Labyrintem slov...

Ministryně Bonesová předala fotografie bystrozorům a požádala je, aby každou z nich pečlivě prozkoumali a identifikovali každého Smrtijeda v davu. Tento úkol se nakonec ukázal jednodušší, i když trochu zvláštním způsobem, protože o dva dny později ji navštívil Lucius Malfoy. 

Nejenže jeho informace byly potvrzeny, měl teď také k dispozici kopie účtenek a dodacích listů, stejně jako potvrzení o platbách. 

Lucius nejprve chvíli přemýšlel, co má se získanými informacemi dělat. Ještě nedávno by o tom poreferoval Pánovi Zla, pokud by z toho mohl mít osobní prospěch, nebo pokud by si myslel, že to Temného pána nezajímá, hledal by způsoby, jak pomocí těchto informací získat finanční nebo politické výhody. Jenže tyto dny byly už minulostí. Zatím se mu však ještě nepodařilo vymyslet, jak tyto situace začlenit do svého nového způsobu života. 

Měl by to říci Harrymu Potterovi? Možnost s ním osobně mluvit se mu zamlouvala, ale na druhou stranu, rozhovoru bude nejspíše přítomen Severus, který se na něj bude mračit, a to činilo vyhlídku na rozhovor méně lákavou. Nebo se má svěřit Brumbálovi? Ve skutečnosti toho muže neměl nikdy rád. Poslední věc, po které toužil, bylo vyměnit Pána Zla za toho starého hlupáka. Ne, nejlepší bude, když bude jednat v souladu se svou novou rolí ve Starostolci, a řekne o tom rovnou ministryni. 

Asistentům ministryně panovačně oznámil, že s ní musí ihned mluvit a že je to velice důležité. Jeho postoj nebyl přijat kladně a asistentka, jenž měla na starosti její pracovní program, nejprve navrhla schůzku až za dva týdny. Lucius však kolem ní klidně proklouzl do kanceláře madame Bonesové dřív, než ho mohla zastavit. 

Amélie vzhlédla, když slyšela otvírat dveře. 

"Lucie, to je ale překvapení," přivítala ho bez jakékoliv známky nadšení. Nicméně naznačila své asistentce stojící za Luciem, že je vše v pořádku. "Předpokládám, že máte opravdu závažný důvod pro tuto neočekávanou návštěvu." 

Malfoy měl důvěru Harryho Pottera a byl příkladným členem Starostolce od samého začátku, ale první reakcí všech lidí, kteří kdy měli co do činění s Malfoyem seniorem, byla ostražitost. Mnoho z nich si ještě pamatovalo jeho přítelíčkování s Popletalem a rozhodně nechtěli, aby se cokoliv z té doby přeneslo do současnosti. 

"Samozřejmě, paní ministryně. Doslechl jsem se velice znepokojivé informace a domnívám se, že byste o nich měla být co nejdříve zpravená," odpověděl Lucius svým nejnadřazenějším způsobem. Z kapsy hábitu vyndal svazek pergamenů a zamával jimi. 

"Doslechl jsem se o podivných nákupech zbraní, jež zprostředkoval Eastbrook. Informaci jsem si samozřejmě ověřil a nyní mám k dispozici detaily - účtenky, platební podmínky a podobně. Množství nakupovaných zbraní je velmi vysoké, ale existují náznaky, že se jedná o jednu velkou obchodní transakci než o několik menších jednotlivých nákupů, uskutečněných náhodou ve stejnou dobu." 

Lucius byl velice spokojený, když madame Bonesová odložila brk a přešla k němu, aby si převzala pergameny. 

Amélie si zpočátku nebyla jistá, kolik by toho měla říct na oplátku - koneckonců byl to Malfoy. Ale protože za ní přišel sám, rozhodla se, že mu může svěřit aspoň souhrn informací, jež získali od mudlů. A jelikož se nesly zvěsti, že jeho informační síť je opravdu rozsáhlá, mohl by jim dodat další informace, pokud by měl ponětí o širších souvislostech. 

"Děkuji, Lucie," začala a byla zvědavá, jak zareaguje na to, že použila jeho křestní jméno. "Prosím, posaďte se." 

Lucius byl vskutku mírně překvapen, ale považoval to za známku svého přijetí v nové společnosti. 

"Děkuji, Amélie," odpověděl, zatímco si sedal. 

"To je výjimečně důležitá informace, Lucie. Vážím si toho, že jste mi to řekl," pokračovala ministryně. "Mudlovská vláda nás informovala o protikouzelnickém hnutí, které začíná vykazovat známky sjednocování. Mají obavy, že by v několika příštích týdnech mohlo přerůst ve vojenskou akci." 

Lucius byl zmaten. Eastbrook byl kouzelník a mudlové ho určitě neznali, navíc druh nakoupených zbraní by spíše použili kouzelníci. 

"Amélie, co by mohli mít mudlové společného s nákupem zbraní od Eastbrooka?" 

Ministryně mu nechtěla prozradit příliš mnoho detailů, protože mu prostě nedůvěřovala, ale na druhou stranu se mohl ukázat jako velice užitečný. 

"Myslíme si, že v pozadí stojí nějací kouzelníci." Když viděla, že je Lucius opravdu překvapen, pokračovala: "Viděli jsme nějaké mudlovské fotografie a četli jsme jejich zprávy. Největším překvapením bylo, že hodně lidí podporujících tyto skupiny má příjmení Raddle. Jistě víte, že Voldemort se ve skutečnosti jmenuje Tom Rojvol Raddle." 

Amélie výjimečně viděla Lucia naprosto překvapeného. V duchu si slíbila, že to bude muset říct Albusovi. 

"O čem to mluvíte?" dožadoval se. 

