Labyrintem slov...

Vernon byl polichocen, když byl v klubu osloven jiným mužem. Jistě, členové klubu využívali možnosti se seznamovat s dalšími členy a setkávat se s nimi, ale ještě nikdy nikdo nepřišel za ním. Ten muž, Reggie Mason, mu nadšeně potřásl rukou, když je po obědě manažer klubu seznámil, a řekl:

"Pane Dursley, musím se přiznat, že asi před týdnem nebo dvěma jsem seděl v baru a vyslechl jsem vyprávění o vašich zkušenostech s magií. Vaše názory se shodují s mými. Mohu vám koupit něco k pití? Mohli bychom si přitom popovídat o současné situaci."

Vernon muže následoval do baru. Odhadl, že Reggie je zhruba stejně tak starý jako on a soudě podle oblečení byl zřejmě i dost úspěšným podnikatelem.

"Vernone - mohu vám tak říkat?" začal Reggie. Když Vernon přikývl, pokračoval: "Jsem ředitelem firmy Nemovitosti Kvikálkov, zabýváme se správou domů." Byl členem klubu dost dlouho, aby věděl, že při seznámení je vhodné se představit a uvést i název a předmět činnosti své firmy. S Vernonem se chtěl seznámit už dva týdny, ale pořád se nějak míjeli. Nakonec požádal manažera, aby je seznámil.

"Já jsem ředitelem Grunnings, firmy vyrábějící vrtačky. Naše firma je kousek odsud ve stejné ulici jako klub. Myslím, že vaše firma se stará i o naši budovu," odpověděl nadšeně Vernon. Byl rád, že může začít tvořit vlastní síť kontaktů, ať už je důvodem pro tento rozhovor cokoliv.

"Jak jsem už říkal, když nás Peters představoval, nebylo možné nevyslechnout vaše pocity ohledně magie. Moje vnímání celé situace je úplně stejné. Jak můžeme věřit lidem, kteří jsou v první řadě příčinou dnešních problémů? Nechápu, jak je královna a princové mohou akceptovat. Říkám vám, že je to ohavnost!" začal Reggie a potěšeně sledoval, že Vernon souhlasně přikyvuje. "Mluvil jsem s některými svými přáteli a kolegy a mnoho z nich má stejný názor. Zorganizoval jsem malé setkání, abychom prodiskutovali současnou situaci a našli způsob, jak zajistit práva nás, obyčejných lidí. Koná se to příští pátek večer."

Vernon si vzpomněl, že Petunie chtěla jít ten den do kina, ale řekl si, že jí navrhne čtvrtek nebo sobotu. "Myslím, že si mohu zařídit volno, Reggie. Věci se začínají vymykat z rukou, to vám povím. Normální lidé musí povstat a hájit sebe a svůj způsob života. Rád se s vámi všemi setkám."

Reggie se usmál a sdělil Vernonovi podrobnější informace o setkání. Byl rád, že našel někoho, kdo magii skutečně viděl a osobně znal kouzelníky. Jeho zkušenosti budou pro ně přínosem a pomohou jim připravit odpovídající akce.

Vernon si vychutnával svůj čaj a doutník, zatímco Reggie upíjel Pimms, a vyprávěl o svých zážitcích a názorech na kouzelnický svět. Byl rád, že jeho společník je normální člověk, který mu zaujatě naslouchá.

Páteční večer strávil Vernon ve velkém sále kvikálkovského hotelu. Petunie souhlasila s tím, že do kina půjdou ve čtvrtek, takže tu teď oba seděli s Reggiem a jeho anti-kouzelnickou skupinou. Velký sál nebylo to pravé označení, protože se jednalo spíš o omšelou a poněkud menší místnost, ve které bylo stěsnáno čtyřicet nebo padesát lidí.

Reggie měl zřejmě hlavní slovo, protože vítal u vchodu příchozí a žádal je, aby se podepsali na prezenční listinu. Nejnadšeněji přivítal Vernona a Petunii společensky přiměřeně zalichotil. Potom je osobně odvedl do sálu a usadil je do přední řady.

Nicméně když začali, Reggie mluvil velmi krátce a rychle předal slovo muži, který se jmenoval Hiram Raddle. Hiram byl z Malého Visánku a představil se jako investor v realitách. To vysvětlovalo jeho spojení s Reggiem, domníval se Vernon. Hiram pak mluvil o ďábelskosti kouzelníků a nejvíc pomlouval jejich krále, Harryho Pottera.

