Labyrintem slov...

Martin Entwhistle odvedl malou skupinu sestávající ze služebně staršího bystrozora a několika dalších zaměstnanců Ministerstva kouzel do prázdné kanceláře mudlovského premiéra. Přestože sem bystrozoři kvůli svým hábitům příliš nezapadali, během svého tréninku se museli seznámit i s mudlovským světem, a tak je věci, které zde uviděli, nijak nepřekvapily. Zato ministerští laboranti byli ze vší té technologie jako na větvi. Několik minut se rozplývali nad monitorem a obdivovali telefon se všemi jeho tlačítky. 

"Ničeho se nedotýkejte!" šeptal na ně zuřivě Entwhistle, když se kouzelník, jenž měl umístit na krb sledovací kouzla, posadil do kolečkového křesla a začal si hrát s klávesnicí. "Mudlové mají svoje vlastní bezpečnostní procedury a hodně z nich je napojených na věci tady v kanceláři. Nechceme, aby sem někdo přišel, zatímco tu upravujeme nastavení letaxu." 

Kouzelník se zklamaně postavil a připojil se ke svým kolegům, pracujícím u krbu. Starší bystrozor Entwhistlovo jednání mlčky schválil. Bylo dobré, když mladší bystrozoři nezapomínali na účel mise a nebáli se promluvit. 

Technický tým vytáhl hůlky a místností prolétl modrý záblesk, když někdo uvalil na krb blokovací kouzlo, jež umožní spojení pouze s krbem v pracovně ministryně. Následoval zelený záblesk kouzla, jež upozorní bystrozory, pokud by se sem někdo chtěl přeletaxovat odjinud, a zároveň jim umožní zjistit odkud. 

Jakmile byl krb zabezpečen proti neoprávněnému použití, kouzelníci si naposledy prohlédli mudlovské přístroje a obrazy na stěnách. 

Někdo zašeptal: "Žádný se nehýbe!" 

"Mudlovské obrazy a fotografie se nehýbou. Mají hýbající se obrázky, ale potřebují k tomu svoje přístroje, aby je mohli vyrobit. Takové, jaké visí tady na zdech, jsou nepohyblivé," vysvětloval starší bystrozor. I on byl uchvácen nehybnými obrázky, ale na rozdíl od ostatních už o nich věděl. 

Nakonec, k Entwhistlově úlevě, se jejich malá skupina začala trousit ke krbu. S pokývnutím hlavy na rozloučenou postupně vhazovali do krbu prášek a odletaxovávali se zpět na ministerstvo. Jakmile zmizel poslední z nich, mladý muž si přečaroval svůj hábit na mudlovský oblek a zkontroloval, že po jeho kouzelnických kolezích nezůstala v kanceláři žádná stopa. Potom se vrátil zpět ke svému vlastnímu stolu a pustil se do práce. 

Jeho mudlovští spolupracovníci byli velmi zaneprázdnění. Šeptali si mezi sebou a všichni měli v očích výraz nervozity kvůli úkolu, na němž pracovali - organizování vojenského útoku na starobylý hrad někde ve Skotsku. Martin v hloubi svého srdce doufal, že Harry Potter a profesor Brumbál dokázali mudlovského premiéra přesvědčit. Nedokázal si představit, jak by mudlové mohli na Bradavice vůbec zaútočit. 

Zhruba o půl hodiny později se na jeho stole rozsvítilo nenápadné světélko. Premiér byl zpátky a volal svého asistenta. S hlubokým nádechem a tichou modlitbou se postavil, vzal si pero a zápisník a odešel do premiérovy pracovny. 

"Pane?" zeptal se, jakmile otevřel dveře. 

"Zažil jsem velice šokující a nanejvýš zajímavý večer, pane Entwhistle. Zavřete dveře a posaďte se," řekl premiér, ukazuje přitom na křesílko na druhé straně stolu. 

Entwhistle už v něm mnohokrát seděl a dělal si poznámky k různým projektům, ale tento rozhovor se bude od těch předchozích naprosto odlišovat. 

