Labyrintem slov...

Autor: Corgi
Překlad: sssnake
Přístupnost: nevhodné pro mladší 15-ti let
Páry: Severus Snape/Harry Potter
Varování: žádné
Shrnutí: Na bolavou duši existuje jen jediný lék.
Poznámka: Povídka byla původně umístěna na UtC.

Odmítl jsem další z Minerviných pokusů o mě pečovat a vykročil jsem vstříc svému území. Vybral jsem si tu nejdelší cestu ve snaze vyhnout se ostatním členům profesorského sboru, kteří na mě číhali. Od té doby, co jsem se před nimi začátkem léta zhroutil, mě věčně pronásledovali a ustavičně narušovali moje soukromí. Albus trval na tom, že na mě mají dohlédnout. Nevěřil jsem, že pouze pro tentokrát. Každý chtěl být tím prvním, kdo najde mé mrtvé tělo. Já toužil po jediném, aby mě nechali být.

Incident, který odstartoval tuhle otravnou záležitost s mými kolegy, způsobil, že jsem musel celé jedno odpoledne strávit s Poppy na ošetřovně. Brzy jsem si připadal jako jehelníček. K všeobecnému zklamání na mě však nenašla nic nenormálního. Byly časy, kdy jsem si přál opustit tenhle svět a byl rozhodnutý zkrátit svůj čas zde. Albus však podnikl jisté kroky, aby mi v tom zabránil. Kromě toho jsem miloval to zklamání, které se rok co rok objevovalo na tvářích mých kolegů. Ne, Poppy nenašla nic nenormálního a já jí nehodlal vykládat, že už jsem podobné záchvaty prodělal. Tenhle byl však horší než ty předchozí. Pár záchvatů se v posledních letech objevilo. V poslední době však přicházely častěji. Stejně dobře, jako Poppy, jsem věděl, že by mě mohla připoutat na lůžko do té doby, než najde příčinu. To jsem ale nemohl připustit. Měl jsem moc práce. Když mi konečně dovolila opustit ošetřovnu, Minerva mě dychtivě doprovázela. Nikoho nenapadlo, že bych chtěl být sám.

Od té doby, co skončila válka, jsem se stal prakticky vyvrhelem. Zřídka jsem opouštěl sklepení a podle Albusova jasného pokynu ani nevycházel z hradu. Ten starý muž se bál o mé bezpečí, které by mohli ohrozit ti, kteří ještě věřili, že jsem Smrtijed. Kouzelnický svět byl stejně svérázný jako kdysi můj otec. Nic, co jsem udělal, pro ně nebylo dost dobré. Býval jsem Smrtijed a oni mě za to odsoudili. Když zjistili, že jsem špión, odsoudili mě znovu. Udělal jsem pokrok v přípravě Vlčího moru a vyvinul lektvar, který dokázal udržet pod kontrolou upíří chuť na krev. Pro ně však byli moje úspěchy nedůležité.

Dost zvláštně jsem zjistil, že nejsem jediný v tomhle postavení, kterého kouzelnický svět neschvaloval. Potter byl odsunut na vedlejší kolej nedlouho po smrti Pána zla. Vedli je k tomu malicherné důvody. Populace jako celek nechtěla být nadále stádem ovcí, které poslušně následuje svého pastýře. Když se Potter odmítl oženit s jednou z mnoha čarodějek, které se mu nabízely, označily ho za nevděčníka. Jednou jsem udělal to samé, ale poučil jsem se. To, co právě uniklo z mých rtů, by Albus jistě rád slyšel. Potter odmítl všechny nabídky hrát profesionálně Famfrpál a také pohrdl postem na ministerstvu, který mu nabídli. V tomhle případě byl pro ně lenoch. Věděl jsem, že nic takového není. Dokázal mi to během posledních dvou let, co jsem ho učil. V tu dobu byl jen zřídka viděn na veřejnosti. Také jsem ho jednou obvinil z toho, že je spratek vyhledávající pozornost. Fakt, že se Potter vyhýbá pozornosti ostatních, donutil každého přemýšlet o tom, co vlastně dělá. Fámy, že byl vážně zraněn nebo umírá, byly výsledkem toho, že zabil Temného pána. Šířily se rychleji než zvuk. Věděl jsem, že jsou úplně vedle. Já chápal jeho potřebu samoty.

