Labyrintem slov...

Srdcový spodek

Kapitola desátá

 

Je zázrak prokletí nebo požehnání? Elrond si není zcela jistý. A Celeborn zase jednou hraje karty, tentokrát ve prospěch všech.

 

Poznámka autorky: Všem vám strašně moc děkuju za všechny vaše ohlasy - všechny bych vás chtěla obejmout! Tuto kapitolu betovaly obdivuhodná Magická krysa a úžasná Eveiya a bez nich by tohle bylo jen pouhé žvatlání.

* * *

Vrátil jsem pytel potravin
náhodně vyňatý z police
před datem spotřeby
Vrátil jsem se jako pytel potravin
náhodně vyňatý z police
než mě označili datem spotřeby

Mával dlouhý zástup pochodněmi,
když má hlava padla do koše,
a tančili všichni na mém hrobě?

Teď je po všem, jsem mrtvý
a neudělal jsem nic, co jsem si přál.
A nebo jsem pořád na živu
a není nic, co bych dělat chtěl…

„Dead“ - They Might Be Giants

* * *

Právě v situacích, jako byla tato, se uplatnila největší Erestorova přednost - schopnost zachovat klid děj se co děj. Tři elfové se vrátili ze Síní čekání? Neobvyklé, samozřejmě, ale žádný důvod ke vzrušení. Povolal léčitele Terina a ujistil se, že odnesli Elronda do jeho pokojů a postarali se o něj - pohled na Gil-galada, který vstal z mrtvých, byl pro Půlelfa nesmírný otřes a Erestor nehodlal nic riskovat, proto byli všichni z Elrondových komnat vypovězeni.

Když bylo tohle vyřízeno, vrátil se do hlavní síně, kde stále ještě ti tři uprchlíci stáli. Ve skutečnosti si nikdo netroufl přiblížit se k nim, kromě Elladana, který jen stál před Orophinem a zíral na něj, zatímco Orophin mu upřený pohled vracel, a Erestor je oba prozatím považoval pro tento svět za ztracené. Zatleskal rukama a oslovil všechny přítomné.

„Mé dámy a pánové - prosím o chvíli vaší plné pozornosti. Dnes jsme byli svědky zázraku. Ale lord Elrond by si určitě nepřál vidět polovinu Ardy kroužit kolem našeho domu, takže vás všechny zapřísahám, abyste to prozatím uchovali v tajnosti - a tohle není žádost. Melpomaene, doufám, že jsi slyšel, co jsem řekl. Každý, kdo toto tajemství prozradí, bude potrestán a já na řečený trest dohlédnu osobně.“

Melpomaen, který se už pokoušel vyplížit ze dveří, aby všude roztroubil ty fantastické novinky, se náhle na své cestě zarazil. Neměl žádnou představu, jaký druh trestu měl Erestor na mysli, ale podle výrazu v elfových černých očích mohl tušit, že to nebude zahrnovat pohodlné křeslo a načechrané polštáře, a pokorně řekl: „Ano, mistře Erestore, zajisté. Rozumím dokonale.“

„Dobrá. Jsem velice potěšený, že to slyším. Elladane, Elrohire, zůstaňte prosím tady; ty také, Fine, a všichni ostatní se prosím vzdalte do svých pokojů a nemluvte s nikým o věcech, které se tu dnes staly. Můj pane Celeborne - uctivě bych vás prosil, abyste našel Haldira a Králíka, a jsem si jist, že prokážete víc taktu a zdravého rozumu při sdělování těchto novinek Orophinově bratrovi než jiní, které bych tu mohl zmínit.“

Zíral na Gil-galada způsobem, který by balroga změnil v kámen, a bývalý král se viditelně scvrkl. 'U všech Valar kromě Mandose - Elrond si tu nepochybně udělal vrrka poradcem. Čím ho krmí k obědu - syrovým masem?' pomyslel si a Erestor svraštil obočí.

„Mauburz - vraťte se prosím do obchodu a ujistěte se, že dáma Firinwë neopustí dům. Nemusí vědět, co se tady stalo.“

Velká skřetice přikývla a radostně si mnula své tlapy.

„Je dobré. Když neposlouchat, Mauburz protivnou elfí dámu sváže a dá roubík.“

„Ne, Mauburz - žádný roubík a žádná pouta,“ prohlásil Erestor, jeho hlas zněl lítostivě.

Mauburz byla zklamaná.

„Být líto. Nikdo nechce Mauburz pobavit. Dobrá tedy, žádný roubík ani pouta, jenom ji zamkne ve sklepě. Může hrát s krysami. Patří do rodiny.“

S tím vyklusala ze dveří a přítomní elfové se také podřídili Erestorovým příkazům a vrátili se do svých pokojů. Nicméně Erestor nepodlehl iluzi, že by se o tomto incidentu než skončí den na Ardě nemluvilo. Když všichni odešli, přistoupil k Orophinovi a jemně ho pohladil po tváři.

„Mé srdce zpívá radostí, že tě znovu vidím, drahý příteli. Velice jsme tě tu postrádali.“

Orophin neodpověděl, jednoduše se usmíval, na tváři ten podivný zasněný výraz, a tak se Erestor obrátil k blonďatému elfovi, který teď seděl na stole a zkoušel zahlédnout svůj odraz ve stříbrné míse na ovoce.

„Znám Orophina i krále, mistře elfe, ale protože vás jsem ještě neviděl, mohu se zeptat na vaše jméno?“

Ten druhý přerušil svoji kontrolu a vzhlédl.

„Jsem Amaris z Temného hvozdu.“

Glorfindel, který doposud všechno sledoval beze slova, přistoupil k elfovi sedícímu na stole, který právě teď leštil mísu svým rukávem.

„Já vás znám - viděl jsem vás už dřív. Nezúčastnil jste se Velké bitvy?“

Amaris vzhlédl k Finovi.

„Vskutku, ano. Byl jsem tam. A zemřel jsem tam.“

„Takže jste byl také zabit silami zla.“

Amaris o tom chvilku přemýšlel, pak zakroutil hlavou.

„Ne, to není tak úplně přesné. Ve skutečnosti jsem se nakláněl ke svému koni, když tento král zde,“ ukázal palcem na Gil-galada, „provedl svůj působivý kousek známý jako Úžasná kometa elfího krále, a ze všech míst k dopadu si vybral právě to, kde jsem stál. Byla to docela rychlá smrt, i když poněkud odbytá. Přinejmenším kůň unikl nezraněný.“

Gil-galad zasténal.

„A máme to tu zase… po kolikáté jsi teď tu historku vyprávěl, Amarisi?“

„Ó, počkejte… myslím, že to bylo 19876-té převyprávění, ale mohu se mýlit, může to být dokonce 19877-té, Vaše Veličenstvo.“

Erestor, kterému to připomnělo jeho vlastní dobírání Glorfindela v době před jejich námluvami, věděl velmi dobře, že tohle by mohlo zabrat několik hodin, takže se rozhodl zarazit další válečné vzpomínky v zárodku.

„Všichni jste jistě unavení a musíte mít hlad. Posaďme se a něco pojezme, než sluhové připraví vaše pokoje. Musím později zkontrolovat lorda Elronda, proto navrhuji, abychom všechno prodiskutovali zítra.“

* * *

Celeborn se potkal s Haldirem a Králíkem na půl cesty k jejich jeskyni a z toho, jak Haldir vypadal, mohl soudit, že už to věděl. Nikdy dřív Celeborn neviděl bývalého kapitána své osobní stráže v takovém stavu. Tvář měl bledou, vlasy mu visely volně kolem obličeje a soudě podle zarudlých očí musel plakat. Haldirovi se třásly nohy a Králík ho podpíral.

„Můj pane - je to pravda?“ volal Haldir a snažil se k Celebornovi dostat co nejrychleji.

Celeborn se usmál a pevně rozrušeného elfa objal; celou dobu sledoval Králíka, aby se ujistil, že elf z plání nemá v úmyslu ukousnout mu ruku nebo přeuspořádat jeho končetiny. Ale nezdálo se, že Králík něco z toho plánuje, jednoduše Haldira starostlivě pozoroval a poprvé Celeborn viděl tu velkou lásku vyzařovat z těch zvláštních, žlutých očí.

Haldir už to nemohl déle vydržet a plakal, tvář zabořenou do Celebornova ramene. Jeho pán ho hladil po zádech a měkce promlouval, aby ho uklidnil.

„Věděl jsem, že se vrátil, on a další dva. Jeho vůně byla silná,“ řekl Králík a Celeborn přikývl. „Ano - Orophin se vrátil, Haldire, a není sám. Přivedl s sebou Gil-galada a elfa z Temného hvozdu - ne, to není zcela přesné, myslím, že to spíš Gil-galad přivedl jeho.“

Haldir odstoupil od Celeborna a utřel si rukávem tvář.

„Omlouvám se, můj pane. Já jen… když jsem slyšel…“

Odmlčel se a Králík ho objal.

„Měl bys za ním jít, Haldire - jen… vypadá to, že ještě plně nechápe, že je doma. Na nic se ho neptej, jen tam buď pro něj.“

Haldir přikývl a pak se on i Králík vydali směrem k Poslednímu domáckému domu, zatímco Celeborn zamířil do lesa.

Je tu ještě někdo, kdo by měl vědět, co se dnes stalo.

* * *

Bylo neslýchané, aby Paní Galadriel běžela. Obvykle majestátně kráčela, důstojně a rychle jako želva s artritidou.

