Labyrintem slov...

VKEŘ

Čtvrtý den z pěti: “Paní Glorfindelová, domnívám se?”

 

Jahody, nejhorší polibek v historii a odjezd bývalé paní Glorfindelové.

 

Tenhle odporný den, jednoduše nejhorší den mého života, nezačal zas tak hrozně.

Když jsem se ráno probudil, našel jsem na svém nočním stolku košík čerstvých jahod, což bylo to nejpříjemnější překvapení. Nějaká milá duše musela zaslechnout mou včerejší poznámku ke Glorfindelovi, že mám občas chuť na červené ovoce - jak pozorné! Rozhodl jsem se později vypátrat, kdo je mým neznámým dobrodincem. Při prvním kousnutím do sladkého šťavnatého ovoce vypadalo ráno o tolik jasněji!

* * *

Ani dopoledne se Elrond s Celebornem nevrátili domů a já se začal obávat o jejich zdar. Síly zla byly přeci tak blízko hranic a dva lordové byli v lesích sami - nedej Valar, aby byli napadeni! Nepochybuji samozřejmě o Celebornových ani Elrondových válečných schopnostech, ale poslední bitva, na které se podíleli, byl Glorfindelův čtvrtý rozvod. Ačkoli i tam bylo pár napjatých momentů (Finova čtvrtá ex-choť se pokusila nastávající paní číslo pět upravit účes palicí), dva elfové čelící tlupě skřetů, ozbrojeni pouze luky, loveckými noži a sarkasmem - to je něco docela jiného.

Už poněkolikáté jsem proklel Thranduila za iniciativu při téhle bláznivé sázce a zamířil do Glorfindelových pokojů, abych s ním nastalou situaci prodiskutoval.

Zaklepal jsem a zaslechl uvnitř zvuky kroků, následované zaduněním a šustěním oblečení. Nikdo ale neotevřel. Zaklepal jsem tedy znovu, trochu hlasitěji.

"Glorfindeli, to jsem já, Erestor. Potřebuji si promluvit."

O něco víc šustění a pak konečně Glorfindel otevřel dveře, celý rozháraný a rozcuchaný, na sobě nic, jen spodky a milostné kousnutí velikosti mallornového listu na klíční kosti. To bylo prostě… Stál jsem tam, bál se o životy dvou nejskvostnějších elfích lordů a náš vybájený Zabiják balrogů dělal… dělal cokoli, při čem Zabijáci balrogů získávají milostná kousnutí.

Alespoň měl dost důstojnosti, aby se tvářil provinile a červenal se.

"Mohu vstoupit?" zeptal jsem se nakonec, "nebo uspořádáme schůzi o nezbytnosti nalezení lordů Elronda a Celeborna tady na chodbě?"

Glorfindel zabručel a ustoupil.

"Erestore - ztiš svůj hlas, prosím, sedm trpaslíků mi v hlavě vykopává mithril, a mimochodem, na hádku je moc brzo."

Věnoval jsem mu nesouhlasný pohled.

"Brzy? Můj lorde Glorfindeli, jak netaktní je ode mne vytáhnout vás z postele tak brzo - v 11 hodin, v tak bezbožný čas. Pro Valar! Navrhnu lordu Elrondovi, aby se v budoucnu veškerá jednání konala až po obědě. Tak nebudete vyrušen ze svých potěšení takovými nedůležitými věcmi jako je ztracení v lesích a čelení možnému pobití tlupou skřetů."

Glorfindel se na mě podíval krví podlitýma očima.

"Můj drahý Erestore, opatrně se sarkasmem. Ve vzduchu se už tvoří rampouchy. Pokud jsem udělal cokoli, co se vám znelíbilo nebo podnítilo váš hněv, omlouvám se. Po pravdě slibuji, že se zítra sám oběsím, jestliže vám to bude jakkoli k službám, ale teď, posadil byste se laskavě a sdělil mi, co se děje?"

Posadit se?

V dobrý den byla křesla v Glorfindelově pokoji pokryta oblečením, knihami, svitky, povrchními ozdobami a zbraněmi všeho druhu. Nad krbovou římsou pak visela na odiv vycpaná hlava balroga, ačkoli špinavé ponožky na jednom z jeho rohů trochu kazily hrdinský dojem.