Když se Potter odmítl zúčastnit oslav prvního výročí porážky Pána zla, vše dospělo do kritického bodu. Následující týden se ministerstvo snažilo ukázat se v dobrém světle pomocí desítek článků o spratkovi, kterého ani jeden z nich neprezentoval jako hrdinu kouzelnického světa. Začali ho obviňovat z toho, že je dalším Pánem zla, hrozbou, která musí být pod kontrolou. Potter beze stopy zmizel a nikdo ho nebyl schopen najít. Albus tvrdil, že neví, kam Potter prchl. Já však věděl své. Albus věděl, kde je. Já se o to nestaral, nikdy jsem se nestaral. Nezabránilo mi to však poslouchat kolegy, kteří kvůli tomu Albuse trápili. Dva roky po tom, co se po Potterovi slehla země, přestal Albus na podobné otázky odpovídat a všem zakázal, aby se před ním o něm zmiňovali. Nedokázal jsem pochopit, jak vůči němu mohl takhle zahořknout. Neměl jsem ale čas, abych po tom pátral. Bylo to v době, kdy se poprvé objevily moje záchvaty.

Jakmile jsem dosáhl svého přirozeného prostředí, veškeré vzpomínky jsem zaplašil. Chvíli jsem však věnoval tomu, abych zjistil, proč se moje vlastní myšlenky v poslední době stále častěji točí kolem Pottera. Dnes to bylo již podruhé, co se moje mysl obrátila k tomuhle konkrétnímu člověku. Jakmile jsem překročil práh svých komnat, moje mysl se začala zabývat mým současným problémem. Neustálá přítomnost nějakého z kolegů byla otravná, zvláště, když se mě snažili doprovázet všude tam, kam jsem potřeboval jít. Nejvíce znepokojující byl však Fawkesův náhlý zájem o mě. Znepokojovalo mě to už jen proto, že nikdy předtím se na mě nepodíval. Nyní mi byl ten zatracený pták neustále v patách a hodiny na mě zíral. Asi bych tomu přerostlýmu kuřeti měl účtovat nějaký poplatek.

Nakonec jsem dosáhl i svých soukromých komnat a okamžitě jsem se zabarikádoval. Jakmile jsem místnost zabezpečil každým kouzlem, na které jsem si vzpomněl a které by je mohlo udržet ode mne, udeřila další z těch bolestivých příhod. Sesul jsem se na kolena, když se bolest v mé hrudi rozrostla do trýznivých rozměrů. Zatmělo se mi před očima a já zuřivě lapal po dechu. Bolest byla ještě intenzivnější než posledně a já ji tiše pobízel, aby si pospíšila a zabila mě. Byl jsem zklamaný, když se tak nestalo. Cítil jsem, jako by se někdo snažil vydloubnout mi srdce lžící. Jak se zdálo, frekvence jednotlivých záchvatů se zvýšila. Předchozí mě zachvátil před dvěma dny. Ať to bylo cokoliv, mělo to všechny příznaky srdeční slabosti. Mohl jsem jen doufat, že už mě nezachvátí před mými kolegy. Jednou to bylo až dost.

Když se dala bolest na ústup, dovrávoral jsem do koupelny pro lektvar proti bolesti. Ať to bylo cokoliv, nehodlal jsem tomu dovolit, aby to do mého výzkumu zasáhlo více, než bylo nutné. Zbývající bolest se zredukovala na zvládnutelnou hladinu. Vykročil jsem do své soukromé laboratoře, abych pokračoval v dalších pokusech s Vlčím morem. Netrvalo dlouho a byl jsem plně ponořen do práce. Když jsem připravoval lektvar, vždy jsem zapomněl na svět kolem. Dospěl jsem do fáze, kdy mozek nemusel sledovat činnost rukou, a moje myšlenky se znova rozlétly. Neměl jsem ponětí, proč se o něj starám. Nikdy před tím mě nezajímal. Kdykoliv jsem si ho ale představil ženatého s hejnem mrňousů pod nohama, moje srdce se sevřelo bolestí, která se podobala mým záchvatům. Strašně jsem tím trpěl. Se zavrčením jsem sebou trhl, když jsem si všiml plamene, který ohlašoval Fawkesův příchod.

