Labyrintem slov...

Srdcový spodek

Kapitola jedenáctá

 

Mnoho elfů v mnoha postelích - a jeden smutný temnohvozdský elf trpící beznadějnou láskou.

 

Poznámka autorky: Nemám ráda jméno 'Ereinion', a 'Gil-galad' je zase moc dlouhé, takže stejně jako se z Glorfindela stal 'Fin', Gil-galad bude v budoucnu většinou nazýván 'Gil'. A jestli má někdo výhrady, nechám Elronda, ať mu říká 'Tykvičko' - a neříkejte, že jsem vás nevarovala!

Upozornění - VELICE dramatická situace! Poslední (tedy pro tuto povídku), slibuji.

* * *

Projdeme bouří a dorazíme na břeh
Dáváš tomu všechno, ale já chci víc
A čekám na tebe
S tebou nebo bez tebe
S tebou nebo bez tebe
Nechci žít
S tebou nebo bez tebe

„With or without you“ - U2

* * *

Roklinka bzučela životem. Legie sloužících oprašovaly a čistily Poslední domácký dům, velká síň dostala novou vrstvu nátěru a v ulicích Roklinky se elfové vesele bavili. Obchodníci se předháněli ve výzdobě svých výkladních skříní, a dokonce i kovář balancoval na židli, aby vyleštil štít nad dveřmi. Glorfindel dal velice jasně najevo, že si osobně posvítí na každého, kdo by se pokusil vypadat méně než dokonale v den jeho obřadu spojení s Erestorem, a tak se Roklinka dva dny před slavností třpytila jako diamant.

Elrohir, který si šel po ránu zaplavat do Bruinen a později měl v plánu navštívit svou milou, byl v té nejlepší náladě. Teď, když pominulo nebezpečí, že by Mandos povolal Orophina zpět, se obloha zdála modřejší, ptáci zpívali krásněji a Elrohir, který se celý minulý rok plný smutku hluboce strachoval o svého bratra dvojče, cítil, že nikdy neviděl Roklinku tak krásnou, pokojnou a šťastnou. Dokonce i jeho otec, který se obvykle choval naprosto formálně, byl nedávno přistižen, jak si píská veselou melodii a sjíždí zábradlí hlavního schodiště jako nějaký mladý elfík.

Opravdu, byl překrásný den, a ačkoliv Orophinův dramatický návrat se udál teprve před pár dny, Elrohir cítil, jakoby to bylo už před mnoha roky. Nebyl z těch, kdo se zabývají minulostí, víc ho zajímalo, co mu přinese budoucnost, a jak Elladan často z legrace poznamenával, měl rozsah pozornosti asi jako zlatá rybka.

Elrohir si broukal hospodskou písničku, kterou se naučil od Glorfindela (se slovy, která by se nikdy neodvážil zpívat nahlas, přinejmenším ne na veřejnosti), a konečně opustil centrum Roklinky. Prošel malým háječkem a zamířil na pěšinu, která vedla až k Bruinen. Chvíli kráčel podél řeky, až dorazil ke svému oblíbenému místu - malé pláži, kde nebyly oblázky jako na většině břehů Bruinen, ale jemný černý písek. Odložil ručník, rozpustil si vlasy a vyklouzl ze svého oblečení. Udělal však sotva pár opatrných kroků do studené vody, když si všiml elfa, který ležel natažený na velkém kameni jako lenivá kočka, ruce zkřížené za hlavou, a pozoroval ho.

Elrohir okamžitě vystřelil z vody, chňapl po ručníku, aby jím zakryl alespoň nejdůležitější partie a proklínal se, že si s sebou nevzal meč. Jenže ten by v tomto případě byl stejně zbytečný.

„Co tu děláte?“ vykřikl a propaloval elfa zamračeným pohledem, který by vyděsil skřeta, ale který, jak se zdálo, nijak na tohoto elfa nezapůsobil. „Přišel jste kvůli mně?“

Elf se přetočil na bok a povytáhl obočí.

„Vlastně ano,“ odpověděl, a když viděl, jak Elrohir zbledl, dodal: „Ale ne tak, jak se obáváš.“

Elrohir, který se zběsile pokoušel uvázat si ručník kolem boků, si ulehčeně oddechl, ale stále se držel zpátky - koneckonců, mluvil tady s Valou Smrti a proto byla opatrnost na místě.

„Přišel jste tedy kvůli někomu jinému?“ zeptal se a podezíravě si ho prohlížel.

„Dítě - nemohu se jen tak procházet tímto překrásným místem, abych hledal trochu příjemného rozptýlení?“ zeptal se Temný elf a posadil se.

Elrohir tajně obdivoval jeho pohyby, stejně plynulé jako voda v Bruinen a právě tak zlověstné.

„Rozptýlení? Myslíte… Vy tu nejste za… Za svými povinnostmi?“ zeptal se mladý elf, který nevěděl, jak to vyjádřit, aniž by Náma urazil, a ulevilo se mu, když viděl jeho úsměv.

„Ne, dítě. Nejsem tu 'za svými povinnostmi', jak tomu říkáš. Nikdo nebude mít infarkt, nikdo nebude probodnutý nebo rozťatý sekerou, nikdo neumře na otravu jídlem, které by vzešlo z nejnovějšího receptu na dušené maso od paní Mauburz a ujišťuji tě, mé dítě, že se ani nikdo neutopí, tak prosím neváhej a běž si zaplavat.“

Elrohir zamrkal. Nemohl si pomoci, ale měl pocit, že si z něj Námo dělá legraci. A opravdu - v těch černých jezerech, která měl Námo místo očí, zahlédl rozpustilé pobavení. Ale znovu už se do vody vstoupit nepokusil.

„Se vší úctou, můj pane - pokud jste tu kvůli rozptýlení, proč jste mě vyhledal v době mé ranní koupele? Proč jste nenavštívil mého otce nebo lorda Glorfindela?“

Druhý elf znovu ulehl na bok, opřel se o loket, hlavu si podepřel dlaní a pobaveně si Elrohira prohlížel.

„Ujišťuji tě, mladý Elrohire, že jsi mnohem příjemnější rozptýlení, než by kdy tvůj otec nebo můj drahý Glorfindel mohli být. Mimo to, mohl bych být v pokušení vrátit se do svých vlastních síní, kdybych musel ještě jednou přetrpět historku o balrogovi.“

Elrohir si nemohl pomoci a zrudnul, ale než našel tu správnou odpověď, zaslechl, jak ho volá líbezný ženský hlas. Otočil se, aby spatřil, jak po cestě schází bosá Eldanorien a nese košík.

„Drahoušku! Věděla jsem, že tě tu najdu! Přinesla jsem něco k snídani, myslela jsem, že bychom si mohli udělat malý piknik!“

Smála se a Elrohirovi se podařilo aspoň trochu pousmát, pak se znovu podíval na elfa na kameni, který se zájmem sledoval blížící se elfí dívku.

