Labyrintem slov...

Premiér stál před oknem jako solný sloup a sledoval, jak poslední z hlupáků, kteří se pokusili zaútočit na to malé městečko, utíkají pryč. Nebylo mu tak úplně jasné, co se stalo - na bojišti byl nejprve totální zmatek a potom se uprostřed něco chvíli hýbalo. Vypadalo to, jako by vzduchem létala hlína, ale když se mu podařilo zaostřit dalekohled, viděl jen nějakou blátivou cestu, od které každý prchal. Ti pitomci začali utíkat už předtím, ale ať už se tam stalo cokoliv, rozhodně je to vybudilo k ještě větší rychlosti. Díky Bohu, že už bylo po všem. Teď jen potřeboval pochopit, co se stalo, a vymyslet vhodné a uvěřitelné odůvodnění.

Všiml si školní doktorky, oblečené do vlněné peleríny, kterou měla přehozenou přes tu příšerně staromódní uniformu, již nosila, a několika dalších podobně vystrojených lidí. V rukách drželi košíky a odletěli na teď již bývalé bojiště. Jak jí říkali? Lékařská kouzelnice? Lékouzelnice?

Zatímco přemýšlel nad jejím titulem, opět musel žasnout nad tím, že létají na košťatech. Už to tu předtím zažil, ale pokaždé, když to viděl, se musel zastavit a zavrtět nad tou podivností hlavou.

Jeden člen té skupiny sletěl níže v místech, kde byla největší vřava, a několik ostatních se zastavilo nedaleko, ale zbytek letěl směrem k městu. Zaměřili se na muže (a zřejmě i několik žen, ačkoliv délka vlasů už nebyla spolehlivým indikátorem pohlaví), kteří byli zraněni a hanebně zanecháni svému osudu.

Fascinovaně sledoval, jak všechny zkontrolovali, ty při vědomí pouhým mávnutím hůlky uspali a všechny odlevitovali do hradu, aniž by k tomu potřebovali nosítka.

Někteří padlí neměli takové štěstí. Kolem nich se shromáždilo několik kouzelníků a čarodějek, postávali nad nimi, mávali hůlkami a lili na ně a do nich nějakou tekutinu z malých lahviček. Opravdu doufal, že vědí, co dělají, a že nikomu neublíží! Tedy přinejmenším že jim nezpůsobí žádná další zranění navrch k těm, která už utržili. 

Pak dalekohled zaostřil na město. Zdálo se, že se ulice opět začínají zaplňovat lidmi. Kousek dál v ulici, na kterou měl dobrý výhled, byla hospoda, a jak to vypadalo, měli tam napilno. Vypadalo to, že v městečku nedošlo k vůbec žádným škodám ani zraněním.

Pak se vedle něj konečně objevil Martin Entwhistle.

“Pane, přijela ministryně kouzel a ráda by si s Vámi promluvila,” řekl tichých hlasem. Zdálo se, že byl také zcela pohlcen tím, co se dělo před nimi.

“Hmm,” odpověděl nepřítomně premiér, zatímco jeho pozornost pomalu opouštěla zablácené pole. “Samozřejmě. Veďte mne.”

- - - - -

Počet mrtvých a zraněných nebyl tak velký, jak mohl být. Většina zraněných nebyla ohrožená na životě, přinejmenším dokud byli v péči lékouzelníků. Byli stabilizováni hned na bojišti a znehybněni po dobu přesunu na bradavickou ošetřovnu.

V předsálí ošetřovny se nyní vznášelo několik spících pacientů, kteří čekali na madame Pomfreyovou, až je vyšetří a přidělí někomu z personálu. Ten byl nyní tvořen vrchní bradavickou ošetřovatelkou, jí asistujícími sestrami a lékouzelníky ze Sv. Munga, kteří se sem přeletaxovali na výpomoc. Madame Pomfreyová nebyla překvapena, když mezi nimi poznala Grangerovy v těch jejich podivných bílých pláštích.

Řezné rány a čisté průstřely od šípů ošetřoval bradavický personál. Zlomené kosti léčili služebně mladší lékouzelníci od Sv. Munga. Nejzkušenější lékouzelníci se starali o ty, kteří měli zároveň otřes mozku, protože bylo obtížné zastavit otékání mozku a zároveň léčit zlomeniny, navíc bylo potřeba to udělat hodně rychle. Měli tu také několik mudlů s polámanou páteří nebo přerušenou míchou. Obnova nervů byla obzvláště složitým léčitelským úkonem i v případě, že se nejednalo o míchu, ale madame Pomfreyová měla s podobnými zraněními dost zkušeností. Tyto případy si vzala na starost sama.