Vernonova první reakce na Hirama byla mimořádně negativní. Poměrně mladý muž měl na sobě očividně drahé usedlé oblečení a hovořil jako velmi vzdělaný muž, ale ten chlap měl vlasy svázané do culíku! Vernon neměl rád hippíky a podobné nenormální týpky - přesněji řečeno všechny, kteří neměli vlasy řádně zastřižené. Nicméně jeho negativní postoj vyprchával s tím, jak Hiram negativně hovořil o Harrym. Začal jeho řeči přikyvovat a tleskat.

Petunie pozorovala pana Raddlea s podezřením. Jeho oblečení muselo být skutečně hodně drahé, ale sledovala módu dost na to, aby poznala, že tohle by nosil spíš jeho dědeček nebo dokonce pradědeček. Také neměl postoj vůdce. Jeho řeč byla působivá a slova dobře volená, ale vyvolával v ní spíš dojem špatného herce, který má problém s pochopením scénáře.

Když Hiram domluvil a potlesk skončil, Reggie vytáhl na pódium Vernona.

"Děkuji vám, pane Raddle, že jste nám ukázal, kdo skutečně je náš nepřítel. My, kteří jsme normálními britskými občany, se musíme zmobilizovat, abychom ochránili sebe a naše rodiny od této pohromy, kterou je magie! Z tohoto důvodu jsem vás sem všechny pozval. S panem Raddlem jsem se seznámil v oboru svého podnikání a věděl jsem, že jeho zkušenosti rádi mnozí z nás uslyší. Děkuji vám, pane Raddle, že jste vážil cestu až do Kvikálkova. Setkal jsem se ale také s dalším mužem, který dokáže jasně vidět ďábelskost kouzelníků, mužem z našeho města. Rád bych vám představil pana Vernona Dursleyho a jeho půvabnou ženu Petunii. Pane Dursley, myslím, že posluchači by si teď rádi poslechli vaše zkušenosti."

Vernon se postavil za řečnický pultík. Na chvíli ho přemohl šok - vůbec netušil, že dnes večer bude požádán o řeč, jinak by si připravil poznámky. Ale tohle bylo jeho poslání a vášeň. Když ustal potlesk, měl už v hlavě osnovu svého proslovu.

Začal nezbytnou neschopností a pravděpodobným opilectvím všech kouzelníků a postupně se propracoval k jejich naprosté nenormálnosti. Uvedl několik příkladů, jichž byl svědkem za svého krátkého pobytu v Bradavicích, zmínil několik příhod, jež mu vyprávěla Petunie, včetně několika, o nichž byla přesvědčena, že se jedná o výmysly. Když se blížil ke konci, překvapil sám sebe i Petunii voláním po tom, aby všichni normální lidé celého světa UDĚLALI NĚCO s tou kouzelnickou havětí.

Celá místnost propukla v nadšený potlesk a Reggie mu potřásal rukou a plácal ho po zádech, zatímco stáli na pódiu a vyhřívali se v obdivu publika. Potom ještě promluvilo několik dalších lidí, všichni se samozřejmě vyjádřili proti kouzelníkům, ale nikdo nepřednesl tak ohnivou řeč jako Vernon.

Když domluvil poslední z nich a posadil se zpět na svou židli, na pódium znovu vstoupil Hiram. Nyní nastal čas ke konkrétním činům. Navrhl celé skupině, aby se spojili s dalšími podobnými skupinami nespokojených občanů v Surrey a dokonce i v Londýně. Lidé plánovali akce a všichni spořádaní občané Kvikálkova by měli být toho součástí.

Hiram zahrál na tu správnou strunu, ať už si toho byl vědom nebo ne, když vágně hovořil o "akcích" proti magii. Zde se sešli lidé nadšení hovořit o různých akcích, ale při bližším pohledu na ně by mohlo být docela výzvou je donutit něco skutečně udělat. Nicméně dnes večer byli plní entuziasmu a elánu. Celé setkání by ve skutečnosti mohlo některé z nich popohnat k tomu, aby se místo "mluvčích" stali "vykonavateli". Všichni byli ještě plní nadšení, když ukončil setkání a pozval je na čaj a moučník.

