Labyrintem slov...

Srdcový spodek

Kapitola dvanáctá

 

Velké Finále – Erestor a Glorfindel uzavřou svazek, dobří přátelé odcházejí a nakonec, Glorfindel splní Erestorovo největší přání.

 

Poznámka autorky: Konečně - poslední kapitola! Páni - vy jste ale mávali vidlemi, drazí čtenáři! To bylo nádherné drama na konci 11. kapitoly, že? Ruce nahoru - kolik z vás si myslí, že Erestor Finovi zahýbá? Ó - tolik? Dobře tedy - čtěte dále a zjistíte, jestli jste měli pravdu nebo ne.

Taky musím říct, že mě šokovalo - šokovalo, řeknu vám, množství lidí, kteří mi psali a žádali mě, aby byl Gil-galad nazýván „Tykvičko“ - vy krutá chásko! Copak si starý král zaslouží takové zacházení? (Publikum volá „Ano!“)

Tahle kapitola byla betována obdivuhodnou Magickou krysou a úžasnou Eveiyí.

A nyní, bez dalších průtahů, podívejme se, jak tento příběh skončí…

* * *

Opona se otevírá:

Finova píseň pro Erestora

Čeká na mě v noci, čeká na mě v tichu
Dává mi všechnu svou něhu a zbavuje mne bolesti
a dosud mi neutekl, i když, přísahám, by měl důvody
Stále věří v zázraky, zatímco ostatní marně pláčou

Někdy se ke mně otočí a zeptá se, o čem sním
a já pochopím, že jsem musel být milion světelných let vzdálený
A ptám se ho, jak ví, že se ke mně má v tom momentě vztáhnout
a on se usmívá, protože je jasné, že není třeba slov

Jsou tací, kteří ztratili všechnu naději, lásku a vlídnost
Je mnoho těch, kteří padli, ale někteří stále přežívají
Přichází ke mně v noci a prozradí mi svá přání
A dává mi všechnu svou lásku, kterou potřebuji, abych si udržel svou víru

Celé je to o duši,
je to o víře a hluboké oddanosti.
Je to o duši,
protože za láskou je silnější cit.
Stal se silným,
protože tolik věcí, které se vymkly kontrole
by ho měly odehnat.
Tak proč zůstává?
Celé je to o duši

„Erestorizovaná“ verze písně „All about Soul“ od Billyho Joela

* * *

Fin konečně znovu přiměl své nohy k pohybu a rozzuřeně se vrhl vpřed, strhávaje tapisérii, za kterou se dosud skrýval, a divoce táhl Elronda pryč od Erestora, ale jeho pán se nedal tak snadno, otočil se a popadl Fina za ramena, usilovně s ním třásl, zas a znova a …

„Fine… drahý, co se děje?“ zeptal se ustaraně Erestor a pokoušel se lomcováním přivést rozrušeného elfa k vědomí.

Glorfindel se prudce posadil, zmáčený studeným potem, a s hrůzou zíral na Erestora.

„Erestore…“ lapal po dechu a jeho druh jemně zastrčil potem promočený pramen zlatých vlasů za Finovo ucho.

„Musel jsi mít noční můru, lásko - zdálo se ti zase o Mandosových síních?“ Erestor Glorfindela objal a jemně, ale rozhodně si přitiskl jeho hlavu k hrudi.

„Ne,“ šeptal Fin, „nebyl to sen o smrti. Zdálo se mi o něčem mnohem horším.“

Erestor se ho už dál nevyptával, jenom dál hladil bojovníkovy vlasy, dokud se Finovo srdce nezklidnilo a jeho oči se zase nezamžily ve snění.

A Erestor přemýšlel, co by pro Glorfindela mohlo být horší než smrt.

* * *

„Tak, ty malý darebo - čeká nás teď velice vážný rozhovor mezi otcem a synem,“ oznámil Glorfindel a lehl si na zem na břicho, aby byl v úrovni očí svého syna, který seděl na přikrývce v dětském pokoji, žvýkal plátek jablka a dělal při tom hrozný nepořádek.

„Agagaaggaga gaa!“ odpověděl Estorel nadšeně a mával ošklivě znetvořeným kouskem ovoce ve vzduchu.

„Ano, to je přesně to, o čem jsem chtěl mluvit,“ souhlasil Glorfindel a polechtal chodidla bosých nohou elfátka. Estorel se hihňal a svíjel a vyprskl jablko na celý Glorfindelův obličej.

„Ehm - tedy tohle zrovna není způsob, jak jsem chtěl začít náš rozhovor,“ mumlal Fin a čistil si tvář cípem přikrývky.

„Gaaaagggoooooo!“ potvrdil Estorel a matlal si jablko do vlasů, které mu teď dosahovaly k bradě a ze své původní černé s rudými odlesky změnily barvu na temně kaštanovou, což byl zajímavý kontrast k jeho tmavě modrým očím.

Fin se pokusil znovu zahájit diskuzi.

„Takže teď je tady tvoje fëa, Luinile, jestli jsem správně rozuměl Jeho Smrtící Svatosti,“ řekl, díval se na svého syna a pokoušel se najít jakoukoliv známku po dítěti, které tak tragicky ztratil před mnoha věky.

„Gah!“ sdělil Estorel a pokyvoval hlavou, zatímco si utíral lepkavé prsty do své zelené tuniky.

Glorfindel vzal drobnou nožičku svého syna do svých velkých rukou a jemně ji pohladil, jako by to byl vzácný, křehký klenot vyrobený ze skla.

„Nevím, jestli mě můžeš opravdu slyšet nebo mi rozumět, můj synu, ale prosím tě o odpuštění za mou pošetilost. Nikdy jsem ti neměl dovolit jet se mnou do bitvy, ale byl jsem tak pyšný a ty tak nedočkavý - ai, je to všechno moje chyba, můj malý sladký princi.“

Dítě se na něj dívalo s úsměvem a Fin mu vtiskl polibek na čelo.

„Nemám slova, abych vyjádřil, jak moc jsem tě miloval a stále ještě miluji, můj synu. Neminul ani okamžik, abych na tebe nemyslel, nepřipomínal si, jak báječný jsi byl syn. Často jsem se vzbudil, když jsem se domníval, že jsem zaslechl tvůj smích, jen abych našel tvůj pokoj prázdný a tvou matku v zoufalství. Nesmíš si myslet, že jsem ji nemiloval, synu, ale je to tvůj sia, kdo je opravdu druhá polovina mé duše, a ty jsi volil moudře, když sis ho vybral.“

„Nevím, co jsem udělal, že jsem si zasloužil takovou laskavost, abych tě mohl vidět vrátit se do mé náruče, ale slibuji, že ti všechno vynahradím, maličký - tentokrát budu dobrým otcem. Ačkoliv po pravdě řečeno - máš dost špatný úsudek, když jsi se vrátil k takovému nanicovatému ničemovi, jako jsem já.“

Fin skryl svou tvář ve svých dlaních a rozplakal se - nedokázal ani říci, jestli to jsou slzy bolesti nad ztrátou syna nebo slzy radosti z jeho návratu - jenom cítil, že stín v jeho srdci a mysli zmizel, a když drobná ruka neohrabaně pohladila jeho vlasy, snesl se na něj úžasný pocit klidu a míru.

Nejenom jeho syn se vrátil - také Fin dorazil domů.

* * *

'Elfové mě nikdy nepřestanou udivovat,' přemítal Gandalf. Kouřil dýmku, občas do vzduchu vyfoukl kouřový kroužek a úmyslně ignoroval Galadriel, která nakrčila nos a demonstrativně zakašlala pokaždé, když jeden z šedých kroužků zavál jejím směrem. Nakonec pro ni vyfoukl kouř ve tvaru labutě a Galadriel mu věnovala úsměv, po kterém nicméně následoval hlasitý kašel - koneckonců, nemohla ztratit tvář.

Starý čaroděj pozoroval čilý cvrkot malého tábora, který si lórienští elfové postavili. Setkal se s nimi na půl cesty mezi Lórienem a Roklinkou a byl vřele pozván, aby se k nim na zbytek cesty připojil. S potěšením souhlasil, protože Galadriel byla vždycky dobrá společnost. Probírali nadcházející obřad spojení Erestora a Glorfindela a ve vhodném okamžiku i zázrak tří navrátivších se elfů. Gandalf si dával pozor, aby nemluvil příliš nahlas - nakonec, bylo to něco, co by se přece jen nemělo rozhlašovat všude po Ardě, a i stromy občas měly uši a ústa. Chtěl si promluvit se samotným Gil-galadem předtím, než si na celou tu věc udělá svůj názor. A kromě toho má pro Pána Imladris jednu poněkud nepříjemnou zprávu - zprávu s důsledky pro celou Středozemi, ale právě teď si jednoduše užíval, že je obklopený smíchem a veselím.

Pár elfů právě dozpívalo píseň o mladé neopětované lásce a každý setřel slzu.

„Už žádné slzy, přátelé moji,“ vykřikl Rúmil a vyskočil, „je čas se smát a radovat!“

Vzal ze svého opasku láhev, která obsahovala tu nejsilnější Hobití brandy, co byla k dostání, a nabídl ji s širokým úsměvem Galadriel, která si k láhvi nejdříve podezíravě přičichla, pak si zkusmo usrkla a okamžitě začala kašlat a prskat - u Valar, takový odporný nápoj!

Rúmil se smál, pak vstoupil do středu malého kruhu a začal zpívat. Předstíral že je opilý; klátil se a zakopával o své vlastní nohy a pohrával si s lahví:

Ze všech ptáků, které jsem kdy viděl
je sova nejkrásnější
sedí na stromě celý dlouhý den
a když padne noc, uletí
Čím, kdo a komu teď připíjí?
Vám pane darebáku
Tahle píseň se výborně zpívala, jak jsem slíbil,
a darebák je ten, který teď pije.
Nos, nos, no-o-o-nos,
a kdo ti dal tenhle veselý červený nos?
Skořice, zázvor, muškát a hřebíček,
a to způsobilo tvůj veselý červený nos.“

Všichni se smáli, povzbuzovali, tleskali a dokonce se zapojila i Paní Zlatého lesa, chichotala se jako mladá elfí dívka, a u Valar, to byl pohled, který si Gandalf užil, protože kdy někdo viděl vážnou Paní chovat se takhle?

Tak to šlo dál a dál, příběh a píseň, a když se všichni konečně rozešli ke svým pokrývkám, byla už hluboká noc. Gandalf se vzdálil do pohodlí své malé dvojkolky, pořádně si stáhl klobouk do tváře a brzy bylo, kromě jedné houkající sovy, slyšet jen jeho chrápání.

Kousek stranou od hlavního tábora seděla v trávě Galadriel s nataženýma nohama, opřená o ohromný dub. Rúmil ležel na zádech, s hlavou položenou v jejím klíně, s její levou ruku na své hrudi, kde si pohrávala se sponou jeho pláště, a vysvětloval jí jména všech hvězd nad nimi - většinu z nich si právě vymyslel, protože věděl o astronomii asi tolik, kolik kráva věděla o tanci, ale Galadriel, která znala každou hvězdu podle jména a většinu z nich osobně, se jen usmívala.

„A tohle je velice zvláštní hvězda, má paní - ta se jmenuje 'Nejkrásnější Paní stříbrných vlasů' a nepochybně je to nejjasnější hvězda ze všech. A vidíte tu malou poblíž? Ta se jmenuje 'Toužící Galadhrim' - není tak jasná, ale milá na pohled.“

Galadriel se tiše zasmála.

„Neřekla bych, že ta hvězda není příliš jasná - je dost jasná, aby věděla, že se má od té velké zářící držet dál, aby neshořela v jejích plamenech.“

Rúmil k ní vzhlédl. Měsíční svit se jí odrážel ve vlasech, které měly téměř stejnou barvu jako ty stříbrné paprsky, a Rúmil cítil, že nikdy neviděl svou paní krásnější.

„Ach, má paní - to je v povaze malých hvězd toužit po těch jasných, které je na oplátku nechtějí.“

Galadriel si povzdechla.

