Labyrintem slov...

Původní název: Lynne's AU Ending to The Marriage Stone
Autorka: lynned0101
Překlad: larkinh
Beta-reader:  angie77 a Nixerwil

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 15+

Severus měl večery, o kterých byl Harry na kurzu paní Longbottomové, pro sebe. S údivem si uvědomil, kolik věcí se během několika uplynulých měsíců změnilo. Nebylo to tak dávno, co večery o samotě s knížkou nebo nad kotlíkem pro něj představovaly ideálně strávený čas, ale teď byl překvapen, že mu vlastně Harry chybí. Samozřejmě, že kvůli tomu nedělal žádný povyk, nebyl Mrzimor, ale stejně. Opravdu ho vyvedlo z míry, jak moc Harryho postrádal.

Vždycky opravil všechny eseje, které ten den zadal, a dohlížel na tresty, pokud nějaké udělil. Než se Harry vrátil, ještě dvě tři hodiny trávil v laboratoři. Procházel Ventusovy poznámky, a jelikož tomu věnoval tolik času, práce mu šla od ruky. Když pak podle nich vařil lektvar, zjistil, že jsou prošpikované chybami a omyly, což muselo negativně ovlivnit Ventusovo úsilí. Severus poctivě zaznamenával své pokusy podle návodů ve Ventusových zápiscích, protože si byl jistý, že jak lord Aventine, tak Cech výrobců lektvarů je budou chtít vidět, ale pak se začal soustředit na místa, o kterých byl přesvědčen, že obsahují chybu. Rozvinul vlastní teorie a otestoval některé alternativní přístupy. Jakmile se osvobodil od způsobu přemýšlení podle Ventusových zápisků, jeho práce nabrala na obrátkách.

První průlom v jeho výzkumu nastal, když porovnával dílo své matky a Ventusovu práci. To, že oba využívali při vaření magické růže, se ukázalo být zavádějícím - jejich skutečným společným znakem bylo zaříkávání lektvaru a úmysl, vyjádřený v kouzelné formuli. Severus odhalil podobnost mezi kouzlem, jež se přenáší krví a jež „vyrobilo“ prvního i všechny následující upíry, a kouzlem, které se přenášelo v krvi jeho matky a jež se mělo postarat o to, že porodí dokonale krásné dítě. Nezdařené lektvary, které vypila během svého výzkumu a které ovlivnily narození Severuse, Claudia, Marcella a Diany, byly velmi zajímavé a užitečné, protože názorně objasnily případy, kdy k přenosu kouzla nedošlo.

Severus studoval Harryho překlad Ventusových poznámek zároveň se zápisky své matky a pomalu se mu začaly vyjasňovat možnosti, které by mohly kontrolovat nebo dokonce zvrátit vampyrismus. Tohle se stalo hlavním bodem jeho výzkumu, zatímco Harry byl někde jinde. Vařil a testoval a vylepšoval a znovu vařil, to všechno s pocitem, že se přibližuje odhalení nějakého jednoduchého, ale přesto nesnadno pochopitelného tajemství.

Svůj výzkum dokončil v týdnu, kdy končily lekce paní Longbottomové. Ten pátek nedohlížel na žádné tresty (záměrně - ten havraspárský třeťák si vážně zasloužil trest, ale Severus věděl, že ten hlupák brzy udělá něco jiného, za co si vyslouží další potrestání, a pak si ho vychutná) a mohl se tak celé čtyři hodiny věnovat dokončení lektvaru. Stočil tekutinu do velké křišťálové karafy, kterou pečlivě uzavřel, a šel se posadit do svého oblíbeného křesla v obývacím pokoji, aby doplnil svoje vlastní poznámky.

Harry, jenž se vrátil pár vteřin před večerkou, ho v něm našel se sklenkou brandy, kterou si Severus nalil jako odměnu za dokončenou práci, když dopsal své poznámky z vaření. Bylo to poprvé po několika týdnech, kdy se vrátil a Severus nebyl v laboratoři. Potichu se posadil na pohovku a pozoroval druhého muže, jak sleduje plameny v krbu. Nebyl si jistý, jestli nemá Severus špatnou náladu, jestli není unavený nebo rozzlobený, proto čekal, až Severus promluví jako první.

„Takže, Harry, jaká byla vaše poslední hodina? Prošli jste všichni?“ zeptal se konečně Severus, více proto, aby přerušil ticho, než z nějakého opravdového zájmu o to, jestli někdo propadl.