Eldanorien byla trochu překvapená, když viděla svého milého, jak tam stojí, drží si ručník kolem boků a zírá s dost vyděšeným výrazem na velký kámen u řeky, ale na druhou stranu, bylo ještě hodně brzo a Elrohir nikdy nebyl ranní ptáče. Když došla na malou pláž, opatrně položila koš, přiběhla k Elrohirovi, objala ho a pak ho prudce políbila.

Zarazila se, když si všimla, že Elrohir její objetí ani polibek neopětuje a místo toho stále svírá ručník, a pustila ho.

„Tedy, tohle není přivítání, které jsem čekala - nemáš radost, že mě vidíš?“ zeptala se trucovitě.

„Samozřejmě, že mám - vždycky tě rád vidím,“ odpověděl trochu zbrkle, a pak se podíval na Náma, který nadšeně kýval hlavou.

„Na co se to díváš, Elrohire?“ zeptala se Eldanorien, zmatená zvláštním chováním svého milého.

„No - na něj!“ sykl Elrohir skrz zaťaté zuby a hodil pohledem k velkému kameni.
Eldanorien se tím směrem podívala, ale nikdo tam nebyl, jen kámen obklopený sedmikráskami.

„Elrohire - o čem to mluvíš? Nikdo tam není… Ty žertuješ?“ zeptala se a Elrohir se podíval na Náma, který mával na Eldanorien.

„Elly - ty ho nevidíš? Sedí na tom kameni a právě na tebe mává!“ vydechl a ona se znovu podívala na velký kámen.

„Elrohire - není ti špatně? Nemáš horečku? Možná bys měl zajít za svým otcem nebo bratrem.“

Elrohir zavrtěl hlavou. Tohle ráno bylo naprosto neskutečné.

„Ne. Ne, nemám horečku. Já… Jsem jen unavený,“ mumlal a sledoval Valu, který právě zíval.

Eldanorien se rozpustile usmála.

„Unavený? Dobrá - pak se musím ujistit, že se probudíš, má lásko!“

S tím chytla jeho ručník, rychle s ním trhla a nechala Elrohira stát v celé jeho nahé slávě.

Námo tleskal a pak jí vzduchem poslal polibek.

„Ne!“ vykřikl Elrohir a pokusil se dostat svůj ručník zpět, ale Eldanorien utíkala, smála se a Elrohir mohl uniknout delšímu ponížení jen skokem do řeky.

Námo trucovitě našpulil rty a pak pokrčil rameny.

„Velmi se obávám, že tě teď budu muset opustit, mladý elfe, ale jsem si jistý, že se znovu setkáme.“

„Se vší úctou - opravdu doufám, že ne!“ zasténal Elrohir, který se vynořil z vody a potřásal hlavou.

„Co? Proč ne?“ zeptala se Eldanorien, která si svlékla šaty a teď se k němu brodila vodou; byla očividně dotčená.

„Ne - ne ty, miláčku, jen jsem…“

Odmlčel se. Nebylo pochyb, ona zjevně Náma neviděla a Elrohir by ze sebe jen udělal blázna, kdyby se jí pokoušel vysvětlit, že na kameni sedí Posel smrti a chová se velice neočekávaným způsobem.

„Jen jsi co?“ zeptala se Eldanorien, která se k němu teď dostala na dosah a položila mu ruce kolem krku.

„Oh - jen jsem… Přemýšlel, jak moc jsi mi chyběla,“ řekl a pochválil se za svou vynalézavost.

Námo protočil oči.

„Ach - ty jsi takové zlatíčko, Elrohire,“ vzdychla a znovu ho políbila.

„Au!“ vyjekla najednou, ucukla a plácla ho přes rameno.

„Co? Co se děje? Proč jsi to udělala?“ zeptal se Elrohir a ona se na něj upřeně dívala.

„Ty jsi mě štípl!“ stěžovala si a hladila si bolavý zadek.

„Já? Já jsem tě neštípl!“

„Samozřejmě, že štípl!“

„Neštípl!“

„Jistěže štípl - nebo tu vidíš ještě někoho jiného?“ zeptala se a Elrohir se rychle podíval na velký kámen.

Bohužel - Námo zmizel.
* * *

„Se vší úctou, Vaše Veličenstvo, tohle rozhodně vypadá, jako byste ten souboj prohrával!“ zavolal Amaris vesele přes cvičiště, když krátce vzhlédl od své práce - pletl věnec ze sedmikrásek a jiných květin, které nasbírala Ostružiní; ta teď seděla na jeho klíně a žvýkala jeden z jeho copánků. Amaris příležitostně zvedal hlavu, aby si užil pohledu na dva, do půl těla obnažené, bojující elfy. Cenil si krásy ve všech jejích variantách a jen litoval, že neprší - na elfech pokrytých blátem bylo něco zvláštně přitažlivého.

Gil-galad, který se snažil jak mohl, aby Haldira odrazil, sklonil hlavu a na poslední chvíli svým mečem zablokoval úder lórienského elfa.

„To si vážně nemyslím, Amarisi!“ funěl Gil-galad a snažil se znít bodře a sebejistě.
U všech Valar kromě Náma, tenhle Galadhrim jistě znal každý trik popsaný v knihách! Doslova tančil kolem Gila, a ačkoliv už zápasili půl hodiny, mladší elf nebyl ani trochu zadýchaný, zatímco bývalý Vysoký král Noldor ztěžka lapal po dechu.

„Oh, ale já ano,“ odpověděl Amaris a zkusmo položil hotový věnec Ostružiní na hlavu, aby vyzkoušel, jestli jí padne. „Máte jazyk na vestě a funíte jako astmatický balrog. Obávám se, že jste tady narazil na rovnocenného soupeře, Vaše Veličenstvo!“ řekl šťastně, a pak si začal pobrukovat veselou melodii.

„Co je to asmický balrog?“ zeptala se Ostružiní zamračeně a pak pokračovala v cucání Amarisova copánku.

„Oh, má líbezná, jak se to vezme - může to být pán Celeborn, když zjistí, že vypotřeboval barvu na vlasy, nebo bývalý král, který je z formy a ztrapňuje se před svými oblíbenci.“

Gil-galad zrudnul jako vařený rak a na krku mu naběhly žíly jako dvě lana.

„Tady pro mě není žádný soupeř, ty temnohvozdská pohromo!“ vyštěkl Gil-galad.
Poté se silou vybuzenou vztekem divoce vystartoval a naposledy zaútočil na Haldira, kterého zastihl nepřipraveného. Ten se ve zlomku vteřiny ocitl bez meče, na zádech a s hrotem Gil-galadova ostří na krku.

„Tak, můj milý lórienský kvítečku, vypadá to, že tahle stará válečná herka ještě ví, jak se bojuje!“ vykřikl vítězně a Haldir si povzdechl: „Vyhrál jste, můj pane - ale doufám, že mi dopřejete potěšení z odvety.“

Gil vrátil svůj meč do pochvy a podal Haldirovi ruku, aby mu pomohl zpátky na nohy.

