Labyrintem slov...

Srdcový spodek

Kapitola třetí

 

Orophin se vrací do Roklinky stát se opatrovníkem Estorela a Elladan je ztracen. Galadriel zasahuje a činí osudové rozhodnutí.

 

„A přes zrcadlo průzračné táhnouce
celý rok před ní visíce
stíny světa vyvstávají.“

„The Lady of Shalott“ - Alfred Lord Tennyson

* * *

„...a poněvadž byla letošní úroda salátu těžce poničena právě kvůli přemnožení slimáků, navrhuji, abychom…“

Pokud se Elrond během tisíciletí něčemu naučil, pak to byla schopnost předstírat zájem, když byl znuděný. To byla základní dovednost jakéhokoliv diplomata. A zrovna teď znuděný byl, u Valar - Erestor byl brilantní poradce a pokud bylo možno věřit v této záležitosti Glorfindelovi, byl obdařený mnoha jinými vlohami, ale řečník to byl věru jako z Mordoru. Zatímco Elrondova tvář nesla zaujatý a ostražitý výraz, jeho mysl se odpoutala už půl hodiny předtím, než Erestor přešel do zdlouhavého a detailního popisu pářících obřadů slimáků.

Velice důležitá záležitost, bezpochyby.

A tak, zatímco Erestor přednášel o slimácích, salátovém hospodářství hobitů a dovozních daních, Elrond ve skrytu přemítal o členech své rady. Někteří byli přátelé, někteří byli z rodiny a někteří byli oponenti. Ale Elrond cítil zodpovědnost za všechny a nyní se nabízela báječná příležitost k troše rozjímání.

Nejdřív přišel na řadu Glorfindel, jeho věrný přítel. Soudě podle temných kruhů pod očima, Estorel musel mít minulou noc prodloužený koncert včetně přídavku, a Elrond měl co dělat, aby zadržel smích. Vidina mocného a obávaného Přemožitele balrogů měnícího plenky byla příliš zábavná, než aby zůstal vážný.

Glorfindel seděl uvolněně, jednou rukou si podpíral hlavu a díval se na Erestora s výrazem, který mohl být popsán jedině jako ‘poblázněný‘. Elrond pochyboval, že bojovník věnoval nějakou pozornost Erestorovým slovům; daleko víc pravděpodobnější bylo, že jeho myšlenky byly zaneprázdněny aktivitami, které nesmějí být probírány v přítomnosti mladých a vnímavých elfátek.

Vedle Glorfindela seděl Elrohir, mezi prsty točil stonkem květiny a občas, jak Elrond vycítil, jeho pohled zasněně bloudil v dálce.

Elrond si povzdechl. Nechť mají Valar slitování, Elrohir byl zamilovaný. Znovu. Jakou dívku uháněl jeho nejmladší tentokrát? Zbývala v Imladris nějaká, které ještě nevěnoval svou péči?

‘Měli bychom být šťastní, že doby, kdy draci požadovali jako oběti mladé panny, jsou dávno pryč‘, přemítal Elrond, ‘protože z těch se tady v okolí stal vyhynulý druh od té doby, co Elrohir dosáhl plnoletosti‘. Byl nejvyšší čas, aby si Elrohir našel družku, oženil se a měl pět nebo šest elfátek, které by ho zaměstnaly. Takové lehkomyslné chování bylo nevhodné pro syna elfího Pána.

To vedlo Elrondův pohled k Elladanovi, jeho prvorozenému a dědici. Seděl sklesle na svém místě, zamračený a napjatý. Pán Roklinky se vnitřně přikrčil, když si všiml, že si Elladan zase oblékl tuniku naruby. Co s tímto jeho dítětem bylo - proč byl tak nemotorný, tak nedbalý, tak - neelfí? Elrond přemýšlel o synově široké, mohutné postavě, silných rukách, které postrádaly, jako téměř všechno ostatní na něm, přirozený půvab a eleganci elfího rodu; vskutku, pokud by neměl dlouhé tmavé vlasy a lehce špičaté uši, vypadal by Elladan jako smrtelník - ne že by to někdo vyslovil nahlas a nejméně ze všech Elrond, neboť svého syna velice miloval.