„Každý dokázal kouzlo seslat, jestli to je to, na co ses ptal. Ke konci se z toho staly více méně závody.“ Severus zdvihl obočí. Jak mohli proboha závodit a s kým? „Bystrozoři byli zděšení, že by bradavičtí studenti mohli být lepší než oni, takže to všechno brali hodně, hodně vážně. A ministryně Bonesová se dnes večer také stavila.“ Severus potlačoval smích - to, co ministerstvo pokládalo za důležité, bylo mimo jeho chápání.

Harry se usmál, chápal mužovo pobavení. Bystrozoři byli nejprve nadšení, když se dozvěděli, že na poslední hodinu přijde i ministryně. To je ale přešlo, jakmile jeden z nich v žertu poznamenal, že se chce určitě přesvědčit o tom, že dokáže kouzlo seslat lépe než bradavičtí studenti. Ona a někteří její kolegové si nemuseli dělat s ničím starosti, protože byli opravdu dobří v jeho sesílání, ale zbytek vykazoval jen průměrné výsledky. Podobně někteří ze studentů dokázali kouzlo provést naprosto dokonale, zatímco jiní ho sotva zvládli, ale to znamenalo, že existovali studenti, kteří byli lepší než někteří bystrozoři. Nadšení se rychle změnilo v znepokojení, a za chvíli začali mezi sebou soutěžit. Naštěstí se nikdo netrapnil a ministryně je pochválila, takže všechny ty starosti byly naprosto zbytečné.

„V každém případě všichni ukázali, že jsou schopní kouzlo seslat, a to je to, co se počítá,“ uzavřel celou věc Harry. Teď to kouzlo uměli všichni, a na hádání se o to, kdo se co naučil rychleji nebo to lépe dokázal, nebyl ani čas.

„Jak se dařilo tobě? Dokončil jsi ten lektvar? Včera jsi říkal, že jsi už blízko. Povídej!“ dožadoval se Harry.

Severus se na něj hodně zvláštně podíval - byla v tom pýcha, jako vždycky, když muž dokončil něco složitého, ale také trocha smutku nebo melancholie.

„Lektvar jsem dokončil. Otestoval jsem ho všemi možnými způsoby, kterými to šlo, protože nemám upíra, na kterém bych ho vyzkoušel, ale myslím, že jsem na to přišel,“ připustil.

„To je úžasný! Tak proč ta zachmuřelost?“ zeptal se Harry.

„Říkal jsem ti, že Ventus udělal spoustu chyb.“ Harry přikývl. „Při experimentech je to obvyklé. První fáze vývoje nového lektvaru jsou vždycky plné omylů. Později se dělají různá vylepšení nebo drobné úpravy, a nakonec najdeš řešení.“ Harry znovu přikývl. Sledovat Severuse, jak nevzrušeně reaguje na neúspěch, bylo tím největším překvapením od okamžiku, kdy se stali manželi; nikdy by si nedokázal ani představit, že by Severus mohl zůstat tak klidný, když se mu nepovede lektvar. „Technika vaření, pomůcky i přísady, které dnes používáme, byly mnoha různými způsoby vylepšeny; koneckonců, měli jsme na to čtyři sta let, takže jsem byl ve výhodě. Ale myslím, že Ventus byl na správné stopě. Měl před sebou ještě hodně práce, ale i když přihlédnu k možnostem, které měl k dispozici, myslím, že by mu nezabralo víc než rok nebo dva, než by objevil ten správný lektvar, kdyby mu bylo dovoleno ve výzkumu pokračovat.“

Harry mohl v Severusově hlase slyšet skutečnou bolest a byl rozhodně překvapen tím, že jeho manžel dal najevo svoje city. Vstal a posadil se na opěrku křesla, ve kterém seděl Severus, a objal ho kolem ramen. Předpokládal, že Severus potřebuje občas obejmout, ačkoliv nikdy nic takového nahlas neřekl.

„Co ho před těmi čtyřmi sty lety zastavilo?“ zeptal se tichým hlasem Harry. Část toho příběhu si dal dohromady z toho, co na zasedání Starostolce řekl lord Aventine, ale předpokládal, že tohle je další část kouzelnické historie, která se vykládala na jedné z těch nudných hodin profesora Binnse, jež prospal.