"Pořád nemůžu uvěřit tomu, co jsem viděl. Kdyby nebylo tohohle," premiér vzal do lehce se třesoucí ruky uzávěr od máslového ležáku, "možná bych si myslel, že jsem vypil moc vína. Vědět, že magie existuje, je jedna věc. Vidět ji na vlastní oči je něco jiného. Chodil jste do školy v Bradavicích, pane Entwhistle?" 

"Ano, pane. Nastoupil jsem, když mi bylo jedenáct let, to je věk, kdy můžete začít chodit do školy. Studoval jsem tam sedm let. Je to docela impozantní místo, že?" 

Premiér potřásl hlavou. "Úžasné. Potkal jsem se s několika duchy. Šel jsem po schodech, které se hýbou, a mluvil jsem s olejovými malbami. Viděl jsem lidi létat na košťatech. Nebyl to nějaký trik, že ne?" 

"Ne, pane. Byla to magie, a dokonce ani ne všechna," odpověděl jeho asistent. "Hrad sám má v sobě víc magie než jakákoliv jiná budova v Británii, možná dokonce víc než samotné Ministerstvo kouzel. Škola je v něm už více než tisíc let, takže mohl magií nasáknout. Všichni lidé tam jsou kouzelníci a čarodějky - ředitel, profesoři, studenti. Seznámil jste se s profesorem Brumbálem? A Harrym Potterem?" 

"Ano. Ředitel - no, za celý svůj život jsem nepotkal někoho, jako je on. A mladý Potter je podobný mému synovci . Jsou stejně staří. Mají stejné roz nepotkal někoho, jako je on. A mladý Potter je podobný mému synovci Stky - ředitel, profesoŠtěpánovi. Jsou stejně staří, mají stejně střapaté vlasy, nosí stejné svetry a džíny a tenisky... Říkal, že vyrůstal v Kvikálkově. Pochází odtamtud jeden můj spolužák." 

Entwhistle předpokládal, že návštěva Bradavic měla úspěch. Neuměl si představit, že by vedl podobnou konverzaci, kdyby premiér stále hodlal zaútočit na školu. Nebyl si zcela jistý, jak by se měl zachovat, ale bylo zřejmé, že si premiér uvědomuje, že má ještě jednoho zaměstnavatele. 

"Pane, ještě stále hodláme zaútočit na Bradavice? Nebo jste dospěl k závěru, že ti lidé ve škole nejsou našimi nepřáteli?" zeptal se potichu. 

Premiér se zhluboka nadechl. "Ne, nezaútočíme. Vlastně jsem vůbec netušil, že se jedná o školu. Nikdy bych neuvěřil v proradnost kouzelníků, kdyby mi to neřekl člověk, kterého jsem znal jako ministra kouzel. Teď vím, že jsem měl důvěřovat raději svým instinktům. Prosím spojte mě s vedením armády a námořnictva, abych mohl odvolat útok." 

Premiér náhodou pohlédl na velký krb, který dominoval celé jedné stěně pracovny, a v mysli mu vyvstala nepříjemná myšlenka. 

"Jsem tu v bezpečí před Popletalem, že ano? Nemůže sem zase jen tak přijít?" 

Entwhistle už posbíral své poznámky a postavil se. "Ne, pane, nebude schopný vstoupit do vaší kanceláře. Nainstalovali jsme sem kouzla, která umožňují letaxové spojení pouze s pracovnou ministryně kouzel. Také jsme na krb umístili sledovací kouzlo - pokud se Popletal nebo kdokoliv jiný pokusí získat přístup, dozvíme se o tom. Budeme dokonce schopni určit, odkud se k vám snažil dostat a kam odešel, když zde nemohl vystoupit." 

Jako kdyby to bylo domluveno, náhle se z krbu ozval syčivý zvuk a plameny byly místo své obvyklé zelené barvy sytě oranžové. Premiér zblednul a ztuhnul. 