‘Je to moje vina‘, myslel si, ‘to se v Elladanovi tak jasně projevilo moje lidské dědictví.‘

Elrond vždycky, celou dobu, co byl dítě, cítil silné pouto mezi sebou a svou elfí částí rodiny. Když přišel čas učinit volbu, kam by ho měla vést jeho budoucnost, nemusel se dvakrát rozmýšlet - chtěl být počítán mezi Prvorozené.

Zato jeho bratr celý život pil a bojoval se smrtelníky, projevoval pramalý zájem o historii Prvorozených a beznadějně se zamiloval do smrtelné ženy, takže pro Elronda nebylo překvapením, že si vybral smrtelný život.

Ale to v žádném případě nezmenšilo Elrondův zármutek, když viděl svého bratra, bratra dvojče, chřadnout a nakonec zemřít. Jednoho dne se Elros rozhodl, že přišel jeho čas, svolal svou rodinu a přátele a řekl své poslední sbohem. Pak si našel osamělé místo v lese, ulehl pod starý dub a zemřel.

Ještě i teď, po mnoha tisíciletích, Elronda vzpomínka na jeho bratra velmi rmoutila. Byla to jedna z mnoha bolestí, která mučila srdce Pána Imladris, a i kdyby tahle jedna o sobě nedala v tuhle chvíli vědět, jiná by nastoupila na její místo, a tak byl Elrondův život neustále naplněný bolestnými vzpomínkami. Elrond si přál, aby mohl mít nějaké nové, šťastnější vzpomínky, ale zdálo se, že Valar si užívají vidět ho trpět. Dokonce svatba jeho milované dcery byla zastíněna hořkým vědomím, že ho nikdy nebude následovat do Zemí neumírajících; zůstane tady s jejím milovaným Estelem, bude vadnout a nakonec zemře.

Všichni, které miloval, nakonec zemřeli. Gil-galad, jehož smích Elrond stále ozvěnou slyšel a jehož silné paže cítil v temných hodinách noci. Elros, jeho bratr, který si nikdy neuměl zaplést vlasy patřičným způsobem. Jeho milovaná Celebrían, která působila tak křehce, ale byla cele dcera svého otce, pila, smála se, klela a milovala celým svým srdcem.

A pak tu byl Glorfindel - přinejmenším jeho věrný starý přítel se vrátil ze Síní čekání - bezpochyby proto, že byl Mandos unaven Historkou o balrogovi. Elrond byl sice šťastný, že Glorfindel konečně našel ve svém životě mír a lásku, avšak také se zajímal o to, proč on sám neměl právo na trochu štěstí. Byl jeho život opravdu předurčen k tomu být plný smutku a žalu?

‘Nesmrtelnost‘, přemítal, ‘byla velmi přeceněna‘. K čemu byl věčný život, když jste ho neměli s kým sdílet? Když nebyl nic než nekonečná cesta plná bolesti a žalu?

„…a jsem si jistý, že se mnou souhlasíš, můj pane.“

Co? Kdo? Kde? Erestorovy oči se na Elronda upřely v očekávání a Elrond samozřejmě neměl nejmlžnější tušení, co přesně bylo to, s čím by měl souhlasit.

Ale protože Erestorova rada byla obvykle moudrá, Elrond se narovnal, mávnul rukou a řekl: „Samozřejmě, drahý Erestore, uděláme, co radíš.“

Chorál stenů zazněl radou a Erestor vypadal překvapeně, ale spokojeně.

„Nuže… dobře, jsem rád, i když překvapen, že se mnou souhlasíš, lorde Elronde. Tak tedy řeknu kuchaři, že odteď budeme mít dvakrát týdně k jídlu sterilované slimáky, abychom se jich zbavili. Velmi moudré rozhodnutí, můj pane!“

S tím jeho poradce opustil radu a zamířil ke kuchyni, dlouhé černé vlasy a tmavé šaty za ním vlály, těsně následován Glorfindelem, který se bez nejmenších pochyb chystal utopit svého milence v kotli s polévkou.