„K moci se dostala rodina elitářů, kteří byli naprosto oddáni čistotě krve. Nezdálo se, že by se Forteovi příliš zajímali o rodiče kouzelníků a čarodějek, proto byli mudlorození před nimi v bezpečí, ale mysleli si, že každý s magií, kdo má v krvi jakoukoliv nečistou příměs, by měl být bez výhrad zabit. Byli obzvláště krutí k vlkodlakům a upírům; někteří historikové se domnívali, že některý ze členů jejich rodiny, s nímž měli dlouholetý spor, mohl být takto postižen. Sice byli u moci jen krátkou dobu, přesto však dost dlouho na to, aby přesvědčili Starostolec o nezbytnosti zákonů limitujících občanská práva upírů i vlkodlaků. Naštěstí se jim nepodařilo protlačit zákony na jejich vyhlazení, i když se o to snažili. Jejich úsilí vyhubit všechny nakažené lykantropií nebo vampyrismem učinilo výzkum v této oblasti nebezpečným, a nakonec ho ministerstvo úplně zakázalo. Předpokládám, že kromě Ventuse tyto nemoci zkoumalo mnoho jiných kouzelníků, ale jeho práce je pravděpodobně jediná, která přečkala až do dnešních dnů. Musel mít v Cechu výrobců lektvarů dobré přátele, kteří jeho poznámky ukryli, místo aby je spálili. Také to, že psal v hadím jazyce, mohlo jeho práci ochránit, protože jen ten, kdo jím mluví, poznal, že se v nich pojednává o vampyrismu.“

„Tohle jsem nevěděl. Probíralo se to vůbec v hodinách profesora Binnse?“ podivoval se Harry. „A jestli nebyli dlouho u moci, proč nikdo ty zákony nezrušil?“

„Pochybuji, že bys tuto informaci na hodinách Dějin čar a kouzel prospal, Harry. Pro kouzelnický politický systém to byly temné časy, ve kterých se stalo spousta věcí, na které kouzelníci nejsou hrdí. Z  toho důvodu historické knihy obvykle příběh Forteových vynechávají. Naneštěstí ony zákony zůstaly v platnosti. V každé generaci se našlo několik čarodějů, kteří by byli ochotni ony zákony zrušit, ale právě tak se našlo dost jiných, kteří požadovali jejich zachování. Protože pokusy porozumět příčinám lykantropie a vampyrismu byly zastaveny, nedůvěra a strach byly běžnými reakcemi vůči všem postiženým. Tvůj závazek lordu Aventinovi, že pro něj přeložíš Ventusovy poznámky a že Lucia Malfoye pověříš jeho zastupováním, to byl docela pozoruhodný postoj po staletích tradičního přístupu k tomuto problému.“

Harry z poslední věty vycítil, že Severus s jeho rozhodnutím souhlasí, a usmál se na něj.

„Takže, co bude dál? Pošleš to do cechu jako ten předchozí lektvar?“ chtěl Harry vědět.

Severus o tom chvíli přemýšlel. „Nejspíš ne. Musím si o tom promluvit s ředitelem a také s lordem Aventinem. Tenhle lektvar bude asi lepší užívat neveřejně. Postarám se o to, abych mohl lektvar otestovat - musím si ověřit své domněnky a ujistit se, že se opravdu jedná o léčbu, určit dávkování a způsob podávání. Pak budeme muset zvážit, jak lektvar distribuovat.“

„Co myslíš tím neveřejným užíváním? Nebude to znamenat, že k němu bude omezený přístup?“

„Ve skutečnosti se obávám, že ministerstvo by při distribuci lektvaru bylo naprosto neefektivní. Upíři ministerstvu nevěří ani v tom nejmenším. Na zasedání Starostolce jsi viděl reakci na přítomnost lorda Aventina - bystrozoři jsou cvičení v tom, aby je zabíjeli na potkání. Je také mnoho upírů, kteří se své nemoci nikdy nepřizpůsobili. Ti jsou příčinou reputace upírů jako nemyslících bestií; jejich nemoc způsobila, že zešíleli. Doufám, že lord Aventine najde způsob, jak lektvar podat těm upírům, kteří ho pravděpodobně nebudou chtít vypít.“

Harry vzdychl. Všechno bylo vždycky tak strašně složité. „Takže jsi projekt dokončil a zdá se, že úspěšně. Myslím, že si zasloužíš odměnu, Severusi. Vypadáš napjatě, takže tvojí odměnou bude poležení si ve vaně a masáž. Co tomu říkáš?“

Severus se podíval na Harryho, stále sedícího na opěrce jeho křesla, a smutek v jeho tváři byl nahrazen teplým úsměvem. Postavil se, vzal Harryho za ruku a společně odešli do koupelny.

Harry naplnil vanu horkou vodou, přesně tak, jak to měl Severus rád, a opatrně přidal několik kapek esenciálního oleje na zklidnění a relaxaci. Svlékl se rychleji, než Severus (v duchu se usmíval nad tím, jak Severus zápasil se všemi těmi knoflíky), takže byl ve vaně první a opřel se o její zadní část. Když se k němu Severus konečně přidal, Harry trval na tom, aby se posadil před něj a opřel se o jeho hruď.

