Labyrintem slov...

Původní název: Lynne's AU Ending to The Marriage Stone
Autorka: lynned0101
Překlad: larkinh
Beta-reader:  angie77 a Nixerwil

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 15+

Harry se rozhodl plně využít poslední týden lekcí paní Longbottomové. Večery trávil se Severusem, který díky tomu, že nemusel opravovat žádné domácí úkoly, se věnoval práci v laboratoři. Harry seděl většinu doby u svého stolu, psal si domácí úkoly nebo překládal, ale byl rád, že může Severusovi dělat alespoň společnost, i když oba pracovali na něčem jiném.

Severuse uvnitř hřálo, že se Harry vzdal šance trávit tyto večery s Remem a Siriem nebo s těmi hlupáky v nebelvírské věži. Měl pocit, že je už jen kousek od skutečného úspěchu ve svém výzkumu, ačkoliv právě v tomto okamžiku neměl ještě nic konkrétního. Byl s tím smířený. Tohle byla realita v lektvarovém výzkumu. Už dávno akceptoval to, že může vyplýtvat hodiny práce jen kvůli tomu, aby zjistil, že něco nefunguje. Jenže jak týden postupoval, zdálo se mu, že je na pokraji nějakého objevu, a to ještě více posílilo jeho nadšení a nasazení.

Petunie byla v neděli ráno propuštěna z ošetřovny a celý týden hledala příležitost, aby si mohla v soukromí popovídat s Amaranthou o tom, co tam zaslechla. Možnost si s ní promluvit se jí naskytla ve čtvrtek při obědě.

„Nechtěně jsem zaslechla rozhovor jednoho páru s ošetřovatelkou o náhradním mateřství, a myslím, že se mohlo jednat o vašeho přítele Eustaceho,“ začala. „Mají některé čarodějky problém donosit dítě?“

Amarantha se na Petunii usmála, protože ta očividně rozhovor špatně pochopila. „Ne, ne častěji než mudlovské ženy, naše anatomie je stejná. Důvodem pro náhradní mateřství jsou jen zřídka fyzické problémy. Cílem je ujistit se, že dítě se narodí s magickými schopnostmi. Pokud motácká žena donosí dítě pro manžele - kouzelníky, dítě se vždy z nějakých nepochopitelných důvodů narodí s magií. Pokud nastanou těžké nebo nebezpečné časy a lidé chtějí mít jistotu, že jejich děti nebudou motáci, zájem o náhradní matky vždy vzroste.“

Zdálo se, že Petunie z toho byla v rozpacích, proto Amarantha pokračovala ve vysvětlování. „Opravdu, je to dobrá věc ve všech ohledech. Dítě se narodí s magií a náhradní motácká matka také získá magii. Představte si, že byste se narodila jako moták do rodiny kouzelníků. Je to opravdu prekérní situace, protože byste se nemohla plně zapojit do našeho života, ale zároveň vaše rodina by nebyla součástí mudlovského světa, takže byste uvízla někde uprostřed. Vůbec nepochybuji o tom, že mnoho rodin s motáckou dcerou kontaktovalo někoho jako je madame Pomfreyová s tím, že jejich dcera by se ráda stala náhradní matkou.“

„Ošetřovatelka řekla, že má kontakty a že jim bude schopná pomoci. Nevěděla jsem, že Eustace je ženatý - když jsme se setkali, nezmínil se o své rodině ani jediným slovem.“

„Jeho manželství mu domluvil otec, když byl Eustace ještě dítě. Myslím, že se vzali před několika lety, i když s ním zřejmě jeho manželka - Margot? Margaret? tak nějak se jmenuje - ještě nebydlí. Eustaceho otec je tak trochu nadutý, rád všechno kontroluje, a myslím, že zabránil Eustacemu v přístupu k části jeho dědictví. Můj bratr ve svém posledním dopise něco takového zmínil, ve smyslu, že se to konečně vyřešilo.“ Zasmála se a dodala: „No, aspoň nemarní čas, že?“

V pátek večer se podávala slavnostní večeře na rozloučenou se zahraničními návštěvníky, kteří měli odcestovat ještě ten večer nebo nejpozději druhý den ráno. Henri Clovis daroval Severusovi lahev vína jako odškodné za nevhodné chování svého bratra Philipa, a nyní si jím všichni u učitelského stolu připíjeli. Úroveň hluku rostla úměrně s množstvím vypitých sklenic.