Entwhistle se postavil mezi premiéra a krb. "Oranžové plameny znamenají, že se sem někdo snaží dostat letaxem z krbu mimo Ministerstvo kouzel. Pokud by se jednalo o ministryni Bonesovou, byly by plameny zelené." 

Vytáhnul z pouzdra pod paží hůlku. Věděl, že aplikovaná kouzla zabrání dotyčnému vstoupit, ale s hůlkou v ruce se cítil mnohem jistější. Premiér se zdál být také klidnější, jelikož si uvědomil, že ozbrojený kouzelník ho bude chránit. 

V krbu se na chvíli objevil Popletalův obličej. Nejprve se tvářil zmateně, protože se domníval, že krb v premiérově pracovně je veřejný, ale pak si všiml Entwhistla. Přestože vypadal jako každý jiný mudlovský zaměstnanec, fakt, že tak upřeně sledoval krb a že držel v ruce hůlku v obranné pozici, Korneliovi prozradil, že se jedná o kouzelníka a pravděpodobně také bystrozora. Uvědomil si, že jeho lest byla odhalena, a obličej mu zkřivil vztek. 

Kouzla bránila nejen vstupu, ale i rozhovoru, ale z jeho výrazu bylo poznat, že zuří a ječí vzteky, zatímco jeho tvář pomalu zmizela v oranžových plamenech. 

"Letaxová síť ho sem nepustí. Doufejme, že na Ministerstvu kouzel ho vystopovali a zatknou ho. Teď vás spojím s armádou a námořnictvem, pane. To opravdu nemůže počkat," řekl Entwhitle, zatímco schovával svou hůlku, a odešel z kanceláře. 

- - - - - 

Kornelius nemohl uvěřit tomu, jak blízko k zahájení útoku na Bradavice se dostal, a nadával na osud, že jeho plány musely být prozrazeny zrovna teď. 

Obvykle používal krb v jedné poloprázdné hospodě v jedné z těch početných vedlejších uliček ústících do Obrtlé ulice. Místo bylo stejně pochybné jako jemu podobná v Obrtlé, ale přitahovalo mnohem méně povalečů. Přinejmenším ani jednoho z nich Kornelius nepoznával jako informátora bystrozorů. 

Nepředpokládal, že by se sem vrátil tak rychle. Vycítil kouzla blokující přístup krbem hned, jak se přiblížil. Překvapila ho jejich síla. Nejen že mu zabránila vystoupit z krbu, dokonce ho odmrštila zpět. Tento fakt v něm vyvolal podezření, že se jedná o něco víc než zablokování krbu - bylo dokonce možné, že na krb v premiérově pracovně bylo uloženo sledovací kouzlo. 

Možná byl příliš opatrný, ale nechtěl zbytečně riskovat. Hned, jak se ocitl zpátky ve zchátralé hospodě, přemístil se. Kdo ví, jak rychle by ho mohlo ministerstvo dopadnout? Možná ten scvrklý stařík, který tu pracoval za barem, byl ve skutečnosti třicetiletý bystrozor čekající jen na to, aby ho mohl dostat. Možná jeden ze štamgastů, třeba ta stará žena s velkou sklenicí whisky na desce malého stolku, u něhož také chvíli poseděl, byla ve skutečnosti bystrozorem. Neměl ale náladu zjišťovat, jestli to je pravda. 

Nutnost rychle jednat znamenala také nedostatek času na přemýšlení, takže se vrátil k veřejnému letaxu nedaleko Covent Garden v mudlovské části Londýna, kde dříve ten večer povečeřel. Bylo to to první místo, které ho napadlo. Hábit si přeměnil na mudlovský oblek, aby zapadl do davu, a vešel do jedné nepříliš přeplněné hospody. Posadil se ke stolu v zadní části místnosti a objednal si velkou whisky. Zhluboka si povzdechl. Nebude zapíjet svůj žal. Musí vymyslet další krok, který podnikne ven z tohoto dočasného neúspěchu. Jeho cílem nebylo, aby mudlové zaútočili na Bradavice, tím byl jeho návrat do funkce ministra kouzel. Existovaly i jiné způsoby, jak toho dosáhnout. Musely existovat. Potřeboval jen trochu času, aby si mohl vše promyslet. 