Nicméně dnes Galadriel běžela. Bosá, s vlajícími vlasy i rouchem. Její užaslí elfové viděli, jak Paní Zlatého lesa přešla do trysku na hlavní cestě Caras Galadhonu, což samo o sobě bylo dost pozoruhodné, ale když jeden strážný tvrdil, že ji dokonce viděl šplhat na strom, a přesněji řečeno na ten, kde měl svůj talan Rúmil, lothlórienští elfové se začali zajímat, jestli jejich Paní nepostihla nějaká neznámá nemoc.

Rúmil, který navazoval tětivu luku, se musel přesvědčit dvakrát, když uviděl přes okraj podlaže nakukovat Galadrielinu hlavu. Zbytek následoval vzápětí a Galadriel se na hladkou dřevěnou podlahu vyhoupla dost neelegantně a těžce funěla - byla to celá tisíciletí, co naposledy šplhala na strom, takže už trochu vypadla ze cviku.

Rúmil odhodil luk, vyskočil a rychle jí spěchal přes místnost na pomoc.

„Má paní!“ vykřikl a kroutil hlavou.

„Co tu děláte? A proč tu jste? A…“

„Ššš…“ přerušila ho, „tolik otázek, nech mě zodpovědět jednu po druhé. Mám pro tebe dobré zprávy.“

Rúmil se na ni rozpačitě díval, a zatímco se Galadriel pokoušela uklidnit své dýchání, rozhlížela se. Nikdo jí nemusel říkat, že tohle byl pokoj svobodného mládence - oblečení bylo rozvěšené po židlích, zdi zdobily zbraně a vedle úzké postele se nahromadila kopa špinavého prádla. Její orlí zrak také zaznamenal sbírky erotických kreseb vykukujících z pod postele. Rúmil si všiml, že si všimla, a rychle zakopl provinilé svitky pod postel.

„Dobré zprávy, Rúmile! Musím ti něco říct, ale musíš mi slíbit, že zůstaneš klidný. Nerozčiluj se, nedoporučuj mi, abych navštívila léčitele, a ani nepochybuj o mých slovech, bez ohledu na to, jak neuvěřitelná by mohla být.“

Rúmil se trochu podezřívavě zamračil, ale přikývl.

„Slibuji vám, že neskočím z podlaže,“ řekl, založil si paže a díval se na ni vyčkávavě. To musí být pořádné novinky, když mu je přišla povědět osobně!

„Mluvila jsem na dálku s Celebornem. Ty, já a pár strážných se do hodiny vydáme do Roklinky.“

Znovu se nadechla, usmála se na něj a vzala jeho ruce do svých.

„Rúmile - Orophin žije! Je v Roklince - tvůj bratr se vrátil!“

Pustil ji, o krok ustoupil a jen zíral bez jediného slova.

„Nevím, jak se to stalo, ale stejně jako Glorfindel, i on se vrátil z Mandosových síní!“

Lukostřelec zavrtěl hlavou.

„Má paní… proč si ze mě tropíte takové kruté žerty… jak vám může dělat radost mě takhle mučit?“ zeptal se nakonec slabým hlasem.

Rychle k němu přistoupila a přidržela jeho tvář.

„Jak bych mohla žertovat o takové věci - Rúmile? Je to pravda, Orophin je naživu! Uvidíš ho od teď za týden!“

Její mysl se propojila s jeho a Rúmil viděl stejný obraz, jaký Celeborn poslal své ženě - Elladan objímající Orophina přímo před Posledním domáckým domem.

„Tak je to pravda…“ řekl; stále tomu nerozuměl, ale nemohlo být pochyb o tom, že je to pravda.

„Je to pravda! Je zpátky!“ vykřikl nakonec a ve výbuchu radosti popadl Galadriel kolem pasu, zvedl ji a přetančil s ní čtyřikrát kolem místnosti. Trochu pozdě si uvědomil, co udělal, a rychle ji postavil zpátky na zem, když viděl ohromený výraz v její tváři.

„Velice se omlouvám, má paní. Prosím, odpusťte mi, zapomněl jsem na své postavení,“ mumlal a začervenal se.

Galadriel, která se ještě trochu kymácela a cítila závrať, neříkala nic, neboť byla příliš zaneprázdněná snahou o udržení rovnováhy. Rúmil chytil její paži, aby ji stabilizoval, a protože byl velmi praktický elf, usoudil, že už je stejně v maléru a aspoň by z toho mohl mít to nejlepší, a tak si přitáhl Galadriel blíž a políbil ji.

Galadriel se ve svém životě naučila velice brzy, že je naprosto zbytečné bojovat se silami přírody jako jsou oheň, vítr, voda, zemětřesení a Rúmil. Sice si myslela, že je to velmi nevhodné, ale vzhledem k Rúmilovu umění v oblasti líbání (vzpomeňme: 8 bodů z 10) s ním musela v jedné věci souhlasit:

Bylo to velice zábavné.

* * *

Orophin měl pocit, jakoby seděl poblíž úlu. Vzrušené štěbetání elfů u dlouhého stolu v hlavní síni mu připadalo jako bzučení včel, a i kdyby se pokusil soustředit a rozeznat hlasy, nepodařilo by se mu to.

A samozřejmě to nezkoušel. Bylo to, jako by byl vzbuzen z nejhlubšího spánku; shledával, že jen obtížně chápe, co se děje. V jednu chvíli seděl v síni u ohně, všechny stěny byly pokryty těžkými tapiseriemi, ale co dělal, to nevěděl. Spal? Nebo snil? Či obojí? Pak si k němu přisedl temnohvozdský elf a šeptal mu věty, které Orophinovi nedávaly žádný smysl. Přestože znal jazyk, slova neměla žádný význam, přinejmenším ne pro něj. Nakonec jím Amaris zatřásl.

„Elladan na tebe čeká,“ řekl. To bylo jediné, čemu Orophin porozuměl, ale stačilo to. Elladan čekal, tak by měl jít. Nemohl nechat Elladana čekat, ačkoliv nevěděl, proč vůbec Elladan čeká.

Bylo to směšně snadné. Bránu nikdo nehlídal - nakonec, žádný elf nikdy neudělal to, co napadlo Gil-galada. Byla tam tma, zima, a pak se ocitli uprostřed lesa, nazí jako v den, kdy se narodili, a svým způsobem to nebylo tak daleko od pravdy - nezačal snad toho dne jejich druhý život?

Jenže teď, jak tu seděl u známého stolu, si Orophin uvědomil hrůznost toho, co udělali: vrátili se ze smrti. Porazili Mandose, opustili Síně čekání a vrátili se na Ardu - ne jako znovuzrozené duše, ale jako jejich stará já.

Ne, ani to nebyla pravda. Orophin věděl, že není tím samým elfem, jakým byl dřív. Byl víc - nebo míň. To ještě nedokázal říct. Cítil se neobvykle lehce a taky osaměle, protože elfové, kteří jedli, pili a oslavovali návrat ztracených rodných, byli podivně neskuteční. A kdyby tak přestali mluvit - jeho hlava brzy exploduje. Tolik slov, tolik hluku, téměř nesnesitelných po tichu Síní čekání.

Jen Elladan nemluvil. Neptal se a ani nejedl. Jen seděl po Orophinově boku a sledoval ho. Zas a znovu se natahoval a plaše hladil jeho ruku, jako by chtěl ujistit sám sebe, že Orophin je skutečně tady.

Nakonec už Orophin nemohl ten hluk snést. Vstal a rychle zamířil ke schodům. Byl jako raněné zvíře, které utíká před ranhojičem, aby se ukrylo pod keřem a lízalo si rány. Na okamžik konverzace u stolu utichla a Elrohir se znepokojeně podíval na svého bratra, ale když Elladan vstal a následoval svého milovaného, všichni se vrátili k jejich předchozímu štěbetání.

„Orophine - prosím, počkej na mě,“ volal Elladan a Galadhrim okamžitě zastavil svůj dlouhý, rychlý krok. Elladan byl zanedlouho u něj a jeho milý se na něj podíval a pokusil se o slabý, ne příliš přesvědčivý úsměv.

„Bylo to - hlasité,“ řekl nakonec a doufal, že Elladan bude rozumět. A Elladan rozuměl. Znovu se krátce dotkl Orophinovy paže; bez ohledu na to, kolikrát už se lukostřelce dotkl, stále nemohl uvěřit, že je opravdu tady. Ruce měl Orophin špinavé a i jeho tvář se honosila víc než jednou šmouhou - cesta do Roklinky byla tvrdá a ve všem tom vzrušení nezbyl čas na umytí.

„Pojď - připravím ti koupel,“ řekl nakonec Elladan. Chtěl odvést Orophina od všeho toho spěchu a shonu, který tak zřetelně elfa dráždil, a možná by mu horká koupel pomohla se uvolnit, neboť navzdory zasněnému výrazu ve tváři byl Orophin napnutý jako tětiva luku.

Lórienský elf přikývl a neodporoval, když ho Elladan vzal za ruku a pomalu ho vedl po schodech do svých vlastních pokojů; ačkoliv by možná Orophin dal přednost spaní ve své vlastní posteli, jeho pokoj neměl žádnou koupelnu, ale Elladanův ano.

Elladan otevřel dveře, pak dovedl Orophina ke křeslu a posadil ho.

„Jen počkej tady. Připravím ti koupel, nedělej si starosti,“ řekl a jemně pohladil Orophinovu tvář - nejodvážnější gesto, které dosud udělal - pak odešel do přilehlé koupelny.