Když jsem přidal další ingredienci do Vlčího moru a prostudoval reakci směsi, obrátil jsem svoji pozornost ke krvavě červenému ptákovi, který seděl na pracovním stole vedle mě. Fawkes ke mně natáhl nohu. Nemohl jsem si pomoci, ale děkoval jsem Salazarovi, že ten pták má důvod být zde. Ne, že by to, co přinesl, bylo tak důležité. Byla to jen připomínka, že se mám dostavit na setkání před večeří. Nejradši bych na to zatracené setkání nešel, ale účast byla povinná. Pokaždé, při tomhle posledním setkání před příjezdem studentů, Albus oznámil, kdo bude učitelem obrany proti černé magii v nadcházejícím školním roce. Samozřejmě, že jsem to nebyl já a bylo více než pravděpodobné, že jím nikdy nebudu. Předtím, než jsem se zahleděl na hodiny na protější stěně, jsem vrhl krátký pohled na krvavého ptáka. Do setkání zbývalo ještě pár hodin. Ty by měly stačit k tomu, abych provedl vše, než dám lektvar povařit. Fawkes do mě zavrtával svoje slídivé oči, ale já toho ptáka svědomitě ignoroval. Přál jsem si rozcupovat to otravné kuře na kusy a uvařit ho. Nakonec jsem se dostal do stavu, ve kterém jsem nevnímal nic kromě práce. Stále jsem si však byl vědom Fawkesova pronikavého pohledu. Když jsem pracoval, čas jako by se zastavil. Nakonec těch pár hodiny stejně uteklo a já se vydal na Albusovu poradu.

Fawkes se mi usadil na rameni, když jsem mumlal ochranné kouzlo nad lektvarem. Zamkl jsem laboratoř a pak i komnaty. Po cestě jsem se ho snažil zbavit. Ten pták mi však vřískal do ucha a paličatě se držel mého kabátce. Zdálo se mi, že se mi něco pokouší říci. Tomu jeho skřehotání ale nebylo rozumět. Když jsem stoupal po skrytém schodišti, byl jsem napaden dalším z těch vysilujících záchvatů. Plamenná bolest trhala moji hruď. Fawkes se snažil mi pomoci. Kolem se rozezněl jeho zpěv. Trvalo to celou věčnost, než bolest polevila a já byl schopen pomalu pokračovat v cestě do sborovny. Fawkes si mě smutně prohlížel. Z nějakého iracionálního důvodu jsem pocítil nutkání k němu promluvit.

„Nepotřebuji, abys mě litoval, ty ptáku. Vím, že umírám. Jen si přeji, aby to bylo rychlé,“ vyprskl jsem. Rozzuřilo mě, když Fawkes odmítavě zavrtěl svou opeřenou hlavou. „Co je, ty hloupej ptáku?“ zeptal jsem se s rostoucím hněvem. „Ty si snad nemyslíš, že umírám? Já jsem si tím jistý.“ Byl jsem odměněn sérií skřeků. Nedokázal jsem přeložit, co říkal. Předtím, než zmizel v ohnivé kouli, mě ještě obdařil značně znechuceným pohledem.

Ulevilo se mi, když jsem se zbavil toho zatracenýho fénixe. Všechna ta jeho pozornost byla zhoubou pro moje nervy. Do sborovny jsem dorazil minutu nebo dvě před Albusem. Nebylo to však nic dobrého. Místo toho, abych si uspořádal myšlenky, musel jsem se vypořádat s pozorností, kterou mi věnovaly Minerva, Poppy a Pomona. Neexistoval způsob, kterým bych mohl zamaskovat následky záchvatu. Jediné, co mě před nimi zachránilo, byl Albusův příchod.

Schůze byla stejně nudná, jako každý rok. Albus hučel něco o rozdělení rozpočtu a připomněl nám naše učební rozvrhy. Přestal jsem vnímat obvyklé žádosti Hoochové o nová košťata a brebentění dalších, které nepatřilo mě. Takhle to probíhalo skoro až do konce, když mě něco, o čem ostatní diskutovali, donutilo dávat pozor.

„Koho jste sehnal na místo letošního učitele obrany proti černé magii, Albusi?“ zeptala se energicky Minerva a položila papíry, které přinesla pro Řád.

„Nevím. Fawkes se rozhodl, že ho tento rok najde sám. Zmařil každou moji snahu něco zjistit,“ řekl Albus zmateně. „Je ale jasné, že to bude perfektní osoba pro tohle místo.“

Tiše jsem se posmíval Albusovu vysvětlení. Nerozuměl jsem tomu ptákovi a pochyboval jsem, že dotyčný učitel bude lepší než ten, kterého by vybral Albus. Museli jsme však ještě týden vydržet, než spatříme tu, jak jinak než, nezpůsobilou osobu. Nikdo z toho nebyl nadšen. Chtěli si o něm udělat obrázek ještě před tím, než přijedou studenti. Už v tu chvíli ho nenáviděli, což samozřejmě nedali nikterak znát.