Zatímco usrkával ze své whisky, několik bystrozorů vešlo do zastrčené zašlé hospody nedaleko Obrtlé ulice. Výčepní tvrdil, že si nevšiml nikoho používat letax, a většina přítomných hostů si také na nic nepamatovala. Jedinou výjimkou byla žena s vodnatýma očima, která si vzpomněla na elegantního muže, jež s ní drze flirtoval, než se rozloučil. Vypověděla, že odešel do zadní části hospody, ale už se nevrátil. 

Bystrozoři jí ve skutečnosti nevěřili, ale jejich služební čest jim velela, aby její výpověď prověřili. Vzadu nikdo nebyl, ale zjistili, že letax byl tohoto večera několikrát použit. Předpokládali, že to byl bývalý ministr, ale bez sledovacího kouzla nebo někoho, kdo by zaslechl cíl jeho cesty, nemohli víc zjistit. 

Nevšimli si, ačkoliv by jim to stejně nepomohlo, zbytkové magie po přemisťování. Ať už to bylo jakkoliv, Popletal unikl zatčení. 

Zatímco bystrozoři prohledávali kouzelnická místa, o nichž se domnívali, že se tam mohl Popletal přeletaxovat, dotyčný seděl v hospodě v mudlovském Londýně, upíjel ze své druhé whisky a přemýšlel. 

Přečetl si noviny, které našel ležet na židli u vedlejšího stolu. Byl v nich článek o rostoucí protikouzelnické náladě v Británii. Jestli mudlovští volení představitelé nejsou ochotni podniknout patřičné kroky, pak možná tito lidé mu budou naslouchat. 

Už ve svém bytě v Abbeville četl podobné zprávy, ale teprve tento článek naznačoval, že původně izolované skupiny se nyní začaly sdružovat. Kornelius to považoval za velmi pozitivní vývoj. Jak by se s nimi mohl spojit? Jaký způsob kontaktu by měl zvolit, aby se pak mohl spolupodílet na organizování jejich dalších akcí? Možná zná někoho, kdo by mohl být členem jedné z těchto skupin nebo kdo by mohl znát někoho, kdo je do jejich činnosti zapojený a mohl by ho představit? 

Kornelius si hořce uvědomoval, že když byl ministrem kouzel, stačilo v takových případech poslat sovu Luciovi Malfoyovi a měl po starostech. Malfoy vždycky znal někoho vhodného. Teď už to tak udělat nemůže. Je na to sám a právě teď ho to pěkně štvalo. 

Odložil noviny stranou a prstem přejížděl nerovnosti na desce stolu. Zdálky slyšel mudlovský přístroj, televizi, jež byl upevněn u stropu nad barem. Nezdálo se, že by mu někdo věnoval pozornost. Zajímalo ho, proč se tedy vůbec obtěžovali ho pořizovat. Chvíli poslouchal, o čem v tom přístroji mudlové mluví - o nějaké politické události v Surrey. 

Surrey. Počkat - o Surrey už předtím v nějaké souvislosti slyšel. Ale v jaké? 

Trvalo mu několik vteřin, než si to uvědomil. Obličej se mu rozzářil nadšením. 

Asi před rokem mu jeho osobní tajný informátor dodal nějaké záznamy z mudlovské školy, kterou navštěvoval Harry Potter předtím, než začal studovat v Bradavicích. Co upoutalo pozornost jeho informátora bylo, že na jedné z těch složek se dala stále detekovat zbytková magie. Další vyšetřování odhalilo, že složka obsahovala výpověď Harryho Pottera o původu zlomeného nosu a pohmožděného oka, s nimiž se objevil toho rána ve škole - jeho strýc mu prý dal facku. Trocha opatrného prostudování dalších záznamů z oné školy pak odhalila, že Harry Potter často přicházel do školy s pohmožděninami a škrábanci, ale žádné zranění, včetně zlomenin nebo rozsáhlých pohmožděnin, netrvalo déle než jeden nebo dva dny. Poznámky ve složkách pak obsahovaly závěr, že Potter byl přesně to, co o něm tvrdili příbuzní - lhář a simulant bažící po pozornosti. Nikdo ve škole netušil, že Harrymu pomáhá s léčením jeho magie. 