Tři mudlové přišli o končetiny a jeden utržil sečnou ránu, která ho málem rozpůlila vedví. Tyto úrazy si vyžádaly ty nejlepší lékouzelníky a soustu času a soustředění, protože když na člověku, jehož všechny údy jsou oddělené od těla, pracuje více lidí, je nutné dávat pozor, aby dostal zpět ty správné končetiny a na správná místa. Naštěstí několik lékouzelníků ze Sv. Munga mělo s připevňováním končetin zkušenosti.

Michael Granger vysvětloval jedné lékouzelnici ze Sv. Munga mudlovskou lékařskou proceduru, protože si všimla cizího předmětu v hrudi jednoho pacienta. Jako zubní lékař neměl oprávnění, předepsat nebo voperovat pacientovi kardiostimulátor, ale z lékařských časopisů věděl dost na to, aby to uměl popsat.

“Vážně?” zvolala lékouzelnice. “Proč by někomu dělali něco takového?”

Zatímco Michael s Annou, která se k nim nyní přidala, se jí pokoušeli vysvětlit vše, co si o proceduře pamatovali, lékouzelnice mávnutím proutku vyčistila pacientovy tepny a napravila činnost jeho srdce. Michael si sice myslel, že největším problémem pacienta byl šíp vězící v jeho břišní dutině, nicméně lékouzelnice se rozčilovala nad něčím jiným. Nakonec to byla Anna, kdo sebral odvahu se zeptat na věc, která jim oběma vězela v hlavě.

“Vlastně by mě zajímalo, podle jakého schématu ošetřujete pacienty. Nedělá Vám starosti šíp jeho břichu? Myslela bych si, že tohle budete považovat za nejurgentnější k vyléčení.”

Lékouzelnice pokrčila rameny. “Šíp není žádný problém, tohle nezabere víc než vteřinu. Byla jsem ale zvědavá na srdce.” Na důkaz svých slov jemně vytáhla šíp a seslala několik kouzel. K úžasu Grangerových rána jednoduše zmizela a nechala po sobě sotva znatelnou jizvu.

Zatímco pracovali, rozhovor mezi lékouzelníky pokračoval. Nejvíce dumali nad tím, co se mohlo stát, aby to skončilo s takovými zraněními. Grangerovi byli v celé skupině jedinými lidmi, kteří viděli celou bitvu, a neváhali se podělit o informace. Jejich popis černého stínu uprostřed bitevního pole Poppy zaujal.

“Byla to ta nejdivnější věc,” vyprávěla Anna. “Vypadalo to, jako by se uprostřed bitvy najednou objevilo hejno špačků. Když jsme studovali na Oxfordu, tak jsme je často pozorovali - tihle malí ptáci se uhnízdili v mokřinách jen několik mil od školy a my tam strávili spoustu odpolední sledováním, jak poletují kolem. Ale nikdy jsem nic takového tady v okolí neviděla, ani jsem netušila, že tu špačci jsou.”

Její manžel dodal: “Taky mě napadli špačkové, zlato. Ale nevšiml jsem si, že by se tam sletěli. Spíš to vypadalo, jako by vyskočili ze země nebo co. Ale najednou tam byli, lítali sem a tam, skoro jako by to hejno samo bylo nějakým zvířetem a ne vytvořené z jednotlivých ptáků. Opravdu úžasná podívaná.”

Poppy se jich zeptala na pár dalších věcí, ale rozhovor se brzy přenesl zpět na použité zbraně a jimi způsobená zranění.

Z celkového pohledu bylo udivující, že pouze pěti bojujícím již nebylo možné pomoci. Jeden měl rozdrcenou hlavu - tohle nedokázali léčit ani ti nejschopnější lékouzelníci. U těch ostatních se madame Pomfreyová domnívala, že byli už před svým příchodem do Skotska nemocní, a proto byli náchylnější utrženým zraněním podlehnout. Jejich srdce prostě přestala pracovat a nebylo možné je znovu nastartovat.

Jakmile byli všichni pacienti ošetřeni, vydala se do ředitelny podat zprávu.

- - - - -

Albus čekal před vchodem do hradu, až se vrátí všichni, kteří odletěli sesílat paměťová kouzla. Jako poslední se vrátili Severus s Harrym. To pro něj nebylo žádné překvapení, protože oba muži si udělali velkou odbočku do lesíku, jenž byl sice docela daleko od nejpravděpodobnější trasy návratu, nicméně na tom neshledával nic divného. Překvapilo ho však, že oba dva vypadali rozrušení.