Harry neměl moc příležitostí pečovat o Severuse. Za prvé tu byl ten nesmysl s finančním zajištěním, kvůli kterému Severus vždycky platil za Harryho věci. Za druhé, Severus byl mnohem vyšší, a to ho automaticky stavělo do role ochránce. Ve vaně nebo v posteli byly věci vyrovnanější, přinejmenším Harryho malá postava už neurčovala roli, kterou by měl mít. Objal Severuse, který se pohodlně usadil s hlavou opřenou o jeho rameno, kolem hrudi. Několik minut jen tak tiše seděli a užívali si pocit vzájemné blízkosti. Nakonec Harry přerušil klid a začal s masáží, skrze své ruce při tom vysílal do Severusova těla svou magii. Severus se ze začátku, když cítil svým tělem proudit Harryho magii, trošičku prohnul, ale ten pocit byl tak úžasný, že se rychle uklidnil a nechal Harryho pokračovat v masáži, dokud voda úplně nevychladla.

Místo aby očaroval vodu, aby zůstala horká, seslal Harry ohřívací kouzlo na huňaté osušky a odlevitoval je vedle vany. Pomohl Severusovi se postavit a vylézt z vany, pak ho zabalil do jedné z osušek a teprve potom si kolem boků omotal druhou. Také mu pomohl s osušením, a byl překvapen tím, jak klidně tam Severus stál a dovolil mu ho otírat a sušit (a ano, občas i lehce osahávat). Použité ručníky nechal ležet na podlaze a odvedl Severuse do postele, kde ho položil na břicho. Pak si vylezl k němu a rozkročmo se mu usadil na bocích.

Prsty zkušeně hnětl mužovy ztuhlé svaly, což by samo o sobě stačilo k tomu, aby Severus usnul, nebýt Harryho magie proudící přímo do jeho prostaty, takže se Severus vzrušil tak hodně, že nebyl téměř schopný promluvit. Severus si nebyl jistý, jestli si Harry uvědomuje, jaký vliv na něj má, nebo jestli to dělá schválně, ale neměl jinou možnost, než se oddat pocitům pulsujícím jeho tělem. Netrvalo dlouho a bouřlivě vyvrcholil, načež konečně propadl do spánku.

Harry sledoval svého manžela, svíjejícího se v pocitech blaženosti a uvolnění. Sám byl tvrdý jako kámen, ale už zjistil, jak jeho magie dokáže Severuse vzrušit, a chtěl se plně soustředit jen na jeho uspokojení. S určitou hrdostí pozoroval, jak pouze svou magií přivodil Severusovi strhující orgasmus. Nicméně, jak tak seděl na jeho stehnech a rukama zkoumal jeho hýždě a záda, dospěl k závěru, že se musí postarat i o sebe, pokud bude chtít usnout. Severus už spal, tak Harry sebral odvahu a uskutečnil své fantazie, které v poslední době často míval - dotýkal se a hladil Severusova záda a představoval si, jaké by to bylo, kdyby spolu měli doopravdy intimní styk. Byl si jistý, že je připraven svému manželi odevzdat své panictví. Představoval si, jaký úžasný zážitek to bude, a věděl, že může Severusovi důvěřovat v tom, že bude jemný a opatrný.

Začal se honit, rychleji a tvrději, a jeho představy mu nabídly obrázek toho, jak se se Severusem milují. Překvapilo ho, jak rychle ho ta poslední představa přivedla k vyvrcholení. Když začal zase normálně vnímat, zděsil se, protože jeho semeno bylo rozstříknuté všude po Severusových zádech. Podle slabého zachrápání poznal, že o tom Severus neví. Rychle se tedy rozeběhl do koupelny pro vlhkou žínku, kterou pečlivě vytřel všechny důkazy svého orgasmu. Potom Severuse odsunul víc ke kraji postele a lehl si těsně vedle něj.

Než usnul, lehce políbil tetování na Severusově rameni.

- - - - -

Brzy ráno se Severus vydal za Albusem. Hned, jak se posadil do křesla před ředitelovým stolem, spustil. „Dokončil jsem všechny pokusy podle Ventusových poznámek. Byly to jen jeho předběžné úvahy, ale i tak v nich byl dost konkrétní, aby se mi podařilo vyvinout lektvar, o němž si myslím, že má cenu ho vyzkoušet.“

Albuse překvapilo, že lektvar, vhodný k testování, je již vyroben. „Na co přesně budou ty testy zaměřené?“ zeptal se.