„Rúmile, velmi často cesta, kterou jdeme, není ta, kterou bychom si vybrali, ale ta, která nám byla určena. Kdybych šla za svým srdcem, malá hvězda by nemusela shořet, ale mohla by se u toho ohně ohřát. Ale já za svým srdcem jít nemohu - víš stejně dobře jako já, že žádná hvězda nahoře na obloze není sama - jsou na sobě navzájem závislé a pokud jedna spadne, všechny ostatní by ji mohly následovat a nám by zůstala temná a chladná noc.“

Rúmil se k ní přivinul blíž a zavřel oči, když ucítil, jak její prsty jemně hladí jeho tvář.

„Má paní - přísahal jsem věrnost vám i lordu Celebornovi a tuto přísahu dodržím, dokud neskončí čas nebo můj život. Ale on s vámi nejednal tak, jak si zasloužíte, má paní. I elfí pán může chybovat.“

V jeho hlase nebyla zlost ani nepřátelství, jen zájem a Galadriel si povzdechla.

„Ani jeden z nás se k tomu druhému nechoval způsobem, jakým bychom si zasloužili, takže by se vina neměla svalovat jen na jednu stranu, nejdražší příteli.“

Galadhrim otevřel oči a opřel se o loket, aby hleděl přímo do jejích očí.

„Má paní - všichni víme lépe, než by nám bylo milé, o jeho návštěvách v domech, chýších a talanech, kdykoliv vzplanul vášní. Nemyslete si, že jsme slepí - vidíme každou bytost, elfa, skřeta či trpaslíka, kteří vstoupí do Zlatého lesa. Máme bdělé oči a bystré uši - ve Zlatém lese se nestane nic, aniž bychom to nevěděli. Vaši lidé mají soucitná srdce, má paní - netěší nás slyšet, jak v noci pláčete.“

Galadriel se rychle podívala stranou.

„Ze všech elfů zrovna ty říkáš takové věci,“ zamumlala a Rúmil jí přidržel bradu, jemně otočil její hlavu znovu tváří k sobě a zamračil se.

„Proč je to takové překvapení, má paní? Myslela jste, že nemám srdce?“

Galadriel zavrtěla hlavou. Rozhodně mu nemohla říct, proč ji tak dojalo slyšet tato slova od něj. Tak moc jí připomínal Celeborna, jaký býval před tolika věky - starostlivý, veselý, vášnivý, milující a nepředvídatelný. Každý den, který strávila s Rúmilem, objevovala další podobnosti mezi těmi dvěma a vyčítala si, že byla tak dlouho slepá.

„Myslím, že tvé srdce je velice drahá věc, Rúmile - proto bys měl být velmi opatrný na to, koho jím obdaruješ.“

Rúmil se naklonil blíž, tak blízko, že mohla cítit jeho dech na své tváři.

„Své srdce nemohu nikomu dát, má paní,“ zašeptal, „protože už ho dávno nevlastním.“

Než na to mohla odpovědět, jeho rty se znovu dotkly jejích a ačkoliv Galadriel věděla, že tohle je velmi špatné a velmi pošetilé, opětovala jeho polibek se stejnou vášní. Bylo tak krásné cítit se žádaná, obdivovaná - milovaná? Prsty se probírat jeho dlouhými vlasy, nechat je sklouznout po jeho zádech, cítit teplo jeho těla a hru svalů. Cítila, jak její vzdor taje jako rampouch vystavený zimnímu slunci, a proto byla vděčná, když se odtáhl, aby chytil dech. Díval se na ni, tvář zardělou, oči jiskřící a dobře četl, co nevyslovila nahlas. Hravě ji políbil na nos, pak vstal, láskyplně ji pohladil po tváři hřbetem ruky a přikryl ji lehkou pokrývkou, kterou zahrnul kolem její pružné postavy.

„Spěte, má paní. Budu venku na stráži, takže vás dnes v noci nebudou rušit žádné špatné sny.“

Mrkl na ni, pak se obrátil a její oči ho sledovaly, dokud nezmizel mezi stromy a nesplynul s tmou - jako neviditelný lesní duch.

* * *

Byly okamžiky, kdy bylo pro Elronda těžké sledovat Glorfindelův myšlenkový pochod. Například okamžiky jako tenhle. V jednu chvíli oba mírumilovně seděli nad hrou v šachy a v tu následující Elrond zjistil, že je zapletený do té nejnesmyslnější diskuze.

„Šach mat - prohrál jsi, Glorfindeli,“ Elrond se doširoka usmál a bojovník si povzdechl.

„Opravdu - zase jsi mě překonal, Elronde.“

Opřel se ve svém křesle dozadu a pečlivě si Pána Imladris prohlížel. Navzdory svému zřejmému smrtelnému původu měl Elrond krásnou tvář, v jeho očích se skrýval humor a byl laskavý, moudrý a ten nejlepší z přátel. Pohyboval se půvabně, měl melodický hlas a, pokud se dalo věřit pověstem, které během staletí zaslechl a Gil-galadovým žertovným příběhům, existovalo množství důvodů, proč byl velekrál Peredhelem tak uchvácen - důvodů, které Glorfindel raději nechtěl znát příliš podrobně.

Elrond trávil s Erestorem mnohem víc času nežli on - což byla pochopitelná věc, když byl Erestor jeho hlavním poradcem a existovalo tolik smluv, které musely být připraveny, projevů, které musely být napsány a tolik práce do noci… ne snad, že by Glorfindel pochyboval o Erestorově věrnosti, ale co Elrond? Určitě si musel všimnout, jaký tmavý poklad sedí v radě po jeho levici. Opravdu byl po všechny ty roky slepý? Jistě ne!

Glorfindelovy oči se zúžily.

„Máš rád Erestora?“ zeptal se najednou a Elrond, který pochopitelně neměl ani tušení, nad čím Glorfindel celou tu dobu dumal, překvapeně vzhlédl.

„Tedy co je to za otázku, Glorfindeli - samozřejmě, že mám Erestora rád. Proč bych neměl?“ zeptal se zmateně.

„Ano, proč bys neměl - je velice krásný, že ano?“

Elrond nadzvedl obočí.

„Glorfindeli - o co jde? Máš nějaký důvod pro tyhle dost podivné otázky nebo…“

„Ó ne, nic. Nic. Vážně. Jen tak přemýšlím. Takže - ty si tedy nemyslíš, že by byl krásný?“

„Jistěže je krásný. Jako by sis toho doteď nevšiml! Tak ještě jednou: proč se mě na to ptáš?“

Bohužel Fin neměl nejmenší chuť odhalit důvod své zvědavosti a odpověděl další otázkou.

„Takže si myslíš, že je krásný. Uvažoval jsi někdy o tom, že bys ho chtěl do svého lože?“

„Do svého lože? Erestora? Fine - kolik sklenic miruvoru sis dal, než jsi sem šel?“ zeptal se Elrond pobouřeně.

„Žádnou. A ještě jsi mi neodpověděl na mou otázku - už jsi někdy uvažoval o tom, že by ses s ním vyspal? Zkusil jsi to? Je tu snad něco, o čem bych měl vědět, než se zítra spojíme?“

Glorfindel se teď nakláněl nad malým stolkem a ani si nevšiml, že rukávem shodil šachové figurky.

„Vážně doufám, že teď nenaznačujete, co si myslím, že naznačujete, lorde Glorfindeli,“ odpověděl Elrond, také se naklonil vpřed a ve vzduchu mezi oběma elfy se začaly tvořit rampouchy.

„Celé Ardě je jasné, že Erestor miluje tebe a jenom tebe. Takže tenhle výslech je nejen nesmyslný, ale také vysoce urážlivý jak pro mě, tak i pro tebe, a já bych ti doporučil, abys Erestora ušetřil podobného vyptávání, pokud nechceš zranit jeho city.“

Glorfindel klesl zpět do křesla a povzdechl si.

„Omlouvám se, můj pane - prosím, odpusť mi. Jen jsem měl minulou noc nesmírně znepokojující sen, který mi od mého probuzení nejde z mysli a…“

Elrond se na něj podíval znovu, tentokrát okem léčitele.

„Glorfindeli - jsme přátelé po mnoho milénií. Vidím, že tě něco hluboce znepokojuje. Nechtěl by ses se mnou o ten sen, který jsi měl, podělit? Často nám to, co prožijeme v říši snů, může ukázat něco, co nás trápí ve skutečném životě. Možná bych ti mohl pomoci?“

Glorfindel si mačkal ruce.

„Ai, to, co říkáš, je pravda - dobrá, řeknu ti to. Ale nemysli si o mně nic špatného.“

„Nebudu. Pokračuj.“

Elrond se pohodlně opřel, naplnil si znovu sklenku vínem a soustředil se na válečníka.

Fin vyprázdnil svou sklenici jedním douškem a pak řekl: „Zdálo se mi, že mě Erestor podvádí. S tebou.“

Elrond jen povytáhl obočí, ale nekomentoval to, a Fin pokračoval.

„Podívej, on vážně chce další dítě. A i když já v zásadě nemám nic proti myšlence mít velkou rodinu, příliš se bojím vyhovět jeho přání. Já… posledně jsem ho téměř ztratil a nechci, aby tím znovu prošel. Není úplný elf z Plání - a my nevíme nic o tom, jak by ho to mohlo ovlivnit a… ach, já nevím. Mohl by si najít někoho mnohem lepšího, než jsem já.“

Elrond, který pozorně naslouchal, se naklonil vpřed.

„Takže, jestli ti rozumím přesně, myslíš si, že nejsi pro Erestora dost dobrý, bojíš se, že by tě mohl opustit pro někoho, kdo je, přinejmenším podle tebe, 'lepší' než ty a odpíráš mu další dítě, protože se bojíš, že bys ho mohl ztratit - pochopil jsem tě správně?“

Fin přikývl a pozoroval své boty.

Elrond vstal, přešel k oknu a podíval se dolů na nádvoří, kde Gil-galad mluvil s Amarisem a divoce gestikuloval, zatímco si temnohvozdský elf leštil nehty a zíval.

„Glorfindeli, drahý příteli - lhal bych, kdybych tvrdil, že mě nikdy Erestor nepřitahoval. Když spolu dva pracují v takové blízkosti po tak dlouhou dobu, tak se to stává. Ale,“ prohlásil, obrátil se a vážně se na bojovníka zadíval, „nenastal ani jediný okamžik, kdy bych měl pocit, že by se Erestor zajímal o mě. Ani jednou během všech těch tisíciletí. Byl jsem sám hodně dlouhou dobu - neměj mi to za zlé, že jsem čas od času zatoužil po útěše.“

„Glorfindeli, znám tě velice dobře. Za tím tvým hlučným a hrubým chováním se skrývá milá, jemná a ušlechtilá duše; čím víc roste balrog ve tvých historkách, tím menší je tvoje sebeúcta. Nemysli si, že jsem slepý, příteli. A nemysli si, že je slepý i Erestor. Vidí do tebe, vybral si tě dobrovolně a celým svým srdcem i svou duší a jestli se mě chceš zeptat, zda byste se měli zítra spojit či zda ho nejsi 'hoden', tak ti mohu říci jen jediné: vy dva jste stvořeni jeden pro druhého.“

Glorfindel se podíval na svého Pána a zvládl nepatrný úsměv.

„Opravdu si to myslíš, Elronde? To je tvůj upřímný názor?“

Elrond dost energicky přikývl.

„Opravdu - tohle je mé upřímné mínění. Ani jeden z vás by nemohl být šťastný s někým jiným, protože byste nepochybně svými šílenými kousky kteréhokoliv jiného připravili o rozum. A teď tě žádám, abys byl tak laskavý a šel otravovat někoho jiného, protože já musím dokončit přípravné práce pro váš zítřejší obřad spojení.“

Glorfindel se zazubil a vstal.

„Chraň mě Valar, abych ti bránil v tomto veledůležitém úkolu. A nezapomeň, že si přeji, aby všechny stromy byly ozdobeny jasně růžovými mašličkami!“

Elrond zasténal a trhnul sebou, když se zabouchly dveře za jeho správcem, který, jak se zdálo, nikdy nebyl schopný zavřít dveře normálně nebo potichu.

Pak se posadil a napsal pokyn pro Melpomaena, aby se ujistil, že budou všechny stromy ozdobené zelenými a tmavě rudými mašlemi, jak si přál Erestor.

Glorfindel byl možná jeho nejstarší přítel - ale Erestor mával řasami rozhodně přesvědčivěji.

* * *

„Tohle se mi opravdu nelíbí, Elladane,“ reptal Orophin a nesouhlasně si prohlížel svůj odraz v zrcadle.