“Chlapci, myslel jsem si, že se všechno podařilo, dokud jsem neuviděl vaše obličeje,” promluvil, jakmile za nimi zavřel dveře. “Co vás tak podráždilo?”

Severus se rychle rozhlédl a zjistil, že vstupní hala je prázdná. “Harry něco slyšel, když jsme se vraceli, Albusi. Museli jsme na chvíli přistát, proto jsme se vrátili tak pozdě.”

Oba starší muži se nyní dívali na Harryho, který se kousal do rtu. “Slyšel jsem hadí jazyk. Několik hlasů. Byli to černí wyrmové. Sledovali nás ze zemských hlubin, protože mi přislíbili pomoc proti Voldemortovi. Nevěděl jsem to - poprosil jsem je o pomoc, ale netušil jsem, že jsou tady.”

Očividně ho něco sužovalo a výraz jeho obličeje způsobil, že Severuse zabolelo srdce. Ten výraz už jednou viděl - tenkrát doufal, že to bylo naposledy. Věděl, že se Harry cítí zodpovědný za to, že zabili nějaké mudly, ačkoliv ti pravděpodobně toužili po jeho smrti. Už o těchto jeho pocitech mluvili, ale zdálo se, že ten rozhovor budou muset vést ještě jednou. Nebyla to jeho vina.

Harry se zhluboka nadechl. “Wyrmové viděli začátek bitvy a usoudili, že jejich pomoc je nezbytná, tak se zapojili. Řekli mi, že zabili několik mudlů, než si uvědomili, že ti jsou proti nim zcela bezbranní. To byla ta chvíle, kdy jsem k nim promluvil.”

Albus se šokovaně obrátil na Severuse.

“Viděl je někdo?” zeptal se jemně.

“Předpokládám, že mudlové na bojišti je zahlédli, když se vynořili ze země. Já osobně jsem je neviděl. Harry k nim promluvil v ley lines, proto jsme museli přistát.”

Harry přemýšlel, jestli fakt, že pouze on viděl a mluvil s wyrmy, způsobí nějaké problémy. Proto rychle dodal: “To byli oni, kdo mi pomohli vrátit se, když jsem se v ley lines ztratil. Když jsme na ně zavolal, udělal jsem to skrz ley lines, a oni byli během vteřiny u mě. Nemohli být na zemském povrchu víc než minutu nebo dvě.”

Severus i ředitel jeho vysvětlení přijali, ale Albus se na oba ostře podíval.

“Myslím, že bude lepší tento fakt udržet v tajnosti. Madame Bonesová a mudlovský premiér jsou na hradě, mám s nimi setkání za malou chvíli v kanceláři detašovaného pracoviště ministerstva. Pomoc tvých přátel může být v této válce neocenitelná, Harry, zvlášť když naši protivníci z řad kouzelníků o nich nevědí. Nemyslím, že je vhodné to zmiňovat před mudlovským premiérem, ale Amélie by měla být informovaná. Pokud ti to nebude vadit, mohl by ses tam stavit asi za půl hodiny.”

Přede dveřmi do ministerské kanceláře dohonila Albuse madame Pomfreyová. Ředitel se na ni usmál, když ho chytila za ruku, aby si s ním mohla promluvit. “Jak se daří zraněným, Poppy?” zeptal se.

“Všichni kromě pěti ten nesmysl přežili,” odpověděla řízně. “Jeden měl rozdrcenou hlavu, pravděpodobně od úderu kamenem z jednoho z těch trebuchetů, které tam mudlové přitáhli. Ti další čtyři mrtví měli zřejmě problémy se srdcem - jejich zranění nebyla vážná, ale jejich srdce prostě přestala bít a my je nedokázali znovu rozběhnout. Všechny ostatní jsme byli schopni dát zase dohromady. Museli jsme přišít tři končetiny, ale o to je už také postaráno.”

Albus přikývl a Poppy pokračovala: “Někteří se budou moci již dnes vrátit domů, ale ti zbývající tu musí zůstat na pozorování na jeden nebo dva dny. Máme tu však muže, který měl kompletně přerušenou míchu - toho si tu musíme nechat déle, než si budu jistá, že je zdravý.”

Pak ještě dodala: “Grangerovi se k nám připojili. Jsou to milí lidé, vždy ochotní pomoci a poradit v případech, kdy jsme zjistili mudlovský zásah do těla pacientů, kterému jsme nerozuměli. Sledovali bitvu a popsali něco, co se stalo uprostřed bojiště. Bylo to opravdu velmi divné. Anna řekla, že to vypadalo jako hejno špačků. Nikdy jsem sice hejno špačků nepozorovala, ale Michael to popsal jako velké množství ptáků pohybujících je v hustém chumlu a v takové koordinaci, že to skoro vypadalo, jako by se jednalo o nějaké velké zvíře, ne hejno jednotlivých ptáků.”