„Ale samozřejmě, drahý příteli,“ řekl se samolibým úsměvem, „jsem víc než ochoten naučit tě nějaké nové manévry.“

Haldir se usilovně snažil neprotočit oči, ale musel uznat, že Gil-galad ví, jak se bojuje, a přál si, aby ho mohl vidět v bitvě. Bylo v něm něco bouřlivého, 'necivilizovaného', jak poznamenal pán Celeborn s nakrčeným nosem, a ačkoliv tohle byla jistě pravda a Gil-galad postrádal způsoby a eleganci lórienských elfů, byla na bývalém králi znát také urozenost, moudrost a síla, spojená s praktickou vychytralostí a velkým, i když poněkud hrubým smyslem pro humor. Usoudil, že má Gil-galada rád, i když nedokázal pochopit, co na něm lorda Elronda uchvátilo natolik, že ho to drží po celá ta tisíciletí. Ale Haldir se držel toho, co říkávala jeho nana: „Všichni elfové jsou pošetilí, jen každý jinak.“

„Budu se na to těšit,“ odpověděl Haldir a oprašoval si kalhoty.
Pak si oblékl košili a vestu, připjal meč a šel k místu, kde seděli Amaris a Ostružiní.

„Dívej, ada - já mám čelenku!“ jásala Ostružiní a ukazovala na květinový věnec na své hlavě.

Haldir pochválil křehkou ozdobu a pohladil Ostružiní po tváři.

„Půjdeme ukázat siovi, jak krásně dnes vypadáš?“

Ostružiní seskočila z Amarisova klína.

„Ano, chci to ukázat siovi!“ řekla a obrátila se k Amarisovi: „Zítra nasbírám víc kytiček, Marisi, a taky ti můžu chytit raka. Máš rád raky?“

Amaris, který odmítal jíst cokoliv jiného než ovoce a zeleninu, přikývl: „Ano, já miluju raky, drahoušku, ale radši je mám živé.“

Ostružiní, která nepochopila význam sdělení, zatleskala: „Ach! To je dobře! Já je taky jím živé!“

S tím se vrátila k Haldirovi, který se smál, a Gil se šklebil jako ďábel: „Páni, jaký roztomilý odstín zelené jsi najednou nabral, drahý Amarisi - velmi slušivý, hodí se k tvým názorům.“

Amaris v odporu svraštil nos, ale odmítl odpovědět.

„Necháme vás, abyste se mohli vesele bavit, mí pánové,“ smál se Haldir, sklonil svou hlavou v pozdravu a odešel s Ostružiní, která šla pyšně jako páv a rovně jako násada koštěte a honosila se svou květinovou korunou.

Gil padl na trávník vedle Amarise, který se pustil do dalšího květinového věnce.

„Amarisi - nemyslíš si, že jsi na tohle už příliš starý?“ zeptal se, když chvíli pozoroval zlatovlasého lesního elfa, jak hbitými prsty splétá květiny.

„Vaše Veličenstvo, jestli já jsem příliš starý na tohle, pak vy jste příliš starý na to, abyste se tu povaloval na trávě jako nějaké elfátko nebo prohrával s Galadhrim.“

„Neprohrál jsem!“ vyštěkl Gil-galad a Amaris si povzdechl.

„Ne, neprohrál. Ale jen proto, že jsem vás rozzlobil.“

„Co? Tys to udělal schválně?“ Gil-galad zíral na Amarise, který pokračoval v pletení a pobrukoval si.

„Pochopitelně. Nebo byste byl radši, aby Celeborn během oběda prasknul samolibostí? Už tak je dost špatné, že mu vděčíme za život - kdybyste prohrál s jedním z jeho Galadhrim, byl by nesnesitelný.“

Gil-galad na okamžik nedůvěřivě zíral na svého důvěryhodného poradce, a pak se všude po okolí rozlehl jeho smích.

Amaris, který jako obvykle ignoroval královy způsoby, si dál broukal a občas se zastavil, aby sledoval motýla nebo zajímavě tvarovaný mrak. Chvíli ani jeden z nich nic neříkal a pak se Gil-galad převalil na břicho a podíval se na Amarise.

„Myslíš si, že bylo moudré se vracet?“ zeptal se a Amaris zvedl hlavu.

„Ať už to bylo moudré nebo ne, Vaše Veličenstvo, na tom nezáleží. Teď jsme tady, tak se s tím musíme vypořádat. Připouštím, že je to dobrý pocit, být znovu živý, ale…“

Odmlčel se a pokoušel se vyjádřit své pocity vhodnými slovy.

„Cítím se živý, ale necítím, že bych sem patřil. Tohle není moje doba. Propásli jsme mnoho tisíciletí, Vaše Veličenstvo.“

Gil-galad se posadil a uvažoval o Amarisových slovech. Všiml si Elronda, který stál na balkóně a zřejmě si prohlížel nádvoří. Při pohledu na vysokého, tmavovlasého elfa si Gil-galad povzdechl a pokýval hlavou.

„Vím, co máš na mysli. Elrond je tak… jiný.“

„Elrond prožil svůj život: oženil se, zplodil tři děti, přišel o svou manželku, statečně bojoval a mnoho se naučil. Stal se jedním z nejmoudřejších našeho rodu.“

„Taky mu ustupují vlasy.“

„Omlouvám se, Vaše Veličenstvo - jak jsem mohl zapomenout na tak významný čin.“

„Takže ty v podstatě říkáš, že on vyzrál a já ne.“

Amaris přestal plést a zamyšleně pohlédl na Gil-galada.

„Co říkám, Vaše Veličenstvo, je, že on je technicky vzato o mnoho tisíc let starší než vy, a pokud si mohu dovolit tvrdit, bude pro vás těžké držet s ním krok, a tak by nebylo na škodu zkusit se přizpůsobit nynější situaci.“

„Měl bych se pokusit zapadnout do jeho způsobu života? Mezi šaty a knihy?“

Amaris pokrčil rameny.

„Pomohlo by, Vaše Veličenstvo, kdybyste mu přestal říkat 'Tykvičko' před jeho dvorem.“

„Ale já jsem mu vždycky říkal 'Tykvičko'!“ protestoval Gil-galad.

„Ne, pane. Elf, kterému jste říkal 'Tykvičko', byl sotva dospělý a herolda jste z něj udělal jen z jediného důvodu: měl jste obavy, že by se mohl ztratit na cestě z vaší ložnice na záchod, zatímco jste byl pryč. Říkal jste mu 'Tykvičko' stejně, jako byste pojmenoval svého oblíbeného psa; myslel jste za něj, rozhodoval jste za něj, ale teď jste skončil v nepříjemné pozici jako král bez říše či lidu, vaše jméno neznamená nic, je jen odrazem hrdinských činů dávných věků, zatímco Elrond je vznešený elf s nejvyšším vzděláním, vybraným chováním a respektem celého našeho rodu.“

Amaris se předklonil a hluboce se zadíval do Gil-galadových očí.