„Věřím, že ‚rozpustí’ kouzlo obsažené v krvi upírů. Potřebuji si ověřit, že to opravdu udělá, a pak potvrdit, že povede k úplnému vyléčení z vampyrismu. A samozřejmě také určit optimální velikost a způsob dávkování.“

Albus se zatvářil nedůvěřivě. „Říkáš, že jsi nejen prošel všechny jeho záznamy, ale dokonce podle nich uvařil lektvar, který by mohl léčit vampyrismus?“

„Ano, to jsem řekl,“ odvětil nedůtklivě Severus. „Zápisky Ventuse byly nápomocné ohledně směru, kterým by se měl vést výzkum, a také moje matka zanechala nějaké poznámky, jež jsem využil. Nejhorší na tom všem ale je, že kdyby Ventusovi dovolili pokračovat v jeho výzkumu, mohl dospět ke stejnému výsledku jako já nejdéle během jednoho nebo dvou let.“

Albus se ve svém křesle napřímil a s pýchou v očích pozoroval muže před sebou. Vždycky Severuse považoval za jednoho z nejbystřejších kouzelníků v Británii a samozřejmě věřil jeho lektvarářským schopnostem, ale ta rychlost, s jakou dospěl k výsledku, byla ohromující. Ostatně, Severus byl známý svým metodickým přístupem k vaření lektvarů, kdy posuzoval každou možnost dalšího postupu, než zvolil tu, kterou považoval za nejlepší, aby v dalším kroku zopakoval ten samý vyčerpávající proces hodnocení. Často dosahoval velkolepých výsledků, ale obvykle ne tak rychle. Co se změnilo? Mohl to ovlivnit jeho vztah s Harrym? Harry od té doby, co se oženil se Severusem, získal očividně větší sebedůvěru - mohlo by to takhle působit na oba? Věřil teď Severus více svým instinktům a nebál se jednat, aniž by předtím vyloučil všechny ostatní možnosti?

Zhluboka se nadechl a pak odpověděl: „To je opravdu tragické, zvláště pokud tvůj lektvar opravdu vyléčí nakažené vampyrismem. Vědět, že ta nemoc mohla být vymýcena už před staletími! Už jsi přemýšlel o tom, jak budeš lektvar testovat?“

„Lord Aventine je nejvhodnější prostředník. Nemám vůbec v úmyslu, pozvat upíra do Bradavic; zvažoval jsem, že bychom se s ním mohli setkat na ministerstvu, nebo bych mohl požádat Lucia, aby nám dovolil využít Malfoy Manor. Malfoy má spoustu známých mezi lékouzelníky, kteří jsou schopní poskytnout péči nejvyšší kvality a neptat se na zbytečné otázky. Mohli bychom jednoho z nich využít, aby posoudil výsledky testu. Jestli ten lektvar funguje tak, jak doufám, budeme asi také muset zařídit soukromé rozesílání.“

Albus se usmál a v očích mu zajiskřilo. „Vidím, že jsi už myslel na všechno, Severusi! Naprosto s tebou souhlasím. Pokud bych mohl, rád bych byl při testování jako pozorovatel. Taková významná a dlouho odkládaná událost - to si nemůžu nechat ujít.“

Jak Albus věděl, Severuse taková chvála obměkčila. Přikývl. „Jak si přejete, pane řediteli. Hned teď rozešlu sovy.“

- - - - -

V sobotu ráno několik Smrtijedů podniklo nájezd na okolí Příčné ulice a vyvolali tím na Ministerstvu kouzel menší paniku. Severus kvůli tomu nemohl dohodnout schůzku s lordem Aventinem, jak doufal. Nicméně Lucius, který měl další středu přednášet v kurzu pro motáky, chtěl do Bradavic přijet dříve, a slíbil Severusovi, že se za ním před přednáškami zastaví.

- - - - -

Lucius vstoupil do Severusova kabinetu přesně v dohodnutou hodinu. Severus si s pobavením všiml jeho pečlivě vybraného oblečení, vyrobeného z toho nejlepšího brokátu a hedvábí. Barva jeho róby způsobila, že jeho dlouhé vlasy zářily a jeho světle modré oči získaly jasnější barvu. Na ruce měl masivní prsten se safírem. Vypadalo to, že svůj moment slávy v záři bradavických reflektorů bere opravdu vážně. S dotčeným povzdechem se Lucius usadil do jedné z nepohodlných dřevěných židlí před Severusovým stolem.