„Ale mně ano - vypadáš báječně,“ odpověděl mladší elf a obdivoval svého manžela, který se na své nové šaty díval s pochybami. Byly jednoduchého střihu, z mechově zeleného sametu s jemným stříbrným lemováním, ale Galadhrim v nich vypadal velice královsky, jako vznešený elf nebo dokonce jako lord. Elladan nikdy předtím neviděl Orophina oblečeného v róbě, což nebylo žádné překvapení, poněvadž lórienský elf hluboce nesnášel společenský oděv. Kdyby to záleželo na něm, zúčastnil by se obřadu spojení mistra Erestora a lorda Glorfindela v uniformě Galadhrim, ale to bylo mimo diskuzi.

„Je to také Estorelův obřad Dávání jména, a protože jsi jeho opatrovník, máš tam důležitou roli. Glorfindel by tě rozkrájel na kousíčky a naservíroval vrrkovi, kdybys zítra vypadal méně než dokonale!“

Orophin se rozesmál.

„Tak ty myslíš, že ti zítra nebudu na obtíž, když budu stát po tvém boku?“ zeptal se Orophin, popotahoval si rukáv a nepohodlně se vrtěl.

„Zítra budu ten nejpyšnější elf, milovaný, a ačkoliv bych si to nedovolil říct nahlas v Glorfindelově přítomnosti, budu taky ten s nejhezčím manželem!“

Letmo Orophina políbil na tvář, pak přešel ke svému prádelníku a prohraboval se v horním šuplíku.

„Něco chybí…“ mumlal si, „á, tady je to! Pojď sem, sedni si ke mně.“

Poklepal na pokrývku postele a Orophin se poslušně posadil. Elladan obešel postel, pak přelezl přes pokrývku, poklekl za svým manželem a začal rozplétat válečnické copánky.

„Co to děláš, Elladane? Víš, že nerad nosím rozpletené vlasy,“ protestoval Orophin.

„Ššš, teď klid. Nech mě něco zkusit, vždycky si můžeš stěžovat, až skončím.“

Orophin si povzdechl a vzdal se Elladanovu kartáčování, česání a upravování svých dlouhých stříbroplavých vlasů. Po hodné chvíli ho Elladan jemně poplácal po zádech a prohlásil: „Tak, jsem hotový. A odvažuji se říct, že to na tobě vypadá úžasně!“

Galadhrim mu věnoval pochybovačný pohled, pak vstal a postavil se před zrcadlo.

Valar - byl to opravdu on?

Elladan mu do vlasů vpletl mithrilový řetízek - drahý kov zářil v stříbrných kadeřích jako čelenka a pokud předtím Orophin vypadal dobře, teď by se rozhodně dal označit jako oslňující. Pryč byl lukostřelec ze Zlatého lesa - v zrcadle se odrážel vznešený elf a Orophin byl v šoku.

„Elladane - to je… nádhera! Ale - to nejsem já.“

Elladan, který se postavil za něj, mu položil ruce kolem pasu a přitáhl si ho do pevného objetí.

„Ano, tohle jsi ty. Tohle je to, kdo a jaký jsi - nádherný. Jen jsem se postaral, aby tvůj zevnějšek odpovídal tvému srdci, milovaný, ale ať máš na sobě královské šaty nebo roztrhané kalhoty, miluji tě pořád stejně. Ale samozřejmě,“ dodal, rozpustile se ušklíbl a políbil Orophina na krk, „největší potěšení pro mě bude, když se tebou budu chlubit a samolibě se usmívat na každého, kdo po tobě zatouží, protože vím, že je to všechno marné."

„Marné? Proč - myslíš, že nejsem dost sličný, abych ještě vzbuzoval touhu?“ protestoval Orophin a předstíral uraženost.

Elladan se chichotal, jeho prsty si rychle poradily se sponami Orophinovy róby a nechaly jemnou látku klesnout na podlahu.

„To bych určitě netvrdil. Jsi pro mě - vlastně velice inspirující. A tohle zrcadlo je báječná věc, když o tom tak přemýšlím - mohu ocenit tvou krásu ze všech stran.“

Orophin s rostoucím zaujetím sledoval v zrcadle, jak Elladanova ruka přejíždí přes jeho hruď a břicho. Že je to úžasný pocit, to už věděl - taky to ale dost zajímavě vypadalo.

„Inspirující - ano, souhlasím,“ přitakal a zalapal po dechu, když cítil, jak Elladanovy ruce kloužou stále níž po jeho těle a když ten samý pohyb současně sledoval v zrcadle.

„Ai - objevil jsem další způsob, jak tě škádlit, má lásko?“ usmíval se Elladan do Orophinova krku, letmo ho políbil na citlivé kůži za uchem a jeho manžel přikývl.

„Možná.“

„Dobře tedy,“ řekl Elladan a shodil vlastní oděv, „dohlédnu, abychom měli strop nad naší postelí vybaven jedním velkým zrcadlem.“

Orophin se otočil a zíral na Elladana, který měl na tváři velmi škodolibý úsměv.

„Elladane! To je… dekadentní! Proč bys to dělal?“

„Protože,“ odpověděl prostopášný elf a přitáhl si Orophina blíž k sobě, „jsi perfektní ze všech stran a já se budu těšit pohledem na tvou zadní část stejně tak, jako opatruji tvou přední část.“

Orophin se rozesmál a dokonce zčervenal, což Elladanovi připadalo nevýslovně okouzlující.

„Víš, má lásko,“ hihňal se Orophin, zatímco Elladan pokračoval v letmých polibcích na jeho kůži a občas se zakousnul, „mohl by to být hezký dar pro Erestora a Glorfindela k obřadu spojení, kdyby taky měli jejich ložnici vybavenou zrcadlem.“

„Obávám se, že je to špatný nápad, milovaný,“ řekl Elladan, krátce vzhlédl a zavrtěl hlavou.

„Myslíš? Proč?“

„Protože Glorfindel,“ řekl Elladan, „už jedno objednal.“

„Říkal jsi, že Glorfindel byl tvůj vychovatel?“ zeptal se Orophin, vzal Elladana za ruku a vedl ho k posteli.

„Ano, ovšem,“ odpověděl jeho manžel.

„Připomeň mi, že mu mám poděkovat.“

* * *

„Vstupte!“ štěkl Gil, když zaslechl měkké zaklepání na dveře, a s jistým překvapením si uvědomil, že jeho nečekaným návštěvníkem je Erestor. Byl oděný ve své obvyklé róbě z černého sametu, jedinou špetkou barvy bylo lemování rukávů z tmavě zeleného hedvábí. Vlasy měl rozpuštěné, na rameni mu seděla vrána a jeho jediným šperkem byl velký mithrilový prsten, který mu dal Glorfindel jako symbol jejich blížícího se svazku. Prsten se na dlouhé a štíhlé ruce zdál ohromný a celkově vzato, pomyslel si Gil-galad, byl jeho zjev dost exotický a v Lindonu by se za ním jistě otočila více než jedna hlava.

„Mistře Erestore - pojďte dál. Co vás přivádí do mých pokojů? Zase jsem porušil pravidla? Prošel jsem hlavní síní se zablácenýma botama? Urazil jsem některého z Elrondových poradců?“

Erestor se usmál a zakroutil hlavou.

„Také vás rád vidím, můj pane. Zdá se, že mám úžasnou pověst - opravdu vás vyhledávám, jenom když mám stížnosti? Doufám, že ne.“

„Ale jděte,“ zamumlal Gil, „vím, že s mou přítomností tady nesouhlasíte. Kdyby to záleželo na vás, našel by Mandos červený koberec na nádvoří a vy osobně byste mu podržel koně, zatímco by mě odtud vlekl.“

Teď se Erestor doopravdy rozesmál - Gil-galad si nedokázal vzpomenout, jestli ho takto vůbec někdy viděl a ten zvuk ho podivně zaujal.

„Můj drahý pane - pletete si můj zájem o pohodu lorda Elronda s nechutí k vaší osobě. Já si pouze přeji vidět mého pána šťastného. Necítím vůči vám žádný odpor.“

Erestor pohladil vránu, která ďobala do jeho korálku, a znovu se podíval na Gil-galada.

„To samozřejmě neznamená, že bych vaše vnitřnosti nevyvěsil k sušení po celém nádvoří a nenakrmil jimi svoje vrány, kdybyste nějak lorda Elronda zranil.“

Gil-galad pro jednou nebyl schopen slova, proto Erestor využil tuto odmlku k tomu, aby předal zprávu, se kterou sem původně přišel.

„Jsem zde, abych vám oznámil, že lord Amaris má připraveného osedlaného koně a během několika minut opustí Imladris, takže vám navrhuji, abyste si pospíšil, pokud se s ním chcete rozloučit.“

Vlastně toho chtěl říct víc, ale Gil-galad vyběhl ze dveří tak rychle, že poslední slova pronesl Erestor do prázdné místnosti.

* * *

„Považuji to za urážku, že se pokoušíš vyplížit se z Roklinky, aniž bys mi to řekl, a chci vědět, kdy se vrátíš!“ volal Gil-galad přes nádvoří a rázoval k Amarisovi, který zrovna upevňoval svou sedlovou brašnu. Když slyšel svého krále, jak štěká jako rozzuřený vrrk, povzdechl si a otočil se.

„Vaše výhrada je zaznamenána, Vaše Veličenstvo, ale na mém rozhodnutí nic nezmění. A pokud jde o můj návrat, je mi velice líto, že vám musím oznámit, že k tomu nedojde.“

Gil-galad právě dorazil ke svému poradci a tyčil se před ním.

„Co co co?! Nesmysl. Samozřejmě, že se vrátíš. Temný hvozd je nudný jako Galadrielin štrikovací kroužek.“

„To je dost dobře možné, Vaše Veličenstvo, ale přesto nemám v úmyslu se vrátit. Jsem přesvědčen, že najdete někoho jiného, kdo vás bude urážet; můžete zkusit štěstí s mistrem Erestorem, který je v umění sarkasmu přinejmenším stejně schopný jako já.“

„Nechci, aby mě urážel mistr Erestor. Do měsíce jsi zpátky, to je rozkaz.“

Amaris zavrtěl hlavou a na rtech mu pohrával úsměv, jenže Gil-galad si nemohl pomoci a všiml si, že byl spíše hořký.

„Myslím, že jste to nepochopil, Vaše Veličenstvo; odcházím z vašich služeb. Už není nic, co mi můžete rozkázat. Vrátím se do Temného hvozdu podívat se, jak se daří mojí rodině, a kdyby všechno selhalo, můžu se ještě plavit na Západ. To jé mé přání a vůle.“

Gil-galad shlížel na elegantního, štíhlého lesního elfa, který se od něj v každém směru tak lišil. Byl otravný, pravda, občas nepříjemný, nafoukaný a pyšný a arogantní, ale také to byl loajální a důvěryhodný přítel po mnoho tisíciletí a myšlenka, že by opustil toto nádvoří a Gil-galadův život, byla - děsivá.

„Amarisi,“ řekl a jeho hlas zněl mnohem jemněji, „ udělal jsem něco, co tě odehnalo? Ublížil jsem ti? Udělal jsem něco špatně? Pokud ano, prosím, řekni mi to a já se polepším, bude-li to možné. Tolik let jsme byli přátelé, nechci to skončit takovýmto způsobem.“

Amaris věnoval Gil-galadovi dlouhý, zamyšlený pohled. Poprvé král zaznamenal, že v modři jeho očí jsou drobounké skvrnky zlaté barvy, barvy, která se odrážela v jeho vlasech, a divil se, že si toho nikdy dřív nevšiml.

„Neudělal jste nic špatně, Vaše Veličenstvo, vyjma věcí, které vždycky zpackáte, ale na to jsem zvyklý. Ne, je to pouze osobní záležitost. A chci předat zprávu o vašem návratu mému bratrovi sám, dřív, než se objeví před branami Roklinky se svou armádou a zničí obřad spojení lorda Glorfindela tím, že rozvěsí vaše vnitřnosti po celém nádvoří.“

Gil-galad chtěl poznamenat něco o všeobecné posedlosti jeho vnitřnostmi, ale Amaris ho zarazil.