„Jinými slovy, Vaše Veličenstvo: je tu jen jedna 'Tykvička' - a tou jste vy.“

Gil-galad těžce polkl. Byl zvyklý na Amarisovu přímočarost, dokonce si jí cenil, ale nikdy dřív ho jeho přítel nepostavil takhle bez obalu tváří v tvář pravdě. Nejdřív se rozzlobil, pak jeho zuřivost přešla do beznaděje a nakonec svěsil hlavu.

„Amarisi - nerad to přiznávám, ale obávám se, že máš pravdu. Nepatřím sem. Jsem válečník, ale už se tu nevedou žádné války, kde bych mohl zvítězit. Co můžu dělat?“

Lesní elf o tom chvilku přemýšlel.

„Války se tu nevedou, to je pravda,“ řekl nakonec, „ale je tu něco dalšího, co můžete vyhrát: Elrondovo srdce.“

Gil-galad ožil: „Není nic, co bych si přál víc, a téhle bitvy se nezaleknu. Ale řekni mi, Amarisi, jak bych mohl získat jeho srdce?“

„Dvořte se mu. Starejte se o něj. Elrond je, jako každý vládce, zvyklý nést tíhu své říše a starat se o svůj lid; jeho život je naplněn starostmi a pravděpodobně prahne po někom, kdo by s ním sdílel toto břímě, a taky pro změnu touží být opečováván. Jestli po něm vaše srdce stále skutečně touží, musíte o jeho lásku bojovat.“ Znovu pokrčil rameny: „To je jediná rada, kterou vám mohu dát, Vaše Veličenstvo. Teď je na vás, abyste se rozhodl, co uděláte.“

Gil-galad pozorně naslouchal, a pak se na Amarise zářivě usmál, chlapeckým, okouzlujícím úsměvem, při kterém vypadal jako rozpustilý elfík: „Ty jsi vskutku poradce nad všechny poradce, Amarisi. Budu se řídit tvými slovy - tohle je válka, kterou vyhraju, bez ohledu na to, kolik bitev to zabere.“

S tím vyskočil, vklouzl do své košile a kabátce a pak se s nadějí podíval na Amarise: „Buď ke mně upřímný - myslíš, že by mě jednoho dne mohl Elrond zase milovat?“

Amaris se na něj dlouze a zamyšleně podíval, pak pokrčil rameny, usmál se a vrátil se k splétání květin, zatímco Gil-galad svým dlouhým krokem spěchal přes cvičiště.

Lesní elf upustil květinový řetěz a jeho oči sledovaly vysokou postavu směřující k Poslednímu domáckému domu. Ramena mu poklesla a vypadal najednou velmi unaveně.

„Samozřejmě, že se do vás zamiluje,“ zašeptal. „Kdo by se nezamiloval.“

A protože byl sám, jen s mravenci a motýli, nechal volně téct své slzy, které se zachytávaly v plátcích květin jako rosa.

* * *

Elladana probudily hlasité zvuky linoucí se z venku pod jeho oknem: bouchání a mumlání skřetích nadávek, následované ženským hlasem, který pofňukával stížnosti. Mauburz zřejmě nahnala dámu Firinwë, aby pomohla s nějakou obtížnou povinností - uklidit kůlnu nebo něco podobně příjemného.

Neměl tušení, co posedlo Erestora, že Firinwë ubytoval ve dvou malých místnůstkách nad obchodem; občas přemýšlel, jestli to byl trest pro Mauburz nebo pro Firinwë, protože obě si nahlas a opakovaně stěžovaly na toto uspořádání.

Slunce už bylo vysoko na nebi, ale Elladanovi se ještě vůbec nechtělo vstávat. Hlavu měl pohodlně položenou na Orophinově hrudi a mohl tak slyšet údery jeho srdce - banální záležitost, dalo by se říct, ale vzhledem k tomu, že Orophin byl ještě nedávno mrtvý, stabilní tlukot jeho srdce a zvedání a klesání jeho hrudi naplňovaly Elladana štěstím.

Elladan se musel každou chvíli Orophina dotýkat, aby se ujistil, že je opravdu tady, že to není jen sen. Tolik se toho stalo během těch pár dnů - ještě minulý týden byly jeho dny jako jedna neměnná procházka temnotou a teď svítilo slunce, ptáci zpívali a on byl tady a ležel mírumilovně přitulený ke svému manželovi.

Jeho manžel - na to si taky musel nejdříve zvyknout. Nikdo už od něj Orophina znovu neoddělí a budou žít šťastně až do konce Ardy - tedy pokud by se jeho otec nerozhodl předhodit ho vrrkům, protože Elladan se dosud pro jistotu vyhýbal tomu, aby Elrondovi sdělil, že má nového zetě. Přestože Elladan hluboko v srdci věděl, že by jim Elrond nakonec požehnání dal, obával se věcí, které by předcházely tomu „nakonec“. Elladan věděl, že jeho otec bude dotčený, že se jeho dědic oženil, aniž by se nejdřív zeptal, bez ohlášení a bez požehnání. A také Elrohir, ačkoliv to pochopí, se bude cítit raněný, že byl vyloučen z takového důležitého okamžiku v životě svého dvojčete.

Elladan si povzdechl. Chtěl sdílet své štěstí, ne šířit trápení.

„Děje se něco?“

Elladan zvedl hlavu. Orophin byl vzhůru a usmíval se na něj. Další věc, na kterou si musel zvykat - pryč byl ten zvláštní, rezivý hlas, protože když se Orophin vrátil ze Síní čekání, jeho hlas zněl melodicky, jak bylo tak typické pro jejich rod. Byl hlubší než Haldirův, bez Rúmilova uštěpačného podtónu a Elladan cítil, že ho nikdy neunaví mu naslouchat. Pryč byly také všechny jizvy a modřiny, i vybledlý šrám kolem Orophinova krku. Vskutku, kdyby nebylo Orophinových očí, které vypovídaly o letité moudrosti, někdo by si mohl Galadhrima splést s elfem v Elladanově věku.

„Ne, všechno je v pořádku, milovaný,“ řekl a políbil měkce Orophinovu hruď. „Jen jsem myslel na adu a Elrohira.“

Orophin jemně hladil Elladanovo nahé rameno a mladší elf se nastavoval doteku: „Promluvím s tvým otcem. Byl jsem to já, kdo s tím začal, tak bude jenom fér, když se bude zlobit na mě.“

„Nebude se zlobit, milovaný. Bude smutný a raněný, což je horší. Jeho zlost bych přežil, ta je jako vzplanutí slámy, jasná a žhavá, ale krátká. Mám svého otce moc rád a nerad bych viděl, že je smutný.“

„Doufám, že v jeho očích tě budu hoden,“ řekl Orophin a nechal svou ruku sklouznout z Elladanova ramena na jeho hruď, kde obkroužil bradavku špičkou prostředníčku.
Elladan se zachvěl.