O několik hodin později byl Hiram zpátky na Raddle Manor v Malém Visánku. Samozřejmě, Raddle nebylo jeho pravé jméno. Ve skutečnosti se jmenoval McNair. On a další Smrtijedi se dnes večer zúčastnili setkání několika protikouzelnicky naladěných mudlovských skupin a zvolili si jména, která by, pokud by se o ně někdo hlouběji zajímal, dala dobrý základ jejich příběhům, když už ne formou faktů, tak aspoň existencí skutečného místa. Většina z nich si zvolila příjmení Raddle. Netušili, že Lord Voldemort je s rodinou Raddleů spřízněný, ale byli jím ujištěni, že Raddleovi vymřeli před mnoha lety a že je nikdo nebude konfrontovat kvůli historkám, jež si vymysleli. Několik z nich si zvolilo příjmení Gaunt - další z vymřelých rodin z Malého Visánku, ačkoliv o nich se vědělo, že jsou kouzelníci. Jiní, kteří cestovali více na sever, použili vlastní příjmení, ale uváděli jako svoje sídlo, ať už osobní nebo firemní, Malý Visánek.

Smrtijed, který ve vesnici vystupoval jménem Temného pána, tam potkal realitního agenta Bradleyho Westmana. Jednalo se o přátelského muže, který znal snad úplně každého v Malém Visánku a hodně lidí i v dalších městech. Jeho realitka měla dokonce dohody s dalšími realitními agenturami po celé Anglii. Stačilo jedno Imperio! a Bradley představil dvacet Smrtijedů svým kolegům v jiných realitkách jako své přátele a sousedy, většinou pohybující se také v oblasti podnikání s realitami. Několik z těch, jimž byli představeni, byli kouzelnickému světu příznivě nakloněni, ale ostatní byli proti. Výsledkem byla páteční setkání.

Voldemorta překvapila prudkost protikouzelnického hnutí mezi mudly. Ještě víc ho ohromilo, jak snadno se jeho Smrtijedi infiltrovali do těchto skupin. Nejednalo se o jeho oblíbené a schopné Smrtijedy, nicméně bylo šokující dozvědět se, že dokonce Hiram McNair dokázal nadchnout skupinu padesáti mudlovských podnikatelů. Mudlové byli důvěřivější než očekával.

Tohle byla první část jeho nového plánu, a všechno se dařilo přesně a bez problémů.

- - - - -

Kornelius seděl v obývacím pokoji a s naprostým soustředěním sledoval televizní vysílání.

Protikouzelnické hnutí začalo v Anglii nabývat na síle. Po celé zemi se včera večer konaly desítky setkání a několika z nich se zúčastnili i televizní reportéři. Všichni navrhovali, aby byla podniknuta okamžitá akce. Mudlovská vláda stále vyzývala občany ke klidu - agitátoři to považovali za pro-kouzelnický postoj. Reportér však zdůraznil, že vláda vydala prohlášení, že není ani pro ani proti magii, ale že její existenci akceptuje. Počínaje nesnesitelným Harry Potterem (který se otravně často objevoval na televizní obrazovce, společně s mudlovskými princi), vláda prosazovala názor, že mezi kouzelníky se vyskytují dobří i zlí lidé a že si je jistá dobrými úmysly těch, kteří pomáhají obnově světa.

Něco z toho přitahovalo Korneliovu pozornost. Po několika minutách si uvědomil, že v celém vysílání nebyla žádná zmínka o kouzelnické vládě nebo o nějakém reprezentantovi Ministerstva kouzel. Přemýšlel o všem, co se dozvěděl, a pak vzrušeně rozložil po stole několik anglicky psaných deníků. Strávil dobrou půl hodinu čtením článků, ale v žádném z nich nebyla zmínka o Amelii nebo někom jiném z Ministerstva.

Netrápilo ho, že Harry Potter byl hlavním představitelem kouzelnického světa mezi mudly. Ale vyvolávalo to otázku: je možné, že madame Bonesová si ještě nenašla čas, aby uskutečnila zdvořilostní návštěvu u mudlovského premiéra?