Po prvním roce ve škole chlapec přestal své příbuzné uvádět jako příčinu svých zranění, místo toho tvrdil, že spadl ze schodů nebo uklouzl na mokrém chodníku. Mohlo to být chápáno jako snaha chránit se před dalším domácím násilím, nicméně žádný z mudlů si nevšiml ničeho podezřelého. Byla to Harryho magie, která je zmátla, kdykoliv se podívali do jeho spisů. A právě této zbytkové magie si všiml Popletalův informátor. 

Příbuzní Harryho Pottera žili v Surrey, ve městě zvaném Kvikálkov. Kornelius si na to teď jasně vzpomínal - jeho strýc a teta se jmenovali Vernon a Petunie Dursleyovi. Nebyl si sice zcela jist vztahem Petunie ke svému synovci, protože její manžel ji mohl tyranizovat stejně jako chlapce. Možná bude lepší se jí vyhnout. 

Zato o Vernonovi neměl žádné pochybnosti. K hochovi se choval dost hrubě na to, aby si byl Kornelius jistý tím, že muž není vhodný jako opatrovník malého kouzelníka - na čemž založil svůj původní plán chlapce adoptovat. Bylo vysoce pravděpodobné, že ten muž nenáviděl magii stejně tak hodně, jako nenáviděl Harryho. Pokud mohl soudit pouze na základě toho, co zatím věděl, Potterův strýc buď věděl o nějaké protikouzelnické skupině, nebo byl přímo jejím aktivním členem. Vernon Dursley. Musí toho muže najít. 

O chvíli později z hospody odcházel v mnohem lepší náladě, než do ní přišel. Výčepní to jistě přičítal dvěma vypitým štamprlím whisky, ale ve skutečnosti to s tímto nápojem nemělo vůbec nic společného. Kornelius měl opět plán. Odejde do Abbeville a začne ho vylaďovat. A pak se vrátí. 

- - - - - 

Jakmile se rozloučili s ministryní kouzel a mudlovským premiérem, ředitel se na Harryho a Severuse usmál. 

"Myslím, že to šlo opravdu dobře, chlapci! Děkuji ti, Kingsley, za to, žes nám poskytl svou kancelář. Nemyslím, že náš host by zvládl vyjít všechny ty schody zpátky do ředitelny." 

"Premiér opravdu vypadal trochu udýchaně, když jste sem přišli," souhlasil Severus. "Je zdravotně v pořádku?" 

Harry seděl na područce křesla, v němž byl usazen Severus, a usmíval se na všechny kolem. "Myslím, že je to typický mudla - nemá dobrou fyzickou kondici a také už není nejmladší na mudlu. Nejsou zvyklí na tolik schodů. Mudlové mají eskalátory, to jsou jezdící schody, nebo výtahy. Nikdy by nebydleli v žádném domě, kde by museli neustále pobíhat nahoru a dolů po tolika schodech." 

Albus oživl při zmínce jezdících schodů. "Vážně, Harry - všichni naši hosté, kteří tu byli poprvé, včetně prvňáčků nebo lidí zůstávajících tu přes léto, byli ohromeni našimi jezdícími schodišti. Nikdy mě nenapadlo, že by mudlové mohli mít taky nějaké, už kvůli tomu, jak obvykle reagovali!" 

Harry se zasmál. "No, jejich jezdící schody jsou úplně jiné než naše. To se postaví na jeden schod a ten s nimi vyjede nebo sjede na konec schodiště. Schodiště samotné se nehýbe, pohybují se jen všechny schody zároveň a jen jedním směrem. Mudlové nemají schodiště, která by se pohybovala sama od sebe na různá místa, tak jako to dělají naše." 