„Jsi víc než hoden, drahý,“ zalapal po dechu. Snažil se neztratit kontakt s tím rozpustilým prstem a Orophin se uchichtl.

„To rád slyším. Ale možná bych ti to měl ještě jednou dokázat, jen aby sis byl jistý.“

Elladan se zavřenýma očima přikývl a vydechl: „Ano, to je dobrý nápad, nakonec, nikdo si nemůže být příliš jistý...“

Orophinova dlaň se vznášela tak blízko nad Elladanovou pokožkou, že cítil její teplo, ale ne dotek. Nahrbil záda, aby docílil kontaktu, ale Orophin rychle ucukl a Elladan zklamaně zasténal.

„Něco si přejete, sladký princi?“ vrněl Orophin a Elladan, který právě objevil tuto novou škádlivou stránku svého manžela, se nedokázal rozhodnout, které ze svých přání vyslovit nejdřív, a tak místo toho jen zasténal.

„Máš takový báječný způsob vyjadřování, Elladane,“ Orophin se ušklíbl, pak se převalil na svého milence a přisál se k jeho krku.

„Mmm… miluju, jak voníš,“ mumlal a jemně skousl Elladanův lalůček. „Taky miluju, jak chutnáš.“ Pomalu a dlouze klouzal jazykem nahoru ke špičce Elladanova ucha, nakonec se zakousl a dodal:“ Chutnáš úžasně.“

Elladan se zasmál a rukama lehce a lenivě přejížděl přes Orophinova záda.

„Víš…,“ řekl a pohladil Orophina po tváři, „pořád mám strach, že se probudím a zjistím, že to byl jen sen.“

Orophin se zadíval do Elladanových očí. Něžně ho pohladil po tváři.

„Vždycky jsem na tebe myslel, Elladane. Nebyl okamžik, kdy bych na tebe nemyslel. Když jsem… Když jsem zemřel, ještě jsem tam nějakou chvíli zůstal, pozoroval jsem vás všechny. Slyšel jsem Haldirovu modlitbu a viděl jsem tvůj zármutek; a vidět tě, jak se trápíš, bylo mnohem horší než vědomí, že jsem zemřel. Vždycky jsem byl s tebou, Elladane - vždycky, v každém okamžiku, proto nikdy nepochybuj, ať se stane cokoliv, že jsem s tebou. Není nic, co by nás mohlo rozdělit - možná naše těla, ano, ale ne naše mysli, ne duše, a rozhodně ne naše srdce.“

Elladan cítil, jak se mu do očí znovu hrnou slzy a pokusil se je zadržet, ale nebylo to nic platné. Orophin je slíbal a přikryl třesoucího se elfa svým tělem.

„Moc tě miluju, Elladane,“ řekl prostě a usmál se téměř plachým, nezkušeným úsměvem.

„A já moc miluji tebe, Orophine,“ odpověděl Elladan a otíral své rty o rty svého manžela, „a jestli si mě do deseti vteřin nevezmeš, budu křičet, co mi síly stačí, aby všichni v Roklince slyšeli, jak mě tady trápíš.“

Orophin se uchechtl a ruce mu sjely po Elladanově těle.

„To není příliš rozumné, milovaný. Tvůj ada by během minuty stál v tomhle pokoji.“

Elladan natáhl jednu nohu a zahákl ji okolo Orophinova pasu, pak zaťal ruce do jeho zad, přitiskl se co nejblíž a vydechl: „Přestaneš už mluvit a splníš konečně své manželské povinnosti?“

„Samozřejmě,“ zubil se Orophin, „víš přece, jak vážně my Galadhrim bereme své povinnosti. Jsme vynikající, pokud jde o náš smysl pro povinnost. Jediné, v čem jsme ještě lepší, je lukostřelba.“

„Pak střílej, ty mistře lukostřelče!“ zavrčel Elladan.

Což Orophin neprodleně udělal.

A trefil se do černého, samozřejmě.

* * *

Glorfindel měl sen.

Zdálo se mu o bitvě, o hrdinských činech a právě teď snil o zabíjení vrrka. Zvíře do něj narazilo, naposledy vydechlo, když mu Glorfindel vzal život, a pohřbilo Zabijáka balrogů pod svým tělem. Pokoušel se vybojovat si volnou cestu zpod těžkého zvířete, ale marně. Vrrk se nepohnul ani o kousek a teď se zdálo, že znovu obživl a olizuje Finovu tvář.

„Nech mě být, ty bestie!“ zaúpěl Fin a pokoušel se to stvoření odstrčit.

„Bestie? Nazval jsi mě právě bestií?“ Erestor, který ležel na Glorfindelovi a zrovna oždiboval krk svého druha, sebou trhnul a nazlobeně civěl na plavého válečníka.

„Uh? To jsi ty, Erestore?“ zamumlal Fin, který se pomalu probíral.

„Samozřejmě, že jsem to já,“ řekl Erestor mírně ironicky, „koho jsi čekal? Mauburz? Nebo snad rozkošnou Firinwë?“

„Ou, dej mi s ní pokoj, je příliš brzy ráno na jakoukoliv zmínku o ní,“ zasténal Glorfindel a pokusil se vymanit zpod Erestora, ale jeho druh mu to nedovolil.

„Tak to je roztomilé,“ poznamenal Erestor a nakrčil svůj dlouhý nos, „tady jsem já a pokouším se tě probudit příjemným způsobem a jediné, co dostanu jako odměnu, je jeden nevrlý Zabiják balrogů.“

Fin si povzdechl: „Drahý, Valar vědí, že tě miluju. Vylezl bych na nejvyšší horu, ponořil se do nejhlubšího moře, bojoval s nejhroznějším netvorem a dokonce pro tebe trhal květiny, ale ať už máš na mysli cokoliv, a já mám docela dobrou představu, co to může být, tak odpověď zní: ne.“

Erestor trucovitě našpulil ústa: „Ne? Proč ne?“ Sklonil se ke Glorfindelovi, znovu se přitiskl k jeho krku a sázel polibky podél linie jeho čelisti a okusoval jeho ucho.

„Moc po tobě toužím, Fine,“ řekl ochraptěle a jeho dlouhé prsty tančily po Glorfindelově těle, ale jeho druh se zdál opravdu neochotný vyhovět jeho touhám.

„Erestore - řekl jsem: ne. Tohle není záležitost chtění, ale toho, být schopen. Včera jsi po mě moc toužil šestkrát a já už jsem vyčerpaný. Jsem starý, bitvami opotřebovaný elf, má lásko, a ačkoliv bych velice rád vyhověl tvým přáním: já nemůžu.“

Erestor se skulil ze svého druha, posadil se zpříma a přitáhl si přikrývku téměř až k nosu.

„Ty už po mě netoužíš. Nepopírej to, Fine, dobře jsem si toho všiml - čím to je? Vím, že už se mé vlasy nelesknou tak jako před Estorelovým narozením a možná vypadám unaveně, ale není nic, co bych mohl udělat, abych tě přiměl znovu po mně toužit?“ řekl a díval se na Glorfindela smutnýma očima, čímž téměř zlomil bojovníkovo srdce.