Nitocris seděla u nebelvírského stolu se zamyšleným výrazem ve tváři. Byla to její poslední večeře s jejími novými přáteli. Nikdy ani na okamžik nezalitovala toho, že celou dobu svého pobytu v Bradavicích strávila pouze v jedné koleji, navzdory svému počátečnímu přání. I když by mohlo být zajímavé poznat Bradavice i z pohledu jiných kolejí, to, co našla v Nebelvíru, ji překvapilo. Posadila se vedle Nevilla Longbottoma, pobavená tím, že ostatní studenti nedokázali nahlédnout pod stydlivý a skromný zevnějšek a spatřit pod ním výjimečného muže.

Nevilla stále mátla faraončina pozornost. Ostatní kluci se ji bez přestání snažili nějak upoutat - a ona k nim rozhodně nebyla nevlídná, ale jeho se vždy snažila zapojit do rozhovoru a ptala se ho na jeho názory ohledně různých věcí. Cítil se kvůli tomu trochu nepříjemně. Harry si myslel, že měl u ní jako jediný úspěch (důkazem mu byl právě Nevillův zmatek a nepohodlí a Nitocrisin neochvějný zájem o mladého Nebelvíra), a rychlý pohled na Hermionu mu odhalil, že ona si to zřejmě myslí také. Zdálo se, že Hermiona schvaluje cokoliv, k čemu mezi nimi mohlo dojít, a tak Harry nic neřekl a v duchu si slíbil, že se jí později v soukromí vyptá na všechno, co o tom ví.

Harrymu se též ulevilo, že ten chlad a nezájem, jenž poslední dobou panoval mezi Hermionou a Ronem, jako by najednou odvál vítr. Nikdy nedali najevo, že by něco bylo špatně, ale on si dobře všiml těch malých věcí, jež naznačovaly, že všechno není tak, jak má být. Ať už bylo mezi nimi cokoliv, neměl zájem se dozvědět detaily a byl rád, že je opět nezahlédl na jedné z těch jejich mazlicích schůzek, ale rozhodně si přál, aby byli šťastní.

Vlastně si byl docela jistý, že jejich štěstí vyplyne z toho, že budou spolu. Potom, co ho Severus vyzpovídal ohledně jeho schopnosti vidět životní stezku jiných lidí, začal tuto svou dovednost jen tak testovat. Připadalo mu to jako útok na soukromí druhých, když hledal jejich životní cestu, ale zdálo se, že ji náhodou zahlédne pokaždé, když se o to nesnaží. Několikrát to vyzkoušel na Hermioně a Ronovi, protože si myslel, že jim by to nevadilo. Byl si jistý, že oba mají namířeno ke společné budoucnosti.

Tahle vzpomínka ho přivedla zpět k Nevillovi. Možná by mu také nevadilo, kdyby se pokusil zahlédnout jeho životní cestu. Harry se potichu soustředil na svého kamaráda, který se nyní silně červenal kvůli něčemu, co mu řekla Nitocris. Určitě něco zahlédl, ale nebyl si jistý, co to mělo znamenat. Zahrnovalo to velkou vzdálenost - zamenalo to, že Neville někam odjede? Harry si vzpomněl na toho nabubřelého mladého muže, který dodával rostliny. Možná že Neville se bude zabývat něčím podobným a bude při tom cestovat? Neville se v rostlinách vyznal víc, než by si kdy Harry dokázal představit. Dokonce Severuse jeho znalosti ohromily. To dávalo smysl. Tohle bylo to nepříjemné na celé té věci se stezkami - mohl vidět něco, co činilo něčí cestu unikátní nebo odlišnou od jiných, ale neměl ani ponětí, co to znamená.

Harry si najednou uvědomil, že hovor kolem něj utichl - někdo se ho na něco zeptal, když nedával vůbec pozor. Rozmarně pokrčil rameny, lehce se usmál a znovu se zapojil do hovoru: „Omlouvám se, trochu jsem se zasnil. O co jsem přišel?“

Byla to Nitocris, kdo mu odpověděl: „Harry Pottere, ptala jsem se, jestli se příští týden zúčastníš programu pro studenty a další lidi, kteří se k nám nemohli během uplynulých dvou týdnů přidat.“

„Jasně, že tam budu. Hodně z nás se ho zúčastní. Slyšel jsem o něm spoustu pozitivních věcí, a jsem si jistý, že to bude úžasné. Užila sis to tady v Bradavicích, Nitocris?“