„Bylo mi ctí sloužit pod vámi, můj králi, ale teď musím odejít. Myslel bych, že tři věky mého života, které jsem vám věnoval, jsou dost. Žádám vás, ve jménu našeho přátelství - nechte mě jít.“

Gil-galad věděl, že na tuto žádost existuje jediná odpověď - nechat Amarise jít a propustit ho ze své služby, poděkovat mu za jeho přátelství a loajalitu a popřát mu štěstí.

Napřímil se, čímž se mu ve zlomku vteřiny podařil zázrak proměny z ošuměle vypadajícího bojovníka na vznešeného krále, a jako obvykle, Amaris zadržel dech, srdce mu tlouklo dvakrát rychleji než obvykle a na velice kratičký okamžik se v jeho očích zrcadlilo jeho srdce. Jen jednou být držen v tomto náručí, nebo mít šanci políbit ty rty - ale ty byly rezervované výhradně pro Pána Roklinky a Amaris by raději strávil další tisíciletí mezi pavouky a skřety, než stát stranou a sledovat ty dva milence.

Gil-galad počítal zlaté skvrnky - 8 v levém oku a 13 v pravém, což bylo zvláštní. Počítal znovu - ano, 8 a 13. Dohromady 21. Úžasné - jak mu tohle mohlo tak dlouho unikat?

„Děkuji ti za všechno, co jsi udělal pro náš lid, stejně jako pro mě, děkuji ti za tvé přátelství a věrnost a přeji ti hodně štěstí, Amarisi z Temného hvozdu. Ale ze své služby tě nepropustím.“

„Prosím?“ zeptal se Amaris, zvedl hlavu a myslel, že se přeslechl.

„Nezapomněl sis náhodou vyčistit uši? Řekl jsem: nepropustím tě ze své služby. To znamená: ne. To znamená: nikdy. To znamená: zůstaň v Temném hvozdu, jak dlouho chceš, ale přeji si, aby ses jednoho dne vrátil. Dej si na čas. Konec konců jsme nesmrtelní. A ještě jsme nedohráli tu šachovou partii, kterou jsme začali minulý týden.“

Bylo to tu znovu, zamyšlený výraz ve tváři jeho poradce - bylo na Amarisově odjezdu něco víc než přání znovu vidět domov a rodinu? Ale určitě to nebylo tím, že by někdo temnohvozdskému elfovi ublížil - Gil-galad by si toho všiml a rozsekal by viníka na malé kousíčky. Možná to byl jen další rozmar, jako objímání stromů a pletení květinových věnců.

„Jak si přejete, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl konečně Amaris, nasedl na svého koně a vyjel z nádvoří, aniž by se ohlédl. Král by neměl vidět jeho slzy, nikdo by neměl, patřily jemu a jen jemu a jednoho dne, to si byl jistý, už nezbude žádná a on zapomene a najde si někoho jiného, komu dá své srdce, někoho, kdo ho při troše štěstí bude také milovat.

Gil-galad zíral za Amarisem a byl překvapený, když si uvědomil, že temnohvozdský elf odjel a vzal si kousek jeho srdce s sebou.

„21 zlatých skvrnek - jak to, že jsem si nikdy nevšiml?“ mumlal.

* * *

Dnešní večeře byla nepříjemná záležitost - především proto, že Gil-galad nebyl nikde v dohledu a nejspíš se zase dostal do maléru. A jelikož už bylo všechno připraveno na zítřejší slavnost, z kuchyně dorazil jen dosti prostý pokrm. Naneštěstí, a aniž by to Elrond věděl, se Elrohirovi s Melpomaenem podařilo vplížit se do kuchyně, zatímco šéfkuchař dohlížel na přípravy na nádvoří, a tak se před Elrondem ocitla mísa tykvové polévky.

Nikdy neměl tykev příliš v lásce a fakt, že se nějaký drzý elf, možná Melpomaen, chichotá pokaždé, když zazní slovo „tykev“, mu náladu nezvedl. Po hrdinském pokusu sníst naservírovanou polévku, se nakonec vzdal, odsunul poloprázdnou misku stranou a s nadějí se naklonil k talíři, který před ním ležel - jen aby uskočil zpátky při pohledu na rozmačkanou tykev se sýrem.

„Co to, ve jménu Elbereth, je?“ zařval.

„Tykev,“ ozval se Elrohir. Melpomaen už to dál nevydržel a vyprskl smíchy.

„Máš, mladý mistře Melpomaene, nějaký hodnotný příspěvek k této konverzaci nebo se chováš hloupě jen tak?“ zeptal se Elrond až příliš přátelsky a mladý poradce se snažil, jak mohl, aby dostal svůj výraz pod kontrolu, což se mu dařilo do chvíle, než byl podáván dezert.

Ukázalo se, že je to tykev s vanilkovým krémem, a teď už nic nedokázalo zadržet Elrohira a Melpomaena, kteří se doslova váleli smíchy po zemi.

„Tohle už zašlo příliš daleko! Elrohire! Melpomaene! Žádám, abyste s tím nesmyslem okamžitě přestali a rovněž očekávám, že se dozvím, kdo je zodpovědný za toto - menu!“ vybuchl Elrond a udeřil pěstí do stolu.

Přesně v tom okamžiku se do síně vřítil Gil-galad a těžce popadal dech.

„Strašně moc se omlouvám,“ vydechl, „byl jsem venku na vyjížďce a zapomněl jsem na čas.“

Když viděl Elronda celého rozrušeného a nazlobeného, se znepokojením se podíval na Pána Roklinky a konejšivě mu položil ruku na rameno.

„Vypadáš rozzlobeně - děje se něco, Tykvičko?“

To už bylo moc - všichni kromě Erestora a Orophina řvali smíchy, a dokonce i v Erestorových očích bylo vidět pobavení a Orophinův náhlý záchvat kašle byl chytrý pokus zamaskovat úsměv.

„Fajn. Skvělé. Jsem velice rád, že jsem mohl přispět k pobavení všech.“

Elrond vstal, aniž by kohokoliv poctil jediným pohledem, a smích pomalu ustával, a když konečně nastalo ticho, Elrond se podíval na Gil-galada, který vůbec netušil, o čem celý ten rozruch je.

„Byl bys tak laskav a připojil se ke mně, drahý příteli - chci si s tebou promluvit o jistých věcech. Soukromě,“ řekl hlasem tak mrazivým a rezervovaným, jak jen to bylo možné, a Gil-galad, zaskočený tím vším, jen zíral na Elronda, který přešel přes síň a zamířil ke schodům vedoucím k jeho pracovně. Když stál na prvním schodu, otočil se a jeho hlas se odrážel od všech zdí a byl slyšet dokonce i ve stájích:

„Chci si o tom promluvit hned. Jdeš - TYKVIČKO?“

A přestože si Gil-galad přál, aby právě teď zaútočil balrog nebo přinejmenším jeskyní zlobr a dostal ho z bryndy, nebylo cesty, jak se vyhnout Elrondovu hněvu.

Bojovat s balrogem by byla mnohem větší legrace.

* * *

Orophin si nejprve myslel, že byl napaden divokým zvířetem, pak si ale uvědomil, ke svému velkému potěšení, že je to Rúmil. Delegace z Lórienu právě dorazila a Rúmil nemarnil čas nějakým protokolem nebo uvítacími rituály, jen se zeptal Elladana, kde je Orophin, a tak ho našel, jak sedí na lavičce před pomníkem - před tím, který Rúmil znal příliš dobře.

Bratři se smáli a plakali zároveň, objímali se a líbali a Rúmil měl milión otázek, z nichž Orophin nedokázal zodpovědět ani jedinou, ale na tom nezáleželo: Rúmil viděl a cítil, že jeho bratr se skutečně vrátil, nezraněný, a ta „proč“ a „jak“ ho zajímala jen velice málo.

Konečně oba seděli na měkké zemi a pozdní odpolední slunce zalévalo malou mýtinu jemným světlem.

„Proč tu sedíš a dumáš, Orophine? Proč nejdeš za svou rodinou a přáteli? Zdá se to trochu morbidní, sedět tu a pozorovat svůj vlastní pomník.“

Orophin se usmál a Rúmil si s úžasem všiml, jak mladě v tom okamžiku vypadá jeho tvář.

„Já nedumám, penneth. Ale byly to stresující a rušné dny a potřebuji trochu času, abych si uspořádal myšlenky. Bude to chtít nějaký čas, abych plně ocenil tento dar a riziko, které král Gil-galad a lord Celeborn podstoupili.“

Rúmil, který si pohrával s několika suchými listy, zvedl hlavu.

„Vím, že velekrál do toho byl zapojen - ale jakou roli sehrál lord Celeborn?“

Orophin vyprávěl Rúmilovi, jak jejich troufalý pán hrál se samotným Námem o jejich duše, jak riskoval svůj vlastní život a přitom vyhrál ty jejich. Rúmil naslouchal, aniž by bratrovu řeč přerušoval, pouze občas zalapal po dechu nebo nevěřícně zavrtěl hlavou.

„To je ten nejúžasnější příběh, jaký jsem kdy slyšel, Orophine. Takže mu vděčíme za tvůj život - jak mu kdy můžeme splatit to, co pro tebe udělal?“

Znovu Orophina objal a políbil ho na spánek.

„Když jsem byl malé elfátko, často jsem si přál, abys byl pryč, když jsi mě peskoval za něco, co jsem udělal špatně. A když jsi po té strašlivé bitvě odešel, dal bych všechno, aby ses vrátil. Už si s námi znovu tak nezahrávej, Orophine. Všem jsi nám zlomil srdce.“

Orophin se předklonil a jejich čela se dotkla.

„Nikam nepůjdu, bratře. Budu se starat o dědice mistra Erestora a lorda Glorfindela, pomáhat chránit Roklinku a budu věrným služebníkem svých pánů. Zhluboka se nadechl a pak dodal: „A budu dobrým manželem Elladanovi.“

„Manželem?“ řekl Rúmil a poplašeně na svého bratra zíral.

„Co myslíš tím 'manželem'? Ty… ty máš v plánu se oženit?“

Orophin kreslil kruhy do měkké půdy a povzdechl si.

„Nemáme v plánu se vzít. My už jsme se vzali - ne, víc než to: my jsme se spojili.“

„Spojili?“ zakvičel Rúmil a až podezřele zněl jako jedno ze selátek sedláka Červíka.

„Ty jsi se spojil s dědicem Roklinky? Ai Elbereth - co tomu říkal lord Elrond? Nezaútočil na tebe mečem nebo válečnou sekerou?“

Orophin zavrtěl hlavou.

„Pán Elrond o tom ještě neví - nikdo to neví. Jsi první, komu jsem to řekl.“

Rúmil sebou praštil na zem, zakryl si rukama obličej a divoce vrtěl hlavou.

„Aiya, Orophine! Pro všechno na světě - co tě to, v Elberethině jménu, popadlo?“ zaúpěl.

„Elladan,“ odpověděl Orophin suše a Rúmil, který se teď opřel na loktech a hleděl na svého bratra, odpověděl:

„Tak tohle jsem pochopil i já - aiya Orophine! Elfí páni se nežení se svými milenci - berou si milé, vznešené dívky a mají půl tuctu elfátek! Jak si představuješ, že dáš Elladanovi dědice? Doufáš, že vám Elbereth nechá nějaké elfátko pod mallornovým stromem?“

Orophin protočil oči.

„Podle Lindira je to normální způsob, jak přijít k elfátku,“ řekl a Rúmil znovu zaúpěl.

„Rozzuřený balrog bude nic ve srovnání s lordem Elrondem, až to zjistí - radši mu to řekni brzy a z bezpečné vzdálenosti, a protože si nepřeji o tebe znovu přijít: ujisti se, že máš oblečené celé brnění. Myslím, že ta Haldirova stará plechovka z Helmova žlebu se ještě někde povaluje.“

„No, ta mi asi bude k ničemu, Rúmile - na zádech má vyseknutou díru.“

„Chtěl bych mít bratry, kteří by byli básníky nebo knihovníky!“

Orophin se musel usmát.

„Jsem si vědom toho, že lord Elrond nebude nadšením tančit po stole - ale je to moudrý a laskavý otec, tak doufám, že mou lásku k Elladanovi vezme v úvahu.“

Rúmil si ho pečlivě změřil a pak ho vzal za ruku.

„Opravdu ho miluješ, Orophine? Vím, že on tebe miluje - báli jsme se, že vybledne, když… jsi nás opustil.“

Orophin přikývl.