Elladan byl vždycky pyšný na svou vanu - zabral si pro sebe tu největší v Imladris, velký bazén vytesaný z jediného kusu balvanu, který by snadno pojal pět či šest osob. Nebylo neobvyklé sdílet lázeň, ve skutečnosti jeho ada vždycky trval na tom, že uvolněná atmosféra lázní dělala pro mírové smlouvy a obchody víc než kterýkoliv z jeho proslovů.

Vana byla vyložena mozaikou - tuctem jasně zbarvených ryb. Jeho matka, která byla zručnou umělkyní, sama nakreslila návrhy pro tuto koupelnu. Zelené rostliny rostly všude a někdy během dne přilétali ptáci přes otevřené okno odpočinout si do této oázy. Koupelové oleje a houby byly seřazeny po stranách a vana se plnila jedním ze tří horkých pramenů v Imladris, takže tu vždy byla dostupná teplá voda.

Zatímco Elladan odzátkoval trubku, aby nechal vodu téct, pokusil se utřídit si myšlenky a pocity. Orophin byl zpět - byl zpátky. Živý. Seděl v Elladanově křesle, v Elladanově pokoji a zanedlouho si dá doufejme uvolňující lázeň v Elladanově koupelně.

A přesto to bylo neskutečné. Zatímco se voda čeřila v bazénku, Elladan přistoupil k oknu. Odsud mohl vidět Orophinův pomník. Ostří Tirithu odráželo měsíční svit a Elladan dokonce mohl vidět mladý výhonek buku na místě, kde zapálil pohřební hranici a sledoval, jak tělo jeho milovaného pohlcují plameny.

A teď Orophin seděl v Elladanově pokoji, velice živý - pravda, zmatený; ale dýchal, mluvil a jeho pokožka byla teplá.

Elladan si musel na chvíli sednout. Byl ohromený - měsíce a měsíce truchlil, jeho dny nebyly naplněny ničím kromě bolesti a žalu, a tohle všechno nyní skončilo? Jak je to možné? Jak Gil-galad dokázal prostě opustit Síně čekání a vrátit se opět do života jeho otce? Elladan se nedokázal smířit se skutečností, že vysoký, působivý elf s rozpustilým úsměvem, který políbil Pána Imladris jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, byl poslední Velekrál Noldor, který zemřel, spálen Sauronem na popel.

Ai, ubohý ada. Elladanovo srdce se obrátilo k otci, který snad nyní odpočíval, ukolébaný do spánku velmi silným uspávacím prostředkem, který mu podal léčitel. Jak se s tím vyrovná? Přivítá Gil-galada zpět do svého života? Do jejich života?

Elladana začala bolet hlava a jeho myšlenky se vrátily zpátky ke Galadhrimovi ve vedlejší místnosti. Když uviděl, že je vana téměř plná, přidal do koupele trochu uvolňujícího oleje, ucpal trubku a vrátil se k Orophinovi, který stále seděl na stejném místě a nepohnul se ani o píď.

„Tvá lázeň je připravená,“ řekl Elladan, Orophin vstal a pomalu kráčel do koupelny. „Budeš… budeš potřebovat pomoc?“ zeptal se mladší elf a po chvíli Orophin přikývl. Elladan sledoval, jak si Orophin svléká šaty, pomalu, jako by to byl úkol, který ještě docela nezvládal, a Elladan si všiml, že Orophin, který byl obvykle velice pořádný a skládal své šaty do úhledné hromádky, je teď upustil tam, kde stál. Tělo, které se odhalilo, bylo jiné - ano, Orophin byl vyšší než Elladan, ale mnohem hubenější, téměř křehký, a Elladan si také všiml další věci:

Všechny jizvy, včetně podivného znaku na Orophinově boku, byly pryč.

* * *

Terin, léčitel, vyhnal všechny přítomné z Elrondova pokoje s prohlášením, že Pán Roklinky potřebuje odpočinek, ne tlupu povykujících elfů, a byl v tomto bodě dost neoblomný. Dokonce i na Gil-galadovu stížnost odpověděl přísným: „Ven! Hned!“, takže v současné době tu byl jeden nevrlý bývalý král prozkoumávající Poslední domácký dům, s Amarisem v závěsu.

„Tedy, podívej na tu knihovnu, Amarisi - docela působivá, že ano?“

Gil-galad kráčel podél mnoha řad polic, tu a tam vytáhl knihu a četl názvy.

„Kdo by si pomyslel, že se Elrond jednoho dne stane učencem,“ poznamenal s poblázněným úsměvem ve tváři.

„Vzhledem k tomu, že se od vás učil jak odříhat temnohvozdskou hymnu, když jsem ho naposledy viděl, souhlasím, že je to naprosto ohromující.“

Gil-galad se rozhodl tuto poznámku ignorovat a odhrnul těžký závěs, který zakrýval vchod do menší místnosti v zadní části knihovny.

„Ale, ale, ale… tak copak to tu máme…“ ušklíbl se Gil-galad poté, co přelétl názvy.

„On si ponechal všechny svazky z mé soukromé knihovny!“

Amaris, jehož tvář jasně vyjadřovala jeho nedůvěru, že druhý elf vůbec kdy vlastnil nějakou jinou knihu než 'Příběhy nany husy', se naklonil blíž k polici vedle sebe a zamračil se.

„Ukažte… 'Nápoje lásky v průběhu věků'… 'Noldorské područí'… 'Jak zvětšit váš pe-', tak tohle je - nesporně vaše knihovna,“ odfrknul si Amaris, rychle poslední knihu vrátil a s odporem si otřel ruku do svého pláště.

Gil-galad, ani v nejmenším neuražen, kvílel smíchy.

„Ai, Amarisi - nebuď takový puritán! Vždycky jsem si myslel, že vy temnohvozdští elfové jste velice veselí! Podívej - přečti si tohle, to je klasika a jsem si jistý, že se dozvíš mnohé o historii svého lidu.“

S dosti samolibým úšklebkem podal Amarisovi neblaze proslulá 'Temnohvozdská tajemství lásky'.

Amaris pohlédl na druhého elfa a zavrtěl hlavou.

„Vaše Veličenstvo - pochybuji, že se mohu z té knihy dozvědět něco nového.“

Gil-galad do něj šťouchl loktem.

„Oh, takže po všechna ta tisíciletí jsem měl po svém boku mistra v umění lásky a nevěděl jsem to? To jsi mi měl říct! Představ si, jakou legraci jsme si mohli užít! Můj drahý Amarisi, musím říct, že mě nikdy nepřestaneš překvapovat. Takže chápu správně, že už jsi tu knihu četl?“

Amaris protočil oči.

„Ne, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl a potlačil zívnutí, „ve skutečnosti jsem ji napsal.“

S tím vyplul z místnosti a nechal dosti zmateného krále za sebou.

* * *

Elladan myl Orophinovy vlasy. To byla zvláštní věc, protože nikdy dřív nemyl ničí vlasy kromě svých vlastních, dokonce ani Elrohirovy, který byl velmi osobitý, když došlo na jeho hřívu, a nikomu jinému nedovolil o ni pečovat.

Ale teď Elladan seděl za Orophinem a jemně smýval poslední stopy mýdla z dlouhých, stříbřitě plavých vlasů. Orophin měl zavřené oči, a přestože zatím nemluvil, vypadalo to, že se mu Elladanova péče líbí.

„Pojď, milovaný,“ řekl konečně Elladan, „jestli budeš v té vodě sedět ještě chvíli, změníš se na scvrklou švestku.“

Orophin poslechl, vstal a Elladan ho zabalil do velké osušky. Když viděl, že se Orophin nemá k žádnému osušení, začal ho utírat sám, nesměle, aby nedal najevo, že má v mysli něco jiného.

„Ty jsi na mě čekal,“ řekl najednou Orophin; bylo to konstatování, ne otázka, a Elladana to překvapilo. Spustil ruce a zíral na Orophina, pak se zadíval na podlahu koupelny, na níž byly zobrazeny jemně vypracované modré a bílé květy.

„Já - nemohl jsem uvěřit, že jsi pryč.“

Elladan cítil Orophinův tázavý pohled a znovu k němu vzhlédl.

„Elladane, obávám se, že bych tu neměl být.“

Elladan hleděl na Orophina a vnímal milovanou tvář, pak se natáhl, aby zastrčil neposedný pramen vlhkých vlasů za Orophinovo ucho.

„Chceš se vrátit, Orophine?“ zašeptal a napjatě čekal na odpověď.

Orophin o tom na okamžik přemýšlel.

„Ne, nechci se vrátit. Ale nejsem tu, ne doopravdy. Je to jako sen - nic není skutečné. Ani tohle místo, ani elfové, ani jídlo na talíři. Jen ty jsi skutečný. Jenom ty.“
č
Elladan úplně nechápal, o čem to Orophin mluví, ale možná část jeho milovaného zůstala v Síních čekání.

Znovu pocítil slzy hrnoucí se mu do očí, ale dokázal je zadržet. Netřeba plakat, netřeba rozrušovat Orophina.

Orophin znovu potřásl hlavou, jako už několikrát během dnešního večera, jako by si chtěl vyčistit hlavu od nějakého nepříjemného šumu. Beze slova položil paže kolem mladšího elfa, objal ho a přitiskl si ho blíž k tělu. Elladan se zachvěl, přemožen událostmi tohoto dne, přemožen žalem a Orophinovou přítomností. Nechtěl plakat, opravdu nechtěl, ale nemohl si pomoci a to, že cítil, jak Orophinova ruka hladí jeho vlasy, k jeho zklidnění příliš nepřispělo.