Elrond jen litoval, že vedle jeho místa nerostl žádný strom, aby si o něj mohl omlátit hlavu.

* * *

Rúmil ležel na zádech a užíval si poslední paprsky pozdně odpoledního slunce. Žvýkal stéblo trávy a sledoval plující mraky, zatímco Orophin seděl vedle něj se zkříženýma nohama a zašíval si rozpáraný šev na vestě. Orophin si tiše broukal - trochu falešně, ale Rúmil si přesto velmi vychutnával atmosféru mírumilovné bratrské společnosti.

„Chybí ti ada a nana?“ zeptal se po chvíli Rúmil a jeho oči sledovaly mrak, který vypadal jako husa.

Kdyby měla ňadra, myslel si Rúmil, vypadala by jako Paní Galadriel.

Orophin krátce vzhlédl od své práce, pak se znovu soustředil na jehlu a nit.

„Samozřejmě, že chybí. Moc se mi po nich stýská.“

„Obzvlášť po naně, hm?“

Orophin zvedl hlavu a věnoval svému bratrovi nechápavý pohled.

„Proč obzvlášť po ní?“

„Protože jsi byl vždycky její mazlíček.“

Rúmil se culil, když se Orophin začervenal.

„To jsem teda nebyl,“ řekl s veškerou důstojností, kterou mohl shromáždit. „Samozřejmě, že jsi byl. Byl jsi její ‘malý drahoušek Phinny‘, i přes svou nevychovanost a totální nedostatek znalostí všech elfích záležitostí. A to se nezmiňuji o tvém plivání na koberec.“

Orophin praštil bratra rukávem své vesty a hihňající se Rúmil se rychle odvalil stranou.

„A ty jsi byl adovo drahoušek, ty mistře lučištníku!“ zavrčel Orophin, ale bylo to pobavené vrčení, takže Rúmil nemusel utíkat a schovávat se ve křoví.

„Ach ano, byli jsme zbožňováníhodná cháska,“ smál se Rúmil, „a všichni jsme zbožňovali Haldira, který byl nejvykrmenější elfátko, které jsem kdy viděl a stal se nejvykrmenějším elfem, jakého znám!“

„Vidíš,“ hihňal se Orophin, „to jen dokazuje, že jsem nebyl nanin oblíbenec číslo jedna - vždycky mě nutila měnit Haldirovy plenky.“

„Úúúúúh!“ protáhl Rúmil obličej, zacpal si nos a oba vybuchli smíchy.

„Oh, ano,“ povzdechl si Orophin, „to byly dny. Ten čas uplynul tak rychle - připadá mi to jako včera.“

Chvíli bratři seděli v tichu, až ho prolomil Rúmil: „A… stýská se ti někdy po tvých skutečných rodičích? Však víš - ne po naně a adovi; po těch pravých.“

Orophin věnoval Rúmilovi ostrý pohled: „Proč se na to ptáš?“

Rúmil pokrčil rameny: „Nevím. Já jen - pamatuji si jak jsme já a můj bratr leželi v trávě a pozorovali letící mraky. Je to jedna z těch věcí, která ti jen bleskne hlavou, chápeš. Tak mě zajímalo, jestli si taky vzpomínáš na svojí rodinu.“

Touto dobou už Orophin dokončil zašívání, ukousl nit a opatrně zastrčil jehlu do váčku na svém opasku: „Ne. Nemám žádné vzpomínky. Byl jsem příliš mladý. Vím, že tam byl útok a kouř a křik lidí, ale je to jen - záblesk paměti. Jak dalece si pamatuju, vždycky jsem byl u kováře.“

Orophinova tvář se zatvrdila, jako obvykle při těch vzácných příležitostech, kdy se hovor stočil k jeho životu v otroctví. Rúmil nikdy nenaléhal, ale byly věci, které chtěl vědět už dlouho dobu a cítil, že je potřebuje vědět, možná by tak mohl trochu lépe porozumět svému mlčenlivému bratrovi. Teď se zdálo, že je správná chvíle.