„Nemůžeš přimět Brumbála, aby ti sem pro návštěvy koupil nějaká pohodlnější křesla?“

Severus se usmál. „Většina z mých ‚návštěv‘, které v těch židlích sedí, jsou studenti.“ Nicméně mávl hůlkou a seslal na židli polštářové kouzlo.

„Volpine i já jsme byli nadšeni závěrem setkání před několika týdny; pozorně sleduji pokroky Cechu. Očekávají, že za několik týdnů začnou testovat jeden z lektvarů. Přemýšleli jsme, že bychom založili společnost na výrobu a prodej lektvaru hned, jak bude schválen, a chceme si s tebou domluvit podmínky. Nebo ho chceš vyrábět sám?“

Severus byl překvapen, že poslední testy antivlkodlačího lektvaru jsou už v dohledu, ačkoliv pokud má Lucius na rychlém dokončení obchodní zájem, není divu, že se snaží všechno urychlit. „Ne, Lucie, nemám zájem zapojit se do komerční výroby. S Harrym jsme se dohodli, že práva k lektvaru přejdou na Bradavice, takže tvůj advokát může ohledně podmínek kontaktovat Albuse.“

Lucia darování práv Bradavicím překvapilo, ale nedal to najevo. Albus byl vždycky rozumný obchodník, bez ohledu na způsob, jakým vedl školu. A navíc se před nedávnem setkal s lordem Landonem, s nímž ho seznámil jeho syn Eustace. Jeho obchodní podnik byl považován za jeden z nejlepších díky kvalitě přísad do lektvarů, jež dodávali, a Lucius si chtěl být ještě před založením podniku jistý, že bude mít přístup k potřebným ingrediencím za přijatelné ceny. Obchodní jednání s Landonem mu dají více prostoru při vyjednávání s Brumbálem.

Severus pokračoval. „Chtěl jsem s tebou ale mluvit o jiném lektvaru.“

Luciovy rty se zkroutily do křivého úsměšku. „No nejsi ty ale zaneprázdněný! Neočekával bych, že budeš celou dobu vařit jenom lektvary, Severusi!“

Severus věděl naprosto přesně, jakým způsobem Lucius přemýšlí, a zůstal o jeden krok před ním. „Jak jistě víš, lekce paní Longbottomové skončily minulý týden. Harry byl na každé z nich. Jen jsem volný čas lukrativně využil.“

Lucius při této poznámce zpozorněl. „Jaký druh lektvaru? Jak lukrativní?“

Severus mu vrátil křivý úsměv. „Něco, co prospěje tvým dalším novým zákazníkům. Dokončil jsem práci na Ventusově lektvaru. Zápisky zachycovaly jen jeho nápady a myšlenky v hrubém tvaru, takže jsem lektvar musel dost vylepšit a upravit, ale věřím, že nyní má požadované vlastnosti. Nejdřív ho musím samozřejmě otestovat, ale jsem si jistý, že je to lék na vampyrismus. Nemůžeme pozvat upíra do Bradavic. Navíc bych chtěl, aby na testy dohlížel kvalifikovaný a diskrétní lékouzelník. Doufal jsem, že bys mohl souhlasit, aby testy proběhly na Manoru a přizval k nim jednoho ze svých soukromých léčitelů.“

Lucius potřeboval chvíli, aby jeho slova zpracoval. Severus nejen že vynalezl antivlkodlačí lektvar, ale navíc i lék na vampyrismus? Chvíli klidně seděl v domnění, že vypadá jako státník, který přemýšlí o významných úspěších, jež pomohou jeho lidu. Severus zase přemýšlel o tom, že u nikoho neviděl takovou žádostivost, jako teď u Lucia, od té doby, co se tak zvláštně díval na Harryho u Starostolce. Peníze a moc působily na Lucia jako afrodiziakum, nicméně jeho naděje na zisk z prodeje tohoto konkrétního lektvaru nebude naplněna.

Když Lucius se svou pózou nepřestával, Severus se rozhodl pokračovat. „Navrhuji, abychom lorda Aventina požádali, zda by nemohl přivést někoho ze svých… druhů postižených stejnou nemocí, a uviděli bychom, jestli ten lektvar funguje tak, jak doufám. Jakmile to ověříme a určíme dávkování, budeme potřebovat Aventinovu pomoc při jeho rozesílání. Nechci ho předložit Cechu výrobců lektvarů ke schválení; chtěl bych ho dodávat soukromě s tvou a Aventinovou pomocí.“