Mladá žena se mile usmála. „Byly to nejlepší dny, jaké jsem zažila za celé roky. Jsem hrozně ráda, že jsem ten čas mohla strávit v Nebelvíru a všechny vás poznat. Zajímalo by mě, jestli mi profesor Brumbál nebo profesorka McGonagallová řeknou, kam mě chtěl Moudrý klobouk původně zařadit, než odsud odjedu. Jak víte, nikdy jsem nebyla zařazená. Chtěla jsem strávit pár dní v každé z kolejí, ale když se tu vyskytl ten případ zelených spalniček, rozhodli se, že bude lepší, když zůstanu ve stejné koleji, než abych tu nemoc rozšířila i jinde. Ještě štěstí, že nikdo jiný neonemocněl!“

Někteří u stolu o tom věděli, ale další ne, a tak následoval příliv otázek. Harry byl rád, že se na něj přestala soustředit pozornost, pro případ, že by se jeho myšlenky zase zatoulaly jinam. Určitě se nechtěl Nitocris nijak dotknout, kdyby zase nedával pozor na to, co říká.

Konečně se stůl začal vyprazdňovat a i zástup studentů okolo Nitocris prořídl. Když Harry viděl, že se Hermiona zvedá k odchodu, přidal se k ní. Než odešel z Velké síně, musel Nitocris slíbit, že se s ní přijde do ředitelny rozloučit předtím, než se druhý den ráno odletaxuje zpátky domů.

„Harry, co se dělo dnes večer? Nemůžu uvěřit tomu, že jsi u stolu nedával vůbec pozor! Je něco špatně?“

Typická Hermiona. Nic jí neunikne a kvůli všemu si dělá starosti.

„Jen jsem přemýšlel, Hermiono. O ničem konkrétním, jen jsem nechal své myšlenky běžet, kam chtěly. Doufám, že si teď Nitocris nemyslí, že jsem byl nezdvořilý.“

„Nemyslím, že bys způsobil mezinárodní konflikt, pokud máš na mysli tohle. Ale není zrovna obvyklé, abys takhle přestal vnímat.“

„Vlastně jsem si všiml něčeho mezi Nitocris a Nevillem, a ty ostatně také. O co jde?“

Hermionu jeho všímavost překvapila i potěšila. „Děje se to skoro od té doby, co přijela. Je do Nevilla zamilovaná.“

Ron se zakuckal. „A sakra! Řekla ti to?“

„Nikdy se nezmínila ani slovem. Ale je to zřejmé ze způsobu, jakým se ho neustále snaží zapojit do rozhovoru, i přesto, že Dean ze sebe udělal nedávno pěkného blbce, jen aby upoutal její pozornost.“ Zkoumavě se podívala na Rona a dodala: „Ani Nevillovi to vůbec nedošlo.“ Znovu pohlédla na Harryho a zeptala se: „Čeho sis všiml ty, Harry? Jsi trochu lepší než Ron ve všímání si věcí, ale i tak je to u tebe překvapující.“

„Nevím. Dnes jsem ji viděl laškovat s některými kluky - a chci slyšet to o Deanovi -, ale stejně se pořád obracela na Nevilla.“

„Skvělé, Harry. Vystihl jsi to. Stejné to bylo po celé předchozí dva týdny. Neville normálně nezůstává ve společenské místnosti dlouho, když kluci něco začnou plánovat.“ Ron se trochu při slově „kluci“ naježil, ale protože pro něj bylo tohle všechno nové, neprotestoval. „Obvykle se jde starat o nějaké rostliny nebo jde psát domácí úkol. Celý týden zůstal s ostatními, a dokonce jeden večer vzal Nitocris na procházku k jezeru - požádala ho, jestli by ji doprovodil.“

Ron byl z toho zmatený. Všechno se to zdálo jasné, když to takhle Hermiona řekla, ale on si rozhodně ničeho z toho nevšiml. Harry se na něj usmál. Jedna ze skvělých neměnných věcí v jeho životě byla ta, že jeho nejlepší přítel měl, jak se jednou vyjádřila Hermiona, emoční rejstřík čajové lžičky.

- - - - -

Harry byl překvapený, že našel Severuse sedět na pohovce před krbem a ne v jeho laboratoři, když se ten večer vrátil do jejich pokojů. Chvíli ho pozoroval, aby zjistil, jestli není něco špatně, ale Severus nevypadal naštvaně, proto sebral odvahu a posadil se k němu. Severus sledoval hru plamenů v krbu a vzhlédl, teprve když na něj Harry promluvil.