„Zacházeli s tebou - dobře?“ zeptal se Rúmil nakonec, v obavě, že by se mohl Orophin rozzlobit a už s ním nemluvit.

Orophin se vždycky uzavřel do sebe, když nechtěl o něčem mluvit, ale dnes to nebyl ten případ.

Starší elf se díval na Rúmila a chvíli zamračeně rozvažoval otázku: „No - ano, hádám, že se mnou zacházeli dobře. Nikdy mě nebili, dostával jsem dost jídla, abych zůstal na živu, a někdy ke mně děti byly opravdu přátelské. Jenže…“

Orophin se odmlčel a pohrával si s vestou.

„Co?“ zeptal se Rúmil.

„No… domnívám se, že by bylo hezké, kdybych si pamatoval, jakou barvu očí měla moje matka nebo jak mi dávala políbení na dobrou noc a říkala mi ‘spi dobře‘.“

Potřásl hlavou jako by chtěl zaplašit vzpomínky a vklouzl zpátky do vesty.

„Ai, je to hloupé. Zapomeňme na takové plané řeči, honem, připravíme tábor na nocování, brzy bude tma a já jsem unavený.“

S tím Orophin vstal a šel nasbírat nějaké dřevo na oheň, ale Rúmil viděl smutný výraz v Orophinových očích a povzdechl si. Jistě, on o svou rodinu přišel za hrozných okolností, ale pamatoval si jí; pamatoval si matčiny polibky, česání staršího bratra a ačkoliv nikdy nepoznal svého otce, mohl si vybavit šťastný čas předtím, než v jeho životě nastala temná hodina. Na druhé straně, Orophinův skutečný život nepochybně začal, teprve když ho přijali Amrun a Mya.

O hodinu později se oba bratři choulili na svých pokrývkách, pláště pevně ovinuté kolem sebe, ale zatímco Orophin usnul okamžitě, Rúmil se neklidně otáčel. Jejich předchozí hovor ho nutil zůstat vzhůru a nakonec se vymotal ze svého pláště, vstal a plížil se k místu, kde ležel Orophin. Oči jeho staršího bratra byly nepřítomné a Orophin tvrdě spal.

Rúmil se naklonil, vtiskl polibek na Orophinovo čelo a zašeptal: „Dobrou noc, drahý Orophine - spi dobře.“

Pak se vrátil na svou vlastní pokrývku a konečně usnul.

* * *

„Jsou černé.“

„Ano, ale mají zrzavý nádech.“

„To teda nemají!“

„Ano, mají!

„Neurážej se!“

„Já se neurážím! Jen říkám, že jeho vlasy mají zrzavý nádech!“

Glorfindel si založil paže na hrudi a výhružným pohledem se zabodával do Elladana, který protáhnul tvář v odvážné snaze pobavit Estorela, ale dítě zatím jen zívlo a znovu usnulo.

Erestor, který sledoval rozhovor s pobavením, obrátil pozornost na Elronda, který se také skláněl nad kolébkou.

„Co říkáš ty, můj pane - má můj syn zrzavé vlasy nebo ne?“

„TVŮJ syn může mít jakékoliv vlasy, třeba zelené, když se ti to líbí, ale NÁŠ syn NEMÁ zrzavé vlasy!“ řval Glorfindel.

Mauburz mu věnovala Zlý skřetí pohled.

„Mě líbit zrzavé vlasy. Rhimlan má zrzavé vlasy. Zrzavé vlasy moc hezké na hezkém elfím děťátku.“

Elrond si promnul krk, pak se podíval blíž na malé miminko v kolébce, které mírumilovně cucalo svůj dudlík.

Ai - zdálo se to jako včera, kdy jeho vlastní děti byly právě tak malé. Elrohir křičel celou noc a Elladanovi vypadával dudlík každou druhou minutu, takže Elrond nebo Celebrían museli vstávat šestkrát či sedmkrát za noc, plazit se po podlaze po všech čtyřech a dudlík hledat, aby zastavili srdcervoucí pláč dítěte. Situace se zlepšila, když se opatrovníkem dvojčat stal Orophin a Elladanův dudlík připnul zlatým řetízkem ke kolébce.