„Kdybych tě znovu ztratil, Orophine, určitě bych zemřel. Vím to, cítil jsem se tak každý den tenhle poslední rok a pomalu jsem začal slyšet Mandosovo volání. Nevím, proč jsi se vrátil, ale nikdy tě nenechám znovu odejít a pokud se musíš vrátit, Orophine, pak půjdu s tebou,“ vzlykal a tiskl se k druhému elfovi ze všech sil.

„Ššš, penneth, neříkej takové věci. Nechtěl bych, abys šel se mnou, přál bych si, abys prožil šťastný život a v pravý čas znovu miloval. Jsi drahocenný poklad, Elladane, jsi vzácný drahokam a já bych nechtěl vidět, jak propadáš žalu. Slib mi, že mě nebudeš následovat, pokud bych se měl vrátit.“

Elladan zavrtěl hlavou.

„Ne, to neslíbím. Nikdy. A ani ty se nikam nevrátíš. Jsi tady a tady zůstaneš a nikdo mi tě znovu nevezme.“

Orophin neřekl nic a vskutku nebylo nic, co by na to mohl kdokoliv odpovědět. Přivinul Elladana ještě blíž a jemně ho houpal. Tohle bylo skutečné na rozdíl od všeho ostatního, co se mu přihodilo od jeho odchodu ze Síní čekání. Elladan byl skutečný a tolik živý, způsobem, jakým Orophin cítil jeho pokožku pod svýma rukama a vůni jeho vlasů. Skutečný. Živý. Hledal Elladanovy rty a našel je a mladý elf se do toho polibku celý položil. Tohle nebylo hravé setkání, když si poprvé přiznali své city, nebyl to ani agresivní útok, jako polibek toho dne, kdy Orophin odjel: tohle bylo něco podstatného, něco hlubokého a Elladan se cítil, jako by celý život byl jen jednou polovinou a nyní se konečně znovu stal celým.

Když se oddělili, Orophin pohladil jeho tvář lehoučkým dotekem, znovu a znovu přejížděl špičkami prstů přes Elladanův spánek a dál přes dva jednoduché válečnické copánky za ušima, kde setrval a pohladil citlivou kůži.

„Vezmi si mě, Elladane. Dej mi pocítit, že jsem zase živý a skutečný,“ zašeptal a Elladan se začal chvět.

„Já - myslím, že to nemůžu udělat, Orophine,“ řekl slabým hlasem a Orophin ho znovu políbil, tentokrát s větší vášní a Elladan byl ohromen tak intenzivními emocemi a pocity, jaké v životě ještě nezažil.

„Elladane - já tě prosím. Nevíme, co přinese další den, ale prosím, vezmi si mě. Chci být tvůj, nikoho jiného, a ať se stane cokoliv, nikdy nebudu patřit jinému.“

„Ty - ty by ses ke mně připoutal?“ zajíkl se Elladan a hleděl na Galadhrima s očima rozšířenýma úžasem.

„Připoutal, jestli mě chceš,“ řekl Orophin a Elladan na jeho tváři zahlédl první opravdový úsměv tohoto dne.

Nebylo o čem přemýšlet nebo se rozhodovat, Elladan věděl, co chce a jaká bude jeho odpověď. V těsném objetí si oba vyměnili sliby, které spojily jejich duše do svazku, jaký žádná síla nemohla rozdělit, a když bylo řečeno poslední starověké slovo, nádherný pocit tepla a lásky pohltil Elladana a jeho ztrápená mysl se utišila a bolest v srdci zmizela.

Odstoupil a prohlížel si Orophina. Zasněný výraz byl pryč, vypadal klidně, mírumilovně a v jeho očích už nebyl žádný zmatek, jen čistá, bezvýhradná láska.

Beze slova Elladan Orophina zvedl, uctivě ho políbil na čelo a nesl ho do své ložnice.

* * *

„Pane, tohle byste opravdu neměl.“

„Já vím.“

„Ale domnívám se, že to stejně uděláte.“

„Ovšem.“

„Uvážil jste, že byste tomu nebohému elfovi mohl způsobit infarkt, Vaše Veličenstvo?“

„Amarisi - prosím. Mluvíme tady o Elrondovi, ne o jednom z vašich přejemnělých temnohvozdských elfů.“

„My nejsme přejemnělí!“

„Jistěže jste. Objímáte stromy.“

„Co je špatné na objímání stromů?“

„Všechno. Předpokládám, že také mluvíte s květinami?“

„Ale jistě. Není nad hezkou odpolední svačinku s dravou zvěří a sedmikráskami.“

„Děláš si ze mě legraci, Amarisi?“

„Já? Nikdy.“

„Teď poslouchej - budeš stát tady, a jestli uslyšíš, že se někdo blíží k Elrondovu pokoji, zapískáš.“

„Zapískám? Jako - co?“

„Co jako co?“

„Jako co mám pískat?“

„Jako píšťalka, samozřejmě.“

„Ano - ale co - jakou melodii?“

„Melodii? Ty nemáš pískat melodii - kde si myslíš, že jsme, v Královském temnohvozdském divadle?“

„Potom zahvízdám nějakou vlastní skladbu.“

„Když musíš.“

„Dobrá, jestli nechcete slyšet jednu z mých vlastní písní, musíte mi říct. To není jako když MUSÍM pískat pro vás, Vaše Veličenstvo.“

„Amarisi - už ti někdo někdy řekl, že jsi nejvíce nervy drásající elf na celé Ardě?“

„Jste příliš velkorysý, Vaše Veličenstvo. Léčitel už odešel z pokoje lorda Elronda, tak byste si možná přál se tam teď vplížit.“

„Ach - dobrá. Tak já jdu.“

„Hodně štěstí, Vaše Veličenstvo. A - Vaše Veličenstvo?“

„Ano, Amarisi?“

„Já nemůžu být nejvíce nervy drásající elf na celé Ardě.“

„A proč ne?“

„Protože lord Glorfindel říkal, že jste to vy.“

„Amarisi?“

„Ano, Vaše Veličenstvo?“

„Běž a obejmi strom.“

* * *

V tu chvíli, kdy se Finova hlava dotkla polštáře, upadl do spánku. Dokonce si ani nesvlékl šaty, ani si nevšiml, že do jejich pokojů vstoupil Erestor. Tmavovlasý poradce došel po špičkách do dětského pokoje, viděl, že Estorel mírumilovně spí, a bezpečně dítě přikryl.

Jejich syn rostl tak rychle - ještě před pár měsíci nosil Estorela v závěsu a teď už Estorel lezl všude, porážel vázy a žvýkal svitky, a ačkoliv to byla pro rodiče velice únavná etapa, Erestor kromě toho prožíval i ohromné potěšení, když viděl zvídavost svého syna a sledoval ho při jeho velké objevitelské cestě do světa kolem něj.

Čím byl Estorel starší, tím víc Glorfindelových rysů Erestor objevoval. Dítě mohlo mít jeho tmavé vlasy, ale bylo každým coulem jako Fin, to bylo jasně vidět dokonce i v tak nízkém věku. Když pozoroval Fina hrajícího si s Estorelem, všímal si, jak blízcí si ti dva jsou, a občas se vracel ke dni Estorelova porodu, ke svému snu a k tomu zářivému, veselému mladému elfovi, který mu prozradil, že je první Glorfindelův syn. Byl ten sen ovlivněný něčím, co Fin řekl? Erestor se pokusil shromáždit nějaké informace o Finově minulosti v Gondolinu, ale bez velkého úspěchu - většina knih a zpráv byla zničena a nikdo, koho Erestor znal, neměl žádné znalosti o době, kterou Fin strávil v Gondolinu. Jistě, věděli, že byl hlavou Domu Zlatého květu, znali také jeho výstřední styl oblékání a jeho pobuřující vztah s Ecthelionem, o kterém se mluvilo v celém městě. Ale nikdo nevěděl nic o době před tím, než se Fin stal velkým hrdinou, o kterém pěvci skládali písně.

Občas Erestor pociťoval dokonce trochu žárlivosti nad blízkostí mezi Estorelem a Finem. Během těhotenství se ke svému dítěti cítil tak blízko, jeho syn býval jeho součástí a nyní se obával dne, kdy Estorel začne podnikat své první krůčky a zamíří rovnou k Finovi.

'Jsi pošetilý, Erestore', peskoval sám sebe, pokoušeje se setřást ze sebe tyto zvláštní pocity. Posadil se do křesla a hodlal si trochu číst, než si půjde lehnout, ale místo toho jednoduše pozoroval svého druha.

Láska, kterou k válečníkovi cítil, byla někdy tak silná, až to bolelo - jako právě teď. Fin to tak nádherně uměl se slovy - mohl přimět Erestora k úsměvu jediným slovem, způsobit, že se cítil výjimečný, milovaný a blažený. Erestor, který napsal tisíce proslovů a pravděpodobně by dokázal přemluvit trpaslíka ke zpěvu „A Elbereth Giltoniel“, kdyby si něco takového usmyslel, se cítil jako ztracený, když došlo na slova lásky. Jednoduché „miluji tě“ nepokrylo to, co cítil ke Glorfindelovi; přál si, aby pro něj mohl složit píseň, nebo ho namalovat, nebo cokoliv jiného, co by ukázalo, jak moc pro něj Fin znamená.

Ale byl jenom poradcem - nikoliv básníkem. Erestor vstal a potichu přistoupil k válečníkovi. Vyklouzl ze svých šatů a vklouzl pod pokrývky, kde se přitulil ke Glorfindelovi a pevně ho objal. Miloval pocit Finovy kůže pod svýma rukama, překvapivě jemné a zároveň pokryté jizvami, které všechny znal, a více než desetkrát proklel všechny, kteří je způsobili. Těšil se ze hry svalů a slunil se v teple, které vyzařovalo tělo vedle něj.

