí čumáčky,“ řekl a opustil ji.

Oh, jak Firinwë naříkala a brečela - velmi toužila nechat si Večernici, protože se skvěle hodila k jejím novým šatům, ale jak by mohla do zítra zvládnou splnit úkol?

Nebudete překvapeni, když uslyšíte, že výjimečně pohledný elf opět přispěchal na pomoc.

„Paní Firinwë, můžu ti pomoci - ale za odměnu chci ten tvůj pěkný plášť, však víš, ten sametově černý s tmavě zeleným hedvábným lemováním, protože to by byl ten správný dárek k mým narozeninám a mnohem vkusnější než ta červená pletená čepice s rolničkami, kterou jsem dostal minulý rok od mého miláčka.“

Ačkoliv Firinwë neměla v nejmenším úmyslu loučit se se svým pláštěm, souhlasila a ŠUUUUUUUP! - práce byla hotova.

„Zítra, paní Firinwë, si přijdu pro tvůj plášť, nebo - udělejme naši dohodu trochu zajímavější - uhodneš-li mé jméno, budeme vyrovnáni.“

S tím zmizel, zanechávaje za sebou okouzlující vůni borovice a santalového dřeva.

Tu noc Firinwë vyklouzla ze svého pokoje a procházela chodby Posledního domáckého domu v zoufalství.

„Ai! Ai!“ bědovala a tiskla si ruce, „jak bych někdy mohla uhodnout jméno toho elfa?“

Mířila do kuchyně posilnit se sklenkou miruvoru, když v tom zaslechla tlumené hlasy. Připlížila se k přístěnku na smetáky a spatřila tajemného elfa, jak mluví a směje se na neobyčejně atraktivního správce Pána Roklinky.

„Ai, má lásko,“ říkal zrovna černovlasý elf, „ona nikdy neuhádne, že mé jméno je Glorfincimprcampr! A teď pojď ke mně, můj milovaný, protože já velmi dychtím po tvých sladkých polibcích!“

Vášnivě se políbili a Firinwë spěšně ustoupila do svých komnat, když správcova ruka začala pátrat pod košilí tajemného elfa, neboť tohle je pohádka a měla by být vhodná pro všechny, i pro malá elfátka.

Když se rozbřesklo ráno, tmavovlasý elf se objevil v pokoji Firinwë.

„Ai, paní Firinwë, je čas odevzdat plášť!“ culil se a potřásal obočím, které nebylo tak děsivé jako Obočí pána Elronda, ale i tak bylo dost působivé.

„Počkejte vteřinku,“ řekla, „když uhádnu vaše jméno, necháte mě být a já si můžu nechat plášť.“

Pokrčil rameny a stále se usmíval.

„Dobře tedy. Jaké je mé jméno?“

„Glorfincimprcampr!!!“ zvolala Firinwë vítězně a smála se.

Elf zívl.

„Oh - ne, je mi líto, to je špatně. Plášť, prosím.“

„Co? Co? Co?“ koktala Firinwë. „Říkal jste, že vaše jméno je Glorfincimprcampr! Já jsem to slyšela!“

„Já? Nikdy.“

„Ano, říkal jste to!“

„Ne, neříkal.“

„Říkal!“

„Neříkal.“

„Říkal! Říkal! Říkal!“

„Máš svědky?“ zeptal se a Firinwë vypadala zmateně.

„Svědky? Na co bych potřebovala svědky?“

Elf chytil Firinwë kolem pasu a vyhodil ji z okna. S velkým potěšením sledoval jak přistála v kachním rybníku pod oknem.

Mával na ni a bavil se pohledem na žábu, která jí seděla na hlavě.

„Tohle tě naučí neházet mlsné oči na mého manžela!“

S tím se vrátil do kuchyně, na rtech šťastnou melodii, posadil se a usrkl ze sklenky miruvoru. A tak on a neobyčejně atraktivní blonďatý elfí pán žili šťastně a spokojeně až na věky…“

„Trochu mi dělá starosti směr, kterým se ubírá výchova našeho syna, drahý.“

„Měl bys odnést Estorela do kolébky, už usnul.“

„Erestore?“

„Ano, lásko?“

„Myslel jsem si, že červená pletená čepice s rolničkami by na tobě vypadala roztomile.“

* * *
 

[Termín ´Příběhy nany husy‘ vychází z ‘Pohádek matky husy‘, což je sbírka klasických dětských pohádek a říkadel - pozn.překl.]

Meče a dudlíky - Kapitola šestá