Kornelius si uvědomil už před lety, že jeho pozice ministra kouzel je nejistá. Byl si jistý, že Brumbál byl připraven vyjít ze svého starobylého hradu ve Skotsku a převzít kontrolu nad kouzelníky. Korneliovi se líbilo mít moc a vládnout a nehodlal se toho vzdát, a určitě ne ve prospěch někoho jako je Albus Brumbál!

Pottera vždycky považoval za klíčovou figuru v šachové hře. Brumbál loni překazil pokus ho adoptovat, ale to nebyl jediný Korneliův tah. Ach ne, měl vymyšlené další strategie, jak udržet svou pozici na ministerstvu! Potter už nebyl ve hře, stál očividně na Brumbálově straně. Ale do činnosti se uváděl jeden z jiných Korneliových plánů, a přestože se zdálo, že byl ministerstvem zničen, když se o něm před nedávnem dozvěděli, možná nebyl ještě zcela ztracený! Možná mu dokonce vydláždí cestu zpět na výsluní.

Kornelius si vzpomněl na řadu setkání s mudlovským premiérem minulý rok. Nescházeli se často, dokonce ani když začali Smrtijedi vyvíjet činnost. Ale zmínil se mu, že nějací ďábelští kouzelníci se chystají rozvrátit svět a navrhl, že by mu mudlovská vláda mohla pomoci dostat věci zpět pod kontrolu. Jak předvídavé! Je pravda, že věci se nevyvinuly tak, jak předpokládal, ale naznačil něco, co se velmi dobře shodovalo s tím, co se pak skutečně stalo, a dokonce i se zprávami, jež mudlům předávala jejich vlastní královská rodina. Ještě byla naděje!

S mudlovským premiérem se setkal třikrát, hlavně aby s ním prodiskutoval zákon o registraci kouzelníků. To byl vynikající nápad, musel si Kornelius přiznat. Vyrostl na příbězích o kůrolezové zimnici. Dva z jeho strýčků ji chytili od svého obchodního partnera před sto lety, kdy byla velkým zdravotním rizikem. Vzpomněl si na příběhy o dětech vařících lektvar, který je měl udržet naživu. Byl to hodně jednoduchý lektvar, dokonce i mudlové by ho zvládli!

Mezi opatrně použitým Imperiem a několika dobře seslanými Obliviate! byl schopen vzít tento zárodečný nápad a přeměnit ho v téměř úspěšný pokus navždy si zabezpečit svou roli vůdce kouzelnického světa. A teď by mu to mohlo pomoci.

Populace kůroleza, sama o sobě nikdy příliš velká, byla omezena na několik malých a izolovaných ostrovů v Indickém oceáně. Zvrhlý zmijovník byl obtížný plevel, ale bylo možné jeho růst kontrolovat a udržovat ho mimo dosah kůroleza. Za roznašeče poslední epidemie kůrolezové zimnice se podařilo určit několik kouzelníků, kteří vycestovali na ostrovy a vrátili se již nakažení.

Těch pár kouzelníků, kteří dnes přicházeli do pravidelného kontaktu s kůrolezy, byli již dobře informováni o způsobu přenosu kůrolezové zimnice a vždy používali důmyslná dekontaminační kouzla, když s nimi pracovali, stejně jako to dělali všichni návštěvníci ostrovů. Nemoc nebylo možno vyléčit a žádný obchod nenabízel lektvar, který by postižené udržel naživu, protože za celé století se vyskytlo jen několik případů této nemoci. Ale to by se mohlo hodně rychle změnit.

Na jejich prvním setkání, kde měli prodiskutovat zákon o registraci kouzelníků a přesnější sčítání lidu, sdělil premiérovi, že kouzelníci podléhají stejným nemocem jako mudlové. Vysvětlil, že jejich těla bojují s nemocí odlišným způsobem, takže jimi nejsou tolik ohroženi. Navrhl očkování jako způsob ochrany mudlů před nemocemi, pro které by kouzelníci mohli být přenašeči. Jestliže kouzelník dostane spalničky a neonemocní, proč riskovat, že tu nemoc přenese na mudlu? Proč tedy kouzelníky neočkovat, aby nebyli pro mudlovský svět rizikem?

Samozřejmě že kouzelníci nedostávali spalničky ani většinu ostatních mudlovských chorob. Nebylo to tak, že by byli nemocní, ale netrpěli žádnými symptomy, jak Kornelius naznačil; v jejich tělech se nenacházel jediný vir nebo bakterie, jež by mohly nemoc vyvolat. Ale tohle nemuseli mudlové vědět.