„Ach ano - já ho miluji. Je má druhá polovina, už bych bez něj nemohl žít. Je laskavý a dobrý, občas trochu pošetilý a s hlavou v oblacích, ale nemohl bych najít lepšího druha. Neudělali jsme tento krok z rozmaru, Rúmile, jsme si oba vědomi důsledků.“

Oba bratři seděli chvíli v tichu a hleděli na pomník. Bylo divné vidět na pomníku své vlastní jméno a Orophinovi přeběhlo po zádech chladné zachvění. Představil si, jaké muselo být pro jeho bratry a pro Elladana sbírat dřevo na jeho pohřební hranici.

„Mrzí mě, že jsme tento krok udělali, aniž jsme ti to řekli,“ prohlásil Orophin a omluvně pohlédl na svého bratra, „mysleli jsme, že mě Námo odvede zpátky do Síní čekání a…“

Odmlčel se a Rúmil se usmál.

„Nedělej si s tím starosti, bratře. Ano, velice rád bych byl přítomen u tak důležitého okamžiku tvého života, ale stále můžeš mít pořádný obřad někdy jindy. Co na to všechno říká Haldir?“

„Ještě to neví.“

Rúmil vstal a oprášil si z kalhot listí a hlínu, pak podal Orophinovi ruku a pomohl mu dostat se zpátky na nohy.

„Pak bychom měli jít a říct mu to teď, Orophine.“

A tak se oba bratři vydali k Haldirově a Králíkově jeskyni.

Námo, který během celé jejich konverzace seděl na Orophinově pomníku, si povzdechl a otočil se k bílému elfovi, který ležel natažený před pomníkem a líně přežvykoval stéblo trávy.

„Musíš připustit, můj drahý Irmo, že tohle místo je velice zábavné. A naše děti - nemají ony osvěžující nadšení pro život?“

„Dovol, abych tě opravil - tihle dva jsou moje děti. Já život dávám, ty ho bereš. Malý, ale významný rozdíl, přinejmenším z jejich pohledu. Nicméně opravdu nerozumím tvému náhlému zájmu o elfy, drahý příteli.“

„Přijdou mi inspirující. Jsou tak velmi - živí.“

„To by tě mělo spíš obtěžovat než inspirovat, Námo!“

Hlasatel soudu Valar pokrčil rameny.

„Nejspíš jsem v jádru opravdový romantik. Vždycky mě potěší, když vidím, že beznadějná láska nakonec zvítězí.“

„Takže ještě je naděje pro sličnou Vairë? Koneckonců po tobě toužila od počátku času. Taková oddanost si zaslouží odměnu.“

Námo si odfrkl.

„Ó, prosím - nevstupujme znovu do této diskuze. Ona je sličná, o tom nemůže být pochyb, a má laskavé srdce, ale ty víš, že necítím lásku - opravdu bys chtěl, aby trávila věčnost s partnerem, který neopětuje její city?“

Irmo povytáhl jemně tvarované, stříbroplavé obočí.

„Ne že by měla velkou paletu nápadníků, Námo. Už jen tři z nás zbývají, co jsme svobodní - z nichž jeden je blázen, další jsi ty a poslední-“

„Šššš! Nezmiňuj jeho jméno!“ sykl Námo. „Ani o něm nepřemýšlej v mé přítomnosti! Pouhé pomyšlení na jeho existenci mi způsobuje víc bolesti než všechny plameny Mordoru a tento ostrůvek míru nesmí být zohyzděn vyslovením jeho jména!“

„Jak si přeješ. Ale ignorováním jeho existence to neskončí, drahý příteli.“

S tím Irmo, také znám jako Lórien, zmizel a nechal za sebou zadumaného Pána Smrti. Po chvíli se Námo rozhodl vrátit do Síní čekání. Měl v úmyslu užít si příští den naplno, takže dnes musel dokončit nějaké papírování.

Než odešel, poslal polibek směrem k pomníku, kde vyrašil růžový keř, vykoukly malé zelené lístky, vykvetla poupata a během vteřiny byl pomník Elladanova velkého zármutku pokryt tuctem nádherně vonících červených růží.

„Mnohem lepší,“ řekl si Námo pro sebe,“ elfové možná jsou velcí válečníci a básníci, ale jsou to prachbídní zahradní architekti.“

* * *

Slunce zřejmě vědělo, že tohle je pro elfy v Imladris mimořádný den, a tak si navléklo nejnádhernější šat, vydrhlo tvář a vykartáčovalo vlasy. Větříček povíval, ptáčci zpívali, a kdyby byl den ještě krásnější, začal by mít Glorfindel podezření.

Ale tak to zkrátka bylo, a tak Glorfindel seděl ve vaně, drhnul si kůži i vlasy a zpíval si veselý popěvek. Jaký báječný den! Za několik hodin se konečně spojí s Erestorem, svým tmavým klenotem, a pak bude mít zákonné právo uříznout uši každému, kdo by se odvážil dotknout jediným prstem jeho poradce. Život byl opravdu překrásný!

Aby dodrželi tradici, strávil Erestor minulou noc v jiném křídle Posledního domáckého domu a Glorfindel neměl ani ponětí, jak budou vypadat jeho šaty. Ale pokud se Fina týkalo, mohl by Erestor nosit pytel od brambor a stejně by to byl ten nejkrásnější elf na celé Ardě.

Bojovník si pobrukoval a pískal, pak vylezl z vody, utřel se do sucha a začal si rozčesávat vlasy. Ještě měl na přípravu spoustu času, protože obřad nezačne dřív než pozdě odpoledne, ale začal brzy, aby nemusel spěchat; bylo o něm známo, že by zmeškal i svou vlastní smrt, proto se rozhodl, že ze všech dnů je tenhle tím nejvhodnějším pro nový začátek. A kromě toho, Erestor by mu nikdy neodpustil, kdyby přišel pozdě na svou vlastní svatbu.

Když byl spokojený se svými vlasy, oblékl si šaty, které si u švadleny objednal pro tento výjimečný den. Protože znal Erestorovu obavu z toho, že by se mohl na jejich svatbě objevit v červené košili, žlutém kabátci a zelených kalhotách, rozhodl se přizpůsobit svému druhovi, takže jeho róba byla ušitá z tmavě zeleného sametu a hedvábí a vyšitá drobnými perličkami, které se třpytily v ranním slunci. Svůj neobvyklý oděv doplnil párem tmavě zelených semišových bot, a když se na sebe podíval do zrcadla, uznale hvízdl.

„Glorfindeli z Gondolinu, jsi opravdu velice přitažlivý elf,“ prohlásil a poslal svému obrazu v zrcadle vzdušný polibek.

„A jsi také velice pošetilý elf!“ zabručel veselý hlas za jeho zády a Fin se poplašeně otočil, jen aby spatřil Gandalfovu rozesmátou tvář.

„Gandalfe! Tak rád tě vidím!“ vykřikl a vrhl se do náruče starého čaroděje, který pod tímto útokem klopýtl. Láskyplně poklepal bojovníka po zádech, pak o krok poodstoupil a podíval se na něj.

„Opravdu - jsi pro mé staré bolavé oči vítaný pohled,“ řekl a mrkl na Fina. „Doufám, že si tě Erestor bude cenit, jak si zasloužíš!“

Glorfindel se široce usmíval.

„Ai, Gandalfe - to já jsem ten, kdo by měl být vděčný, protože si ho rozhodně nezasloužím! Je dobré zase tě vidět, dávný příteli - bez tebe by tenhle den nemohl být dokonalý!“

Gandalf se usmál a rozhodl se, že se nezmíní o nepříjemné záležitosti, která ho přivedla do Roklinky - to může počkat do zítřka, protože nic na světě nemůže být tak důležité, aby to zničilo svatební den jeho starého přítele.

„Oh, téměř jsem zapomněl,“ poznamenal a odložil svou dýmku. Začal prohledávat prostorný vak, který si přinesl s sebou, až nakonec našel, co hledal, a vylovil předmět zabalený v modrém sametu.

„Ach, tady je to! Už jsem se bál, že jsem ho nechal doma - to víš, s každým tisíciletím je má paměť horší a horší.“

„Já nejsem Rohir, Gandalfe,“ poznamenal Glorfindel sarkasticky, „ to předstírání 'jsem ubohý, unavený stařec' na mě neplatí.“

„Zatraceně - a já tak doufal, že bych tě mohl oklamat! Tak dobrá - podívej, tohle je můj svatební dárek pro tebe; myslel jsem si, že bys to v tento mimořádný den mohl chtít věnovat Erestorovi.“

Podal elfovi malý balíček a Glorfindel ho opatrně rozbalil. Když viděl, co obsahuje, zatajil se mu dech.

„Gandalfe! U Valar! Jak… kde jsi to našel?“

Čaroděj se usmíval a jen pokrčil rameny.

„Na tom nezáleží. Ale myslel jsem si, že by to byl dokonalý dárek pro Erestora, nemyslíš?“

„Ano - ach ano! Mockrát ti děkuju, ty jemná a milá duše - oh, nemůžu se dočkat, až tohle dám Erestorovi!“

Glorfindel tancoval po místnosti a Gandalf, který bojovníka viděl protrpět si jeho nejtemnější hodiny, mu vůbec jeho štěstí nezáviděl - jestli si někdo zasloužil být šťastný, tak to byl právě Glorfindel.

* * *

V Roklince se nalézali dva elfové, kteří nebyli šťastní. Jeden z nich byl dokonce naprosto nešťastný, a to byl Celeborn. Byl lovcem příliš dlouho, než aby si okamžitě nevšiml, že Rúmil byl venku za kořistí. Že ta zmíněná kořist byla jeho manželka, to bylo dosti nepříjemné - ale že lovec byl jeho vlastní syn - TO bylo hořké sousto pro pána Lothlórienu. Neboť taková je povaha mužů - možná už nechtějí to, co jim dříve bylo drahé, ale nemohou žít s představou, že by to třeba chtěl někdo jiný.

Jeho setkání s Galadriel bylo krátké a přátelské; byl překvapený, jak klidný byl a jak málo to pro něj znamenalo. Ach, stále ji miloval - netrávíte spolu tisíciletí, aniž byste se nemilovali, a tisíce tenkých nitek spojujících dva životy mohou být tak silně provázané jako tlusté lano, ale instinktivně cítil, stejně jako ona, že musí znovu vybudovat své přátelství, nikoliv manželství, protože to je pryč nadobro.

Sledoval tedy svou ženu a svého syna a doufal, že nebude odhalen, a rád by věděl, jestli Galadriel ví, že je Rúmil jeho syn. Pokud ano, tomu mladému to neřekla, protože Rúmil nevykazoval žádnou změnu v chování, žádnou známku nějaké rivality. Dokonce mu děkoval, že zachránil jeho bratra, a vyjádřil mu svou oddanost a obdiv.

'Úžasné', říkal si Celeborn, zatímco šel procházkou k Bruinen, 'mě obdivuje a s mojí ženou spí. Skutečné ovoce mých beder.'

Když došel k břehu Bruinen, spatřil Gil-galada, který civěl do temných vod a zřejmě myslel na něco nepříjemného. Přestože Gil-galad určitě nebyl vysoko na Celebornově seznamu elfů, se kterými by chtěl trávit čas, pořád byl lepší společnost než nervózní Glorfindel, nevrlý Elrond nebo lothlórienské zamilované hrdličky.

„Mae govannen, Ereinione,“ pozdravil, „ty se nepřipravuješ na velkou slavnost?“

Gil-galad se otočil a věnoval Celebornovi temný pohled.

„Ne. Já nepřijdu,“ řekl a znovu se zadíval do řeky.

„Ty nepřijdeš? Ale proč? Elrond bude určitě zklamaný,“ řekl Celeborn překvapeně, i když šance, že nebude muset přihlížet Gil-galadovým zastaralým namlouvacím rituálům během slavnostní večeře pro něj měla svůj půvab.

„To si nemyslím. Můžeš se vrátit do Posledního domáckého domu a uplatnit svůj nárok, Celeborne - ty jsi urozený pán, zatímco já nejsem nic než venkovský balík, který narušuje klid tohoto domu a z jeho pána dělá hlupáka před dvorem i rodinou.“

„Hořká slova, Ereinione - a znějí jako citace,“ odpověděl Celeborn a Gil-galad se zasmál, bohužel bez pobavení.