„Je něco špatně, Severusi? Dneska nevaříš?“

Severus mu věnoval zlověstný pohled. „Harry, lektvary nemůžeš vařit, když jsi předtím pil alkohol. Lektvary jsou dost nebezpečné, i když jsi zcela střízlivý, ale i jedna sklenka vína stačí, aby se tvé reakce zpomalily a otupila tvá mysl. Dneska tedy žádné vaření.“

To ale ještě pořád nevysvětlovalo, proč Severus sedí v obýváku v pro něj tak netypické melancholické náladě. Když někdy Severus nemohl vařit lektvary, obvykle si četl jeden ze svých odborných časopisů.

„Zdálo se, že jste si večeři u vašeho stolu dobře užívali, s vínem od Henriho. To bylo od něho milé, ne? Bavil ses?“

Pohledu, který mu Severus věnoval, Harry nerozuměl. „Ach, víno bylo výborné, a docela určitě uvolnilo zábrany, z nichž některé by měly zůstat pod přísnou kontrolou.“ Harry na konci jeho odpovědi slyšel „ale“, a proto přikývnul, aby Severuse přiměl větu dokončit.

„To nebylo to víno, které mi Henri dal. Musel jsem jeho dar nahradit lahví z mých vlastních zásob.“

Bylo očividné, že Harry nic nepochopil, protože vypadal naprosto zmatený tím, že Severus musel víno vyměnit. Jednou Nebelvír - a tak dále. Krátká slova, jednoduchý obsah.

„Víno, které mi Henri daroval, bylo otrávené. Pokud bych ho nevyměnil, každý, kdo se ho napil, by byl teď už mrtvý - jednalo se o velmi účinný a rychle působící jed. I kdybychom každému dali bezoár a lidé ho spolkli hned poté, co se vína napili, i tak by pravděpodobně tři čtvrtiny z nich zemřeli.“

Harry v nevíře kroutil hlavou. Slyšel své srdce tlouct o překot a jeho ruce se začaly třást. „Proč?“ bylo to jediné, co dokázal vyslovit.

Když si Severus uvědomil, že tyto zprávy přivodily Harrymu pocity zoufalství a úzkosti, v duchu se proklel. Zapomněl, jak osobně si podobné útoky bere. Posunul se na pohovce blíž k Harrymu a objal ho.

„Myslím, že se pořád pokouší mě dostat pryč. Předpokládám, že spoléhali na to, že si to víno nechám pro sebe.“

„Oni?“

„Musím věřit, že Henri je spolčený s Philipem, nebo možná přímo s tím, kdo ovládá jeho bratra. Nejspíš rovnou s Ludvíkem XXIII.“

„Ludvík XXIII by zavraždil všechny ty lidi, jen aby se zbavil tebe?“

„Jak jsem řekl, nemyslím, že čekali, že to víno nabídnu u večeře. Všiml jsi si, že Henri na večeři nebyl? Pokusil se najít si výmluvu pro předčasný odjezd hned potom, co jsem před celou třídou prohlásil, že se o víno podělím během večeře. Albus hned pojal podezření a informoval Pastorka, který ho zadržel. Právě teď je Henri zavřený v cele na ministerstvu.“

Harryho zděsilo, že se v Bradavicích udála taková proradnost rukou někoho, kdo sem byl pozván. „Ví o tom ještě někdo?“

„Ne, není nutné, aby o tom ještě někdo věděl. Je lepší, když to vyřídíme potichu. Nikdy jsem neměl v úmyslu nabízet u stolu něco, co nepřipravili domácí skřítkové a co jsem předtím osobně nezkontroloval. Chtěl jsem to víno otestovat co nejdříve poté, co jsem ho dostal, abych se ujistil, že se nikdo neotráví. Ministerstvo už kvůli tomu kontaktovalo francouzskou organizaci bystrozorů, aby s nimi tuto situaci projednali.“

„A co to kouzlo, které ředitel seslal na Henriho Clovise při jeho příjezdu? Co to udělá?“

Severus věděl, že Harrymu se odpověď nebude líbit, ale rozhodl se pro pravdu. „S největší pravděpodobností je teď ve Francii někdo mrtvý. Ať už byl za tím kdokoliv, tím, že se mě pokusil otrávit, i když neúspěšně, sám utrpěl následky, které zamýšlel pro mě.“

Na Harryho tváři mohl Severus zahlédnout všechny možné emoce. Zuřil, to bylo dobré. Zlobil se - také dobré. Zraněný - politováníhodné, ale stále přijatelné. Vztek - neočekávané, ale odpovídající situaci. A pak smutek a vina. To nebylo dobré.