Ministryně pokračovala se stěží skrývanou škodolibostí. "Albus Brumbál mi to řekl. Raddleova matka byla čarodějka, ale jeho otec byl mudla. Jak jsem pochopila, byl to opravdu smutný příběh. Nicméně Tom Raddle se rozhodl usilovat o temnou image a tak si vymyslel nové jméno. Takže jsme velmi znepokojeni, když tolik lidí za tímto hnutím má příjmení Raddle. Vlastně si myslíme, že to jsou Smrtijedi." 

Lucius byl naprosto vyveden z míry. Temný pán je poloviční krve? Měl pocit, že se jeho svět hroutí. Muž, který byl tak posedlý čistotou krve a ustanovil se za vůdce čistokrevných, neměl čistou krev? I když změnil strany, měl potíže tomu uvěřit. Potřeboval nějaký čas, aby se s tím dokázal vypořádat. Amélii to pobavilo. 

Jakmile si byl zase jistý svým hlasem, zeptal se: "Smrtijedi spolupracují s mudly?" I když pominul rodinný původ Pána Zla, kdo by považoval za možné, aby se Smrtijedi budou sdružovat, i když anonymně, s mudly? 

Ministryně pokrčila rameny. "Nejsme si zcela jistí, ale tolik Raddleů to určitě naznačuje. Bystrozoři teď studují mudlovské obrázky, jestli na nich nepoznají nějaké kouzelníky." 

"Dobrá, potom předpokládám, že pro ně bude moje informace užitečná. Snad najdou nějaké spojení mezi mudlovskou aktivitou a nákupem zbraní. Nebo možná dokážou vystopovat kupce zbraní mezi kouzelníky, kteří podporují antikouzelnické hnutí." 

"Děkuji vám, Lucie. Jak spolehlivá je vaše informace?" zeptala se madame Bonesová. Sice věděla, že Lucius má informátory, ale netušila, jak moc důvěryhodní jsou. 

"Mluvil jsem s někým, kdo pracuje u Eastbrooka a kdo si všiml těch obchodů. Pak mám někoho dalšího, kdo nákupy potvrdil a dodal mi i všechny podpůrné doklady. S tím Eastbrookovým zaměstnancem jsem nikdy předtím nemluvil, ale služby toho druhého informátora využívám už mnoho let a vždy se ukázal jako naprosto spolehlivý. Vše, co jsem vám dnes dal, je přesné." S těmito slovy se Lucius postavil. 

"Velice vám děkuji, Lucie. Tohle nám opravdu pomůže. Vážím si toho, že jste s tím za mnou přišel. Dejte mi, prosím, ihned vědět, pokud byste se ještě něco dozvěděl," řekla mu Amélie na rozloučenou. 

S rukou na klice se Lucius ještě otočil a odvětil: "Jsem vám plně k službám." 

Jakmile byl Lucius pryč, Amélie okamžitě zavolala bystrozora Darmuta a dala mu všechno, co obdržela od Lucia. Když se dozvěděl, od koho pergameny jsou, zdvihl v údivu obočí. Stejně jako ostatní bystrozoři, i on slyšel o Malfoyově schopnosti získat informace jakéhokoliv druhu. Vlastně byl docela nadšený, že se mimořádně nachází na přijímající straně. To bude ještě velmi zajímavé! 

Bystrozorské oddělení potřebovalo nějakou pobídku. Většina Smrtijedů se se svým následovnictvím Pána Zla nechlubila, a to znamenalo, že při prohlížení mudlovských fotografií netušili, koho vlastně hledají. Zatím identifikovali několik lidí, kteří se objevili na více setkáních, a další, jež mudlové označili za "pana Raddlea", nicméně nijak nepokročili v přiřazení těchto obličejů ke konkrétním kouzelníkům. 

Luciova informace obsahovala několik nových jmen, z nichž aspoň některá mohla být pravá. Také údaje o místu určení dodávek zbraní jim pomohly zacílit vyšetřování správným směrem a identifikovat pravděpodobné příjemce. Nicméně s vyšetřováním byli stále na začátku. Zvětšené fotografie, které měli připevněné na zdi v jejich oddělení, aby je mohli studovat zdálky i v detailu, mnozí spíše považovali za vydařený apríl. 

Do tohoto prostředí přišla následující odpoledne Hermiona. Když se obrátila na ředitele, že potřebuje provést nějaký dodatečný výzkum ohledně článku, který je těsně před vydáním, a že to byl vlastně profesor Snape, kdo usoudil, že potřebuje prověřit informaci, již původně získala od bystrozorů, dostala povolení k návštěvě Ministerstva kouzel. 

Seděla k neobsazeného stolu a snažila se neprohlížet si příliš okatě fotografie pověšené na zdi, zatímco čekala, až jí přinesou požadovanou složku. Nakonec to ale nevydržela. 

"Můžu se zeptat, proč tady máte pověšené mudlovské fotografie?" zeptala se mladého bystrozora, který se jí představil jako Piers nebo tak nějak. Mladý muž nejprve přemýšlel, jestli se nejedná o tajnou informaci, ale protože nikdo z jeho starších kolegů se nenamáhal s jejich zakrytím, když přišla, usoudil, že jí může odpovědět. 

"Dostali jsme je od mudlovské vlády. Jsou na nich mudlové zapojení do protikouzelnického hnutí, ale myslíme si, že mezi nimi může být i jeden nebo dva kouzelníci. Snažíme se je identifikovat." 

"Tohle je protikouzelnické hnutí, říkáte? Proč by se kouzelníci na něčem takovém podíleli? Koho z toho podezříváte?" zahájila palbu otázek. 