Jizvy - vyskytovaly se ve všemožných podobách. Některé hyzdily pleť, jiné byly neviditelné, ale často rány na srdci a na duši bolely víc než hluboká, krvácející zranění těla. Erestor si mohl jen zkusit představit, jak bolestivá musela být pro Fina ztráta jeho syna. Jak mohl někdo přežít své dítě a žít dál? Jenom pomyšlení na ztrátu Estorela způsobilo, že se téměř rozplakal a musel honem znovu vstát a ještě jednou dítě zkontrolovat. Estorel tiše spal, oči zamžené ve snění, a slintal na svou hobití panenku. Erestor se usmál a jemně pohladil hlavičku svého dítěte, opatrně, aby ho nevzbudil.

Když se vrátil do ložnice, ležel Fin na stejném místě jako předtím, ale teď byl vzhůru a pozoroval ho.

„Děje se něco, lásko?“ zeptal se ospale a Erestor zakroutil hlavou a rychle opět vklouzl pod pokrývku. Jakmile zaujal své místo, třel se svou tváří o Finovo rameno a pokrýval jeho krk lehoučkými polibky.

„To nic není. Jen jsem kontroloval Estorela.“

Glorfindel se obrátil a díval se na Erestora, zatímco hřbety prstů přejížděl po tváři svého druha.

„Tento den měl téměř surrealistickou kvalitu,“ poznamenal nakonec a Erestor, který se opřel do jeho laskání, přikývl.

„Ai - stále ještě nemohu uvěřit tomu, že Orophin je zpátky. A Gil-galad, samozřejmě.“

„Ano, Gil-galad - jak to bere Elrond?“

Erestor povzdechl.

„Nevím, Fine. Vím, že se nic neděje bezdůvodně, ale co dobrého může vzejít z jeho návratu, to ještě říct nemohu. Elrond byl šokován až do morku kostí - přál bych si, aby král projevil trochu víc taktu při sdělování novinek.“

Fin přitiskl Erestora pevněji k sobě a líně přejížděl rukama po jeho zádech.

„Souhlasím - ale podívej, Elrond pro svého krále truchlil tak dlouho a - ať už byl Gil-galad jakýkoliv, možná je tohle druhá šance? Možná si Valar myslí, že si Elrond konečně také zaslouží trochu štěstí? Vždycky kladl štěstí druhých nad své vlastní. Doufám, že ať už z tohoto zázraku vzejde cokoliv, učiní ho to šťastným.“

Erestor se přitiskl blíž k Finovi a začal oždibovat jeho klíční kost.

„Tak šťastného jako jsme my?“ zavrněl a Fin se zašklebil.

„Šťastný? Jsi se mnou šťastný? Kuš - a já doufal, že když tě k sobě připoutám, že tě budu trápit a dráždit po zbytek věčnosti.“

Erestor, který teď prozkoumával Finovu hruď rukama i ústy, krátce vzhlédl.

„Mohu ti připomenout, že ještě nejsme spojeni?“

„Ach, ale to není moje rozhodnutí.“

Erestor znovu zavrněl a hladil teď Finův bok.

„Jsi naštvaný, že jsme odložili obřad?“

Fin potřásl hlavou a pročísl svými prsty Erestorovy dlouhé tmavé vlasy.

„Ne - měl jsi pravdu. V době velkého smutku bychom z toho neměli žádnou radost. Ale teď, když je Orophin zpátky, můžeme konečně udělat tento krok.“

Erestor, který slíbával cestičku dolů Finovou hrudí a právě dosáhl jeho pupíku, přiměl válečníka škádlením svého jazyka se svíjet, pak políbil jeho břicho a na chvíli na něm spočinul svou tváří.

„Miluji tě, Fine. Ty to víš, že ano? I když ne vždy dokážu najít ta správná slova, miluji tě. Ty jsi… jsi všechno. Někdy se mi zdá, že jsem opravdu začal žít až ve chvíli, kdy jsi mě začal milovat.“

Glorfindel byl hluboce pohnutý. Nebývalo časté, aby Erestor mluvil o svých citech. Samozřejmě, že věděl, že ho Erestor miluje, ale ve chvílích, jako byla tato, si uvědomoval, jak hluboká ta láska opravdu je, a cítil bázeň - bázeň a vděčnost za toto požehnání.

Lehce pohladil Erestorovy vlasy.

„Já vím, milovaný. Kdo by si byl před několika lety pomyslel, že ty a já bychom vůbec kdy byli tady a vedli podobný rozhovor - život mě nikdy nepřestane udivovat.“

Erestor se tiše zasmál.

„Jsme opravdu párek naprosto pošetilých elfů.“

Fin se také usmál a dřív, než to mohl okomentovat, byl Erestor na něm a pokrýval jeho široké, silné tělo svým štíhlým. Složil své ruce na Glorfindelově hrudi a opřel se o ně svou bradou.

„Chci tě, Fine. Teď.“

Fin na svého druha zakroutil obočím.

„Ale ale, nezačínáme být poslední dobou příliš nároční?“ řekl v klamném rozhořčení a Erestor zavrněl.

„Vyčerpáváš mě, drahý. Nevím, jak elfové z Mordorských plání přežijí plodné cykly svých druhů, aniž by zhynuli, ale zeptám se na to Králíka.“

Erestor se zavlnil a přiměl Fina zalapat po dechu.

„Stěžuješ si, milovaný?“ zeptal se, zatímco jemně štípal do elegantní špičky jednoho z Finových uší. „Chtěl bys mě mít raději poslušného a poddajného?“

„Přestaň mi podsouvat nápady…“ zasténal Fin, ale Erestor si tu hru příliš užíval, a zatímco posunul své tělo tak, aby poskytl oběma největší možné potěšení, předl dál do Finova ucha.

„Chceš mě mít rovnou žebrajícího?“ šeptal Erestor, jemně se otírající o Finovo tělo.

„Ai, Elbereth,“ naříkal Fin a vyklenul se do Erestorova těla, „stvořil jsem monstrum! Co se stalo s tím trpělivým, nevinným poradcem, kterého jsem sváděl za pomoci všech nemravných triků z knih?“

Erestor, který nyní útočil na jeden z Finových nejcitlivějších bodů, měl na tváři šelmovský úsměv.

„Já nevím - myslím, že šel rybařit.“

Fin se musel smát.

„Rybařit? Vskutku?“

„Ano,“ odvětil Erestor, zvedl Finovu nohu a umisťoval na jeho vnitřní stehno měkké polibky, „rybařit. Trpělivý a jemně vychovaný mistr Erestor je skutečně dobrý ve štvanici, víš?“

„Také jsem to slyšel. A co ty? Také máš rád rybolov?“

„Samozřejmě mám,“ vrněl Erestor, když se propracovával pomalu nahoru, „ve skutečnosti je to jenom otázka použití té správné návnady pro každou rybu. Ale jsem si jistý, že ty, drahý Fine, víš o rybaření také dost. Máš koneckonců docela působivou návnadu.“

„Mám?“ zajíkl se Fin, a když se Erestor zachichotal, ten zvuk zavibroval celým Finovým tělem.

„Ó ano, máš. A já znám jednu rybu, která se určitě zakousne.“

Fin vyjekl, když ucítil Erestorovy zuby kousající jeho kůži.

„Není potřeba kousat! Já vůbec nemám rád kapra!“

Erestor, který nyní dosáhl svého cíle, se chichtal.

„Ne kapra? Tak jaké rybě bys dal přednost?“

Fin koukl dolů na svého zkaženého poradce, který měl na tváři velice samolibý úšklebek.

„Dávám přednost spíš zlaté rybičce,“ zasupěl.

Což byla nesporně dost banální pointa - ale Erestor ji spolkl.

* * *

Elrond běžel přes bitevní pole a pokoušel se dostat ke Gil-galadovi, který stál na druhém konci; jen tam stál a čekal, ale čím usilovněji se k němu Elrond snažil dostat, tím pomalejším se stával, a padlí, kteří leželi na zemi jako morbidní pokrývka, natahovali ruce, chytali se jeho pláště a snažili se ho strhnout na zem. Věděl, že se musí dostat ke svému králi nebo bude všechno ztraceno, ale bez ohledu na to, jak dlouho běžel, nikdy se k němu nedostal. Nakonec upadl a mrtví ho strhli do temné, strašné nicoty. Tohle byl moment, kdy se obvykle probudil.

Elrond se posadil na posteli, promáčený potem, a lapal po dechu. Dávno neměl tuhle noční můru a teď se ho zmocnila jako nikdy dřív. Rukama si prohrábl vlasy a zhluboka se nadechl. Takový děsivý sen - a ten před ním nebyl o nic lepší. Zdálo se mu, že Orophin a Gil-galad vstali z mrtvých.

Jak ubohé. Jak starý bude muset být, aby konečně přijal svou ztrátu? Tisíciletí a stále truchlí pro svého krále, svého nejlepšího přítele, svého - milence? Byla to láska? Ano, z jeho strany jistě. Ze začátku to bylo uctívání hrdiny a kdo by mu to měl za zlé - polovina Ardy byla zamilovaná do Gil-galada, zatímco druhá vymýšlela způsoby, jak ukončit jeho život. Ai, kdyby ho jen dokázal přestat milovat. Říká se, že vaše první láska bude vždy ta nejlepší, a možná je to pravda. Elrond miloval svou ženu celým svým srdcem a uctíval zem, po které kráčela, byl jejím ochráncem, jejím rytířem v lesklé zbroji, ale s Gil-galadem to byl jediný čas v jeho životě, kdy byl ochraňován a někdo o něho pečoval.