Zbytek týdne plynul v poklidu, pokud mě ostatní učitelé neobtěžovali. Měl jsem stále větší potíže maskovat následky bolesti v hrudi. Poppy trvala na dalším vyšetření a Minerva mě pomocí hůlky dotáhla na ošetřovnu. Poppy stále nezjistila příčinu záchvatů, které, jak týden postupoval, přicházely stále častěji. Míval jsem dva a více za den a ne vždy jsem při tom byl sám. Dokonce i Albus byl vyveden z míry. Rysy starého kouzelníka potemněly a prohloubily se v souladu s jeho zvětšujícími se obavami o moje zdraví. Do dnešního dne mě nenapadlo, že mu na mě tolik záleží. Přes veškeré moje fenomenální dovednosti v oblasti lektvarů byl můj otec přesvědčen, že budu absolutně k ničemu.

Přes narůstající bolest v mé hrudi, probíhal týden jako obvykle ve znamení práce. Dokončil jsem experimenty a doplnil Poppyiny zásoby léků. Albus mi sestavil a zapsal rozvrh, pak mě opustil s plnou náručí nových lektvarů z mých soukromých zásob. Narůstala ve mně zvláštní předtucha, jak se blížil den, kdy měl Fawkes představit nového učitele obrany proti černé magii.

Když se ten muž konečně během večeře objevil, přesně týden po schůzi, všichni moji kolegové na něj šokovaně zírali. Byl vyhublý až na kost, jeho hlavu zdobila kštice bílých vlasů. Jakmile se přiblížil ke stolu, kde jsme všichni seděli, připojil jsem se k šokovanému zalapání po dechu, který nám všem unikl. Novým učitelem obrany proti černé magii nebyl nikdo jiný, než Harry Potter. Nemohl jsem pochopit, co způsobilo tu změnu, která se udála s chlapcem, který zůstal naživu. Už se vůbec nepodobal svému otci. Uvažoval jsem o tom, co je za tou drastickou změnou. Nemyslel jsem, že články, které ho označili za příštího Temného pána, byly odpovědné za tu parodii Harryho Pottera, kterého jsem učil celá léta. Potter přešel k prázdné židli u stolu, aniž by komukoliv cokoliv řekl. Když mě míjel, zachytil jsem jeho letmý pohled. Jeho zelené oči už nebyly plné života. Byly bezvýrazné a on vypadal, jako by mu chůze činila potíže. Jakmile se posadil, objevil se před ním talíř s jídlem, ale on se ho ani nedotkl. Rozhlédl jsem se kolem, abych si prohlédl reakce ostatních. Albus na Pottera zíral, v očích nesouhlas. Přihlížel jsem, jak se Minerva obrátila k Albusovi a zeptala se ho na jeho očividný odpor vůči Potterovi.

Několik dlouhých minut se spolu přeli. Znovu jsem se na Pottera podíval, zatímco jsem čekal, až hádka skončí. Potter nejedl. V jídle na talíři se pouze šťoural a já mohl spatřit, jak se jeho ruka třese více, než mohla zapříčinit nervozita. Minerva, která seděla vedle mne, chladně skončila. Otočil jsem se k ní, aby se jí zeptal, jak to bude pokračovat, ale nedostal jsem šanci promluvit. Nezměrná bolest prořízla moji hruď a já se skácel tváří do vlastního talíře s večeří. Cítil jsem ruce, které mě zvedají ze židle a pokládají na podlahu. Kvůli bolesti jsem nebyl schopný souvislé řeči. Bolest však neustupovala, jako v předchozích případech a já se propadl do milosrdného bezvědomí. Ochotně jsem se podvolil té temnotě a doufal, že už se nikdy neprobudím.

Nevím, jak dlouho jsem byl mimo. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že ležím v jedné z postelí na ošetřovně. Měl jsem pocit, jako by něco těžkého leželo na mé hrudi. Fawkes byl u mě a zase na mě zíral. Jeho pohled byl pravděpodobně příčinou toho, že jsem se probudil. Otevřel jsem ústa, abych na něj zařval, ale nedal mi šanci. Jakmile se moje ústa otevřela, Fawkes je doslova zacpal svým pařátem. Celou svou vahou se opřel o moji spodní čelist a kloval mě tak dlouho, dokud mi ze rtu netekla krev. Potom se kloval do spáru, dokud také nekrvácel, přičemž držel má ústa pořád otevřená. Cítil jsem, jak se mísí moje vlastní krev s jeho. Bylo mi z toho zle a chtělo se mi zvracet. Pták však začal prolévat své slzy do mých úst. Předtím, než se jeho poslední slza dotkla mého jazyka, ujistil se, že omyl i můj krvácející ret a svůj pařát. Ustoupil a netrpělivě si mě prohlížel. Neztrácel jsem čas a okamžitě jsem tomu ptákovi řekl, co si o něm myslím.