Když byl špatný den, Fin zapomínal vracet nedojedená jídla do kuchyně a ta začínala vést vlastní život.

Dnes byl bezpochyby ten špatný den. Jakmile jsem znechuceně zaregistroval nazelenalou hmotu na talíři napůl schovaném pod halenou, nedbale přehozenou přes stůl, nepochyboval jsem, že se zde zrodila nová existence, bez pochyby obdivující Glorfindela jako svého stvořitele.

Glorfindel se posadil na postel a při nasazování bot chtěl vědět, která "ctnostná bohyně" zavedla mé kroky do jeho "skromné komnaty".

"Elrond a Celeborn," řekl jsem.

Glorfindel se na mě vyčkávavě podíval a zeptal se : "Nikoli bohyně tedy. Dobře. Co je s nimi?"

"Bojím se, že mají problémy."

Fin mi věnoval rozpačitý pohled. "Co... myslíš, že by mohli... ? Ale ne, neboj se, Celeborn není Elrondův typ…"

"Fine!" zakřičel jsem, "tohle není legrace! Jsou úplně sami a bez ochrany!"

Fin se cynicky zasmál.

"No, můžeme se jen modlit k Valar, aby ani jeden z nich neotěhotněl..."

Než jsem stačil vyslovit své rozhořčení nad touhle poznámkou, tapisérie (nahé koupající se panny) se zhroutila, odhalujíc smyslnou blondýnku v rouše Evině. Rychle jsem v ní poznal stejnou osobu, co se mě snažila zhltnout u řeky.

Proklínám Celeborna a jeho osobní zábavní program.

Fin se podrbal na krku a řekl : "Miláčku, tohle je Erestor, můj.."

Ihned jsem mu věnoval pohled, který mu dal nevyhnutelně jasně na vědomí, že nejsem nic z jeho čehokoli. Utichl tedy a neurčitě ukázal na dívku:

"Erestore, tohle je Alyel. moje žena."

Ticho.

"Tedy, jedna z nich."

Mísa na ovoce udělala roztomilý "tud" zvuk, když se srazila s Glorfindelovou hlavou.

Myslím, že už nikdy nebude pochybovat o mém zacílení.

* * *

Navzdory svému názoru, Glorfindel ihned uspořádal pátrací akci - když jednou začne, dovede být velmi zdatný.

Jsem si jist, že jeho bývalá žena by souhlasila.

Ne že by mě to zajímalo.

Elronda a Celeborna přivedli právě včas, a opravdu, ten druhý se bezpochyby dostal do problému. Bohužel, neměli na tom zásluhu skřeti, nýbrž kniha "1001 lothlórienských milostných poloh", 6 lahví miruvoru a jedna z jeho tanečnic, která se představila jako Aliswel. A to všechno mu přivodilo skřípnutí sedacího nervu a Celeborn nebyl schopen pohybu.

Alespoň to tvrdil.

Elrond, který musel s bědujícím Celebornem strávit 24 hodin, se žíznivou čárou přemístil do vinného sklepa a zamkl za sebou, oznamuje, že několik příštích hodin hodlá meditovat a nechce být rušen, a jestli by prý Elladan laskavě nedohlédl na lorda Celeborna, že on ho má už dost, děkuji velmi pěkně.

Tak jsme přinesli Celeborna do Domu uzdravování a zavolali Elladana, aby svého dědu prohlédl. Ne že by byl tím nejlepším léčitelem v Roklince, samozřejmě; Elrond víc než několikrát zmínil, že jeho prvorozený by měl raději léčit dobytek než elfy, což byl, vzhledem k následkům, asi ten nejpravděpodobnější důvod, proč Elrond chtěl po Elladanovi, aby převzal jeho úkol.

Zatímco Elladan prohlížel svého děda, který co chvíli vykřikoval úzkostí a bolestí, Aliswel otírala jeho horké čelo vlhkým plátnem. Celeborn se jednou po bitvě dokázal vrátit zpátky do Doriathu s jednou rukou a oběma nohama zlomenýma, tudíž jsem si nemohl pomoct při pocitu, že možná, jen možná, to teď předstíral.

"Aya, to bolí… nebuď tak hrubý, Elladane! Nejsem jeden z tvých koní!"