„Vidím, že už se cítíš lépe, penneth,“ zaslechl Elrond za zády dobře známý, příliš dobře známý hlas, a kdyby nebyl tak naprosto v šoku, zasmál by se tomu, že byl nazván 'mladým'.

Otočil se a ocitl se tváří v tvář Gil-galadovi. Ano, byl to on. Tmavé vlasy s lehkými zrzavými odlesky, modré oči s drobnými vráskami v koutcích. Vypadal jako Gil-galad, měl stejnou vůni jako Gil-galad a vzhledem k pobuřujícímu způsobu, jakým se v tento den objevil, nemohlo být pochyb, že to opravdu byl poslední Velekrál Noldor, jeho nejlepší přítel z minulosti a nadto největší láska jeho života.

„Zlato, jsem doma,“ ušklíbl se Gil-galad a Elrond nevěděl, jestli se má smát, plakat nebo křičet - cítil se, jako by měl dělat všechno tohle najednou, tak udělal další nejlepší věc: chňapl polštář a praštil s ním Gil-galada po hlavě.

„Už nikdy si nedovoluj způsobit mi něco takové, jako že zase zemřeš, ty… ty…“ vyjekl, přerušen Gil-galadovýma dlouhýma rukama něžně přidržujícími jeho tvář.

„Odlož svou smrtící zbraň, penneth,“ zavtipkoval Gil-galad a políbil naprosto zmateného Pána Roklinky. Po počátečních protestech Elrond v jeho náruči ochabl, a když ho Gil-galad konečně pustil, zjistil, že Půlefl znovu omdlel.

„Ha!“ řekl si pro sebe Gil-galad a tvářil se dost samolibě. „Pořád ještě to umím!“

* * *

Příští den úžasně rychle zotavený Elrond, Gil-galad, Amaris, Erestor a Glorfindel seděli kolem malého stolu v Elrondově pracovně. Roklinští elfové chtěli vědět, proč Valar poslali trojici zpátky.

Gil-galad vypadal trochu nejistě, odsunul sklenici přímo před ním po stole a povzdechl si.

„Víte, není tak úplně pravda, že jsme byli posláni zpátky,“ řekl nakonec a prohlížel si Amarise, který si leštil své nehty s jemným úsměvem pohrávajícím na rtech.

„Ne úplně? Mohl byste to trochu víc upřesnit, můj pane?“ zeptal se Erestor, dokonalý hlavní poradce od hlavy k patě a dost zastrašující, zvlášť s tou vránou na rameni, jejíž první čin byl pokus vyklovnout Gil-galadovi oči. Elrond zaměstnává opravdu rozkošný personál. Okouzlující.

„Co se Gil-galad pokouší nesdělit, je, že jsme vůbec nebyli posláni zpět. Prostě jsme odešli. Proplížili jsme se bránou a ani jsme nenechali vzkaz,“ oznámil Amaris svým obvyklým znuděným hlasem, jako by svému sluhovi diktoval seznam na nákup.

Elrondovo obočí se téměř dotklo jeho zátylku.

„Udělali jste co? Znamená to, že jste opustili Síně čekání jen tak? Aniž byste byli posláni zpátky? Postavili jste se na odpor Valar?“ zalapal po dechu, neschopný plně pochopit hrůznost toho, co se právě dozvěděl.

Gil-galad se pokusil vypadal provinile, ale selhal.

Erestor si prsty zmáčkl kořen nosu a třel si oči.

„Můj pane - tak docela nechápu, co se děje s fëa v Síních čekání.“

Gil-galad se poškrábal na hlavě.

„Ani já úplně nerozumím tomu systému. Všichni jsme měli během života problémy, se kterými se musíme vypořádat, zlozvyky a tenhle druh věcí. A jakmile jsme vyrovnaní, můžeme se vrátit. Nebo tak nějak.“

„Nebo tak nějak?“ zeptal se Elrond a studoval Gil-galadovu tvář, ale druhý elf pokrčil rameny, takže Amaris, občas přece jen užitečný, nabídl jisté vysvětlení.

„Co si jeho ústně napadená Velkolepost přeje říci, je to, že například jeho seznam zlých skutků dosahoval délky řeky Bruinen, a že aby jich mohl všech litovat a mohl spatřit světlo, musel by v Síních čekání strávit další dva nebo tři věky.“

„Ale jdi,“ zanaříkal Gil-galad, „nebylo to až TAK zlé.“

Amaris napřímil obočí a začal vypočítávat na svých prstech.

„Vaše Veličenstvo, dovolte mi osvěžit vaši paměť. To máme nestřídmost v alkoholických nápojích, nadměrné kouření Mithrandirova speciálního tabáku, obžerství, incident s banánem…“

„Incident s banánem?“ přerušil ho Elrond a vztyčil obočí.

Gil-galad na něj mávl.

„Neptej se.“

Ale Amaris, jakmile jednou začal, mohl být zastaven jedině násilím.

„Pak tam byla ta věc s pannami, neuctivé chování ke starším, svádění jednoho nevinného elfa, nepřetržité…“

„Jakého nevinného elfa?“ zeptal se Elrond, ale když se na něj oba elfové podívali s mírně pobaveným výrazem, začervenal se.

„Ó. Mne.“

„Ano, tebe.“

„… podněcování války, krádež koní, urážka Valar, parkování koně na pěší zóně, opakované…“

„Dost, to stačí, je mi to jasné,“ zasténal Erestor a cítil, jak se blíží bolest hlavy. „Jediné, co právě teď potřebuju vědět je, proč jste, ve jménu Elbereth, podnikli takové šílenství. Je Arda v nebezpečí? Máte vykonat důležité poslání? Proč?“ dožadoval se, díval se zoufale na ty dva elfy a jeho nálada se nijak nevylepšila, když se Amaris začal hlasitě smát perlivým smíchem znějícím jako cinkání stříbrných zvonků.

„Ai, mistře Erestore, jste prostě příliš zábavný! Prosím, omluvte můj smích, ale tohle je k nezaplacení. Tady jeho královská výsost se rozhodla uprchnout ze Síní čekání z jediného důvodu; cituji: 'zabránit té lothlórienské couře vklouznout do Elrondovy ložnice' - takže, svým způsobem, ano, máte pravdu: Arda je v nebezpečí!“

Gil-galad, jehož tvář teď měla barvu přezrálého rajčete, probodával Amarise pohledem.

„Arda není jediná, kdo je tady v nebezpečí, jestli nedostaneš svůj mrštný jazyk pod kontrolu, Amarisi.“

Temnohvozdský elf, naprosto nedotčený, pokračoval v leštění svých nehtů a čas od času se zahihňal, zatímco Erestor i Elrond si pomalu začínali uvědomovat, do jak velké, obrovské kaše se dostali.

Elrond jemně položil svoji ruku na Gil-galadův rukáv.

„Ereinione - Valar vědí, že to, že tě mám zase zpátky, mě učinilo jedním z nejšťastnějších elfů, kteří kdy žili, ale mé srdce je také těžké bolestí, protože, stejně jako já, víš i ty, můj nejdražší, že tohle Mandos tolerovat nebude. Kdybych tě mohl zachránit za cenu svého života, udělal bych to, ale Ereinione - nemohu bojovat proti Valar. Pomysli, kolik bolesti to Prvorozeným způsobilo, když se k nim obrátili zády posledně - to se znovu stát nesmí.“

Gil-galad si povzdechl a dokonce i Amaris vypadal vážně.

Elrond měl pravdu - Mandos by tohle nestrpěl.

* * *

„Slyšíš to také?“ zeptal se Glorfindel a nad jeho nosem se objevila hluboká vráska, znamení velkého soustředění.

Erestor naslouchal.

„Ne, nic neslyším,“ odpověděl po chvíli a podařilo se mu lapit Estorela za jeho kamaše před tím, než dítě mohlo vytrhnout plnou hrst listů z herbáře.

„To je přesně ono, můj drahý. Není nic slyšet. Ani jediný zvuk. Žádný ptačí zpěv, žádné foukání větru, žádný šelest listů.“

Glorfindel vstoupil na balkon, a když se díval dolů ulicí, která vedla z Posledního domáckého domu skrz Roklinku ven z vesnice, pocítil, jak se mu zježily vlasy.

„Erestore - pojď sem, podívej se na tohle,“ zavolal přes rameno, aniž by odtrhl své oči z ulice.

Poradce zvedl dítě, které protestovalo a kňučelo.

„Estoreli, teď buď hodné elfátko - nech nás vyjít na balkon a podívat se, co ada objevil, ano?“ řekl. Zdálo se, že o tom Estorel chvíli uvažuje, potom si začal cucat paleček a byl spokojený.

„Nelíbí se mi, co tam vidím, Erestore,“ prohlásil Glorfindel a ukázal směrem k ulici. Erestor sledoval napřaženou ruku pohledem a zamračil se.

Vypadalo to jako mlha, bílá mlha, která se plazila ulicí a už skryla část lesa. Fin měl pravdu - venku nezpívali žádní ptáci a slunce se skrylo za těžkými mraky. Mohl slyšet, jak si Elladan a Orophin povídají v pokoji pod nimi, ale všechny všední zvuky přírody chyběly. Dokonce i mírný vánek, který si s jeho copy ráno pohrával, zmizel. Erestor něco takového zažil už dříve - bylo to jako ticho krátce před tím, než se strhne divoká bouře, ale kromě schovaného slunce tu nebyly žádné známky špatného počasí.