„Co si sakra myslíš, že děláš, ty hloupý protivný ptáku?“ vrčel jsem na fénixe, který tiše hřadoval na mých prsou. „Rozhodl jsi se snad mě otrávit nebo mě snad utopit ve zbytcích mé večeře?“

„Ne, Severusi, vůbec se vás nesnažím zranit. Jenom potřebuji, abyste mě poslouchal a porozuměl mi,“ rozléhalo se mi v hlavě a donutilo mě to vyskočit.

„Fawkesi?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„Koho jste čekal? Hrad mluvit neumí.“

„Proč já? Proč mě pronásleduješ? Já ti nic neudělal.“

„Albus stárne a muž, který je mým přítelem, potřebuje pomoc. Pomoc spřízněné duše je specifická. Vy mu ji můžete poskytnout.“

„Jak jsi na to přišel?“ naplnila mě hrůza, když jsem šeptal tu otázku. Nechtěl jsem, aby se Albus dozvěděl o mém poutu. Nehodlal jsem přijít o svou svobodu.

„Věděl jsem to už tenkrát, když jsem vás viděl poprvé v jedné místnosti. Způsob, jakým se vaše aury dotkly, byl neuvěřitelný. On vás potřebuje, Severusi. Záchvaty, které máte, jsou způsobeny Harryho umírající duší.“

„Nepřeji si být znova k někomu připoután, Fawkesi. Nemohu to udělat. Chci být sám.“

„Nemůžete zbytek života strávit bez kontaktu s lidmi. Žádný člověk nemůže, stejně jako žádná země nepřežije bez těch ostatních okolo.“

„Nejsem vyšinutý, abych k sobě připoutal někoho, kdo mi bude zasahovat do života,“ znovu jsem na fénixe zavrčel. „Nechci se vázat.“

„Proč předstíráte, že o něco takového nestojíte? Harry to potřebuje. Vždy byl svázán s Voldemortem. Potřebuje ve svém životě slunce a tím jste vy.“ Fawkes naklonil hlavu, než znova promluvil. „On vás potřebuje, Severusi, a já ho musím zachránit. Jestli zemře, zemřu také. Nepřežiji ztrátu dvou přátel v tak krátkém čase.“

„To je to s Albusem tak zlé?“ zeptal jsem se váhavě. Neuměl jsem si život bez Albuse, který věčně strkal nos do mých věcí, představit.

„Nevím, kolik mu zbývá času. Myslím, že odejde koncem jara. Už je starý a cítí, že jeho dny jsou u konce. Přeje si znovu spatřit svoji rodinu. Já udělal to nejtěžší, přivedl jsem Harryho domů. Zbytek je na vás. On vás potřebuje a já vím, že ho milujete.“

„Budu o tom přemýšlet, Fawkesi. A teď táhni k čertu a nech mě spát.“

Slyšel jsem Fawkesův smích ještě dlouho poté, co zmizel. Zbytek času, který jsem strávil na ošetřovně, jsem využil k přemýšlení. Bylo štěstí, že fénix odhalil pouto, které bylo mezi mnou a Potterem. Byl jsem nepříčetný, když jsem si to poprvé uvědomil. Stalo se to, když jsem o toho spratka zavadil pohledem při rozřazování do kolejí. Všemožně jsem se to snažil popřít a toho mladého muže odhánět. Do jisté míry se mi to dařilo. Přemýšlel jsem, proč se ke mně Potter nikdy nepřiblížil, když o mě stál. Byla to záhada a já proklel tu chvíli, když mi to došlo. V duchu jsem proklel i toho ptáka, že mi ukázal, že je blízko mě něco neprozkoumaného. Rád bych věděl, jestli si je ten pták vědom, že tomu nedokážu vzdorovat.

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že se o toho mladého muže musím postarat a znovu jsem za fénixem vyslal tichou kletbu za to, že mi zkomplikoval život. Teď, když má cesta byla jasná, rozhodl jsem se, že budu Pottera chvíli pozorovat, abych přišel na to, co dál není v pořádku. Nevěřil jsem, že spřízněnost duší byla jediným důvodem k tomu, abych se nechal tím zelenookým mužem obtěžovat. Pod jeho pohledem se ve mně vždy něco pohnulo. Když jsem se to však snažil zachytit, zmizelo to. Byl jsem připravený se o to znovu pokusit, jakmile se to zase objeví.