„Harry, ty nejsi vůbec nijak odpovědný za to, co se stalo. Ředitel seslal to kouzlo potom, co nás Henri svým slovem gentlemana ujistil, že nikomu na hradě neublíží, zatímco tu bude. Henri si to sám způsobil a ten, kdo k tomu Henriho donutil, také. Ty neneseš vůbec žádnou odpovědnost za to, co se stalo. Nečekej, že tu budu jen tak sedět a dívat se, jak se trápíš.“

Severus svoje poslední slova mínil opravdu vážně. Už zjistil, jak si Harry bere k srdci smrt jiných lidí a přijímá odpovědnost za věci, které nemohl ovlivnit. Albus teď bude sledovat zprávy z Versailles, jestli v královské rodině nebo jejích nejbližších kruzích nedošlo k náhlému úmrtí. S největší pravděpodobností je teď vedoucí francouzských bystrozorů na Ministerstvu kouzel v Londýně, aby přihlížel podání veritaséra Henrimu. Jakmile se přizná, všechna diplomatická jednání o jeho vydání do Francie budou smetena ze stolu a Henri dostane polibek mozkomora. Severus se postavil, chytil Harryho za ruce a přitáhl ho k sobě.

„Nechceš se projít? Trocha čerstvého vzduchu by mohla pomoci.“

Ve skutečnosti čerstvý vzduch vůbec nemohl odvát tu černou mlhu viny, která se začala usazovat Harrymu na srdci, ale poslušně kývl hlavou a dovolil Severusovi, aby ho navlékl do pláště. Jak mohlo někoho napadnout něco takového udělat? Zabít Severuse a jiné lidi, jen aby byl Harry volný a mohl se znovu oženit? Proč by měl vůbec uvažovat o tom, aby se oženil s někým, kdo stojí za tak ohavným plánem? Jaký člověk by mohl chtít něco takového udělat?

Když Harry skončil se svým vnitřním obviňováním, hádáním a hněvem, zjistil, že se ruku v ruce se Severusem prochází po břehu jezera. Byl krásný večer, i když byla ještě pořád trochu moc zima. Z  jezera se ozvalo tiché zašplouchání vody a Harry v měsíčním světle zahlédl obrovskou oliheň plavající podél břehu. Vypadalo to, že si také užívá klidného večera.

Přišli na jedno ze skrytých míst na vzdálenější straně jezera. Padlý kmen tu už před mnoha generacemi někdo umístil tak, aby sloužil jako lavička pro tiché rozhovory nebo jiné soukromé aktivity. Severus neměl původně v úmyslu, aby se tu posadili. Když ho sem dovedl, otočil mladíka k sobě a pevně ho objal. Harryho toto uklidňující gesto překvapilo. Nějakým způsobem Severus dokázal, že jeho objetí zahánělo všechno to zlé, co se snažilo proniknout do jeho života. Harry tam dlouhou dobu jen tak stál a pevně se držel Severuse. Nakonec si povzdechl.

„Je mi líto, že jsem se nechal tak rozčílit. Je to tu pěkné. Děkuju.“

„Je ti líp?“ zjišťoval Severus. Harryho původní úzkost mu dělala starosti. Spíš cítil než viděl, že Harry přikývl.

„Jen jsem přemýšlel.“ Severus si automaticky odkašlal, a Harry mu to hned vrátil podobným způsobem. „Kouzlo jako tohle - nemohli bychom ho použít ve válce, abychom zabránili, že lidé budou zabiti?“

„Ne, Harry, takhle to nefunguje. Kouzlo nikoho neochrání před zraněním, to může udělat jen naše opatrnost, ale obrátí zamýšlenou újmu proti tomu, kdo akci nařídil. Pokud by Henri jednal sám za sebe, újma by se stala jemu. A protože nebyl nijak zasažen, znamená to, že jednal na příkaz někoho jiného.“ Harry přijal Severusova slova v tichosti, nepřestávaje se k němu tisknout.

Nakonec Severus trochu ustoupil, zdvihl Harrymu hlavu a sklonil se, aby ho políbil. Harry mu polibek vracel, jako by na tom závisel jeho život. Když se oddálili, aby nabrali dech, byli už oba vzrušení. Severus si pohrával s myšlenkou, že by se mohli položit na kmen stromu (samozřejmě, že by předtím vykouzlil několik polštářů), ale vyrušil ho nějaký zvuk od jezera. Velká oliheň plavala při hladině a pozorovala je, a její obrovské oči byly dost děsivé i za dne, natož v noci. Harry byl z toho dost nervózní. Budou muset se svými nočními aktivitami počkat, než se vrátí do svých pokojů. Zatímco kráčeli zpátky ke vchodu do sklepení, Severus potichu nadával, že ta prokletá oliheň je při udržování vášnivých činností u jezera na minimu lepší než dva prefekti, ředitel koleje a Filch dohromady.