„To vážně nedokážu říct,“ začal Elrond opatrně, neochotný zamotat se do zdlouhavé hádky se správcem svého dvora, „možná je to jen světlo. Mnoho tmavovlasých elfů má nazrzlý odstín, to jen zvyšuje jejich zářivost.“

Tmavovlasí elfové jako Gil-galad, kupříkladu. Ne že by to Elrond řekl nahlas, samozřejmě. Některé věci, především estetická hodnota záplavy černých vlasů s nádechem zrzavé rozhozených na něčím polštáři, nebyly určeny pro veřejnou diskuzi.

Erestor se smál.

„Jako vždy jsi diplomatický, můj pane! Fine, přestaň trucovat - kdyby všechno selhalo a Estorel by byl nešťastný z barvy svých vlasů, ještě si je může obarvit, až bude dost starý.“

Fin zasténal, ale než mohl najít vhodnou odpověď, ozvalo se klepání na dveře.

„Vstupte, jestli musíte!“ zaječel a jeden ze sloužících vstoupil do dětského pokoje a oznámil, že přijeli dva jezdci z Lothlórienu.

„To musí být Orophin,“ usmál se Erestor, otočil se na Elladana a zeptal se: „Byl bys tak laskav a dohlédl chvíli na Estorela, abychom mohli jít uvítat jeho nového opatrovníka?“

Elladan, jehož srdce zdvojnásobilo svou frekvenci tlukotu a jehož líce se pěkně zbarvily do ruda, přikývl, šťastný, že se vyhne rozpačitému střetnutí s Orophinem. Všichni opustili dětský pokoj, aby přivítali Galadhrim a Elladan se posadil vedle kolébky.

„Neposlouchej je, Estoreli,“ řekl a jemně houpal kolébku, „vypadáš báječně. Glorfindel je jen nevrlý, protože vypotřeboval všechen zesvětlovač na vlasy.“

* * *

„Oprav mě, jestli se mýlím, drahý Erestore, ale není to ten drzoun, který se tě jednou pokusil obtěžovat?“ odfrknul si Glorfindel a očima vrhal dýky na dva elfy, kteří se pomalu blížili cestou k Poslednímu domáckému domu.

„Ano, to je Rúmil. Už by sis měl zapamatovat jeho jméno, Fine, a ne, on mě neobtěžoval, on mě políbil a to mu šlo velice dobře, můj drahý. A na rozdíl od jiných mi projevoval úctu a nevlekl mě do svého pokoje za copánky jako jiní, o kterých bych se tu mohl zmínit.“

„Já jsem tě nevlekl za copánky. Já jsem si tě hodil přes rameno a odnesl tě.“

„Ha,“ odfrknul si Erestor, „a tak to bylo co? Důstojnější?“

„Ne,“ odpověděl Fin se samolibým úsměvem, „efektivnější. Nebo už jsi zapomněl na naši první noc?“

Erestor se začervenal a raději neodpověděl. Obrátil pozornost na Orophina a Rúmila, kteří teď dojeli ke schodišti, zastavili se a sesedli z koní.

Orophin se uklonil před Pánem Imladris, Glorfindelem, Erestorem a celým dalším shromážděným panstvem, zatímco jeho oči rychle pátrali v davu po Elladanovi, ale mladík nebyl nikde v dohledu. Jeho nálada poklesla - čím blíž byl k Imladris, tím byl nervóznější. Stýskalo se mu po Elladanovi víc, než si uvědomoval, a možnost, že toho mladíka zase spatří, plnila jeho srdce radostí, ale teď…

„Vítej v Roklince, Orophine. Jsem velmi potěšen, že tě znovu uvidím ve službách mého domu a troufám si říct, že jsme se všichni velmi těšili na tvůj příjezd.“

Všichni až na jednoho, myslel si Orophin, ale jeho odpověď byla zdvořilá: „Jste velmi laskav, lorde Elronde. Přináším pozdravy od mého Pána a mé Paní a dovolil jsem si přivést svého bratra, Rúmila, kterého si budete jistě pamatovat.“

„Opravdu,“ odpověděl Elrond a stěží uvěřil, že ten vyčouhlý mladý Galadhrim, který se vždy ostýchavě schovával za Orophinovými zády, byl stejný elf, který nyní odpovídal na Glorfindelovy zlobné pohledy povýšeneckým úsměvem.