Následující ráno jsem začal se sledováním Pottera, kdykoliv vyšel ze svých komnat, což se nestávalo často. Jakmile začalo vyučování, bylo to snazší, protože už neměl omluvu pro to, aby se schovával ve svých komnatách. Všichni jsme po zákazu vycházení museli hlídat a ani Potter této povinnosti nebyl zproštěn. Stále neměl chuť k jídlu a Albusovi se vyhýbal jako čert kříži. O to samé se pokoušel i vůči ředitelce své bývalé koleje. V devadesáti procentech případů však uniknout nedokázal. Vzdal se a napůl ucha poslouchal její vlídné napomínání. Vždy se však dokázal šikovně vyhnout většině otázek, které mu kladla a které se týkaly jeho osoby.

Škola začala pár dní po Potterově příjezdu. Záchvaty, kterými jsem trpěl, se objevovali v pravidelných intervalech. Vždy jsem se snažil uklidit někam, kde bych nebyl na očích a kde bych záchvaty v klidu přečkal. Studenti byli Potterovým objevením šokovaní stejně, jako učitelé. Odpověď na otázku, co se děje s Potterem jsem dostal během každoročního kázání, které jsem uděloval mému hadímu společenstvu. Zaslechl jsem rozhovor třeťáka, jednoho z mála mudlovských studentů ve Zmijozelu, a dvou starších studentů. Popisoval, jak moc se Potter podobá jeho bratrovi před několika lety. A tehdy mi to docvaklo. Potter začal brát mudlovské drogy, když byl pryč. To chvění bylo způsobeno abstinenčními příznaky. Nebyl jsem si jistý, jestli mu dokážu pomoci, pokud nebude sám chtít. Pamatoval jsem si, jak namáhavé to bylo s Thomasem Paynem, když jsme ho donutili pohlédnout pravdě do očí. Silné abstinenční příznaky ho přivedli až na ošetřovnu. Trvalo to skoro rok, než se dal dohromady. Měl štěstí, že se jeden starší student nabídl, že s ním stráví léto, aby mu zabránil sklouznout zpět.

Teď, když jsem věděl, na čem Potter je, jsem byl schopen vypracovat bojový plán, jak zacházet s tím spratkem. Naneštěstí Potter nehodlal spolupracovat. Byl jsem tedy připraven ho přivést do úzkých. Kdykoliv mě zaregistroval, měl tendenci prchat. Při jídle jsem mohl sledovat, jak se třes zhoršuje a jak jeho tělo týden za týdnem slábne. Neustále se potil a já si byl jistý, že se své závislosti pomalu zbavuje. Neměl k drogám přístup, což mi můj boj nesmírně usnadňovalo. Mělo by být lehčí přesvědčit ho, aby toho nechal. Fawkes mi začal pomáhat s jeho lokalizací, ale Potter mi stále úspěšně unikal. Pravděpodobně stále vlastnil tu mapu, kterou vyrobil jeho otec s kamarády. To bylo jediné možné vysvětlení.

O měsíc později se mi to konečně podařilo. Jednou v noci, studenti už spali, mě Fawkes upozornil, že je Potter v Astronomické věži. Bylo to, jako by se mi v hlavě rozeznělo poplašné zařízení. Nemohl přece uvažovat o tom, že by skočil. To se mu nepodobalo. Když jsem dosáhl vrcholu schodiště, zarazil jsem se. Zaslechl jsem hlas, který ke mně po schodišti doléhal. Rozpoznal jsem Minervin mateřský hlas. Byl jsem schopen zaznamenat i Potterův dutý šepot, kterým jí odpovídal. Vklouzl jsem do stínu a poslouchal jejich rozhovor.

„Co si myslíš, Harry, že děláš?“ zeptala se ho Minerva s obavou v hlase.

„Prostě tu sedím, paní profesorko. Není toho moc, co bych mohl dělat,“ zašeptal.

„Doufám, že jste neuvažoval o tom, že byste skočil,“ řekla Minerva zřetelně, ujišťujíc se, že Potter ví, že by mu to stejně nedovolila.

„Uvažoval, mezi jiným,“ opáčil Potter s napůl omluvným úsměvem, pak se odvrátil. Byl jsem připravený vyrazit a zachytit ho předtím, než se vrhne z hradeb dolů. Zatím ale seděl strnulý šokem. Opíral se o nějakou neviditelnou bariéru.

„Pochopila jsem, že Albus poznal, co s vámi je, když jste se vrátil.“

„To těžko. To skřítci to poznali. Musím před nimi smeknout. Po všech těch letech, co jsem se zabýval zkoumáním rozdílu v cítění magie u domácích skřítků, lidí a šotků.“ Potter se začal třást o poznání více. Ve světle pochodní bylo vidět, jak se jeho čelo leskne potem.