- - - - -

Sobotní odpoledne strávil Severus s Albusem v jeho kanceláři nad šálkem čaje. Ráno bylo velmi hektické, se všemi těmi lidmi, kteří se odletaxovávali zpět do svých domovů. Harry a Minerva se jejich odjezdu také účastnili a formálně se se všemi loučili.

Nitocris odcházela jako poslední. Ráno jí sovy doručily několik dopisů od strýců, a její pěkný obličej se křivil hněvem, zatímco si je četla, nicméně potom ho vystřídalo odhodlání. Albus se usmál, když si toho všiml. Ta mladá žena měla v sobě sílu a jasnou vidinu budoucnosti své i své země. Její strýcové utrpěli docela velký šok, když její rozhodnutí vládnout tak, jak uzná sama za vhodné, během jejího pobytu v Bradavicích ještě zesílilo.

S Albusem, Severusem a Minervou se rozloučila poměrně formálně, ale Harryho objala a políbila na tvář a uvedla ho tím do rozpaků. Usmívala se a mávala jim na rozloučenou, ještě když mizela v zelených plamenech.

Hned jak se odletaxovala, Albuse napadlo, že se ještě nezeptali Moudrého klobouku, do které koleje by ji zařadil. Šel sundat Klobouk z horní police, ale Severus se zeptal: „Proč na tom tak záleží? Je zpátky v Egyptě, Albusi, ne na cestě před hradem. Už ji nikdy neuvidíme.“

Odpověděla mu Minerva. „Vlastně jí Neville Longbottom musel slíbit, že jí napíše. Pozvala jej a jeho babičku, aby v létě přijeli na návštěvu do Vesetu.“ Severuse to překvapilo, ale Albusovy oči zářily ještě veseleji než obvykle. Všichni zvědavě sledovali Moudrý klobouk, zatímco se ho Albus ptal, kam by zařadil Nitocris.

Chvíli bylo ticho a pak Klobouk odpověděl: „Zmijozel.“

Minerva se zajíkla a Albus vypadal šokovaně. Severus si myslel, že jejich reakce je dost zábavná, ale podařilo se mu udržet vážnou tvář a nesmát se. Když jejich šok konečně opadl, Minerva s Harrym zamířili na večeři, zatímco Severus byl požádán, aby se ještě chvíli zdržel.

„Řekl jsi mu to, Severusi?“

„O tom jedu? Ano, řekl. Přihlédl jsem samozřejmě k tvému názoru, ale domníval jsem se, že by mi Harry nemohl už nikdy věřit, kdybych mu tuto informaci zatajil. Nejdříve byl trochu rozrušený, ale myslím, že se přes to dostal. Máš nějaké zprávy z ministerstva? Nebo z Versailles?“

„Vlastně mám zprávy z obou míst. Celou kouzelnickou společností ve Francii otřáslo, když se včera večer dozvěděli o náhlém skonu Ludvíka XXIII. Jejich lékouzelníci nebyli schopni určit příčinu smrti. Jak jsem ze zprávy pochopil, jeho smrt vykazuje známky otravy, ale ani v jeho těle ani v bezprostředním okolí se nenašla žádná jedovatá substance. Očekávám, že ještě den nebo dva budou jeho tělo zkoumat, než oznámí, že zemřel bez cizího zavinění.“

„Francouzští bystrozoři se ještě nevzpamatovali ze smrti jejich krále a byli naprosto šokováni, když je naše ministerstvo kontaktovalo kvůli zatčení Henriho Clovise a jako důvod uvedlo pokus o vraždu. Henri byl jeden z jejich nejlepších bystrozorů, a když dorazili do Londýna, hrozili nejprve přerušením diplomatických vztahů a žádali o jeho vydání. Jenže potom dostal veritasérum a ke všemu se přiznal. Byli tím tak zděšení, že odešli a přenechali Henriho našemu soudnictví. Henri už dostal mozkomorův polibek.“ Severus pomalu přikývl. Tento hrozný osud nebyl něčím, z čeho by se mohl radovat, i když se jednalo o někoho, kdo se ho pokusil zabít.