„Ó, vskutku - Elrond a já jsme minulou noc měli velice příjemný rozhovor. Kdo by si pomyslel, že můj sladký, roztomilý herold vyroste do takového balroga!“

Celeborn se musel zasmát, což mu vyneslo rozzlobený pohled od Gil-galada, který se posadil do trávy.

„Prosím, odpusť mi mé veselí, Ereinione - ale Elrondovy nálady jsou dobře známé - jsou jako oheň na slámě, žhavé, ale velmi rychle pominou. Jestli jste se včera v noci pohádali, dnes ráno na to zapomněl, tak si to neber k srdci.“

„Ale on má pravdu, Celeborne. Já - sem nepatřím.“

Proti své vůli pocítil Celeborn soucit. Opatrně, aby si neušpinil šaty od trávy, se posadil vedle Gil-galada.

„Dovol mi mluvit otevřeně, Gil-galade. Ty i já, my oba chceme totéž: Elronda. Nechme rozhodnutí na něm - za daných okolností by si docela dobře mohl vybrat někoho jiného a my si nad tou ztrátou můžeme navzájem brečet do svých kabátců.“

Gil-galad se podíval na svého společníka, zvažoval jeho slova a upřímnost a pak přikývl.

„Dohodnuto, ať je to tedy čestný boj.“

„Tak máme dohodu, skvělé. Ať vítěz získá Elrondovo srdce. Mám jen jednu podmínku, Celeborne.“

„A ta je?“ zeptal se pán Zlatého lesa a povytáhl obočí.

„Nebudu o něj s tebou hrát karty!“

* * *

„Jestli hezký mistr Erestor nepřestane být nervózní, Mauburz ho muset praštit do hlavy a obléct ho, zatímco bude v bezvědomí!“ vyštěkla paní Mauburz a Erestor si okamžitě přestal pohrávat se sponami na své róbě.

„Jak to vypadá, Mauburz? Není to… příliš odvážná barva?“

Skřetice obrátila oči v sloup.

„Není odvážná. Je modrá. Obyčejná barva. Vypadá dobře na vás a na obloze. Taky hezká barva, když vás někdo praští do oka. To se dneska nestane, když budete hodný elf a nebudete Mauburz nervovat!“

Erestor se podíval do zrcadla na svůj odraz. Protože Fin tak moc miloval modrou, rozhodl se pro tmavě modrou a břidlicovou, což byla výrazná změna proti jeho obvyklým šatům, které byly černé, temně černé, světle černé nebo černé s černými ozdobami. Cítil se vyzývavě, dokonce frivolně.

Róba byla kolem celého límce ozdobena bílými drahokamy a paní Mauburz mu další vpletla do vlasů. V jeho černých vlasech vypadaly jako hvězdy na noční obloze a i když to všechno bylo velice krásné a elegantní, Erestor se v tomhle oblečení necítil sám sebou.

„Tak, teď vy hotový, můžete jít do zahrady sejít se s hezkým lordem Glorfindelem. Nebýt nervózní, velmi jednoduché. Jenom říct 'ano', když se někdo zeptá.“

Kdyby Erestor nebyl tak nervózní, rozesmál by se. Teď tedy přišla ta chvíle, po které toužil všechny ty roky, cítil se jako červenající se elfí panna a navíc opravdu pošetile. Jeho myslí se proháněly nejpodivnější myšlenky - co když Fin na poslední chvíli změnil názor? Co když začne Estorel plakat? Co když… aiya, tohle nikam nevede!

Erestor se zhluboka nadechl, pak následoval Mauburz a spolu opustili zadními dveřmi Poslední domácký dům a kráčeli pěšinou k Elrondově altánku, kde už Pán Imladris čekal, oděný ve své nejformálnější róbě.

To samo o sobě by stačilo naplnit Erestora bázní, ale pohled na Glorfindela v celé jeho zelené nádheře byl na poradce příliš a on zakolísal. 'Skvělé', pomyslel si, 'omdlít na své vlastní svatbě, přesně to, co teď potřebuju - jak roztomilé.'

Glorfindel k němu rychle přikročil, chytil ho a jemně si ho k sobě přitáhl.

„Je všechno v pořádku, drahý?“ starostlivě se zeptal a Erestor se zhluboka nadechl a pak přikývl.

„Ai - to jen, že je to všechno tak - neuvěřitelné. Vypadáš nádherně.“

Erestor se na Glorfindela usmál, a byl to sladký, přesladký úsměv, pod kterým bojovník roztál jako vosk.

„Ne - to ty vypadáš nádherně. A já tu mám něco, co bych ti rád dal jako zvláštní připomínku tohoto pamětihodného dne.“

Obrátil se a Elrond, který se na oba elfy usmíval s téměř otcovskou pýchou, mu cosi podal.

„Chci, abys nosil toto, milovaný. Patřívalo to mému otci a jen Valar ví, jak to Gandalf našel, protože jsem to považoval za ztracené, jako všechno z Gondolinu.“

Erestor s úctou hleděl na ten předmět - byla to čelenka, tak tenká a jemná, až vypadala téměř jako utkaná z pavučiny. Vpředu byl zlatý květ a byla to ta nejkrásnější věc, kterou kdy viděl. Když ji Glorfindel pečlivě položil na jeho hlavu, téměř se rozplakal.

Fin ho něžně políbil a pohladil ho po tváři.

„Dnes žádné slzy, můj temný poklade. Tohle je den radosti a smíchu, protože dnes ze mě uděláš nejšťastnějšího elfa na Ardě.“

Erestor mu úsměv vrátil a nejspíš by na sebe hleděli až do konce věků, kdyby si Elrond neodkašlal.

„Připraveni?“ zeptal se, a když Erestor s Glorfindelem poté, co si vyměnili poslední pohled, přikývli, pomalu se vydal do letní zahrady, kde už se shromáždili všichni hosté i rodina a čekali na příchod nastávajících manželů.

Byla to radostná událost - hrála hudba, elfové zpívali, někteří Galadhrim seděli ve větvích stromů a zasypávali dvojici plátky růží, ale nic nebylo ani vzdáleně tak líbezné jako Erestorova šťastná tvář, jeho úsměv a zářící oči, jak si pomyslel Glorfindel.

Konečně dorazili na místo, kde se měl konat obřad spojení, a Elrond se zastavil. Obrátil se čelem k oběma elfům a zvedl ruku - ihned ustal smích, písně, hudba i hovor a zavládlo posvátné ticho.

Glorfindel zíral na Elronda, viděl, jak se jeho rty pohybují, ale neslyšel jediné slovo - tak nějak si byl téměř jistý, že sem v poslední vteřině vtrhne tlupa skřetů, aby tento den zničila, nebo balrog přistane na svatebním dortu; prostě to nemůže být pravda - Erestor ho doopravdy chce?

Do reality se vrátil až ve chvíli, kdy si uvědomil, že se Erestor obrátil tváří k němu a pronáší svůj slib.

„Spojuji se s tebou - příteli nejdražší,
společníku, důvěrníku, mé duši nejbližší
Skládám svou přísahu
Slibem lásky mojí,
jež je poutem,
co život ani smrt nerozpojí.“

Glorfindel ztěžka polkl a na krátký okamžik se obával, že by mohl omdlít, ale pak se napřímil, pohlédl na Erestora a řekl svůj vlastní slib:

„S tebou sdílím slzy,
s tebou sdílím smích.
Vždy tě budu milovat,
vždy tě budu ctít.
Svobodní i spojení láskou mezi námi
jak dosvědčí hvězdy, co jsou nad námi.“

Elrond tleskl rukama a všichni propukli v jásot, zatímco Fin vzal Erestora do náruče a políbil ho.

Když svého nového manžela konečně pustil, vykročil dopředu Orophin, který nesl Estorela, jenž se honosil nejnádhernějšími šaty z modrého sametu a dost překvapivě dokázal zůstat čistý. Orophin došel před Elronda, poklekl a držel elfátko, které se šťastně hihňalo.

„Glorfindeli z Gondolinu - teď, když jsi ženatý, je čas dát tvému synovi jméno. Jaké mu bude dáno otcovské jméno?“

Fin vystoupil o krok vpřed a spočinul jednou rukou na svém synovi.

„Bude nazýván Estorel, můj pane.“

„Bude to tedy Estorel. Erestore - jaké bude jeho jméno mateřské?“

Teď pokročil vpřed Erestor a položil svou ruku na Finovu.

„Bude nazýván Luinil, můj pane.“

Glorfindel prudce otočil tvář ke svému manželovi, zíral na něj a uvažoval, jestli se snad nepřeslechl. Ale Erestor se na něj jen vřele usmál a kdyby nebyli právě uprostřed Estorelova obřadu Dávání jména, hned by ho Glorfindel políbil.

„Bude to tedy Luinil. Opatrovníku - podej mi elfátko.“

Erestor s Glorfindelem o krok ustoupili a Orophin vstal a podal Estorela Elrondovi. Pán Imladris vzal Estorela do své náruče a polehoučku malého elfa houpal.

„Jsi Estorel Luinil, syn Glorfindela z Domu zlatého květu a Erestora z Domu kroužícího havrana.
Tvůj život bude šťastný
Tvá přátelství budou věrná
Tvá slova budou upřímná
Tvé srdce zůstane čisté.“

Pak předal Estorela, který se během celého obřadu chichotal a broukal, zpátky Orophinovi; symbolické gesto, které propouštělo elfátko do rukou jeho opatrovníka, ten dítě políbil, zatímco Elrond znovu tleskl rukama.

Opět všichni provolávali slávu a tleskali a Glorfindel uchopil Erestora za ruku a stiskl ji.

„Děkuji ti,“ řekl prostě a Erestor stiskl jeho ruku na oplátku.

Vzal si Estorela z Orophinových rukou a pak spolu s Glorfindelem opustili místo, aby se připojili k hostům. Orophin se chystal je následovat, ale Pán Imladris ho zadržel a zvýšil hlas, když oslovil všechny kolem.

„Přátelé a členové mé domácnosti - mám pro vás překvapení. Nejenom že dnes můžeme oslavit manželství mezi lordem Glorfindelem a mistrem Erestorem, ale také spojení mezi Elladanem, mým nejstarším synem a dědicem, a Orophinem z Lothlórienu. Kdybys teď, můj drahý synu a osino v mém pozadí, byl tak laskav a vykročil dopředu, mohli bychom to provést řádně a podle zvyků našeho rodu.“

Elladan vyklopýtal vpřed a zjistil, že stojí vedle stejně šokovaného Orophina.

„Myslíte, že dokážete během obřadu zůstat na nohou nebo vám mám obstarat nějaké židle?“ zeptal se Elrond, aniž by hnul brvou.

„Ada,“ začal Elladan, „jak… my jsme ne… je mi to líto…“

„Synu - kdyby si otec nevšiml, že jeho dítě konečně našlo štěstí svého života, byl by to opravdu špatný otec. Jen proto, že jste slepí vy dva, to neznamená, že jsou slepí i ostatní. Protože už jste spojeni, tak jediné, co teď mohu udělat, je dát vám své požehnání a vyjádřit mé upřímné přání, abyste spolu žili dlouho a šťastně, a nechť jste šťastní tak, jako jsem já byl s tvou matkou. A teď na mě přestaň civět a konečně svého manžela polib.“

Na kratičký okamžik bylo naprosté ticho - dokonce ani ptáčci si netroufli třeba jen pípnout, pak někdo začal tleskat, další se přidal a během pár sekund byli Orophin i Elladan obklopeni smějícími se elfy, kteří je objímali a líbali, a pak se slunce rychle schovalo za mrak, protože Orophinovy oči zářily jasněji než kdy vůbec ono dokázalo.

* * *

„To není spravedlivé,“ stěžoval si Elwin a odkopl malý kamínek do tmavé chodby.

„Slyšíš to? Tam nahoře si užívají, pijí, zpívají, tančí a my máme co? Večerní posezení v jeskyni!“

„Oh, přestaň si už stěžovat,“ odpověděl Meldan a protáhl si své štíhlé tělo. „Někdo tady musí hlídat tu věcičku a teď je řada na nás. Podívej se na to z té lepší stránky - zítra nebudeme trpět kocovinou.“

Elwin protočil oči a znechuceně se podíval na kamennou truhlu, kterou měli střežit. Netušil, co v ní je, přinesli ji z Lothlórienu v přísném utajení a nikdo kromě lorda Elronda, lorda Glorfindela, mistra Erestora a lorda Celeborna neměl dovoleno se k ní přiblížit, tak se domníval, že to musí být něco obrovské hodnoty a moci. Jistým způsobem to byla čest být pověřen hlídáním této položky - ale přesto by bylo pěkné být venku na čerstvém vzduchu, místo aby trčeli tady ve sklepení.