A mlha se už teď přibližovala k Roklince se vzrůstající rychlostí.

„To není normální,“ potvrdil Erestor a instinktivně přitiskl dítě blíž k hrudi.

„Ne, to není.“

Fin se podíval na Erestora, pak zvedl ruku a pohladil nejdříve hlavičku dítěte, potom Erestorovu tvář.

„Obávám se, že vím, co to je, má lásko. Pojď - půjdeme ven.“

* * *

Elrond, Erestor a Glorfindel stáli na vrcholku schodiště; roklinští elfové se zavřeli ve svých domech, instinktivně se schovali před blížící se bouřkou a ti, kteří žili v Posledním domáckém domě, stáli za dveřmi v hlavní síni a nebylo jim dovoleno vyjít ven. Přes Elladanovy a Elrohirovy hlasité protesty Elrond nepřipustil žádný odpor, a tak museli poslechnout.

Nikdy ve svých dlouhých životech se tři elfové nesetkali s tak děsivou podívanou, jako bylo pět jezdců, kteří mířili k Poslednímu domáckému domu. Čtyři z nich vypadali, jako by sestávali z čistého světla, mihotali se množstvím třpytivých paprsků tak jasných, že si Elrond musel zastínit oči. Jejich koně byli krásní, hřívy jako hedvábí jim vlály ve větru a i kolem nich byla aura světla. Elrond stěží rozeznal obrysy těl a nebylo možné říct, jak jezdci vypadali. Tito čtyři, pokud věděl, byli Jezdci světla, nejčistší z duší, strážci Mandosu a průvodci těch, kteří zabloudili v temnotě.

Kopyta jejich koní by měla dunět o zem, ale nebyl slyšet žádný zvuk a vypadalo to, jako by se jezdci pohybovali zpomaleně. Elrond cítil, jak se mu zježily vlasy na zátylku, když konečně zahlédl tmavou postavu jedoucí v jejich středu.

Mandos.

Náhle, než si Elrond stačil uvědomit, co se stalo, zastavilo pět jezdů přímo před ním a Elrond, Erestor i Glorfindel klesli na kolena a sklonili hlavy, netroufali si vzhlédnout a nebyli schopni slova.

Dlouhou chvíli se nikdo nepohnul a všechno, co Elrond mohl vidět, byla vzpínající se kopyta černého koně. Pak konečně ucítil závan teplého vzduchu na své tváři jako jemné pohlazení, ale byl si jistý, že se ho nikdo nedotkl.

„Vstaň, dítě. I když vyžaduji respekt, netrvám na podřízenosti.“

Hlas byl zvláštně podmanivý, pomyslel si Elrond a úkosem pohlédl na Erestora, který při těchto slovech vzhlédl a ve tváři měl výraz úcty.

Aniž by zvedl hlavu, Elrond se postavil, a stejně tak i Erestor a Glorfindel.

„Podívej se na mě, dítě,“ nařídil hlas a Elrond nakonec vzhlédl.

Ať už čekal, že uvidí cokoliv - tohle předčilo všechno, co by si dokázal představit. Jezdec byl oblečen v černém loveckém oděvu, dva prameny vlasů černých jako noc, sepnuté dvěma stříbrnými sponami ve tvaru lebek, lemovaly jeho obličej, zatímco záplava vlasů splývala téměř k jeho pasu. Nosil čelenku hodící se ke sponám a byl, o tom nemohlo být pochyb, nejsličnější bytostí, jakou kdy Elrond viděl. Tvář neskutečné krásy, elfského vzhledu, ale místo očí bylo něco, co mohl Elrond popsat jen jako černé světlo, hořící uhlíky, oči, které mohly dohlédnout na dno Elrondovy duše a možná dokonce dál.

„Ty víš, kdo jsem,“ řekl jezdec a Elrond přikývl, konečně zase našel hlas.

„Jste Mandos, Strážce Síní čekání.“

„Ano, jsem Námo, kterému říkáte Mandos. Jsem zde a požaduji, co je mé.“

Elrond se zachvěl. Nejenže stál před božským stvořením, stál také před ztrátou, která pravděpodobně zlomí srdce jemu i jeho nejstaršímu synovi.

„Námo - já vím, že pro vás nic neznamenáme, a to, jestli žijeme nebo ne, pro vás není důležité, protože jsme jen zrnka písku na poušti, ale já vás prosím, neberte nám ty, kteří opustili vaše síně, aby se vrátili mezi nás, protože my je vroucně milujeme a ta ztráta by nás bolela víc, než můžeme snést.“

Jezdec sesedl z koně - ne že by to Elrond postřehl, byl to prchavý pohyb - a Námo stál přímo před ním.

„Prosím, pověz mi, dítě - proč si myslíš, že pro nás nic neznamenáte? Nedali jsme vám život? Nedali jsme vám oči, abyste mohli vidět a srdce, abyste mohli cítit? Jak bychom se mohli nestarat?“

„Vzal jste mi syna,“ ozval se Glorfindel a díval se na Mandose se směsicí bázně a nenávisti.

Posel smrti se na Fina přemýšlivě zahleděl.

„Já jsem nevytvořil meč, který tvé dítě zabil. Vzal jsem tvého syna, to je pravda. Ale nedal jsem ti ho snad zpět?“ řekl Vala, napřímil hlavu a zadíval se na Erestora.

Glorfindel zíral na svého milence, pak znovu na Mandose, a když mu konečně došel význam těch slov, skryl tvář ve svých dlaních.

„Dítě, ztráta, nad kterou truchlíš, je jen dočasná. Smrt je věc očisty - tvá duše se vrátí poté, co projde procesem přeměny a zdokonalení. Nechápete snad, že pozemský život, na kterém všichni tak vášnivě lpíte, je jen prvním krokem na dlouhé cestě?“

Elrond si povzdechl.

„Vím to, můj pane, ale přece jen je pozemský život to jediné, co známe, a naše srdce jsou svázána s těmi, které milujeme.“

Námo přikývl.

„Jsem si toho dobře vědom. Ale stanovili jsme pravidla, dítě. A musíme dohlížet na to, že tyto zákony jsou dodržovány, jinak by zavládl zmatek a tento svět by byl zničen. Proto jsem tu, abych si vyžádal zpět ty, kteří patří mně.“

Námo odstoupil a pohlédl na dveře, které se samy otevřely a odhalily Gil-galada, Amarise, Elrohira, Elladana, Orophina, Celeborna a Haldira, kteří na něj šokovaně zírali. Králík stál vedle Haldira, s Ostružiní přimknutou k jeho noze a s Estorelem v náručí. Ostružiní a Králík vrčeli.

„Volám tě, Ereinione Gil-galade, Amarisi z Temného hvozdu a tebe, Orophine z Lothlórienu, abyste mě následovali a vrátili se do Síní čekání, aby vaše duše mohly být očištěny a znovuzrozeny ve správný čas.“

Toto byl hlas, který musel být uposlechnut a trojice elfů postoupila dopředu.

„Ne! Ne! To nedopustím! Znovu už tě neztratím!“ naříkal Elladan a tiskl se k Orophinovi, který se na něj zdrceně díval.

„Nech mě jít, milovaný. Nemůžeš nic dělat. Udělali jsme špatnou věc. Překročili jsme hranici, za kterou jsme nikdy neměli jít a teď to musíme zase napravit.“

„To nepřipustím!“ křičel Elladan, prsty zatínal hluboko do Orohpinovy paže a po tvářích se mu řinuly slzy.

Elrond se díval na Gil-galada, který pohled opětoval a v očích měl smutek.

„Omlouvám se, lásko. Znovu ti působím bolest, čemuž jsem se snažil zabránit.“

„Mandosi - Námo - tito elfové se proti vám prohřešili, to nepopírám. Ale pochopte - Elrond a Elladan jistě vyblednou žalem, když znovu přijdou o své druhy. Nemůžete udělat výjimku? Jen jednou?“ zeptal se Celeborn a upíral na Valu prosebný pohled.

Námo zvedl hlavu.

„Výjimku? Neexistuje nic takového jako výjimka. Výjimky si vymyslel váš rod jako omluvu pro nedodržování zákona. Záleží jen na oněch dvou elfech, zda se rozhodnou, jestli chtějí vyblednout nebo ne, do toho nemám co mluvit.“

Přivolal tři uprchlíky a oni opět uposlechli jeho volání.

„Já to nedovolím! Ada a Elladan trpěli už dost!“

Dřív než mohl kdokoliv zasáhnout, Elrohir, který celou scénu nevěřícně sledoval, skočil po Námovi.

„Ne!“ vykřikl Elrond, když viděl, jak jeho nejmladší syn napadl Valu, ale už bylo příliš pozdě předejít tomuto rouhání.

V okamžiku, kdy se Elrohir dotkl Náma, se jeho srdce zastavilo a on zemřel. Jasné světlo ho vábilo, aby ho následoval, a ačkoliv slyšel otcovy a bratrovy rozrušené výkřiky, cítil se kupodivu hřejivě a chráněně. Padal do nekonečné prázdnoty a najednou ho někdo chytil a bezpečně choval v náručí.

Námo položil mladého elfa jemně před Elronda, opatrně, jakoby mu nechtěl zkřivit vlásek. Pak se díval na nevědomého elfa a prohlížel si ho.

„Tvůj syn má odvážné srdce a ohnivého ducha. Ale přesto nenastal jeho čas, tak ti ho vracím zpět.“

Elrond poklekl vedle svého nejmladšího syna, aby zkontroloval jeho puls a vzal ho za ruku, a Elrohirovy oči se skutečně se zachvěním otevřely.