„Myslíš, že si někdo všimne souvislosti mezi Henrim a Ludvíkem?“

„Pokud máš na mysli to, že Henriho čin způsobil Ludvíkovu smrt, tak ne. To kouzlo, které jsem před dvěma týdny seslal, působí pouze magicky, takže Ludvíkova smrt neukáže na nikoho. Kouzlo způsobilo důsledky, ne příčinu. Jestli uslyšíme o Ludvíkových spiknutích? Myslím, že ano. Zdá se, že pověsti o jeho záludnosti byly pravdivé. O Philipu Clovisovi se dlouhé roky šeptalo, že Ludvíkovým jménem vyzývá druhé k souboji, a teď, jak se zdá, byl do toho zapleten také Henri. Kdo ví, kolik jiných lidí přemluvil, aby se zapojili do těchto záležitostí?“

Severus nemohl namítat nic proti spekulacím, že Ludvíkovo jméno a pověst se budou propírat po následující týdny a měsíce, ale pořád si myslel, že Albus - ve světle kouzla, které seslal - bere Ludvíkovu smrt velmi chladně. Další důvod být ohledně Albuse Brumbála obezřetný.

Když se Severus později vrátil do svých pokojů, našel Harryho sedět na pohovce před krbem, jak překládá nějaké texty. Harry vypadal klidně, ale způsob, jakým žmoulal roh jednoho papíru, dával znát, že ho ještě pořád něco trápí. Vzhlédl od své práce s úsměvem, ale jeho oči byly ustarané.

„Viděl jsem výtisk Denního věštce. Vypadá to, že Ludvík XXIII včera večer neočekávaně zemřel.“

Severus pokračoval v převypravování článku, jež založil na tom, co mu řekl Albus. „A jejich lékouzelníci nejsou schopni určit příčinu smrti. Existují náznaky, že byl otráven, ale v jeho těle nebyl nalezen žádný jed. Velmi zvláštní věc. Nicméně, protože nebyl žádný jed nalezen, nemohl umřít v důsledku otravy. Předpokládám, že prohlásí, že zemřel přirozenou smrtí, jakmile všechny ostatní možnosti vyloučí.“

„Nevím, co si o tom mám myslet.“

To nebylo moc výmluvně řečeno, ale Severus věděl přesně, co tím Harry myslí. Posadil se vedle něj a vzal jeho ruku do své. „Ludvík si svou smrt způsobil sám. Poslal někoho sem do Bradavic, aby mě zabil pomocí otráveného vína. Jeho plán selhal. Nepočítal s tím, že bych se mohl chtít o to víno podělit s jinými lidmi, včetně jeho špióna, který zpanikařil a pokusil se utéct. Jeho spiknutí se pak obrátilo proti němu, protože nevěděl, že jsme chráněni velmi neobvyklým kouzlem.“

Harry se téměř proti své vůli usmál. Tohle dávalo smysl a pomohlo mu to smířit se s rolí, kterou v tom sehrál ředitel.

„A co se stalo s Henrim?“

„Albus dostal zprávu z ministerstva. Zavolali francouzské bystrozory a ti dnes přijeli s obvyklými řečmi a výhružkami. Ale když se Henri pod veritasérem přiznal, opustili ho. Hned na to dostal mozkomorův polibek. Už nikdy neohrozí tebe ani mě nebo kohokoliv jiného.“

Vypadalo to, že se Harry uklidnil. Zatímco o tom přemýšlel, jeho úsměv se ještě zvětšil.

„Mimochodem, tenhle dopis ti přišel dneska odpoledne z Cechu výrobců lektvarů,“ podával Severusovi tlustou obálku, kterou před hodinou přinesla podrážděná sova pálená.

Severus si ji vzal s velkou zvědavostí. Písmo poznal, ale ani ho nenapadlo Harrymu prozradit, že patří Andrému Serrentovi. Dopis uvnitř byl od mistra Dorestera.

Harry sledoval, jak si Severus potichu čte mnohastránkový dopis. Když to vypadalo, že dočetl až do konce, vyhrkl: „Co ti píšou? Co chtějí?“

„Je to dost významný dopis. Asi před měsícem nebo dvěma jsem dal cechu k posouzení vlkodlačí lektvar. Normálně jim to trvá i několik let nebo desítek let. Chtějí, abych se příští týden zúčastnil setkání na ministerstvu a zodpověděl jim několik otázek před tím, než prohlásí, že tento lektvar by měl být uznán jako léčba některých případů lykantropie.“

„Proč ho musí prozkoumat a uznat? Už jsi ho vyrobil a Remus je důkaz, že funguje. Proč jsou tak důležití?“

Severus byl opět jednou uchvácen Harryho upřímným zájmem. Jak nebelvírské! „Mohl jsem si tu informaci nechat pro sebe a i tak bychom byli nejspíš schopni dokázat, že je Remus vyléčený. Nicméně to, že jsme požádali cech o přezkoumání lektvaru, nám u Starostolce velmi pomohlo.“ Harry na to nic neřekl, ale srdce mu poskočilo radostí, když Severus řekl „nám“. Jeho oči zářily, protože se Severus začal cítit jako součást jeho rodiny.