Piers potřásl hlavou. "Nebudete tomu věřit. Někdo si myslí, že by to mohli být přisluhovači Vy-víte-koho. Samozřejmě že neexistuje jmenný seznam všech Smrtijedů, takže je to docela výzva, zvlášť když nemáme tušení, kdo by se toho mohl účastnit." 

V tu chvíli dostala Hermiona požadovanou složku a začala znovu pročítat dokumenty a vypisovat si informace, které by se mohly vztahovat k části v jejím článku, již podle profesora Snapea neměla dostatečně podloženou. Když byla hotová, složku vrátila a začala si znovu povídat s Piersem. 

"Povedlo se vám něco zjistit ohledně mé další žádosti - o kouzelnické historii muže, který se pokusil zavraždit profesora Snapea?" zeptala se. Tato žádost byla bystrozorským oddělením řádně zaregistrována jako součást jejího výzkumu, ale světové události ji odložily na vedlejší kolej. Podle výrazu Piersova obličeje usoudila, že se na tom nic nezměnilo. 

"Omlouvám se, slečno, ale měli jsme tady spoustu jiných věcí. Zatím se nám podařilo jen zjistit, že byl najatým vrahem, ale netušíme, pro koho pracoval. Podle rysů obličeje a z rozboru pozůstatků jeho magie soudíme, že zřejmě pocházel odněkud ze střední Evropy, ačkoliv předtím odcestoval do Indie." 

Hermiona mu poděkovala a s otráveným výrazem odešla do haly s krby, aby se odletaxovala zpět do Bradavic. Cestou potkala Kingsleyho Pastorka. 

"Slečno Grangerová, co vás přivádí na ministerstvo?" zeptal se jí zvědavě. Bylo zvláštní, že Albus Brumbál povolil studentce navštívit bez doprovodu Ministerstvo kouzel, přestože byl školní rok v plném proudu. Vzhledem k tomu, co se venku dělo, to nebylo příliš moudré. Sice tato mladá dáma byla zvláštní případ, ale i tak... 

"Píšu článek a profesor Snape v něm našel slabé místo, takže jsem byla ten případ znovu ověřit u bystrozorů." 

"A nezjistila jste, co potřebujete?" vyzvídal dál Pastorek, vycházeje z jejího kyselého výrazu. 

Hermiona zčervenala. "Ach ne, s tímhle jsem neměla žádné problémy. Jen jsem zklamaná, že se ještě pořád neví, kdo byl ten muž, který se pokusil zabít profesora Snapea. Požádala jsem je, zda by mohli zjistit jeho kouzelnickou historii. Řekněme, že jsem si svůj výzkum trochu rozšířila. Není to ale nic důležitého. Bystrozoři byli vstřícní, opravdu. Vlastně vy byste mohl mít k dispozici informace, které by jim mohli pomoci v jejich současném případu. Loni jste pomáhal shromáždit Smrtijedy poté, co jim bylo odstraněno Znamení zla. Snaží se identifikovat Smrtijedy na fotografiích, které získali od mudlovské vlády. Možná byste mohl někoho z nich poznat. I samotný seznam jmen by jim mohl pomoci." 

Než došla ke krbům, vypustila tuto konverzaci z hlavy. 

Jakmile přepsala článek - jak doufala už naposledy -, odnesla ho profesoru Snapeovi, aby se něj naposledy podíval. 

"Pane profesore, myslím, že mám konečnou verzi článku. Zkontrolovala jsem fakta se spisem z Llewellynova případu, a teď by to mělo být všechno jasné. Jestli si myslíte, že je to dobré, pošlu ho do redakce Přehledu kouzelnických neduhů," řekla a podávala mu svazek pergamenů. 

"Předpokládám, že jste tedy neměla žádné problémy nahlédnout do bystrozorských záznamů?" zeptal se profesor skepticky. Nemohl uvěřit, že by se bradavický student mohl tak snadno dostat ke zprávám bystrozorů. 

"Vůbec žádné. Vlastně myslím, že byli za to vyrušení rádi." Byla v pokušení říct mnohem více, ale profesor Snape byl známý tím, že se nezapojoval do klevetění se studenty, proto mlčela. 

Severus si všiml, že toho měla na jazyku mnohem více. Přestože opravdu nenáviděl jakoukoliv formu klevet, zde se jednalo o Hermionu Grangerovou, a slečna Grangerová nějak dokázala vidět mnohem více než ostatní. Takže zdvihl tázavě obočí a čekal. 

Povzbuzená projeveným zájmem pokračovala: "Viděla jsem tam opravdu zajímavé věci. Mají na zdi připevněné mudlovské fotografie. Zdá se, že se rozšiřuje protikouzelnické hnutí, a mudlovská vláda pořídila fotografie z některých jejich setkání. Bystrozoři si dokonce myslí, že by mezi účastníky mohli být nějací Smrtijedi! Nemají ponětí, kdo je Smrtijed a kdo ne, takže je to pro ně jako hledání jehly v kupce sena, ale snaží se. Myslím, že mou žádost přivítali, protože jim umožnila dát si od prohlížení fotografií pauzu." 

Severus horečně přemýšlel. Zajímalo ho, jestli o tom Albus ví? O vývoji v mudlovském světě se poslední dobou vůbec nezmiňoval, ale jak to teď vypadá, nikoliv z důvodu, že by se nic nedělo. Promluví si s ním, ale slečna Grangerová to nemusí vědět. 

"Myslím, že jste těch několik fakt z Llewellynova případu potřebovala na podporu svých závěrů. Přečtu si to ještě jednou a vrátím vám to i s případnými finálními poznámkami. Také vám pošlu jméno šéfredaktora Přehledu, jemuž byste podle mého názoru měla poslat rukopis." 