Jak Kingsley, tak Severus sledovali Harryho výklad se zájmem. Oba znali mudlovský svět natolik, aby se už svezli na eskalátorech, a byli překvapeni tím, jak málo zkušeností má ředitel. 

Rozhovor o fyzicky málo zdatných mudlech a pohyblivých schodech byl jen odvedením pozornosti od skrývaných obav, zda se jim opravdu podařilo přesvědčit mudlovského premiéra, aby odvolal plánovaný útok na Bradavice. Nebáli se o fyzickou bezpečnost všech obyvatel hradu, ale o to, že by se jednalo o velký krok zpět do dob, kdy kouzelníci nebyli mezi mudly v bezpečí kvůli vzájemné nedůvěře a nepřátelství. 

Kdysi si Harry myslel, že kouzelníkům stačí se jen přemístit pryč nebo použít přenášedlo, nebo prostě jen seslat na sebe zastírací kouzlo, ale během uplynulého roku zjistil, že většina kouzelníků něco takového vůbec neumí. Umí dělat jednoduchá kouzla, aby si zjednodušili život, ale jejich prováděním by se mudlům odhalili jako kouzelníci. Jejich limitované schopnosti by je učinily velmi zranitelnými vůči útokům ze strany mudlů, protože by se prostě neuměli bránit. 

Napětí opadlo, jakmile se na Kingsleyho pracovním stole objevila zpráva. 

Bylo to malé psaníčko složené z mudlovského papíru, v němž bystrozor Entwhistle potvrdil, že premiér odvolal útok a zrušil svou schůzku s královnou. Zprávu odeslal tak, že do psaníčka vložil také uzávěr od máslového ležáku. Potom přejel rukou po papíře a hůlku vysunul z tajného pouzdra jen natolik, aby se dotkla špičkou psaníčka v místě, kde byl uzávěr. To stačilo na to, aby se přenášedlo aktivovalo. Stejná kopie zprávy, která se objevila u Kingsleyho, přistála také v pracovně ministryně Bonesové. 

Kingsley psaníčko rychle rozložil a s úsměvem nahlas oznámil: "Útok na Bradavice byl zrušen." 

Harry se viditelně schoulil a Severus se na něj pozorně díval, dokud si neuvědomil, že už je hodně pozdě, možná dokonce po půlnoci. Měli za sebou dlouhý rušný den, který jim všem přinesl spoustu stresu. Ale teď si mohli konečně oddechnout. 

"Řediteli, Pastorku, omluvte nás - byl to dlouhý den," řekl Severus, postavil se a s rukou ochranně položenou kolem Harryho ramen mu pomáhal vstát. "Harry, vypadáš vyčerpaně. Neponesu tě v náručí až dolů do sklepení, takže bude lepší, když odejdeme teď, dokud jsi pořád schopný stát na nohou." 

Harry se na svého manžela mdle usmál, vděčný za pokus o vtip a možnost opustit Kingsleyho kancelář. Většinu dne fungoval díky vysoké úrovni adrenalinu v krvi, a teď, když bylo nebezpečí zažehnáno, ho zmáhala naprostá únava. Mávnul rukou na rozloučenou a nechal se odvést ven ze dveří na cestu domů, do sklepení. 

- - - - - 

V tu samou chvíli byl Kornelius Popletal vybuzený vysokou dávkou adrenalinu a místo aby se pokoušel o spánek, vytáhl krabici se všemi možnými informacemi, které se mu podařilo shromáždit o rodině Harryho Pottera. Hodně informací sesbíral hlavně předchozí léto v souvislosti s Harryho adopcí, což se samozřejmě nepovedlo, protože ten dědek Brumbál ho oženil se Snapem těsně předtím, než si přišel chlapce vyzvednout. Spoléhal hlavně na ústní ujištění svých zaměstnanců, že existuje důvod prohlásit Dursleyovi neschopnými péče o mladíka, a samotné zprávy ani dokumenty nečetl. Teď byl nesmírně vděčný, že je nikdy nevyhodil, ale uschoval zde v Abbeville. 