„Harry, neměl byste tady být. Jste nemocný. Vezmu vás k Poppy.“

„Nejsem nemocný, paní profesorko. Není třeba obtěžovat madam Pomfreyovou.“

„Ale jste, Harry,“ trvala Minerva na svém a já se rozhodl ji pomoci.

„On není nemocný, Minervo. Trpí abstinenčními příznaky. Je závislý na mudlovských drogách,“ vysvětlil jsem své starší kolegyni a přejel pohledem po Harrym.

„Harry, je to pravda?“ zeptala se Minerva, když se jí nedostalo žádné odpovědi. Přiskočil jsem k tomu mladému muži a vyhrnul mu dlouhé rukávy. Objevily se důvěrně známé zhmožděniny, které pokrývaly kůži v ohybu jeho lokte.

Minerva zalapala po dechu a já zíral na modřiny na Harryho pažích.

„Tohle je tedy tím důvodem, proč s vámi Albus nechce nic mít? Proč Harry?“ zeptala se tiše.

„A proč ne? Odplavuje to bolest. Tam venku pro mě není nic. Jsem unavený z té samoty,“ opáčil Potter lehce zvýšeným hlasem, jako před tím, když se mi snažil vykroutit.

Snažil jsem se Harrymu podívat do očí, ale mladší muž oční kontakt odmítal. Strávil jsem chvíli tím, že jsem se sám sebe ptal, kdy začal Harry být takový otrava, ale dospěl jsem k závěru, že na tom nezáleží. Když jsem se znovu pokusil, aby na mne pohlédl, pokračoval jsem v poslouchání Minervina jednostranného hovoru s Harrym.

„Tak se po někom poohlédněte, když nechcete být sám, Harry,“ poradila mu Minerva laskavě. „Pokud se budete zavírat ve svých komnatách, nikoho nepotkáte.“

„Nechci se po nikom poohlížet. Měl jsem víc chlapů než průměrná děvka na ulici a nikoho jsem nenašel. Existuje jen jedna osoba, o kterou stojím, a ta už někoho má. Nehledě na to, že určitě nestojí o to si se mnou něco začít.“

Byl jsem překvapený, že byl Harry schopen zajít tak daleko, aby si něco takového přiznal. Zvláště v mé přítomnosti. Byl jsem z toho v rozpacích. Nepřiblížil jsem se k nikomu od té doby, co jsem pomohl dostat Luciuse tam, kam patřil, do Azkabanu. To se stalo před tím, než Harry skončil školu. A pak mi všechno došlo. Harry mě s Luciusem musel vidět. Určitě se rozhodl mi říci o svých citech, viděl Luciuse a veškerá jeho naděje pohasla. Nejradši bych toho spratka za jeho hloupost seřezal. To já bych měl být uražený, že si Harry myslel, že bych mohl mít něco s Luciusem Malfoyem. Od toho dne před pěti lety jsem se nepřestal cítit špinavý.

„Troubo,“ zasyčel jsem na Harryho. Překvapeně na mě pohlédl a jeho oči se bezděčně setkaly s mými.

Využil jsem našeho očního kontaktu a tiše použil kouzlo Legilimens. Snažil se, co mohl, aby mě udržel mimo svou mysl, ale nebyl dost silný. Probíral jsem se jeho vzpomínkami a pokračoval do té doby, než jsem našel, co jsem hledal. Pamatoval jsem si tu scénu, jejímž svědkem se Harry stal. Bylo to naposledy, co jsem Luciuse Malfoye viděl. Podvedl jsem ho, abych ho přinutil k přiznání. Vzpomínka, ke které jsem získal přístup, ukazovala Luciuse, který mě tiskl ke stěně ve vášnivém polibku. Co mě však šokovalo mnohem více, byly Harryho emoce. V jeho nitru se odehrávala šílená bouře citů, která o pár chvil později přešla v rezignaci. Nedokázal jsem jeho rozrušení pochopit, ani to, co ho způsobilo. V tomhle směru jsem měl mezery a to v tuhle chvíli znamenalo překážku. Opustil jsem jeho vzpomínky. Nemohl jsem si pomoci, ale nad tím, co mělo přijít, jsem pocítil lítost. Myslel jsem, že jsem ji dobře skryl.

„Co vám dává právo mě soudit? Vraťte se ke svému milenci, profesore,“ zasyčel na mě Harry.