Hermiona odešla z jeho kanceláře spokojená, ale Severus zuřil. Když se během dalších pěti minut neobjevil žádný další student, rozhodl se, že úřední hodiny ukončí. Zamknul za sebou a zamířil do ředitelny. Albus se zrovna bavil s portréty, když vešel. 

"Ach, Severusi, chlapče! Komu nebo čemu vděčím za tvou milou návštěvu dnes odpoledne?" zeptal se ředitel a ukázal na židli, aby se posadil. Doufal, že přátelské přivítání uklidní zlost, jež v profesorovi doslova kypěla. 

Severus gesto ignoroval a přecházel po ředitelně sem a tam. Plášť se kolem něj zavlnil při každé otáčce. 

"Mrzí mě, že už zřejmě nepovažuješ za nutné se podělit o novinky z ministerstva. Například jsem se dozvěděl, že existují určité obavy týkající se protikouzelnického hnutí. Mudlové pořizují fotografie z jejich schůzí a naši bystrozoři tráví celé dny studováním těch obrázků, aby na nich identifikovali kouzelníky, přesněji řečeno Smrtijedy. Předpokládám, že o tom víš, a přesto jsi nepovažoval se mi o tom zmínit." 

Albus si povzdechl. Neměl rád, když byl Severus v takové náladě, a zvlášť když k ní měl důvod. 

"Severusi, takové předpoklady nedělej. Nedávno jsem byl úředně na ministerstvu a stavil jsem se u Amélie, abych ji pozdravil, pouhou náhodou krátce poté, co dostala od mudlovského premiéra informace o sílícím protikouzelnickém hnutí. Řeknu ti všechno, co vím," dodal smířlivě. 

Severus se stále zlobil, ale poslouchal. Přestal pochodovat a už na ředitele tolik nezíral, ale spíš se díval. Albus to považoval za dobré znamení a pokračoval. 

"Mohl jsem si přečíst mudlovské záznamy a podívat se na fotografie. Na několika z nich jsem poznal Vernona Dursleye." Severus zúžil oči. "A myslíme si," pokračoval ředitel," že se znovu odněkud vynořil Kornelius Popletal, ačkoliv si teď říká Karel Frost. Alespoň tam byl někdo, kdo vypadá jako on, když si odmyslíš Frostovy bílé vlasy." 

Severus zdvihl vysoko obočí. 

S pousmáním a povzbuzen, že zaujal jeho pozornost, Albus pokračoval: "Co je ještě zajímavější, než náhlé objevení se bývalého ministra kouzel, je množství osob s příjmením Raddle. Jsem si docela jistý, že někteří z těchto Raddleů jsou ve skutečnosti McNairovci nebo Parkinsonovci. Docela se podobají hochům z těch rodin, kteří tady kdysi studovali. Bystrozoři se snaží zjistit, jestli jsou to toho zapletení ještě jiní Smrtijedi." 

Severus nyní stál na místě jako solný sloup a díval se na Albuse, jako by mu vyrostla druhá hlava. 

"Ty si opravdu myslíš, že Kornelius Popletal se dal dohromady se Smrtijedy nebo dokonce se samotným Pánem Zla?" zeptal se nevěřícně. 

"Ne, nemyslím si to. Domnívám se, že ani jedna strana si není vědomá účasti té druhé." Ředitel se opřel ve svém křesle, prsty před sebou složil do stříšky a na rtech mu pohrával jemný úsměv. "Vím o Korneliově panickém strachu z Voldemorta - opravdu si nemyslím, že by se zapojil do toho mudlovského hnutí, kdyby tušil, že by tam mohl potkat Smrtijedy. A neumím si představit, že by Voldemort přikázal svým následovníkům, aby Popletalovi nabídli spolupráci. Ministerstvo se právě teď snaží přijít na to, kdy přesně se Karel Frost objevil poprvé na scéně. Klidně by to mohlo být docela nedávno, třeba před týdnem nebo tak. Zdá se, že on je příčinou spolupráce mezi jednotlivými skupinami a ostřejší kampaně. To je přesně Korneliův styl. Jakmile budeme vědět, koho ze Smrtijedů máme hledat, což je to, co ses dozvěděl, bystrozoři se pokusí zjistit, kdy se toho začali účastnit. Myslím, že jsou součástí toho hnutí celou nebo téměř celou dobu, a že Kornelius se k nim přidal teprve nedávno." 

Severusův výraz se z absolutní nevíry změnil na zmatený. To se dalo vzhledem k faktům očekávat, a tak Albus pokračoval: 

"To, co mě na tom mate nejvíc a zároveň mě to nutí se ptát, zda jsme v našich předpokladech neudělali nějakou chybu, je to, že Popletal nemá žádný důvod se na tom podílet. Jsem ochotný připustit, že Voldemort by to mohl vnímat jako šanci destabilizovat jak mudlovskou, tak kouzelnickou vládu a možná i vyprovokovat útoky proti nám. Ale Popletal? I když pomineme Smrtijedy, co by on z toho mohl získat?" dumal ředitel. 

Severus se konečně posadil a po chvíli přemýšlení přikývl. "Nanejvýš znepokojující. Stále se ale divím, že by Temný pán přistoupil na jakoukoliv spolupráci s mudly, ať už z jakéhokoliv důvodu. Pokud jsou do toho zapleteni Smrtijedi, musí to být ti, kteří se vrátili do služeb Pána Zla a souhlasí s jeho vizí. To je ale dělá nepravděpodobnými kandidáty na kooperaci s mudly. Proč jim tedy bylo přikázáno to udělat? Za jakým účelem? A Popletal? Když měl jednou tolik štěstí, že se mu podařilo utéci z ministerstva, předpokládal bych, že ho už nikdy neuvidíme. Nic tady nedává smysl." 

Opřel se o opěradlo a zamračil se. 