Když se přestěhoval do Abbeville, bylo pro něj dost obtížné se přizpůsobit mudlovským zvykům. Nejvíc mu vadil způsob, jakým v noci osvětlovali svoje domy. Byl zvyklý na svíce a světlo ze žárovek mu připadalo velmi jasné a oslňující. Dnes mu to ale umožnilo pracovat dlouho do noci a najít i ten nejmenší detail o muži ze Surrey, o němž doufal, že bude jeho vstupenkou do rozmáhajícího se protikouzelnického odboje. 

- - - - - 

Když se Harry druhého dne probudil a spolu se Severusem odešel do Velké síně na snídani, kde se posadil vedle svých nebelvírských přátel, byl absolutně ohromen tím, jak klidně začal den, který mohl znamenat absolutní zkázu. Žádné zvuky bitvy, žádný strach z blížícího se boje. Dokonce i havrani byli potichu. 

Všechno bylo tak... tak normální! Jistě, trochu jinak normální než obvykle, protože Draco dnes seděl s nimi, ale takhle občas sedával během celého roku. Hermiona měla před sebou rozložené pergameny a dělala si poznámky, Ron se propracovával talířem naplněným až po okraj jídlem, Seamus všem vyprávěl o nějaké své eskapádě v minulosti, která zahrnovala nadměrné požívání alkoholu, a ostatní ho zaujatě poslouchali a smáli se. 

Neville jejich bezstarostné povídání přerušil, když v jednom tišším okamžiku nahlas prohlásil: "Víte, že dneska bychom se vraceli vlakem do Bradavic? Těžké uvěřit, že prázdniny už skončily." 

Ron se zatvářil zarmouceně, zatímco stále vyprazdňoval talíř - jeho chuť k jídlu tím očividně nebyla nijak ovlivněna, zato jeho nálada ano. Zbytek Nebelvírů o tom trochu přemýšlel. Byli tady celé léto a Hermiona a několik dalších budoucích sedmáků je honili do vypracovávání letních domácích úkolů, aby je nemuseli honem dohánět první školní den, ale stejně... 

Seamus se toho chytil jako první. "Takže, kdo se sem bude vracet?" Dnešek pro něj znamenal, že se vrátí několik jeho přátel. Léto bez nich mu přineslo zlepšení ve hře v karty, protože jeho soupeři nebyli stále ti samí lidé. 

Draco se podrbal na bradě. "Vlastně se zdá, že většina Nebelvírů tu přes léto zůstala." Když se rozhlédl kolem sebe, zjistil, že všichni sedmáci tu sedí s ním. "Myslím, že přijede pár studentů z Havraspáru, pokud se tedy vůbec budou do školy vracet. Několik mrzimorských, ale ne moc z našeho ročníku. A zmijozelští. Těžko říct, jestli ti, kteří odjeli, se vůbec vrátí." 

Když to říkal, byl Dracův hlas podivně plochý. Bylo více než pravděpodobné, že mnoho jeho spolužáků, kteří odjeli na prázdniny, teď bude podporovat Voldemorta - jejich rodiny určitě patřily mezi jeho skalní přívržence. Bude stát proti nim v nějaké bitvě? Bude je muset zabít? Minimálně některé z nich považoval za své přátele, ne jen rodinné známé. Draco litoval, že se špatně rozhodli. Teď, když už několik měsíců stál na vítězné straně spolu s Potterem, získal v těchto otázkách mnohem více sebedůvěry. 

Hermiona vycítila, že se ostatních zmocňuje smutek, a zasáhla. 

"Už jsme dodělali všechny naše prázdninové úkoly, zbývá mi už jen zkontrolovat Nevillovu esej do kouzelných formulí," začala, zatímco se Neville začervenal. "Máme před sebou poslední volný den, abychom si užili hrad. Venku to vypadá, že bude krásné počasí. Kdyby všechno bylo tak jako obvykle, byli bychom dnes ve vlaku zavření několik hodin. Měli bychom toho raději využít. A kromě toho se můžeme těšit na večerní oslavu." 