Meldan něco zaslechl a postavil se do pozoru.

„Kdo je tam?“ zavolal. „Nikdo nemá dovoleno vstoupit sem dolů!“

On i Elwin popadli své meče, které zase rychle zastrčili zpátky do pochev, když viděli, že to není žádný skřet ani Uruk'hai, nýbrž roztomilá dáma Firinwë nesoucí proutěný koš.

„Má paní, obávám se, že nemáte povoleno tu být. Omlouvám se, ale je to příkaz lorda Elronda.“

Firinwë se zasmála, věnovala strážnému svůj nejsladší úsměv a on cítil, jak mu červenají uši.

„Ach, ale já přicházím od lorda Elronda, drahý příteli - cítil, že by bylo nespravedlivé, abyste vy dva seděli v temnotě, když se celá Roklinka oddává veselí, takže vám posílá tyto dvě láhve miruvoru jako pozornost.“

„Opravdu? To je od lorda Elronda velice šlechetné!“ prohlásil Meldan a Elwin nadšeně přikývl.

„Že ano? Takový skvělý, vlídný pán - a tady, tohle taky posílá.“

Firinwë položila koš a vytáhla dvě sklenice, jedno grilované kuře, nějaké cukroví a ovoce, stejně jako talíře a všechno ostatní, co je třeba k pohodlnému obědu.

„Tady - doufám, že si to užijete. Sloužíte svému pánovi dobře a je jen správné odměnit vás za vaši práci,“ zasmála se.

„A teď mě musíte omluvit - lord Glorfindel mi stále dluží tanec!“

S tím oběma strážným zamávala na rozloučenou, odtančila chodbou a zmizela ve tmě.

„Je krásná,“ povzdechl si Elwin.

„Ano, ale nemám ji rád,“ odfrkl si Meldan.

„Ale miruvor mám rád moc! Pojď - podrž skleničky, než otevřu láhev!“

* * *

Haldir byl opilý - velice opilý. Když začal zpívat poněkud košilaté hospodské písně a trval na tom, že bude žonglovat s Elrondovými nejlepšími křišťálovými sklenicemi, Rúmil a Orophin rozhodli, že je nejvyšší čas odvést bratra domů.

Když dorazili do jeskyně, kde Haldir bydlel s Králíkem a Ostružiní, nejmladší z bratrů dostal další záchvat chichotání a nic, co řekli, ho nezastavilo. Králík, který ležel na posteli stočený kolem spící Ostružiní jako vlk kolem svého mláděte, vstal a šel jim na pomoc, převzal si svého kompletně ztřískaného manžela a nesl ho do jeho postele.

„Děkuji, že jste ho přivedli domů. Doufám, že nikoho neurazila má nepřítomnost - nemám rád velká shromáždění,“ řekl Králík a položil Haldira na pokrývku.

Orophin zavrtěl hlavou.

„My to chápeme, Králíku. Až se zítra ráno probudím s bolením hlavy, pravděpodobně ti budu závidět a …“

Náhle se odmlčel a chytil se za hruď. Na zdi visel zarámovaný obrázek a Orophin na něj upřeně hleděl.

„Děje se něco, Orophine?“ zeptal se Rúmil a přistoupil blíž.

„Ten obrázek,“ vydechl Orophin a zíral na Rúmila, „kdo…“

Rúmil ho jemně poklepal po paži.

„Byl jsi hodně dlouho pryč, bratře. My - vypátrali jsme Haldirovu rodinu. Vím jak jsi hrdý na naše příbuzné, ale Haldir - ale Haldir není úplný elf, Orophine. Je to půlelf, jako lord Elrond. Tohle, pokud víme, je jeho matka.“

Orophin dál zíral na obraz a Rúmil, který si špatně vyložil jeho chování, ho zatahal za rukáv.

„Orophine - já vím, že to pro tebe musí být velký šok, ale stále je to náš bratr a vážně záleží na tom, kdo byli jeho rodiče?“

Díval se na svého nejstaršího bratra, který stále zíral na obraz a teď se natáhl a dotkl se ho konečky prstů.

„Tohle je Haldirova matka, Rúmile? Jsi si opravdu jistý?“ zašeptal a Rúmil přikývl.

„Ano - lord Celeborn nám to řekl. Jeho matka mu přinesla Haldira, jen co se narodil, a tvrdila, že se o něj nemůže starat.“

Hrůznost tohoto odhalení byla na Orophina příliš a on padl na postel vedle Haldira.

„Nevypadáš dobře, bratře - nemám ti donést sklenici vody?“ zeptal se ustaraně Rúmil a Králík zavrčel:
„Já se o jeho rodiče nestarám. Je to můj druh a nikdy proti němu nepoužiji jeho původ.“

Nesouhlasně na Orophina zahlížel a Galadhrim si nakonec všiml, že jeho chování bylo špatně pochopeno.

„Aiya - křivdíš mi. Haldir by mohl být potomkem jeskynního trola a pořád bych ho velmi miloval. Ale ty nerozumíš - já jsem tu ženu znal!“

„Co? Ty jsi ji znal?“ vydechl Rúmil a oba, on i Králík, na něj zírali s očima velkýma jako talířky.

„Ano. Znal jsem ji,“ odpověděl Orophin jemně, „jmenovala se Lilly.“

„Orophine!“ zasténal Rúmil a zavrtěl hlavou, „jak je možné, že znáš Haldirovu nanu?“

Orophin na okamžik zavřel oči.

„Miluju tě.“

„To bys neměla.“

„Já vím. Ale stejně tě miluju.“

Podíval se na Rúmila, pak na Králíka a nakonec se otočil k Haldirovi, který tou dobou už spal. Přejel rukou přes stříbroplavé vlasy, sledoval linii nosu a rtů a nakonec jeho prsty spočinuly na Haldirově krku, kde ucítily klidný, pravidelný puls.

„Měl bych jeho matku znát, Rúmile.“

Usmál se na dva zmatené elfy a dodal:

„Měl bych - nakonec, já jsem jeho otec!“

* * *

Erestor, trošku opilý a vrávorající, se vplížil do knihovny, ale ke své hrůze si uvědomil, že není sám.

Ze všech elfů, se kterými se mohl srazit, to musel být zrovna Gil-galad. Jak naprosto trapné.

Erestorova tvář byla v jednom plameni, když zjistil, že elfí král si čte v něčem, co vypadá jako '1007 Lórienských milostných poloh', což náhodou byla právě ta kniha, pro kterou si sem Erestor přišel - plánoval pro Fina překvapení.

Gil-galad vzhlédl, a protože Erestorův ruměnec považoval za výraz nesouhlasu s jeho přítomností zde, rychle knihu zaklapl.

„Doufám, že jsem vás neurazil - hledám knihy o dějinách Roklinky, abych dohnal poslední milénia, a zrovna jsem náhodou narazil na toto - oddělení.“

Erestor se rozhodl nekomentovat zřejmou skutečnost, že Gil-galad musel přehlédnout nejméně čtyři cedulky jasně oznamující VSTUP ZAKÁZÁN v sindarštině i quenyjštině, aby 'náhodou narazil' na toto oddělení. Místo toho zdvořile sklonil hlavu.

„Nejsem vůbec uražený, můj pane, a jsem si jistý, že by se lord Elrond nezlobil, kdyby vás tu viděl, protože konec konců tohle jsou vaše knihy.“

V posledních slovech byl jistý vyzývavý podtón a Gil-galad, který nikdy necouvl před žádnou výzvou, přistoupil k Erestorovi, otevřel knihu a listoval v ní.

„Ach, vidím, že jste je četl, mistře Erestore. Je hezké vidět poradce, který své povinnosti bere tak vážně. A musím říct, že jsem za vaši přítomnost nesmírně vděčný, protože potřebuji radu odborníka a zdá se, že vy jste ten pravý elf. Jen se podívejte na tohle,“ řekl a ukázal Erestorovi obrázek s opravdu atraktivním obsahem, „myslíte si, že je to uskutečnitelné, nebo se autor nechal příliš unést fantazií?“

Erestor, kterému tu samou otázku nedávno položil Glorfindel („Uvažuj, Erestore - tohle NENÍ uskutečnitelné! Malíř musel udělat někde chybu! Erestore! Dej tu věc pryč!“), se znovu začervenal a Gil-galad, který si v duchu mnul ruce nad rozpaky stoického poradce, ještě trochu přitvrdil. Otočil několik stran a pak ukázal na další ilustraci.

„Nebo tady tohle - nejsem si jistý, jestli je to noha, ruka nebo… mistře Erestore? Jste v pořádku? Zdáte se mi trochu… zardělý?“

Ale žádná odpověď nepřišla. Místo toho si Erestor nervózně olízl rty a přisunul se blíž ke Gil-galadovi, který si celý zmatený všiml, že poradce mručí.

„Eh… Erestore? Cítíte se dobře? Neměl bych někoho zavolat?“ ptal se a začínal se cítit poněkud nepříjemně.

Erestor se na něj upřeně díval, na rtech úsměv dravce. Potom zavětřil.

„Mám rád vaši vůni,“ prohlásil.

'U všech Valar vyjma Mandose, co se s tímhle elfem děje?' pomyslel si Gil-galad a pokusil se couvnout od Erestora, ale poradce, který už vůbec nevypadal stoicky, mu to nedovolil a následoval ho.

Gil-galad měl stěží čas na to, aby si všiml Erestorových kočkovitých pohybů, když ho Erestor najednou popadl se silou, kterou by od elfa štíhlého jako proutek nikdy nečekal a shledal, že byl přiražen k policím tak energicky, že několik těžkých svazků vypadlo a s hlasitým 'buch' přistálo na podlaze.

„Erestore! Co to děláte!“ zajíkl se, ale další protesty nebyly prozatím možné, protože ho Elrondův poradce tvrdě políbil a pak hodil o dost mohutnějšího elfa poněkud nešetrně na zem. Gil-galad se rychle přetočil tak, aby ležel na druhém elfovi, který zřejmě zešílel, a už se začal bát, že ho bude muset udeřit, když se Erestor najednou zarazil a s hrůzou na Gil-galada zíral.

„Co - moc se omlouvám, co jsem to udělal?“ zalapal po dechu a pokusil se vykroutit zpod vyššího elfa nad sebou.

„Tedy, jestli se nepletu, zahájil jste jakýsi podivný noldorský pářící rituál,“ ušklíbl se Gil-galad a zdálo se, že nemá v úmyslu Erestora pustit. „A jestli mohu dodat, byl jste docela úspěšný.“

Erestor se pokusil odsunout, kroutil hlavou a zlostně na Gil-galada zíral.

„Já miluji Glorfindela. Nikdy bych… s nikým jiným… prosím, nechte mě vstát.“

Gil-galad si povzdechl a tajně litoval ztracenou příležitost, ale když se pokusil vstát, aby nechal Erestora jít, dopadla na jeho krk Ruka Osudu a odtáhla ho od poradce a ven z malé místnosti.

„Co se…“ začal, ale pak zjistil, že stojí tváří v tvář rozzuřenému Zabijákovi balrogů. Velice rozzuřenému Zabijákovi balrogů. A jestli se v Síních čekání něco Gil-galad naučil, tak to bylo to, aby nezkřížil cestu Glorfindelovi z Gondolinu, když má špatnou náladu; a tohle byla špatná nálada rozměrů Mordoru.

„Co si myslíte, že tady děláte!“ vyštěkl Glorfindel a za krk třásl s vysokým elfem jako kočka se svým mládětem.

„Fine! Fine - prosím!“ ozval se za nimi Erestorův roztřesený hlas, ale Glorfindel nereagoval, popadl Gil-galada zepředu za košili a znovu jím silně zatřásl.

Druhý elf nehodlal strpět takové hrubé zacházení, zvláště když cítil, že byl napaden neprávem, a praštil Glorfindela do boku. Ten uskočil a na okamžik ho pustil, jenom aby mohl znovu zaútočit. Během několika sekund se oba elfí lordové rvali na podlaze knihovny, vzduchem létaly pěsti i urážky v Posledním domáckém domě do té doby neslýchané a Erestor, který se konečně vzpamatoval, se je nadarmo pokoušel dostat od sebe.