O chvíli později míjel dveře do detašované ministerské kanceláře a směřoval do svých pokojů, než se vydá na večeři, když potkal Pastorka vracejícího se ze schůzky s ministryní. Z náhlého popudu se s ním dal do řeči. 

"Pastorku, jak jsem pochopil, bystrozoři se snaží na mudlovských fotografiích identifikovat Smrtijedy. Pokud bys mi sjednal na ministerstvu schůzku, myslím, že bych jim mohl dost pomoci, jelikož jsem se bohužel s mnohými osobně znal." 

"Díky," odpověděl překvapený Kingsley. "Slečna Grangerová už mě na ten projekt upozornila. Myslela si, že některé mé záznamy ze shromažďování vyčerpaných Smrdijedů po odstranění Znamení zla by jim mohly pomoci. Podíval jsem se na ty fotografie a dal jsem jim seznam jmen. Ale ti, se kterými jsem se setkal, se ve většině případů radovali, že se vymanili z područí Toho-kterého-nesmíme-jmenovat. Tvoje nabídka je velkorysá a, pokud to tak mohu říci, i odvážná. Informuji je o tom." 

Severus krátce přikývl, prudce se otočil a pokračoval v chůzi do podzemí. 

Později u večeře vyhledal očima Harryho, obklopeného svými nebelvírskými přáteli. Doufal, že si ještě před jídlem s Harrym promluví, ale většinou když mladík studoval (nebo dělal cokoliv Nebelvíři mohli dělat, když tvrdili, že studují) v jejich společenské místnosti, většinou šel rovnou na večeři se svými spolužáky a nezastavoval se předtím ve sklepení. Jak si všiml, všichni u stolu byli zabraní do vášnivé diskuse. 

Hermiona byla středem pozornosti. Vyprávěla svým přátelům o návštěvě na bystrozorském oddělení, včetně toho, co se dozvěděla od Pierse. 

"Harry, slyšel jsi někdy něco o protikouzelnickém hnutí od mudlů, když jsi nahrával jednu z těch zpráv?" zeptal se Ron. Harry byl jediným kouzelníkem, kterého znal, jenž měl ponětí o dění v mudlovském světě i z jiných zdrojů než byl Denní věštec. 

"Ne, nic. Žádnou zprávu jsme nenahrávali už celé týdny," odpověděl Harry, zatímco Hermiona se na něj pronikavě dívala. "Vím jen to, co je v novinách. Nikdy jsem neslyšel, že by do toho byli zapojeni i kouzelníci." 

"Ne jacíkoliv kouzelníci," vložila se do toho Hermiona. "Ministerstvo předpokládá, že jsou to Smrtijedi." 

Ron se tvářil skepticky. "To je směšné, Hermiono! Proč by se ze všech lidí na zemi zrovna Smrtijedi chtěli paktovat s mudly?" 

Hermiona mohla pouze pokrčit rameny. Harry si pomyslel, že si o tom musí promluvit se Severusem. Jestliže ministerstvo hledá na mudlovských fotografiích Smrtijedy, možná by na nich mohl někoho poznat. 

Už téměř dojedli, když vtom přiletěla do síně velká hnědá sova a upustila do Hermionina talíře obálku. Podle pečeti na ní poznali, že je z ministerstva. Hermiona ji klidně zdvihla, otřela z ní zbytky pudinku a otevřela ji. Zatímco četla, na tváři se jí objevil úsměv. 

"Ach, tohle jsou skvělé zprávy! Dělala jsem si starosti kvůli tomu, že bystrozoři pořád nezjistili totožnost toho člověka, co na Ministerstvu zaútočil na profesora Snapea. Kingsley Pastorek to musel zmínit před ministryní, a teď má tohle vyšetřování přednost! To je fantastické!" 

Neville a Seamus si vyměnili pohled a pokrčili rameny. Někdy rozhovor u jejich stolu tak náhle změnil směr, že bývalo těžké udržet krok. Ani Harry a Ron si nebyli jistí, co to má co dělat s ostatními věcmi, ale nikdy by nezpochybnili Hermioniny záhadné aktivity. Už hodněkrát za to v minulosti zaplatili. 

Když se Harry konečně ocitl doma ve sklepení, našel Severuse nervózně pochodujícího před krbem. 

"Je všechno v pořádku, Severusi?" zeptal se ho. To nebylo jeho obvyklé chování v jejich bytě - pochodování měl většinou vyhrazené pro ředitelnu nebo učebny. 

Muž vypadal výjimečně nesvůj. "Jsem v pořádku, díky za optání," odpověděl. "Jenom očekávám hosty. Za chvíli přijdou Kingsley Pastorek a bystrozor Stark. Nabídl jsem jim pomoc v nějaké záležitosti, " pokračoval nejistě, protože netušil, jak Harry na jeho účast ve vyšetřování zareaguje. 

Harry si ale byl jist, že ví, o co jde. "Hermiona nám u večeře řekla o mudlovských fotografiích a také o tom, že se na nich bystrozoři snaží identifikovat všechny kouzelníky. Tohle je to, s čím jim chceš pomoct?" 

Severus přikývl. "Když jsem se doslechl, že ministerstvo podezírá Smrtijedy z účasti na protikouzelnickém hnutí, došlo mi, že je nás jen několik, kteří budou ochotni přiznat, že mají podrobné informace o těch, kdo se upsali Voldemortovi. Pastorek mi řekl, že už se s nimi podělil o všechno, co se dozvěděl během loňského shromažďování vyčerpaných Smrtijedů na Malfoy Manor. Poznal jich ale jen pár. Což není překvapující, protože většina z nich neměla tenkrát zájem přijmout Malfoyovu nabídku. Nemyslím, že bych jich poznal víc než Pastorek -  můžou mezi nimi být noví rekruti." 