Albus pečlivě skryl svou reakci na tuto informaci. Grangerovi tedy takhle popsali černé wyrmy. To, že je zahlédli až z hradu znamenalo, že wyrmy vidělo hodně lidí. Nějaké vysvětlení by jim jen pomohlo.

“Děkuji ti, Poppy. Mám teď setkání s premiérem a ministryní kouzel, ale informuj mě o jakékoliv změně ve stavu tvých pacientů.”

O pár vteřin později, když vstoupil do ministerské kanceláře, bylo jasné, že jeho příchod byl netrpělivě očekáván.

“Omlouvám se za nedochvilnost. Zastavila mne madame Pomfreyová, školní ošetřovatelka, a informovala mne o stavu zraněných mudlů. Všichni kromě pěti byli úspěšně ošetřeni. Jednomu muži rozdrtil balvan hlavu a čtyři měli zřejmě existující problémy se srdcem, protože jejich zranění nebyla vážná, nicméně nebylo možné jim pomoci.”

Ministerský předseda přikývl. “Bezpochyby se jednalo o srdeční infarkty. Ale pouze pět smrtelných případů? Odtud to vypadalo jako naprostý debakl, a tak bych očekával více mrtvých.”

Albus si uvědomil, že některá ze zranění, které byli lékouzelníci schopni vyléčit, by za použití pouze mudlovských léčebných postupů skutečně skončily smrtí pacientů. Jenže se s premiérem nemohl o tuto svou úvahu podělit. Léčebné možnosti magie, stejně jako její neuvěřitelná destruktivní síla, bylo něco, co by jim mudlové nevyhnutelně záviděli a chtěli by, aby jim tyto možnosti byly dány k dispozici. Byla to právě závist a snahy mudlů kontrolovat a následně vyhladit magii, která vedla k zákonu o utajení. Albus sice nevěděl, kam je současná otevřenost vůči mudlům zavede, ale nepovažoval za moudré jim poskytnout jakékoliv další informace, které by mohly znovu zažehnout starou žárlivost.

Premiér si vyložil Albusovo mlčení jako souhlas s jeho názorem. Potom ho napadlo se ještě zeptat: “Nevíte, co se to dělo uprostřed bojiště? Najednou tam byl ohromný chaos, ale pak jsem uviděl nějaký tmavý flek převalovat se na místě a lidi, jak odtamtud utíkají pryč. Než jsem si ale stačil zaostřit dalekohled, bylo po všem.”

Albus si uvědomil, že premiér si svým pozorováním není jistý, a tak zmínil to, co si mysleli Grangerovi. “Madame Pomfreyová mi řekla, že dva mudlovští lékaři, kteří tu jsou na návštěvě a pomáhli jí na ošetřovně, také viděli něco podivného. Domnívají se, že se jednalo - jak to řekli? O obrovské hejno špačků.”

Premiér se plácl do kolen a přikývl. “To je ono, přesně takhle to vypadalo. Nikdy předtím jsem neviděl, že by se takové množství ptáků dokázalo najednou objevit a zase rychle zmizet, ale teď, když o tom přemýšlím, tak to vypadalo přesně jako hejno špačků.”

Ředitele překvapilo, že tento ptačí fenomén je mezi mudly tak známý. Jeho matka jemu a jeho sourozencům, když byli malí,  častokrát vyčarovala hejno špačků, kteří bláznivě létali nad jejich hlavami. Předpokládal, že takhle baví své děti v mnoha kouzelnických rodinách. Samozřejmě, že aby si toho všimli mudlové, muselo by se jednat o mnohatisícová hejna létající dost vysoko. Ale jestli byl způsob létání špačků v hejnech tak známý, bylo dokonce možné, že někdo neprovedl kouzlo správně a to samovolně nezaniklo. Možná kouzla donutila špačky létat dlouho poté, co původce kouzla na to dávno zapomněl.

Bylo zajímavé, a možná i výhodné, že jak Grangerovi, tak premiér o tomto fenoménu věděli a domnívali se, že to bylo to, co viděli na bitevním poli. Bude to muset soukromě prodiskutovat s Amélií, jakmile premiér odjede a přijdou Harry se Severusem.