Pod záminkou testování očkovací látky pro kouzelníky (kterým změnil paměť, jakmile testování skončilo), použil Imperio! na jednoho váženého člena Cechu výrobců lektvarů, aby do mudlovské očkovací látky vpravil latentní virus kůrolezové zimnice. Mudlové ji už používali více než rok a nemělo to na ně žádné negativní účinky. Ale až dojde k očkování kouzelnické populace, vypukne epidemie zimnice s potenciálně velmi ničivými následky.

Na druhém setkání s premiérem, které se uskutečnilo asi před osmi měsíci, mu Kornelius naznačil, že kouzelníci trpí neduhy, které nemohou mudlům ublížit, a podsunul mu myšlenku, že by prospělo jejich vzájemným vztahům, kdyby měli k dispozici dostatečné zásoby lektvaru na léčení těch nejnebezpečnějších kouzelnických nemocí. Byl připraven použít Imperio!, kdyby nechtěl spolupracovat, ale nebylo to nutné.

Premiér byl koneckonců politikem. Byl rád, že našel dodavatele schopného dodat ohromné množství nezbytných přísad a mohl začít s výrobou léku. Během celého rozhovoru s Korneliem předpokládal, že ten je jejich hlavním představitelem a že jím bude i nadále. To by se ale mohlo ukázat jako krátkozraké. Pokud by konečným výsledkem zákona o registraci kouzelníků bylo zahrnutí kouzelníků do existujícího politického procesu, premiér chtěl být znám jako muž, který předpokládal jejich potřeby a ujistil se, že jeho vláda je schopná poskytnout potřebný lék. Byli to přece jeho potencionální voliči!

Jejich poslední setkání nebylo vlastně vůbec setkáním. Kornelius jednoduše zaletaxoval do premiérovy kanceláře a oznámil mu, že zlí kouzelníci začali jednat a že potřebuje vojenskou pomoc.

Když si Kornelius přehrával v hlavě každý z těch rozhovorů a přemýšlel, co z nich plyne, začal formovat příběh založený na skutečných událostech, jenž by ho mohl vynést zpět na pozici lídra kouzelnického světa, přinejmenším v očích mudlovské vlády.

Jakmile si byl jistý, že vymyslel uvěřitelnou verzi událostí, v níž byl obětí spiknutí ďábelských kouzelníků, mohl se vrátit jako zachránce svých lidí. Samozřejmě pouze za předpokladu, že nikdo ze současného Ministerstva kouzel se neobtěžoval kontaktovat a informovat mudlovskou vládu, ale to bylo riziko, které byl více než ochotný podstoupit.

Jediné, co teď potřeboval, bylo získat přístup k premiérovi. Na chodbě Ministerstva kouzel, hned vedle dveří do kanceláře ministra, visel obraz, jenž byl magicky propojen s jiným obrazem v kanceláři mudlovského premiéra. Jejich pomocí obvykle ohlašoval svou návštěvu. Teď to samozřejmě nemohl využít, takže bude muset přijít neohlášený.

Byl si vědom možné přítomnosti člena bystrozorského oddělení, které bylo pověřeno úkolem spolupracovat s mudlovskou vládou. Docela určitě tam jeden byl, než Voldemort provedl své spánkové kouzlo. Musel tedy předpokládat, že aspoň jeden bystrozor tam bude i teď. Bude to muset risknout, ačkoliv pokud dorazí po úředních hodinách, mohl by být dotyčný již po službě a na cestě domů. Každý bystrozor by ho ihned poznal a také by věděl, že je uprchlým vězněm. To by nebylo dobré.

Další otázkou bylo, jestli bylo zrušeno letaxové spojení s krbem v kanceláři premiéra nebo jestli do něj naistalovali nějaké bezpečnostní opatření. Za jeho funkce jako ministra kouzel tam žádné nebylo, protože kdo z kouzelnického světa by chtěl navštěvovat premiéra? Ale vzhledem k tomu, v jakém zmatku svět ještě donedávna byl, bylo velmi nepravděpodobné, aby bylo letaxové spojení zrušeno. Jediné riziko vyplývalo z toho, že by někoho napadlo přidat tam nějaký alarm, ale pokud premiéra nikdo nenavštívil, nemuselo je něco takového napadnout.