Jelikož si Severus uvědomil, že Harry o mnoha odlišnostech kouzelnické populace nemá ani ponětí, pokračoval ve vysvětlování. „Jako mistr lektvarů mohu dle libosti prodávat lektvary, které jsem vynalezl. Například bych se mohl rozhodnout vyrábět menší množství tohoto konkrétního lektvaru a prodávat jednotlivé dávky za nehorázné ceny vlkodlakům dost zámožným na to, aby si ho koupili. K tomu souhlas cechu nepotřebuji.“

Harry při zmínce o takovém „zlatokopectví“ nesouhlasně zavrtěl hlavou a Severus raději rychle pokračoval. „Nepřeji si to nechat pro sebe. Chci, aby byl lektvar uznán a přijat jako léčba lykantropie, je-li postižený schopen zvládnout přeměnu. Chci najít někoho, kdo by nám ho pomáhal vyrábět, aby se stal běžně dostupným pro každého, kdo ho bude potřebovat.“

Harry se teď šťastně usmíval.

„Naneštěstí, Harry, tento přístup má i negativní stránku. Obávám se, že budu muset uvést jako zdroj informací deník, ve kterém Salazar Zmijozel všechno popsal, a to znamená, že budu muset tebe označit za toho, kdo tento text pro mě z hadího jazyka přeložil.“

Harry si vzpomněl na několik obzvláště otřesných měsíců u Dursleyů, během kterých někdo zažaloval firmu strýce Vernona kvůli něčemu, co nazývali „porušení patentu“. Harry tenkrát úplně nechápal, o co jde, ale strýc měl příšernou náladu a několikrát ho pořádně zmlátil. Také zaslechl dost nadávek, aby si domyslel, že někdo tvrdí, že strýcova firma ukradla něčí nápad a využila ho při výrobě vrtaček. „Má Salazar Zmijozel právní nárok nebo patent na lektvar, který jsi uvařil? Budeme mít problém se zákonem?“ zeptal se.

„Rozhodně ne, Harry. Za prvé, po tak dlouhé době nemůže nikdo uplatňovat svůj nárok na Zmijozelovo dílo. Za druhé, když jsem jeho lektvar testoval, udělal jsem nějaké změny. Měl jsem k dispozici přísady a technologie, které byly v Salazarově době neznámé. Každopádně předpokládám, že bych měl být schopný získat na tento lektvar patent znějící na mé jméno. Nicméně očekávám otázky, které povedou k tvému a Zmijozelovu odhalení.“

„Pokud nevadí spojení Salazara Zmijozela s tímto lektvarem, tak v čem je problém? Jen jsem to přeložil, nepodílel jsem se svými znalostmi na jeho výrobě. Opravdu se mi líbí myšlenka, že by tento lektvar měl být přístupný každému, kdo ho potřebuje a zvládne magickou přeměnu. Když jsem to překládal, myslel jsem si, že to vyléčí úplně každého vlkodlaka. Pořád si přeju, aby to tak bylo, ale i když se může uzdravit jen někdo, stále je to lepší než nemít nic.“ Harryho pořád ještě dokázalo nahněvat, když si vzpomněl na okamžik, ve kterém se dozvěděl, že jen velmi málo kouzelných bytostí má dost magické síly na sesílání kouzel nebo jiné věci, které on začal u sebe považovat za samozřejmé. Ale také nikdy nezapomene na výraz Removy tváře, když o Vánocích zjistil, že možná existuje způsob, jak zastavit transformace. Už jen tohle samotné stálo za všechnu tu námahu.

„To bude odhalení, které vyvolá ještě větší šílenství.“

Harry se musel smát. Už teď byl svět šílený. Co mohla způsobit trocha šílenství navíc?

- - - - -

Pomatenost Harryho světa byla hned druhý den odsunuta na chvíli stranou. Neděle měla totiž vstoupit do paměti lidí jako den, kdy Neville Longbottom v Prasinkách vypudil démona.

 Kdo to mohl tušit - 98. kapitola

Nepřátelství začíná - 100. kapitola