Elladan zamumlal cosi, co bylo milosrdně přeslechnuto a Aliswel zavrkala: "Mohu pro vás něco udělat, můj pane?"

Celeborn unaveně zamával před jejím obličejem levou dlaní, která okázale nesla škrábanec velikosti nehtu po trnu z ostružiní.

"Tohle zranění mě hrozně bolí, drahá..." zašeptal, jeho hlas byl zlomený a tichý.

Aliswel uchopila jeho ruku a zapředla: "Mohu jej pro zlepšení políbit, můj pane?"

"Nikdy bych si netroufal zeptat se, ale když jsi to tak mile nabídla.."

"Co se, ve jménu Elbereth, chystáš udělat, Celeborne?!"

Jásej, Roklinko - lady Galadriel přijela, doprovázena Haldirem a Králíkem.

Teplota ihned klesla o 20 stupňů.

Její přítomnost zapříčinila zázračné Celebornovo vyléčení. Ten se ihned zbavil bledého odstínu a s pozoruhodnou čilostí, dokazující vážnost jeho zranění, vyskočil z postele.

Aliswel se pokusila schovat za Elladana a Glorfindel se odporoučel do svého pokoje, oznamuje, že je "vyčerpán".

Bez pochyby!

* * *

Nechť Valar pokryjí následující události milosrdným závojem zapomnění - nejdřív Galadriel pronásledovala Celeborna mávajíc mečem, a když se Haldirovi konečně podařilo vyrvat jí zbraň z rukou, Thranduil jí půjčil koště, které bylo lehčí a umožňovalo jí utíkat rychleji.

Elladan a Elrohir sázeli na svého děda, zatímco Legolas fandil Galadriel. Stále ho podezírám, že je do ní trochu zamilovaný.

Odvrátil jsem se od hrozivé scény, ale dokud Elrond hloubal nad svým životem ve vinném sklepě, byl jsem za hosty zodpovědný já. A tak jsem osobně dohlédl na hromadné odklizení Celebornových tanečnic a postaral se, aby žádná nezůstala pozadu.

Přesto byl pohled na Galadriel mávající vidlemi (laskavost krále Thranduila) docela úžasný.

Konečně si hodila vlasy na záda a zamumlala: "Dobře, hotovo." Pak se otočila na Galadhrim a objednala si: "Haldire! Orophine! Rúmile! Vydezinfikujte ložnici!"

Poslední odcházela bývalá paní Glorfindelová, mimochodem. Nemohl jsem si pomoct - zamával jsem jí na rozloučenou.

Jsem tak pozorný hostitel.

* * *

Už jsem si oblékl noční róbu a dokončoval pro dnešek poslední dopis, když někdo zaklepal na dveře.

"Vstupte," odvětil jsem, očekávaje Elladana se zprávou o Celebornově zdraví, nebo alespoň zvěst o rozvodovém jednání mezi ním a Galadriel.

Běda, byl to Glorfindel.

Nenamáhal jsem se vstát, jen se na něj odmítavě podíval a pokračoval v psaní.

"Tak…" začal.

"Co chcete, lorde Glorfindeli?" řekl jsem, aniž bych zvedl oči od práce.

"Myslel jsem, že bychom si měli promluvit."

"Není o čem mluvit."

"Ano, je."

"Ne, není."

"Je."

"Není."

"Jestli se správně pamatuji, házel jste těžké stříbrné tácy na mou slavnou osobu a ignoroval mě celý dlouhý den bez opravdového důvodu, tedy jen z malicherné žárlivosti."

Tak a teď toho bylo opravdu moc. Vstal jsem, opřel se o stůl a upřeně se na něj podíval.

"Lorde Glorfindeli," řekl jsem s veškerou sebranou důstojností, "pokud čekáte omluvu za ten tácový incident, budete čekat do konce Ardy. Dřív bude v Mordou padat sníh. Jste tu vítán asi jako Gondolinský mor a podobně tak i žádoucí. Ani urážení vás neudělá milejším mému srdci. Navrhuji, abyste mě nechal pracovat, vrátil se ke svým povinnostem, cokoli a kdokoli to může být, a nemarnit můj drahý čas."

Tak, to by ho mělo umlčet. Byl jsem na sebe docela hrdý.