„Minervo, rád bych si s Potterem promluvil o samotě. Jsem si jistý, že studenti využili naší nepřítomnosti a obrátili hrad vzhůru nohama,“ řekl jsem Minervě, aniž bych se odvrátil od Harryho.

„Jak si přejete, Severusi. Dobrou noc vám oběma.“ Minerva tiše odešla a nechala mě a Harryho samotné v Astronomické věži.

Chvíli jsem počkal, abych si byl jistý, že se nebudeme navzájem trápit a pak jsem znovu promluvil.

„Ty sis myslel, že to, cos viděl, bylo doopravdy? Myslíš si, že bych se spojil s někým, kdo zabil mého kmotřence a pak zohavil jeho tělo?“ zeptal jsem se ho ochraptěle. Harryho oči se rozšířily překvapením, když jsem ho nechal nahlédnout do svých citů.

„Vím, co jsem viděl. A to, co jsem viděl, se mi zdálo dost reálné,“ Harryho oči se leskly potlačovanými slzami.

„Ten den jsem zařídil, aby Luciuse uvěznili v Azkabanu. Ani ne hodinu poté byl na cestě. Příští měsíc dostane polibek od Mozkomora. Je jedním z mála Smrtijedů, kteří jsou ještě ve vězení na živu.“ V těch jeho zelených očích jsem mohl vidět záblesk naděje – jeden z mála projevů toho, že žije. „Kdybys chtěl být se mnou, musel bys s tou závislostí skončit. Máš teď něco u sebe?“

„Ne. Fawkes vše zničil ještě předtím, než jsem opustil Státy,“ odpověděl Harry naštvaně.

„Vidím, že i tebe Fawkes přiváděl k šílenství. Jsem rád, že nejsem sám. Pomohu ti, ale musíš chtít.“ Harry mi hleděl zpříma do očí a po něčem pátral. To stačilo k tomu, abych se utvrdil v předchozím přesvědčení. „Pořád chceš být se mnou? Bude to stačit, aby to uzdravilo tvoji duši?“

„Ano. Posledních pět let jsem se na tebe snažil zapomenout. Budeš ale schopný mě snést? Nikdy předtím jsi nebyl,“ řekl Harry váhavě.

„Samozřejmě, že ano. Jednal jsem s tebou tak, protože jsem se bál, že ztratím i tu trochu svobody, kterou jsem měl. Ty jsi má láska, Harry, a pokud tomu nevěříš, zeptej se fénixe. On ví všechno.“

„Nebudu se ho ptát, Severusi.“ Když jsem slyšel, jak Harry řekl moje jméno, přeběhl mi mráz po zádech. Všechno se najednou zdálo jasnější. Vzal jsem tvář mladšího muže do dlaní. „Jediným fénixem, kterého znám, je Fawkes a ten je ředitelův.“

„Fawkes už tě připoutal. Připravuje se na Albusův konec. Naše pouto bylo důvodem, které tě přimělo vrátit se domů,“ řekl jsem Harrymu. Mladší kouzelník přikývl, i když stále nebyl přesvědčen. „Pojď se mnou dolů. Řeknu Minervě, aby zrušila naše hodiny, dokud to nevyřešíme.“

„Tak dobře,“ řekl Harry měkce a sklouzl z hradeb, kde seděl.

Vedl jsem Harryho chodbami osvětlenými tlumeným světlem do mých komnat. Když jsme tam bezpečně dorazili, přitáhl jsem ho k sobě. Teď, když stál Harry těsně vedle mě, jsem mohl cítit naši odlišnost. Bez přemýšlení jsem sklonil hlavu. Harry ke mně vzhlédl. Jeho hlava byla v perfektním úhlu pro polibek. Sotva mi tato myšlenka prolétla hlavou, už jsem jemně tiskl svoje rty na jeho. Jemný dotek zhrubl a náš polibek se prohloubil. Oba jsme začali prozkoumávat nové území. Jakmile se můj jazyk propletl s Harryho, hlavou se mi rozlehla fénixova píseň. To, co se mezi námi dělo, bylo správné.

Mě a Harryho čekala dlouhá cesta. Harry se potřeboval zbavit svých démonů. Věděl jsem, že to bude horší, než běh na dlouhou trať. Dokázal jsem si to představit. Harry bude znovu tím mladým mužem, kterému se čarodějky kdysi vrhaly do náruče. A až to zase udělají, vychutnám si zoufalství, které se objeví v jejich tvářích, když mě před nimi Harry políbí. Ano. Myslím, že mu to dovolím. Pravděpodobně to bude to nejzábavnější, co jsem kdy zažil. Ale všechno postupně. Teď byl na prvním místě Harry.