Harry se rozzářil pýchou na svého manžela. Pomalu k němu přešel a se zaváháním ho objal. "To je skvělé, Severusi, děkuju." Lehce ho sevřel a pak ustoupil. "Kdy myslíš, že dorazí?" 

"Každou chvíli. Nabídl jsem se, že se stavím na ministerstvu, ale Pastorek se Starkem chtěli přijít s fotografiemi sem." 

Harry sebou trhnul při Severusově odpovědi - vzpomněl si, co všechno nepříjemného se jim tam v poslední době přihodilo. 

Náhle se ozvalo zaklepání na dveře, znamení, že jejich hosté dorazili. Severus je šel přivítat a nechal na Harryho rozhodnutí, jestli chce zmizet do jejich ložnice nebo knihovny, nebude-li si přát být do toho zahrnut. Nepřekvapilo ho, že Harry stál přímo za ním, když otvíral dveře. 

Po poměrně škrobeném přivítání, způsobeného Starkovou nejistotou, jak se vypořádat s Harryho přítomností, si Severus převzal fotografie a usadil všechny do křesílek před krbem. Sám se opřel o svůj pracovní stůl, protože si vzpomněl, že Albus identifikoval jednoho muže jako Vernona Dursleyho, a nechtěl, aby to Harry zjistil, kdyby se mu koukal přes rameno. 

První promluvil Stark: "Mám pro vás nějaké další informace. Máme fotografie a také mudlovské zprávy z těch setkání, ale lord Malfoy právě ministryni informoval o nedávném nákupu zbraní od Eastbrooka. Máte je tam také." 

Severus si vyměnil s Harrym pohled. Malfoy jim mohl pomoci úplně stejně jako teď Severus. Podělil se s ministryní o nové informace, ale už jí nenabídl, že se pokusí identifikovat své někdejší známé. Přesně tohle od Lucia očekával, nicméně Harry tím byl očividně zklamaný. 

Severusovou prioritou byly fotografie. Posadil se ke svému stolu a seslal kouzlo Lumos, aby na ně dobře viděl. Bral z hromádky jednu fotku po druhé a každou pečlivě prohlédl, než ji odložil. Nad několika obrázky se zamračil. 

"Zakroužkuji obličeje, které poznávám, a na okraj napíšu jejich jména, pokud je budu znát. Bude to tak v pořádku?" zeptal se. 

Oba bystrozorové přikývli, a tak si připravil brk a inkoust a několik minut jen seděl, kroužkoval a psal jména. Poznal přibližně tucet Smrtijedů, nikdy více než dva z jednoho shromáždění. Na poměrně hodně fotkách byli pouze jemu neznámí lidé. Celou tu dobu si byl vědom toho, že se Harry s oběma bystrozory potichu bavil, ale nevšímal si toho. 

Jakmile skončil, vzhlédl. Stark ho se zájmem pozoroval. Bylo mu jasné, že Snape některé lidi poznal. Takže jejich předpoklad, že do toho byli zapleteni Smrtijedi, byl správný. 

Opět promluvil Stark: "Profesore, informace od lorda Malfoye obsahuje jména a místa určení koupených zbraní. Mohl byste se podívat i na tohle?" zeptal se ho a podával mu pergameny. 

Severus jimi prolistoval. Byl ohromen, tak jako jindy, co všechno dokáže Lucius zjistit. "Jsem si dost jistý těmi jmény, která jsem vám napsal na fotografie, bystrozore Starku, ale myslím, že na základě zde uvedených míst budu schopný dodat další informace." 

Několik adres z Luciova seznamu patřilo domům Smrtijedů, které v minulosti příležitostně navštěvoval. Jiné označovaly jejich firmy a další patřily zřejmě pronajatým skladištím. Severus ty, které poznal, označil. Když skončil, srovnal všechny papíry tak, aby Eastbrookovy faktury byly navrchu, a vše podal Starkovi. 

"Několik adres ze seznamu patří sídlům nebo podnikům Smrtijedům. O těch zbylých předpokládám, že se jedná o skladovací prostory. Samozřejmě, pokud Pán Zla získal nové následovníky, nemohu je identifikovat," dodal s kapkou lítosti. 

Stark a Pastorek se postavili, vřele poděkovali Harrymu za jeho pohostinnost a o něco méně vřele Severusovi za jeho pomoc. 

Jakmile byli pryč, Harry se posadil na kraj pohovky a pozoroval Severuse, jenž seděl na jejím druhém konci s rukou přehozenou přes opěradlo. Muž se mračil, zatímco hleděl do plamenů v krbu, a zdálo se, že je ztracený ve svých myšlenkách. Harry se ho chtěl na něco zeptat, ale místo toho raději přikryl svou dlaní Severusovu ruku. Chvíli zůstali klidně sedět, dokud Harry nepřerušil ticho svou otázkou. 

"Koho jsi na těch fotografiích zahlédl, že tě to tak rozrušilo? V jednu chvíli se tvůj pohled výrazně změnil. Kdo to byl, Severusi?" 

Něco ve způsobu, jak se Harry zeptal, nebo možná něco v jeho výrazu, Severusovi napovědělo, že Harry odpověď pravděpodobně zná. Tohle byl další okamžik, který mu ukázal, jak strašně moc se v chlapci po celé roky mýlil. Mladík věděl, že jeho vlastní strýc, k jehož rodině se zachoval se soucitem, když je přemístil sem do Bradavic, je součástí protikouzelnického hnutí. 

Místo odpovědi si Severus dlouze povzdechl a chtěl se postavit. Harryho pevné sevření na zápěstí ho ale udrželo na místě. 