„Erestore - má lásko,“ pronesl Glorfindel, posadil se a sevřel Erestora ve svém náručí, „stále po tobě toužím. Nikdy jsem se nedožadoval nikoho tak, jako se dožaduji tebe, a být s tebou je pro mě čiré blaho. Ale mám jen tolik síly, kolik dokážu shromáždit, a obávám se, že jsi mě vypotřeboval, milovaný. Dej mi nějaký čas na obnovu.“

Erestor spočinul hlavou na Glorfindelově rameni a bojovník cítil jeho horké slzy na své kůži.

„Když po mě ještě toužíš, proč mě tedy nechceš?“ vzlykal Erestor. „Proč nám odpíráš další dítě?“

Glorfindel pohladil Erestorovy vlasy, pak pozvedl jeho bradu a přiměl poradce, aby se na něj podíval: „Erestore - téměř jsem tě ztratil, když jsi mi dal Estorela, ten nejkrásnější dar, jaký jsem kdy dostal. Nechci znovu tak riskovat. Vím, že procházíš obtížným obdobím, jsi právě uprostřed svého plodného cyklu a to způsobuje, že jednáš tak, jak jednáš. Prosím, nezoufej si, brzy to skončí a my se vrátíme k našemu obvyklému způsobu života. Možná bys měl navštívit Elronda, ten by mohl mít nápad, jak ti pomoci.“

Erestor zíral na Glorfindela a v jeho obličeji byl podivný, nečitelný výraz. Zdálo se, že uvažuje o Glorfindelových slovech, pak se uvolnil z jeho objetí, lehl si a otočil se k bojovníkovi zády.

„To udělám. Půjdu navštívit Elronda.“

A přestože to bylo přesně to, co chtěl Glorfindel slyšet, měl v žaludku podivný pocit.

Neudělal právě obrovskou chybu?

* * *

Pro Elronda nebylo těžké zjistit, kde se Gil-galad nachází. Jeho smích byl pořádně hlasitý a když Elrond vstoupil na balkón, mohl pozorovat, jak Gil-galad žertuje, směje se se strážnými a baví je vtipy dost pochybného druhu. Elrond se divil, jak, ve jménu Elbereth, mohl někdy tohle chování považovat za okouzlující.

Dobrá. Pořád bylo okouzlující - jistým způsobem. Bylo to trochu jako pozorovat Králíka - ačkoli Haldir by byl uražen celé měsíce, kdyby takové srovnání pronesl nahlas - bytost z doby dávno minulé. Ale zatímco Králík a jeho kmen v něm vzbuzovali úctu a respekt, všechno, co v něm vyvolával Gil-galad, bylo přání, které musel denně tvrdě potlačovat: praštit svého bývalého krále a milence po hlavě. Ach, pořád to byl ten nejsličnější elf, jakého kdy Elrond viděl, a pořád snil o tmavých vlasech s rezavými odlesky rozhozených na svém polštáři, ale Elrond se změnil, dospěl, a Gil-galad byl v podstatě stále ten divoký, bezstarostný válečník, jakým byl vždycky. Ne tichý, vnímavý vládce jako Elrond, ale silný, náročný, vždy připravený přizpůsobovat si pravidla ve svůj vlastní prospěch a ne vždy si vědomý potřeb druhých. Když byl Elrond mladičký elf, tato moc na něj velice zapůsobila a uctíval Gil-galada jako svého hrdinu, ale teď, s moudrostí věků, viděl, že to, co považoval za Gil-galadovy přednosti, jsou i jeho slabosti.

'Miluji ho ještě?' přemýšlel Elrond. 'Nebo miluji představu, že ho miluji? Byl obraz, který jsem celá ta léta choval v srdci, falešný? Klamal jsem sám sebe?'

Elrond si povzdechl. Ne, stále Gil-galada miloval. Opravdu miloval. Ale neexistoval způsob, jak by mohli jednoduše pokračovat tam, kde před tak dlouhou dobou přestali. Pokud to mělo fungovat - a Elrond si nepřál nic jiného - museli by začít od začátku. Pokusil se Gil-galadovi vysvětlit, co cítí, ale zatímco Gil-galad přikyvoval a souhlasil, že budou postupovat pomalu, Elrond dobře věděl, že jeho dřívější milenec ve skutečnosti nepochopil, proč pro něj byla Elrondova královská ložnice zavřená a Elrond jen doufal, že Gil-galad přinejmenším ví, že zamčené dveře neznamenají zamčené srdce.

„Co ten smutek, Elronde? Myslel jsem, že tě najdu, jak zpíváš a možná dokonce i tančíš na stole?“ ozval se známý uštěpačný hlas a Elrond se otočil.

„Celeborne - oh, já jsem šťastný. Jen jsem přemýšlel o několika věcech.“

Celeborn se postavil vedle něj a podíval se na nádvoří.

„Chápu,“ řekl, „i když si myslím, že to není několik věcí, ale spíš jen jedna jediná.“

Elrond neodpověděl, jen si povzdechl. Celeborn položil ruku na Elrondovo rameno a jemně ho stiskl.

„Dej mu čas, drahý příteli. Není tak bezstarostný, jak předstírá - čas strávený v Síních čekání si i na něm vybral svou daň. Ty jsi měl svou rodinu a přátele - on tisíce let beznadějného toužení po tobě.“

Elrond se překvapeně otočil: „A tohle přijde od tebe, Celeborne? Myslel jsem, že ty jsi ten poslední, kdo by ho tu litoval.“

Celeborn se ušklíbl - velmi drzý, široký úsměv, pomyslel si Elrond.

„Ah, Elronde - to se pleteš. Nelituju ho. Kdyby záleželo na mě, zabalil bych ho jako balík a poslal do Temného hvozdu coby dar k Thranduilovým narozeninám, spolu s Amarisem, ale vím, že ti na něm hodně záleží, celá dlouhá léta jsem tě neviděl usmívat se tak jako těch posledních pár dní a to naplnilo mé srdce radostí.“

Elrond naprázdno polkl a podíval se na bývalého Pána Zlatého lesa: „Ani jsem ti pořádně nepoděkoval za to, co jsi udělal. Riskoval jsi pro ty tři svůj život, svou duši.“

„Ach,“ řekl Celeborn a mávl rukou, „dělal jsem jen to, co mi jde nejlíp: hazardoval. A k tomu taková báječná příležitost vypadat jako hrdina… Věř mi, udělal jsem to pro tebe, Elladana a Orophina, ne pro tu zlobří napodobeninu elfího lorda. Mimo to,“ dodal a na jeho rtech pohrával úsměv, „měl jsem tam malou pomoc.“

Elrond se na něho díval s očekáváním, ale Celeborn nepokračoval, prostě se usmál a stáhl ruku z Elrondova ramena: „Musím se omluvit, Elronde - neměl jsem to dělat.“

Elrond věděl, co ono „to“ bylo, pořád nemohl uvěřit, že se ho vlastně Celeborn pokusil políbit, ale ještě neuvěřitelnější byla nyní jeho omluva.