“Nanejvýš zajímavé a nezvyklé, pane premiére,” řekl Albus a okamžitě odvedl rozhovor jiným směrem. “Několik z nás seslalo paměťová kouzla po celém obvodu bojiště, takže mudlové, kteří pole opustili, zapomněli, co tam vlastně dělali. Podobná kouzla sešleme i na ty mudly, které jsme přivedli k ošetření, ještě předtím, než odejdou. Domnívám se, že někteří z bojujících byli schopni odejít vlastními silami, přestože byli zranění. Očekávám proto povědomí o tom, že se tu něco stalo, ale nikdo by neměl vědět nic určitého.”

“Ale co ti mrtví? Jak tohle vysvětlíme?” zeptal se premiér.

Albus smutně pokýval hlavou. “Ano, tragické, že došlo k úmrtím. Mám obavy, že jsme některé těžce zraněné přehlédli a že bude víc mrtvých.”

Amélie rychle dodala: “Už jsem nařídila přesun všech volných bystrozorů, aby začali s důkladnou kontrolou bojiště. Je to nepřehledný terén. I když je nepravděpodobné, že by madame Pomfreyová a její kolegové někoho minuli, počasí se zhoršuje a my určitě nechceme někoho nechat venku ležet.”

Albus pohotově zareagoval na zmínku o nepřehledném terénu. Sice se jednalo o momentální nápad, s nímž budou muset nějakou dobu pracovat, ale vysvětlí to jak náhlé objevení se hejna špačků, tak i několik mrtvých, jejichž těla se nikdy nenajdou.

“Půda okolo hradu není na některých místech stabilní. Nachází se tu poměrně mnoho hlubokých jeskyní a dutin. Dokud pořádně neprozkoumáme místo, kde se náhle objevili špačkové, měli bychom předpokládat, že je v těch místech puklina.”

Rychlým pohledem na ministryni se ujistil, že bude hrát s ním. Oba věděli, že kolem hradu je mnoho různých prohlubní, přes které byly postaveny mosty. To bylo to, co měla na mysli, když řekla nepřehledný terén. Oba také věděli, že tam, kde byly postaveny budovy a vedly cesty, nebyly v zemi žádné jeskyně. Za více než tisíc let, co tu hrad stál, nebyly zaznamenány žádné sesuvy nebo posuny půdy.

“Pane premiére, myslím, že by bylo žádoucí, abychom se ujistili, že všichni účastníci bitvy se vrátili buď ke svým přátelům, nebo stále leží na ošetřovně. Byla by Vaše policie schopná zjistit, zda někdo nechybí?” zeptala se Amélie.

Albus okamžitě nabídl: “Zajistím, abyste měla ještě dnes k dispozici jmenný seznam těch, kteří jsou stále v péči madame Pomfreyové, paní ministryně.”

Premiér se podíval na Martina Entwistleho, který celou dobu tiše stál opodál. “Entwhistle, můžete mne odtud spojit s místními úřady? Všechny zprávy naznačovaly, že se celá akce soustředila na pozemky sira Harolda Beckwitha. Možná bych sira Harolda mohl navštívit v doprovodu policejního úředníka. Moje účast to celé jenom usnadní.”

Náhle ho ještě něco napadlo. “Pane Brumbále, řekl jste, že Vaši lidé dokáží seslat nějaký druh kouzla, který způsobí, že všichni zapomenou, co se tu stalo. Znamená to, že když budu mluvit se sirem Haroldem nebo jeho zaměstnanci, že si nikdo nich nebude schopný vzpomenout, kdo všechno s nimi byl?”

Albus se pohodlně opřel ve svém křesle a chvíli zvažoval odpověď. “Protože všichni byli spolu, když prošli našimi kouzly, budou si na ně pamatovat, ačkoliv už ne na to, co zde dělali. Nemyslím, že by to měl být velký problém. Pokud budete mít dojem, že někdo zná odpověď, ale nemůže si na ni vzpomenout, pan Entwhistle nás může kontaktovat, a když budeme jednat rychle, měli bychom být schopni onu konkrétní vzpomínku zajistit předtím, než bude úplně ztracena.”

Poté se premiér a bystrozor Entwhistle se odletaxovali. Než se však mohla Amélie zeptat na hejna špačků a náhlé objevení se puklin, ozvalo se zaklepání a vešli Severus s Harrym.

- - - - -

Pozn. pod čarou: pohyb hejna špačků je opravdu něco úchvatného a umím pochopit, že nějaký mudla, který by zahlédl černé wyrmy, by si myslel, že to jsou špačkové. Zkuste se podívat třeba tady: http://www.national-geographic.cz/clanky/video-roje-spacku-a-magie-ptaciho-hejna.html

Bitva o Prasinky - 137. kapitola - část druhá

Vysvětlování - 138. kapitola - část druhá