„Nezneužiji vaší pohostinnosti, můj pane,“ řekl Rúmil, „zůstanu tady jen týden, pak se vrátím do Zlatého lesa ke svým povinnostem. Jsem tu jen proto, že v časech, jako jsou tyto, jsem nechtěl nechat svého bratra cestovat samotného.“

„To je moudré. Nyní navrhuji, aby vám sluhové ukázali vaše ubytování, můžete se osvěžit a odpočinout si. Pak tě zajisté budou chtít Erestor a Glorfindel seznámit s tvými povinnostmi, Orophine.“

Než stačil Orophin odpovědět, někdo skočil po Rúmilovi, který upadl a válel se s útočníkem v prachu. Až když se ti dva zastavili, Orophin si uvědomil, že to byla Ostružiní, která přišla přivítat svého strýčka.

„Rúmile! Rúmile!“

Rúmil svou neteř polechtal a malá dívka se chichotala, žluté oči jí planuly nezbedností.

„Ahoj, maličká!“ široce se usmál, vstal a oprášil si zadek, pak zvedl dítě, vyhodil ho vysoko do vzduchu a zase ho bezpečně chytil.

„Princezno, chybělas mi! Byla jsi hodná holka, zatímco jsem byl pryč?“ zeptal se a ona se znovu hihňala.

„Ano, moc hodná! Už umím chytit rybu!“ oznámila pyšně.

„Opravdu? To je báječné! Musíš mi ukázat jak to děláš!“ usmíval se elf a tiskl jí v náručí.

„Ano! Ano! A ty můžeš ukousávat rybám hlavy!“

Rúmil zkřivil obličej při vyhlídce na takový druh zábavy a za ním se ozval známý smích.

„Rúmile! Věděl jsem, že přijede Orophin, ale jsem velmi potěšen, že zase vidím i tebe! Ostružiní, prosím, snaž se nepoškodit tvého strýce.“

„Haldire!“ řekl Rúmil a opatrně položil dívenku na zem, aby měl volné ruce k objetí jejího otce.

„Rád tě zase vidím, penneth.“

Haldir protočil oči.

„Už je mi pět tisíc let, Rúmile.“

„Vskutku, je to vidět.“

Zatímco si jeho dva bratři vyměňovali poklony a Ostružiní se lepila k Rúmilově noze, Orophin se znovu rozhlížel po Elladanovi. Cítil, že je sledován a vskutku - byl tam, stál na balkóně, držel dítě - Estorela, soudil Orophin - a díval se na něho.

Jejich oči se střetly.

* * *

Elladan z dálky sledoval příjezd dvou Galadhrim. Stěží si všiml Rúmila, neboť jeho oči byly upřeny na vysokého Galadhrima vedle něj. Na toho samého, jenž byl tolik let jeho opatrovníkem. Na toho samého, který lovil šváby v kuchyni lukem a šípem. Na toho, který se dvořil Arwen.

Na toho samého, jehož rty Elladan ještě cítil na své tváři.

Co je to, divil se Elladan, proč cítím takovou touhu?

Cítil se provinile; provinile za to, že se Orophinovi vyhýbal a byl nezdvořilý, za motýlí šimrání v žaludku, cítil se provinile za to, jaké měl sny, za to, že toužil - ano, po čem? Co to bylo, co tak moc chtěl? Orophinův respekt? Jeho přátelství? Jeho lásku?

Ai! Neměl by mít takové myšlenky!