"Ne, Severusi, promluvíme si, tady a teď. Předpokládám, žes tam viděl někoho, koho oba známe, a vsadím svrček, že to byl strýc Vernon. Mám pravdu?" Harry se v skrytu duše obával, že Severus na fotografiích viděl tetu Petunii. Proto se mu ulevilo, když jeho manžel přikývl. Trochu se uvolnil a poklepal Severuse po ruce. 

"Byl bych překvapen, kdyby se strýc Vernon k jednomu takovému uskupení nepřidal. Nemůžu ani říct, že bych byl zklamaný, protože takový on prostě je. Ale, Severusi, a říkal jsem ti to už v létě, nestarám se o něj. Moje stezka osudu mě vede pryč od něj. Nic vůči němu necítím. Nemusíš si s tím dělat starosti. Je to jen další úzkoprsý mudla, nic víc. Opravdu." 

Harry nesnášel, když byl Severus sklíčený kvůli jeho bezvýznamnému strýci. Seděli vedle sebe ještě několik minut. Severus dostával pod kontrolu své emoce a Harry ho jemně hladil na ruce a snažil se ho utěšit. 

- - - - - 

Druhý den ráno poslala ministryně Luciu Malfoyovi sovu a požádala ho, zda by se mohl při nejbližší příležitosti zastavit u ní v kanceláři. 

Lucius se usmál, když si dopis četl - věci byly čím dál lepší! 

Počkal několik minut, aby to nevypadalo, že se nemohl dočkat, a pak se pomalým krokem vydal za madame Bonesovou. S úšklebkem zaznamenal, že tentokrát ho její asistenti rovnou pustili do její kanceláře a nesnažili se ho zastavit jako včera. Když vstoupil, ministryně k němu s úsměvem vzhlédla. 

"Ach, děkuji, že jste přišel tak rychle, Lucie," začala a nepřestávala se usmívat. "Jen včera jsem se dozvěděla, na čem bystrozoři pracují, ale mám-li být upřímná, vaše zdroje budou v tomto konkrétním případě pravděpodobně užitečnější než jejich schopnosti." Všimla si, že její návštěvník slyší na lichotky. Dneska toho nejspíš příliš nevyužije, ale byla to dobrá informace pro budoucí použití. 

"Příliš jsme nepokročili v identifikaci muže, jenž se pokusil zavraždit Severuse Snapea loni v létě tady na ministerstvu," začala. "Věříme, že si ho někdo najal. Doneslo se mi, že jeho zaměstnavatelem mohl být šáh Rakshasha z Indie. Věříme, že onen muž strávil poměrně mnoho času v Indii, ačkoliv se zdá, že je původem odjinud, pravděpodobně ze střední Evropy. Chtěli bychom znát jeho jméno a původ a, vzhledem k zapojení pana Pottera, také jeho kouzelnickou historii - jakékoliv neobvyklé nebo výjimečné magické schopnosti jeho či jeho rodiny. Bystrozoři jsou teď zaměstnáni jinými případy a toto vyšetřování nepostupuje tak, jak jsem doufala. Po našem včerejším rozhovoru mě napadlo, že bych tento úkol mohla předat vám, vzhledem k vašim výjimečným zdrojům informací. Pomůžete nám?" 

Lucius už během její řeči začal přemýšlet o tom, který z jeho informátorů by byl na tohle nejlepší. "Samozřejmě, Amélie. Jak jsem již řekl, jsem vám k službám," okamžitě souhlasil. "Mám hned několik kontaktů na lidi, kteří jsou při vyhledávání takovýchto informací obzvlášť dobří. Budu potřebovat nějaké další informace o tom muži a možná i něco, co vlastnil - možná jeho hůlku?" 

Jako nejvhodnější se Luciovi jevila madame Bunsvilová, pravidelný host na večírcích pořádaných jeho rodiči. Jeho otec ji často žádal o reference na osoby, s nimiž měl v úmyslu vstoupit do obchodních vztahů, a velice si jí vážil. Rychle spočítal, že teď jí už bude téměř 200 let, ale nedávno se doslechl, že někomu (samozřejmě za úplatu) vypomáhala. 

Jako dítě se jí bál tak hodně, že i teď měl pocit, že se mu kroutí vnitřnosti, kdykoliv na ni pomyslel. Byla opravdu velice ošklivá a pohrdala všemi kouzly zlepšujícími vzhled. Jejím nejvýraznějším rysem byly oči podobné zvířecím, a to nikoliv v pozitivním smyslu. Neměla žádné bělmo - její oči byly celé černé, jako u psů. Dívala se na lidi takovým zvláštním způsobem. Vždycky bylo lepší, když jste ji zaměstnávali, než když jste byli na tom opačném konci jejího zájmu - osobou, již měla ohodnotit. 

Amélie ho vytrhla z myšlenek. "Požádám bystrozora Starka, aby k vám během příští hodiny zašel a poskytl vám všechny detaily k tomu případu, včetně mužovy hůlky. Mám dojem, že tělo toho muže je uloženo na ministerstvu pod stázovým kouzlem, protože se k němu nepřihlásil žádný příbuzný, pokud by ho váš kontakt potřeboval vidět." 

O tomhle Lucius nechtěl ani přemýšlet, ale kdo ví, co bude madame Bunsvilová vyžadovat? Přikývl na souhlas a postavil se. "Počkám tedy na bystrozora Starka ve své kanceláři," řekl a odešel. 

Na co Lucius hlavně myslel, když čekal na Starka, bylo, že tímto nejspíše pomáhá samotnému Harrymu Potterovi. Slyšel zvěsti, že je schopný vnímat magii jiných lidí. Jestli tento mrtvý vrah měl nějaké mimořádné magické schopnosti, mohlo by být pro Harryho velice důležité o tom vědět. Bylo by to opravdu neobyčejné, kdyby mu tento rozhodující kousek informace sdělil on sám! 