Všechno předstírání důležitého politika zmizelo, jakmile Lucius zjistil, že z toho nebudou ani peníze, ani sláva nebo publicita. Zavázal se Potterovi, že se zasadí o práva upírů i vlkodlaků, takže neexistoval způsob, jak se z toho vyvléknout. Trochu splaskle odpověděl: „Samozřejmě, příteli. Mohu Narcise navrhnout, aby navštívila své přítelkyně v Paříži; ráda za nimi jezdí. Už jsi o tom mluvil s Aventinem? Máš nějakou přestavu, kdy bychom to mohli uskutečnit?“

„V sobotu jsem mu poslal sovu a doufal jsem, že si s ním budu moci promluvit přes víkend, ale kvůli aktivitám Pána zla v Londýně k tomu nedošlo. Nicméně z mého dopisu ví o lektvaru.“

„Pošlu mu sovu z ministerstva,“ nabídl Lucius. „Je členem Starostolce, nebude to vypadat neobvykle. Navrhnu mu, že testy provedeme hned, jak mu to bude vyhovovat.“

- - - - -

Byl další středeční večer, kdy bradavický hrad přetékal návštěvníky, a Velká síň musela být zvětšena téměř dvojnásobně, aby se do ní všichni vešli. Opět bylo nutné vzdát čest komunikační síti domácích skřítků, jež propojovala kuchyně všech panství a domů v celé Británii, že se bohatá večeře mohla podávat včas.

Petunie seděla s Amarantou, která se jako obvykle před každou přednáškou pro motáky šíleně nervovala. Mladá žena v klíně žmoulala ubrousek, zatímco vyjmenovávala všechny možné katastrofické scénáře, které by mohly nastat.

„Drahá, uklidněte se,“ radila jí Petunie. „Dosud každá přednáška proběhla bez problémů a není důvod myslet si, že dnes by to mohlo být jinak.“

„Ani nevíte, jak moc si přeji, abych se mohla uklidnit, Petunie. Opravdu si to přeji. Jen dnes tu budou přednášet dva členové Starostolce a bude tu dokonce i samotná Ministryně kouzel. Budu je představovat - co když popletu jejich jména? Nebo je špatně vyslovím?“

Vyrušil je Eustace Landon. „Amaranto, jak úžasné, že tě vidím! Dneska je to tu opravdu přecpané - naprosto vzrušující, slyšet přednášet dva vážené a mocné členy Starostolce! Pozval nás sem jeden z nich, lord Malfoy, protože s námi chtěl projednat nějaké obchodní záležitosti. Byli jsme nadšení, že se s námi sejde v Bradavicích, takže se můžeme zúčastnit dnešních přednášek. Můžu tě požádat o laskavost, drahá? Je tu moc lidí a my jsme nenašli volná místa. Smíme si k vám přisednout?“

Amaranta roztržitě souhlasila a Eustace odběhl najít svého otce. Petunie byla ráda za to, že někdo další odvede Amarantinu pozornost od večerní akce.

O chvíli později k nim přišli Eustace a jeho otec. Thurston očividně nebyl příliš součástí synova dospívání, protože Amarantu neznal, a měl jen nejasné povědomí o jejím bratru, s nímž Eustace bral lekce šermu. Podle starobylých zvyků kouzelníků se okamžitě uchýlil k jejímu oslovování jako paní Savoyové. Když mu Amaranta chtěla představit Petunii, Thurston je překvapil tím, že Petunii galantně políbil ruku s vysvětlením, že s paní Dursleyovou měl už tu čest se setkat minulou středu. Potom se oba usadili, Eustace vedle Petunie a Thurston vedle Amaranty.

Thurston byl stejný jako Eustace, pokud přišla řeč na známé tváře - většina konverzace se skládala ze zmínek jednoho nebo druhého o té nebo oné velmi důležité osobě, kterou znali, se kterou se potkali nebo s níž uzavřeli nějaký obchod. Petunie si už byla s tím, jak zacházet s dýkou, poměrně jistá a mohla proto sledovat rozhovor a, když to bylo vhodné, přikývnout, aniž by se jí během jídla stala nějaká „nehoda“. Eustace si její zručnosti všiml a vzpomněl si, že to byl on, kdo ji s tímto způsobem stolování seznámil. Thurston k jídlu používal výhradně scramasax a zdálo se, že ho Petunie ohromila. V jednu chvíli se k ní dokonce otočil a poznamenal, že je škoda, že dnes tak málo lidí dbá na staré způsoby. Petunie zdvořile přikývla, přestože netušila, o čem to mluví.