Ale do jeho mysli vstoupily obrazy, nezvané a nevítané, obrazy, jak ho Orophin líbá, dotýká se ho, jak si ho celého bere.

Elladan potřásl hlavou. Možná by si měl jít zaplavat do Bruinen, jejíž chladná voda by mu z mysli vyhnala tyhle hloupé myšlenky. Orophin by nikdy nemohl být a nikdy také nebude jeho a čím dřív to přijme, tím líp.

Předtím, než mohl Elladan prohloubit své zadumání, Estorel projevil zájem o pozornost zasténáním. Drobná ruka se natáhla do vzduchu a Elladan Estorela zvedl, jemně ho houpal a dítě slastně vrnělo. Elladan byl znovu ohromený, že mu Erestor svěřil dítě do péče beze strachu, že by je upustil. Pak šel na balkón podívat se, co se děje na nádvoří.

V tom okamžiku se Orophin podíval vzhůru a jeho zelené oči se střetly s Elladanovýma šedýma.

Usmál se a Elrondův syn byl ztracen.

* * *

Bosé nohy Galadriel se bezhlučně dotýkaly trávy a zdálo se, že dokonce i voda zastavila spěch svého toku, když Paní Zlatého lesa přistoupila k prameni a plnila karafu nejčistší vodou v Lothlórienu.

Lórien spal, ale ona, jeho Paní, ne. Vzbudily jí neklidné sny a znovu se ocitla sama, neboť její manžel dal zřejmě přednost vyjížďce za hrou či za ženami. A to ji přivedlo k Zrcadlu. Volalo ji, chtělo jí něco ukázat, a tak uposlechla a opustila svůj talan.

Kdysi ona ovládala Zrcadlo, ale nyní Zrcadlo ovládalo jí. Už neukazovalo, co si ona přála vidět, ale jen, co samo chtělo ukázat. Pomalu, pomalinku začalo ovládat její mysl a myšlenky a zanedlouho by ovládlo i její srdce.

Galadriel se naklonila nad Zrcadlem a pomalu nalévala vodu, pak čekala, až se vlnky utiší. Zajiskřilo to, zazářilo a na hladkém povrchu se zjevil obraz.

Byl to Elladan, sevřený ve vášnivém objetí, tvář měl zrůžovělou a jeho prsty se hluboce zarývaly do zad jeho milovníka, jehož tvář Galadriel nemohla vidět. Všimla si jen dlouhých stříbrně plavých vlasů, ale než mohla vidět víc, Zrcadlo obraz změnilo a nyní byla Elladanova tvář zkrvavená, na hlavě měl velkou ránu, obličej měl stažený bolestí a znovu byl nad ním skloněný světlovlasý elf. Když se otočil, Galadriel ho poznala: byl to Orophin.

Její srdce se téměř zastavilo - to nebylo možné. Nemohlo být. Ne, pokud tomu ona můž zabránit. A jestli bude muset poslat Orophina do Mordoru, aby ochránila svého vnuka, tak to udělá!

Rychle se otočila a spěchala zpátky do svého talanu.

Kdyby zůstala, viděla by v Zrcadle tvář dámy Firinwë se samolibým úsměvem na rtech.

* * *

Poznámka autorky: Nejvřelejší díky patří úžasné Magic Rat za úžasný beta-read a Kharesse za přizpůsobení přístupnosti této povídky: „Dramatický příběh, který včleňuje prvky komedie způsobem, který podporuje opravdovost rozpoložení postav.“

Ah, a Celeborn bude zpět v dalších kapitolách, pro ty, kdo by se ptali. On není ten druh elfa, který by se spokojil s tím, že by byl až druhým banánem. (Pozn.překl.: ‘banana‘ se také překládá jako penis, takže tady působí hříčka dvojsmyslu. Zachovala jsem ten banán, protože to ve mně evokuje hlášku z jedné staré reklamy - ‘Vidíš ty chlápky? Tak to jsou banáni!‘)

 

 

Srdcový spodek - Kapitola druhá

Srdcový spodek - Kapitola čtvrtá