„Ada?“ zeptal se zmateně, „co se stalo?“

Elrond nic neřekl, jen Elrohira pevně objal.

„Ty hlupáčku,“ šeptal, „ty hloupý, báječný chlapče.“

Námo obrátil svou pozornost zpátky na tři uprchlíky.

„Teď pojďte. Už jsem zde byl příliš dlouho.“

Celeborn sledoval scénu a celou dobu se pokoušel přijít na způsob, jak ty tři elfy udržet tady. Tedy, ne že by měl něco proti tomu, kdyby viděl Gil-galadova a Amarisova záda, ale pomyšlení na znovu zlomená srdce Elladana a Elronda na něj už bylo příliš. Poslední nápad mu přišel na mysl, možná poněkud pošetilý, ale vybavila se mu jedna z nemnoha věcí, kterou Orophin vyprávěl o svém setkání s Mandosem. Mohlo by to vyjít? Oh, dobrá, přinejmenším to může zkusit.

„Námo - nechtěl byste si o ně zahrát?“ zeptal se a Vala, který už držel uzdu svého koně, se pomalu otočil a zvedl obočí.

„Zahrát? Chceš si zahrát o jejich duše?“

'Aspoň přímo neodmítl, ani mě neproměnil v ropuchu,' pomyslel si Celeborn.

„Ano, můj pane, to chci.“

Námo se zasmál. Bylo divné slyšet Valu smát se, ale zároveň Celeborn znovu pocítil bezpečnější půdu pod nohama.

„Dítě - ty si se mnou chceš zahrát o něco, co už vlastním? To by byl špatný obchod, souhlasíš?“

Celeborn o tom chvíli přemýšlel.

„Máte pravdu, můj pane. Tak zvedám sázky - když vyhraju já, Orophin, Gil-galad a ten arogantní snob z Temného hvozdu zůstanou tady, nedotčení, a už na ně nebudete mít nárok.“

Námo se na Celeborna pobaveně usmíval.

„A pokud vyhraji já, což, musím říct, je velmi pravděpodobné, dítě? Co bude má odměna?“

„Pokud byste vyhrál, můžete si je vzít a já s vámi půjdu taky.“

Elfové, kteří sledovali rozhovor se zatajeným dechem, vyjekli.

„Dědečku, to nemůžeš udělat!“ „Celeborne! Ty ses zbláznil?“ „Můj pane!“

Ale Celeborn byl rozhodnutý.

„Námo, jak jste říkal, velmi pravděpodobně vyhrajete. Tak co riskujete? Mohl byste vyhrát mou duši a já vás ujišťuji, že jsem zábavný společník. Dokonce bych přinesl Tablero.“

Námo se na Celeborna zadíval a bývalý Pán Zlatého lesa se cítil velmi nepohodlně pod tímto zkoumavým pohledem.

„No tak tedy dobře,“ řekl nakonec Námo, „bude to, jak si přeješ. Ale dobře si pamatuj, dítě: pokud vyhraji, už nebude žádné další vyjednávání a ty mě budeš následovat ze svobodné vůle. Jsme dohodnuti?“

Celeborn přikývl.

„Můžeš si vybrat hru, dítě, když to byl tvůj nápad,“ řekl Námo a Celeborn přikývl.

„Pak si vyberu karty, můj pane.“

„Karty - ah, já osobně bych raději volil vznešené kostky, ale dobrá. Jakou hru?“

Celeborn okamžik přemýšlel, a pak řekl: „Každý z nás si vytáhne jednu kartu. Ta vyšší vyhrává.“

Námo přikývl na souhlas.

„Bude to, jak si přeješ.“

Pak se otočil k jednomu ze svých strážců a řekl něco v jazyce, který žádný z elfů nikdy neslyšel - zněl jako šepot větru, a světlo se přemístilo ze svého koně ke svému pánovi.

Éterická bytost natáhla jemnou ruku a v dlani jí spočívala hromádka karet.

Námo si vybral vrchní kartu, podíval se na ni a pak ji ukázal Celebornovi.

Byla to piková desítka.

Celeborn těžce polkl a téměř udělal krok zpět, když se jasná postava pohnula směrem k němu. Zíral dolů na karty, pak nahoru, do míst, kde by měla být tvář bytosti, ale tam bylo jen jasné, hřejivé světlo - průzračná láska, pomyslel si, jak velmi podivné; pak byly karty před ním a on si vybral jednu z vrchu.

Na okamžik nebylo slyšet jediný zvuk a Erestor, který stál nejblíž k Celebornovi, si byl jistý, že ani jeho srdce se neodvažovalo tlouct.

„Mám srdcového spodka, můj pane,“ řekl konečně Celeborn, ukázal kartu a všichni si s úlevou oddechli, posílali děkovné modlitby všem Valar vyjma Mandose.

Námo se podíval na kartu, kterou Celeborn stále držel, pak na Celeborna a nakonec přikývl.

„Vyhrál jsi, dítě. Můžeš si nechat ty tři darebáky.“

Otočil se na Gil-galada a dodal: „Předpokládám, že ve tvém případě bych měl být vděčný. Vzhledem k potížím, které jsi způsobil, doufám, že tě v mých síních neuvidím nijak brzo.“

Naposledy se podíval na Elrohira, zamyšleně, jak se zdálo Elrondovi. V mysli mladého elfa se ozval hlas, děsivý a svůdný zároveň:

Tvou společnost si budu opatrovat, až přijde tvůj čas, mé dítě.

Námo znovu nasedl na svého koně a Celeborn, který se stále ještě díval na pulzující světlo před sebou, cítil, jak mu zeslábla kolena - teprve teď si plně uvědomil, co pro něj bylo v sázce.

Bílá postava pokročila k němu a něco mu zašeptala do ucha, hromádka karet vklouzla do jeho ruky, a pak se postava vzdálila a nasedla na koně. Ve vteřině pět jezdců zmizelo; kam, to nikdo nedokázal říci, ale dlouhou chvíli všichni stáli jako zmrazení.

Nakonec se Celeborn podíval na karty. Otočil první - srdcový spodek. Otočil další - zase srdcový spodek. Ve skutečnosti celý balíček neobsahoval nic jiného než srdcové spodky.

Erestor, který se první pohnul a přistoupil k Celebornovi, sledoval nevěřícně, jak Lórienský elf prochází celý balíček.

„Celeborne!“ zalapal po dechu, „znamená to, že ta čistá bytost podváděla?“

Celeborn se usmíval a něžně pohladil karty ve své ruce.

„Samozřejmě, že podváděla,“ odpověděl a stále se usmíval.

„Vždycky to byla tatínkova holčička.“

* * *

Poznámky autorky:

Nečekali jste, že ji v tomto příběhu uvidíte, že ne! V mém světě se Elrond a Celebrían hluboce milovali. A Celebrían neodplula na Západ, ona zemřela (nikdy se mi nezamlouvala představa, že 'opustila' svou rodinu). Protože je to milující manželka, matka a dcera, dokonce i po smrti, určitě by udělala cokoliv, aby si byla jistá, že její rodina bude šťastná - třeba i podvedla Mandose ;-)

Amaris: pro případ, že by to někoho zajímalo, připadá mi hodně jako Eric Idle, ale pak je moje mysl zvláštně propojená.

Orophin: ai - nejdřív jsem myslela, že ho pošlu zpátky do Mandosu, abych přidala nějaké drama, ale pak by tam muselo být příliš mnoho dobrých tvorů, tak jsem se rozhodla nechat ho s Elladanem hned a je jen otázkou času, kdy dostanou vlastní talan včetně plaňkového plotu a psa. Jsem takový blázen.

Haldir: stále nemá záchytný bod, ale ještě přijdou dvě kapitoly. Důvěřujte mi.

Námo (zvaný též Mandos): ano, je to Keanu Reeves, skrytý v Síních čekání před Agentem Smithem. Zmiňovaný portrét Náma: http://erestor.wozupdoc.net/knave10.html 

Vždycky jsem byla fascinovaná pohádkovými příběhy, ve kterých muži (a dodávám „ženy“, protože moje beta z toho dostala feministický záchvat *zahihňání*) přelstili smrt. Existuje jedna francouzská legenda „Smrt v Jabloni“, která je o farmáři, kterému se povede chytit Zubatou do své jabloně. Ze začátku se to zdá jako dobrá věc, ale pak nikdo neumírá, ti, kteří jsou nevyléčitelně nemocní trpí, bez konce, a když zaútočí nepřátelská armáda, farmářovi lidé nemohou ubránit svou zemi, protože bez ohledu na to, kolik nepřátel zabijí, nikdo z nich nezahyne. Nakonec farmář vidí chybu svého skutku a smrt osvobodí.

Jsem dcera majitele pohřebního ústavu a měla jsem velké štěstí, že jsem vyrostla bez strachu ze smrti; vždycky jsem se na to dívala jako na přirozenou součást života a, v závislosti na vašem smýšlení, jako na první krok na cestě k něčemu velkému, co neznáme. Naprosto miluju termín „Bratr spánku“ jako popis smrti a ne, to není morbidní - je to zdravé.

Předpokládám, že to je důvod, proč v tomto příběhu není Námo zobrazen jako ten zlý.

* * *

Poznámka k překladu:

Kdyby někdo zapomněl, co je Tablero - variace na Dámu, kde se místo kamenů postaví štamprlata, a když soupeři seberete 'kámen', vypijete štamprle. (Dodatek Pyriel: co jiného taky čekat od Celeborna, že?)

 

 

Srdcový spodek - Kapitola devátá

Srdcový spodek - Kapitola jedenáctá