„Nemusíš se omlouvat, Celeborne - nebyl jsem naštvaný, byl jsem jen… zmatený. Nečekal jsem, že… uděláš něco takového,“ řekl trochu nejistě a Celeborn se na něj zamyšleně podíval.

„Ne? Pak musíš být pozoruhodně slepý, drahý příteli. Velice si tě vážím, Elronde; jsi čestný, moudrý, laskavý a odvážný. A pokud mohu říct, nejsi zrovna ošklivý. Má dcera s tebou byla šťastná. Jsi otec mých tří báječných vnoučat. Ale přesto jsem to neměl dělat. Nebylo správné dělat něco, co tak jasně bylo proti tvojí vůli.“

„Já bych to tak neformuloval,“ řekl Elrond a prstem přejížděl přes opěradlo křesla, „byl jsem jen - překvapený.“

Celeborn na něj upřeně zíral.

„Ty bys proti tomu nic neměl, kdybych - dobrá, kdybych se tě nejdřív zeptal?“ vydechl a Elrond pokrčil rameny.

„To nedokážu říct, Celeborne - mám tě radši, než si myslíš, a byl jsem osamělý. Kdo ví - kdyby ses mě zeptal, místo toho, abys mě tak zaskočil, možná bych souhlasil se - zkouškou.“

Celeborn, poté, co se vzpamatoval z šoku z tohoto odhalení, se před Elrondem narovnal: „Potom tedy, ty otravný Půlelfe - zapomeňme na minutku, že Král Zlobr je dole na nádvoří a zapomeňme i na všechny ty nepříjemné skutečnosti, jako že mám za ženu tvou tchyni: Elronde, mohu tě políbit? Jenom abychom ty a já věděli, jaké by to bylo?“

„Předpokládám, že s tím nic nenadělám. Tak do toho.“

Celeborn narovnal hlavu a přistoupil blíž, aby mohli pokračovat tam, kde byli nedávno tak hrubě přerušeni Gil-galadovým portrétem. Jejich rty se setkaly a Celeborn si potěšením téměř povzdechl, když ucítil, jak se mu Elrond otevírá. Chutnal báječně, jak čekal - ne, ještě báječněji. Moc báječně. Možná by měl…

„Oh, hluboce se omlouvám - doufám, že jsem něco nepřerušil?“

Oba elfí páni ucukli, jako kdyby se mezi nimi objevil had, ale byl to jen Gil-galad, který stál ve dveřích s nevinným výrazem na tváři.

Celeborn by nepochybně dal přednost hadovi a Elrond si odkašlal.

„Ne…ne, právě jsme ukončili naší… poradu,“ mumlal a Celeborn tiše počítal do 27, aby se uklidnil.

Pak se otočil.

„Gil-galade - jak rád tě vidím,“ řekl a úsměv, který bývalému králi věnoval, byl tak strašlivý, že by skřet strachy vyletěl z brnění.

Gil-galad však jen povytáhl obočí a přešel přes místnost.

„Kdybych věděl, že máte důležitou schůzku, přišel bych později. Mám se vrátit za hodinu, Elronde?“ zeptal se a Elrond zavrtěl hlavou, zatímco omluvně pohlédl na Celeborna.

„Ne - jak jsem řekl, skončili jsme. Jak ti mohu pomoci?“

„Doufal jsem, že budeš mít čas ukázat mi svou proslulou sbírku náprstků, drahý příteli. Tolik jsem o ní slyšel, a než dám výprask tomu mentálně zaostalému jedinci, který namaloval můj portrét na náprstky na prachové podušce, myslel jsem, že bych se měl na zmíněné položky nejdřív podívat.“

Celeborn se málem rozesmál nahlas, a neudělal to jedině proto, že vůbec nebyl pobavený. 'Sbírka náprstků, to tak‘, myslel si, 'jeho obraz by měl být na lukostřeleckých terčích a vsadím se, že by byl na vrcholu prodejnosti. Určitě bych si jeden koupil!'

„Doufám, že tě nezdržujeme od nějakých důležitých povinností, drahý Celeborne,“ vrněl Gil-galad, „tak významný elf jako ty má jistě mnoho záležitostí, které vyžadují jeho pozornost.“

„Vskutku,“ odpověděl Celeborn a v duchu si liboval ve škrcení Gil-galada, „je toho hodně, čemu se musím věnovat, zatímco ty se budeš věnovat Elrondovi - chci říct, zatímco se ty a Elrond budete věnovat tomu, čemu se budete věnovat - takže se teď vzdálím do svých pokojů a popřeju vám nanejvýš příjemný den. A Elronde,“ ozval se ještě, když stál ve dveřích s rukou na klice, „když už v tom budeš, nezapomeň ukázat našemu drahému příteli ty tvé roztomilé památeční džbánky a Gil-galadův stojan na brky, kalendář a sbírku oprašovátek. Namárië.“

S tím Celeborn vypochodoval z místnosti a zabouchl za sebou dveře s takovou razancí, až obrazy na zdech v chodbě nadskočily. Jeden spadl a jeho složitě vyřezávaný rám mu málem rozsekl hlavu. Celeborn unikl jen proto, že velká květina zmírnila pád obrazu a dala mu čas, aby uskočil stranou. Podíval se na velký obraz, pak ho zvedl a nebyl v nejmenším překvapený, když zjistil, že je to portrét Galadriel.

Nebylo pochyb - Valar ho nenávidí.

* * *

Fin nevěděl, proč číhá tady, skrytý za jednou z tapisérií, které pokrývají stěny Elrondovy knihovny. Vlastně se cítil jako idiot; naposledy takovou věc udělal kdysi v Gondolinu, když byl asi šedesátiletý elfík a ukryl se, aby sledoval svou svlékající se sestřenici. Ta ho našla a tvrdě ho praštila svým kartáčem na vlasy. Přesto to stálo za to.

Měl předtuchu - pocit, že se tu něco stane, takže zůstal potichu a nepohnul se, když Elrond vstoupil do pracovny, přešel místnost a stoupl si na balkon. Čas od času si lord povzdechl a podíval se přes rameno, jako by očekával něčí návštěvu; a opravdu, zanedlouho bylo slyšet slabé zaklepání na dveře.

„Prosím, vstupte“.

Fin mohl mezerou mezi gobelíny vidět pouze malou část místnosti, ale poznal zvuk měkkých kroků na podlaze, poznal by je i ve spánku, takže ho nepřekvapilo, když zaslechl Erestorův hlas: „Přál sis mě vidět, můj pane?“

„Ano, Erestore. Prosím, pojď sem na balkon - vypadáš bledý, potřebuješ čerstvý vzduch.“

Erestor poslušně přistoupil ke svému pánovi a do Finova zorného úhlu; Fin si prohlížel svého druha a musel s Elrondem souhlasit: Erestor vypadal bledý a vyčerpaný, měl tmavé kruhy pod očima, které žhnuly jako v horečce, a bez ustání otvíral a svíral své ruce.