- - - - - 

Petunie se pořádně vylekala, když k nim do kuchyně přiletěla velká sova pálená. Okamžitě vyběhla ven do obývacího pokoje, zabouchla za sebou dveře a doufala, že to zvíře si samo najde cestu ven. 

Seděla v křesle u okna, dívala se na nebe a snažila se uklidnit svoje bušící srdce. Když byla jaksepatří klidná, potichu se přiblížila ke kuchyňským dveřím a strčila do dveří, aby se otevřely.  Se zděšením zjistila, že sova se pohodlně usadila na jejím ještě nedávno dokonalém stole a ožďubovala sendvič, který si připravila k obědu. Po celé desce stolu byly rozházené drobečky a kousky napůl snědené slaniny mezi odhozeným rajčetem a salátovým listem. 

Začala nabírat dech, aby se dala do křiku (doufala, že se pak bude cítit lépe a možná že to zažene toho hrozného ptáka), když si vtom všimla, že vedle sovy leží velká pergamenová obálka. Na dálku se snažila přečíst nápis na obálce, což nebylo nijak snadné, tak se pomalu přibližovala ke stolu, aby na ni lépe viděla. Sova se na ni podívala, aniž by vykázala jakýkoliv úmysl odlétnout. Když byla trochu blíže, poznala, že napříč obálkou je její jméno. 

Když sova snědla všechno, co považovala za vhodnou odměnu za dobře doručený dopis, roztáhla křídla a vyletěla stejnou cestou, jakou se do kuchyně dostala. Petunie stála přitisknutá zády ke sporáku a bála se pohnout pro případ, že by se pták vrátil. Když si byla dost jistá, že je sova skutečně pryč, krok po kroku se přibližovala ke stolu a opatrně vzala do ruky obálku, jako by se bála, že ji může kousnout. 

Prozkoumala ji ze všech stran, ale nenašla žádnou známku, zpáteční adresu ani nic jiného, co by znamenalo, že byla doručena normálním způsobem. Musela to být ta proklatá sova, kdo ji přinesl. Ale že její jméno bylo napsáno opravdu krásným rukopisem! A papír, z něhož byla obálka vyrobena, byl velice kvalitní, a celý dopis byl zapečetěn krémově bílým voskem! Jednou dostala pozvánku na krásnou (a velmi drahou) svatbu na podobném papíře. Otočila obálku a opatrně ji otevřela. 

Z obálky vypadly přeložený arch stejně kvalitního pergamenu. Petunie ho rozevřela a začala číst. 

K jejímu překvapení to byl přátelský dopis od Amaranty Savoyové. Žena vyjádřila naději, že se Petunii daří dobře a že je u nich doma vše v pořádku. Napsala, že její rodině se daří také dobře a že stále bydlí v Bradavicích, že se snad všechny věci brzy usadí, aby se mohli vrátit domů, a sdělovala jí spoustu dalších, vzájemně nesouvisejících informací, včetně vzpomínání na jejich společný čas. 

Petuniinou první reakcí bylo dopis roztrhat na malé kousíčky, spálit ho v krbu a předstírat, že ho nikdy nedostala. Ale nedokázala se přinutit to udělat. Psaní přečetla dvakrát a všimla si dodatku dole na stránce: 'Sova se jmenuje Chester a jeden den počká na stromě ve tvé zahradě. Můžeš mi odepsat - stačí, když ho zavoláš a dáš mu dopis do zobáku a řekneš mu, komu ho má doručit. On už bude vědět, co má dělat.' 

Povzdechla si a dala se do úklidu nepořádku na stole. Udělala si jiný sendvič a čaj a rozhodla se, že se nají na zahradě. Dopis si schovala do kapsy u zástěry, rozhodnutá ho ignorovat. Byl ukrytý v kapse i tehdy, když myla nádobí a uklízela dům. Právě chtěla začít vařit Vernonovi večeři, když zavolala jeho asistentka, slečna Enderleeová, a řekla jí, že pan Dursley odjel na důležitou schůzku mimo město s pány Masonem a Raddlem a vrátí se až pozdě večer. 

To už bylo potřetí tento týden, kdy Vernon doprovázel ty dva muže na jeden z jejich protikouzelnických srazů. Začalo ji to štvát. Ne že by si s Vernonem mohla kdovíjak popovídat, ale nechával ji doma každý večer samotnou! 

Připravila si menší večeři a rozhodla se, že využije neobvykle teplého večera a sní si ji venku. Když si sedala na zahradní lavičku, ucítila v kapse zástěry dopis. Vytáhla ho a znovu si ho přečetla. 

Vernon o tomhle přece nemusí vědět. Potřebuje někoho, s kým si bude moci promluvit, stejně jako Vernon mám svého pana Masona a pana Raddleho. A Amarantha byla taková milá společnice. 

Když dojedla, sedla si ke kuchyňskému stolu, vzala nejhezčí dopisní papír a plnící pero, které dostala k maturitě, a napsala odpověď. Chvíli váhala, a pak obálku nadepsala 'Paní Amarantha Savoyová, Bradavice'. Vyšla do zahrady a aniž by musela vůbec sovu volat, našla ji sedět na opěradle jedné ze židlí. Natáhla ruku a když ji pták uchopil do zobáku, tiše řekla: "Amarantha Savoyová." Pták přikývl a odletěl. 

"Musím být blázen," mumlala Petunie, když šla zpátky do kuchyně.

Amarantin dopis pečlivě ukryla ke galeonům od Harryho do kufru, kde nikdo nemá důvod něco hledat. Jen pro případ.

První vlna – 125. kapitola

Operace Kouzelný hrad – 127. kapitola