Když večeře skončila, všichni na chvíli opustili Velkou síň, aby mohla být zařízena na večerní program. Amarantha odešla zkontrolovat, že je vše zařízené podle plánu, a Petunie zůstala s Landonovými. Hlasitý projev, holedbání se a záliba ve „starých způsobech“ jí připomínaly Vernona, ačkoliv její manžel byl samozřejmě o dost mladší než pan Landon.

Amarantha v úvodu večera přivítala z pódia všechny přítomné. „Dnes uslyšíte dva z nejváženějších členů kouzelnické společnosti, kteří jsou i členy Starostolce, jednoho z našich vládních orgánů. Jako první promluví vážený pan Remus Lupin na téma Kouzelnická historie a politika. Pan Lupin, který je nyní členem Starostolce, učil dříve zde v Bradavicích obranu proti černé magii. Potom uslyšíte lorda Lucia Malfoye, jenž je zároveň členem správní rady školy.“

Pak se příšerně nervózní Amarantha posadila a místo ní vstoupil na pódium jen o něco méně nervózní Remus. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a po další hodinu mu publikum fascinovaně naslouchalo. Zodpověděl i několik dotazů, kterými posluchačům dokázal, že je skromný a vzdělaný. Petunie mlčela jen proto, že se chtěla vyhnout trapným následkům, kdyby řekla něco negativního. Osobně byla ale šokovaná, že takový kriminálník může zastávat odpovědnou pozici ve společnosti nebo být dokonce respektován!

Další řečník, lord Malfoy, se od Lupina lišil, jako se liší den od noci. Lucius byl každým coulem aristokratický šlechtic, od dokonale upravených vlasů, přes své ošacení a šperky, až po držadlo své vycházkové hole ve tvaru zlatého hada. Petunie jím byla fascinovaná - nikdy nikoho takového neviděla a nebyla si jistá, jak reagovat. Tento muž byl nesmírně bohatý a nikdy neutrpěl ve svém podnikání ztrátu. Staral se o to, jak vypadá, a ji by překvapilo, kdyby ráno nestrávil víc času před zrcadlem než kterákoliv žena, kterou znala. Něco na něm hraničilo až s marnivostí, ale měla dojem, že s tímhle se nemůže svěřit žádnému kouzelníkovi, protože většina z nich se oblékala podobně, i když ne tak pěkně. Neustále mluvil něco o kouzelnickém právním systému, což Petunii moc nezajímalo, ale starší z Landonů mu pozorně naslouchal a souhlasně přikyvoval na všechno, co lord Malfoy řekl. V jednu chvíli se Thurston naklonil k Petunii a zašeptal: „Paní Dursleyová, tenhle muž je ten nejmazanější obchodník v Anglii. Ví úplně přesně, jak zařídit, aby se věci děly!“

Teď zněl úplně přesně jako její Vernon!

Když skončila přednáška i následný nadšený potlesk, na postranních stolech se objevilo občerstvení. Někteří se hned zvedli a vydali se tím směrem, zatímco jiní se začali mezi sebou bavit a několik se dokonce pokusilo procpat se davem k řečníkům. Petunie sledovala, jak si s nimi Harry potřásá rukou. Nikoho nemohlo překvapit, že s tím kriminálníkem si nějak moc dobře rozumí. Vrána k vráně sedá, o tom není pochyb. A ten hrozný muž, s kterým byl Harry ženatý, tam byl také, ale z jiného důvodu. Vypadalo to, že lord Malfoy je rád, že s ním může hovořit. V tu chvíli její mínění o Luciovi kleslo. Udivilo ji, že se k nim přidali i princové a vřele se s Harrym přivítali. Očividně nemají žádný vkus, nebo možná se jen oběma princům podobají.

Eustace si okamžitě probojoval cestu dopředu a zanechal za sebou ji i svého otce. Thurston pozoroval Petunii, jak sleduje vzdalující se záda jeho syna, a poznamenal: „Jsem příliš starý na to, abych veřejně běhal za slavnými lidmi. Eustace si myslí, že je to vzrušující, ale on je ještě mladý. Setkal jsem se s lordem Malfoyem a mnoha dalšími důležitými lidmi osobně v prostředí, kde jsme se mohli poznat blíže. Dle mého názoru, tohle je pro patolízaly.“

Dobrý bože! Poslední místo, kde Petunie právě teď chtěla být, byla přední část místnosti, mezi těmi… těmi kouzelníky. Thurstonovi ovšem pouze řekla: „Vím, co tím myslíte, a nemůžu s vámi nesouhlasit.“ Očividně ho svou odpovědí potěšila, protože se nabídl, že jí přinese kávu a nějaké sušenky.

 První náznaky budoucnosti - 101. kapitola

Konec upírů - 103. kapitola