„Erestore,“ zahájil Elrond, aniž se na svého poradce podíval. „Pečlivě jsem tě během posledních týdnů sledoval a vidím, že nejsi v pořádku. Nechci zasahovat do tvého soukromého života, ale myslím si, Erestore, že by sis měl dopřát trochu odpočinku. Nech ostatní, aby na čas převzali tvé povinnosti.“

Erestor zíral na Elronda a Fin zadržel dech - bylo nevyhnutelné, že Erestor bude protestovat a rozčílí se. Samozřejmě, Elrond měl pravdu - ale musel to provést tak nediplomaticky?

Ale Erestor vůbec nic nenamítal. Přistoupil blíž k Elrondovi a spočinul svou rukou na lordově paži.

„Nerozumíš, Elronde, můj příteli,“ zašeptal, „tohle není nemoc, která přejde, a ty nemůžeš utišit mou bolest tím, že mě dáš pod zámek.“

Fin viděl studený pot, který pokrýval popelavou kůži, a ruku, která se zadrápla do Elrondovy paže. Nikdy neviděl Erestora, aby se k Elrondovi choval tak důvěrně, a to ho vystrašilo víc než cokoliv jiného.

„Přál bych si, abych porozuměl, můj vážený, drahý příteli,“ Elrond si povzdechl a pozoroval svého hlavního poradce očima léčitele, „ale kdybych měl prostředky, jak ti ulehčit v tvé bolesti, udělal bych to, to víš.“

K Finově vzrůstajícímu znepokojení přistoupil Erestor dokonce ještě blíž k Elrondovi, ve skutečnosti tak těsně, že jeho róba zašustila proti lordově, a jeho oči v bledé tváři byly jako uhlíky.

„Máš prostředky, Elronde,“ zamumlal a Fin ke své hrůze viděl, jak jeho druh tře svou tvář o Elrondovo rameno, zatímco jeho ruce hladí lordovy boky.

„Dej mi, co není ochotný dát mi Glorfindel!“

Elrond na svého rádce nedůvěřivě civěl, pak ho jemně, ale pevně odstrčil.

„Erestore! Vzpamatuj se! Nevíš, co říkáš!“

„Ó, já to vím velice dobře, můj krásný,“ zavrněl Erestor a ovíjel své štíhlé tělo kolem Elronda jako břečťan kolem dubu, „všiml jsem si, jak jsi mě sledoval, už dávno jsem si toho všiml. Popíráš, že jsi o mně přemýšlel? Že sis představoval, co bych cítil, jak bych chutnal?“

„To tedy skutečně popřu!“ protestoval Elrond a pokoušel se osvobodit od Erestora, který zřejmě zešílel, ale věděl, že je to lež, a Erestor to věděl také.

Ano, myslíval na Erestora nepatřičným způsobem a často tajně truchlil, že se tomu nikdy nevěnoval a pak přišel Glorfindel; a ačkoliv si Elrond myslel, že ta celá záležitost je pryč a uzavřená, jeho tělo bylo právě teď velice ochotné užívat si Erestorovo laskání, zatímco jeho mysl křičela, aby se z tohoto místa dostal pryč dřív, než udělá něco, čeho by litoval až do konce Ardy.

Fin se chtěl vyřítit a odvléct Erestora z pokoje, ale nebyl schopný pohnout jedinou končetinou, byl paralyzovaný a jeho nohy odmítly poslouchat. Byl rád, že byl pořád ještě schopný dýchat.

Erestor věděl přesně, kam sáhnout, aby rozbil Elrondovo opevnění. Prosil, vrněl, plakal, jeho ruce byly všude, dotýkající se, hladící, dráždící, domáhající se. Teplo jeho těla pronikalo Elrondovými šaty, stejně jako jeho vůně zamlžovala Elrondovu mysl a nebylo toho tak moc, co mohl Pán Imladris povolat na obranu; na obranu, která se drobila jako starý koláč. Příliš dlouho byl osamělý a necítil milenecké laskání a bylo krásné cítit, že se ho někdo dotýká, že po něm někdo touží. Nakonec se tedy poddal Erestorově péči, odpovídal poradcovým domáhajícím se polibkům, zabořil své ruce do dlouhých tmavých vlasů a vracel jeho vášeň.

Fin viděl svého druha a svého nejlepšího přítele padnout na podlahu, viděl, jak byly odhozeny šaty a slyšel sténání, zaznamenal laskání a polibky na důvěrně známé bledé pleti. Viděl jenom dvě těla, propletená, pohybující se v pradávném rytmu, nemohl spatřit jejich tváře, ale věděl, jak Erestor vypadá ve chvílích jako tato, jeho mysl promítala obrazy rtů šeptajících slova lásky a touhy, viděl tmavé vlasy rozprostřené kolem milované tváře a štíhlé tělo rozžhavené vášní. Nebylo nic, co mohl Glorfindel udělat. Jen tam stál a pozoroval, byl svědkem toho, jak se jeho život rozpadá na kousky, a na mysl mu přišla náhodná myšlenka: co řeknou Elladan, Elrohir a Arwen, až posléze Erestor porodí jejich nevlastního sourozence?

Konečně se něco ve Finově duši zlomilo a on křičel jako nikdy dřív, křičel, jako by už nikdy neměl křičet znovu, křičel svůj hněv a bolest ze zrady a nakonec padl na kolena a jen vzlykal Erestorovo jméno, zas a znovu.

* * *

Poznámka autorky: Už jen jedna kapitola, drazí čtenáři - buďte silní. Věci nejsou tak zlé, jak by mohly vypadat - věřte mi . Zásluha za dramatickou situaci patří výhradně Magické kryse.

Gil-galad a Elrond: Nedokážu si představit, že někdo byl pryč tisíce let a vedl dál stejný život. Amaris má pravdu - on a Gil-galad jsou přežitek, žijí ve špatné době a chyběli u zásadních událostí, které se staly za posledních pár tisíciletí. Elrond už dávno není láskou omámený mladík, čemuž se Gil-galad jen obtížně přizpůsobuje.

Tahle kapitola a poslední dvanáctá obsahují něco málo náznaků k nadcházejícímu pokračování „Srdcového spodka“, které se bude jmenovat „Hledá se Námo“. Odezvy jsou jako obvykle velmi vítané a budu víc než šťastná, když se se mnou podělíte o vaše dojmy z Náma a Amarise.

Nashledanou v poslední kapitole!

* * *

Tady je odkaz do Elrondova soukromého fotoalba - Tykvička a její pěstitel http://erestor.wozupdoc.net/knave11.html

 

 

Srdcový spodek - Kapitola desátá

Srdcový spodek - Kapitola dvanáctá