Než mohli všichni odejít, Ginny Weasleyová jim prozradila něco, co zaslechla od své kamarádky z Havraspáru. "Nemyslím, že letos pojedou vlakem. Každý se sem dostane pomocí přenášedla. Na ministerstvu si myslí, že nejsou schopni dostatečně zabezpečit vlak po celou dobu jízdy." 

Její slova vyvolala v Harryho vzpomínku na cestu do Bradavic před několika lety, kdy byli ve vlaku mozkomoři. Jestliže ministerstvo bylo tenkrát ochotné vypravit vlak s mozkomory na palubě, jak špatné to musí být letos? Jistě, tenkrát byl ministrem Kornelius Popletal. Ale ještě včera to vypadalo, že o Bradavice se povede lítý boj. Harry s ministerstvem souhlasil - lepší je být si jistý než později litovat. Ucítil bodnutí soucitu s mudlorozenými prvňáčky. Vlak byl docela určitě méně děsivý než cestování přenášedlem, a navíc přijdou o ten nádherný moment v loďkách, kdy by prvně spatřili hrad tyčící se vysoko nad jezerem. Postavil se a připojil se ke svým kamarádům, aby si užili svůj poslední volný den v Bradavicích. 

Mezitím Brumbál u profesorského stolu informoval ostatní učitele o změnách v příjezdu studentů. Nezdálo se, že by tím byli nějak nadšení. 

"Ale pane řediteli, většina lidí, a děti zvlášť, trpí silnou nevolností po prvním cestování pomocí přenášedla. Je to skoro tak špatné jako asistované přemisťování," zoufala si madame Pomfreyová a prosebně se podívala na Severuse. "Nemáme dost lektvaru proti nevolnosti." 

Severus se zamračil. Je to jeho poslední volný den (na který se profesoři těšili stejně jako studenti), který chtěl využít na testování některých přísad ze Zimních zemí. Kdo ví, kdy se k tomu zase dostane? A teď to bude muset očividně odložit. 

"Aspoň že tenhle lektvar je hotový za chvilku. Během odpoledne bych měl být schopný ti dodat potřebné množství." 

Vzápětí se na něj Albus usmál a Poppy přátelsky stiskl paži. 

- - - - - 

Kornelius Popletal usnul ve chvíli, kdy se nad obzorem objevily první sluneční paprsky. Celou noc strávil čtením různých zpráv a informací o Vernonu Dursleyovi. Ukázalo se, že je to docela otřesný chlap. Dokonce chvíli přemýšlel, proč vůbec Brumbál považoval takové hrozné lidi za vhodné opatrovníky svého drahocenného prince. I kdyby nebyl schopný předpovídat mužovy násilnické sklony, muselo mu všechno dojít v okamžiku, kdy se chlapec objevil poprvé ve škole. A přesto ho posílal každý rok zpátky. Musí v tom být ještě něco jiného. 

Nicméně se to přímo netýkalo jeho znovuzvolení do funkce ministra, a tak se tím přestal zabývat. Byl však příjemně překvapen, kolik informací našel o tom muži a jeho ženě. Měl dokonce adresu jeho podniku v Kvikálkově. Zjistil jméno jeho firmy a měl dokonce i nějakou představu, čím se zabývá. Měl jméno jeho klubu, do kterého Vernon pravidelně docházel, a dokonce i název jeho oblíbeného holičství. 

Když ale našel jméno jeho sekretářky, věděl, že má vyhráno. Během svého života dosáhl mnoha úspěchů díky tomu, že udržoval dobré vztahy se sekretářkami a asistentkami, které měly přímý přístup k lidem, s nimiž se chtěl sejít. Samozřejmě že občasné Imperio! pomohlo těm méně ochotným spolupracovat, ale ve většině případů to pro něj byla hračka.

Millicent Enderleeová byla přesně ten typ, který měl Kornelius rád. Nebude mít proti němu šanci.

Těsně vedle – 123. kapitola

První vlna – 125. kapitola