Fin si povzdychl, posadil se na můj stůl, který po vahou šest stop pět palců vysokého Zabijáka balrogů zavrzal, a očividně neoplýval záměrem hned tak odejít.

"Tedy přítomnost mé bývalé ženy ve stavu neoblečeném v mé ložnici vás ani nezdrtilo, ani alespoň neznepokojilo?" řekl.

Zdrtit? Mne?

"Kdo je ve vaší posteli, to není mým zájmem, ani mou věcí, ale pravda je toto; uvedete tam každého, kdo není dost rychlý na to, aby stihl vyšplhat na nějaký strom, když se objevíte. S ohledem na frekvenci vašich aktivit na tomto poli bych navíc neměl ani jedinou vteřinu na svou práci, kdybych se o to staral."

"Chtěl byste, aby to byla vaše starost, můj drahý poradce?" zeptal se a jeho pohnutý klid mě málem přitlačil ke zdi.

"Ale nepochybně, drahý Glorfindeli," odvětil jsem hladce, "mým největším přáním vždy bylo zatěžovat se imbecilem, který schovává nahé bývalé manželky za tapisériemi. Páni, kdo by o něčem takovém nesnil! A to ani nezmiňuji vyhlídku na budoucnost své vycpané hlavy vedle balroga na vaší zdi. Jestli chcete trofej, běžte lovit jinam, rarachu!"

Stáli jsme proti sobě, já na něj pohledem vrhal dýky, Fin neuhnul. Byla to bitva
myslí a ani jeden z nás se nechtěl vzdát.

"Přijímám, že se o mě nezajímáte - ve smyslu tělesné touhy," oznámil.

Taková odvaha!

"Ze všech ve Středozemi jste vy ten, o kterého se zajímám nejméně, můj drahý lorde Glorfindeli. Dokonce i skřeti vypadají ve srovnání s vámi atraktivněji."

A pak mě políbil.

A že to byl mizerný polibek.

Tady veřejně oznamuji, že bájný Glorfindel z Gondolinu je ta nejméně talentovaná osoba, co se polibků týče, kterou jsem kdy potkal. Byl to navíc špatně namířený polibek, naše nosy se srazily a jeho jazyk byl na všech těch nesprávných místech.

Byl to ten nejhorší polibek, jaký jsem kdy dostal - tak proč ty ohňostroje a blýskání hvězd, motýli v břiše a vlna tepla od hlavy k patě vyzařující z jeho těžké dlaně na mém krku. A proč jsem cítil, že i kdyby jen na zlomek sekundy, jsem nikdy nezakusil nic sladšího než tenhle polibek?

Polibek který, co musím dodat, zanechal v mých ústech slabou chuť jahod.

Když mě Fin konečně pustil, byl jsem příliš ohromen, než abych mohl něco říct. Přejel palcem po obrysu mých rtů, vstal a odkráčel ke dveřím. S dlaní na klice se podíval přes rameno a věnoval mi samolibý úsměv.

"Na někoho, kdo se nezajímá, můj drahý Erestore, se vy zajímáte strašně."

A tím bylo po mé cti.

 

 

* * *

Rozvedou se Celeborn a Galadriel? Pokud ano - kdo si vezme nádobí a kdo koně? Přizná konečně Erestor, že má Glorfindela rád víc než nějakého skřeta? A co Glorfindelova žena? A mimochodem, co dělá Elrond ve vinném sklípku? A ještě stále tu je nevyřešený případ Orophina a Arwen - přijde Estel o svou dámu?

Všechno a ještě víc již brzy - zůstaňte naladěni…

* * *

Poznámka autorky: Ach, jak bych si přála, abych mohla říct, že to byla všechno fikce - jenže nebyla. Scéna v Erestorově pracovně a následující konverzace s Glorfindelem přišla přímo ze skutečného života - jen jsem vynechala část, kdy jsem po “Glorfindelovi“ hodila anglický slovník, když odcházel. Ačkoliv, když o tom přemýšlím - ne, on nebyl Glorfindel - on byl balrog.

 

 

Kapitola 3. - Třetí den z pěti: “Noli me tangere”

Kapitola 5. - Pátý den z pěti: “Zkrocení zlé ženy” (anebo ne)