Znovu pozorně pročetl noviny a usoudil, že premiér je v Londýně, protože v nich byly nějaké zmínky o schůzkách, jichž se zúčastnil.

Nebyl lepší čas to udělat než teď.

Kornelius vykartáčoval svůj nejkonzervativnější oblek a strávil několik minut úpravou svého zevnějšku. Chtěl vypadat jako úspěšný a lehce přepracovaný politik. Pak se přemístil do Obrtlé a využil stejný krb, kterým se sem přiletaxoval při svém útěku z ministerstva. Bylo téměř šest hodin odpoledne, čas, kdy aspoň jednou premiéra navštívil. Doufal, že to vyjde.

Správné načasování je ze všeho nejdůležitější. Když vystoupil z krbu, kancelář premiéra byla tmavá a opuštěná. Rozmrzele několik minut podupával nohou a zvažoval další možnosti. Měl by tu na premiéra čekat? Nechtěl vypadat jako vetřelec - domníval se, že nejlepší bude, pokud ho premiér uvidí dorazit letaxem, aby utužil své postavení. Kromě toho úřední hodiny právě skončily - co když má premiér na večer nějaké plány a vrátí se až zítra ráno? Nebo ještě hůře, co kdyby sem přišel hlídkující bystrozor a našel ho tu?

Potichu přešel ke dveřím a naslouchal, jestli zvenčí nezaslechne nějakou aktivitu. Všude bylo ale ticho.

Naštvaně vhodil letaxový prášek do krbu a vrátil se do Obrtlé ulice. Měl štěstí. Mužík z obrazu visícího v premiérově kanceláři byl na návštěvě jiného portrétu na Ministerstvu kouzel a vrátil se jen pár vteřin poté, co zelené světlo vybledlo.

Kornelius velmi toužil po tom setkat se s mudlovským premiérem. Měl pocit, že teď, když už má plán, mu další čekání nic nepřinese. Rozhodl se, že se navečeří a zkusí další návštěvu později.

Rád by si zašel na jídlo do některé lepší restaurace v Příčné ulici, ale to by nebylo rozumné. Lidé by ho poznali. Pokud by zůstal v Obrtlé, bylo velmi nepravděpodobné, že by byl zatčen, ale nestál o jídlo v některé z těch zaplivaných hospod tady. Zbývala tedy návštěva mudlovského světa. Musel se přemístit, protože neexistovala možnost, že by mohl nepoznán projít Děravým kotlem. Po celém Londýně bylo rozeseto několik míst vhodných pro přemisťování. Většina z nich byla v blízkosti Ministerstva kouzel, ty byly pro něj nepoužitelné, stejně jako ty v blízkosti Příčné ulice, ale pár jich bylo i v mnohem "mudlovštějších" oblastech. Vybral si to u Covent Garden, pochutnal si na delikátní indické stravě a o dvě hodiny později byl již zpět v Obrtlé ulici.

Hospoda, jejíž krb využíval, byla teď plná lidí, a Kornelius se v ní necítil dobře. S očima upřenýma na zem před sebou se pomalu prodíral davem směrem ke krbu. Nikdy ho nenapadlo, jaké množství různých existencí může taková hospoda přilákat v různou denní dobu. Nyní mu došlo, že se tady musel předtím objevit vždycky, když měli nejméně hostů. Krátce se rozhlédl a byl šokován, když spatřil několik ničemů, které poslal do Azkabanu. Alespoň u jednoho z nich si byl jistý, že byl odsouzen k polibku mozkomora.

Naštěstí krb s letaxovým připojením byl ve výklenku za hlavní místností a nikoliv přímo v hospodě. Protáhl se davem podél zdi, hlavu skloněnou a límec vyhrnutý nahoru, vyhýbal se každému, kdo by ho mohl poznat, a úlevně si oddechl, když se dostal ke krbu, aniž by si ho někdo všiml. O vteřinu později byl již pryč.

A měl štěstí!

Když vystoupil z krbu, premiér seděl za svým stolem a vypadal vyčerpaně a nervózně.

Kornelius smetl zrníčka popele ze svého hábitu, sebevědomě přistoupil k muži a potřásl mu rukou, zatímco si na obličej pečlivě nasadil výraz odpovídající premiérově přepracovanosti.