Gil-galad udeřil Fina do brady a Zabiják balrogů klopýtl, narazil do Elrondova psacího stolu, který tím odsunul, a tvrdě přistál mezi svitky, knihami a poznámkami; Gil-galad byl okamžitě nad ním, pěst zvednutou k další ráně, když náhle ucítil, že někdo zadržel jeho paži a táhne ho pryč.

„Co se to tady ve jménu Elbereth děje!“ zaduněl Elrond, zatímco držel vzpírajícího se krále v železném sevření a Erestor spěchal ke Glorfindelovi. Ten stále ještě ležel na podlaze, hlava se mu točila a jeho pravé oko už začínalo černat.

Ani Gil-galad nevypadal o moc líp - jeho nos krvácel a měl natržený ret.

„Je to všechno moje vina…“ vzlykal Erestor a hladil Glorfindelovy vlasy, „já - já opravdu nevím, co mě to popadlo, jen jsem najednou cítil, že musím… a pak…“ Zabořil tvář do svých rukou a Fin, který pomalu začínal chápat, o co tady šlo, udeřil několikrát vlastní hlavou do kamenné podlahy, čímž ještě dodatečně získal tříštivou bolest hlavy.

Gil-galad chtěl něco říct, ale Elrond ho vedl ke dveřím.

„Pojď prosím se mnou, drahý příteli, abych se mohl postarat o tvé rány. Pak se můžeme jít podívat na kvetoucí sedmikrásky v zahradě.“

Gil-galad si myslel, že si Elrond může kopretiny strčit tam, kam slunce nesvítí, ale protože jeho nos vážně bolel jako Mordor, rozhodl se, že Glorfindelův krk přiškrtí jindy, a následoval Elronda pryč z knihovny.

Jakmile ti dva odešli, Fin se znovu pohnul. Posadil se zpříma, prsty si prohrábl vlasy a zíral na Erestora.

„Erestore. Dare Valar. Temný květe mého života a potěšení mých nocí. Ty víš, že tě miluju. Opravdu tě miluju. Dal bych za tebe svůj život a ty to víš.“

Erestor, který stále vzlykal, přikývl.

„Ale takhle to NEMŮŽE pokračovat. Nikdy jsem neviděl, aby se takhle choval Králík, takže můžu jenom předpokládat, že trpíš jinými příznaky než on, protože nejsi úplný elf z Plání. Chápu to. Opravdu ano. Ale už to dál nesnesu. Čeho je moc, toho je příliš.“

S tím vstal a natáhl ruku ke zdrcenému poradci, který stále ještě seděl mezi svitky a knihami. Erestor váhavě přijal nabízenou ruku a Fin ho vytáhl na nohy.

„Ty mě teď opustíš?“ zašeptal Erestor, který věděl, že by na místě padl mrtvý, kdyby Fin byť jenom naznačil, že si přeje se s ním rozejít.

„Ne,“ prohlásil Fin, hodil si ohromeného poradce přes rameno a nesl ho knihovnou a dveřmi ven, stejně jako to udělal oné osudové noci na počátku jejich vztahu. „Neopustím tě. Půjdeme teď nahoru do našeho pokoje, zamkneme dveře a pustíme se do výroby dalšího elfátka. Elbereth je mi svědkem, že raději budu mít 20 těch malých rošťáků běhajících po mé pracovně a ničících můj nábytek, než abych tě ještě někdy viděl líbat Gil-galada - to mi vystačí na noční můry přinejmenším na celé příští století, ne-li víc!“

A s tím spěchal po schodech nahoru, bral schody po dvou, takže Erestor, který mu přes rameno visel jako pytel mouky, udělal jedinou věc, kterou elf, jenž si váží sám sebe, mohl v takové situaci udělat:

Vrněl.

* * *

KONEC (téměř)

* * *

EPILOG A NÁHLED DO „HLEDÁ SE NÁMO“

~ ~ ~ Mezitím v Tíngelském hvozdu, kde den je temný jako noc… ~ ~ ~

Kdokoliv jiný než Firinwë by byl vyděšený, ocitl-li by se tváří v tvář Mocnému vládci Tíngelského hvozdu - ale protože ona byla někdo, kdo nepovažuje za jakkoliv důležitého nikoho jiného kromě své vlastní proslulé osoby, vnější okolnosti na ni nezapůsobily, a přestože by jistě dala přednost společnosti nějakého dobře vypadajícího elfa namísto stovek skřetů, neměla strach.

Mocný vládce se na ni díval a na rtech mu pohrával pobavený úsměv.

„Život už tě nebaví, elfko, že jsi přišla sem?“

Neviděla ho mluvit, spíš ho slyšela ve své mysli, než že by slyšela jeho slova v uších, ale ani tohle na ni nedokázalo zapůsobit.

„Ne, Mocný vládce. Přišla jsem vám nabídnout něco, po čem jste toužil celé věky.“

„Já netoužím po ničem - ale doufám, že tvá historka je zábavná, elfko, protože se nudím. Vidíš tu svíci? Už téměř dohořela. Dám ti tolik času, jak dlouho bude hořet. Pokud mě to nezaujme, což je velmi pravděpodobné, tvůj život uhasím stejně jako její plamen.“

Ukázal na malý oharek vosku se slabě se třepotajícím plamínkem.

Firinwë pokrčila rameny.

„Jeden by myslel, že někdo ve vašem postavení by si mohl dovolit svíčky lepší kvality, ale dobrá. Nabízím vám Středozem, Mocný vládce.“

Zasmál se, zakroutil hlavou a jeho dlouhé, černé vlasy splývající mu po zádech se zavlnily jako nejjemnější hedvábí. 'Pěkné,' pomyslela si Firinwë, 'zajímalo by mě, jestli jsou na dotek tak úžasné jako na pohled?' Ale teď nebyla chvíle na takové přemítání.

Mocný vládce se stále smál.

„Středozem? Proč bych měl chtít Středozem? Už tu trávím věky, vypovězený ze svého trůnu. Jestli existuje jedna věc, po které netoužím, pak je to vládnout říši půlčíků, elfů, skřetů a smrtelníků!“

„Všichni musíme někde začít, Mocný vládce. Tohle je jen začátek - s mou pomocí budete vládnout nejen celé Ardě, ale i Valinoru a samotným Valar!“

Z černých očí vyšlehl zlobný záblesk.

„Elfko! Jakému šílenství jsi propadla? Teď hned tě nechám rozsápat svými psy!“

„To by tedy byl velmi nemoudrý čin, Mocný vládce. Protože beze mne nikdy nedosáhnete svého cíle - a já mám jedinou věc, která vám může pomoci získat trůn: Mám Prsten Mandose.“

Mocný vládce vyskočil na nohy a udělal jeden krok v před.

„Ty máš Prsten? Jak to, že je ve tvém vlastnictví?“

Firinwë pokrčila rameny.

„Všechno, co bylo zapotřebí, byli dva hloupí elfové a láhev vína. Takže - já mám Prsten a jsem ochotná dát vám, co chcete. Samozřejmě, jsou věci, které chci i já…“

Firinwë se odmlčela a zadívala se na Mocného vládce, na jehož sličné tváři se objevil záludný výraz a v jeho očích se nebezpečně zablesklo.

„Ty něco chceš? To mi tedy řekni, elfko, proč bych ti měl cokoliv dávat? Můžu tě klidně rozpůlit ve dví a prsten si vzít, pokud bych k tomu upnul svou mysl. Nepleť si mě s mým bratrem, který je slabý jako bezzubý pes - já o věci nežádám, já si je beru.“

„Nikdy jsem se s vaším bratrem nesetkala, takže to nemohu posoudit, ale vy potřebujete mou pomoc - Prsten vás neposlechne, může ho použít jedině elfka. Nemůžete proti Valar bojovat silou, potřebujete mazaný plán a to je přesně to, co můžu spolu s Prstenem nabídnout.“

Na okamžik zvažoval její slova. Nejen, že měla pravdu - taky to byl příslib velkého dobrodružství a nakonec i rozptýlení z jednotvárné denní rutiny, která ho tolik věků obtěžovala. Byl znuděný až nad hlavu a teď ti proklatí elfové zničili i jeho příležitostné potěšení z lovu Galadhrim. Jinými slovy: neměl co ztratit a kdyby se všechno pokazilo, jednoduše by jí mohl zakroutit krkem nebo ji předhodit vrrkům - jeho pozice stejně nemůže být horší, než už je.

„Na tom se tedy shodneme, elfko. Teď mi řekni - co chceš?“

Firinwë se usmála. Šlo to dokonce lépe, než doufala!

„Ai, Mocný vládce, nežádám mnoho. Chci vládnout Lothlórienu, lorda Celeborna jako svého osobního otroka, Galadriel a toho obtížného Elronda vyhostit na - no, na nějaké odporné místo, to nechám na vás - a Erestor, ten ubohý syn jeskynního trola, aby strávil zbytek svého života ve vašich dolech.“

Mocný vládce se znovu ladně posadil na své místo a rukou si podepřel hlavu.

„To je všechno, co chceš, elfko? Nechtěla bys taky pěkného poníka?“ zeptal se a z jeho hlasu odkapával sarkasmus.

Firinwë o tom na okamžik uvažovala.

„Poníka? Ano, proč ne - poníci jsou roztomilí. Takže ano, ráda bych měla taky poníka. Ale pro začátek,“ a teď se na jejích rtech objevil opravdu zlý úsměv, „pro začátek chci Glorfindela z Gondolinu jako svůj osobní majetek a pro mě na hraní.“

Mocný vládce nakrčil znechuceně nos.

„Glorfindela? Tu starou otlučenou válečnou herku? To mi řekni - co s tou chabou náhražkou elfa chceš dělat?“

Firinwë se samolibě usmála.

„Ach, jsem si jistá, že někdo dokáže znovu zažehnout jeho plamen - chce to jen odborníka. Co tedy říkáte, Mocný vládce? Jsme dohodnuti?“

Podíval se na ni a na zlomek okamžiku Firinwë napadlo, jestli právě neudělala strašnou chybu, ale ten pocit trval příliš krátce, než aby ho vědomě zaregistrovala.

„Jsme dohodnuti, elfko. Následuj mou stráž, ukážou ti tvé pokoje.“

Šest nejošklivějších skřetů, jaké kdy Firinwë viděla, postoupilo dopředu. Ve srovnání s těmito zvířaty vypadala Mauburz pomalu jako elf. 'Nic, co by horká voda a vonný olej do koupele nemohly spravit,' řekla si pro sebe, 'tady se to dramaticky změní.'

Než se svou eskortou opustila velkou síň, zastavila a otočila se.

„A co Glorfindel?“

Mocný vládce jen mávl rukou a potlačil zívnutí.

„Přestaň už brebentit, elfko, za krátko ti ho donesou.“

„Nezraněného?“

„Nezraněného,“ ujistil ji a sledoval její odchod.

„Nezraněného, má drahá,“ řekl si pro sebe a zašklebil se.

„No - víceméně.“

* * *

 

„Hej!“ volá publikum, „a co je s Mandosem? A Prstenem? Co Firinwë? Co se stalo Amarisovi v Temném hvozdu? A Gil-galad? Nemůžete nás takhle opustit, vy zlá elfí spisovatelko!“

Ach - všechno se dozvíte v pravý čas - v dalším pokračování:

„Hledá se Námo“

Ale prozatím, mí drazí přátelé, je

 

KONEC

 

* * *

Poznámka autorky:

Gratuluji - dokázali jste to! A já to taky dokázala! Miruvor pro všechny!

Vidíte, říkala jsem, že to bude mít šťastný konec. Povedl se mi dokonce románek Rúmil/Galadriel (cítím se jako Barbara Cartlandová).

Píseň „Ze všech ptáků“ napsal, stejně jako notoricky známou „Tři havrani“, Thomas Ravenscroft (který musel být dvorním skladatelem v Lothlórienu!).

Díky všem, kdo se ke mně připojili na téhle cestě - byla to legrace, psát tenhle příběh, a já doufám, že jste se při čtení bavili i vy.

Erestor

 

 

Srdcový spodek - Kapitola jedenáctá