"Pane premiére, rád vás znovu vidím. Kornelius Popletal, jsem si jistý, že se na mě pamatujete."

Muž se na svého nezvaného hosta podíval a pomyslel si, že je nesmírně těžké na tuto otravnou osobu zapomenout. Chystal se mu pokynout, aby se posadil, ale zjistil, že to již není třeba, protože Kornelius už seděl.

"Nastaly špatné časy, to vám říkám," začal Popletal. "Požádal jsem vás o pomoc příliš pozdě a mým nepřátelům se podařilo zabránit vašim vojákům se se mnou spojit. Cením si ovšem toho, že jste byl ochotný mi pomoci. A pak, a to není žádné překvapení, způsobili tento chaos. Unikl jsem z jejich obklíčení jen s velkými potížemi. Dějí se strašné věci, opravdu strašné."

Premiér měl svých vlastních problémů až nad hlavu a byl velmi vděčný za pomoc, které se mu dostalo ze strany kouzelníků, takže ho tón Popletalova hlasu překvapil. Nadechl se, aby se zeptal, co "strašného" se vlastně děje, ale Kornelius začal znovu mluvit.

"Sledoval jsem vývoj situace tady v Anglii ze zahraničí, a když jsem uviděl toho Harryho Pottera společně s vaší královskou rodinou v televizi, věděl jsem, že se s vámi musím co nejdříve spojit. Vrátil jsem se do Anglie bez ohledu na vlastní nebezpečí, přestože naše Ministerstvo kouzel kontrolují původci této pohromy." Kornelius ve skutečnosti odkazoval na pohromu, již v jeho očích představovalo jeho odvolání z funkce ministra, ale nehodlal to nijak zmiňovat. "Ten kluk se stýká s těmi nejhoršími kouzelníky. Je skutečnou hrozbou. Obávám se o vaše prince, jestliže se nepřestanou s jemu podobnými stýkat!"

"Co tím chcete říci, Popletale? Královská rodina je tím mladým mužem dost nadšená. Vždyť nám bylo nám řečeno, že je králem kouzelnického světa."

Premiér byl Popletalovým popisem Harryho zmaten. Ten mladík se líbil samotné královně. Za ty roky, kdy pracoval ve vládě, se naučil, že královna má na lidi dobrý odhad. Jestliže toho mladíka považuje za dobrého člověka, tak jím asi bude. Nebo ne?

"Je to velmi mocný kouzelník, pane premiére. Dokáže ovlivňovat myšlení lidí, zařídit, aby ho ostatní měli rádi - je opravdu mocný!"

Premiér nepatrně zbledl, když si vzpomněl na své první setkání s kouzelnickým ministrem - nezpůsobil snad, že zapomněl na naplánovanou telefonní konferenci se světovými vůdci, aby se mohl setkat s Popletalem? Mohou to vážně udělat?

Kornelius si všiml premiérova zaváhání a považoval to za známku toho, že jeho přesvědčení o Potterovi již není tak skálopevné. Rozhodl se toho využít a okamžitě přešel do útoku.

Nakonec tam strávil dvě hodiny, převyprávěl svůj pečlivě zkonstruovaný příběh, zmínil se o některých událostech, jež musely být premiérovi známy, ale tu a tam něco přidal nebo vynechal, aby Pottera, Brumbála a další ukázal v co nejhorším světle. Jeho vypravování bylo šokující a obsahovalo značnou dávku politických intrik a lstí, které premiéra děsily. Ve skutečnosti, kdyby premiér nevěděl, že tohle je opravdu ministr kouzel, nikdy by mu to neuvěřil.

Nikdo je nerušil, protože premiér na poslední chvíli změnil své plány na večer. Měl se po večeři účastnit nějakého hudebního představení, ale když zjistil, že tím umělcem je osoba, na níž mu vůbec nezáleželo, nenápadně se vytratil a vrátil se do své kanceláře. Jeho podřízení již odešli domů, včetně hlídkujícího bystrozora, a muž z kouzelného obrazu se zde nikdy nezdržoval, když bylo zřejmé, že se ministr už nevrátí - dával přednost návštěvám svých přátel v jiných obrazech po celém Londýně.

Když setkání skončilo, premiér zavolal vrchní představitele armády a námořnictva a projednal s nimi útok na hlavní sídlo ďábelských kouzelníků, aby zabránili zvěrstvům páchaným na celém světě. Řekl jim, že jsou shromáždění ve starobylém hradě ve Skotsku a že zná někoho, kdo je povede, až zaútočí ze vzduchu.

- - - - -

Harry strávil krásný večer hraním Řachavého Petra se svými přáteli, než ho Hermiona svými neustálými výčitkami přesvědčila, aby se začal věnovat úkolům, které dostali vypracovat přes léto. Tohle se mu na jeho přátelích opravdu líbilo. Kralování? Manželství se Severusem Snapem? Všechny ty ostatní věci, které se děly? Na tom nezáleželo. Hermiona byla zaměřená na domácí úkoly a byla neúnavná v naléhání, aby je začal konečně vypracovávat.

Loni dostal na konci roku překvapivě dobré známky, na což byl náležitě pyšný. Dokonce si myslel, že u Severuse zahlédl malý úsměv, když probírali jeho školní výsledky. To samozřejmě také znamenalo, že v závěrečném ročníku ho v některých těžších předmětech čeká pokročilá látka, a tak když dostal seznam učebnic a domácích úkolů na prázdniny, začal hned pracovat na některých složitějších úkolech.

Severuse našel v laboratoři uprostřed změti přísad, které s Nevillem přivezli ze Zimních zemí. U zdi bylo postaveno několik zničených kotlíků a z těch, pod nimiž byl zapálený oheň, se ozývalo podivné bublání a prskání, které naznačovalo, že vaření nepokračuje tak, jak by mělo. Přitom Severus vypadal celým procesem naprosto fascinovaný a ani trochu se nerozčiloval kvůli nepovedeným pokusům.

Harry ho nechtěl rušit. Potichu se posadil ke svému stolu na kraji místnosti a pro jistotu vztyčil ochranný štít. Otevřel si učebnice, vytáhl pergamen a brko a začal psát esej do pokročilých kouzelných formulí.

Nejasně si uvědomoval havrany, sedící mu na ramenou. Vrátili se před několika dny, šeptali mu do uší, ale nic z toho nebylo natolik jasné, aby tomu rozuměl. Severusovi o tom řekl, ale protože vůbec netušil, co mu vlastně říkají, oba se rozhodli, že počkají do té doby, než to začne dávat smysl.

Asi po hodině psaní si uvědomil, že havrani teď šeptají mnohem hlasitěji. Také zaslechl nějaká slova. Odložil brk, zůstal velmi tiše sedět a soustředil se.

Mysl mu zaplavily obrazy místností plné lidí. Zaslechl toho jen málo, ale uvědomil si, že obrazy mají souvislost. Očividně se jednalo o mudly kritizující kouzelníky a plánující odvetné akce. Takových vizí mu proběhla hlavou velká spousta - znamenalo to, že se podobných setkání uskutečnilo více?

Jedna scéna mu přišla známá, protože mu připomínala staré válečné filmy, které občas zahlédl u své tety a strýce v televizi. Viděl vojenské jednotky se zbraněmi, jak nastupují do helikoptér a obrněných transportů. Válečné filmy neměl nikdy příliš v lásce, takže přemýšlel, co si o těchto vizích má myslet.

Poslední vize obsahovala obrázky z boje. Z letadel padaly bomby a vojáci (byli to ti samí, které viděl před chvílí?) se skrývali za stromy a stříleli na své nepřátele. Něco z toho mu připadalo povědomé, ale přes kouř z bomb a střelných zbraní to nedokázal určit. Pokusil se otočit, aby se na scénu mohl podívat z jiného úhlu, jestli neuvidí nějaké význačné krajinné prvky, které by mu pomohly místo identifikovat.

Bitva se odehrávala přímo před Bradavicemi, bomby padaly na hrad a na přilehlé pozemky. Vojáci se skrývali v Temném lese, používali stromy jako kryty a stříleli na obyvatele hradu. Někdo na ně útočil!

Postavil se tak prudce, že převrhl židli. Cítil, jak mu v žilách zamrzá krev. Teď havranům dobře rozuměl.

"Už to začalo."

Konec léta 1 – 121. kapitola

Těsně vedle – 123. kapitola